Nadpozemský - 20.kapitola 2/2

17. května 2011 v 23:10 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 20 2/2

Cítím, jak jím prochází strach. Je jasný a ostrý. Nebojí se mé mámy, ale někoho jiného. Dvou lidí. Vidím je nejasně v jeho mysli. Stojí v dálce. Dva muži se sněhově bílými křídly. Jeden má zářivě červené vlasy a planoucí modré oči. Ten druhý je blond, má zlatavou pokožku a vypadá divoce, i když nevidím do jeho tváře a nemůže přečíst jeho výraz.
Drží v rukách plamenný meč.
"Kdo je to?" šeptám dřív, než se stačím zastavit.
Sam na mě shlíží a mračí se.
"Co jsi říkala?"
Znovu se začíná nabourávat do mé mysli. Cítím tlak, ale najednou jako kdyby se zabouchly dveře mezi mými a jeho myšlenkami. Odtahuje se daleko ode mě, jako kdybych ho spálila. Od chvíle, kdy se jeho mysl nedotýká té mé, už nemůžu k jeho myšlenkám. Zlost a smutek se snižují na polovinu. Mám pocit, že se můžu znovu hýbat. Můžu dýchat. Můžu utíkat.
Nemyslím na to. Dělám krok vpřed -nečiní mi to žádnou bolest- a pak vyrážím v před přímo k mé matce. Natahuje ke mně ruku a já ji chytám. Odstrkuje mě za ní, ale nepouští mě.
Černé křídlo ze sebe vydává zvuk, který se podobá zavrčení. Zvedají se mi chloupky na pažích. V jeho tváři se neodráží žádné pochyby.
Zničí nás.
Roztahuje svá křídla. Mraky nad námi jiskří energií. Máma mi mačká ruku.
Zavři oči, poroučí mi bez mluvení. Nevím co mě šokuje víc. Jestli to, že na mě může mluvit v mé hlavě nebo to, že ode mě očekává, že v tomhle momentu dokážu zavřít oči. Nečeká, než jí poslechnu. Jasné světlo exploduje kolem nás. Kdekoliv se paprsky světla dotýkají okolní krajiny, objevuje se barva a teplo.
Svatozář.
Černé křídlo okamžitě ustupuje. Zastiňuje si oči. Jeho tvář se stahuje bolestí. Pro jednou se na ní odráží to, jak se doopravdy cítí. Jako kdyby ho někdo svlékal z kůže.
Nedívej se na něj. Zavři oči, poroučí mi máma znovu.
Zavírám oči.
Hodná holka, ozývá se znovu mámin hlas v mé hlavě. Teď roztáhni svá křídla.
Nemůžu. Jedno z nich je zlomené.
Na tom nezáleží.
Přivolávám svá křídla. Objevuje se tak intenzivní záře, že lapám po dechu a skoro otevírám křídla. Ale trvá to jen chvilku. Teplo mi ožehává křídla. Svaly, šlachami a kostmi se mi rozlévá pálení. Pak, stejně jako řez na mé dlani, mizí a bolest je pryč.
Neuzdravují se jen má křídla, ale mizí i škrábance na mých rukách a obličeji, modřiny a bolest v rameni. Jsem úplně uzdravená. Sice vyděšená, ale uzdravená. A znovu cítím teplo.
Jsme stále v pekle? ptám se mámy.
Ano. Nemůžu nás dostat zpátky na zem sama. Nejsem dost silná. Potřebuju tvojí pomoc.
Co mám udělat?
Mysli na zem. Na rostoucí zeleň. Květiny a stromy. Trávu pod tvýma nohama. Mysli na věci, které miluješ.
Představuju si osiku, která stojí před oknem našeho domu. Jak šustí ve větru, jak se chvějí její listy, tisíce zelených vlnek, průsvitné lístky, které se hýbají, jako kdyby tancovali.
Vzpomínám si na tátu. Jak mi vyřezává ze starých kreditních karet tvary břitev a jak se s nimi v neděli odpoledne holíme. Otírám si plastovou břitvu o obličej a napodobuju ho. Jak se setkávám s jeho teplýma šedýma očima v zrcadle. Myslím na náš dům a vůni cedrového dřeva a borovice, která mě okamžitě udeří do nosu, když procházím dveřmi. Na mámin neslavný kávový koláč. Hnědý cukr, který se mi rozpouští na jazyku. A na Tuckera. Jak u něj stojím tak blízko, že dýcháme stejný vzduch. Tucker.
Zem pod námi se začíná třást, ale máma mě rychle chytá.
Perfektní. Teď otevři oči, říká. Ale nepouštěj se mé ruky.
Mrkám, když mě do očí štípe jasné světlo. Jsme znovu na zemi. Stojíme téměř na tom samém místě, kde jsme byli předtím. Svatozář nás obklopuje jako nebeské silové pole. Usmívám se. Připadá mi, jako kdybychom byli pryč celé hodiny, i když vím, že je to jen několik minut. Je skvělé vidět znovu barvy. Jako kdybych se probudila z noční můry a všechno bylo zase tak, jak má být.
"Nevyhrála jsi, víš to," říká chladný, známý hlas.
Můj úsměv mizí. Sam tam stále stojí. Dál od nás. Mimo dosah svatozáře. Dívá se na nás chladně a klidně.
"Nemůžete to udržet navždy," říká.
"Můžeme to udržet dost dlouho," říká máma.
Její odpověď ho znervózňuje. Jeho oči rychle prohledávají oblohu.
"Nemusím se tě dotknout." Zvedá ruku směrem k nám a obrací ji dlaní nahoru.
Připrav se k odletu, říká máma v mé hlavě.
Z ruky Černého křídla se vznáší kouř. Pak se objevuje malý plamen. Dívá se na mámu. Chytá mě pevněji, když pomalu obrací svojí ruku s ohněm a nechává ho z ní odkapávat na lesní půdu. Ten se rychle uchytává na suchém křoví a od keřů se rychle rozšiřuje až ke kmeni nejbližšího stromu. Sam stojí uprostřed ohně zcela nedotčený a kolem něj stoupají obrovská oblaka kouře. Vím, že nebudeme mít takové štěstí. Pak náhle vystupuje ze stěny kouře a dívá se na mojí mámu.
"Vždycky jsem si myslel, že jsi nejkrásnější ze všech Nephilimů," říká.
"Tak to je ironie. Protože já si vždycky myslela, že ty jsi nejodpornější ze všech andělů."
Tak to byl zásah. To jí musím uznat.
Černé křídlo ale asi nemá nejlepší smysl pro humor.
Ani jedna z nás nečeká, že mu z ruky vystřelí plameny. Oheň zasahuje mámu do prsou a ožehává jí vlasy. Svatozář, která z ní vyzařuje, bliká. Za chvíli mizí. Anděl se najednou ocitá u nás a omotává ruku kolem mámina krku. Zvedá jí do vzduchu. Máma bezmocně kope nohama. Mává křídly. Snažím se vytáhnout mojí ruku z jejího sevření, ale ona mě drží pevně. Křičím a mlátím do něj volnou rukou, škrábu ho do paže, ale není to k ničemu.
"Už žádné šťastné myšlenky," říká. Hledí jí smutně do očí. Opět mě vyplňuje jeho smutek. Je mu líto, že jí musí zabít. Vidím ji skrz jeho vzpomínky s krátkými hnědými vlasy, jak kouří cigaretu a culí se na něj. Uvědomuje si, že obrázek v jeho mysli je starý už téměř sto let. Opravdu věří, že jí miluje. Miluje jí, ale právě se jí chystá uškrtit.
Pomalu jí modrají rty. Křičím.
Buď tiše, ozývá se znovu její hlas v mé hlavě. Je vážný a překvapivě silný na někoho, kdo vypadá, že přede mnou brzy zemře. Můj křik utichá. V uších mi stále hučí jeho ozvěna. Bolestně polykám.
Mami, mám tě ráda.
Chci, abys teď myslela na Tuckera.
Mami, tolik mě to mrzí.
Teď! trvá si na svém. Kope nohama stále nepatrněji a křídla jsou na jejích zádech povislá.
Zavři oči a mysli na Tuckera. TEĎ!
Zavírám oči a snažím se soustředit na Tuckera. Všechno na co můžu myslet je ale to, jak pomalu ochabuje mámino sevření mé ruky a že nás nikdo nemůže zachránit.
Mysli na to, máš dobrou paměť, šeptá v mé mysli. Vzpomeň si na okamžik, kdys ho opravdu bezmezně milovala.
A tak jí poslouchám.
"Co řekne ryba, když narazí do betonové zdi?" ptá se mě. Sedíme na břehu potoka a on mi uvazuje mušku na rybářský prut. Má na sobě kovbojský klobouk a červenou flanelovou košili, pod kterou má šedé tričko. Je tak nádherný.
"Co?" říkám a chce se mi smát, i když mi ještě neřekl pointu.
Šklebí se. Je neuvěřitelné, jak nádherný je. A že je můj. Miluje mě a já miluju jeho. Jak vzácné a krásné to je.
"Sakra!" říká.
Smála jsem se. Nahlas, vzpomínám si. Nechávám se naplnit radostí, kterou jsem tehdy cítila. Tou, kterou jsem cítila i ten den ve stáji, když jsem ho líbala a držela ho tak blízko mě, jako kdyby to byl ten poslední člověk na celé planetě.
Najednou si uvědomuju, co po mě moje máma chce. Potřebuje, abych v sobě probudila svou svatozář. Musím se od všeho oprostit a nechat jen jádro. Část, která mě spojuje se vším okolo mě a jejímž palivem je moje láska. Už vím, proč jsem začala zářit tehdy, když jsem byla s Tuckerem ve stodole. Není v tom nic jiného než láska. Láska. Láska.
Tady, říká máma v mé hlavě. Tady to je.
Otevírám oči a chvíli mi trvá, než si moje oči zvykají na intenzivní světlo, které mě teď obklopuje. Září ze mě. Jsem jako svítící pochodeň. Světlo se vlní a šumí, jako kdybych byla prskavka o čtvrtém červenci.
Černé křídlo ustupuje. Stále ho držím za paži. Kde se ho dotýkám, jeho kůže se rozpadá. Jako kdybych ho zatáhla za část těla, která není pravá a je jen oblekem, který nosí, aby v sobě udržel to stvoření uvnitř. Teplo vychází z konečků mých prstů.
"Ne," šeptá nevěřícně.
Pouští mámu a ta se hroutí na zem tváří dolů. Pouštím jeho ruku a chytám ho za ucho, což nečeká. Odtahuje se ode mě, ale já ho velmi snadno zvládám udržet. Jeho velká síla je pryč. Zesiluji své sevření. Vyje bolestí. Vychází z něj kouř. Vypadá jako suchý led. Odpařuje se. Pak najednou jeho ucho zůstává v mé ruce.
Jsem tak šokovaná, že málem ztrácím svatozář. Pouštím jeho ucho a to se rozkládá na malé částečky v okamžiku, kdy se dotýká země. Znovu se natahuju po andělovi. Myslím na to, že bych tentokrát mohla pod krkem chytit já jeho, ale on se mi vykrucuje. Kůže na paži, kde jsem ho svírala, mizí také. Stejně jako popel v dešti. Ne, jako prach. Jako prach, který se rozptyluje ve vzduchu.
"Nech mě jít," říká.
"Jdi k čertu." Tlačím ho pryč od nás. Klopýtá zpět.
Objevuje se vlnění vzduchu. Cítím studený závan vzduchu a je pryč.
Máma kašle. Klesám na kolena a pomalu se otáčím jejím směrem. Otevírá oči a dívá se na mě. Otevírá ústa, ale nevychází z nich žádný zvuk.
"Ach, mami," vydechuju, přičemž se dívám na tmavnoucí modřiny na jejím krku. Dokonce můžu dokonale vidět přesný otisk jeho ruky. Svatozář začíná slábnout.
Natahuje ke mně ruku a já jí chytám.
Ještě jí nenechávej jít, říká mi v mé mysli. Jen mě drž.
Přesouvám se k ní blíž a nechávám svou svatozář, aby jí obklopila. Dívám se, jak její rány na hlavě a na krku mizí. Vlasy, které jí spálil oheň, znovu dorůstají.
Nadechuje se, jako když se plavec vynořuje z vody pro hluboký nádech.
"Ach, díky Bohu." Cítím, jak mě naplňuje úleva.
Sedá si. Dívá se přes moje rameno na něco za mnou.
"Musíme se odsud dostat," říká.
Obracím se. Oheň, který zažehl Černé křídlo se rozrostl v praskající, och svatá dobroto, lesní požár. Je divoký a nezastavitelný. Pohlcuje všechno, co mu stojí v cestě. Pokud tu zůstaneme ještě chvíli, pohltí i nás.
Dívám se zpátky na mámu. Pomalu se zvedá na nohy. Pohybuje se opatrně a pomalu. Připomíná starého člověka, který se zvedá z invalidního vozíku.
"Jsi v pořádku?"
"Jsem slabá. Ale můžu letět. Pojďme."
Společně stoupáme do vzduchu. Držíme se za ruce. Když jsem dostatečně vysoko, vidím, kam až se oheň dostal. Zvedá se vítr. To činí oheň dvakrát tak velkým, než byl před minutou. Plamenná zeď se pohybuje z kopce dolů do Mrtvého Kaňonu.
Znám tenhle oheň. Poznala bych ho kdekoliv.
"Pojď," říká máma.
Směřujeme domů. Když letíme, snažím se donutit můj mozek soustředit se, protože je vyčerpaný ze skutečnosti, že je to oheň z mé vize a já teď po tom všem budu muset letět zachránit Christiana. Legrační, jak mi moje vize nikdy neukázala Černé křídlo. Nebo peklo. Nebo cokoliv, co by mi mohlo jakkoliv pomoct.
"Zlatíčko, zastav," volá na mě máma. "Musím si oddychnout."
Letíme dolů až k okraji jezírka.
Máma si sedá na padlý kmen. Lapá po dechu kvůli námaze z toho, jak daleko a jak rychle letěla. Je bledá. Co když jí Černé křídlo ublížil tak, že nemůže použít sou svatozář, aby se vyléčila? myslím si. Co když umírá?
Vzpomínám si na svůj telefon. Vytahuju ho z kapsy a začínám vytáčet 9-1-1.
"Nedělej to," říká máma. "Budu v pořádku. Prostě si jen potřebuju odpočinout. Měla bys jít na silnici Fox Creek."
"Ale ty jsi zraněná."
"Řekla jsem ti, že budu v pohodě. Jdi."
"Vezmu tě nejdřív domů."
"Na to není čas." Odstrkuje mě od ní pryč. "Už jsme ztratili moc času. Jdi za Christianem."
"Mami-"
"Běž za Christianem," říká. "Teď hned."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alwen Alwen | 17. května 2011 v 23:14 | Reagovat

Fakt nádherný... :) už se těšim na další kapitolku :))

2 Marti Marti | Web | 17. května 2011 v 23:22 | Reagovat

[1]: Už se mi to ve škole pomalu uklidňuje, tak vám jí sem zejtra hodim co nejdřív..

3 viki viki | 18. května 2011 v 0:35 | Reagovat

Děkuji, opravdu moc !!!

4 Tina Tina | 18. května 2011 v 9:35 | Reagovat

Moc moc ti děkuju. Hrozně se těším dál.

5 Norakiss Norakiss | 18. května 2011 v 12:00 | Reagovat

Jednoslovně wau :) moc díky

6 zui* zui* | Web | 18. května 2011 v 12:28 | Reagovat

páááni :D no já jsem zvědavá s kým teda nakonc bude, s christianem nebo s tuckrem?? :D

7 Baruš Baruš | E-mail | 18. května 2011 v 12:55 | Reagovat

Tohle byla rozhodně jedna z nejhezčích kapitol. Díky moc! :-)  :-D

8 hekate hekate | 18. května 2011 v 16:20 | Reagovat

Len dúfam že sa to aspom trochu vysvetlí aj ako je to s jej mamou a tak pred koncom knihy keď zostáva už len kúsok. 8-)

9 Emma Emma | 18. května 2011 v 19:02 | Reagovat

Už je skoro koniec...tak
Cassandra Clare-Clockwork Angel :-D  :-D

10 viki viki | 18. května 2011 v 21:32 | Reagovat

Bude prosím dneska další díl ?

11 Marti Marti | Web | 18. května 2011 v 21:34 | Reagovat

[10]: Rozhodla sem se, že vám sem dneska hodim celou kapču.. Ta trvá kapánek dýl nu.. Ale dneska určo bude pokračování.. Pokusim se o celou ale možná dam jenom půl.

12 viki viki | 18. května 2011 v 21:53 | Reagovat

[11]: Klidně počkám ( nejlépe na celou kapču ) ):-D děkuji!

13 Kikča Kikča | 18. května 2011 v 23:41 | Reagovat

Ahojky moc ti děkuju, že tak skvěle a rychle překládáš :) a chtěla bych se zeptat, jeslti bude teda další kapča ještě dnes, nebo jestli už to mám pro dnešek zabalit :-D děkuju moc.... jestli bude až zítra, nevadí :) škola je někdy těžká no...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama