Nadpozemský - 14.kapitola 2/2

5. května 2011 v 11:33 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 14 2/2

Parkujeme podél větrem ošlehaného dřevěného plotu hned vedle velké oranžové cedule, na které se píše SOUKROMÝ POZEMEK. NARUŠITEL BUDE ZASTŘELEN. Tucker na mě vytahuje obočí, jako kdyby mi tím dodával odvahu. Sám se protahuje dírou v plotě a nabízí mi ruku. Přijímám jí. Tucker mě provléká plotem za ním. Jakmile jsme na druhé straně, můžu vidět, jak kopec náhle klesá strmě dolů k řece. Na šalvěji se válí plechovky od piva. Tucker mě drží za ruku a začíná si razit cestu dolů k obrovskému stromu, který je na okraji vody. Náhle jsem vděčná za tyhle robustní boty.
Když jsme dole, Tucker si přehazuje ručník přes větev stromu a začíná se svlékat z oblečení. Otáčím se. Pak si pomalu rozepínám flanelovou košili. Jsou to roztomilé plavky, uklidňuju sama sebe. Nejsem žádná puritánka. Zhluboka se nadechuju a nechávám košili sklouznout po ramenou. Pak se rychle vrhám na džíny a vysoké boty. Obracím se zpátky k Tuckerovi. K mé úlevě se dívá na řeku, i když by klidně zrovna mohl periferním viděním sjíždět mé tělo. Má na sobě červeno černé plavecké trenýrky, které mu sahají až po kolena. Má kůži opálenou do zlatova. Rychle se odtrhuju od jeho těla a dávám si oblečení a ručník vedle toho jeho.
"Co teď?" ptám se.
"Teď vylezeme na ten strom."
Dívám se nahoru do větví, které se lehce houpou ve větru. Na kmeni je přibitá série prken, které mají představovat žebřík. Na jedné z nejvyšších příček, které se naklání nad vodu, je připevněný dlouhý černý kabel.
Chystáme se skočit z toho kabelu do řeky.
Dívám se znovu na řeku. Zdá se nemožně rychlá a je to moc vysoko.
"Myslím, že se mě snažíš zabít na moje narozeniny," říkám žertovně a doufám, že nevidí záblesk strachu v mých očích. Lidé s andělskou krví se můžou utopit. Potřebujeme kyslík, jako každý normální člověk. Ale zřejmě můžeme déle zadržet dech.
Na tváři se mu objevuje důlek.
"Tak proč bych nešel první?" Bez dalšího slova leze po stromu a rukama a nohama hledá další místo, kde se má chytnout, jako kdyby to dělal už tisíckrát, což je mírně uklidňující. Když dosahuje nejvyšší větve, sotva můžu vidět kousek jeho opálené nohy a pak už vidím jen záblesk, jak se prodírá listím a jak se jeho vlasy lesknou na slunci.
Pak už ho nevidím vůbec, dokud sebou netrhne lano.
"Pojď nahoru," dává mi pokyn. "Je tu dost místa pro dva."
Začínám nešikovně šplhat po stromu. Během toho procesu se mi daří odřít si koleno a zadřít si hluboko do ruky třísku, ale já si nestěžuju. Poslední věc, kterou chci je, aby si o mě Tucker Avery myslel, že jsem nějaké dítě. Tuckerova ruka se mi objevuje před obličejem a já se ho chytám. Vytahuje mě až do těch nejvyšších větví.
Teď můžeme vidět dlouhou cestu dolů až k řece. Dívám se po místě, kde se řeka zklidňuje, nebo zpomaluje, ale žádné tam není. Vedle mě Tucker popadá lano, které vypadá jako dlouhý natahovací kabel. Obrací svojí tvář ke slunci a na chvíli zavírá oči.
"Říkají tu tomu Solarium," říká.
"Tomu, kde teď stojíme? V koruně stromu?"
"Jo." Otevírá oči. Jsem u něj tak blízko, že vidím v jeho očích uličnická světýlka. "Děti ze školy sem chodí celé generace," říká.
"Jo, tak proto je tu ta cedule, na které se píše soukromý pozemek," říkám a otáčím se směrem k silnici.
"Myslím, že majitel bydlí v Kalifornii," říká Tucker ironicky.
"Štěstí pro nás. Opravdu bych nechtěla, aby mě někdo zastřelil na mé sedmnácté narozeniny."
"Ne," odpovídá stručně Tucker a chytá lano. Ohýbá se v kolenou. "Jen se namočíš," říká a skáče ze stromu.
Lano se zhoupává nad vodou. Tucker se pouští a řve, když padá přímo do vody. Lano se vrací zpět a já se vykláním a chytám ho. Dívám se dolů, kde se teď koupe hlava Tuckera. Otáčí se ke mně a vypadá to, jako kdyby se přes řeku přeháněly vlny.
"Tak pojď!" křičí. "Zamiluješ si to."
Zhluboka se nadechuju, chytám lano ještě pevněji a skáču.
Úžasné. Je rozdíl mezi padáním a létáním a já zažila obojí. Lano se houpe nad řekou a prohýbá se pod mojí váhou. Zatínám zuby, abych silou vůle udržela křídla, která se chtějí objevit. Touha létat je tak silná. Pak řvu a pouštím se, protože vím, že kdybych to neudělala, rozmázla bych se o strom při cestě zpátky.
Voda je tak studená, že mi to ve vteřině vyráží dech. Plavu až k hladině a kašlu. Na chvíli nevím, co mám dělat. Jsem ucházející plavec, ale ne výborný. Většina mého plavání proběhla v plaveckém bazénu a podél pláže Tichého oceánu. Nic z toho mě nemohlo připravit na to, až se chytnu do proudu řeky a ta mě potáhne sebou. Polykám další sousto říční vody. Chutná jako špína, led a něco, co nemůžu identifikovat, asi něco minerálního. Prskám a pak začínám plavat ke straně dřív, než mě řeka sebou smete až úplně dolů, což bych opravdu nechtěla. Nevidím Tuckera. Panika mi stoupá až do krku. Můžu jen vidět reportáž o mé smrti, mámy uplakanou tvář, Angelu a Wendy, když si uvědomí, že celá tahle věc je její chyba.
Pak se mi kolem pasu obmotává paže. Obracím se a téměř se hlavou srážím s Tuckerem. Chytá mě pevněji a plave se mnou ke břehu. Je to silný plavec. Dopomáhají tomu určitě jeho svalnaté paže. Všechno co můžu dělat je viset mu v náruči a kopat nohama ve správném směru. Za chvíli už lapám po dechu na písčitém břehu řeky. Lehám si na záda a sleduju, jak nade mnou pluje načechraný bílý mrak.
"No," říká prostě Tucker. "Jsi statečná."
Dívám se na něj. Voda mu odkapává z vlasů a sjíždí mu po krku dolů. Pak se hloupě dívám znovu do jeho očí. Jsou neuvěřitelně modré a plné potlačovaného smíchu. Chci ho praštit.
"Tohle bylo tak hloupé. Oba jsme se mohli utopit."
"Ne," říká. "Řeka zrovna teď není tak rychlá. Viděl jsem i horší."
Sedám si a dívám se nahoru na strom, který vypadá, že je od nás teď dobré půl míle daleko.
"Myslím, že naším dalším krokem je vrátit se zpátky ke stromu."
Tucker se směje podrážděnému tónu v mém hlase. "Jo."
"Naboso."
"Pláž je písčitá. Není to tak zlé. Je ti zima?" ptá se mě a já vidím záblesk v jeho očích, který vypovídá o tom, že kdybych řekla jo, rád by kolem mě položil své paže a objal mě. Ale mě není zima. Teď ne. Slunce svítí a odpařuje tak většinu vody z mojí kůže. Jen jsem ještě vlhká a je mi trochu chladno. Snažím se nemyslet na to, že je Tucker tak blízko, na jeho nahou hruď, na teplo, které z něj sálá a na to, že já tu sedím v těchhle mrňavých dvoudílných plavkách a na celém břiše mám husí kůži.
Škrábu se na nohy a vydávám se směrem k břehu. Tucker vyskakuje a kráčí vedle mě.
"Promiň," říká. "Možná jsem tě měl předtím varovat, jak rychlá ta řeka je."
"Možná," souhlasím. Jsem ale otrávená z toho zlobit se na Tuckera po tom všem. Přišel mě na plese zachránit. Nezapomněla jsem mu to. A teď je tady. "To je v pohodě."
"Chceš to zkusit znovu?" ptá se. Když se na mě usmívá, ve tváři se mu objevuje důlek. "Podruhé je to o dost snazší."
"Vážně se mě snažíš zabít." Vrtím na něj nevěřícně hlavou. "Jsi blázen."
"V létě pracuju pro společnost Bláznivé řeky pro raft. Jsem na řece pět dní v týdnu, někdy i víc."
Takže si byl jistý, že mě bude schopný vytáhnout z vody, bez ohledu na to, jak mizerný jsem plavec. Ale co kdybych šla rovnou ke dnu?
"Tuckere!" ozývá se od řeky. "Jaká je voda?"
U stromu jsou alespoň čtyři nebo pět lidí a sledují nás, zatímco jdeme k nim. Tucker mává.
"Je skvělá!" volá na ně Tucker zpátky. "Příjemná a skoro klidná."
Ve chvíli, kdy se dostáváme ke stromu, už nahoru lezou další dva lidé a skáčou do řeky. Ani jeden z nich nevypadá, že by měl jakýkoliv problém dostat se k břehu. To, že je vidím skákat, mě nutí vylézt na strom znovu. Tentokrát se snažím nekřičet, když padám. Stejně, jako to dělal Tucker, se snažím dostat k břehu hned, jak spadnu do vody. Po čtvrtém skoku už se vůbec nebojím. Cítím se neporazitelně. A teď už rozumím, co ho táhne k místu, jako je tohle.
"Ty jsi Clara Gardner, viď?" ptá se dívka, která čeká, až bude moct vylézt na strom. Kývám. Představuje se jako Ava Peters, i když spolu máme společnou chemii. Je to ta dívka, kterou jsem viděla s Tuckerem ten den v lyžařské chatě.
"V sobotu pořádám párty u mě doma, kdybys chtěla přijít," říká mi. Jako kdybych byla najednou přijatá do jejich klubu.
"Ach," říkám ohromeně. "Přijdu. Díky."
Blýskám vděčným pohledem po Tuckerovi, který kývá a zvedá si z hlavy neviditelný klobouk. Poprvé cítím, že by z nás dvou možná mohli být přátelé.
...
Ten večer mě bere Tucker na večeři do Bubba. I přesto, že je to jenom grilování, cítím se, jako kdyby to bylo skutečné rande a jsem trochu nervózní. Ale potom, co nám přináší jídlo, zjišťuju, že je tak dobré, že se uvolňuju a jím jak vlk. Nejedla jsem od té misky müsli ráno a ani mi nepřišlo, že bych měla takový hlad. Tucker mě pozoruje, když koušu do grilovaného kuřecího křídla, jako kdyby to byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy ochutnala. Omáčka je příšerně dobrá. Potom, co jsem zhltla čtvrtku kuřete, grilované fazole a velkou porci bramborového salátu, troufám si podívat se na něj. Napůl očekávám, že řekne něco sarkastického o způsobu, jakým jsem do sebe právě všechno naládovala. Už si v hlavě začínám formulovat odpověď. Něco v tom smyslu, že bych ho měla upozornit na skutečnost, že potřebuju nějaké extra maso na mých kostech.
"Dej si vanilkový krémový koláč," říká beze stopy odsuzování. Dokonce se na mě dívá s nádechem obdivu v očích. "Dávají ho s plátkem citronu, a když si vezmeš do pusy kousek koláče a pak si k tomu kousneš do citronu, chutná to přesně jako citronové pusinky."
"Proč si teda rovnou nedám citrónové pusinky?"
"Věř mi," říká a já zjišťuju, že mu opravdu důvěřuju.
"Fajn." Obracím se k číšníkovi a objednávám si vanilkový krémový koláč. Je naprosto božský a já zjišťuju, že jeho doporučení bylo perfektní.
"Páni, jsem tak plná," říkám. "Budeš mě muset odvalit domů."
Minutu ani jeden z nás nic neříká. Slova visí ve vzduchu mezi námi.
"Děkuju ti za dnešek," říkám nakonec a je pro mě těžké podívat se mu do očí.
"Užila sis narozky?"
"Jo. A taky ti děkuju za to, žes neřekl personálu restaurace, že mám narozeniny a že sem pak nepřišli a nezpívali mi."
"Wendy říkala, že bys to nenáviděla."
Zajímalo by mě, kolik z dnešního dne zorganizovala Wendy.
"Co děláš zítra?" ptá se.
"Huh?"
"Mám zítra volno. Kdybys chtěla, vzal bych tě do Yellowstonu a ukázala bych ti to tam."
"Nikdy jsem nebyla v Yellowstonu."
"Já vím."
Je prostě dárek, který plní to, co mu bylo zadáno. Yellowstone zní rozhodně líp, než sedět doma u televize, dívat se na surfování, strachovat se o Jeffreyho a snažit se zvednou do vzduchu naplněný pytel, který by měl představovat Christiana.
"Ráda bych viděla Starý Fainthful," připouštím.
"Dobře." Vypadá podezřele spokojeně sám se sebou. "Začneme tam."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lil Lil | 5. května 2011 v 13:13 | Reagovat

wow super... diky moc... uz se tesim na pokracovani:-D

2 Baruš Baruš | E-mail | 5. května 2011 v 13:24 | Reagovat

To byla moc hezká kapitola,děkuji! Tucker je milej kluk.Bylo by fajn,kdyby byli spolu. Christian je stejně bouchlej do Kay. :-) :-D

3 Tina Tina | 5. května 2011 v 13:44 | Reagovat

A není Chris teda taky něco jako anděl ?A hlídá Kay ? :-? Já nevím, je to divný, teď mě to tak napadlo. Díky za super kapitolku !! Moc jsem si ji užila [:tired:]

4 viki viki | 5. května 2011 v 16:32 | Reagovat

[3]:něco podobného mě už taky napadlo ! děkuji za překlad a  těším se na pokračování :-)

5 simča simča | 5. května 2011 v 16:37 | Reagovat

[2]: já mám rači christiana!!! Trucker fůůůj!!! :-D chris je prostě nejlepší :-D

6 Natt Natt | 5. května 2011 v 19:53 | Reagovat

po týto kapitole nevím jestli mám radši Christiana nebo Tuckera...oba jsou hrozně milý..;-)

7 Kuky Kuky | 6. května 2011 v 9:39 | Reagovat

Ty jo, paráda:-) Včera jsem ty kapitolky přečetla na jeden nádech:-) Paráda, naprosto bombovej překlad a skvělý výběr knihy:-)Sem budu chodit častěji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama