Nadpozemský - 14.kapitola 1/2

4. května 2011 v 22:08 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 14
STROM NA SKÁKÁNÍ

Moje sedmnácté narozeniny jsou 20.června. Když se to ráno vzbouzím, dům je prázdný. Máma je celý tenhle týden pracovně v Kalifornii. Jeffrey je zas celý týden v trapu. Složil řidičské zkoušky a ještě ten den dostal papíry (hned potom, co se dozvěděl, že ve Wiomingu už se může legálně řídit od patnácti, byl dokonce šťastný, že už nejsme v Kalifornii) a já jsem ho od té doby moc neviděla. Je příliš zaneprázdněný kroužením po Wyomingu ve svém novém autě. Dárek od táty. Moje jediná jistota, že je stále naživu je neustále rostoucí hromada špinavého nádobí, která se hromadí ve dřezu.
Co si pamatuju, tak je tohle poprvé, co nebudu mít na moje narozeniny oslavu. Žádný dort. Žádné dárky. Máma mi dala dárek, než odjela do Kalifornie, žluté letní šaty, které šustí, když v nich chodím. Miluju ty šaty, ale zůstávají v mé ložnici na ramínku. Jsou to sladké a perfektní šaty na narozeninovou párty nebo rande, nebo na večer, kdy budu mít pořádnou depku. Jdu dolů, sedám si ke kuchyňskému stolu a žvýkám Cheerios. Jsem ještě smutnější, když ve vločkách nenacházím žádný banánový lupínek. Procházím naší malou kuchyní a jdu se dívat na zprávy.
Reportér mluví o letošní sezóně sucha v Jackson Hole. "Měli jsme tu třikrát větší množství sněhu, než je normální," říká, "a na jaře všechno roztálo poměrně brzy. Přehrada je na zřícení. Stojí před jezerem, kde je stále nízká hladina vody. Můžete jasně vidět, kam by voda až měla dosahovat. Už můžete zahlédnout dokonce i kamínky, které jsou na dně jezera."
"Letošní sucho by se nás nemělo moc dotknout," říká s pohledem upřeným do kamery, "ale jak bude léto postupovat, zem bude pořád sušší a sušší. Požáry pravděpodobně začnou dřív a budou nejspíš mnohem víc destruktivní."
Včera v noci jsem se snažila letět znovu. Tentokrát jsem sebou nesla pytel. Nemohla jsem najít nic jiného, co by připomínalo lidskou bytost. Vyplnila jsem ho plechovkami s polévkou a pár lahvemi vody. Pak jsem tam přidala nějaké deky a vatovou náplň. Pokusila jsem se s ním vzlétnout. Ale neměla jsem štěstí. Pravděpodobně nevážil ani polovinu toho, co Christian. Ale ani za nic jsem s ním nemohla letět. Soustředila jsem všechno na mé vnitřní světlo, ale moje křídla mě stejně nedokázala zvednout. Jsou pro mě bezcenná, když se snažím vzlétnout s něčím těžkým. Jsem příliš slabá.
Teď, když sleduju televizi, kde běží záběry z předchozích lesních požárů v Jacksonu, mám husí kůži, jako kdyby reportér mluvil přímo ke mně. Dostávám tímhle zprávu. Musím se snažit ještě víc. Oheň se blíží. Musím být připravena.
Trávím ráno lakováním nehtů a dopoledne sledováním televize. Měla bych jít ven, říkám si, ale nemyslím si, že ať bych šla kamkoliv, cítila bych se míň žalostně a opuštěně.
Kolem poledne se ozývá klepání na dveře. Nečekám, že bych někdy viděla stát u mých dveří Tuckera Averyho, ale je tady. Drží pod paží krabici do bot. Slunce praží přímo na něj.
Otvírám dveře. "Ahoj."
"Ahoj." Tiskne k sobě rty, aby se nerozesmál. "Tys teď vstávala?"
Uvědomuju si, že mám na sobě trapné růžové kostkované pyžamo se slovem PRINCEZNA vyšité na levé straně prsou. Není to zrovna moje nejoblíbenější pyžamo, ale je teplé a pohodlné. Dělám krok zpět a ocitám se za prahem.
"Můžu ti nějak pomoct?" ptám se.
Bere do rukou krabici. "Wendy chtěla, abych ti to dal," říká. "Dneska."
Opatrně beru krabici od bot do ruky. "Není v tom had, že ne?"
Šklebí se. "Myslím, že to brzo zjistíš."
Začínám se vracet do domu. Tucker neodchází. Starostlivě se na něj dívám. Na něco čeká.
"Co, chceš snad dýško?" ptám se.
"Jasně."
"Nemám zrovna žádné peníze. Chceš jít dál?"
"Už jsem si myslel, že se nezeptáš."
Ukazuju mu, aby šel za mnou dovnitř. "Počkej tady." Pokládám krabici od bot na pult v kuchyni a sprintuju po schodech nahoru. Beru si džíny a žlutomodrou flanelovou košili. Dívám se na sebe do zrcadla a polévá mě hrůza. Moje oranžové vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo. Vklouzávám do koupelny a snažím se učesat neposedné vlny. Pak je zaplétám do dlouhého copu. Nanáším na sebe trochu pudru. Ještě lesk na rty a už jsem zase reprezentativní.
Když jdu po schodech zpátky dolů, vidím Tuckera v obýváku, jak sedí na gauči s nohama na konferenčním stolku. Dívá se z okna, kde vítr čechrá větve osiky. Strom vypadá, jako kdyby byl celý
v pohybu, každý list se chvěje a žije svým vlastním životem. Zbožňuju ten strom. Dívám se na něj. Obdivuju ho a znervózňuje mě. Chtěla jsem nechat Tuckera v malé předsíni, kde bych na něj mohla dohlídnout, ale on tam odmítá zůstat.
"Pěkný strom," říká.
Hm. To bylo hluboké.
"Otevři to," říká, aniž by se na mě otočil nebo se podíval na krabici od bot na pultu. Beru krabici a zvedám víko. Uvnitř jsou v hedvábném papíru zabalené turistické boty Vasque. Je na nich vidět, že už jsou použité. Jsou trochu ošlapané na okrajích a na chodidlech. Ale jsou čisté a udržované. A vypadají draze. Zajímalo by mě, jestli Wendy a já máme stejnou velikost nohy, i když jsem mnohem vyšší než ona. Divím se, jak mi ty boty může dát, a proboha proč mi je vlastně dává.
"Je u toho vzkaz," říká Tucker.
Uvnitř jedné z bot je kartička, kterou Wendy popsala z obou stran. Začínám číst.
Drahá Claro,
Je mi líto, že s tebou nemůžu být na tvoje narozeniny. Zatímco tohle čteš, pravděpodobně kydám hnůj koníkovi Puckey nebo ještě hůř, tak se nemusíš moc litovat! Tyhle boty nejsou tvůj narozeninový dárek. Jsou půjčené, tak se o ně taky tak starej. Tucker je tvůj dárek k narozeninám. Než nasadíš rozzuřený výraz, vyslechni mě. Minule když jsme si povídali, zněla jsi osaměle, jako by ses skoro nedostala ven. Odmítám tě nechat samotnou a sklíčenou ve tvém domě, když je kolem ta nejkrásnější příroda na zemi. A nikdo na světě nezná okolí tolik, jako Tucker. Je to ten nejlepší průvodce po téhle oblasti široko daleko. Tak se zhluboka nadechni, Claro, nazuj si boty a nech ho, aby ti to tu ukázal. Alespoň na pár dní. Tohle je opravdu to nejlepší, co ti zrovna teď můžu dát. Posílám ti velké objetí!
S láskou
Wendy
Vzhlížím od vzkazu. Tucker se pořád dívá na strom. Nevím, co mám říct.
"Chtěla ode mě, abych ti zazpíval, jako nějakej praštenej kluk z donášky." Dívá se na mě přes rameno a zvedají se mu koutky úst. "Řekl jsem jí, kam si to může strčit."
"Ona tu píše ..."
"Já vím."
Uniká mu povzdech, jako kdyby ho čekala nějaká obzvlášť nepříjemná práce a vstává. Sjíždí mě pohledem od hlavy až k patě, jako kdyby si nebyl jistý, že jsem připravená na to, co má v plánu.
"Co?" říkám dychtivě.
"No, je to fakt dobrý. Ale budeš se muset vrátit nahoru a ještě si pod to něco obléct."
"Něco?" Nějak to nechápu.
"Plavky," upřesňuje.
"Budeme plavat?" ptám se a najednou si celou touhle věcí s Tuckerem nejsem jistá, bez ohledu na to, jaké byly původně záměry Wendy. Dívám se na něj. Hodně holek by bylo nadšených, kdyby dostaly Tuckera Averyho jako dárek. S jeho bouřlivýma modrýma očima, zlatou pokožkou a vlasy a důlkem v jeho levé tváři. Hlavou mi probleskuje ponižující myšlenka na Tuckera, který přede mnou stojí ovázaný červenou mašlí a nemá na sobě nic jiného.
Všechno nejlepší k narozeninám, Claro.
Moje tváře jsou najednou rudé.
Tucker mi na mojí otázku o plavání neodpovídá. Myslím, že moje překvapení má být součástí téhle zkušenosti. Ukazuje zpátky na schody. Usmívám se a běžím po schodech nahoru. Lámu si hlavu, které z mých plážových bikin, které jsem nosila v Kalifornii, by byly v téhle situaci nejméně ponižující. Rozhoduju se pro safírové dvoudílné plavky jen proto, že schovají nejvíc kůže. Rychle si je oblékám, a pak na sebe házím džíny a košili. Ze skříně si beru ručník a jdu vstříc Tuckerovi. Říká mi, abych si vzala ty boty.
Potom, co jsem oblečená k Tuckerově spokojenosti, s ním jdu k autu. Otevírá mi dveře a až potom nastupuje on. Kodrcáme se prašnou cestou pryč od mého domu. Mlčíme. Mám na sobě teplou flanelovou košili. Je bezvětrný letní den. Obloha je bez mráčku, modrá a perfektní. I když tu není horko jako v Kalifornii, stejně se to nedá vydržet. Zajímalo by mě, jestli bude náš výlet dlouhý.
"Má tahle věc klimatizaci?" Moje košile se mi začíná lepit na záda.
Tucker šlape na plyn. Pak se přese mě natahuje a stahuje okýnko.
"Tohle bych zvládla sama," říkám, když se na mě mačká. Usmívá se. Je to jednoduchý, uvolněný úsměv, který mě nutí cítit se v pohodě.
"To okno je někdy ošidné," je všechno, co říká.
Vystrkuju ruku z okna a nechávám chladný horský vzduch, aby mi procházel mezi prsty. Tucker si začíná potichu pískat písničku, ve které nakonec poznávám "Danny Boy", kterou zpívala Wendy na jarním koncertu pěveckého sboru. Má hezký, silný a dokonalý hlas.
Odbočujeme na silnici, která vede ke škole.
"Kam jedeme?" ptám se ho.
"Hoback." To slovo už jsem slyšela ve škole a viděla na dopravní značce u silnice. Je to Hoback Kanon, stezka Hoback a jestli si správně pamatuju ještě soutok řek u Hobacku. Kam jedeme, to nemůžu říct. Projíždíme kolem školy a pak pokračujeme asi půl hodiny po dálnici, kde budovy mizí a začínají hory a lesy. Najednou přijíždíme do malého městečka Hoback. Po tom co opouštíme Hoback General Store, má silnice tvar do písmene Y. Tucker se dává vlevo a pak jedeme nahoru k horám. Napravo vidím prudkou zelenou řeku.
"Je to Hadí řeka?" ptám se. Okýnko mám stále stažené a vítr se do mě opírá, když vůz nabírá na rychlosti. Dávám ruku dovnitř.
"Ne," odpovídá. "To je Hoback."
Cítím vůni řeky. Čím blíž svahu jsem, tím menší jsou borovice. Po obou stranách silnice se táhnou lány šalvěje.
"Miluju vůni šalvěje," říkám a zhluboka dýchám.
Tucker si odfrkává. "Šalvěj je plevel. Šíří se po zemi jako požár a bere si z ní všechnu vodu a živiny, dokud nezemře. Je to silná malá rostlina, to uznávám. Ale je šedivá a ošklivá a rádi se tam schovávají klíšťata. Viděla jsi někdy klíště?"
Dívá se na mě. Výraz v mé tváři ho musí vyděsit, protože si najednou nepřítomně odkašlává a říká. "Jo, šalvěj fakt pěkně voní."
Za chvíli sjíždí ze silnice na malou travnatou plochu.
"Jsme tady," říká a obrací se ke mně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 4. května 2011 v 22:16 | Reagovat

Chtěla sem vám sem hodit celou kapču ale jaksi nestíham.. Tak zbytek zejtra.. ;-)

2 viki viki | 4. května 2011 v 22:23 | Reagovat

Děkuji za překlad !

3 viki viki | 4. května 2011 v 22:24 | Reagovat

[1]:Nevadí, zítra je taky den :-)

4 kája kája | 4. května 2011 v 22:28 | Reagovat

jú děkuju! Si zlatá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama