Nadpozemský - 13.kapitola 2/2

3. května 2011 v 16:26 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapča 13 2/2

"Na příjezdovou cestu přijíždí Silver Avalanche," volá Jeffey seshora.
"Co jsi, ochranka?" volám na něj zpět.
"Jo, něco takového."
"Díky za hlášení."
Stojím na verandě, když Christian zajíždí k domu. "Čau, cizinče," říkám.
Usmívá se. "Ahoj."
"Je pěkné tě tu potkat."
"Chtěl jsem se s tebou rozloučit," říká. "Zítra mě odvlečou do New Yorku." Tón jeho hlas, když se zmiňuje o New Yorku, zní, jako kdyby ho táhli spíš do internátní školy.
"Ale no tak, zažiješ ve Velkém jablku dobrodružství. Můj táta žije v New Yorku, vždyť víš. Ale byla jsem tam jen jednou. Celou dobu pracoval, tak jsem celý týden proseděla na gauči a dívala se na telku."
"Tvůj táta? Nikdo dřív jsi o něm nemluvila."
"Jo, dobře, není moc o čem mluvit."
Krčí rameny. "S mým tátou je to stejné."
Choulostivé téma pro nás oba, napadá mě. Zajímalo by mě, jestli můj obličej vypadá taky takhle, když mluvím o svém tátovi. Jako kdybych byla úplně v pohodě a nemohlo mi být víc ukradené, že jeden z mých rodičů o mě nemá ani ten nejmenší zájem.
Předstírám, že trucuju. "To naštve. Škola končí za dva dny a všichni se pakujou," kňučím. "Ty, Wendy, Angela a dokonce i moje máma. Vrací se příští týden do Kalifornie kvůli práci. Cítím se jako jediná krysa, která je natolik hloupá, aby zůstala na téhle potápějící se lodi."
"Promiň," říká Christian. "Budu ti psát, jo?"
"Dobře."
V kapse mu zvoní mobil. Vzdychá. Nezvedá to. Místo toho dělá krok ke mně a tím zmenšuje vzdálenost mezi námi. Vypadá to, jako v mé vizi. Jako kdyby mě teď měl vzít za ruku.
"Claro," říká. Moje jméno zní jinak, když prochází jeho rty. "Budeš mi chybět."
Budu? myslím si.
"Bluebell přijíždí na příjezdovou cestu!" řve Jeffrey z okna nahoře.
"Děkuju!" řvu na něj zpátky.
"Kdo je to? Tvůj bratr?" ptá se Christian.
"Jo. Ale teď si zřejmě hraje na hlídacího psa."
"Čí je ten Bluebell?"
"Uh-" Tuckerův zrezlý modrý náklaďáček staví za Christianovým Avalanchem. Wendy vylézá. Její výraz je trochu zamlžený, jako kdyby byla zmatená z toho, že mě tady našla s Christianem. Přesto se snaží usmívat.
"Ahoj, Christiane," říká.
"Čau," říká.
"Chtěla jsem se tu zastavit," říká. "Tucker mě veze na letiště."
"Dneska? Myslela jsem si, že jedeš až zítra," říkám v hrůze. "Nemám zabalený tvůj dárek na rozloučenou. Počkej tady."
Běžím do domu a vracím se s iPodem Shuffle, který jsem jí chtěla dát. Předávám jí ho. "Opravdu jsem nemohla přijít na to, co bys potřebovala na veterinární stáž, teda kromě ponožek navíc. Ale oni tě nechají poslouchat hudbu při práci, viď?"
Vypadá víc šokovaně, než jsem čekala. Její úsměv je ještě pořád trošku nucený. "Claro," říká. "To je příliš ..."
"Už jsem ti tam nahrála nějaké písničky, které se ti budou líbit. A našla jsem hudbu ze Zaříkávače koní. Vím, že znáš ten film prakticky nazpaměť."
Dívá se na iPod asi minutu a pak ho bere do ruky. "Děkuju."
"Není zač."
Tucker troubí. Wendy se na mě omluvně usmívá. "Nemám už čas, promiň. Musím jít."
Objímáme se. "Bude se mi po tobě moc stýskat," šeptám.
"V obchodě se smíšeným zbožím je automat na peníze. Budu ti volat," říká.
"To udělej. Cítím se tady příšerně opuštěná."
Tucker vystrkuje hlavu z okýnka. "Je mi to líto, sestřičko, ale musíme hned jet. Nemůžeš si nechat uletět letadlo."
"Fajn, fajn." Wendy mě objímá ještě jednou. Pak mlčky nastupuje do náklaďáčku.
"Čau, Chrisi," říká Tucker z okýnka Christianovi.
Christian se usmívá. "Jak to de, Faráři Tucku?"
Tucker nevypadá nijak zvlášť pobaveně. "Blokuješ mě," říká. "Mohl bych tě objet, ale nechci jim zničit trávník."
"Jo, žádný problém." Christian se na mě dívá. "Už taky musím jít."
"Och, dobře, a nemůžeš tu zůstat ještě chvilku?" ptám se a snažím se, aby to nevyznělo jako prosba.
"Ne, opravdu musím jít," říká.
Objímá mě. Prvních pár vteřin je to trapné, jako kdybychom nevěděli kam dát ruce. Ale pak to za nás přebírá známá přitažlivá síla a naše těla k sobě perfektně pasují. Pokládám si hlavu na jeho rameno a zavírám oči. Nechávám tu část mozku, která mi připomíná, že je jen mé poslání kompletně uzavřenou.
Tucker túruje motor. Odtrhávám se od Christiana. "Fajn, tak mi zavolej."
"Vrátím se první týden v srpnu," říká mi. "Pak bychom se mohli vídat častěji, jo?"
"To zní jako plán." Doufám, že než se vrátí zpátky, nebudou tu žádné lesní požáry a já nevím co ještě. Ale nemůžou být, ne? Oheň může přijít pouze tehdy, pokud tu bude on, že jo? Je možné, že prošvihnu svoje poslání, protože jeho objekt nebude spolupracovat?
"Sbohem Claro," říká Christian. Kývá na Tuckera a nasedá do Avalanche. Vytáčí motor a tím vypadá Bluebell ještě zrezivělejší a opotřebovanější. Obě auta vyjíždí a mizí do lesa, takže náhle stojím v doslovném oblaku prachu. Vzdychám. Myslím na to, že to jak mi řekl Christian sbohem, znělo až nějak moc konečně.
...
O několik dní později pomáhám Angele balit si do Itálie, kde tráví každé léto s rodinou její matky.
"Ber to jako takovou přestávku," říká Angela, když sklíčeně chodím po její ložnici.
"Přestávka? My spolu nechodíme, vždyť víš."
"Čas na to si to všechno promyslet. Čas na to naučit se létat a pokusit se proniknout do svatozáře a objevit všechny další super věci, co můžeš dělat."
Vzdychám a házím pár ponožek do jejího kufru.
"Já nejsem jako ty, Ange. Nemůžu dělat to, co dokážeš ty."
"Nevíš, co zvládneš udělat," říká věcně. "A nebudeš to vědět, dokud si to nezkusíš."
Měním téma tím, že zvedám černou hedvábnou noční košilku, která leží na dalším oblečení.
"Co je tohle?" ptám se a zírám na ni.
Vytrhuje mi košilku z ruky a strká jí do spodní části kufru. Její obličej je bez výrazu.
"Je tu nějaký sexy italský kluk, o kterém jsi mi nikdy nevyprávěla?" ptám se.
Neodpovídá, ale na jejích tvářích se objevuje červeň.
Lapám po dechu. "Je tu nějaký sexy italský kluk, o kterém nevím!"
"Musím jít dneska brzo spát. Zítra mě čeká dlouhý let."
"Giovanni. Alberto. Marcelo," zkouším vyjmenovat všechna italská jména, která mě zrovna napadají. Sleduju reakci v její tváři.
"Sklapni."
"Ví to tvoje máma?"
"Ne," bere mě za ruku a táhne mě k posteli, kde si sedáme. "A ty jí to nemůžeš říct, jasný? Ona by se zbláznila."
"Proč bych měla něco říkat tvojí mámě? Vždyť jí skoro nevídám."
Tohle je velké. Angela většinou o každém klukovi mluví, jako kdyby nešlo o nic vážného. Představuju si jí a tmavovlasého italského kluka, jak jdou v Římě ruku v ruce dlouhou úzkou ulicí a jak se líbají pod podloubími. Začínám okamžitě divoce žárlit.
"Prostě to nedělej, jo?" pevně mi mačká ruku. "Slib mi, že o tom nikomu neřekneš."
"Slibuju," říkám. Myslím, že je trochu melodramatická.
Odmítá mi říct cokoliv dalšího. Drží svoje tajemství pevněji než škeble. Pomáhám jí s balením zbytku jejích věcí. Odjíždí hodně brzy ráno do Idaho Falls, kde musí chytit první let v opravdu nekřesťanskou hodinu, takže jí budu muset dát sbohem už dneska v noci. U vchodu do divadla se pevně objímáme.
"Budeš mi chybět úplně ze všeho nejvíc," říkám jí.
"Neboj," říká. "Vrátím se, než se naděješ. A budu mít pro tebe tunu nových informací, které ti hned všechny po návratu řeknu."
"Dobře."
"Buď tvrďák." Naznačuje úder do mojí paže. "A nauč se už létat."
"Naučím," posmrkávám.
Tohle bude velmi osamělé léto.
...
Další den po večeři jedu do Tetonského národního parku. Parkuju u jezera Jenny. Je malé a klidné, obklopeno stromy a horami, které se nad ním tyčí. Za chvíli stojím na břehu a dívám se na odlesky paprsků zapadajícího slunce na vodě před tím, než mizí za obzorem. Sleduju jak nad jezerem plachtí bílý pelikán. Noří se do vody a nahoru stoupá s rybami v zobáku. Je to krásné.
Když je tma, začínám svůj výlet.
Je tu neuvěřitelné ticho. Je to, jako kdyby na světě už nikdo jiný nebyl. Snažím se relaxovat a zhluboka dýchat chladný, borovicemi provoněný vzduch. Nechávám ho, aby mě naplnil. Chci, aby všechna tíha mého života ze mě spadla a já si prostě jen užila sílu svých svalů, když pomalu lezu nahoru. Stále pokračuju vzhůru, až vycházím z lesa a blížím se k velkému, otevřenému nebi. Lezu stále dál, dokud mi není horko a pak hledám vhodné místo k zastavení. Sedám si na stranu hory a kousky skály odlétávají pryč. V mapě se říká, že se tohle místo jmenuje Místo inspirace. Vypadá to jako dobré umístění pro můj experiment.
Vylézám na skálu a dívám se dolů. Je to velmi prudký sráz. Vidím pod ním jezero, na jehož hladině se odráží měsíc.
"Jdu na to," šeptám. Natahuju ruce. Přivolávám a rozevírám svá křídla. Pak se dívám opět dolů. Velká chyba.
Ale já se pokusím letět, i kdyby mě to mělo zabít. Musím letět. Viděla jsem to ve své vizi.
"Musím se odlehčit," říkám a mnu si ruce. "O nic nejde. Jen být lehká."
Zhluboka dýchám. Myslím na pelikána, kterého jsem viděla nad jezerem. Způsob, jakým létá. Zdálo se, že ho vzduch nesl. Roztahuju svá křídla ještě víc.
A skáču.
Padám jako kámen. Vítr mě bije do obličeje a vysává vzduch z mých plic, takže ani nemůžu křičet. Stromy mě švihají. Snažím se připravit na dopad, i když vlastně nemám představu, jak bych se asi tak na něj měla připravit. Opravdu jsem to moc nepromyslela, uvědomuju si. Ale je příliš pozdě. I v případě, že bych pád zázračně přežila, mohla bych na skalách, které jsou dole zlomit nohy. Nikdo neví, že jsem tady, nikdo mě tu nenajde.
Stačí skočit z hory. Nadávám si do hlupáků. To je skvělý nápad, Claro! Ale pak se má křídla vzpamatovávají a rozevírají se. Moje tělo se vznáší dolů jako parašutistovo, jehož padák se nakonec rozevře. Nešikovně se melu ve vzduchu, když se snažím získat rovnováhu. Má křídla se prohýbají pod mou váhou, ale udrží mě. Mávám s nimi a nechávám se větrem unášet dál od Místa inspirace.
"Ach, můj Bože," šeptám. Najednou mám pocit, že jsem neuvěřitelně lehká. Ulevuje se mi, že nezemřu. Vysoká hladina adrenalinu a vzrušení z toho, jak kolem mě vane studený vzduch, mě drží nahoře a zvedá mě. Tohle je ta nejlepší chvíle mého života. "Já letím!"
Samozřejmě nelétám tak jako pobřežní ptáci nad korunami stromů, ale spíš jako závěsný kluzák nebo velká létající veverka. Myslím, že ptáci v téhle oblasti umírají smíchy, když se na mě dívají a snaží se mi vyhýbat, abych je nesejmula. Takže nevypadám přirozeně ani jako nějaká krásná andělská bytost, která se vznáší na nebi. Ale zatím jsem ještě nezemřela, což považuju za úspěch.
Mávám křídly a snažím se letět výš. Místo toho se ale snáším víc dolů, až nohama téměř škrtám o koruny stromů. Snažím se vzpomenout si na jakoukoliv věc, kterou jsem se naučila na kurzech létání ve škole, ale teď asi neuplatním nic o letadlech -zvedání, tah a zpomalení- na cokoliv, co v tomhle okamžiku dělají moje křídla. Létání v reálném životě nejde vypočítat nějakou matematickou rovnicí. Kdykoliv se snažím změnit směr, nakloním se ve vzduchu a před očima mi probíhá celý život, než to všechno znovu stačím dostat pod kontrolu. To nejlepší, co teď můžu udělat, je mávat každou chvíli křídli, abych se udržela ve vzduchu.
Přilétám k jezeru. Když jsem nad ním, vidím svůj odraz na hladině. Jsem jen rozmazaná bílá zářící skvrnka na, oproti mně, tmavému odrazu měsíce. V tu chvíli si vzpomínám na pelikána, jak se jemně ponořil do vody. Snáším se dolů a cítím chlad vody v jezeře, která mi máčí prsty. Tančím na odlesku měsíce. Směju se.
Zvládnu to, říkám si. Zachráním ho.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 viki viki | 3. května 2011 v 16:44 | Reagovat

Skvělé... děkuji moc za další díl, vím že toho máš hodně ale i přesto sis našla chvilku... děkuji :-)

2 Natt Natt | 3. května 2011 v 17:32 | Reagovat

uplně úžasné...tě obdivuju že se stíháš učit a ještě překládat ;-)  :-)

3 andy andy | 3. května 2011 v 18:08 | Reagovat

skvělé ! ;-)

4 LeRy LeRy | 3. května 2011 v 18:41 | Reagovat

Zajímavé, neodjel jen Tucker :-) .Díky moc za překlad

5 Lil Lil | 3. května 2011 v 19:50 | Reagovat

bamba... skvele... moc diky... sem zvedava co tam bude cele leto delat sama... zeby Tucker?:-D

6 Marti Marti | Web | 3. května 2011 v 19:54 | Reagovat

Nu máte se na co těšit.. :-) Mě příde druhá půlka knížka asi tak o 1000% lepší než ta první.. :-)

7 Janča Janča | 3. května 2011 v 20:17 | Reagovat

super... děkuju moc za překlad :-)

8 Tina Tina | 3. května 2011 v 21:39 | Reagovat

Jsi zlatá a úžasná a skvělá a a a moc díky !!! Těším se dál, jak budeš mít samozřejmě chviličku. :-D

9 evicta evicta | 4. května 2011 v 17:58 | Reagovat

skvele, uzasne, ..... dokonale uz sa nemozem dockat pokracovania :-D  :-D  :-D  :D

10 LidkaH LidkaH | 4. května 2011 v 19:29 | Reagovat

[5]:Věříš že mě to taky napadlo. :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama