Nadpozemský - 15.kapitola 2/2

7. května 2011 v 22:21 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 15 2/2

"Lovit ryby na mušku je tak snadné," říká Tucker asi o dvě hodiny později. Potom, co mi ukázal všechny základní pravidla rybolovu v relativním bezpečí trávy podél řeky Snake. "Jen prostě musíš myslet jako ryba."
"Správně. Myslet jako ryba."
"Nedělej si z toho srandu," varuje mě. "Podívej se na řeku. Co vidíš?"
"Vodu. Kameny, klacky a bláto."
"Podívej se víc zblízka. Řeka je vlastní svět. Rychlá i pomalá, hluboká i měkká, jasná i temná. Pokud se na ní podíváš jako na krajinu, kde žijí ryby, bude mnohem jednodušší je chytit."
"Hezky řečeno. Jsi nějaký druh kovbojského básníka?"
Červená se, což shledávám naprosto okouzlujícím.
"Jen se prostě dívej," mumlá.
Koukám se proti proudu řeky. Zdá se to jako vlastní malý kousek ráje. Vzduch prorážejí paprsky slunečního světla, podél břehu jsou hluboké stíny, osiky a topoly šustí ve vzduchu. A tomu všemu vévodí šumivá řeka. Je živá, rychlá a bublající. Její zelené hlubiny jsou plné záhad. A údajně je plná nádherných a chutných ryb.
"Jdeme na to." Zvedám prut. "Přísahám, že už myslím jako ryba."
Odfrkává si a protáčí oči.
"Dobře, rybo." Ukazuje k řece. "Támhle je mělčina, kde můžeš stát."
"Nech mě ujistit se, jestli jsem to správně pochopila. Chceš po mně, abych si stoupla doprostřed řeky?"
"Jo,'" říká. "Bude ti trošku chladno, ale myslím, že to zvládneš. Nemám žádné gumáky v tvojí velikosti."
"Není tohle jeden z tvých dalších triků na to, jak mě zachránit, že ne?" Nakláním hlavu a mžourám na něj proti slunci. "Nemysli si, že jsem zapomněla na ten strom, ze kterého jsem skákala."
"Ne," říká s úsměvem.
"Dobře." Dělám krok do řeky. Lapám po dechu, když cítím chlad. Pak dělám další a další dokud nestojím ve vodě až těsně nad kolena. Zastavuju se na okraji písčité plošiny, kde mi Tucker ukázal, že bych mohla dostat pevný základ pro stání na hladkých skalách. Voda je studená a proud se opírá do mých bosých nohou. Narovnávám se v ramenou a upevňuju stisk na prutu tak, jak mi to předtím ukázal Tucker. Vytahávám strunu v prutu pomocí navijáku a čekám, dokud se nedobrodí vedle mě a nezačne mi na prut přivazovat mušku.
"Tohle je jedna z mých oblíbených," říká. Jeho ruce se pohybují rychle a elegantně. Upevňuje k háčku trochu chmýří, aby to ve vodě vypadalo jako hmyz. "Pale Morning Dun."
"Pěkné," říkám, i když nemám nejmenší ponětí, o čem mluví. Mě to přijde jako nějaká můra. Ryba to ale asi vidí jako nějakou prima ňamku.
"Všechno je hotové." Uvolňuje rybářský vlasec. "Teď si vyzkoušíme to, co jsme trénovali na trávě. Nahoď na dvě hodiny, pak změň směr na deset hodin. Trošku vytáhni vlasec a zopakuj to. Jakmile nahodíš vlasec vpřed, změň směr na devět hodin."
"Deset a dva," opakuju. Zvedám prut a nahazuju dozadu někam, kde jak doufám, jsou dvě hodiny. Pak ho vystřeluju dopředu.
"Opatrně," nařizuje mi Tucker. "Snaž se po nahozu hned uhnout támhle. Když to uděláš, ryba si bude myslet, že jsi pěkná šťavnatá moucha."
"Fajn, myslím jako ryba," říkám s rozpačitým smíchem. Zkouším to. Deset a dva, deset a dva, znovu a znovu. Opisuju s prutem smyčku a pak opět dokola. Myslím, že mi to jde, ale ani po deseti minutách se na mojí Pale Morning Dun nechytá ani jedna ryba.
"Nemyslím si, že jsem je oblafla."
"Tvoje smyčka je příliš těsná - a tvoje muška se příliš táhne. Snaž se s tím nehýbat, jako kdyby to byly stěrače," říká Tucker. "Než nahodíš dozadu, musíš si udělat malou pauzu. Zapomínáš na pauzu."
"Promiň."
Cítím, jak mě sleduje a upřímně řečeno, ničí to moje soustředění. Jsem naprosto příšerná v chytání ryb na mušku, uvědomuju si. Ne, že by mi to nešlo, protože bych se držela zpátky, prostě jsem v tom hrozná.
"Je to legrace," říkám. "Díky, žes mě sem vzal."
"Jo, je to jedna z mých oblíbených věcí. Nevěřila bys, jaké druhy ryb jsem chytil v téhle řece: pstruha potočního, pstruha duhového, pstruha bezohledného a další druhy. V přírodě je chycený pstruh bezohledný stále víc a víc vzácnější, i když je to plemeno, které je do řek vysazeno."
"Házíš je zpátky?" ptám se.
"Většinou. Takhle z nich vyrostou větší a chytřejší ryby. Až je chytnu příště, budou pro mě vhodnější. Vždy házím zpátky pstruha bezohledného. A když chytnu pstruha duhového, vždycky ho vezmu domů. Máma dělá večeři z divokých ryb. Jen je osmaží na másle a dá na ně nějakou sůl, pepř a někdy ještě trošku červené papriky. Skoro se rozpouští na jazyku."
"Zní to dokonale."
"No, možná dnes nějakého chytíš."
"Možná."
"Mám zítra volno," říká. "Nechceš se se mnou sejít před úsvitem a zajít na to nejlepší místo v Tetonu, odkud bychom mohli pozorovat východ slunce? Je to pro mě zvláštní den."
"Jasně." Musím uznat, že v odvracení pozornosti je Tucker vážně nejlepší. Pořád se mě ptá, jestli bych s ním někam nešla a já pořád říkám ano. "Nemůžu uvěřit, že léto letí tak rychle. A já si myslela, že se bude táhnout do nekonečna. Ach, myslím, že vidím rybu!"
"Vydrž," sténá Tucker. "Jen kolem ní mávej vlascem."
Přiskakuje ke mně přesně ve chvíli, kdy nahazuju dozadu. Háček se mu zachytává o kovbojský klobouk a strhává mu ho z hlavy. Potichu kleje a dělá výpad, aby chytil klobouk. Míjí.
"Hups! Omlouvám se." Natahuju k sobě vlasec a chytám klobouk. Uvolňuju ho z háčku. Podávám mu ho a snažím se nechechtat. Dívá se na mě trochu zachmuřeně, pak se mračí a nakonec si ho bere z mých rukou. Oba se smějeme.
"Myslím, že jsem měl štěstí, že to byl můj klobouk a ne ucho," říká. "Zůstaň pár minut klidně stát, jo?"
Brodí se ke mně řekou a stříká na mě vodu, když zvedá nohy v jeho gumácích. Nakonec zastavuje za mnou. Je tak blízko, že cítím jeho: opalovací krém, z nějakého záhadného důvodu Oreo cookies, mix spreje proti hmyzu a říční vody a náznak jeho vlastní přírodní vůně. Nervózně se usmívám. Zvedá ruku a bere mezi prsty pramen mých vlasů.
"Tvoje vlasy ve skutečnosti nejsou zrzavé, viď?" ptá se a můj dech mi vázne v plicích.
"Co tím myslíš?" dostávám ze sebe. Pokud má nějaké pochybnosti, naučila jsem se od mámy, že je nejlepší odpovědět na otázku otázkou.
Vrtí hlavou. "Tvoje obočí. Je spíš tmavě zlaté."
"Zíráš zrovna teď na moje obočí?"
"Dívám se na tebe. Proč se pořád snažíš skrýt, jak nádherná jsi?"
Zdá se, že se na mě dívá, jako kdyby opravdu věděl, kdo jsem. V té chvíli mu chci říct pravdu. Bláznivé, já vím. Hloupé. Špatné. Snažím se udělat krok zpět, ale kloužu na mokrých kamenech a málem letím přímo po hlavě do řeky. Tucker mě ale chytá.
"Hej," říká a rychle mě chytá oběma rukama kolem pasu, aby mě udržel nahoře. Přitahuje si mě blíž k sobě a vzpírá se proti proudu. Voda se uzavírá kolem nás. Je ledová a neúprosná. Proud s námi škube a tahá nás. Stojíme tak nehnutě několik sekund, když se snažíme získat zpátky ztracenou rovnováhu.
"Už stojíš pevně na nohou?" ptá se blízko mého ucha. Na rukách mi vyskakuje husí kůže. Mírně se obracím a získávám opravdu blízký pohled na důlek v jeho tváři, když se na mě směje. Na krku má hrozně silný tep. Jeho tělo mě hřeje do zad. Jeho ruka se dole obtáčí přes můj rybářský prut.
"Jo," skřehotám. "Jsem v pohodě."
Co tady dělám? myslím si omámeně. Tohle už překračuje jenom obyčejné rozptýlení. Nevím, co to je. Měla bych-
Nevím, co mám dělat. Můj mozek mi vypověděl službu.
Odkašlává si. "Tentokrát raději vynech klobouk."
Společně zvedáme prut a nahazujeme ho dozadu a pak dopředu. Celou dobu mi Tucker vede ruku.
"Jako kladivo," říká. "Pomalu zpátky, chvilku pauza na ustálení, a pak" -posouvá prut dopředu, takže je zhruba v úrovni našich hlav a pak jemně rozvinuje háček na vodě- "rychle dopředu. Jako s pálkou na baseballovém hřišti." Návnada na hladině jemně klouže. Chvíli váhá a pak je odnesená zase pryč. Teď, když takhle jezdí po vodě, podobá se hmyzu. Žasnu nad tou hrou na vodě. I když vlasec táhne návnadu trochu nepřirozeně, rychle klouže pryč a pak jí znovu nahazujeme.
Snažíme se to udělat několikrát tam a zpátky. Tucker udává rytmus. Je to fascinující. Pomalu zpět, pauza, vpřed, znovu a znovu. Odpočívám opřená o Tuckera. Opírám se o něj skoro celou svou váhou, když čekáme, až přilákáme ryby k návnadě, aby vyletěli a chytili jí.
"Jsi připravená to znovu připravit na vlastní pěst?" ptá se po chvíli. Jsem v pokušení říct mu ne, ale nemyslím si, že bych pro to měla nějaký dobrý důvod. Kývám. Pouští mou ruku a pomalu se pohybuje pryč ode mě zpátky ke břehu, kde bere svůj vlastní prut.
"Myslíš si, že jsem nádherná?" ptám se.
"Musíme přestat mluvit," říká trochu nevrle. "Děsíme ryby."
"Fajn, fajn." Koušu se do rtu a pak se usmívám.
Chvíli mlčky rybaříme. Slyším jen hluk bublající řeky a šustění stromů. Tucker chytá a zase pouští tři ryby. Bere si chvilku, aby mi mohl ukázat pstruha bezohledného s jeho šarlatovou barvou pod žábrami. Mě, na druhé straně, ryby vůbec neberou. Nakonec musím vylézt z té studené vody. Sedím na břehu a snažím se nějak znovu vrátit cit do mých nohou. Musím čelit ošklivé pravdě: jsem příšerná rybářka.
Vím, že to zní divně, ale to co říkám je vlastně dobrá věc. Baví mě pro jednou ve všem nevynikat. Ráda sleduju Tuckera, jak rybaří. Jak jeho oči prohlížejí stíny a peřeje. Jak hází nad vodou dokonalé, elegantní smyčky. Je to, jako kdyby s řekou mluvil. Je to uklidňující.
A Tucker si myslí, že jsem nádherná.
...
Později si opět přitahuju starý dobrý pytel na dvorek a zkouším to ještě jednou. Zpátky do reality, připomínám si. Zpátky k povinnosti. Máma je v kanceláři na počítači, pije šálek čaje a snaží se opět nějak zbavit stresu. Včera přijela domů a už se zdá zase unavená.
Roztahuju paže a křídla. Zavírám oči. Odlehči se, nařizuju si. Buď lehká. Buď součástí noci, stromů, větru. Snažím se představit si obrázek Christiana, ale najednou už ho nevidím tak jasně. Snažím se vybavit si jeho zelené oči se zlatými tečkami, ale nemůžu ten obrázek udržet v mysli.
Místo toho si představuju Tuckera. Jeho ústa potřísněná červenou barvou, když jsme se krčili pod horou a vyplňovaly prázdné dózy od zmrzliny borůvkami. Jeho chraplavý smích. Jeho ruce kolem mého pasu v řece, když jsme se snažili udržet rovnováhu. To, jak blízko ke svému tělu mě držel. Jeho tak teplé a modré oči, které mě vtahují hluboko do sebe.
"Sakra," šeptám.
Otevírám oči. Jsem odlehčená. Země se už dotýkají jenom konečky mých prstů. Vznáším se.
Ne, myslím si. Tohle není správné. Měl by to být Christian, který na mě takhle působí. Jsem tu kvůli Christianovi Prescottovi. Sakra!
Ta myšlenka mě tíží a já klesám zpět na zem. Jenže nemůžu dostat Tuckera Averyho z hlavy. Pořád si v hlavě dokola přehrávám ty okamžiky, kdy jsme byli spolu.
"Co vidíš na klukovi, jako je Christian Prescott?" zeptal se mě ten večer, když mě vezl z plesu. Ale co tím doopravdy myslel, a co by mi znělo nahlas a jasně, kdybych nebyla tak zaslepená, bylo: Proč mě nevidíš?
Znám ten pocit.
Soustřeď se, říkám si. Jen prostě leť.
Pevně chytám pytel. Zvedám křídla a roztahuju je vysoko k obloze. Zatínám v nich všechny svaly. Vyvolávám všechny síly, které jsem získala měsíci praxe. Moje tělo se vnáší několik stop a mě se daří držet pytel.
Tlačím své tělo výš a výš, téměř nad vrcholky stromů. Stěží můžu rozeznat srpek nového měsíce. Pohybuju se směrem k němu, ale díky pytli ztrácím rovnováhu. Nejdřív ho nakláním na jednu stranu, pak s ním divoce mávám a pak ho házím dolů. Moje náruč má pocit, že se zbavila těžkého břemena. A pak padám, narážím do borovic na okraji naší zahrady a nadávám celou cestu dolů.
Jeffrey stojí u dřezu, když se protahuju zadními dveřmi. Jsem poškrábaná, pohmožděná a mám slzy na krajíčku.
"Pěkný," říká a uculuje se.
"Sklapni."
Směje se. "Taky to nedokážu."
"Nedokážeš co?"
"Nedokážu nést věci, když letím. Ztrácím rovnováhu."
Nevím, jestli se mám cítit líp, kvůli tomu, že to nezvládne ani Jeffrey nebo hůř kvůli tomu, že mě asi celou dobu pozoroval.
"Už jsi to zkoušel?" ptám se.
"Mnohokrát." Natahuje se a vytahuje mi šišku z vlasů. Jeho oči jsou přátelské a plné sympatií. Ze všech lidí co znám vím, že je Jeffrey jediný, který může doopravdy porozumět tomu, čím procházím. Prochází tím taky. Nebo alespoň bude, až přijde jeho poslání.
"Myslíš-" váhám. Dívám se za ním na chodbu směrem ke kanceláři mojí mámy. Ohlíží se přes rameno a pak se na mě zvědavě dívá.
"Co?"
"Chceš to zkusit se mnou?"
Chvíli na mě zírá. "Jasně," říká nakonec. "Jdeme na to."
Na dvoře je tma, takže nevidím ani přes okraj trávníku.
"Mnohem jednodušší by to bylo ve dne," říkám. "Začínám nenávidět cvičení v noci."
"Proč teda necvičíš ve dne?"
"Hm- ,protože nás můžou vidět lidi?"
Šibalsky se usmívá. "Koho to zajímá?" říká.
"Co tím myslíš?"
"Lidé tě nikdy doopravdy neuvidí. Není to tak, že se stále dívají nahoru."
"Cože? To je šílené," říkám a vrtím hlavou.
"Je to pravda. Pokud si tě náhodou všimnou, budou sim myslet, že jsi velký pták třeba pelikán."
"V žádném případě." Ale okamžitě se mi vybavuje můj odraz na Jenny Lake, když jsem nad ním prolétávala. Byl čistě bílý, jako ptačí.
"Není to nic velkého. Máma to dělá pořád."
"Vážně?"
"Létá skoro každé ráno. Když se začne blížit svítání."
"Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?"
Krčí rameny. "Já vstávám dřív."
"Nemůžu uvěřit, že jsem to nevěděla!"
"Takže můžeme létat i ve dne. Problém vyřešen. Ale teď už se vrhneme na tohle, jo? Ještě toho musím hodně udělat."
"Jasně, že musíš. To je v pohodě. Dívej na tohle. Ukaž se!" křičím.
Jeho křídla se objevují.
"Co to bylo?" vzdychá.
"Tenhle trik mě naučila Angela."
Jeho křídla mají světle šedou barvu. O několik odstínů tmavší, než já. Pravděpodobně by mi to nemělo dělat starosti. Máma říká, že máme všichni různé odstíny šedé. A jeho nevypadají tak moc tmavě. Vypadají spíš ... špinavě.
"Fajn, ale příště mě varuj, jo?" Jeffrey mírně skládá křídla a tím je zmenšuje. Obrací se ke mně zády, když přechází k okraji trávníku, kde jsem nechala pytel. Zvedá ho snadno a nese ho ke mně. Všechny jeho svaly, které získal v zápasnickém týmu, jsou teď velkou výhodou.
"Dobře, pojďme na to." Drží pytel a já ho chytám za jeden konec. "Až napočítám do tří."
Najednou si představuju nás dva, jak se srážíme hlavami, když vzlétáváme. Dělám krok zpět. Snažím se být od něj tak daleko, jak to jen jde, abychom přitom stále mohli držet pytel. S ním má jen poloviční váhu a nezdá se vůbec těžký.
"Jedna," říká.
"Počkej, jakým směrem poletíme?"
"Tamtudy." Naklání hlavu směrem ke konci našeho dvorku, kde jsou stromy tenčí.
"Dobrý plán."
"Dva."
"Jak vysoko?"
"To zjistíme během letu," říká podrážděným tónem.
"Víš, tvůj hlas začíná znít jako ten tátovo. Nemyslím si, že by se mi to líbilo."
"Tři!" volá a ohýbá se v kolenou. Mává křídly a vzlétá ve stejnou chvíli, kdy se snažím o totéž.
Není žádný čas pro zaváhání. Stoupáme výš a výš. Údery našich křídel jsou stejně načasované. Držíme pytel mezi námi trochu nejistě, ale takovým způsobem, že jsme schopni ho nést. Asi za deset vteřin jsme nad hranicí lesa. Pak se začínáme přesouvat na sever. Celou dobu se dívám na Jeffreyho, který po mě střílí arogantním, samolibým úsměvem, jako kdyby celou dobu věděl, že to bude snadné. Jsem šokovaná tím, jak moc snadné to je. Mohli bychom zvednout dvakrát tolik. Moje mysl běží jako o závod, když myslím na to, co by to mohlo znamenat. Pokud nedokážu Christiana zvednout sama, znamená to, že budu potřebovat pomoc? Je to proti pravidlům?
"Jeffrey, možná tohle je ono."
"Tohle je co?" říká trochu roztržitě a snaží se vytáhnout pytel, aby ho mohl líp chytit.
"Tvoje poslání. Možná, že tohle máme udělat spolu."
Pouští ho. Váha pytle se mnou trhá, ale pak ho pouštím taky. Sledujeme, jak padá někam dolů do křoví v lese.
"To není moje poslání," říká pevným hlasem. Jeho šedé oči se zdají být chladné a vzdálené.
"Co se děje?"
"Nic. Všechno není jen o tobě, Claro."
Stejnou věc mi kdysi řekla Wendy. Je to, jako kdyby mi dal někdy ránu pěstí do břicha.
"Omlouvám se," mumlám. "Myslím, že jsem jen byla nadšená myšlenkou, že bych měla nějakou pomoc. Bude pro mě dost těžké zvládnout to sama."
"Musíme to udělat samy." Obrací se a vrací se zpátky ke dvoru. "Přesně tak to je."
Zírám za ním dlouhou dobu. Pak klesám k zemi a zvedám pytel. Jedna z flašek s vodou uvnitř je rozbitá. Z pytle dolů na vyprahlou zem uniká malý pramínek vody.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruzz Baruzz | E-mail | 7. května 2011 v 22:47 | Reagovat

dekujuuu :D:D:

2 viki viki | 7. května 2011 v 22:56 | Reagovat

děkuji moc za překlad ! :-)

3 Natt Natt | 8. května 2011 v 10:40 | Reagovat

skvělý...dík ;-)

4 LIl LIl | 8. května 2011 v 13:12 | Reagovat

wow dik moc...  sem zvedava jak to mezi nimi bude dal:-D

5 ivana ivana | 8. května 2011 v 14:25 | Reagovat

super kedy bude ďalšia :-D

6 gaits gaits | Web | 7. června 2016 v 22:47 | Reagovat

půjčka na rok :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama