Nadpozemský - 15.kapitola 1/2

6. května 2011 v 16:00 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 15
TUCKER MĚ ZVE VEN

Náš výlet do Yellowstone je zkažený jen mým malým výstupem, kdy plynně mluvím na korejského turistu, který ztratil svého pětiletého syna. Pomáhám mu promluvit si s rangerem a nakonec jeho dítě nacházejí. Šťastný příběh, ne? S vyjímkou té části, kdy na mě Tucker kouká jako na mutanta, dokud mu dost nepřesvědčivě nevysvětluju, že mám v Kalifornii korejskou kamarádku a díky tomu umím dobře jazyky. Neočekávám, že bych ho ještě viděla potom, co bude můj dárek od Wendy plně využitý. Jenže v sobotu se ozývá klepání na mé dveře a stojí tam znovu. O hodinu později už sedím ve velkém nafukovacím raftu s turisty, kteří nejsou ze států a na sobě musíme všichni mít obrovské nafukovací oranžové vesty. Tucker sedí na konci raftu a pádluje směrem k peřejím, zatímco další průvodci jsou vepředu a křičí rozkazy. Dívám se, jak se Tuckerovi silné paže ohýbají, když vesluje. Narážíme na první soubor peřejí. Loď se potácí a voda stříká všude. Lidé na raftu křičí, jako kdybychom byli na horské dráze. Tucker se na mě široce usmívá a já mu jeho úsměv oplácím.
Tu noc mě Tucker bere na večírek v domě Avy Peters a zůstává se mnou celou dobu. Seznamuje mě s lidmi, kteří dřív ani neznali moje jméno. Když jsem přišla na střední v Jackson Hole, ostatní studenti se na mě dívali s nezájmem, ne s nepřátelstvím, ale rozhodně, jako kdybych byla jen vetřelec na jejich pozemku. Dokonce, i když jsem posledních pár týdnů měla pozornost Christiana, nic se nezměnilo. Jenom stále mluvili o mě místo se mnou. Teď když je ale po mém boku Tucker, ostatní studenti se mnou najednou skutečně mluví. Jejich úsměvy jsou opravdové. Je skvělé vidět, že všichni, bez ohledu na to jaké party jsou součástí nebo kolik peněz mají jejich rodiče, ve skutečnosti mají rádi Tuckera. Kluci křičí "FRY!" a ťukají se s ní pěstí nebo do sebe naráží rameny. Holky ho objímají a mumlají jejich pozdravy. Pak se dívají na mě. Je to zvědavý, ale zároveň i přátelský pohled.
Zatímco jde Tucker do kuchyně, aby mi přinesl něco k pití, Ava Peters mě popadá za ruku.
"Jak dlouho už jste ty a Tucker spolu?" ptá se s rošťáckým úsměvem.
"Jsme jen přátelé," koktám.
"Ach." Mírně se mračí. "Omlouvám se, myslela jsem si..."
"Co sis myslela?" ptá se Tucker, který najednou stojí vedle mě s červeným plastovým kelímkem v každé ruce.
"Myslela jsem si, že vy dva jste pár," říká Ava.
"Jsme jen přátelé," říká. Krátce se setkává s mým pohledem a pak mi podává jeden kelímek.
"Co je to?"
"Rum s kolou. Doufám, že máš ráda kokosový rum."
Nikdy jsem nepila rum. Nebo tequilu nebo vodku nebo whisky nebo cokoliv jiného. Jenom sklenku vína před a po naší přepychové večeři. Moje máma žila během Prohibice. Ale teď je tisíce mil daleko a spí ve svém pokoji s výhledem na hory a nemá ani tušení, že je její dcera na párty plné teenagerů bez dozoru a chystá se vypít svůj první tvrdý alkohol.
Co oči nevidí, to srdce nebolí. Na zdraví.
Trochu upíjím. Nemůžu tam odhalit sebemenší náznak kokosu nebo alkoholu. Chutná přesně jako obyčejná stará coca-cola.
"Je to super, děkuju," říkám.
"Pěkná párty, Ave," říká Tucker. "Vážně se ti sem podařilo dostat úplně všechny."
"Díky," říká klidně. "Jsem ráda, že jsi tady. A ty taky, Claro. Jsem ráda, že jsem tě konečně poznala."
"Jo," říkám. "Je dobré, když tě lidi znají."
...
Tucker je tak odlišný od Christiana, přemítám po cestě domů z párty. Je populární úplně jiným způsobem. Ne proto, že by byl bohatý (což určitě není, i přes velké množství prací - nemá ani mobil) nebo proto, že je hezký (což určitě je, i když je přitažlivý spíš takovým neotesaným způsobem, zatímco Christian je přitažlivý spíš takovým zadumaným způsobem). Christian je populární, protože jak Wendy vždycky říká, je něco jako bůh. Krásný, dokonalý a trochu odtažitý. Vhodný k uctívání. Tucker je populární kvůli tomu, že se s ním lidi cítí v pohodě.
"Na co myslíš?" ptá se, protože už chvíli nic neříkám.
"Že jsi jiný, než jsem si myslela."
Pořád očima sleduje silnici, ale ve štíhlé tváři se mu objevuje důlek. "A jaký sis myslela, že jsem?"
"Drzý venkovský balík."
"Bože, nejsi trochu necitelná?" říká se smíchem.
"Nedělej, žes to nevěděl. Chtěls, abych si to myslela."
Neodpovídá. Zajímalo by mě, jestli jsem neřekla příliš moc. Když jsem s ním, zdá se, že neumím držet jazyk za zuby.
"Taky jsi jiná, než jsem si myslel," říká.
"Myslel sis, že jsem namyšlené pískle z Kalifornie."
"Pořád si myslím, že jsi namyšlené pískle z Kalifornie." Tvrdě ho bouchám do ramene. "Au. Vidíš?"
"V čem jsem jiná?" ptám se a snažím se zamaskovat nervozitu v mém hlase. Je zajímavé, jak moc mi najednou záleží na tom, co si o mně myslí. Dívám se z okýnka a ruku mám vystrčenou z ven, zatímco projíždíme mezi stromy směrem k mému domu. Letní noční vzduch je teplý a hedvábně mě hladí po tváři. Úplněk nad námi vrhá zasněné stříbrné světlo na les. Cvrčci cvrkají. Chladný vítr provoněný borovicemi se opírá do listů, které pod jeho náporem šustí. Je to perfektní noc.
"No, tak jak jsem jiná?" ptám se Tuckera znovu.
"To je těžké vysvětlit." Masíruje si zadní stranu krku. "Je toho tolik, co schováváš pod povrchem."
"Hmm. Jak tajemné," říkám a snažím se udržet lehký tón hlasu.
"Jop, jsi jako ledovec."
"Páni, díky. Myslím, že problém je v tom, žes mě vždycky podceňoval."
Přijíždíme k mému domu, který se zdá najednou temný a prázdný. Chci zůstat v náklaďáčku. Nejsem připravená na to, aby tahle noc skončila.
"Ne," říká. Parkuje auto a obrací se ke mně. Hledí na mě svýma tmavýma očima. "Nebyl bych překvapený, kdybys mohla dokonce i letět na měsíc."
Zhluboka se nadechuju.
"Nechceš se mnou jít zítra sbírat borůvky?" ptá se.
"Borůvky?"
Ve městě je můžeš prodat za padesát dolarů za galon. Znám místo, kde je asi sto keřů, které jsou jich plné. V létě tam chodím několikrát. Je na ně sice brzy, ale už by tam nějaké měly být, protože v poslední době bylo hrozné horko. Jsou za to dobré peníze."
"Dobře," říkám a překvapuju tím sama sebe. "Půjdu."
Vystupuje a obchází auto, aby mi mohl otevřít dveře. Nabízí mi ruku a pomáhá mi slézt z auta.
"Díky," šeptám.
"Dobrou noc, mrkev."
"Dobrou, Tucku."
Opírá se o náklaďáček a čeká, až vejdu do domu. Vypínám světlo na verandě a pozoruju z rohu obývacího pokoje, jak pomalu zadní část rezavého auta mizí mezi stromy. Pak běžím nahoru do svého pokoje a dívám se, jak zadní světla pomalu a hladce dojíždějí ke konci naší příjezdové cesty a najíždí na silnici.
Koukám se do zrcadla, které visí na dveřích mé skříně. Dívka, která z něj na mě hledí vypadá, jako kdyby právě vylezla z divoké řeky a její mandarinkově oranžové vlasy jí ve vlnách spadají do tváře. Začíná se pomalu opalovat, i když lidé s andělskou krví se neopalují snadno. A zítra bude na nějakých horách sbírat borůvky s opravdovým, žijícím rodeo kovbojem.
"Co to děláš?" ptám se dívky v zrcadle. Neodpovídá. Hledí na mě svýma rozzářenýma očima, jako kdyby věděla něco, co já ne.
...
Nejsem úplně odříznutá od světa. Angela mi posílá e-maily každou chvíli. Vypráví mi o Římu a svým vlastním kódem mi sděluje, že zjistila některé úžasné věci o andělech. Píše mi věci jako: Venku je zrovna teď hrozná tma. Musím rozsvítit. Což znamená, že získala spoustu nových informací o Černém křídle. Píše mi jaké je jí horko a jak si musí pořád měnit oblečení. Myslím, že to znamená něco jako, že cvičí měnění podoby jejích křídel. Nic víc nepíše. Nic o tajemném italském milenci, ale zní šťastně. Jako kdyby si to tam až podezřele moc užívala.
Taky se mi občas ozve Wendy, když se dostane k telefonu na peníze. Zní unaveně, ale vypráví mi, jak většinu času tráví u koní a že se učí od těch nejlepších. Nezmiňuje se o Tuckerovi a o čase, který s ním v poslední době trávím, ale mám podezření, že o všem ví.
Když dostávám zprávu od Christiana, uvědomuju si, že už je to dlouho, kdy jsem na něj naposled myslela. Byla jsem moc zaneprázdněná chozením ven s Tuckerem. Ani jsem v poslední době neměla vizi. Tenhle týden jsem úplně zapomněla na to, že mám andělskou krev a jednoduše se chovala jako normální holka co si užívá normální léto. Což je fajn. Cítím se ale provinile, protože bych se měla zaměřit spíš na svoje poslání.
Jeho zpráva zní:
Už jsi někdy byla na místě, které jsi milovala, ale muselas pořád myslet jen na domov?
Tajemné. A jako obvykle, když přijde na Christiana, nevím, jak mám reagovat.
...
Slyším, jak na příjezdové cestě zastavuje auto a pak zvuk otevíraných garážových vrat. Máma je doma. Rychle probíhám domem, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Nádobí je umyté, prádlo složené, Jeffrey je v patře v kómatu ze všeho jídla, co spořádal. V Garderovic domě je všechno na svém místě. Když přichází, táhne sebou svůj obrovský kufr. Sedám se na kuchyňský pult se dvěma velkými sklenicemi ledového čaje.
"Vítej doma," říkám vesele.
Pokládá kufr na zem a rozpřahuje ruce. Skáču z pultu a rozpačitě kráčím do jejího objetí. Pevně mě k sobě tiskne a já se znovu cítím jako dítě. Bezpečně. Vyrovnaně. Jako kdyby nic nebylo normální, když je pryč.
Odtahuje se a prohlíží si mě. "Vypadáš starší," říká. "Sedmnáct ti sluší."
"Cítím se starší. A v poslední době sílím, i když nevím z jakého důvodu."
"Já vím. Měla bys mít den ode dne pocit, že jsi silnější. Teď, když se blíží tvoje poslání. Tvoje síla roste."
Nastává nepříjemné ticho. Jaké jsou vlastně přesně moje síly?
"Už umím létat," vybreptávám najednou. Je to už dva týdny od toho, kdy jsem poprvé vzlétla. Stálo mě to asi sto pádů a škrábanců, než jsem tomu konečně přišla na kloub. Připadá mi, že by to měla vědět. Zvedám nohavici, abych jí ukázala modřinu na holeni, kterou jsem si udělala o borovici, když jsem letěla příliš nízko.
"Claro!" volá a snaží se působit radostně, ale vidím na ní, že je zklamaná, že tam nebyla. Je to jako kdybych byla dítě a jí unikly moje první kroky.
"Je to pro mě jednodušší, když mě zrovna nesleduješ," vysvětluju. "Cítím menší tlak."
"Dobře, já věděla, že to zvládneš."
"Zbožňuju ty šaty, cos mi dala," říkám ve snaze změnit téma. "Možná bychom mohli jít někam, kam bych si je mohla vzít."
"To zní jako plán." Pouští mě a popadá svůj kufr. Šourá se chodbou směrem k ložnici. Následuju jí.
"Jak bylo v práci?" ptám se, když pokládá kufr na postel. Otevírá horní šuplík svého prádelníku a začíná si dovnitř úhledně skládat spodní prádlo a ponožky. Kroutím hlavou nad tím, jak elegantně všechno dává na své místo. Všechny kalhotky jsou poskládané a uspořádané do dokonalých malých řad podle barev. Zdá se nemožné, že jsme my dvě příbuzné. "Vyřídila jsi tam všechno?"
"Ano. Bylo to tak lepší. Opravdu jsem tam potřebovala jet." Otevírá další zásuvku. "Ale je mi líto, že jsem vynechala tvoje narozeniny."
"To je v pohodě."
"Co jsi dělala?"
Z nějakého důvodu se děsím jí říct o Tuckerovi, stromu na skákání a času, který jsem s ním minulý týden strávila. O pěší turistice, sběru borůvek, raftu a plynné korejštině, kterou jsem před ním náhodou použila. Možná mám strach, že mi řekne, že je Tucker jenom nějaké rozptýlení. Že se musím vrátit k připravování se na misi Záchrana Christiana. Pak jí budu muset říct, že i když se v poslední době cítím silnější a nedávno jsem se konečně naučila létat, stále nemůžu zvednou ze země těžký pytel. A pak se na mě podívá a začne mi říkat něco o tom, že se musím odlehčit, nabrat sílu a že to zvládnu, když na to připravím svou mysl. Nechci to udělat. Ještě ne. Ale dám jí alespoň něco.
"Wendy mi půjčila svého bratra a turistické boty a on mě vzal na místo, kam všechny děti chodí skákat do řeky Hoback," říkám jedním dechem.
Máma se na mě podezíravě dívá.
"Wendy ti půjčila svého bratra?"
"Tuckera. Setkala ses s ním, když jsme sjeli ze silnice, pamatuješ?"
"Ten kluk, který tě přivezl z plesu," říká zamyšleně.
"Jo, to je on. A díky moc za to, žes mi to připomněla."
Minutu ani jedna z nás nic neříká.
"Něco jsem ti přivezla," říká nakonec. "Dárek."
Rozepíná svůj kufr a vytahává něco z tmavé fialové látky. Je to bunda. Manšestrové sako, které má barvu máminých nádherných afrických fialek, které má na kuchyňském parapetu. Bude skvěle ladit k oranžové barvě mých vlasů a k mým modrým očím. Je perfektní.
"Vím, že máš bundu," říká máma, "ale myslela jsem si, že by se ti hodilo něco lehčího. A kromě toho ve Wyomingu nikdy nemáš dost bund."
"Díky. Miluju jí."
Natahuju ruku, abych si jí od ní vzala. V okamžiku, kdy se moje prsty dotýkají měkké sametové tkaniny, mám vizi, jak procházím mezi stromy.
Zakopávám a padám. Poraňuju si dlaň pravé ruky. Neměla jsem vidění už týdny. Naposled na plese, když jsem viděla sama sebe vzlétnout od ohně s Christianem v náruči. Zatímco jdu za ním do kopce, zjišťuju, že už mi tahle vize nepřipadá tak známá. Ale on tam na mě pořád čeká. Když ho vidím, volám na něj jeho jménem a on se otáčí. Běžím k němu. Uvědomuju si, že se mi po něm stýskalo, i když nevím, jestli jsou to mé nynější pocity nebo pocity v budoucnosti. Najednou se cítím kompletní. Dívá se na mě způsobem jakým vždycky. Jako kdyby mě potřeboval. Mě a nikoho jiného.
Beru ho za ruku. Smutek je tady. Míchá se se vším: s euforií, strachem, odhodláním a dokonce i s drobným chtíčem. Cítím všechno najednou, ale všechny emoce zastiňuje smutek. Pocit, že jsem ztratila tu nejdůležitější věc na světě, i když se zdá, že ji právě získávám. Skláním hlavu a dívám se na naše propletené ruce. Jeho ruce jsou dokonale vykonstruované, jako ruce chirurga. Má úhledně ostříhané nehty a jeho kůže je hladká. Na dotek skoro horká. Palcem mě hladí přes klouby a vysílá do mě záchvěvy. Pak si to uvědomuju.
Mám na sobě fialové sako.
Přicházím zpátky k sobě a nacházím mámu, jak sedí vedle mě na posteli. Má ruku kolem mých ramen. Soucitně se na mě usmívá a její oči jsou ustarané.
"Promiň," říkám.
"Nebuď hloupá," odpovídá. "Vím jaké to je."
Někdy zapomínám, že moje máma měla taky poslání. Bylo to asi přes sto lety, když byla přibližně v mém věku. Což bylo (rychle v hlavě počítám) přibližně někdy mezi 1907 a 1914. Což znamená, že tehdy chodily dámy v dlouhých bílých šatech a muži nosili cylindry a velké huňaté kníry. Vozy byly tažené koňmi. Letěli korzety a Leonardo DiCaprio vyhrál svojí jízdenku na Titanic. Snažím si představit v té době mou matku. Jak se svíjí pod sílou své vize a leží ve tmě, zatímco se snaží dát si všechny věci dohromady. Snaží se porozumět tomu co byla a co měla udělat.
"Jsi v pořádku?" ptá se mě.
"Vezmu si na sebe tu bundu," říkám nejistě. Leží na podlaze u postele. Musela mi vyklouznout z ruky, když mě přepadla moje vize.
"Dobře," říká máma. "Myslela jsem, že ti bude slušet."
"Ne. Ve vizi. Mám na sobě tu bundu."
Její oči se mírně rozšiřují.
"Děje se to." Klidně mi zastrkuje pramen vlasů za ucho. "Všechno zapadá na své místo. Stane se to v tomhle roce, v sezóně požárů. Jsem si tím jistá."
To už je za několik týdnů. Jen několik týdnů.
"Co když nejsem připravená?"
Vědoucně se usmívá. Její oči opět jiskří podivným vnitřním světlem. Zvedá ruce a pokládá si je na hlavu. Zívá. Vypadá mnohem líp. Není už tolik unavená. Nevypadá zmoženě a frustrovaně. Vypadá jako její staré já, jako kdyby byla připravená vyskočit a okamžitě začít pracovat na mých přípravách. Jako kdyby byla nadšená z mého poslání a chtěla mi pomoct uspět.
"Budeš připravená," říká.
"Jak to víš?"
"Prostě to vím," říká pevně.
...
Druhý den ráno se tiše plížím po schodech dolů a sypu si do misky müsli. Stojím uprostřed kuchyně a rychle ho jím. Čekám na známý rachot Tuckerova náklaďáčku na příjezdové cestě. Máma se mě leká, když mě objevuje, jak si nalévám sklenici pomerančové šťávy.
"Dneska jsi vstala nějak brzy." Zkoumá mojí novou zálesáčtější vizáž. Turistické boty, šortky odolné proti vodě, sportovní tričko a batoh přes jedno rameno. Jsem si jistá, že vypadám, jako kdybych vyšla z reklamy Eddieho Bauera. "Kam jdeš?"
"Rybařit," říkám a rychle polykám můj džus.
Vytahuje obočí. Nikdy v životě jsem nerybařila. Nejblíže jsem tomu byla, když jsem marinovala steaky z lososa k večeři.
"S kým?"
"S pár lidma ze školy," říkám a uvnitř mě bliká výstražné světlo. Není to tak úplně lež, říkám si. Tucker je přece člověk ze školy.
Naklání hlavu k jedné straně.
"Co to tu tak smrdí?" ptá se a mačká si nos.
"Sprej proti hmyzu." Komáři mi nikdy nevadili, ale Tuckera zřejmě jedí za živa, když si zapomene doma sprej. Takže ho mám sebou ze solidarity. "Všechny děti ho sebou nosí," vysvětluju mámě. "Říkají, že komáři jsou ve Wyomingu státní ptáci."
"Opravdu jsi teď zapadla."
"No, ani dřív jsem nebyla zrovna bez přátel," říkám až příliš ostře.
"Samozřejmě, že ne. Ale tohle je něco nového, myslím. Něco jiného."
"Ne."
Směje se.
"Ne?"
Červenám se.
"Dobře, tak mluvím s víc studenty ze školy," říkám. "Děláš z toho moc velkou vědu. Jeffrey to dělá taky. Řekli mi, že na to, že jsem teď ve Wyomingu, mluvím pořád hrozně rychle."
"To je dobře," říká. "Zapadáš."
"Je to lepší než vybočovat," říkám nervózně. Vidím nepatrný pohyb rezavého modrého auta u cesty mezi stromy před naším domem.
"Musím běžet, mami." Rychle ji objímám. Pak vyrážím ze dveří k příjezdové cestě. Skáču do Tuckerova náklaďáčku, i když je ještě v pohybu. Překvapivě vyjekává a zašlapává brzdu.
"Jeď." Blýskám po něm nevinným pohledem. Jeho oči se zužují.
"Co se děje?"
"Nic."
Mračí se. Vždycky na mě pozná, když lžu. Je to dost nepříjemné, když mám toho tolik, co před ním schovávám. Vzdychám.
"Moje máma se vrátila," přiznávám.
"A ty nechceš, aby tě se mnou viděla?" ptá se uraženě. Dopřávám si rychlý pohled přes rameno z okýnka auta a jasně vidím mámu v okně. Mávám na ni a pak se dívám na Tuckera.
"Ne, troubo," říkám. "Jen jsem nadšená z toho, že se naučím chytat létající ryby, to je všechno."
Pořád mi nevěří, ale rozjíždí se. Zvedá si z hlavy klobouk na pozdrav, když přes přední sklo vidí mámu. Její hlava mizí z okna. Uklidňuju se. Není to tak, že nechci, aby mě máma viděla s Tuckerem. Jen jí nechci dát šanci klást otázky. Nebo jí nechat zeptat se, co si myslím, že s ním dělám. Protože já nemám nejmenší tušení, co vlastně dělám s Tuckerem Averym.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 viki viki | 6. května 2011 v 16:39 | Reagovat

skvělé... děkuji ! :-)

2 LidkaH LidkaH | 6. května 2011 v 16:52 | Reagovat

Skvělé !!!
Jsem zvědavá s kým nakonec bude, jestli s Tuckerem nebo Christianem?
Asi bych jí přála Tuckera, když se s ním cítí normálně, a to si myslím, že je pro Claru vzácné. :-D  :-D  :-D

3 LIl LIl | 6. května 2011 v 18:38 | Reagovat

jj me byse taky libil vic Tucker... ale kdo vi:-) tesim se na dalsi ... bude jeste dneska aspon malinkaty kousek:-D ?

4 Marti Marti | Web | 7. května 2011 v 9:17 | Reagovat

Další kapča bude navečír až dorazim z práce.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama