Nadpozemský - 16.kapitola 2/2

9. května 2011 v 21:41 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
16 kapitola 2/2

"Och, jasně," odpovídám mu sarkasticky. "Co? Myslíš si, že jsem nějaká superholka? Kterou může zranit jenom kryptonit?"
"Nevím, co si mám myslet." Odtrhává pohled od utěrky a znovu se na mě dívá. "Ty nejsi ... normální, Claro. Snažíš se předstírat, že jsi. Ale nejsi. Mluvilas s grizzlym a on tě poslechl. Ptáci se za tebou otáčí, jako kdybys byla nějaká karikatura od Disneyho, nebo sis toho nevšimla? A chvíli potom, co jste se vrátili z Idaho Falls za mnou přiběhla Wendy s tím, že si myslí, že jsi před něčím nebo před někým utíkala. Jsi dobrá ve všem, co zkoušíš. Jezdíš na koni, jako kdyby ses narodila v sedle. Lyžuješ perfektně, a když si poprvé stála na lyžích, paralelně si sjela kopec. Zřejmě mluvíš plynně francouzsky, korejsky a kdoví jakou řečí ještě. Včera jsem si všimnul, že se tvoje obočí na slunci třpytí. A je tu něco na tom, jak se pohybuješ. Něco tak elegantního, že by toho člověk nikdy nebyl schopen. Je to, jako kdybys byla ... něco jiného."
Od hlavy až k patě mi naskakuje husí kůže. Opravdu si dal všechno dohromady. A co nevěděl, to si prostě domyslel.
"A samozřejmě pro to všechno není žádné racionální vysvětlení, viď," říkám.
"Když vezmu v úvahu i tvého bratra, nejlepší, co jsem byl schopný vymyslet je to, že je možná tvoje rodina součástí nějakého tajného vládního experimentu, který se zabývá geneticky upravenými superlidmi, kteří se přátelí se zvířaty," říká. "A tady se schováváte."
Odfrkávám si. Bylo by to legrační, kdyby pravda nebyla ještě mnohem divnější. "Zní to šíleně, víš to?"
Další ticho, které by se mohlo zapsat do knihy rekordů. Pak vzdychá.
"Vím. Je to šílené. Cítím se jako-" Odmlčuje se. Náhle vypadá tak nešťastně, že mě z toho bolí srdce.
Nenávidím svůj život.
"To je v pohodě, Tucku," říkám jemně. "Dneska jsme měli dost bláznivý den."
Dotýkám se jeho ramene, ale jen vrtí hlavou. Asi mi zrovna chce říct něco jiného, když se otevírají dveře a pan a paní Averyovi vstupují do domu. Povídají si hlasitě, protože ví, že nás vyrušují. Pan Avery sjíždí pohledem hromadu obvazů a mastí na pultu.
"Uh. Někdo měl nehodu?"
"Pořezala jsem se," říkám rychle a pohledem se vyhýbám Tuckerovi. "Tucker mě učil jak se čistí ryby a já jsem byla neopatrná. Jsem v pořádku. Myslím."
"Dobrá," říká pan Avery.
"To je pěkná ryba," říká pan Avery a dívá se do dřezu, kam jsem hodila velkého pstruha duhového. "To jsi dneska chytil?"
"Tu chytil Tucker včera. Dneska chytil tamtu." Ukazuju na otevřenou chladničku. Pan Avery se tam dívá a uznale hvízdá.
"Dobré jídlo na večer."
"Jsi si jistý, že chceš na narozeninovou večeři zrovna tohle?" ptá se paní Avery. "Můžu ti udělat cokoliv chceš."
"Máš narozeniny!" lapám po dechu.
"Copak on ti to neřekl?" směje se pan Avery. "Dneska je mu sedmnáct. Už je to skoro chlap."
"Díky, tati," mumlá Tucker.
"To nestojí za řeč, synu."
"Něco bych ti dala," říkám tiše.
"Už jsi to udělala. Dneska jsi mi darovala život. Hádejte co?" říká svým rodičům. Mluví mnohem hlasitěji než normálně. "Dneska jsme narazili na grizzlyho s mláďaty na hřebenu Colter Bay. Clara mu zazpívala, aby ho odehnala pryč."
Pan a paní Averyovi na mě zděšeně zírají.
"Zazpívala jsi mu?" opakuje pan Avery.
"Jo, zpívá tak příšerně," říká Tucker a všichni se smějí. Myslí si, že je to vtipné. Slabě se usmívám.
"Jo," souhlasím. "Zpívám tak hrozně."
...
Potom co paní Avery osmažila rybu k večeři, přinesla ještě dort, zmrzlinu a několik dárků. Většina dárku byla spíš pro Tuckerova koně na rodeo, Midase, což je podle mě legrační jméno pro koně. Pan Avery chválí Tuckera a Midase, jak dokázali rozpoznat tu nejlepší krávu z chovu.
"Většina koní, které soutěží jsou vyškolené odborníky a stojí každý přes čtyřicet tisíc," říká. "Ale Midas ne. Tucker ho vychovává a cvičí už od hříběte."
"Páni. Jsem ohromená."
Tucker vypadá neklidně. Tře si krk. Tohle gesto znám. Znamená to, že je mu dost nepříjemné, kam se tenhle rozhovor ubírá.
"Kéž bych tě mohla vidět soutěžit," říkám. "Vsadím se, že ten pohled stojí za to."
"Musíš ho vidět ještě letos," říká pan Avery.
"Já vím!" volám na něj. Opírám se o kuchyňský stůl a dávám si bradu do dlaně. Vím, že to dělám ještě horší, když škádlím Tuckera. Ale možná, že když se budu chovat normálně, všechno bude zase tak, jak to bylo.
"Pojďme do stáje. Ukážu Midasovi jeho novou uzdu," říká Tucker.
Odvádí mě z domu do bezpečné stodoly. Kůň vychází ze stodoly a čeká na nás už ve chvíli, kdy přicházíme. Má očekáváním uši nakloněné dopředu. Je krásný. Má krásnou lesklou kaštanovou srst a velké hnědé vědoucí oči. Tucker ho hladí pod bradou. Pak mu nasazuje novou uzdu, kterou dostal od rodičů.
"Měls mi říct, že máš narozeniny," říkám.
"Chtěl jsem. Ale pak jsme byly skoro snědení medvědem."
"Oh, jasně. Co Wendy?"
"Co je s ní?"
"Má dneska taky narozeniny. Jsem ta nejhorší kamarádka na světě. Měla jsem jí něco poslat. Už jste si vyměnili dárky?"
"Ještě ne." Otáčí se ke mně. "Ale ona mi dala dokonalý dárek."
Ze způsobu, jakým se na mě dívá, mám v břiše motýlky. "Jaký?"
"Tebe."
Nevím co na to říct. Tohle léto nedopadlo zrovna tak, jak jsem si plánovala. Neměla bych stát uprostřed stodoly s modrookým kovbojem, který se na mě dívá, jako kdyby mě chtěl políbit. Neměla bych chtít, aby mě políbil.
"Co to děláme?" ptám se.
"Mrkev ..."
"Neříkej mi tak," říkám nejistě. "To nejsem já."
"Co tím myslíš?"
"Ještě před hodinou sis myslel, že jsem nějaký blázen."
Rozrušeně si rukou prohrabuje vlasy. Pak se mi dívá přímo do očí.
"Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi blázen. Myslím ... Myslel jsem, že si kouzelná nebo tak něco. Myslel jsem si, že si až příliš dokonalá na to, abys byla skutečná."
Tak moc bych mu to chtěla ukázat. Vyletět až na vrchol seníku, usmát se na něj a všechno mu říct. Chci, aby poznal moje skutečné já.
"Vím, že jsem dneska řekl dost stupidní věci. Ale mám tě rád, Claro," říká. "Mám tě opravdu rád."
Tohle bylo nejspíš poprvé, co řekl moje jméno.
Vidí zaváhání v mých očích. "To je v pohodě. Nemusíš nic říkat. Jen jsem chtěl, abys to věděla."
"Ne," říkám. On je jen rozptýlení. Mám své poslání, povinnosti. Nejsem tu kvůli němu. "Tucku, já nemůžu. Musím-"
Mračí se.
"Řekni mi, že to není kvůli Christianovi Prescottovi," říká. "Řekni mi, žes tomu klukovi nepodlehla."
Cítím, jak mnou projíždí záblesk hněvu z jeho povýšeného tónu. Jako kdybych byla jenom nějaká hloupá poblouzněná holka.
"Nic o mě nevíš," říkám a snažím se udržet nervy na uzdě.
"Pojď sem." Jeho hlas je tak vřelý a roztřesený, že mi z něj po zádech přejíždí mráz.
"Ne."
"Nemyslím si, že bys doopravdy chtěla být s Christianem Prescottem," říká.
"Jako kdybys zrovna ty věděl, co chci."
"Vlastně vím. Znám tě. Není tvůj typ."
Zírám bezmocně dolů na mé ruce. Bojím se na něj podívat. "Ach, předpokládám, že můj typ jsi teda ty, správně?"
"Myslím, že jsem," říká a překonává vzdálenost mezi námi. Bere můj obličej do dlaní dřív, než stačím jen pomyslet na to, že bych ho měla zastavit.
"Tucku, prosím," pronáším třesoucím se hlasem.
"Máš mě ráda, Claro," říká. "Vím, že máš."
Kéž bych se mu tak mohla vysmát. Kéž bych se mohla zasmát, odtáhnout se od něj a říct mu jak hloupý je a jak moc se mýlí.
"Zkus mi říct, že ne," mumlá. Je tak blízko, že cítím jeho dech na tváři. Dívám se mu do očí a vidím v nich vábivé teplo. Nemůžu myslet.
Jeho rty jsou příliš blízko těm mým a jeho ruce si mě přitahují blíž.
"Tucku," šeptám a pak mě líbá.
Už jsem se líbala dřív. Ale žádný polibek nebyl jako tenhle. I přes jeho kurážnou řeč, mě líbá s překvapující něžností. Stále drží můj obličej v dlaních a jemně se otírá rty o ty mé. Pomalu, jako kdyby si chtěl zapamatovat tenhle pocit. Zavírám oči. Moje hlava se utápí v jeho mužné vůni. Cítím z něj trávu a sluníčko. Líbá mě znovu, tentokrát trochu pevněji. Pak se ode mě odtahuje a dívá se dolů na mou tvář.
Nechci, aby to skončilo. Všechny myšlenky se mi vytrácejí z hlavy. Otevírám oči.
"Ještě," šeptám.
Koutky jeho úst se vytahují a pak se k němu natahuju a líbám ho. Tentokrát už ne jemně. Jeho ruce klesají z mého obličeje a chytá mě za pas. Přitahuje si mě k sobě. Z úst mu uniká malé jemné zasténání. Z toho zvuku šílím. Vzdávám se. Obmotávám mu ruce kolem krku a líbám ho bez toho, abych se držela zpátky. Cítím, jak jeho srdce buší jako o závod stejně jako moje. Dýchá rychleji. Jeho paže mě k němu tisknout ještě pevněji.
A pak cítím to co on. Jak dlouho čekal na tenhle okamžik. Jak miluje pocit, když mě má v náruči. Miluje vůni mých vlasů. Miluje způsob, jakým jsem se na něj před chvílí dívala. Zrudlá a chtějící od něj
další polibek. Miluje barvu mých rtů. Díky chuti mých úst je slabý v kolenou ale nechce přede mnou vypadat slabý. Proto se na chvíli odtahuje. Zrychleně dýchá. Pouští mě ze své náruče.
Otevírám oči.
"Co se děje?" ptám se.
Nemůže mluvit. Pod jeho zlatým opálením je jeho tvář úplně bílá. A pak si uvědomuju, že je tu až příliš jasno. Příliš světla pro tuhle tmavou stodolu. A to světlo jde ze mě. Ve vlnách.
Svítím svou svatozáří. Tucker na mě šokovaně zírá. V tomhle světle může vidět všechno. Září skrz mé oblečení. Je to stejné, jako kdybych před ním stála nahá. Ostře se nadechuju. Část mě se bolestně svírá při pohledu na strach v jeho očích. Na jeho výrazu se nic nemění, ani když světlo zhasíná. S tím, jak stodola tmavne, jeho přítomnost v mé hlavě mizí. Teď stojíme pár kroků od sebe.
"Je mi to líto," říkám. Dívám se, jak se mu pomalu vrací barva do tváře.
"Nechápu co ...," snaží se říct, ale pak umlká.
"Mrzí mě to. Nechtěla jsem-"
"Co jsi zač?"
Couvá.
"Jsem Clara." Alespoň moje jméno zůstává stejné. Dělám krok směrem k němu. Natahuju ruku a dotýkám se jeho tváře. Uhýbá. Pak mě chytá za pořezanou ruku. Lapám po dechu, když mi strhává obvaz.
Rána už je úplně uzdravená. Nezůstala po ní ani jizva. Oba zíráme dolů na mou dlaň. Pak mě Tucker pouští.
"Věděl jsem to," říká.
Jsem zaplavena podivnou směsí paniky a úlevy. Není žádný způsob, jak bych tohle mohla vysvětlit. Musím mu to říct. "Tucku-"
"Co jsi zač?" ptá se mě znovu. Odstupuje ode mě několik kroků.
"Je to složité."
"Ne," vrtí najednou hlavou. Jeho tvář je pořád hrozně bledá, nazelenalá, jako kdyby měl každou chvíli omdlít. Pořád ode mě ustupuje. Když je u dveří stodoly, otáčí se a běží domů.
Všechno co můžu udělat je sledovat ho, jak odchází. Cítím se, jako kdybych byla odpojená od svého těla. Jsem otřesená tím, co se stalo. Nemám odvoz domů. Rozbíhám se. Mířím do lesa za rančem a jsem vděčná za úkryt, který mi poskytují stromy. Začíná se stmívat. I když jsem ještě stále na cestě, má křídla se rozevírají bez toho, abych je zavolala. Nedbale vzlétávám a cítím se úplně ztracená, než konečně nacházím cestu domů. Okamžitě se schovávám mezi mraky a je mi tak chladno, že se třesu a zuby mi o sebe drkotají. Skoro přes slzy nevidím a jsem plná paniky.
Pláču, zatímco letím domů. Brečím a brečím. Vypadá to, jako kdyby se slzy nikdy neměly zastavit.
...
O několik hodin později se máma objevuje v mém pokoji. Vzlykám do polštáře. Jsem poškrábaná, pomlácená a uslzená. Ale to co říká máma, když mně vidí je: "Co se ti stalo s vlasy?"
"Co?" Zoufale se snažím dát se dohromady, abych se rozhodla, kolik jí řeknu o celé té věci s Tuckerem.
"Máš zpátky svojí přirozenou barvu. Zrzavá je kompletně pryč."
"Ach. Přivolala jsem svatozář. Muselo mi to napravit barvu vlasů."
"Dosáhla jsi svatozáře?" říká a má modré oči doširoka otevřené.
"Jo."
"Och, drahoušku. Není divu, že jsi tak rozrušená. Je to tak ohromující zážitek."
Neví ani polovinu.
"Teď si odpočiň." Líbá mě na vršek hlavy. "Můžeš mi o tom všem povyprávět ráno."
Když je pryč, posílám Angele zoufalý e-mail: Pohotovost. Stěží dokážu zařídit, aby spolu moje prsty a můj mozek spolupracovaly a mohly napsat tuhle krátkou zprávu. Zavolej mi co nejdřív.
Není tu nikdo, s kým bych si mohla promluvit. Nikdo, komu bych to mohla říct. A už teď se mi po něm stýská.
Potřebuju slyšet jeho hlas. Volám mobilem Tuckerovi. Zvedá to po prvním zvonění. Přes minutu nikdo z nás nemluví.
"Nech mě být," říká a pak zavěšuje.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ivana ivana | 9. května 2011 v 22:13 | Reagovat

paráda :-D

2 Barčus Barčus | 9. května 2011 v 22:38 | Reagovat

Ach,konečně! :D Tuckera mám radši než Christiana.. :D
Rychle další.. konečně se to rozjelo!!! :)))))

3 Baruzz Baruzz | E-mail | 9. května 2011 v 22:54 | Reagovat

Neeee. to nee. to se jako daj dohromady a za dve vteriny se zase rozejdou ?? .( ALe dkeuju moc :)

4 kika kika | 9. května 2011 v 23:09 | Reagovat

toto je uzasny blog a aj knizky co prekladas su super. hunger games som precitala na jeden dych a teraz sa sem stale chodim kukat ci nepribudla nova kapitola z nadpozemsky... jednoducho super blog :-D  :-D

5 LidkaH LidkaH | 9. května 2011 v 23:11 | Reagovat

WOW !!! Rychle další, moc prosím O_O  [:tired:]  O_O . Bože, ať se daj zase dohromady. :-(

6 viki viki | 9. května 2011 v 23:42 | Reagovat

Skvělý, děkuji !

7 El El | 9. května 2011 v 23:46 | Reagovat

Wau!!
Včera jsem sjela celých 15,5 kapitoly a dneska hltám tuhle část. Je to skvělé a napínavé. Další prosím!! :o)

8 Janča Janča | 10. května 2011 v 9:32 | Reagovat

Jsem zvědavá jestli mu řekne pravdu :D ale jinak děkuju z apřeklad :-)

9 Tina Tina | 10. května 2011 v 10:39 | Reagovat

No páni, to je teda mazec, nemůžu se dočkat dál. Tuckera mám ráda, ale zachoval se jako baba !!! 8-O

10 zui* zui* | Web | 10. května 2011 v 15:21 | Reagovat

achjo, pořád se nemůžu rozhdodnout jestli se mi víc líbí Tucker nebo Christian :D :D ... jsem šíííleně zvědavá jak to dopadne :D ... díky :)

11 Nikeee Nikeee | 10. května 2011 v 15:49 | Reagovat

Aaach Tucker ... dúfam že ankoniec budú spolu :)

12 viki viki | 10. května 2011 v 16:43 | Reagovat

Prosím, bude dneska pokračování ?

13 Marti Marti | Web | 10. května 2011 v 16:46 | Reagovat

[12]: Určo bude.. Už se na něm pracuje a pak se vrhnu zpátky na učení..

14 Kuky Kuky | 10. května 2011 v 18:36 | Reagovat

[13]: To je paráda, už se nemůžu dočkat:-) Hrozně mě to chytlo...úžasné čtení:-) a naprosto dokonalej překlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama