Nadpozemský - 21.kapitola

18. května 2011 v 23:49 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 21
KOUŘ V TVÝCH OČÍCH

Mířím přímo do Fox Creek. Jsem ze všeho co se stalo příšerně vyčerpaná, ale prostě letím dál. Moje křídla znají cestu. Přistávám na silnici přímo v místě, kde obvykle začíná moje vize.
Dívám se kolem sebe. Nikde na silnici není zaparkovaný stříbrný Avalanche. Žádná oranžová obloha. Žádný požár. Všechno vypadá naprosto normálně. Dokonce je tu klid. Ptáci zpívají, listy osik jemně šustí a všechno se zdá být v pořádku. Jsem tu moc brzy.
Vím, že na druhé straně hory je oheň. Pomalu se pohybuje tímhle směrem. Budu tady. Všechno co musím udělat je čekat.
Opouštím silnici a sedám si před strom. Pokouším se soustředit. Je to nemožné. Co by tu vlastně Christian dělal? přemýšlím. Co by ho mohlo přivést na silnici do Fox Creek? Nějak si ho nedovedu představit v holínkách, jak máchá vlascem sem a tam přes řeku. Něco mi na tom nesedí.
Nic tady není správně, myslím si. V mé vizi jsem neseděla a nečekala, až se ukáže. Byl tu první. Slétla jsem dolů až, když byl vůz zaparkovaný a šla do lesa, kde už stál Christian. Pozoroval, jak přichází oheň.
Letmo se dívám na hodinky. Ručičky se nehýbají. Zastavili se na 11:42. Opouštěla jsem dům asi v devět hodin ráno, můj pád nastal pravděpodobně kolem 10:30, takže v 11:42 ...
V 11:42 jsem byla v pekle. A já nemám ponětí kolik teď je.
Měla jsem zůstat s mámou. Měla jsem dost času. Mohla jsem jí vzít domů nebo do nemocnice. Proč trvala na tom, abych ji opustila? Proč chtěla být sama? Moje srdce se skoro zastavuje strachem, že její bolest mohla být mnohem horší, než dávala najevo, a když zjistila, že už jí nedokáže dál skrývat, nechala mě jít. Představuju si jí, jak leží na břehu jezera, voda ji omývá nohy a ona pomalu umírá. Umírá úplně sama.
Přestaň, přikazuju si. Pokud se teď rozbrečím, už nikdy nepřestanu. Stále mám ještě práci.
Všechny měsíce naplněné stále se opakujícími vizemi, jsem se snažila přijít na to, co mají znamenat. A teď je to konečně tady a já stále nevím, co mám udělat nebo proč to mám udělat. Nemůžu se zbavit pocitu, že už jsem stačila něco pokazit. Že jsem měla jít na to rande s Christianem. Možná by se stalo něco důležitého a to by ho přivedlo sem. Možná že jsem už teď selhala.
Tohle jsou dost deprimující myšlenky. Opírám si hlavu o kmen stromu přesně ve chvíli, kdy mi zvoní telefon. Volá mi nějaké neznámé číslo.
"Haló?"
"Claro?" říká známý ustaraný hlas.
"Wendy?"
Snažím se dát se do hromady. Utírám si zbytky slz z mé tváře. Je opravdu zvláštní zrovna teď vést normální konverzaci. "Jsi doma?"
"Ne," říká. "Mám letět až v pátek. Ale volala jsem Tuckerovi. Je s tebou?"
Zabodává se do mě trn bolesti. Tucker.
"Ne," říkám rozpačitě. "Rozešli jsme se. Neviděla jsem ho už týden."
"To mi řekla máma taky," říká Wendy. "Myslím, že jsem doufala, že jste se dali zase dohromady nebo tak něco a on bude teď s tebou, když má den volna."
Dívám se kolem sebe. Vzduch je stále těžší. Můžu zřetelně cítit kouř. Oheň přichází.
"Máma mi volala, když viděla zprávy. Moji rodiče jsou v Cheyenne na aukci a neví, kde je."
"Jaké zprávy?"
"Ty to nevíš? O ohních?"
Tak oheň je ta novinka. Samozřejmě.
"Co říkají? Jak velký je?"
"Co?" říká zmateně. "A který?"
"Co?"
"Jsou dva požáry. Jeden je velmi blízko vás. Pohybuje se rychle dolů Mrtvým Kaňonem. A druhý je v Idahu v blízkosti Palisades."
Usazuje se ve mně studený strach. Je mi zle.
"Dva požáry," opakuju omráčeně.
"Volala jsem domů, ale Tucker tam nebyl. Myslím, že se mohl jít projít. Miluje rybaření v Kaňonu smrti. A na Palisades taky. Doufala jsem, že je s tebou u telefonu."
"Omlouvám se."
"Jen mám z toho špatný pocit." Zní, že nemá daleko k slzám.
I já mám z toho všeho špatný pocit. Velmi, velmi špatný pocit. "Jsi si jistá, že není doma?"
"Mohl by být ve stodole," říká. "Telefon venku není slyšet. Nechala jsem mu snad milion zpráv. Mohla by ses jít po něm podívat?"
Nemám na výběr. Nemůžu odejít. Ne, když je oheň tak blízko. Ne, když ani nevím, za jak dlouho přijde.
"Nemůžu," říkám bezmocně. "Teď ne."
Minutu je ticho.
"Je mi to opravdu líto Wendy. Pokusím se ho najít hned, jak budu moct, jo?"
"Dobře," říká. "Děkuju."
Zavěšuje. Stojím a chvíli zírám na telefon. Moje mysl pracuje jako o závod. Jen pro jistotu volám do domu Tuckera. Telefon zvoní a zvoní. Když se ozývá záznamník, zavěšuju.
Jak dlouho by mi trvalo zaletět se podívat na ranč Lazy Dog? Deset minut? Patnáct? Není to daleko. Začínám přecházet ze strany na stranu. Moje střeva mi říkají, že je něco špatně. Tucker se ztratil. Má potíže. A já tu jen stojím a čekám, až se stane bůhvíco.
Půjdu. Poletím tak rychle, jak jen budu moct a pak se sem vrátím.
Přivolávám křídla a stojím asi minutu ve středu silnice Fox Creek. Stále se rozhoduju.
Nikdo neřekl, že nebudou žádné oběti. V téhle chvíli patříš sem.
Nemůžu myslet. Najednou se ocitám ve vzduchu a směřuju směrem k domu Tuckera tak rychle, jak mi to jen má křídla dovolují.
To je v pořádku, říkám si. Máš ještě čas. Prostě půjdeš, najdeš ho a hned se vrátíš zpátky.
Pak si poroučím, abych byla zticha a soustředila se na můj rychlý let vzduchem. Snažím se nemyslet na to, co to všechno znamená. Musím si vybrat mezi Christianem a Tuckerem.
Na ranč Lazy Dog mi to trvá několik minut. Křičím Tuckerovo jméno ještě předtím, než slétávám na zem. Jeho vůz není na příjezdové cestě. Zírám na místo, kde obvykle parkuje. Na hlíně jsou stopy benzínu, rozjetého plevele a skoro žádné divoké květiny. Stahuje se mi žaludek strachem.
Není tu.
Běžím do stodoly. Všechno vypadá normálně. O statek je postaráno, stáje jsou vyčištěné a koně jsou uzdami přivázaní ke kolíkům. Ale není tu Tuckerovo kůň a ani uzda, kterou dostal k narozeninám nebo sedlo, které je obvyklé opřené o zeď. Vracím se zpátky na dvůr a vidím, že přívěs na přepravu koní je taky pryč.
Je někde venku. Odváží koně. Pryč od telefonů, rádia a zpráv.
Nebe se mění ve žluto oranžové. Oheň se blíží. Přišla jsem sem jenom proto, abych zkontrolovala Tuckera, ale to je všechno. Až se teď vrátím na silnici Fox Creek, stříbrný náklaďáček už tam bude. Christian tam bude stát a čekat na mě. A já ho zachráním.
Najednou se ocitám uprostřed mojí vize. Stojím na okraji silnice a dívám se na Christianův stříbrný Avalanche. Jdu za ním. Mám ruce sevřené v pěst tak pevně, že se mi nehty zařezávají do dlaně. Tucker je v pasti. Vidím ho jasně ve své mysli. Sklání se k Midasově krku a rozhlíží se po cestě ven z toho pekla, které ho teď obklopuje. Hledá mě. Šeptá mé jméno. Pak polyká a svěšuje hlavu. Otáčí se na svého koně a lehce ho hladí po krku. Sleduju jeho tvář, když přijímá svou vlastní smrt. Za několik málo úderů srdce se k němu dostane oheň. A já jsem na míle daleko od něj a dělám první kroky směrem k Christianovi. Jsem tak příšerně daleko.
Teď to chápu. Smutek v mé vizi není kvůli Černému křídlu. Ten smutek vychází ze mě. To poznání mě zasahuje takovou silou, že se cítím, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi baseballovou pálkou. Z mých očí tečou teplé slzy plné hořkosti.
Tucker zemře.
A tohle je moje zkouška.
Ocitám se zpátky na ranči Lazy Dog. Vzlykám. Dívám se do nebe, kde se na východě objevují bouřkové mraky. Je to, jako kdyby se po zemi rozlévalo peklo.
Nejsi normální holka, Claro.
"To není fér," šeptám zuřivě. "Neměls mě milovat."
"Co řekne ryba, když narazí do zdi?"
"Co?"
"Sakra!"
Miluju ho. On je můj a já jeho. Dnes mě zachránil. Jeho láska mě zachránila. Nemůžu ho nechat zemřít.
Nenechám.
"Sakra, Tucku." Vrhám se do vzduchu a mířím směrem k Idaho. Můj instinkt mi říká, že bude v Palisades. Na jeho pozemku. Tak jako tak je to jediný záchytný bod, který mám.
Letím rovnou k Palisades. V té chvíli vidím druhý požár.
Je obrovský. Oheň se táhne od břehu jezera až k vrcholu úbočí. Nepohybuje se po zemi, ale výš. Šíří se prostřednictvím stromů. Plameny šlehají nejméně sto metrů vysoko, kroutí se a praskají. Zastiňují nebe. Je to peklo. Doslova.
Nemyslím. Jen letím. Tuckerův pozemek se skrývá někde v těch stromech. Oheň si tvoří svůj vlastní vítr. Tak silný proud větru, že musím bojovat, abych udržela směr, kterým letím. Je tu tolik kouře, je těžké cokoliv vidět. Letím trochu níž a snažím se dostat pod kouř, abych viděla na silnici. Nevidím ale nic. Jen letím a doufám, že mě moje andělské smysly nějak povedou.
"Tuckere!" volám.
Moje křídlo naráží do zbloudilé větve a já ztrácím rovnováhu. Padám k zemi. Vzpamatovávám se právě včas, abych nenarazila tvrdě do lesní půdy. Daří se mi přistát na nohou. Jsem blízko, myslím si. Tohle léto jsem byla na Tuckerově pozemku asi pětkrát. Rozeznávám tvar hory. Pak mě na chvíli přestává zahalovat clona kouře a já můžu na silnici na cestě vzhůru jasně vidět jakýsi pohyb. Je pro mě příliš těžké pokusit se teď letět. Je tu příliš mnoho překážek a tak se rozbíhám na silnici a snažím se ho dostihnout.
"Tuckere!"
Možná že tu není, myslím si. Moje plíce se plní kouřem a já začínám kašlat. Slzí mi oči. Možná se mýlím. Možná, že jsem udělala všechno tohle a on je přitom na brzké večeři v Bubba.
To je můj první moment, kdy skutečně pochybuju. Ale rychle tu myšlenku odháním. Je blízko. Jen mě prostě nemůže slyšet. Nevím jak je to možné, ale vím přesně, kde ho najdu. Když silnice zatáčí, přicházím na mýtinu na okraji jeho pozemku. Nejsem překvapená, když tam nacházím jeho vůz s připojeným přívěsem pro koně.
"Tuckere!" volám chraplavě. "Tuckere, kde jsi?"
Žádná odpověď. Dívám se kolem sebe a hledám nějaké vodítko, které by mi napovědělo, kam odešel. Na okraji mýtiny je stezka. Je sice úzká, ale rozhodně je to stezka. V prachu můžu vidět otisknuté podrážky bot.
Dívám se dolů na silnici. Oheň už pohltil silnici na dně hřebenu. Slyším, jak přichází. Praskání větví, které hoří. Hlasité třaskání a pukání. Zvířata před ním prchají. Králíci, veverky, hadi - všichni spěchají pryč. Kouř se pohybuje směrem ke mně. Na zemi vypadá jako koberec, který někdo rozvinuje.
Musím ho najít. Hned.
Teď můžu jasně vidět, že stojím přímo před ohněm. Zatím ale ještě není tak velký. Je tu jen hodně kouře. Vbíhám na stezku a křičím jeho jméno. Dívám se dopředu skrz stromy.
"Tucku!" volám znovu a znovu.
"Claro!"
Konečně ho vidím. Blíží se ke mně na Midasovi tak rychle, jak jen na tomhle strmém terénu může. Když konečně doráží na cestu, skáče dolů z koňského hřbetu. Běžíme skrz kouř k sobě. Klopýtá, ale stále běží.
Pak si padáme do náruče. Tucker mě drtí ve svých pažích. Dotýká se mých křídel. Najednou cítím jeho ústa blízko mého ucha.
"Miluju tě," říká udýchaně. "Myslel jsem, že už ti to nikdy nebudu moct říct." Odvrací se ode mě a prudce kašle.
"Musíme jít," říkám a odtahuju se od něj.
"Já vím. Oheň blokuje cestu ven. Snažil jsem se najít způsob, jak se dostat přes vrchol, ale Midas tam nemohl vjet."
"Budeme muset letět."
Zírá na mě. Jeho modré oči jsou nechápavé.
"Počkej," říká. "Ale Midas."
"Tucku, musíme ho tu nechat."
"Ne, to nejde."
"Musíme. Musíme jít. Hned."
"Nemůžu opustit svého koně." Vím, jaké to pro něj musí být. Je pro něj ta nejcennější věc na světě. Všechny ty rodea, jízdy a doby, kdy cítil, že je tento kůň jeho nejlepší přítel na světě. Ale nemáme na výběr.
"Zemřeme tu," říkám a dívám se mu do očí. "Neunesu ho. Ale můžu nést tebe."
Tucker se ode mě náhle odvrací a běží k Midasovi.
Na moment si myslím, že se chystá utéct a pokusit se to zvládnout sám se svým koněm. Pak ale sundavá svému koni uzdu a hází jí na boční stranu stezky.
Zvedá se vítr. Připomíná horský, který vám bere dech. Požár se pohybuje z větve na větev tak rychle, že každou chvíli stromy kolem nás musejí chytnout.
"Tucku, pojď!" křičím.
"Běž!" křičí na Midase. "Vypadni odsud!"
Plácá koně přes zadek. Ten ze sebe vydává hlasitý zvuk, který připomíná výkřik a pak vyráží zpátky nahoru na úbočí. Běžím k Tuckerovi a chytám ho pevně kolem hrudníku, pod jeho pažemi.
Prosím, modlím se, i když vím, že nemám právo něco žádat. Dej mi sílu. Na okamžik zatínám všechny svaly v mém těle. Ruce, nohy, křídla a všechno ostatní.
Roztahuji svá křídla směrem k obloze nejvíc, jak dovedu. Odrážíme se a silou vůle stoupáme nahoru mezi stromy, přes kouř a zem pod námi se zmenšuje. Drží mě pevně a tiskne svou tvář do mého krku. Moje srdce přetéká láskou k němu. Moje tělo brní zvláštním novým druhem energie. Držím Tuckera bez námahy. Mám v sobě teď víc svatozáře, než kdykoliv předtím. Je to tak snadné. Je to, jako kdybych se nechala nést větrem.
Tucker vzdychá. Na několik sekund vidíme, jak Midas běží podél strany hory. Mám pocit, že Tucker cítí zármutek nad ztrátou svého krásného koně. Když ještě chvíli stoupáme, můžeme vidět, jak se plameny neustále tlačí výš a výš k hřebenu. Neexistuje žádný způsob jak zjistit, zda to Midas zvládne. Nevypadá to dobře. Pod námi je Tuckerův pozemek. Malá mýtina, kde jsem Tuckerovi poprvé ukázala svá křídla. Už jí dávno pohltil oheň. Jeho auto hoří a vysílá tím do vzduchu černý hustý kouř.
Otáčíme se a pak se vzdalujeme od hory. Letíme do otevřeného nebe, kde mohu létat snadněji a kde je vzduch čistší. Směrem k ohni se blíží tři hasičské vozy. Jejich sirény řvou.
"Pozor!" křičí Tucker.
Míjí nás vrtulník, který míří k ohni. Prolétá kolem nás tak blízko, že cítím ostrý řezavý vítr. Pouští vodu na plameny a pak se vrací zpátky k jezeru.
Tucker se chvěje v mé náruči. Objímám ho pevněji a mířím k nejbližšímu místu, o kterém vím, že tam budu v bezpečí.
...
Když se snášíme na náš dvorek, pouštím Tuckera a oba klopýtáme a padáme na trávník. Tucker se svaluje na záda do trávy. Dává si paži přes oči a uniká mu malé zasténání. Naplňuje mě taková úleva, že se mi chce smát. Všechno, na čem v téhle chvíli záleží je to, že je v bezpečí. Je živý.
"Tvoje křídla," říká.
Dívám se přes rameno na svůj odraz v předním okně našeho domu. Dívka, která na mě hledí se třpytí a rozplývá se, jako teplý vzduch nad horkých chodníkem. Najednou v ní vidím částečné monstrum. Jako kdyby byla Černé křídlo. Její oči jsou zastíněné smutkem. Její křídla, napůl složená za zády, jsou tmavá. Mají šedou barvu. Je to jasné i v matném odrazu skla.
"Co to znamená?" ptá se Tucker.
"Musím jít."
V ten okamžik máma vystupuje z Priuse.
"Co se stalo?" ptá se. "Slyšela jsem v rádiu, že oheň prošel přes Fox Creed. Kde jsi-"
Pak vidí Tuckera klečícího v trávě. Její úsměv mizí. Dívá se na mě svýma širokýma modrýma očima.
"Kde je Christian?" ptá se.
Nemůžu jí to říct do očí. Oheň prošel před Fox Creek, řekla. Rychle ke mně přistupuje a chytá mě za křídlo. Otáčí mě tak, aby se mohla zblízka podívat na mé peří.
"Claro, co jsi to udělala?"
"Musela jsem zachránit Tuckera. Zemřel by."
V tu chvíli vypadá tak křehce. Vyčerpaně, zlomeně a ztraceně. Její oči jsou tak beznadějné. Na chvíli je zavírá. Pak se na mě znovu dívá.
"Musíš ho hned najít," říká potom. "Postarám se o Tuckera. Jdi!"
Pak mě líbá na čelo, jako kdyby mi dávala navždy sbohem. Otáčí se k domu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 18. května 2011 v 23:51 | Reagovat

Kontrolovala sem kapču narychlo tak doufam, že tam nebude moc chybek.. :-)

2 Lil Lil | 19. května 2011 v 6:05 | Reagovat

wow super... sem zvedava jestli to zvladne:-D

3 viki viki | 19. května 2011 v 7:00 | Reagovat

Tedy, to bylo něco! Těším se na závěrečnou kapitolu.Mám pocit že se to všechno nějak zvrtne.

4 El El | 19. května 2011 v 9:52 | Reagovat

[3]:Jo mám stejný pocit

5 Tina Tina | 19. května 2011 v 9:58 | Reagovat

To bylo teda něco ... Díky za překlad, jsi skvělá !! A to je poslední? Nebo bude ještě jedna a tam se tro vše vysvětlí ?? :-D

6 Nikee Nikee | 19. května 2011 v 15:12 | Reagovat

fantastickeee.... koľko ma ta kniha kapitol ?

7 LidkaH LidkaH | 19. května 2011 v 15:42 | Reagovat

[6]: celkem jich je myslim 22 :-(

8 Alwen Alwen | 19. května 2011 v 19:08 | Reagovat

Ahoj opět děkuju za skvělej a rychlej překlad :) sem hrozně zvědavá, jak to dopadne :-D

9 Mia Mia | 19. května 2011 v 21:31 | Reagovat

Ak nezachráni Christiana, stane sa z nej Čierne krídlo? :-?

10 viki viki | 19. května 2011 v 22:05 | Reagovat

[9]: Taky si to myslím :-(

11 Marti Marti | Web | 19. května 2011 v 22:26 | Reagovat

Lidičky chcete půlku kapči už ted nebo si počkáte na celou, která bude ale až dýl?

12 paja paja | E-mail | 19. května 2011 v 22:37 | Reagovat

no jestli zvládneš celou kapču ještě dneska, tak si ráda počkám na celou ale jinak mi postačí ta půlka :-D

13 Lery Lery | 19. května 2011 v 22:47 | Reagovat

[11]:celou prosím :-)

14 Marti Marti | Web | 19. května 2011 v 22:52 | Reagovat

Ok.. :-) Tak kapča bude bud dneska hodně pozdě nebo zejtra kolem devátý ráno.. Podle toho jak to stihnu.. Ale de to celkem rychle..

15 viki viki | 19. května 2011 v 22:52 | Reagovat

[11]:taky jsem pro celou... prosím :-)

16 Rose Rose | 19. května 2011 v 23:01 | Reagovat

Úžasnej překlad a jak to de krásně rychle jsi fakt šikovná díky moc :)
mimochodem tuhle kapču nemáš zařazenou v rubrice

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama