Nadpozemský - 16.kapitola 1/2

8. května 2011 v 17:06 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 16
ODPUZOVAČ MEDVĚDŮ

Druhý den ráno mi v nekřesťanskou hodinu zvoní telefon. Sténám pod peřinou a tápu rukou na nočním stolku po telefonu. Nacházím ho, přitahuju si ho a vesele odpovídám.
"Co chceš?"
"Och. Skvěle. Jsi vzhůru." Tucker.
"Kolik je?"
"Pět."
"Já tě zabiju."
"Jsem na cestě za tebou," říká. "Budu tam asi za půl hodiny. Myslel jsem, že zavolám dřív, abys měla čas na to učesat se a dát si novu tvář."
"Myslíš, že si vezmu maku-up na túru s tebou?"
"Vidíš? To je to, co se mi na tobě líbí, mrkev. Zbytečně se nerozčiluješ."
Zavěšuju. Odkopávám ze sebe peřinu a chvíli jen tak ležím a zírám na strop. Venku je hluboká tma. Zdálo se mi o něm, i když si uvědomuju, že si nemůžu vybavit detaily. Něco o velké červené stodole na ranči Lazy Dog. Zívám. Pak se nutím do toho vstát a obléknout se.
Nesprchuju se, protože by ten hluk probudil mámu. Oplachuju si obličej studenou vodou a mažu se hydratačním krémem. Moje pleť začíná mít v poslední době vlastní přirozenou zář, což je další znamení, že se věci začínají měnit. Moje moc se začíná prohlubovat, jak řekla máma. Dávám si řasenku a maluju si pusu leskem. Pak věnuju svou pozornost divokým vlnám mých vlasů, které mi dopadají na záda. Na jednom prameni mám kus mízy ze stromu. Doklad o včerejším procvičování létání. Dalších patnáct minut trávím tím, že se snažím zbavit mízy a když se mi to konečně daří a vyčesávám si příšernou hromadu vlasů, slyším zvuk pneumatik na naší štěrkové cestě.
Tiše proklouzávám dolů. Jeffrey má pravdu. Máma není ve svém pokoji. Nechávám jí vzkaz na kuchyňském stole: Mami, šla jsem se s přáteli dívat na východ slunce. Vrátím se později. Mám sebou telefon. C.
Pak vycházím ze dveří.
Tentokrát jsem nervózní. Tucker ale působí, jako kdyby se nic nezměnilo. Je tak normální, že přemýšlím, jestli jsem si všechno to napětí mezi námi včera nevymyslela. Relaxuju, když spolu začínáme žertovat. Jeho úsměv je nakažlivý. Jeho důlek je vidět celou cestu. Řídí dost rychle, takže vždycky, když projíždíme zatáčkou, musím se chytit držadla nad dveřmi. Jede po straně silnice směrem do Grand Tetonu. Vjíždí hlavní bránou dovnitř a pak se vydává dolů, po prázdné dálnici.
"Tak co je za den?" ptám se.
"Huh?"
"Říkals, že je pro tebe dnešek zvláštní den."
"Ach. K tomu se dostanu."
Jedeme do Jackson Lake. Parkuje a vyskakuje z auta. Čekám na něj, dokud neobejde auto a neotevře mi dveře. Už jsem si nějak zvykla na to ´ano, madam´ chování. Tak moc, až začínám shledávat jeho gentlemanství sladkým.
Kontroluje hodinky.
"Musíme rychle jít," říká. "Východ slunce je za dvacet šest minut."
Utahuju si tkaničky na mých botách. A vyrážíme. Jdu za ním nahoru. Pryč z parkoviště, směrem do lesa.
"Tak jaké hodiny si bereš příští rok?" ptá se přes rameno, když jdeme přes kopec na druhou stranu jezera.
"Jako obvykle," říkám. "Matematika, Angličtina, Vláda, Francouzština, Fyzika, znáš to."
"Fyzika, vážně?"
"No, můj táta je profesor fyziky."
"Bez legrace? Kde?"
"NYU."
Píská. "To je dost daleko odsud. Kdy se vaši rozešli?"
"Proč seš najednou tak upovídanej?" ptám se ho ostře. Něco na myšlence, že bych mu řekla o své minulosti, mi přijde nepříjemné. Jako kdybych začala vyprávět a už se nemohla zastavit. Vyžvanila bych mu celý příběh: máma je napůl anděl, já jsem jenom čtvrtkou, moje schopnosti, moje poslání, Christian a co pak? Poví mi o tom, jak jezdí rodeo?"
Zastavuje se, otáčí se na mě a sleduje mě. V jeho očích tančí rošťácká světýlka.
"Musíme mluvit kvůli medvědům," říká hlubokým tónem, jako kdyby je předváděl.
"Medvědi."
"Musíme dělat nějaký zvuk. Nechceme přece překvapit grizzlyho."
"Ne, myslím, že to nechceme."
Znovu začíná šplhat po stezce.
"Tak, řekni mi o tom, co se stalo tvému dědečkovi, když tvoje rodina ztratila ranč," říkám rychle. Nemůžu mu dát šanci nechat ho vrátit se k tématu mé rodiny. Má jistý krok, bez zaváhání, ale vidím, jak se jeho tělo celé napíná. No, už jsem to nakousla. "Wendy říká, že to je důvod, proč nenávidíš Kaliforňany. Co se tam stalo?"
"Není pravda, že nenávidím Kaliforňany. Jasné?."
"Páni, to je úleva."
"Je to dlouhý příběh," říká, "a my nemáme tak dlouhou cestu."
"Dobře. Omlouvám se. Nemyslela jsem tím-"
"To je v pohodě, mrkev. Někdy ti o tom řeknu. Ale ne teď."
Pak si začíná pískat a my přestáváme mluvit. Což, jak se zdá, vyhovuje nám oběma. K čertu s medvědy.
...
Po několika minutách vysilujícího lezení vycházíme na mýtinu na vrcholu malé skály. Nebe se koupe v kombinaci šedé a světle žluté. Spleť světlých růžových mraků visí přímo nad místem, kde se Teton spojuje s nebem. Majestátní hory mají tmavě růžovou barvu. Rýsují se na obzoru jako králové. Pod nimi je Jackson Lake. Jsou vidět tak jasně, že vypadají jako dva přesně okopírované soubory dvou hor a dvou nebí.
Tucker kontroluje hodinky. "Šedesát sekund. Jdeme na čas."
Nemůžu odtrhnout pohled od hor. Nikdy jsem neviděla nic tak impozantního a krásného. Cítím se s nimi propojena tak, jak jsem se nikdy a s ničím necítila. Je to, jako kdybych mohla cítit jejich přítomnost. Jen při pohledu na rozeklané vrcholy rýsující se na obloze, přese mě přejíždí vlna klidu, stejně jako když vlnky naráží na břeh jezera pod námi. Angela má teorii, že lidé s andělskou krví jsou přitahováni k horám, protože rozdíl mezi nebem a zemí je tu o něco menší. Nebo kvůli tomu, že je tu vzduch ridčí. Nevím. Vím jen, že při pohledu na ně mě naplňuje touha létat. Vidět zemi ze shora.
"Támhle." Tucker ukazuje opačným směrem na vzdálené údolí, kde se přes soubor málo známých hor vynořuje slunce. Vychází jen pro nás. Najednou se objevuje za horami a Tucker mě chytá jemně za ramena a obrací mě zpátky k Tetonu. Na jezeře je teď milion zlatých jiskřiček.
"Ach," lapám po dechu.
"Tohle tě donutí věřit v Boha, viď?"
Překvapeně se na něj dívám. Nikdy předtím jsem ho neslyšela mluvit o Bohu. Dokonce, i když od Wendy vím, že téměř každou nedělí chodí do kostela. Nikdy bych do něj neřekla, že má v sobě taky nějaké náboženské cítění.
"Ano," souhlasím.
"Jejich název znamená ´prsa´, víš." Koutky úst se mu zvedají do zlomyslného úsměvu. "Grand Teton znamená ´Velká prsa´."
"Pěkné, Tuckere," vysmívám se mu. "Vím to. Studuju třetí rok francouzštinu, pamatuješ? Myslím, že francouzští průzkumníci neviděli ženu opravdu dlouho."
"Myslím, že si z toho jen chtěli udělat srandu."
Dlouhou chvíli stojíme bok po boku a díváme se v naprostém tichu na paprsky světla, která tancují na horách. Lehký vánek mi zvedá a odfukuje vlasy na stranu, kde se dotýkají ramena Tuckera. Dívá se na mě. Polyká. Zdá se, že mi chce říct něco důležitého. Moje srdce mi vyskakuje až do krku.
"Myslím, že jsi-" začíná.
Ve stejnou chvíli oba slyšíme nějaký hluk v křoví. Otáčíme se.
Právě k nám po cestě přichází medvěd. Okamžitě vím, že je to Grizzly. Jeho masivní tělo září v paprscích právě vycházejícího slunce. Zastavuje se a dívá se na nás. Za ním se v křoví kolébají dvě mláďata.
Tohle je zlé.
"Neutíkej," varuje mě Tucker. To ani není možné. Moje nohy jsou zmrazené na místě. Periferním viděním vidím, jak si sundavá batoh z ramene. Medvěd snižuje hlavu a vydává čmuchající zvuk.
"Neutíkej," opakuje Tucker. Tentokrát hlasitěji. Slyším, jak s něčím manipuluje. Možná, že se chystá medvěda něčím udeřit. Medvěd se dívá přímo na něj. Napíná tělo a připravuje se na útok.
"Ne," šeptám v andělském jazyce, jako kdybych ho mohla udržet zpátky pouhou silou mého hlasu. "Ne."
Medvěd se zastavuje. Přejíždí pohledem na můj obličej. Má světle hnědé oči oproštěné od jakýchkoliv pocitů nebo porozumění. Je to jen pouhé zvíře. Upřeně se mi dívá na ruku a pak se zvedá na zadní. Zlobí se.
"Neublížíme ti," říkám v andělském jazyce a snažím se udržet tón mého hlasu co nejníže. Nevím, jak to bude znít Tuckerovi. Nevím, jestli to pochopí. Nemám ale čas na to myslet. Musím to zkusit.
Medvěd ze sebe vydává zvuk, který je něco mezi řevem a bručením. Stojím na místě. Dívám se mu do očí.
"Opusť tohle místo," říkám pevně. Cítím zvláštní sílu, která mnou prochází. Jsem díky tomu jako omámená. Když se dívám na svou nataženou ruku, vidím slabou záři, která stoupá zpod mé kůže.
Medvěd klesá na všechny čtyři. Znovu snižuje hlavu a bručí na svá mláďata.
"Jdi," šeptám.
A on mě poslouchá. Otáčí se a mizí zpátky ve křoví. Mláďata se kolébají za ním.
Odchází tak náhle, jak se objevil.
Podlamují se mi kolena. Tucker kolem mě obmotává své paže. Po chvíli mě drtí v náruči. Jednou rukou mě hladí po zádech a druhou mi dává na zadní stranu krku. Pokládá mi hlavu na svůj hrudník. Jeho srdce buší a jeho dech se chvěje panikou.
"Ach, můj bože," říká.
Něco drží v ruce. Trochu od něj poodcházím, abych to prošetřila. Jeho to dlouhá stříbrná nádoba, která vypadá jako hasicí přístroj, jen menší a lehčí.
"Odpuzovač medvědů," říká Tucker. Jeho tvář je bledá a jeho modré oči jsou vyplašené.
"Och. Takže jsi ho mohl použít."
"Snažil jsem se přečíst návod, jak na ten sprej," říká s pochmurným smíchem. "Nevím, jestli bych na to přišel včas."
"Naše chyba." Klesám dolů a sedám si na kamenitý terén k jeho nohám. "Přestali jsme mluvit."
"Správně."
Nevím, co předtím slyšel, nebo co si myslel.
"Mám žízeň," říkám a snažím se tím koupit si nějaký čas, než přijdu s vysvětlením.
Zastrkává odpuzovač zpátky do batohu a vyndavá lahev s vodou. Otevírá jí a kleká si vedle mě. Přikládá mi láhev k ústům. Jeho výraz pořád pevně svírá strach. Jeho pohyby jsou tak mizerné, že mi rozlívá vodu po bradě.
"Varoval jsi mě ohledně medvědů," koktám a snažím se vypít alespoň pár doušků vody. "Měli jsme štěstí."
"Jo." Otáčí se a dívá se na stezku směrem, kudy odešel medvěd. Pak se otáčí zpátky na mě. V jeho očích vidím otázku, na kterou mu ale nemůžu odpovědět.
"Měli jsme velké štěstí."
...
Nemluvíme o tom. Jdeme zpět a pak jedeme do Jacksonu na snídani. V odpoledních hodinách se vracíme do domu Tuckera pro jeho člun a trávíme odpoledne na rybolovu na řece Snake. Tucker chytá pár ryb a hází je zpátky. Nakonec se mu daří chytit obrovského pstruha duhového a rozhodujeme se, že si ho dáme k večeři spolu s rybami, které chytil den předtím. Když stojíme v kuchyni na statku Averových, Tucker mě učí, jak vyndat rybám vnitřnosti. Pak znovu vytahuje téma medvěd.
"Co jsi to dneska udělala s tím medvědem?" ptá se, když stojím s rybou u dřezu a snažím se jí vyprázdnit břicho tak, jak mi ukázal.
"Tahle je tak tlustá," stěžuju si.
Obrací se a věnuje mi svůj tvrdý pohled, který používá vždycky, když se ho snažím něčím oklamat. Nevím, co mu mám na to říct. Jaké jsou mé možnosti? Říct mu pravdu, což je ale zároveň v rozporu s jediným pravidlem, které mi dala máma v souvislosti s andělskou krví: nikdy to neříkej lidem - nebudou ti věřit a i v případě, že by ti uvěřili, nebudou to schopni zvládnout. A pak je tu druhá možnost: přijít s nějakou směšně znějící lží.
"Zpívala jsem mu," zkouším.
"Mluvila jsi na něj."
"Spíš jsem trochu hučela," říkám pomalu. "To je všechno."
"Nejsem hloupý, víš," říká.
"Já vím. Tucku-"
Nůž mi vyklouzává. Cítím, jak se mi zařezává do dlaně pod palcem a prořezává kůži a svaly. Najednou mi ruka začíná příšerně krvácet. Instinktivně zavírám prsty ránu.
"Fajn, čí geniální nápad byl dát mi nůž?"
"To je ošklivé říznutí. Tady." Tucker mi narovnává prsty a kolem rány mi zavazuje utěrku. "Tlač na to," nařizuje a pouští mě. Vybíhá z místnosti. Chvíli si to tisknu, jak mi nařídil, ale krvácení se už zastavilo. Cítím se najednou divně. Přepadají mě závratě. Opírám se o pult. V ruce mi začíná bušit a pak mi z lokte až k malíčku u ruky vystřeluje světlice tepla a pohlcuje ji, jako malé plameny. Lapám po dechu. Cítím, jak se mi rána sama uzavírá a jak se mi hluboko uvnitř ruky spojují zpátky všechny tkáně.
Máma měla pravdu. Moje síly rostou.
Po chvíli ten pocit slábne. Odstraňuju utěrku a zkoumám svou ruku. Už tam zbývá jen mělký řez. Míň, než škrábnutí. Zdá se, že už je léčba u konce. Opatrně hýbu prsty tam a zpět.
Tucker se objevuje s tubou s antibiotickou mastí a s dost obvazy, aby s nimi mohl ošetřit celou armádu. Všechno to skládá na pult a rychle přistupuje ke mně. Znovu si tisknu utěrku na dlaň a ochranitelsky si tisknu ruku k hrudi.
"Jsem v pohodě," říkám rychle.
"Nech mě se podívat," nařizuje mi. Bere mě za ruku.
"Ne, je to v pořádku. Je to jen škrábnutí."
"Je to hluboký řez. Musíme to zavřít."
Pomalu pokládám ruku do té jeho. Bere ji a opatrně ji obrací, takže je teď zraněním nahoru. Odmotává mi utěrku.
"Vidíš?" říkám. "Jen menší povrchová rána."
Upřeně se mi dívá na ránu. Mám zatajený dech, uvědomuju si. Nařizuju si, abych se uklidnila. Prostě se chovej normálně, jak vždycky říká máma. Můžu to vysvětlit. Musím to vysvětlit.
"Chystáš se mi číst budoucnost z ruky?" říkám se slabým smíchem.
Křiví ústa. "Myslel jsem, že to bude potřebovat zašít."
"Ne. Planý poplach."
Začíná mě ošetřovat. Čistí mi řez pod vodou a natírá mi ránu mastí, pak mi opatrně obvazuje ruku. Ulevuje se mi, když je řez schovaný pod obvazem a on už na to konečně přestává zírat.
"Díky," říkám mu.
"Co se to s tebou děje, Claro?" Když se na mě dívá, jeho oči jsou divoké a plné tolika bolesti a obvinění, že mi to vyráží dech.
"Co-co tím myslíš?" koktám.
"Chci říct," začíná. "Nevím, co tím chci říct. Já jen ... Ty jsi prostě ..."
A pak mlčí.
Tohle je to největší a nejtrapnější ticho v historii velkých trapných tich. Zírám na něj. Najednou jsem vyčerpaná ze všech lží, které jsem mu řekla. Je to můj přítel a já mu lžu každý den. Zaslouží si něco lepšího. Kéž bych mu mohla říct všechno, co mám na srdci. Přeju si, abych se před něj mohla postavit a opravdu být sama sebou. Říct mu všechno. Ale to je proti pravidlům. A tohle nejsou pravidla, které by šli brát na lehkou váhu. Nevím, jaké důsledky by to mělo, kdybych mu to řekla.
"Já jsem prostě já," šeptám.
Šklebí se. Zvedá utěrku a drží ji. Froté je jen trochu bílé, zbytek tvoří moje neuvěřitelně jasně červená krev, která je nasáklá v celém středu látky. "Aspoň už vím, že můžeš krvácet," říká. "To je něco. Myslím. Nejsi úplně neporazitelná. Nebo jo?"
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikee Nikee | 8. května 2011 v 17:19 | Reagovat

suppper dufala som že na to príde aspoň Tucker... óó sladký Tuck

2 Natt Natt | 8. května 2011 v 18:27 | Reagovat

nemohla jsem si pomoct a přečetla jsem si to anglicky...hustej konec

3 Lil Lil | 8. května 2011 v 18:31 | Reagovat

dik moc... tesim se na pokracko:-D

4 Jess Jess | 8. května 2011 v 18:33 | Reagovat

wow super... ten tucker se mi libi... bude dneska jeste jedna cast? prosim prosim:-)

5 Popy Popy | 8. května 2011 v 18:33 | Reagovat

[4]: jj prosim dalsi... a budes potom prekladat i dalsi dil? Teda jestli nejaky dalsi je:-D

6 Janča Janča | 8. května 2011 v 18:46 | Reagovat

Děkuju moc za překlad :-)

7 Marti Marti | Web | 8. května 2011 v 19:01 | Reagovat

[5]: Určo mam další dílek v plánu, ale v USA vychází až v roce 2012.. Takže si budeme muset počkat

[2]: Taky sem koukala.. :-)

[4]: Nu další část dneska nestíham.. Zejtra mam zápočet, takže to musim omrknout.. Ale zejtra jí vám sem dam co nejdřív..

8 Kuky Kuky | 8. května 2011 v 20:00 | Reagovat

Páni, to je paráda:-) Moc se těším, jak se to jeste zamotá:-)

9 Tina Tina | 9. května 2011 v 14:59 | Reagovat

Díky moc, super !!!

10 Naďa Naďa | E-mail | 9. května 2011 v 20:03 | Reagovat

Ahoj prosimte, chtela jsem te poprosit jestli bysi mi nepreposlala tvuj preklad zavrzeneho 2. Diky moc :-) :-D

11 Naďa Naďa | 9. května 2011 v 20:04 | Reagovat

jo a na email: Nada.Glincova@seznam.cz
diky

12 Baruzz Baruzz | E-mail | 9. května 2011 v 20:18 | Reagovat

AHoj :) muzu se zeptat, kdy planujes dneska dalsi kus kapitolky? abych to tu porad necekovala jak nejakej zavilak ::)

13 Marti Marti | Web | 9. května 2011 v 20:29 | Reagovat

[12]: Nu už to budu mít. Maximálně za hodku.. spíš za půl.. ;-)

14 Ivana Ivana | 9. května 2011 v 21:26 | Reagovat

ja som tu každých 15 minút :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama