Nadpozemský - 13.kapitola 1/2

2. května 2011 v 22:28 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
KAPITOLA 13
GOTH TINKER BELL

Vibruje mi telefon. Vyndavám ho z kapsy, dívám se, kdo mi volá a mačkám tlačítko ignorovat. Potom ho dávám zpátky do kapsy. Přes stůl v jídelně na mě máma zvedá obočí.
"Zase Christian?"
Zvedám francouzskou topinku a ukusuju si kousek. Jen stěží cítím její chuť, tak moc jsem naštvaná. Díky čemuž jsem ještě naštvanější. Normálně miluju francouzské tousty.
"Možná by sis s ním měla promluvit. Děj mu šanci, aby to napravil," říká.
Pokládám vidličku.
"Jediný možný způsob, jak by to mohl napravit by byl, pokud by sestrojil stroj času a vrátil se do poslední noci a ..." Umlkám. A co? Obrátil se zády ke Kay, když byla zničená? A vzal mě domů? A políbil mě na prahu? "Jen prostě potřebuju být chvíli naštvaná, jo? Vím, že to asi není ta nejdospělejší věc, ale tak to prostě je."
Telefon v kuchyni začíná zvonit. Díváme se na sebe.
"Já to vezmu," říká máma. Zvedá se ze židle a jde k telefonu na zdi.
"Haló?" říká. "Obávám se, že s tebou nechce mluvit."
Sjíždím hlouběji do židle. Můj francouzský toust je studený. Zvedám svůj talíř a jdu do kuchyně, kde se máma opírá o pult a přikyvuje, když poslouchá, co jí Christian říká. Jako kdyby byla úplně na jeho straně.
Dává ruku přes sluchátko. "Opravdu si myslím, že by sis s ním měla promluvit."
Házím toust do koše a pak oplachuju ve dřezu talíř. Dávám ho do myčky a utírám si ruce utěrkou. Natahuju ruku po telefonu. Překvapeně mi ho podává. Dávám si ho k uchu.
"Claro?" říká Christian nadějně.
"Zkus pochopit, co znamená tohle gesto," říkám do telefonu a zavěšuju.
Vracím telefon zpátky mámě, která je dost chytrá na to, aby mlčela. Procházím kolem ní a jdu po schodech nahoru k mé ložnici. Zavírám za sebou dveře a svaluju se na postel. Chci křičet do polštáře.
Nebudu ta holka, se kterou kluk zachází jako s kusem hadru a ona je do něj pořád celá žhavá. Šla jsem na ples s Christianem Prescottem. Nemělo to být magické, myslím si. Nemělo to být romantické. Je to přece moje práce. Ale nemělo to skončit tím, že mě na konci večera bude v autě utěšovat Tucker.
A takhle to je, rozhoduju se. Od téhle chvíle je Christian jenom moje práce. Půjdu do lesa, odletím s ním odtamtud a odnesu ho kamkoliv bude chtít. Tím to skončí. Nemusím být jeho kamarádka nebo něco jiného. Nebudeme se držet za ruku. Nebudu mu nadšeně zírat do očí.
Při vzpomínce na vizi, na její realističnost, se mi najednou můj hrudník zdá pro moje srdce těsný. Představuju si jeho horkou ruku na tváři. Zavírám oči. Proklínám teplo, které zaplavuje moje břicho. Proklínám vizi, která mě sem přivedla.
Zvoní mi telefon. Je to Angela. Zvedám to.
"Nic neříkej," začínám.
Na druhém konci je ticho.
"Jsi tam?"
"Řekla jsi, ať nic neříkám."
"Myslela jsem o včerejší noci."
"Dobře. Podívej. Moje máma se rozhodla, že budeme hrát Oklahomu. Tenhle podzim v Růžovém podvazku. Snažila jsem se jí to vymluvit. Kdo kdy slyšel o Oklahomě! Tady ve Wyomingu?"
"Mluvili o tom všichni?" ptám se. "Potom, co jsme odešli?"
Na chvíli mlčí a pak poslušně mění téma. "Máme ale dneska pěkné počasí. Skoro jako v létě."
"Angelo."
Vzdychá.
"Jo," přiznává.
Sténám. "Myslí si, že jsem totální hlupák?"
"No, můžu mluvit jen za sebe." Skutečně můžu slyšet, jak se zubí. Usmívám se taky. "Pojď na večeři," říká. "Moje máma dělá fettucine Alfredo. Najdu něco, do čeho bys mohla praštit."
Doslova na mě doléhá úleva. Bůh žehnej Angele. Nikdy bych to nezvládla v domě, kde neustále zvoní telefon a kde mi stále máma dýchá na záda. "Kdy můžu přijít?"
"Jak rychle se sem můžeš dostat?" říká.
...
Angela a já se díváme na dva filmy v kině v Tetonu, horor a akční film. Naprosto bezduchá zábava. Přesně to, co by nařídil doktor. Potom se přesouváme na prázdné jeviště do Růžového podvazku. Začínám tohle místo milovat. Připadá mi, jako kdyby bylo jen Angely a moje, tajný úkryt, kde nás nikdo jiný nemůže najít. A Angela je dobré rozptýlení.
"Je tu něco, co budeš zbožňovat," říká, když sedíme na okraji jeviště a nohy máme spuštěné do orchestřiště. Vstává a přivolává svoje křídla. Zavírá oči. Moucha mi přilétává na rameni. Rychle ji ze sebe setřásám. Mouchy v divadle létaly kolem mě. Vždycky vyletí nahoru ke světlu, jejich křídla se spálí a oni padají vzduchem, dokud nedopadnou na pódium. Kolem pódia ale krouží další, živé. Dívám se zpátky na Angelu. Nic se nezměnilo.
"Měla bych něco vidět?" ptám se po minutě.
Mračí se. "Počkej si."
Minutu se nic neděje. Pak se její křídla začínají třpytit a vzduch kolem ní se rozechvívá, jako nad betonem v horkém letním dni. Pomalu začínají měnit formu, vyhlazují se a získávají jiný tvar. Angela otevírá oči. Její křídla připomínají křídla obrovské můry, mají stále původní bílou barvu, ale jsou hladší, článkované a poseté malými bílými šupinami. Vypadají jako motýlí, když se na ně podíváte opravdu zblízka.
Překvapením otevírám ústa. "Jak jsi to udělala?"
Usmívá se. "Nemůžu změnit jejich barvu," říká. "Myslela jsem, že by bylo cool, kdybych měla fialové křídla, ale nefungovalo to. Ale můžu zařídit, aby vypadaly fakt nádherně, když se hodně snažím."
"Jaký máš pocit, když jsou takovéhle?" ptám se a sleduju obří motýlí křídla, které se za ní zavírají a otevírají. Jsou tak odlišná od našich velkých opeřených křídel. Vypadáš jako Goth Tinker Bell.
"Křehčí. A nemyslím si, že by letěly stejným způsobem. Ani nevím, jestli bych vůbec takhle mohla letět. Vidíme opeřená křídla, protože už je to u andělů kultovní. Ale ve skutečnosti je to jenom nástroj. My volíme formu."
Zírám na ni. Nikdy, ani za milion let by mě nenapadlo pokusit se změnit formu mých křídel.
"Páni," říkám oněměle.
"Já vím."
"Co myslíš tím, že jsou jenom nástroj? Pro mě jsou celkem reálné," říkám a přemýšlím o tíze mých křídel na mých lopatkách, hmotnost svalů, peří a kostí.
"Přemýšlela jsi někdy, kam se vždycky podějí naše křídla, když je nemáme rozevřená?"
Mrkám na ni.
"Ne."
"Myslím, že by mohly existovat mezi dimenzemi." Oprašuje si prach z kalhot.
"Podívej se na tohle."
Znovu zavírá oči. Motýlí křídla mizí a stává se z nich mlhavý mrak, který se jí pohybuje kolem hlavy a ramen.
"Myslíš, že bych to taky zvládla?" Vstávám a rozpačitě přivolávám svá křídla. Nemůžu si pomoct. Prochází mnou náhlý záblesk žárlivosti. Je o tolik silnější než já. O tolik chytřejší. Má dvakrát tolik andělské krve.
"Nevím," přemítá. "Myslím, že jsem možná mohla zdědit tu věc s měněním formy křídel. Ale dávalo by to větší smysl, kdybychom to mohli udělat všichni."
Zavírám oči.
"Motýl," šeptám.
Otevírám oči. Stále peří.
"Musíš osvobodit svou mysl," říká Angela.
"Mluvíš jako Yoda."
"Osvoboď svou mysl, musíš to udělat," říká svým nejlepším Yodovským hlasem.
Zvedá ruce nad hlavu a protahuje se. Její křídla mizí.
"Já vím."
V té chvíli mi na tričko padá další spálená moucha a mezi ječením, kopáním kolem sebe, abych jí sundala a následným hysterickým smíchem jsem náhle vděčná, že mám kamarádku jako je Angela, která mi vždycky připomene jak skvělé je mít andělskou krev, když mám zrovna pocit, že jsem spíš hříčka přírody. Která mi může pomoct zapomenout na Christiana Prescotta, i když jen na chvíli.
...
Když přijíždím domů, Christian sedí na prvním schodě našeho domu. Světlo z verandy kolem něj tvoří měkkou záři, jako kdyby stál v záři reflektorů na jevišti. Má v ruce hrnek, hádám, že je to malinový čaj od mojí mámy, který okamžitě pokládá na schody. Vyskakuje na nohy. Upřímně si přeju, abych teď mohla odletět.
"Je mi to líto," říká upřímně. "Byl jsem hlupák. Byl jsem blbec. Byl jsem idiot."
Musím přiznat, že vypadá rozkošně, jak tam jen tak stojí s kajícnýma očima a říká mi, jaký hlupák je. Není to fér.
Vzdychám.
"Jak dlouho už tady sedíš?" ptám se.
"Moc dlouho ne," říká. "Tak tři hodiny." Ukazuje na hrnek. "S tímhle se to zdálo jenom jako dvě."
Odmítám se usmát jeho vtipu a tlačím se kolem něj do domu, kde moje máma najednou vyskakuje z gauče a míří beze slova přímo do své kanceláře. Jsem jí za to vděčná.
"Pojď dál," volám na něj, protože je mi jasné, že v nejbližší době stejně nemá v plánu odejít.
Následuje mě do kuchyně.
"Dobře," říkám. "Tady je řešení. Nebudeme mluvit o plesu. Už nikdy, nikdy znovu."
Jeho očima probleskuje úleva. Beru jeho hrnek a pokládám ho vedle dřezu. Využívám tohohle momentu a opírám se o pult.
"Začněme znovu," říkám, zatímco k němu stojím zády.
To by bylo pěkné, myslím si. Začít znovu. Žádné vize, žádné očekávání, žádné ponížení. Jen setkání kluka a holky. Jeho a mně.
"Dobře."
"Jsem Clara." Obracím se k němu a nabízím mu ruku.
Koutky úst se mu vytahují v potlačeném úsměvu. "Jsem Christian," šeptá. Bere mě za ruku a jemně mi jí mačká.
"Těší mě, Christiane," říkám, jako kdyby to byl normální kluk. Jako kdybych ho kdykoliv zavřu oči neviděla, jak stojí uprostřed lesního požáru. Jako kdyby ve mě teď jeho dotek nevyvolával záchvěv touhy a známého poznání.
"I mě."
Jdeme zpátky na verandu. Dělám další čaj a beru pro něj i pro mě deku. Sedíme na schodech a díváme se na oblohu posetou diamanty.
"Takhle jasné hvězdy v Kalifornii nikdy nebyly," říká.
Myslela jsem na úplně tu samou věc.
...
Ve chvíli, kdy máma vychází z její kanceláře a zdvořile (a nadšeně, mám takový dojem) nás informuje, že už je moc pozdě, že je zítra škola a že by bylo dobré, kdyby už šel Christian domů, už o něm vím mnohem víc. Vím, že žije se strýcem, který vlastní banku v Jackson Hole a pár realitních kanceláří ve městě. Neřekl mi co je s jeho rodiči, ale mám takový dojem, že jsou mrtví. Už dlouho. Výborně si rozumí s jejich hospodyní Martou, protože je s nimi od jeho deseti let. Miluje mexické jídlo, samozřejmě lyžování a hru na kytaru.
"Dost o mě," říká po chvíli. "Mluvme o tobě. Proč ses sem přestěhovala?" ptá se.
"No, ehm-" Můj mozek rychle hledá moje nacvičené odpovědi. "Kvůli mojí mámě. Chtěla se dostat pryč z Kalifornie. Přesunout se někam, kde to není tolik přeplněné. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Myslela si, že to pro nás bude dobré."
"A bylo? Dobré pro tebe, myslím?"
"Tak nějak. Myslím, že ve škole to nebylo zrovna snadné, získat si přátele a tak." Červenám se a dívám se pryč. Přemýšlím, jestli teď myslí na přezdívku Žhavá šmíračka, která je tolik populární mezi jeho kamarády. "Ale líbí se mi tu ... Mám pocit, že sem patřím."
"Vím jaké to je," říká.
"Co?"
Teď se pro změnu rozpačitě otočil on. "Chci jen říct, že když jsem se sem přestěhoval, bylo to chvíli těžké. Nezapadnul jsem."
"Kolik ti bylo, pět?"
"Jo, bylo mi pět, ale i tak. Tohle je divné místo pro přestěhování z většiny míst, především z Kalifornie. Vzpomínám si na první sněhovou bouřku - myslel jsem si, že padá nebe."
Směju se a mírně se posouvám, takže se naše ramena dotýkají. Prásk. I přes oblečení to cítím. Vzdaluju se. Práce, Claro, práce, říkám si. Nepropadni teď tomuhle klukovi. Lehce si odkašlávám.
"Ale teď už máš pocit, že sem patříš, ne?"
Kývá. "Jo, samozřejmě. Nemám ani sebemenší pochyby o tom, že patřím na tohle místo."
Pak mi říká, že si myslí, že na léto odjede do New Yorku na nějakou stáž obchodní školy pro studenty středních.
"Nejsem zrovna nadšený z té stáže, ale léto v New Yorku zní jako dobrodružství," říká. "Asi půjdu."
"Na celé léto?" ptám se trochu zaraženě. Ale co ten oheň, chci říct. Nemůžeš jít.
"Můj strýc," říká, ale pak je na okamžik tiše. "Chce, abych vystudoval obchodní školu a jednou po něm převzal banku. Hodně toho ode mě očekává, víš, chce abych se připravil a zvládnul všechny ty složité věci. Nevím, co chci dělat."
"Jo, to chápu," říkám v domnění, že neví ani polovinu o svém osudu. "Moje máma je stejná, vždycky toho ode mě očekává tolik. Vždycky mi říká, že mám nějaký smysl života. Něco, kvůli čemu jsem se narodila a co musím udělat. Už jenom stačí zjistit co to je. Žádný tlak, viď? Bojím se, že ji zklamu."
"No," říká a otáčí se ke mně. Usmívá se způsobem, který nutí mé srdce bít jako o závod. "Zní to, jako kdybychom měli problémy oba dva."
...
Zbývající týdny školy ubíhají strašně rychle. Christian mi volá každých pár dní a povídáme si. Sedí vedle mě ve třídě a celou dobu vypráví nějaké vtipy. Několikrát dokonce seděl u oběda se mnou u stolu, což úplně vykolejilo všechny Neviditelné. Celý poslední týden se ve škole spekuluje o tom, jestli jsme nebo nejsme žhavý pár. I mě by to vlastně zajímalo.
"Říkala jsem ti to," říká Angela, když s ní o tom mluvím. "Nikdy se nemýlím, C."
"To je uklidňující. Můžeš se soustředit, prosím? Pořád nevím nic o ohni. Nevím, proč tam ten den vůbec byl. Nevím, kdy se to stane. Myslela jsem si, že když ho poznám líp, zjistím to, ale-"
"Máš čas. Teď se jen těš z jeho společnosti," říká.
Wendy na druhou stranu sotva maskuje nesouhlas v celé té věci s Christianem. Ale jí se myšlenka na nás dva nikdy nelíbila.
"Říkala jsem ti to," nadhazuje upjatě. "Christian je jako bůh. A bohové nejsou moc dobří kluci na chození."
"Jestli se mi budeš zase snažit dohodit Tuckera, nech toho. Ačkoliv od něj bylo hezké, že mě po plese hodil domů."
"Hej, jsem na tvé straně. Budu fanda tebe a Christiana pokud je to to, co chceš, abych udělala."
"Díky," říkám.
"I když si myslím, že je to velká chyba."
Mám to ale skvělé přátele.
Jsem zmatená z toho, že jde na to najednou Christian tak zhurta. Zrovna, když jsem se rozhodla, že mezi námi bude striktně profesionální vztah, jen záležitost mého andělského poslání, zdá se, že na mě působí způsobem, z kterého se mi točí hlava. Jenže on mě nezve ven. Nedotýká se mě. Říkám si, že by mi mělo být jedno, co dělá nebo nedělá.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 2. května 2011 v 22:29 | Reagovat

Kdyby ste někdo nevěděl co je to Goth Tinker Bell - tak sem vám tam hodila obrázek.. Nu tak já se du opět učit.. Zejtra ještě písnu jak to bude s kapčou.. ;-)

2 Lil Lil | 2. května 2011 v 22:51 | Reagovat

wow sper diky moc.. tesim se na dalsi:-) :-D

3 andy andy | 2. května 2011 v 22:54 | Reagovat

si úžasná ! fakt skvělý ! :D

4 viki viki | 2. května 2011 v 22:59 | Reagovat

Děkuji za další díl a ve škole ať ti to vyjde :-)

5 Marti Marti | Web | 2. května 2011 v 23:02 | Reagovat

[4]: Děkuju.. :-)

6 Baruš Baruš | E-mail | 3. května 2011 v 0:21 | Reagovat

Moc hezký!Těšim se na další! :-D Nemam absolutně žádnou představu,jak se tohle vyvrbí :-D  :-)Myslim Clara,Christian,Tucker a vize...Díky moc,jsi skvělá! ;-)  :-D

7 Janča Janča | 3. května 2011 v 9:33 | Reagovat

Děkuju za překlad :-)

8 Tina Tina | 3. května 2011 v 10:35 | Reagovat

Moc moc díky, těším  se dál !! [:tired:]

9 Jess Jess | 3. května 2011 v 14:32 | Reagovat

Dokonali. jsem rada i za ni... tesim se na dalsi:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama