Nadpozemský - 20.kapitola 1/2

15. května 2011 v 19:33 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 20
BOLÍ TO JAK ČERT

Velmi, ale opravdu velmi pomalu se otáčím. Ten muž stojí ani ne o deset metrů dál a sleduje mě zvědavýma očima.
Je neskutečně přitažlivý. Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšimla už ten den v obchoďáku. Myslím, že všichni čistokrevní andělé jsou předurčeni ke kráse, ze které se vám zastavuje srdce, ale moc nerozumím tomu, proč vlastně jsou tak krásní. Pokud by ale byla nějaká role pro toho nejdokonalejšího chlapa na světě, tenhle muž by jí rozhodně dostal.
Jenže on není takový, jaký se zdá být. Není mladý ani starý, jeho kůže na sobě nemá sebemenší známky vrásky nebo nějaké vady, jeho vlasy jsou černé jako uhel a září. Jenže já vím, že je starý jako skála pod jeho nohama. Držení jeho těla je tak nějak nadpřirozené. Po smutku, který se mi usazuje v každičkém nervu, není na jeho tváři ani památky. Jeho rty jsou dokonce stočeny do něčeho, co by se mohlo jevit jako soucitný úsměv. Pokud bych nevěděla kdo to je, opravdu bych si kvůli jeho laskavému hlasu myslela, že mi chce opravdu pomoct. Tváří se, jako kdyby nebyl jen velký zlý anděl, který by mě mohl zabít pouhým malíčkem. Jako kdyby byl jen starostlivý kolemjdoucí.
Nemůžu utíkat. Není tu žádná cesta. Nemůžu létat. Žal ze mě vysává veškerou lehkost, jako kdyby stín blokoval slunce. Pravděpodobně teď zemřu. Chci zavolat mámu. Snažím se připomenout si, i přes zoufalství Černého křídla, které mě tíží jako mokrá deka, že na druhé straně tohohle závoje je nebe a tenhle muž, tahle napodobenina člověka, sice může zabít mé tělo, ale nikdy se nemůže dotknout mé duše.
Až doteď jsem tomu nevěřila. Tahle myšlenka mě činí alespoň na okamžik statečnou. Snažím se nemyslet na Tuckera, Jeffreyho a na všechny ostatní, které za sebou nechám, pokud mě tenhle chlap zabije. Snažím se stát vzpřímeně a dívat se mu do očí.
"Kdo jsi?" ptám se.
Zvedá na mě obočí.
"Jsi odvážná maličká," říká, přičemž ke mně dělá krok blíž. Když se pohybuje, vzduch kolem něj jiskří. Přestává až, když se zastavuje. Čím déle se na něj dívám, tím méně lidsky se mi jeví. Jako kdyby bylo tělo stojící přede mnou jenom oblek, který si na sebe ráno vzal. Jako kdyby uvnitř toho těla byl nějaký jiný tvor, který pulzuje smutkem a vztekem. Jako kdyby ten oblek tvorovi uvnitř nějak zabraňoval oprostit se od něj.
Dělám krok zpět. Vydává ze sebe krátký měkký smích. Ten hluk ale způsobuje, že mě od hlavy až k patě zahaluje stín strachu.
"Já jsem Sam," říká. Má mírný přízvuk, ale nemůžu ho nikam umístit. Mluví tichým, zpěvavým hlasem, kterým se mě asi snaží uklidnit.
Myslím, že tohle jméno je celkem směšné pro bytost, ze které vyzařuje taková chladná a temná síla. Jakási anti-svatozář. Skoro se rozesmívám. Nevím, jestli je to příšernou bolestí z mého ramene či z hmotnosti emočního břímě, které na mě uvaluje, ale mám pocit, že ztrácím veškerý pojem o realitě. Už jsem zlomená, a to mě ještě ani nezačal mučit. Začínám být vůči všemu otupělá. Jako kdyby se s tím moje tělo nedokázalo vypořádat a kousek po kousku mi vypovídalo službu. Je to pro mě obrovská úleva.
"Kdo jsi?" ptá se přímo.
"Clara."
"Clara," opakuje, jako kdyby ochutnával moje jméno na jazyku a líbilo se mu. "To odpovídá, myslím. Na jaké úrovni jsi?"
Pro jednou se záliba mojí matky, držet přede mnou všechno v tajnosti, vyplácí. Nemám nejmenší tušení, na co se mě vlastně ptá. Myslím, že vypadám tak bezradná, jak se cítím.
"Kdo jsou tvoji rodiče?" ptá se.
Koušu se do rtu, až cítím chuť krve. Cítím podivný tlak v mé hlavě, jako kdyby útočil na můj mozek a snažil se z něj dostat informace, které chce vědět. Bude to smrtelné pro každého koho znám, pokud tyhle informace dostane. Vidím záblesk tváře mojí mámy. Pak zkouším zoufale přemýšlet o čemkoliv jiném. Cokoliv jiného.
Jdu s polárními medvědy, říkám si. Lední medvědi na severním pólu. Polární mládě ledního medvěda se válí spolu se svou matkou ve sněhu. Lední medvědi spolu pijí coca-colu.
Zírá na mě.
Lední medvědi přechází přes led, aby se dostali k tulením mláďatům. Dlouhé, ostré zuby ledních medvědů. Lední medvědi s červenou tlamou a tlapkami.
"Mohl bych tě donutit říct mi to," říká anděl. "Ale pokud to uděláš dobrovolně, bude to mnohem příjemnější."
Lední medvědi umírají hlady. Lední medvědi se koupou a plavou. Hledají suchá místa. Lední medvědi se topí, jejich těla se pohupují ve vodě. Jejich oči jsou skelné a mrtvé. Chudáci mrtví lední medvědi.
Dělá další pomalý, opatrný krok ke mně. Bezmocně ho sleduju. Moje tělo mě naléhavě nutí, abych mu utekla.
"Kdo jsou tvoji rodiče?" ptá se trpělivě.
Jsem jedním z ledních medvědů. Tlak v mé hlavě sílí. Zavírám oči.
"Můj táta je člověk. Moje máma je Dimidius," říkám rychle a doufám, že ho to uspokojí.
Tlak v mé hlavě slábne. Otevírám oči.
"Jsi silná na to, že máš tak slabou krev," říká.
Krčím rameny. Jsem ráda, že už se nesnaží napadnout můj mozek. I když někde hluboko uvnitř mě vím, že to zkusí znovu. Dostane všechna jména. Adresy. Všechno. Přála bych si, aby byl nějaký způsob, jak varovat mámu.
Pak si vzpomínám na telefon.
"Jo, nemám pro tebe žádnou cenu. Proč mě prostě nenecháš jít?" Zatímco říkám tahle slova, pomalu si sahám rukou do kapsy. Dobrá věc je ta, že mám mobil v levé kapse, protože se zdá, že moje pravá ruka nehodlá spolupracovat. Nahmatávám číslo dvě a mačkám. Vnitřně se hrbím, když telefon pípá. Začíná vyzvánět. Modlím se, aby Černé křídlo nebyl dost blízko a neslyšel to. Obtáčím prsty kolem reproduktoru.
"Jen si s tebou chci promluvit," říká opatrně. Mluví jako moje máma. Zní v jednu chvíli úplně normálně a moderně a v tu další je příšerně staromódní, jako kdyby vystoupil přímo ze stránky některého viktoriánského románu.
"Haló?" ozývá se máma.
"Neboj se," přibližuje se. "Nemám v úmyslu ti ublížit."
"Claro?" říká moje máma tiše. "To jsi ty?"
Musím k ní nějak dostat tuhle zprávu. Nechoď mě zachránit. Vím, že neexistuje žádný způsob, jak by mohla bojovat s andělem a vyhrát. Ale může se zachránit sama.
"Jen se chci odsud dostat," říkám hlasitě a zřetelně tak, abych nevzbudila podezření anděla. "Vypadnout a už se nikdy nevrátit."
Dělám další krok směrem ke mně a já se najednou ocitám v okruhu jeho temné svatozáře. Necitlivost se odpařuje. Cítím plný nápor smutku a bolesti. Je tak hluboká a syrová, že mě zasahuje přímo uvnitř v hrudi.
Co to říkala máma? Že andělé byli stvořeni pro to, aby dělali Bohovi radost, a když jdou proti němu, tak jim to působí emocionální i fyzickou bolest?
Tenhle chlap zažívá opravdovou bolest. Má něco za lubem.
"Máš vykloubené rameno," říká. "Nehýbej se."
Jeho chladné prsty, které jsou tvrdé jako skály chytají mé zápěstí předtím, než mám čas jakkoliv zareagovat a pak se ozývá hlasité křupnutí a já křičím a řvu jak šílená, dokud neztrácím hlas. Do mého zraku se tlačí šedivá stěna. Anděl mě objímá pažemi. Zatímco se pomalu hroutím, přitahuje si mě k hrudi.
"To bude dobré," říká a hladí mě po vlasech.
Nechávám šeď, aby mě obklopila.
...
Když pomalu přicházím k sobě, uvědomuju si dvě věci. Za prvé, bolest v ruce je už skoro úplně pryč. A za druhé, v podstatě ležím v náruči Černému křídlu. Mám obličej opřený o jeho hruď. Jeho tělo je nehybné a tvrdé jako socha. Dotýká se mě, cítím ho na mé kůži. Jednou rukou mě hladí na zadní části krku a ta druhá je nehybná na mých zádech. Pod košilí. Jeho prsty jsou chladné, jako kdyby byly mrtvé. Mám husí kůži.
Nejhorší je, že můžu cítit jeho mysl. Je to jako kdybych plavala v ledovém bazénu jeho vědomí. Cítím jeho rostoucí zájem o mě. Myslí si, že jsem krásná. Škoda, že mám v sobě tak zředěnou andělskou krev. Někoho mu připomínám. Voním mu příjemně, jako levandulový šampon, krev a mračna. A dobrota. Cítí ze mě tolik dobroty, že jí začíná chtít. Chce mě. A vezme si mě. Ještě jednou, myslí si, nechám protrhnout hráz mého vzteku a dovolím zvítězit chtíči. Jak jednoduché to je.
Trhám sebou v jeho náruči.
"Neboj se," říká znovu.
"Ne," pokládám ruce proti jeho cihlovému hrudníku a tlačím vší silou. Nehne to s ním ani o kousek.
Reaguje tak, že mě pokládá na kamenitý terén. Buším do něj pěstmi. Zbytečně. Křičím. Moje mysl závodí. Co když se počůrám nebo pozvracím. Budu ho kousat a škrábat. Jasně, prohraju, ale když mě hodlá takhle poznamenat, poznamenám ho taky. Pokud je něco takového vůbec možné.
"Nemá to smysl, malý ptáčku."
Jeho rty začínají líbat můj krk. Cítím jeho myšlenky. Je naprosto sám. Odříznutý od všeho. Nikdy se nemůže vrátit.
Křičím mu do ucha. Žalostně vzdychá a dává mi jednu ruku přes ústa, zatímco tou druhou chytá mé zápěstí a dává mi ruce nad hlavu. Přitlačuje mě k zemi. Jeho prsty jsou jako chladný kov, který se mi zařezává do těla.
Chutná jako popel.
Moje statečné myšlenky na nebe na druhé straně mizí přesně v tenhle okamžik a já procitám do reality.
"Přestaň," přikazuje nějaký hlas.
Černé křídlo sundavá ruku z mých úst. Pak se rychle a plynule zvedá. Mě tahá v náruči sebou, jako kdybych byla hadrová panenka. Někdo tam stojí. Žena s dlouhými rudými vlasy.
Moje máma.
"Zdravím tě, Meg," říká, jako kdyby se k němu připojovala k rannímu čaji.
Stojí pod stromy asi deset metrů od nás. Má rozkročené nohy, jako kdyby se chystala na boj. Její výraz je tak zuřivý, že vypadá jako někdo úplně jiný. Nikdy jsem neviděla její modré oči rozzuřené tak, aby vypadaly jako ta nejvíc horká část ohně. Teď jsou zaměřené na obličej Černého křídla.
"Přemýšlel jsem, co se s tebou stalo," říká anděl. Najednou vypadá mladší. Jako malý kluk. "Myslel jsem na to, když jsem tě nedávno potkal. V tom nákupním středisku."
"Zdravím tě, Samjeeza," říká.
"Myslím, že tohle je tvoje." Dívá se na mě. Stále mám pocit, že jsem v jeho hlavě. Jeho touha po mě zmizela v okamžiku, kdy uviděl mojí mámu. Myslí si, že je opravdu krásná.
Je to její, uvědomuje si najednou, koho jsem mu tolik připomínala. Jejího sladkého ducha. Odvahu. Takovou, jakou měl její otec.
"Překvapuješ mě, Meg," říká přátelským tónem. "Nikdy bych o tobě neřekl, že jsi typ holky pro mateřství. A navíc takhle stará."
"Okamžitě z ní dej ty pračky pryč, Same," říká unaveně, jako kdyby jí tyhle kecy otravovaly.
Svírá mě ještě pevněji. "Nebuď neuctivá."
"Je anděl pouze z čtvrtiny. Nestojí ti za tvůj čas. Je větší částí člověk."
Její oči se na moment setkávají s těmi mými. Má plán.
"Ne," říká Sam strnule. "Chci ji. Nebo bys raději na jejím místě byla ty?"
"Jdi k čertu," odsekává mu.
Jeho hněv se přese mě převaluje jako atomový hřib, i když výraz na jeho tváři se nemění.
"Fajn," říká.
Něco mumlá v andělštině. Slovo, kterému nerozumím. Najednou se vzduch kolem nás začíná třpytit a rozmazávat. Ozývá se trhání a ječení. Půda pod našima nohama se lehce otřásá, jako kdyby na zem dopadlo něco těžkého. Pak se zem odlupuje a mizí do šedého světa.
Je to, jako kdyby se les zmenšil a stala se z něj ponurá krajina plná beznaděje. Tvar místa je stejný jako to, které jsme opustili. Na jedné straně jsou hory se stromy, jenže tady nemají stromy ani listí, ani jehličí. Jsou to jen holé kmeny a šedé pokroucené větve, které se tyčí proti šedivému, hřmoucímu nebi. Příležitostné hromy nemají žádnou barvu, zápach ani jakýkoliv zvuk. Nejsou tu žádní ptáci. Světlo bledne, když slunce zapadá. Na dříve dokonale modré obloze se hromadí černá bouřková mračna.
Vždycky jsem si představovala peklo jako horký oheň a síru, jezera plná lávy, démony s rohy a zářící oči, které mučí duše zatracených. Jenže tady je vzduch studený tak, že můžu vidět svůj dech. Obklopuje mě slizká mlha a ochlazuje mě až na kost. Třesu se jako blázen.
Máma je jasnější, než všechno ostatní. Stále má na sobě černou a bílou barvu, ale tady ten kontrast vyplývá lépe na povrch. Její kůže září svítivě bílou barvou. Její vlasy jsou inkoustově černé.
Černé křídlo uvolňuje sevření na mé paži. Oba víme, že teď nemám kam utéct. Vypadá tu mnohem uvolněnější. V pekle je vyšší, větší a svalnatější, jestli je to teda možné. Je silnější. Jeho oči se lesknou. Na chvíli je zavírá a hluboce se nadechuje, jako kdyby tu byl vzduch těžší. Po chvíli se za ním objevují jeho křídla. Jsou obrovská -mnohem větší, než má máma nebo já- lesknoucí se a absolutně černá. Jako kdyby se za ním otevřela černá díra a ta do sebe všechno nasávala.
Usmívá se smutných úsměvem. Je na sebe hrdý. Přenést nás do pekla z místa, kde jsme byli, není lehká věc. Chce zapůsobit na mou matku.
"Jsi větší hlupák, než jsem si myslela," říká máma přímo. Nezní, že by to na ní udělalo dojem. "Nemůžeš nás tady držet."
Tak to je pro mě dobrá zpráva.
"Zapomínáš kdo jsem, Margaret." Je úplně klidný a nevšímá si její drzosti. Stále je jí ještě okouzlen. Je tak trpělivý. Je pyšný na svou trpělivost. Ví, že má strach. Čeká, až objeví trhliny v její klidné masce.
"Ne," odpovídá tiše matka. "Ty zapomínáš, kdo jsem já. Jsem strážce."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zui* zui* | Web | 15. května 2011 v 20:03 | Reagovat

wow....

2 Tina Tina | 15. května 2011 v 20:08 | Reagovat

No to je tedy obrat příběhu. Díky moc,že jsi is našla chvilku.

3 El El | 15. května 2011 v 20:47 | Reagovat

No, to je pěkný kotrmelec!! Začíná to být dosti napínavé, už se nemůžu dočkat nové kapitoly :o)

4 viki viki | 15. května 2011 v 21:15 | Reagovat

Zajímavý... děkuji !!!

5 Nikol Nikol | 15. května 2011 v 21:41 | Reagovat

Wow ..těším se na další !! Asi už dneska nebude další pulka co???

6 Marti Marti | Web | 15. května 2011 v 22:07 | Reagovat

[5]: No ted dělam na eseji a ještě k tomu se učim na další zápočet. Nějak se mi to ted hrne.. Ale zejtra určo kapča bude..

7 andy andy | 15. května 2011 v 22:14 | Reagovat

děkuji

8 Marti Marti | Web | 16. května 2011 v 18:59 | Reagovat

Lidičky tak dneska kapitolku nestíham.. Omlouvám se, ale dočítam knížku a musim na ní ještě vypracovat esej.. Navíc mě zejtra opět čeká zápočet.. Tak mi držte palečky a slibuju, že zejtra vám sem hodim konec kapitolky..

9 Tina Tina | 16. května 2011 v 20:55 | Reagovat

Jasně !! Budem se o to víc těšit !! Držím palce :D

10 viki viki | 16. května 2011 v 21:32 | Reagovat

Nevadí... škola má přednost

11 Marti Marti | Web | 17. května 2011 v 20:23 | Reagovat

Na kapitolce už se dělá. Bude tu kapánek dýl ale ještě dneska jí čekejte..

12 Tina Tina | 17. května 2011 v 21:06 | Reagovat

Dobře dobře, už se těšíme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama