Nadpozemský - 17.kapitola 2/2

11. května 2011 v 23:13 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 17 2/2

Jsem zamilovaná. Takovým tím šíleným druhem lásky, kdy zapomínáte jíst, potácíte se jako omámení, povídáte si po telefonu celou noc, a když vstanete ráno z postele, doufáte, že ho uvidíte. Dny prázdnin letí a každý den nacházím něco dalšího, co na něm miluju.
Přijde mi, že ho nikdo nezná tak, jako já. Vím, že moc nemusí country hudbu, ale protože je součástí doby Divokého západu, toleruje jí. Přiznává, že vždycky když slyší havajskou hudbu, trhne v něm. Díky tomu že to vím, kdykoliv ji slyšíme, musím se mu smát. Miluje Cheetos. Věří, že největší tragédie na tomhle světě je způsob, jakým si tahle země zajišťuje jídlo, všechna divoká země, která je vykácená a oplocená a jsou z ní udělané ranče, kde se chovají voli. To je taky důvod, proč zároveň miluje i nenávidí Lazy Dog. Jeho největší sen je vrátit se v čase a vlastnit ranč ještě před dobou, kdy se začala půda oplocovat, nahánět stádo se psy a projíždět se na své zemi jako skutečný kovboj.
Je hodný na lidi. Zdvořilý. Nenadává. Je přirozený. Přemýšlivý. Rád mi nosí květiny, ze kterých si pletu věnce do vlasů, a pak mi po nich voní celý den. Nedělá moc velký problém z toho, že jsem jiná. Ve skutečnosti se nedokáže vůči celé téhle věci s andělskou krví otevřít. I když ho někdy přistihuju, jak se na mě dívá s jakousi zvědavostí v očích.
Miluju, jak se cítí v rozpacích ze všech těch láskyplných věcí mezi námi. Vždycky má pak drsný hlas a já se mu směju, dokud mě nepolíbí a tím nás oba neumlčí. A jak umí líbat. Je úžasný.
Tucker nikdy nezachází příliš daleko, i když já někdy chci. Líbá mě do té doby, než má mysl a mé tělo začne být lehké i těžké zároveň. Líbá mě dokud nezačnu tahat za naše oblečení, když mu chci být co nejblíže to jde.
Pak sténá, chytá mě za zápěstí a vzdaluje se ode mě. Zavírá oči a asi minutu zhluboka dýchá.
Myslím, že doopravdy věří tomu, že kdyby připravil anděla o panenství, znamenalo by to věčnost v ohnivém pekle.
"A co kostel?" ptá se mě jednou večer potom, co se ode mě odtrhuje a lapá po dechu. Je první týden v srpnu. Ležíme na dece na kapotě jeho pick-upu a koukáme na shluk jasných hvězd nad námi. Líbá mě na hřbet ruky a pak si se mnou proplétá prsty. Za sekundu zapomínám, na co se vlastně ptal.
"Cože?"
Směje se. "Kostel. Proč tvoje rodina nechodí do kostela?"
Další věc, kterou na Tuckerovi zbožňuju: Je za každé okolnosti čestný a jde si vždycky za svým. Dívám se na hvězdy.
"Nevím. Moje máma nás tam brala každou neděli, když jsme byli ještě malí, ale když jsme vyrostli, přestali jsme tam chodit."
Převaluje se na bok a dívá se na mě.
"Ale víš, že existuje Bůh. Myslím tím, jsi přece částí anděl. Máš nějaký důkaz, ne?"
Jaký důkaz vlastně mám? Křídla. Andělský jazyk. Svatozář. Všechno to pochází od Boha, nebo tak jsem mu to alespoň řekla. Bůh se jeví jako to nejpravděpodobnější vysvětlení.
"No, je tu ta věc se svatozáří," říkám. "Tak se spojujeme s Bohem. Ale moc o tom nevím. Cítila jsem to zatím jen jednou."
"Jaké to bylo?"
"Bylo to skvělé. Neumím to popsat. Bylo to, jako kdybych cítila všechno, cos cítil ty. Tep tvého srdce, krev, která ti proudila v žilách, tvůj dech. Jako kdybychom byly jedna osoba a cítila jsem neuvěřitelnou ... radost. Cítils to taky?"
"Nemyslím," přiznává a uhýbá pohledem. "Byl jsem tak příšerně šťastný, že tě líbám. A pak jsi začala zářit. A nakonec jsi svítila tak jasně, že jsem se na tebe ani nemohla podívat."
"Promiň."
"Neomlouvej se," říká. "Jsem rád, že se to stalo. Protože díky tomu jsem poznal, kdo opravdu jsi."
"Jo? A kdo jsem?"
"Velmi, ale velmi duchovně založená rozmazlená holka z Kalifornie."
"Sklapni."
"Myslím si, že je to fakt cool. Moje holka je anděl."
"Nejsem anděl. Nechci žít v nebi, hrát na harfu nebo vést srdečné rozhovory s Všemohoucím."
"Nechceš? Nechceš si dát velkou vánoční večeři s Bohem?"
"Ne," říkám a směju se. "Máme vlastní tradice, ale nikdy se vlastně nesetkáváme s Bohem. Máma říká, že každý, kdo má v sobě andělskou krev se nakonec setká s Bohem po tom, co splníme naše poslání na zemi. Tváří v tvář. Nedokážu si to představit, ale přesně takhle mi to řekla."
"Jo, ale to je pro všechny stejné, nebo ne? Pro lidi taky?"
"Co?"
"Všichni se nakonec setkáme s Bohem. Když zemřeme."
Zírám na něj. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela. Předpokládala jsem, že setkání s ním je něco jako odměna za splnění našeho poslání. Tahle myšlenka mě vždycky děsila.
"Jasně," říkám pomalu. "Všichni se jednou setkáme s Bohem."
"Takže možná bys znova měla začít chodit do kostela."
"Jo, kostel mi nijak nemůže ublížit."
Hladím ho po tváři. Naprosto zbožňuju náznak strniště pod mou rukou. Chci říct něco zásadního o tom, jak jsem vděčná za to, že mě dokáže přijmout takovou, jaká jsem, s křídly a tím vším, ale vím, že by to nejspíš vyznělo lacině.
Pak přemýšlím o kostele. Máma, Jeffrey a já jsme tam dřív chodili, seděli jsme v lavicích, zpívali a modlili se jako všichni ostatní. Nechali jsme na sebe dopadat světlo z barevných oken, na kterých byli nakreslení andělé.
...
Kodrcáme se v náklaďáčku po polní cestě a já se snažím chovat normálně a už mezi nás nevtahovat křesťanské věci. Nejspíš nakonec skončíme zase na rybách, pro změnu. Ale pak najednou mění směr. Pokládá mi ruku na koleno a mnou prochází zachvění.
"Ruffian." Beru ho za ruku, kterou mi nabízí a proplétám jí s tou mojí. Hladí mě palcem přes klouby a moje srdce díky tomu běží na plné obrátky.
"Někdy říkáš ty nejpodivnější věci, vážně," říká.
"Slyšela jsem to od mámy. Je to asi přes sto let staré slovo. A co se týče těch jazyků," vysvětluju mu, "rozumím každému slovu, které slyším. Dává mi to dokonalou slovní zásobu."
"Dokonalé," škádlí mě.
"To byl samozřejmě jenom příklad. Hej, mluvils v poslední době se sestrou?"
"Jo, pár dní zpátky," říká.
"A řekls jí o nás?"
Mračí se. "Neměl jsem?"
Usmívám se. "Můžeš jí to říct. Ale myslím si, že už to ví. Mluvila jsem s ní včera a chovala se vážně divně."
"Takže jsi jí to neřekla."
"Ne, myslela jsem si, že by to mohlo být trochu divné. Něco jako: Víš, chodím s tvým bráchou. Myslela jsem, že by bylo lepší, kdybys jí to řekl ty."
"Řekl jsem jí to," přiznává. "Před Wendy nejde udržet žádné tajemství. Snažil jsem se. Nepovedlo se."
"Ale-" váhám. "Neřekl jsi jí o - víš o čem."
Věnuje mi hraný bezradný pohled a říká: "Co? Je tu snad něco, co bych o tobě měl vědět?"
"Jen mi po ránu říkej anděl," notuju mu.
Směje se. "Samozřejmě, že jsem jí to neřekl. Ani nevím, jak bych jí něco takového měl říct." Pak tiše dodává: "Ale až se vrátí, bude to těžké."
Dívám se z okna. Náklaďáček sviští kolem borovic, které rostou po obou stranách silnice a kolem osik, jejichž listy začínají pomalu měnit barvu. Je horko dokonce i na Wyoming. Vzduch je suchý a plný prachu.
Pak všechno začíná vypadat až podezřele povědomě. Jako kdybych měla déjà vu.
Tisknu Tuckerovi ruku.
"Zastav auto," lapám po dechu.
"Cože?"
"Prostě zastav!"
Tucker šlape na brzdy. Kolem nás se objevuje oblak prachu. Ještě předtím, než vůz zastavuje, vyskakuju z auta. Když se prach usazuje, pomalu se otáčím kolem dokola.
Pak jdu jako omámená ke straně silnice. V mysli se mi vynořuje vzpomínka na stříbrný pick-up. Otáčím se a jedna noha následuje druhou. Mířím do lesa. Slabě slyším, jak na mě Tucker volá, ale jdu dál. Nevím, jestli bych mohla zastavit, i kdybych chtěla. Kličkuju mezi stromy. Jednou klopýtám a dopadám koleny do jehličí, ale zvedám se a pokračuju dál. Hlouběji do lesa. Ani se neobtěžuju oprášit si kalhoty.
A pak se zastavuju.
Je to tady. Malá mýtinka. Hřeben.
Vzduch je plný kouře. Obloha je žlutooranžová. Christian má na sobě černou bundu a ruce má strčené v kapsách. Je trochu natočený na stranu. Stojí nehnutě a dívá se na vrchol hřebene.
Ach, Bože, myslím si. Vidím plameny. Dělám krok k němu. Všechno je tu tak vysušené. Navlhčuju si rty a dívám se na své ruce, které se třesou. Je to, jako kdybych se právě teď loučila s celým mým životem. Jsem tak smutná, že se mi chce plakat.
"Christiane," skřehotám.
Obrací se. Nevím, jak přečíst jeho výraz. Jeho silné, krásně tvarované obočí je stažené k sobě.
"To jsi ty," říká.
"To jsem já ... Já jsem ..."
Přechází ke mně. Taky se dávám do kroku. V další chvíli se oba zastavujeme na délku paže od sebe. Zíráme jeden na druhého. Mám pocit, jako kdybych byla na drogách. Chci se ho tak hrozně moc dotknout, že mě moje nehybnost bolí. Natahuju se. Objímá mě paží. Jeho kůže je tak horká, jako kdyby měl horečku. Zavírám oči pod tíhou pocitu, který mnou mě přepadá. Prochází mnou výbuch poznání.
Patříme k sobě.
Otevírám oči. Dělá ke mně další krok. Jeho pohled přejíždí přes můj obličej a působí na mě jako hebký dotek. Dívá se na mé rty, pak na mé oči a pak znovu na mé rty. Zvedá ruku a dotýká se mé tváře.
Pláču, uvědomuju si. Slzy mi stékají po tvářích dolů.
"Jsi to opravdu ty," šeptá. Pak kolem mě obtáčí paže a všímáme si, jak se k nám začíná blížit požár. Pohybuje se po zemi tak rychle, jako kdyby byl nějaké monstrum, které nás pronásleduje. Vyvalují se z něj hustá oblaka bílého dýmu. Praská a chroptí, jako kdyby nás varoval. Tisknu své tělo k tomu Christianovu a přivolávám svá křídla. Ze všech sil s nimi mávám a snažím se nás tím vytlačit vzhůru k obloze.
Jenže neletíme. Zůstáváme na zemi dole v lese. Rukama svírám jen prázdný vzduch, protože tam Christian není. A pak se všechno noří do tmy.
...
Nejasně si uvědomuju, že mě někdo nese. Vím, aniž bych musela otevřít oči, že je to Tucker. Jsem schopná identifikovat tuhle mužnou vůni spojenou s esencí slunce naprosto kdekoliv. Opírám si hlavu o jeho rameno a nechávám se ukolébat jeho náručí.
Měla jsem vidění. Znovu. Pokud se to tedy dalo nazvat viděním. Bylo to mnohem víc, než jen nějaká vidina. Byla jsem tam. A zřejmě jsem omdlela. Znovu.
Snažím se posadit a znovu se naučit používat moje ruce a nohy. Ve chvíli, kdy se hýbu, začínám kašlat. Jako kdybych se nadýchala kouře. Tucker okamžitě zastavuje.
"Ach, díky Bohu," říká. "Jsi v pořádku."
Nevím, jestli jsem v pořádku. Fajn, v porovnání s tím, jak mi bylo před chvíli jsem. Kašlu a kašlu. Moje plíce se konečně pročisťují a já se konečně jasně dívám do příšerně ustaraných očí Tuckera. Zkouším se usmát. A ihned se mi tím daří vyvolat další kašel.
"Jsem v pořádku," říkám. Kašlu.
"Vydrž. Už tam skoro jsme."
Znovu se dává do pohybu a za pár minut už jsme zpátky u auta. Otevírá kufr a bere deku, na které jsme nedávno leželi. Zvládá to všechno jednou rukou, zatímco tou druhou si mě pořád přidržuje u sebe. Jemně mě pokládá na sedadlo jeho náklaďáčku. Pak si sedá vedle mě.
"Díky," skřehotám. "Jsi můj hrdina." Dost mírně řečeno. Další kašel přerušuje mojí myšlenku.
"Co se stalo?"
Zírám na oblohu. Nad námi pomalu plynou velké načechrané mraky. Prochází mnou drobné zachvění. Tucker si toho všímá.
"Můžeš mi to říct."
"Já vím."
Dívám se na něj. Jeho sladké modré oči jsou přeplněné tak velkým množstvím lásky a starostí, že se mi z toho v krku tvoří knedlík.
"Jsi v pořádku? Potřebuješ doktora?"
"Ne, jen jsem omdlela."
Čeká. Zhluboka se nadechuju.
"Měla jsem vizi," říkám.
A pak ze sebe vysypávám celý příběh.
"Kde to jsme?" ptám se, když končím s vyprávěním. Oba už sedíme a Tucker se opírá zády o sedadlo, zatímco se to všechno snaží zpracovat. Nemůžu říct, jestli je naštvaný kvůli celé té věci s Christianem nebo jestli se mu ulevilo, že jsem měla pro mojí posedlost Christianem Prescottem dobrý důvod. Asi deset minut nic neříká.
"Na co myslíš?" ptám se, když už to ticho nemůžu vydržet.
"Myslím, že je to úžasné."
Zase to slovo.
"Zní to, jako bys musela vykonat nějakou svatou povinnost."
"Správně."
Samozřejmě jsem při popisu vize Tuckerovi nezmínila těch málo nedůležitých podrobností o držení se za ruce, toho, jak se Christian dotýká mé tváře a jak jsme v tu chvíli do sebe úplně zabraní. Sama nevím, co si mám o té věci myslet.
"Takže, kde to jsme?" ptám se znovu.
"Jsme na dobré cestě, myslím. Ty ne?"
"Ne, chci tím říct, kde to jsme? Doslova?"
"Ach. Jsme na silnici Fox Creek."
Silnice Fox Creed. Takový jednoduchý, nenáročný název pro tohle místo, kde brzy naplním svůj osud. Teď už vím, kde to je. A o koho jde a o co jde.
Všechno na co musím přijít je kdy.
A proč.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 viki viki | 11. května 2011 v 23:33 | Reagovat

Skvělé... díky moc !!!

2 Baruš Baruš | E-mail | 11. května 2011 v 23:35 | Reagovat

Super,díky moc!:-) Ale koukám,že v tom má holka bordel.Myslela jsem,že si je Tuckerem už jistá a stačí jedna vize a už zase se jí honí hlavou Christian. Holka jedna bláznivá. Nechci aby ublížila Tuckerovi,je moc milej.:-)

3 helaPro helaPro | 11. května 2011 v 23:52 | Reagovat

moc děkuju za tenhle překlad.je to hrozně hezká knížka :)

4 Marti Marti | Web | 11. května 2011 v 23:54 | Reagovat

[3]: Není zač.. :-)

5 Tina Tina | 12. května 2011 v 10:23 | Reagovat

Díky za úžasnou kapitolku. Moc si toho vážím, protože toho máš určitě hodně a svůj čas musíš dávat i jinam, ale já jsem po těch kapitolkách tak nenasytnááááááá,prosím dalšííííííííí ... :-!

6 Janča Janča | 12. května 2011 v 11:42 | Reagovat

Mockrát děkuju za překlad :-)

7 Kuky Kuky | 12. května 2011 v 15:56 | Reagovat

Ahoj, bude dneska zase kousek? A jak jsi udelala vcera ty zapocty?

8 Marti Marti | Web | 12. května 2011 v 16:00 | Reagovat

[7]: Bude.. Už se na tom pracuje.. Nu jeden mam a ten druhej se uvidí.. :-) A co ty? :-)

9 Kuky Kuky | 12. května 2011 v 16:12 | Reagovat

Taky jsem to dala:-) Horsi je, ze zitra mam zas dalsi zkousku...A nejhorsi je, ze bych nejradsi celej den prospala...Ted se dopuju kofeinem, tak snad mi trosku pomuze a stihnu se to do zitra naucit...Jinak gratuluju a drzim palce, at ten druhej taky mas:-)

10 Barčus Barčus | 12. května 2011 v 16:36 | Reagovat

[8]: Jakou dalšé knížku budeš překládat? :))

11 Marti Marti | Web | 12. května 2011 v 16:43 | Reagovat

[10]: No.. stopnu anketku asi v neděli večer.. Tak podle toho jaká knížka to vyhraje.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama