Nadpozemský - 19.kapitola

14. května 2011 v 8:56 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 19
MANŠESTROVÁ BUNDA

Tak trénujeme. Každé ráno vstávám s východem slunce a snažím se nemyslet na Tuckera. Dávám si sprchu, češu si vlasy, čistím si zuby a snažím se nemyslet na Tuckera. Jdu dolů a dělám si mléčný ovocný koktejl - Angela mi radí stravu z čerstvého ovoce, říká že je to lepší a méně znečisťující pro mou mysl. Řídím se podle toho. Dokonce si k tomu i přidávám mořské řasy, které mě ale tak akorát nutí myslet na Tuckera. A na rybolov. A na líbání. A na to, jak to všechno skončilo. Po snídani jdu meditovat na verandu, což je dá se říct marná snaha, protože myslím na Tuckera. Pak jdu dovnitř a trávím nějaký čas na internetu. Dívám se na zprávy o počasí, směru a rychlosti větru a co je nejdůležitější, na současnou úroveň nebezpečí požáru. V těchhle posledních srpnových dnech je vždy poplach na žluté nebo na červené. Vždy hrozí bezprostřední nebezpečí.
O žlutých dnech trávím odpoledne procházením se lesem s naplněným pytlem, cvičím létání, přidávám více a více váhy pokaždé, když se snažím nemyslet na to, jak mě Tucker držel v náruči. Někdy za mnou přichází Angela, létáme bok po boku a děláme ve vzduchu velká kola. Když pracuju dost tvrdě a tlačím na sebe, jsem schopna vyhnat Tuckera z mé mysli i na pár hodin. Další chvíle, kdy na něj nemyslím je ta, když mám vizi.
Angela dokumentuje moje vize. Dokonce má na to i tabulky, do kterých zapracovává údaje. Ve dnech, kdy nejsme spolu a ona mi nepomáhá, většinou volá kolem večeře a já můžu v pozadí slyšet hudbu z představení Oklahoma. Podrobuje mě křížovému výslechu kvůli mým vizím. Dala mi malou trhačku, kterou nosím v zadní kapse džínsů. Vždycky když mám vidění, musím všeho nechat (ale když mám vizi, většinou všeho nechávám automaticky) a zapsat si to. Čas. Místo. Dobu trvání. Každý detail, na který si vzpomínám. Každou maličkost.
Je to kvůli tomu, abych si všimla rozdílů. Zpočátku jsem předpokládala, že je vize stále stejná, ale když si to zapíšu, přicházím na to, že každý den jsou v mé vizi malé rozdíly. Podstata je stále stejná: jsem v lese, oheň se blíží, nacházím Christiana a odlétáme. Pokaždé mám na sobě fialové sako. Christian má na sobě pokaždé černou bundu. Tyhle věci se zdají být konstantní, neměnné. Ale někdy vycházím na kopec z jiného místa nebo stojím od Christiana o pár kroků víc vlevo nebo vpravo, než den před tím. Nebo třeba recitujeme naše úvodní věty: "To jsi ty," "Jo, to jsem já," jiným způsobem nebo v jiném pořadí. A všímám si změny, i co se týče smutku. Někdy cítím bolest už od prvního okamžiku. Jindy ji necítím, dokud nevidím Christiana. Pak do mě naráží jako přílivová vlna. Někdy pláču a někdy jsem přitahovaná k Christianovi magnetismem, který je mezi námi, a který přemůže smutek. Jeden den odlétáme pryč jedním směrem a druhý den zase jiným.
Nevím, jak to vysvětlit. Angela si myslí, že to můžou být různé verze alternativní budoucnosti. Každá vychází z řady možností a mění se tím, co budu dělat v průběhu toho dne. To mě nutí k tomu být zvědavá. Kolik z toho je vlastně moje volba? Jsem hráčem v tomhle scénáři, nebo jsem jen loutka? Myslím, že na tom nakonec ani nezáleží. Je to prostě můj osud.
Během červených dní létám kolem hor v blízkosti Fox Creek. Rozhlížím se a hledám známky kouře. Vzhledem k místu, které vídám v mé vizi, jsme Angela a já zjistili, že požár začne s největší pravděpodobností někde v horách a pak bude postupovat dolů do Mrtvého Kaňonu (až strašidelně přesný název, mám takový dojem) až nakonec skončí u silnice Fox Creek. Hlídkuju v oblasti dvaceti mil kolem téhle oblasti. Létám a nestarám se o to, jestli mě uvidí lidi. I přes mojí depresi a sebelítost je to vlastně docela cool. Rychle si začínám zamilovávat létání na denním světle, zatímco vidím zemi pode mnou, tak klidnou a nedotčenou. Jsem opravdu jako pták. Sleduju svůj vlastní prodloužený stín, který se odráží na hladině. Chci být pták.
Nechci myslet na Tuckera.
...
"Tolik mě mrzí, že jsi teď nešťastná," říká mi máma jednou v noci, když bezmyšlenkovitě přepínám kanály. Mám svěšená ramena žalem. Bolí mě hlava. Nejedla jsem pořádné jídlo už týden. Dneska ráno si Angela myslela, že bude skvělý experiment, když si podpálím prst zápalkou, abych zjistila, jestli jsem hořlavá. Ukázalo se, že jsem. A navzdory tomu, že teď dělám to, co chce abych dělala, a navíc se ze mě stává dobrá herečka, což je paradoxně kvůli Angele, bůh jí žehnej, jsem s mámou stále na válečné stezce. Nemůžu jí to odpustit. Nejsem si úplně jistá, co bych jí měla odpouštět, ale něco určitě jo.
"Vidíš to? Je to jako malý mixér. Můžeš s ním nasekat česnek i udělat z jídla pro děti pyré. Dokonce tam můžeš udělat i margaritu. A to všechno za extrémně nízkou cenu - jenom čtyřicet devět, devadesát devět," říkám, aniž bych se na ní podívala.
"Je to částečně moje vina."
Tím si získává mojí pozornost. Ubírám hlasitost na televizi. "Jak to?"
"Už v létě jsem tě zanedbávala. Nechala jsem tě jen tak volně pobíhat."
"Ach, takže je to tvoje vina, protože kdybys mi věnovala větší pozornost, zabránila bys mi v tom chodit s Tuckerem. To hlavně, viď? Ušetřila bys mě všech těchhle otravných pubertálních emocí."
"Ano," říká a záměrně nereaguje na můj sarkasmus.
"Dobrou noc, mami," říkám a znovu přidávám hlasitost. Jsem fanda do zpráv. Jsou tam totiž novinky o počasí. Horké a suché. Někde i silné větry. Počasí vhodné pro požáry. Bouře bude pravděpodobně koncem týdne. Jen jediný úder blesku můžu zažehnout obrovský požár a nechat celou oblast pohltit plameny. Jo, to bude zábava.
"Claro," říká máma pomalu. Evidentně ještě neskončila se svým doznáním.
"Jasně, mám to," odsekávám. "Cítíš se provinile. Teď půjdu spát pro případ, že bych zítra musela naplnit můj osud."
Vypínám televizi a seskakuju z gauče. Pak se kolem ní prosmýkávám a pomalu jdu ke schodům.
"Je mi to líto, miláčku," říká tak nízkým hlasem, že nevím, jestli vůbec chtěla, abych to slyšela. "Nemáš ani to nejmenší tušení, jak hrozně mě to mrzí."
Zastavuju se uprostřed schodů a obracím se zpátky.
"Tak mi to řekni," odpovídám jí. "Pokud tě to opravdu mrzí, řekni mi to."
"Říct ti co?"
"Všechno. Všechno, co víš. Počínaje tvým posláním. To by bylo hezké, nemyslíš, kdybychom si my dvě mohly sednout nad šálkem čaje a prodiskutovat naše poslání?"
"To nemůžu," říká. Její oči tmavnou a rozšiřují se, jak jí moje slova působí bolest. Pak je to, jako kdyby se mezi námi zavřely dveře. Její výraz je najednou neutrální. Moje hruď mi začíná být těsná, částečně proto, že mě takhle naštvat může opravdu jen ona a částečně z toho důvodu, že se přede mnou zase uzavřela. Napadá mě jenom jediný důvod, proč by pracovala tak tvrdě na tom, aby přede mnou něco udržela v tajnosti. Nevěří, že bych zvládla pravdu.
A to musí znamenat, že je pravda dost ošklivá.
Buď to, nebo i přes všechny její podpůrné mateřské řeči ve mě ve skutečnosti vůbec nevěří.
...
Další den je červený poplach. To ráno stojím v chodbě a snažím se rozhodnout, jestli si mám vzít mojí fialovou bundu. Pokud si jí nevezmu, počká oheň ještě nějaký den? Může to být tak jednoduché? Spočívá celý můj osud na jednom jednoduchém rozhodnutí?
Rozhoduju se to vyzkoušet. Mimochodem, v téhle chvíli se už nesnažím vyhnout ohni. Chci to mít za sebou. A nahoře v oblacích je zima. Beru si bundu a vyrážím.
Jsem v polovině své hlídky, když mě zasahuje vlna smutku.
Tohle není normální smutek. Nejde o Tuckera, Christiana nebo o moje rodiče. Není to soucit ani teenagerovská náladovost. Je to čistý, nefiltrovaný žal. Jako kdyby všichni, které jsem kdy milovala, náhle zemřeli. Prochází mi hlavou tak zuřivě, až se mi rozmazává vidění. Jsem v šoku. Nemůžu dýchat. Moje lehkost mizí. Začínám klesat. Propadám se vzduchem. Jsem hrozně těžká a padám jako kámen.
Naštěstí se trefuju do stromu a ne do skály, která by mi nejspíš připravila smrt. Narážím do šikmých horních větví. Chytám se paží větve. Ozývá se křupnutí, po kterém následuje ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítila. Ozývá se vysoko v mém rameni. Začínám křičet, když se nebezpečně rychle řítím k zemi. Dávám si ruce před tvář, když mě větve při cestě dolů šlehají, bodají a škrábají. Pak se zastavuju asi dvacet stop nad zemí, protože se moje křídla zamotávají do větví a moje tělo tam zůstává zavěšené.
Vím, že je tu někde Černé křídlo. V panice a bolesti, která mnou prostupuje, jsem ještě stále schopna malé dedukce a docházím k tomuhle závěru. Je to to jediné, co dává smysl. Což znamená, že se odsud musím dostat. Rychle. Koušu se do rtu a pokouším se osvobodit ze stromu. Moje křídla jsou k větvím jako přilepená a jsem si jistá, že to pravé mám zlomené. Trvá mi asi minutu, než si vzpomínám, že je můžu odvolat a tak se dostat pryč ze stromu.
Tvrdě dopadám na zem. Znovu divoce křičím. Bolest v mém rameni je už tak intenzivní. Náraz ji ještě posiluje a já najednou vím, že nemám daleko k omdlení. Nemůžu dostat do plic vzduch. Nemůžu myslet jasně. Moje hlava je zahalena smutkem. Kdyby nic jiného, stále se stupňuje. Každou chvíli je to ještě horší než před minutou. Trvá to, dokud moje srdce téměř neexploduje příšernou bolestí.
To znamená, že je stále blíž.
Bojuju s bolestí a sedám si. Zjišťuju, že nemůžu pohnout s paží. Visí mi z ramene v divném úhlu. Nikdy dřív jsem takhle zraněná nebyla. Kde jsou moje úžasné léčivé síly, když je potřebuju? Opatrně se stavím na nohy. Jedna strana mé tváře je mokrá. Zvedám ruku a dotýkám se jí. Je pokrytá krví.
Nevadí, říkám si v duchu. Jdi. Hned.
Každý krok, který dělám, se ozývá v mém rameni. Posílá vlnu bolesti do mého těla. V tuhle chvíli mám pocit, že bych mohla zemřít. Doslova. Žádná naděje, žádné světlo na konci tunelu, žádné modlitby na mých rtech. Jsem tak zničená. Jsem v pokušení si prostě jen tak lehnout a nechat ho, aby mě dostal.
Ne, říkám si v duchu. To jsou pocity Černého křídla. Jdi dál. Dávej jednu nohu před druhou. Vypadni odsud.
Potácím se kupředu ještě pár metrů. Pak se opírám o strom. Mám zrychlený dech. Snažím se získat zpátky svou sílu. Pak za mnou slyším mužský hlas. Přichází ke mně skrz stromy, jako kdyby byl nesený větrem. Určitě není lidský.
"Zdravím tě, malý ptáčku," říká.
Projíždí mnou mráz.
"To byl opravdu dlouhý pád. Jsi v pořádku?"
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 14. května 2011 v 8:59 | Reagovat

Lidičky tohle je celá kapča.. Kapánek kratší.. Taky sem se divila..

2 Baruš Baruš | E-mail | 14. května 2011 v 13:06 | Reagovat

Super! Hrozně se těšim na další :-) Díky moc ;-)  :-D

3 LidkaH LidkaH | 14. května 2011 v 16:29 | Reagovat

No, už se nemůžu dočkat, toho až se to nějak rozřeší. Páč je to napínavý jak "kšandy" !!! Děkuji za překlad. :-D  :-D  :-D

4 viki viki | 14. května 2011 v 18:06 | Reagovat

Děkuji za překlad !

5 andy andy | 14. května 2011 v 19:06 | Reagovat

taky děkuji za překlad ! :D

6 Lil Lil | 14. května 2011 v 19:16 | Reagovat

diky moc... bude prosim prosim jueste dneska jedna kapca? a ta 20 je uz posledni:-D ?

7 iva iva | 14. května 2011 v 21:22 | Reagovat

[6]: kapitol je 22

8 Marti Marti | Web | 14. května 2011 v 22:42 | Reagovat

Lidičky dorazila sem z práce pozdě, takže kapitolku už nestíham.. Ale zejtra jí tu máte..

9 viki viki | 15. května 2011 v 14:42 | Reagovat

[8]: Moc se těším :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama