Nadpozemský - 18.kapitola 2/2

13. května 2011 v 6:01 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 18 2/2

Tu noc jsem poprvé utekla z domu. Je to tak jednoduché. Opravdu. Opatrně otevřít okno, vysoukat se z něj ven, chvíli balancovat na okraji střechy předtím než zavolám svá křídla a uletím. Já byla ale celý život hodná holka. Poslouchala jsem mámu. Moje nohy nikdy nevybočili z cesty, kterou mi vytyčila. Tahle jednoduchá věc týkající se povstání proti mé matce zatěžuje moje srdce tak moc, že je pro mě těžké vznést se do vzduchu.
Letím až k Tuckerovu oknu. Odpočívá v posteli a čte si komix X-men. To mě nutí usmívat se. Má kratší věci, než měl včera. Musel si je ostříhat kvůli našemu měsíčnímu výročí. Lehce klepu na sklo. Vzhlíží a směje se na mě, protože je rád, že mě vidí. Moje srdce se bolestivě stahuje. Jsem ráda, že se ze mě nestal andělský posel. Nenávidím být nositelem špatných zpráv.
Schovává komix pod polštář a přechází k oknu. Otevírá ho, což vyžaduje sílu, protože je vzduch horký a těžký a okno se přilepilo. Jeho oči se krátce zastavují u mých křídel a já vidím, jak se snaží potlačit intenzivní strach, který má pokaždé, když je konfrontovaný s důkazy, které vypovídají o tom, že věci na tomhle světě nejsou takové, jaké se zdají. Pak se naklání ven a chytá mě za ruce. Nechávám svá křídla mizet. Snažím se usmát.
Táhne mě k sobě do ložnice. "Ahoj. Co se děje? Vypadáš ... rozrušeně."
Vede mě k posteli a já si sedám. Pak si přišoupává židli od stolu a sedá si naproti mně. V jeho očích vidím strach ale i připravenost, jako kdyby si usmyslel, že zvládne všechno, co mu tu teď naservíruju. Je se mnou ať se děje co se děje: tohle mi říkají jeho oči.
"Jsi v pohodě?" ptá se.
"Jo. Tak trochu."
Nezbývá mi nic jiného, než mu to říct. "Neměla bych tu být. Mám domácí vězení."
Vypadá zmateně. "Na jak dlouho?"
"Nevím," říkám nešťastně. "Máma nebyla zrovna konkrétní. Myslím, že na dobu neurčitou."
"Ale proč? Cos udělala?"
"Uh-" Jak mu mám vysvětlit, že je to všechno kvůli tomu, že jsem odmítla jít na rande s Christianem Prescottem? Že mě moje máma potrestala za to, že jsem jí neřekla nic o tom, že chodím s Tuckerem. Ne, že bych to před ní skrývala. Neřekla jsem jí to jen proto, že jsem čekala, že se jí to nebude moc zamlouvat. Jen jsem nečekala, jak zlé to bude.
Moje tvář musí prozrazovat na co myslím, protože Tucker říká: "To je kvůli mně? Tvoje máma mě neschvaluje?"
Nenávidím bolestný tón, který slyším v jeho hlase. Nenávidím, když se na něj dívám a zjišťuju, že špiním Averovyc statečnou tvář jeho zraněným výrazem. Tucker je typ kluka, kterého by většina matek milovala jako partnera pro jejich dcery. Je uctivý, zdvořilý a dokonce se chová vyloženě rytířsky. Plus nekouří, nepije ani nemá nějaký šílený piercing nebo tetování. Je naprosto dokonalý.
Ale mojí mámě je to všechno ukradené. Potom, co mi dala domácí vězení, mi řekla, že kdybych byla normální holka, neměla by s tím, že chodím s Tuckerem Averym žádný problém. Jenže já nejsem normální holka.
"Je to kvůli Christianovi?" ptá se.
"Tak nějak."
"A co je s ním?"
"Měla bych se teď soustředit na něj. Moje máma si myslí, že mě od toho odvádíš. Proto jsem dostala domácí vězení." Zaslouží si lepší vysvětlení, vím to. Ale nechci o tom mluvit. Nechci mít pocit, že ho podvádím, když nic z toho není moje volba. Jenže to je způsob, jakým se na mě zrovna teď dívá.
Na dlouhou chvíli nastává ticho.
"Na co myslíš?" ptá se potom.
Váhám. Neznám žádné příběhy o nikom s andělskou krví, kdo nesplnil svoje poslání. I když vlastně neznám skoro žádné příběhy o lidech s andělskou krví. Všechno, co vím je to, že zmizí a zemřou, když se jim to nepodaří. Máma mi ještě nikdy neřekla o jiné možnosti. Vždycky říkala, že svoje poslání musím splnit, že je to nevyhnutelné. To je to, pro co jsem byla stvořena.
"Nevím, co si mám myslet," připouštím.
To je špatná odpověď. Tucker dlouze vydechuje.
"Zní to, jako kdybychom se museli vídat s jinými lidmi. Alespoň ty musíš."
"Cože?"
Odvrací se.
"Rozcházíš se se mnou?" zírám na něj a prochází mnou šok. Je to jako zemětřesení.
Vydechuje. Prohrabává si prsty své zkrácené vlasy. Pak se mi znovu dívá do očí.
"Myslím, že ano."
Vstávám. "Tucku, ne. Přijdu na to, jak to udělat. Zvládnu to."
"Tvoje máma to neví, viď?"
"Co tím myslíš?"
"Neví, že o vás vím. Že vím o andělské krvi a o všem okolo toho."
Vzdychám a kroutím hlavou.
"A kdyby to věděla, měla bys z toho ještě větší problémy."
"Na tom nezáleží-"
"Záleží." Začíná přecházet sem a tam. "Nebudu ten, kdo tě rozptyluje, Claro. Nebudu stát v cestě tobě a tvému osudu."
"Prosím. Nedělej to."
"Bude to v pohodě," říká. Myslím, že tyhle slova patří spíš jemu, než mě. "Možná, že až bude po všem, až dojde k tomu požáru a ty ho zachráníš, všechno se zase vrátí do starých kolejí."
"Jo," souhlasím slabě. Bude to jen pár týdnů, měsíc nebo dva. Může to trvat maximálně do konce požární sezóny. Pak budu moct splnit celou tu věc s Christianem. Pak bych se mohla vrátit k Tuckerovi a už nedovolit, aby se mezi nás znovu něco postavilo. Jenže tomu nevěřím. Nemůžu. Něco ve mně ví, že když půjdu za Christianem do toho lesa, už si nikdy nebudu schopná najít cestu zpátky k Tuckerovi. Bude po všem. Navždy.
Už se mi nedívá do očí. "Jsme mladí," říká. "Máme spoustu času na to zamilovat se."
...
Zůstávám v posteli dva dny. Ve světě bez barev, jídla a chuti na cokoliv. Je to jen rozchod. Vím to. Tucker je jen kluk. Lidé se rozcházejí, to je životní fakt. Měla bych se cítit líp, protože se se mnou doopravdy nechtěl rozejít. Snažil se jen udělat správnou věc. Nebylo to to, co řekl Christian, když se rozešel s Kay? Snažil jsem se jen udělat správnou věc. Nemohl jsem být tím, co potřebovala. Ale já potřebuju Tuckera. Stýská se mi po něm.
Třetího dne ráno někdo zvoní, což se tu téměř nikdy nestává. První věc, která mě napadá je ta, že je to Tucker. Že změnil názor a že nám to i po tom všem může fungovat. Máma jela na nákup potravin. Slyším, jak Jeffrey běží dolů a otevírá dveře. Vyskakuju z postele a běžím do koupelny, abych si učesala vlasy a umyla si slzy z obličeje. Házím na sebe nějaké oblečení a dívám se na sebe do zrcadla. Beru si jiný vršek - flanelovou košili, kterou na mě Tucker miluje. Říká, že podtrhuje hlubokou oceánovou modř v mých očích. Tu jsem měla na sobě, když jsme tehdy skákali ze stromu. Ale ještě než se dotýkám kliky mého pokoje a dělám krok ven do chodby, vím, že u dveří nebyl Tucker. On není ten typ kluka, který by měnil názor.
Je to Angela. Mluví s Jeffreym o Itálii a usmívá se. Vypadá unaveně, ale šťastně. Obrací se, když sestupuju po schodech. Dělám pomalé kroky. Vzhledem k našemu poslednímu rozhovoru se nemůžu rozhodnout, jestli ji ráda vidím.
Když se na mě dívá, její úsměv mizí.
"Páni," říká a dýchá, jako kdyby byla šokovaná tím, jak špatně může nějaký člověk vypadat.
"Zapomněla jsem, že tenhle týden přijedeš domů," říkám, zatímco jdu dolů.
"Jo, dobře, taky tě ráda vidím." Koutky úst se jí vytahují nahoru. Přechází ke mně a táhne mě ze schodů. Pak bere hrst mých vlasů a drží je na světle, které dovnitř prochází oknem.
"Páni," říká znovu. Směje se. "Je to mnohem lepší, než ta oranžová, C. Změnila ses. Seš opálená." Dává mi ruku na čelo, jako kdybych byla nějaké nemocné dítě. "A horká. Co se ti stalo?"
Nevím, jak jí mám odpovědět. Nahoře v zrcadle jsem zřejmě neviděla to, co vidí teď ona. Všechno co jsem viděla já, bylo mé zlomené srdce.
"Moje poslání se blíží. Máma říká, že budu pořád silnější."
"Šílené." Nechápu náhlou závist v jejích očích. Nejsem zvyklá, aby mi někdo něco záviděl. Je to vždy spíš naopak. "Jsi nádherná," říká.
"Má pravdu," říká Jeffrey najednou. "Teď vážně vypadáš jako anděl."
Ale na tom, že jsem teď krásná nezáleží. Jsem příšerná. Slzy mi stékají po tváři.
"Ach, C ..." Angela mě bere do náruče a tiskne mě k sobě.
"Jen nezačínej s Já ti to říkala, jo?"
"Jak dlouho už je taková?" ptá se Jeffreyho.
"Už pár dní. Máma jí nařídila, aby se rozešla s Tuckerem."
To není tak úplně pravda, ale neobtěžuju se tím, opravit ho.
"To bude v pohodě," říká mi Angela. "Pojď se umýt -protože i s tou opálenou kůží a vším tím okolo, pořád trochu smrdíš, C- a pak si dáme něco k jídlu, strávíme spolu trochu času vyplněný jen holčičíma věcma a bude to v pohodě, uvidíš." Táhne mě zpátky a věnuje mi nadšený pohled odborníka na historii lidí s andělskou krví. "Mám úžasně věci, které ti musím říct."
Po tom všem se rozhoduju, že jsem strašně ráda, že tady je.
...
Když máma přijíždí z města, nachází mě s Angelou v obývacím pokoji. Angela mi lakuje nehty na odstín tmavé růže. Vypadám svěže, protože jsem právě vylezla ze sprchy. Věnují si navzájem pohledy. Ten mámy beze slov říká, jak šťastná je, že jsem konečně vylezla z mého pokoje a ten Angely říká, že už má všechno pod kontrolou. Cítím se lépe, přiznávám to. Ne proto, že by byla Angela nějaká obzvlášť dobrá utěšující osoba, ale protože nenávidím, když před ní vypadám slabá. Ona je vždycky tak silná, tak tvrdá, tak soustředěná. Kdykoliv se setkáme, je to, jako kdybychom hráli hru na pravdu nebo úkol. Teď hrajeme na úkol. Ten její je zrovna teď ten, že mě musí donutit přestat se trápit a opět se vrátit k povinnostem souvisejícím s mojí příšernou andělskou krví. Můj čas puberťáka se zlomeným srdcem už je oficiálně za mnou. Je čas posunout se dál.
"Venku je krásně," říká máma. "Nechtěli byste si vyrazit ven na piknik? Udělám vám sebou nějaké sendviče."
"Nemůžu. Mám domácí vězení."
Jsem na mámu pořád naštvaná. Kvůli ní jsem ztratila Tuckera a stále si odmítám přiznat, že to bylo jinak. Ve skutečnosti celý tenhle zmatek, moje poslání, můj zničený milostný život, můj současný bídný stav nemluvě o mé naprosté neinformovanosti o tom, co mám vlastně udělat, mě přivádí zpátky k ní. Byl to její nápad přestěhovat se do Wyomingu. Ona mě uklidňovala tím, že má důvody pro všechna její stupidní pravidla a její držení mě ve tmě. Všechno. Je. Její. Chyba. Protože pokud to není její chyba, je to chyba Boha a já nejsem připravená na to, být naštvaná na Všemohoucího.
Angela se na mě mračí. Pak se otáčí k mámě a usmívá se. "Piknik bude úžasný, paní Gardner. Je evidentní, že jí musíme dostat z domu."
...
Angela chce jíst venku. Najít nějak piknikový stůl v horách, možná u Jenny Lake. Ale to nezvládnu. Nutilo by mě to myslet na Tuckera. Jen být venku mě nutí toužit po něm. Rezignuju na myšlenku, že už spolu možná nikdy nepůjdeme ven. Takže jdeme do Podvazku. Všechno je tu připraveno pro Oklahomu. Kompletní řady falešné kukuřice, rozbitý vůz, stromy, keře a žlutý statek s modrou oblohou v pozadí. Angela rozprostírá deku uprostřed jeviště. Sedáme si na ní a obědváme.
"Učím se teď o Černém křídlu." říká, přičemž si ukousává velké sousto zeleného jablka.
"Je to bezpečné? Vzhledem k tomu, co máma říkala o našem vědomí a vším tím okolo?"
Krčí rameny. "Nemyslím si, že jsem si jich teď vědoma nějak víc. Jen o nich vím víc." Vytahává svůj blok. Jeden z těch obyčejných sešitů s černobílými deskami, který je popsaný vším, co zatím ví o andělech. Angela obvykle píše těsnou kurzívou s kličkami, ale v jejím bloku vždycky škrabe a její rukopis je rozmazaný, jak ze sebe nemůže dostat slova dostatečně rychle. Listuje stránkami. Myslím, na svůj vlastní deník, do které jsem si týden po mé první vizi taky psala s takovou vášní a odhodláním. V posledních měsících, jsem se ho ani nedotkla. Padá na mě hanba, opravdu.
"Tady," říká. "Jmenují se Moestifere, Lidé plní smutku. Našla jsem tuhle starou knížku v knihovně ve Florencii. Zmiňovali se tam o nich. Překládají to jako Smutní démoni."
"Démoni? Ale oni mají být andělé."
"Démoni jsou andělé," vysvětluje Angela. "Je to spíš umělecký rozdíl, opravdu. Malíři vždycky líčili anděly s krásnými, bílými, ptačími křídly a tak padlý andělé museli mít automaticky černá. Dávali jim netopýří křídla. Pak se to přetvořilo ještě v rohy, ocasy a vidle. Teď už si je s tím lidé představují."
"Ale ten chlap, kterého jsme viděli v obchoďáku, vypadal jako normální člověk."
"Jak jsem ti řekla už předtím. Můžou vypadat tak, jak se rozhodnou že vypadat chtějí. Myslím, že důležité je, jak na tebe působí, ne? Najednou na ně vyvalit oči například, by bylo moc špatné znamení."
"Máma říkala, že ten smutek, co cítím v mé vizi, může pocházet od Černého křídla."
Angela nasazuje soucitný výraz. "Měla jsi teď víc vizí?"
Kývám. Poslední týden mám vize asi tak jednou denně. Trvá to jen několik minut. Jsou bleskové a neodehrává se v nich nic podstatného. Nic víc než to, co už vím: Avalanche, les, cesta dovnitř, oheň, Christian, naše slova na začátku, dotýkání, objetí, odlet pryč. Snažím se to ignorovat.
"Máma pořád říká, že musím trénovat. Ale jak? Umím létat docela obstojně. Můžu nést různé věci: jsem pořád silnější, ale není to mými svaly, že jsem silnější, viď? Tak jak teda můžu trénovat? Co mám dělat?"
Chvíli vstřebává mé otázky a pak říká: "Je to tvoje mysl, kterou musíš trénovat. Přesně to říká tvoje máma. Že jednou se budeš muset oprostit od všech těch keců a dostat se ke svému jádru, své podstatě. Můžeme to udělat společně." Usmívá se. "Pomůžu ti. Je čas, C. Vím, že tě to s Tuckerem štve, ale k tomuhle se prostě nemůžeš otočit zády. Víš to, viď?"
"Jo."
"Tak pojďme na to," říká a tleská rukama. Vyskakuje, jako kdybychom měli začít hned teď. "Nemůžeme ztrácet čas. Pojďme trénovat."
Má pravdu. Jako vždy. Je čas.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | 13. května 2011 v 8:40 | Reagovat

Ach jo, to je tak nespravedlivý :-(

2 kiki kiki | 13. května 2011 v 8:42 | Reagovat

jéé děkuju děkuju moc! To si tak ponocovala? Já bych to nevydržela :D velký obdiv velké díky!  :-)

3 Janča Janča | 13. května 2011 v 9:10 | Reagovat

Mockrát děkuju že jsi sem tu kapitolku dala už teď. Velkej obdiv mockrát děkuju :-)

4 Tina Tina | 13. května 2011 v 11:49 | Reagovat

Já taky dodatečně :  Moc děkuju !!

5 El El | 13. května 2011 v 13:17 | Reagovat

Také děkuju za překlad :o)
Ale stejnak mi to hlava nebere - je to teď takové divné ...

6 ivana ivana | 13. května 2011 v 13:32 | Reagovat

som zvedavá čo sa stane ešte v tých štyroch kapitolách :-D

7 viki viki | 13. května 2011 v 13:57 | Reagovat

Děkuji moc ! S tím Tuckerem mě to štve ale určitě to má své důvody... :-D uvidíme !

8 Marti Marti | Web | 13. května 2011 v 18:30 | Reagovat

Nu neponocovala.. :-) Vstávala sem do práce.. ;-) Dneska navečír nejspíš čekejte kapitolku.. Mam docela časík, tak se na to mrknu.. ;-)

9 Mira Mira | 13. května 2011 v 21:45 | Reagovat

Jej matka to posrala, nechápem prečo by nezvládla zachrániť Christiana aj vtedy keby chodila s Tuckerom. A čo má sakra znamenať, že sa v jej vízií stále držia za ruky? Ma to štve. Ale Tucker to nemusel hneď takto riešiť, aj keď sa jej snažil pomocť. WTF?!

10 Ema Ema | 13. května 2011 v 21:53 | Reagovat

Neviem, Angelu vobec nemám rada. Je taká..neviem, myslím, že nie je taká ako sa zdá...neviem..:)

11 Marti Marti | Web | 13. května 2011 v 22:53 | Reagovat

Lidičky tak kapitolka nakonec zejtra ráno než vyrazim do práce.. Nějak dneska nestíham..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama