Nadpozemský - 17.kapitola 1/2

10. května 2011 v 19:01 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 17
PROSTĚ MI ŘÍKEJ ANDĚL

Uplynuly tři dny. Tři trýznivé dny, kdy jsem mu už znovu nezavolala nebo za ním nezkusila jít. Znovu a znovu se vracím k tomu polibku, dokud si nemyslím, že se z toho zblázním a netrhám si z křídel hrsti peří.
Pořád si říkám, že takhle je to stejně nejlepší.
Dobře. Asi to nebude zrovna nejlepší, když jsem v podstatě odhalila člověku kdo jsem. Ani nevím, jaký mě čeká trest, pokud to někdo zjistí. Ale možná je pro mě nejlepší to, že mě Tucker odmítl. Ví, že je na mě něco divného, jasně. Ale může to nijak dokázat? Ne. Bude mu někdo věřit? Pravděpodobně ne. Nezdá se ale pravděpodobné, že by to někomu řekl. Kdyby to ale přece jen udělal, mohla bych všechno popřít. Mohli bychom se vrátit k tomu, jak to bylo dřív. Bude mě obviňovat z různých věcí a já budu předstírat, že nemám tušení, o čem to vlastně mluví.
Správně.
Nejsem moc dobrá lhářka. Dokonce, ani když lžu sama sobě. Přála bych si, aby mi Angela zavolala zpátky a já se jí mohla zeptat, co mám dělat.
Jako kdyby to ve dne nebylo dost zlé, zdá se mi o něm. Každý večer během všech tří nocí. Nemůžu se dostat z toho momentu, kdy mu vstupuju do hlavy. Z toho co cítil a jaké myšlenky jsem si vyslechla, když mě políbil. Cítím, že mě miluje. V jeho hlavě, v každé myšlence a reakci se odráží jeho láska. Láska, kterou cítí ve svém nitru, je neovladatelná, bláznivá, iracionální (a samozřejmě, trochu toužebná).
Miluje mě a to je taky to, co ho děsí, když mě vidí, jak svítím jako vánoční stromeček. Neví, co jsem, ale miluje mě.
Sedám si. Možná, že jsem na tohle měla přijít už dávno. Neměla jsem se snažit číst jeho srdce, ale dívat se na něj. Ale když jsem cítila, že v něm roste láska, nevěděla jsem, že jsem byla uvnitř jeho hlavy. Nevšimla jsem si, že ty pocity nebyly moje. A proč vlastně?
Je to snadné.
Je to ve mně celé. V mé andělské části i v té lidské. Miluju Tuckera Averyho.
Tak tohle je opravdu novinka.
Tohle je důvod, proč zrovna teď čekám u společnosti Bláznivé řeky pro raft. Sedím na chodníku před jeho prácí, jako nějaká hrůzostrašná bývalá přítelkyně, která je jím posedlá. Čekám, až vyjde, abych ho mohla přepadnout a vyznat mu lásku. Jenže on nevychází. Čekám už o hodinu déle, než normálně v práci končí a nikdo nevychází. Pak se ale objevuje nějaká blondýnka, předpokládám, že je to sekretářka.
"Můžu ti nějak pomoct?" ptá se.
"Nemyslím si."
Váhá, ale není si jistá, jak si vyložit mojí odpověď. "Čekáš tu na někoho?"
"Na Tuckera."
Usmívá se. Má ho ráda. Každý, kdo má zdravý rozum ho má rád.
"Je pořád na řece," říká. "Jeho raft se převrátil. Není to nic vážného, ale všichni se trochu opozdí. Chceš, abych mu zavolala vysílačkou a řekla mu, že si tady?"
"Ne," říkám rychle. "Počkám."
Každých pár minut kontroluju hodinky a pokaždé, když přijíždí nějaké auto, zadržuju dech. Několikrát jsem se už rozhodla, že je tohle dost špatný nápad a chystala jsem se k odchodu. Ale nikdy jsem se nemohla dostat do mého auta. Kdyby už nic jiného, alespoň ho uvidím.
Konečně na parkoviště vjíždí červený vůz. V otevřeném návěsu má naložené rafty. Tucker sedí na sedadle spolujezdce a mluví se starším klukem, kterého jsem potkala už dřív, když vedl raftingové výlety. Tucker mu říkal Murphy, i když nevím, jestli je to jeho jméno nebo příjmení. Když mi vysvětloval pravidla o jízdě na raftu, než mě opravdu vzal na řeku, říkal jim Murphyho zákony.
Tucker mě hned nevidí. Nasazuje úsměv, který používá, když dodává pointu nějakému vtipu. Křivý. Poznávám ten letmý záblesk zubů a důlek ve tváři. Když ho vidím, taju při vzpomínce na časy, kdy se takhle smál na mě. Murphy se směje a pak oba vystupují z auta. Obcházejí ho a začínají vykládat rafty. Zvedám se na nohy. Moje srdce bije tak rychle, že si myslím, že mi brzy vyskočí z hrudi.
Murphy otevírá velká garážová vrata. Když se vrací zpátky k vozu, vidí mě tam stát. Zastavuje se a dívá se na mě. Tucker je zaneprázdněný vykládáním raftů z auta.
"Tucku," říká Murphy pomalu. "Myslím, že tahle holka je tu kvůli tobě."
Tucker se minutu nehýbá. Jako kdyby ho polil mráz. Svaly na zádech se mu napínají a on se narovnává. Otáčí se a dívá se na mě. Po tváři mu přebíhá řada emocí: překvapení, panika, hněv a bolest. Nakonec se vrací zpátky k hněvu. Jeho oči jsou chladné. Zatíná čelist.
Pod jeho pohledem ztrácím odvahu.
"Potřebuješ chvilku?" ptá se ho Murphy.
"Ne," říká Tucker tichým hlasem, který by mi asi zlomil srdce, kdyby se ale už na kousky neválelo pod mýma nohama. "Pojďme na to."
Stojím na místě, jako kdybych zapustila kořeny, když Tucker a Murphy vytahávají rafty a nosí je do garáže společnosti. Pak si každý prohlížejí a odškrtávají si v nějakém seznamu počet záchranných vest. Nakonec zamykají garáž.
"Uvidíme se," říká Murphy. Naskakuje do džípu a odjíždí odsud pryč.
Tucker a já stojíme na parkovišti a zíráme jeden na druhého. Pořád nemůžu zformulovat žádná slova. Všechno, co jsem mu chtěla říct, mi vypadlo z hlavy ve chvíli, kdy jsem ho spatřila. Je tak krásný, jak tam stojí s rukama v kapsách. Má ještě vlhké vlasy z řeky a jeho oči jsou tak modré. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy a mrkáním se je snažím zahnat.
Tucker vzdychá.
"Co chceš, Claro?"
Zvuk mého jména od něj zní tak divně. Už nejsem mrkev. Moje vlasy jsou zase blond. Asi si zrovna teď říká, že nejsem taková, jaká jsem se jevila dřív.
"Je mi líto, že jsem ti lhala," říkám nakonec. "Nevíš, jak moc jsem ti chtěla říct pravdu."
"Tak proč jsi to neudělala?"
"Protože je to proti pravidlům."
"Jakým pravidlům? A jaká pravda?"
"Řeknu ti všechno, když mě vyslechneš.
"Proč?" ptá se ostře. "Proč mi to teď chceš říct, když je to proti pravidlům?"
"Protože tě miluju."
Tak. Řekla jsem to. Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla. Lidé ta slova používají tak nedbale. Vždycky jsem jen protáčela oči, když jsem to slyšela říkat děti ve škole na chodbě. Miluju tě, lásko. Já tebe taky. Všem bylo šestnáct a byli přesvědčení o tom, že našli tu pravou lásku. Vždycky jsem si myslela, že mám víc rozumu než oni a větší rozhled.
Ale teď jsem tady, říkám to a myslím to tak.
Tucker polyká. Z jeho očí mizí hněv, ale stále v nich vidím stín strachu.
"Můžeme jít někam jinam?" ptám se. "Pojďme někam do lesa a já ti všechno vysvětlím."
Váhá, samozřejmě. Vidím na jeho tváři něco jako strach. Copak jsem nějaký mimozemský vetřelec, který se ho snaží vylákat někam na samotu, abych mu mohla vysát mozek? Nebo upír, který hladoví po jeho krvi?
"Neublížím ti." Neboj se.
V jeho očích probleskuje hněv. Je to, jako kdybych mu teď řekla, že je to strašpytel.
"Dobře." Zatíná čelist. "Ale řídím."
"Samozřejmě."
...
Tucker řídí asi hodinu. Jedeme do Idaho a pak do hor k přehradě Palisade. Ticho mezi námi je tak husté, že si chci odkašlat. Oba se snažíme na sebe dívat, aniž by si toho ten druhý všimnul. Kdykoliv jindy bychom se teď smáli a pošťuchovali se.
Zatáčí dolů na polní cestu, která je označena jako soukromý majetek a vede kolem dřevěných chat, které jsou schované pod stromy. Projíždíme horami, dokud nepřijíždíme k velkému drátěnému plotu. Tucker vyskakuje z auta a nervózně se prohrabává svými klíči. Pak odemyká rezavý kovový visací zámek, který je obmotaný kolem brány. Nasedá zpátky do auta a projíždí bránou. Když přijíždíme na široký prázdný pozemek, zastavuje náklaďáček a nakonec se ke mně otáčí.
"Kde to jsme?" ptám se.
"Na mém pozemku."
"Tvém?"
"Můj děda tu chtěl postavit chatu, ale pak dostal rakovinu. Nechal tenhle pozemek mě. Je to asi osm akrů. Je to místo, kam chodím vždycky, když potřebuju rychle pohřbít nějaké mrtvé tělo nebo tak něco."
Zírám na něj.
"Tak mi to řekni," pobízí mě.
Zhluboka se nadechuju a snažím se nevnímat jeho oči, které mě propalují pohledem. Chci mu to říct. Vždycky jsem mu to chtěla říct. Jen přesně nevím, jak na to.
"Ani nevím, kde bych měla začít."
"Co začít s částí, která zahrnuje skutečnost, že jsi nějaká nadpřirozená bytost stvořená ze světla?"
Ztrácím dech.
"Myslíš si, že jsem stvořená ze světla?"
"To je to, co jsem viděl." Opět vidím strach v jeho očích. Odvrací se ode mě a posouvá se trochu dál, čímž mezi námi tvoří víc prostoru.
"Nemyslím si, že jsem stvořená ze světla. To co jsi viděl, je svatozář. Je dost těžké to vysvětlit, ale tímhle způsobem komunikujeme. Spojujeme se se vším okolo."
"Komunikujete. Snažila ses komunikovat se mnou?"
"Ne úmyslně," říkám a červenám se. "Nechtěla jsem, aby se to stalo. Nikdy předtím se mi to vlastně nestalo. Máma říká, že to vyvolávají silné emoce," blábolím. "Mrzí mě to. Nechtěla jsem tě vystrašit. Svatozář takhle na lidi působí."
"A ty nejsi člověk," říká rozhodně.
"Z většiny jsem člověk."
Tucker se opírá zády o dveře auta a frustrovaně vzdychá. "Je to vtip, Claro? Je to nějaký druh hloupé lsti?"
"Jsem Nephilim," říkám. "Obvykle nepoužíváme tenhle termín, protože to znamená v hebrejštině ´padlý´ a my o sobě neradi přemýšlíme jako o padlých, ale je to název, kterým nás popisují v Bibli. Dáváme přednost termínu lidé s andělskou krví."
"Andělskou krví," opakuje.
"Moje máma je z poloviny anděl. Její otec byl anděl a její matka byla člověk. Já jsem anděl jen ze čtvrtiny, protože můj otec je obyčejný člověk."
Chrlím ze sebe tahle slova rychle, abych si to nestačila rozmyslet. Tucker na mě zírá, jako kdybych měla dvě hlavy.
"Takže ty jsi částí anděl." Zní přesně jako já, když mi máma řekla poprvé tuhle novinku. Jako kdyby mě chtěl dostat do toho nejbližšího ústavu pro mentálně postižené lidi.
"Jo. Vylez z auta."
Jeho oči se mírně rozšiřují. "Proč?"
"Kvůli tomu, že mi neuvěříš, dokud ti to neukážu."
"Co to znamená? Znovu přivoláš to světlo?"
"Ne. Už to neudělám." Lehce pokládám ruku na jeho paži a snažím se ho tím uklidnit. Jenže se zdá, že můj dotek má opačný účinek. Rychle se ode mě odtahuje, otevírá dveře a vystupuje z auta, aby se ode mě dostal co nejdál.
Vystupuju z auta. Jdu do středu mýtiny a otáčím se tváří k němu.
"Teď se nevyděs," říkám mu.
"Jasně. Protože teď mi ukážeš, že jsi anděl."
"Z části anděl."
Volám svá křídla a otáčím se, abych mu je ukázala. Nechci je rozevírat nebo letět tak, jak to udělala máma, když zasvěcovala mě. Myslím, že vidět je složené za mými zády bude bohatě stačit.
"Pane bože." Dělá krok zpátky.
"Já vím."
"Tohle není vtip. To není nějaká hra nebo nějaký kouzelnický trik. Sakra, ty máš vážně křídla."
"Jo." Jdu pomalu k němu. Nechci ho vystrašit. Pak se k němu opět otáčím zády tak, aby je mohl vidět zblízka. Zvedá ruku, jako kdyby se chtěl dotknout mého peří. Mám pocit, že se mi během čekání na jeho dotek zastavuje srdce. Nikdo jiný se nikdy nedotknul mých křídel. Jsem zvědavá, co budu cítit. Jenže pak ruku stahuje.
"Můžeš létat?" ptá se přiškrceným hlasem.
"Jo. Ale z větší části jsem jenom normální holka." Vím, že mi to nebude věřit. Zajímalo by mě, jestli se ke mně bude ještě někdy chovat jako dřív. To je část toho, co na Tuckerovi miluju. S ním se cítím normálně. Nedá se to popsat. Jako kdybych to byla prostě já. Bez všech těch andělských věcí. Jen z představy, že bych o tohle přišla, se skoro dávám do pláče.
"A co ještě? Co jiného ještě umíš?"
"Nic moc. Vážně. Jsem anděl jen z čtvrtiny. Ani nevím, co všechno umí dělat poloviční andělé. Můžu mluvit jakýmkoliv jazykem. Myslím, že se to hodí andělům, kteří doručují nějaké zprávy."
"Takže proto jsi rozuměla té Korejce v Canyonu. A proto jsi mohla mluvit s grizzlym?"
"Jo."
Dívám se dolů na své nohy. Mám strach podívat se mu do tváře a vidět v ní, že je konec. Líbali jsme se jen před třemi dny, ale já cítím, jako kdyby to bylo v jiném životě. Že to byla jiná dívka, která stála ve stodole a poprvé se líbala s Tuckerem. Jiná dívka, kterou miluje. Ne já. Začínám být patetická a dávám se do pláče, čímž se ponižuju ještě víc.
"Omlouvám se," vzlykám.
Je zticha. Slzy mi kapou z brady. Pomalu a roztřeseně se nadechuje.
"Neplač," říká. "To není fér."
Směju se a vzlykám současně.
"To je v pořádku," šeptá. Stírá mi prsty slzy z tváří. "Neplač."
Pak mě objímá. Pokládá mi ruce na křídla. Obtáčím mu paže kolem krku a pohřbívám mou tvář do jeho hrudi. Nadechuju se vůně řeky. Někde v lese kráká vrána. Kos jí odpovídá. A pak se líbáme a všechno mizí. Je tu jen Tucker.
"Dobře, počkej," říká po chvíli a odtahuje se. Mrkám na něj jako ve snách. Prosím, prosím, myslím si, ať tohle není ta část, kdy si všechno rozmyslí.
"Nevadí, když tě líbám?" ptá se.
"Co?"
"Neuhodí do mě nějaký blesk?"
Směju se. Pak se k němu nakláním a lehce se otírám rty o ty jeho. Zpevňuje své sevření kolem mého pasu.
"Žádný blesk," říkám.
Usmívá se. Přejíždím mu prstem po důlku na tváři. Zvedá pramen mých vlasů (který se mi uvolnil z culíku) a kontroluje ho na slunečním světle.
"Už nejsou zrzavé," říkám a krčím rameny.
"Vždycky jsem cítil, že je s tvými vlasy něco divného."
"Takže sis usmyslel, že mě budeš mučit a budeš mi říkat mrkev?"
"Stále trvám na tom, že jsem nikdy neviděl nikoho tak krásného jako jsi ty." Naklání hlavu a rozpačitě si rukou tře zadní část krku. Červená se.
"Jsi skutečný Romeo," říkám a červenám se taky. Snažím se to zakrýt škádlením, ale pak kolem mě znovu pokládá své ruce a dotýká se mých křídel. Jeho dotek je lehký a opatrný, ale vysílá do mého žaludku vlnu radosti tak silnou, že se mi podlamují kolena a cítím se slabá. Opírám se o něj a pokládám mu tvář na rameno. Snažím se pravidelně dýchat, když mě pomalu hladí nahoru a dolů po délce mých křídel.
"Takže jsi prostě anděl, to je všechno," šeptá.
Líbám ho na rameno. "Z části anděl."
"Řekni mi něco v andělském jazyce."
"Co mám říct?"
"Něco jednoduchého," říká. "Něco pravdivého."
"Miluju tě," šeptám automaticky a znovu šokuju sama sebe. Ta slova v andělském jazyce znějí jako šelest větru a hvězdy. Jako pomalá čistá hudba. Tiskne si mě k sobě pevněji. Dívám se mu do tváře.
"Co jsi říkala?" ptá se, ale jeho oči mi říkají, že slyšel čistě a jasně.
"No, vždyť víš. Že tě mám docela ráda."
"Hm." Líbá mě do koutku úst a odhrnuje mi pramen vlasů z tváře. "Já tě mám taky opravdu, ale opravdu moc rád."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 El El | 10. května 2011 v 19:16 | Reagovat

Jééééééééééééééééééééééééééééééé :o) To je úžasná část. Jsem tak ráda, že mu to řekla :o)

2 kuky kuky | 10. května 2011 v 19:19 | Reagovat

Juuuuuuuuuu a jsou spolu:-) Ted jeste splnit svoje poslani:-) To bude taky urcite zajimave...predpokladam ze to nebude jen: prijdu a vzletnem spolu...:-D

mimochodem, kolik ma ta kniha kapitol?

3 sasa sasa | 10. května 2011 v 19:39 | Reagovat

fakt krasna kapitola, prosim o dalsi

4 LidkaH LidkaH | 10. května 2011 v 19:41 | Reagovat

Božské, nádherné, úžasné .....čtení!!!
:-D  :-D  :-D  :-D

Má to celkem 22 kapitol.

5 KUKY KUKY | 10. května 2011 v 19:42 | Reagovat

[4]: To jsme za chvilku na konci...:-( Ach jo...

6 Marti Marti | Web | 10. května 2011 v 19:51 | Reagovat

No prozradim vám, že to bude ještě zajímavý.. ;-) A jinak kapitolka až zítra.. Opět mě čekají dva zápočty, tak se musi učit..

7 LidkaH LidkaH | 10. května 2011 v 19:52 | Reagovat

[6]:Tak přeji hodně štěstí u zápočtů. :-D  :-D  :-D

8 Kuky Kuky | 10. května 2011 v 19:54 | Reagovat

[6]: Drzim palce, taky mam zitra zapocet...jeste ze jen jeden...ale vyda za dva:-D  Diky a zitra se budu moooc tesit...sakra, nekdy opravdu lituju, ze mi anglictina nejde:-(

9 Marti Marti | Web | 10. května 2011 v 19:58 | Reagovat

[7]:

[8]: Děkuju moc.. Budu to potřebovat.. A taky držim palce se zápočtem.. Díky bohu za ty dva opravný pokusy.. :-)

10 ivana ivana | 10. května 2011 v 20:24 | Reagovat

to je super :-D

11 Mira Mira | 10. května 2011 v 20:54 | Reagovat

Zubral to nejako v pohode... :-?

12 Mira Mira | 10. května 2011 v 20:54 | Reagovat

*Zobral :-D

13 evicta evicta | 10. května 2011 v 21:17 | Reagovat

[2]:mas pravdu to teda nebude ...
citala som to po anglicky a mozem povedat ze to bude veeeelmi zaujimave :-D :-D

14 Tina Tina | 10. května 2011 v 21:29 | Reagovat

Díky za překládek a držím palečky zítra.

15 viki viki | 10. května 2011 v 22:04 | Reagovat

Děkuji moc ! Zítra hodně štěstí :-)

16 El El | 11. května 2011 v 11:08 | Reagovat

Chci se zeptat. Tahle knížka je sama nebo je součástí nějaké řady?? Já jen jako jestli bude mít nějaký konec, nebo si budeme muset počkat na pokračování ...
Jinak už se těším na další část :o)

17 Marti Marti | Web | 11. května 2011 v 15:01 | Reagovat

[16]: Součást řady.. Další knížka se bude jmenovat Hallowed a vychází v USA až v roce 2012..

18 simča simča | 11. května 2011 v 18:29 | Reagovat

stejně toho truckera nemám ráda :-( to není přesný-nesnáším ho!!!! :-!  :-x  :-(

19 viki viki | 11. května 2011 v 21:16 | Reagovat

bude dneska další část ?

20 Marti Marti | Web | 11. května 2011 v 21:34 | Reagovat

Vrátila sem se dneska docela pozdě, takže kapitolka bude ale až dlouho.. Třeba kolem 11..

21 viki viki | 11. května 2011 v 22:20 | Reagovat

[20]: nevadí... počkám :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama