Nadpozemský - 22.kapitola

20. května 2011 v 9:01 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 22
DOLŮ SE SNÁŠÍ DÉŠŤ

Jdu příliš pozdě. Vím, že jsem tu měla být dřív.
Oheň už tu byl.
Přistávám. Místo, kde obvykle začíná moje vize je spálené a černé. Nic tady není živé. Ze stromů zbyly zuhelnatělé klády. Stříbrný Avalanche je zaparkovaný na straně silnice. Stále se z něj kouří. Je ohořelý a zničený požárem.
Běžím do kopce na místo, kde vždycky stojí Christian v mém vidění. Není tam. Zvedá se vítr a fouká mi do obličeje horký popel. Les vypadá, jako kdyby se proměnil v peklo. Země je stejná, jako jí znám z vize, ale je spálená. Je zbavená své krásy i úrodnosti. Není tu žádný zvuk, žádná barva a ani žádná naděje.
Není tu on.
Tíha tohoto zjištění mě zasahuje. Tohle bylo moje poslání a já selhala. Celou dobu jsem myslela jen na Tuckera. Zachránila jsem jo, protože už jsem nechtěla žít bez něj. Nechtěla jsem cítit tu příšernou bolest. Jsem tak sobecká. A teď je Christian pryč. Bylo mu předurčeno být vyjímečným. To říkala máma.
Byl tu pro něj nějaký plán. Něco většího než já, Tucker nebo cokoliv jiného. Měl něco pro tenhle svět znamenat. A teď je pryč.
"Christiane!" volám zničeně. Mezi kmeny ohořelých stromů se rozléhá můj hlas.
Neozývá se žádná odpověď.
...
Chvíli se rozhlížím po jeho těle. Zajímalo by mě, jestli je spálené na popel, když byl oheň tak příšerné horký. Otáčím se zpátky k autu. Klíčky jsou pořád v zapalování. To je to jediné, co po něm zbylo. Bloudím spáleným lesem jako ve snách. Hledám ho. Pak začíná zapadat slunce. Ohnivě červená koule klesá za hory. Stmívá se.
Z bouřkových mraků, které se sem blíží od východu, začíná pršet tak silně, že to vypadá, jako kdyby na zem lily kýble vody. Během několika minut jsem promočená na kůži.
Třesu se. Jsem sama.
Nemůžu jít domů. Nemyslím si, že se dokážu postavit mámě a vidět zklamání v její tváři. Nemůžu sama se sebou dál žít. Pokračuju v cestě. Studené a vlhké prameny vlasů se mi lepí na obličej a na krk. Jdu přes vrchol hřebene a sleduju oheň v dálce. Plameny olizují oranžovou oblohu. Svým způsobem je to krásné. Tančící kouř. A pak přichází bouře. V černých mracích hřmí. Na obloze se objevují blesky. Studený déšť mi dopadá na tvář a smívá mi z něj saze. Takhle je to vždycky, myslím si. Krásné a smrtelné.
Za mnou se něco hýbe ve křoví. Otáčím se.
Zpoza stromů vychází Christian.
...
Čas je zvláštní věc. Někdy se zdá nekonečný. Podobně jako na hodině francouzštiny. Nebo při čekání na to, až se ryba zakousne do háčku. A jindy se zrychlí a dny příšerně rychle ubíhají. Pamatuju si, když jsem šla poprvé do první třídy. Stála jsem uprostřed školního hřiště u prolézačky a ostatní děti běžely do tříd. Zdáli se mi obrovští. Jednoho dne, za dlouhou, dlouhou dobu, myslela jsem si v tu chvíli, budu ve třetí třídě. To bylo před více než deseti lety, ale teď se mi to zdá jako deset minut. Prostě jsem tam jen stála. Čas letí, neříká se to takhle? Moje léto s Tuckerem. Doba od mé první vize až po teď se zdá jako chvilka.
A někdy se čas skutečně zastavuje.
Christian a já na sebe zíráme, jako kdybychom byli začarovaní. Jako kdyby hrozilo, že když se jeden z nás pohne, ten druhý zmizí.
"Ach, Claro, díky bohu," šeptá. "Myslel jsem si, že jsi mrtvá."
"Myslel sis, že jsem ..."
Náhle se dotýká pramene mých mokrých vlasů. Dostávám závrať. Jsem vyčerpaná. Příšerně zmatená. Podlamují se mi kolena. Chytá mě za ramena a pomáhá mi získat zpátky ztracenou rovnováhu. Zavírám oči. Je to reálné. Je živý.
"Jsi promočená," poznamenává. Svléká si černou bundu a dává mi jí kolem ramen.
"Co tady děláš?" šeptám.
"Myslel jsem, že jsem tě měl zachránit z ohně."
Zírám na něj tak upřeně, až se červená.
"Omlouvám se," říká. "Bylo divný to říct. Myslel jsem tím-"
"Christiane-"
"Jen jsem rád, že jsi v bezpečí. Měli bychom tě dostat někam dovnitř, než se nachladíš."
"Počkej," říkám a tahám ho za ruku. "Prosím."
"Vím, že to nedává smysl..."
"Dává to smysl," naléhám, "s vyjímkou té části, kde mě máš zachránit."
"Co?"
"To já tě měla zachránit."
"Cože? Tak teď to nechápu," říká.
"Teda jestli ..." Dělám několik kroků zpět. Následuje mě, ale já ho zadržuju třesoucí se rukou.
"Neboj se," šeptá. "Neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil."
"Ukaž se," šeptám.
Objevuje se krátký záblesk světla. Když si moje oči přivykají, vidím Christiana, jak stojí pod spálenými stromy. Kašle a dívá se na své nohy, jako kdyby se styděl. Z jeho lopatek vyrůstají velká skvrnitá křídla. Mají barvu slonovinové kosti. Jsou pokryté černými skvrnami, jako kdyby ho někdo postříkal barvou. Napíná je a pak je skládá na záda.
"Jak jsi ...?"
"V tvé vizi jsme se setkali tam dole?" ptám se a ukazuju směrem k silnici Fox Creek. "Říkáš ´To jsi ty,´ a já říkám ´Jo, to jsem já´ a pak odlétáme?"
"Jak to víš?"
Přivolávám svá křídla. Vím, že je teď moje peří tmavé. Nevím co to pro něj bude znamenat, ale zaslouží si znát pravdu.
Jeho oči se rozšiřují. Nevěřícně se nadechuje. Přesně tak, jak to někdy dělá, když se směje. "Máš v sobě andělskou krev."
"Mám ty vize už od listopadu," říkám a chrlím ze sebe další slova. "To je důvod, proč jsme se sem přestěhovali. Měla jsem tě najít."
Zírá na mě. Ohromeně.
"Je to moje chyba," říká po chvíli. "Nebyl jsem tu včas. Nečekal jsem, že budou dva požáry. Nevěděl jsem, který z nich to je."
Dívá se na mě. "Nejdřív jsem nevěděl, že jsi to byla ty. Kvůli tvým vlasům. Nepoznal jsem tě s oranžovými vlasy. Hloupé, vím. Věděl jsem už od začátku, že jsi něčím jiná, vždycky jsem to cítil - v mé vizi jsi ale vždycky měla blond vlasy. Na chvíli to bylo všechno, co jsem viděl - slyšel jsem, jak jde někdo za mnou, ale než jsem se otočil, byl konec vize. Nikdy jsem neviděl tvou tvář, dokud jsem neměl vidění na plese."
"To není tvoje vina, Christiane. Ale moje. Nebyla jsem tu, když jsme se měli potkat. Nezachránila jsem tě."
Můj hlas je hlasitý a pronikavý v tichu a prázdnotě spáleného lesa. Pokládám si ruce na oči a snažím se neplakat.
"Ale já jsem nepotřeboval zachránit," říká opatrně. "Možná jsme se měli zachránit navzájem."
Od čeho, divím se.
Sundavám si ruce z očí a dívám se na něj, jak ke mně přechází. Natahuje se. Teď už to není jako ve vizi, ale i přesto zjišťuju, že je nádherný. I když prší a je zamazaný od popela. Bere moje ruce do svých.
"Žiješ," říkám přiškrceně a vrtím hlavou. Tiskne mi ruku a pak si mě přitahuje do objetí.
"Jo, i pro mě je to dobrá zpráva."
Jednu ruku pomalu natahuje k mým křídlům. Moje tělo se začíná třást. Pak ruku stahuje a dává jí před sebe, aby se na ní mohl podívat. Jeho dlaň je černá. Zírám na ní.
"Tvoje křídla jsou celé od sazí," říká se smíchem.
Chytám jeho ruku do dlaní a přejíždím přes ní prstem. Opravdu. Stírám z ní mix sazí a deště. Utírá si ruku o džíny.
"Co teď budeme dělat?" ptám se.
"Počkáme a uvidíme." Dívá se mi znovu do očí. Pak mu zrak sjíždí na mé rty. Prochází mnou další třes. Olizuje si rty a pak se mi dívá znovu do očí. Ptá se mě.
Tohle by mohla být moje druhá šance. Když ani jeden z nás nepotřeboval zachránit. O co jiného by mohlo jít, když ne o tohle? Vypadá to, že tohle by mělo být nějaké šílené nebem posvěcené rande. Nepotřebujeme oheň. Můžeme navázat na naše vidění tady a teď.
"Vždycky jsi to byla ty," říká. Je tak blízko, že můžu cítit jeho dech na mé tváři.
Jsem úplně zoufalá. Chci, aby mě políbil. Chci, aby bylo zase všechno tak, jak má být. Chci, aby na mě byla moje máma hrdá. Chci udělat to, co udělat mám. Milovat Christiana, jestli je to to, pro co jsem předurčená.
Christian se začíná předklánět.
"Ne," šeptám, neschopná vyslovit to hlasitěji. Odtahuju se. Moje srdce už nepatří mně. Patří Tuckerovi. Nemůžu předstírat něco jiného. "Nemůžu."
Okamžitě dělá krok zpět.
"Dobře," říká. Odkašlává si.
Zhluboka se nadechuju a zkouším si vyčistit hlavu. Konečně přestává pršet. Je noc. Oba jsme promočení a prochladlí a zmatení. Stále ho držím za ruku. Proplétám si s ním prsty.
"Miluju Tuckera Averyho," říkám mu na rovinu.
Vypadá překvapeně. Jako kdyby ho nikdy nenapadlo, že bych už mohla být zadaná. "Ach, omlouvám se."
"To je v pohodě. Prosím, neomlouvej se. Mimochodem, nemiluješ náhodou pořád Kay?"
Jeho ohryzek se hýbe, když polyká. "Cítím se jako hlupák. Jako kdyby byl všechno tohle jen nějaký vtip. Už nevím, co si mám myslet."
"Já taky ne."
Pouštím jeho ruku. Rozevírám svá křídla a nadechuju se vzduchu, který stoupá od vrcholu hřebene spáleným lesem. Christian se na mě minutu dívá a pak se vzlétává do vzduchu. Když ho vidím ve vzduchu s jeho skvrnitými křídly, přejíždí mi mráz přes záda. Vysílá to vlnu zmatku do mého už tak šokovaného mozku.
Máš velký problém, Claro, říká mi mé srdce.
"Pojď," říkám, když se chvíli vznášíme nad Fox Creek. "Pojď se mnou."
...
Stojíme před našimi vchodovými dveřmi celkem dlouhou dobu. Je tma. Na verandě se svítí. Můra znovu a znovu naráží do skla v jakémsi podivném rytmu. Skládám svá křídla a nechávám je mizet. Obracím se k Christianovi. Naše křídla jsou už pryč, ale on vypadá, jako kdyby chtěl zrovna teď odletět a už nikdy se nevrátit. Předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo. Že nikdy nebyl žádný oheň. Že nevíme, co víme a že se všechno neuvěřitelně nepodělalo.
"To je v pohodě." Nevím, jestli mluvím sama k sobě nebo k němu.
Tohle je můj domov. Krásný srub na samotě, do kterého jsem se zamilovala před osmi měsíci. Najednou se tu ale cítím jako cizinec. Úplně poprvé se mi zdá práh našich dveří až příliš tmavý. Za několik posledních hodin se toho hodně změnilo. Moje mysl je zahlcená vším tím, čím jsem prošla. Boj se zlým andělem, lesní požár a důsledky toho, co jsem udělala. Christian je naživu. Stojí tu a vypadá stejně nervózně jako já. Je pokrytý sazemi, ale je krásný. Mnohem víc, než jsem si kdy myslela, že by mohl být. Ale já jsem nesplnila své poslání. Nevím, co se teď stane. Jen vím, že tomu musím čelit.
Za námi se ozývá hluk. Christian i já se otáčíme a díváme se do rostoucí temnoty. Mezi stromy k nám letí nějaká osoba. Nevím, jestli ví Christian o Černém křídlu, ale instinktivně nahmatáváme dlaň toho druhého, jako kdyby to měla být naše poslední chvíle na světě.
Ukazuje se, že je to Jeffrey. Přistává na okraji chodníku. Jeho oči jsou divoké, jako kdyby po něm něco šlo. Má přes rameno batoh. Drží ho paží, aby nepřekážel jeho křídlům. Obrací se a dívá se dolů na naší příjezdovou cestu. Chvíli je ke mně otočený zády a jediné co vidím, jsou jeho křídla. Jeho pera jsou skoro úplně černá. Mají barvu tuhy.
"To je tvůj bratr?" ptá se Christian.
Jeffrey ho slyší a obrací se, jako kdyby očekával boj. Když nás vidí na verandě, zvedá ruku, aby si chránil oči před oslňujícím světlem. Mžourá, aby identifikoval, kdo tam stojí.
"Claro?" říká. Připomíná mi to dobu, když byl ještě malý kluk. Bál se tmy.
"To jsem já," odpovídám. "Jsi v pořádku?"
Dělá několik kroků vpřed do kruhu světla z verandy. I ve tmě vidím jeho bílou tvář. Smrdí po spáleném lese.
"Christiane?" ptá se.
"V celé své kráse," odpovídá Christian.
"Dokázala jsi to. Zachránila si Christiana," říká Jeffrey. Zní, jako kdyby se mu ulevilo.
Nemůžu odtrhnout oči od jeho tmavých křídel. "Jeffrey, kdes byl?"
Vylétá až na střechu a pak opatrně skáče do okna svého pokoje, které je dokořán.
"Dohlížel jsem na tebe," říká v úzkostlivém tichu předtím, než mizí uvnitř. "Neříkej to mámě."
Dívám se na temnou oblohu.
"Měli bychom jít, než se stane něco dalšího," říkám Christianovi.
"Počkej." Zvedá ruku, jako kdyby se chtěl dotknout mé tváře. Trhám sebou a on ucukává. Jeho ruka se zastavuje pár centimetrů od mé tváře. Je to téměř totožné s tím, co jsem asi stokrát viděla v mé vizi. Víme to oba.
"Promiň," říká. "Máš tam sazi." Nadechuje se, jako kdyby stál před nějakým důležitým rozhodnutím. Pak se jeho prsty letmo dotýkají mé tváře. Jeho palec mě hladí po tváři. Tře mi jím jedno místo. "Tak. Mám to."
"Díky," říkám a červenám se.
Právě v té chvíli se otevírají dveře a v nich stojí Tucker. Dívá se na nás. Nejdříve na mě. Jeho oči mě přejíždějí od hlavy až k patě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Pak obrací pohled na Christiana a jeho ruku, která stále spočívá blízko mého obličeje. Sleduju, jak se jeho výraz mění. Z něčeho co připomíná strach a milující pohled na něco mnohem temnějšího. Prostupuje jím odhodlání, které už jsem viděla dřív. Když se se mnou rozešel.
Odskakuju od Christiana.
"Tuckere," říkám. "Jsem ráda, že jsi ještě tady."
Vrhám se mu do náruče. Pevně mě objímá.
"Nemohl jsem odejít," říká.
"Já vím."
"Myslím to doslova. Nemám odvoz."
"Kde je máma?"
"Spí na gauči. Zdá se v pohodě, ale je trochu potlučená. Opravdu se mnou nechtěla moc bavit."
Christian si rozpačitě odkašlává.
"Měl bych jít," říká.
Váhám. Měla jsem v úmyslu vzít ho domů a posadit ho k mámě. Říct jí jeho příběh a snažit se zjistit, co to všechno znamená. Což se ale teď zdá nemožné.
"Promluvíme si později," říká.
Kývám.
Otáčí se a rychle běží po schodech dolů z verandy.
"Jak se dostaneš domů?" ptá se Tucker.
Christianovi oči se na okamžik setkávají s těmi mými.
"Zavolám strýci," říká pomalu. "Půjdu na silnici a setkám se tam s ním. Nežijeme moc daleko."
"Dobře," říká Tucker. Zjevně zmatený.
"Uvidíme se později," říká a otáčí se k nám zády. Pak běží po příjezdové cestě do tmy.
Táhnu Tuckera dovnitř dřív, než bude moct vidět Christiana, jak letí domů.
"Takže jsi ho odnesla z ohně taky?" ptá se potom, co zavírám dveře.
"Je to dlouhý příběh. Hodně z něj jsem ještě nepochopila. A něco z něj ti ani nemůžu prozradit."
"Ale je to konec? Myslím tím, oheň je pryč. Už jsi skončila se svým posláním?" To slovo se do mě zařezává jako nůž.
"Ano. Je po všem."
A je to pravda. Je po ohni. Moje vize se naplnila. Tak proč mám pocit, že mu znovu lžu?
"Díky, žes mě dneska zachránila," říká Tucker.
"Nemohla jsem si pomoct," říkám a snažím se, aby to vyznělo legračně. Ani jeden z nás se ale nesměje. Nikdo z nás neřekne Miluju tě, i když oba chceme. Místo toho mu nabízím, že ho vezmu domů.
"Poletíme?" ptá se váhavě.
"Myslela jsem, že bychom mohli jet autem."
"Dobře."
Naklání se a tiskne mi na rty rychlý, džentlmenský polibek. Ale já ho nenechávám odtáhnout se. Chytám ho za tričko a držím ho. Drtím mým rty ty jeho a snažím se dostat všechno ze mě do tohohle jediného polibku. Všechno co cítím, všechno z čeho jsem vystrašená, všechnu mou lásku tak silnou, že skoro bolí. Sténá, vplétá mi ruku do vlasů a dychtivě mě líbá. Tlačí mě dozadu, dokud zády nenarážím do dveří. Třesu se, ale nevím, jestli je to kvůli němu nebo kvůli mně. Jediné co vím je, že už ho nikdy nechci nechat znovu jít.
Za námi si někdo odkašlává. Tucker ode mě odstupuje a ztěžka dýchá. Dívám se mu do očí a usmívám se.
"Ahoj mami," říkám. "Jak je ti?"
"Jsem v pořádku, Claro," říká. "A jak je tobě?"
"Skvěle." Obracím se a dívám se na ní. "Zrovna se chystám odvézt Tuckera domů."
"Dobře," říká. "Ale pak se hned vrať."
...
Potom, když vysazuju Tuckera a vracím se, dávám si sprchu. Stojím pod vodou, která je tak horká, jak jen můžu snést. Voda mi protéká vlasy dolů na obličej. Pak přicházejí slzy. Valí se ze mě a uvolňují těžkost, která se usadila v mé hrudi. Pak volám svá křídla a pečlivě z nich vymývám saze. Kolem mých nohou víří šedá voda. Drhnu peří, dokud není čisté, ale i tak není tak bílé, jak bylo předtím. Zajímalo by mě, jestli bude ještě někdy tak krásné a bílé jako dřív.
Když vyčerpávám všechnu horkou vodu, omotávám se ručníkem a češu si vlasy. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Ležím v posteli, vyčerpaná, ale nemůžu spát. Nakonec to vzdávám a jdu dolů. Otevírám lednici a zírám dovnitř, než zjišťuju, že vlastně nemám hlad. Snažím se dívat na televizi, ale nedokážu se na nic soustředit. Světlo z obrazovky vrhá stíny na zeď, což mě děsí, i když vím, že tam ve skutečnosti nic není.
Myslím, že začínám mít strach ze tmy.
Jdu do mámina pokoje. Myslela jsem, že mě bude vyslýchat, až se vrátím od Tuckera, ale ona už byla zase v posteli a spala. Dopadá na ní paprsek světla z otevřených dveří. Vypadá tak křehce. Leží na boku na kraji postele a je stočená do malého klubíčka. Jednu ruku má přehozenou přes hlavu. Přisouvám se k ní blíž a dotýkám se jejího ramene. Její kůže je chladná. Mračí se.
Jdi pryč, říká. Ublíženě dělám krok dozadu. Pořád se zlobí kvůli tomu, co se dneska stalo? Že jsem si vybrala Tuckera?
Prosím, říká. Nemůžu říct, jestli mluví nahlas nebo jen v mé hlavě. Ale nemluví ke mně, uvědomuju si. Ona sní. Když se jí dotýkám znovu, cítím to co ona: hněv a strach. Vzpomínám si, jak vypadala v paměti Černého křídla. Obraz, který si sebou nosí tak dlouho: krátké hnědé vlasy, světlá rtěnka a cigareta, která se jí houpá na rtu. Způsob, jakým se na něj dívá a při tom se ušklíbá. Tenkrát se nebála, ne jeho. Ničeho. Mladší verze mojí matky je mi cizí. Zajímalo by mě, jestli ji někdy poznám. Teď, když už je moje poslání u konce, mohla by se víc uvolnit a říct mi své tajemství.
Máma vzdychá. Vytahávám jí přikrývku nahoru a odhrnuju jí hladký pramen vlasů z tváře. Pak tiše vyklouzávám z místnosti. Vracím se do kuchyně, ale stále jsem naladěná na její sen a nemůžu se z toho dostat. To je něco nového, myslím si. Tahle schopnost cítit to, co cítí jiní. To, co jsem cítila, když mě políbil Tucker nebo když jsem se dotkla Černého křídla. Vědomím pátrám po mé mámě a nacházím jí. Je to úžasné a děsivé zároveň. Dostávám se myslí nahoru do Jeffreyho pokoje a dokážu ho cítit. Spí a sní. V jeho snech se objevuje strach a něco jako stud. Starosti. To mě nutí se o něj začít bát. Nevím, kde byl při požáru, že ho to teď tolik tíží.
Jdu ke dřezu a natáčím si sklenici vody. Pomalu jí piju. Cítím kouř. Vůně ohně stále přetrvává ve vzduchu. To mě nutí myslet na Christiana. Tři míle vzdušnou čarou na východ. Takhle to říkal. Tři míle nejsou zase tak daleko. Představuju si, jak kráčím po zemi, jak jdu po cestách, kde jsou vidět kořeny stromů a tráva. Vzdušná čára mezi mnou a Christianem je jako kus provázku mezi dvěma plechovkami. Můj vlastní provizorní telefon.
Chci cítit to, co cítí on.
Zvládám to. Nacházím ho. Nějakým způsobem vím, že je to on a nikdo jiný. Nespí. Myslí na mě, taky. Přemýšlí o okamžiku, kdy mi otíral šmouhu popela z tváře. Jak cítil pod svými prsty mou kůži a představuje si způsob, jakým jsem se na něj dívala. Je zmatený, frustrovaný a potlučený. Neví, co se od něj dál očekává.
Chápu ho. Nežádali jsme nic z toho, narodili jsme se pro to. A přesto jsme předurčeni k tomu slepě sloužit, dodržovat pravidla, kterým nerozumíme, nechat vyšší sílu mapovat naše životy, říkat nám koho a co máme mít rádi a o čem, se můžeme odvažovat snít.
Na konci, když jsem Christian a já spolu odlétali, nebyly pod námi žádné plameny. Nepronásledoval nás žádný oheň. Nezachraňovali jsme každý toho druhého. Navzájem jsme se nemilovali. Místo toho jsme se změnili. Byli jsme hozeni přímo do nějaké kosmické smyčky. Nevím, jestli jsem přišla o svou svatozář nebo jestli právě plním nějaký nebeský plán B. Možná na tom vůbec nezáleží.
Jednu věc vím ale jistě. Už to nikdy nemůžeme vrátit zpátky.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kája kája | 20. května 2011 v 9:07 | Reagovat

děkuju děkuju moc!dáš si chvíli pauzu nebo hned začneš překládat další? :D

2 El El | 20. května 2011 v 9:47 | Reagovat

Moc pěkné, ale nechává to spoustu otevřených otázek :o( Děkuju za překlad :o)

3 Tina Tina | 20. května 2011 v 11:03 | Reagovat

Jsem zmatená. Fandila jsem sice Tuckerovi, ale na druhou stranu doufala, že bude s Christianem. Je to zvláštní konec..  Moc ti děkuju za překlad !!! Jsi skvělá, že si najdeš čas a náladu [:tired:]  [:tired:]

4 viki viki | 20. května 2011 v 15:43 | Reagovat

Děkuji moc za krásný překlad ! Kniha byla dobrá a tvůj překlad fantastický !Ještě jednou děkuji ! Čeká nás něco nového ? :-D

5 Marti Marti | Web | 20. května 2011 v 23:44 | Reagovat

[4]: Takže teď se dle anketky vrhnu na Clockwork angel.. Dneska už kapča nebude.. Možná zejtra jestli to stihnu po práci.. Uvidíme jak rychle mi pude překlad.. ;-)

6 vickie vickie | 21. května 2011 v 16:25 | Reagovat

no teda to bylo perfektni..jenom nemuzu uverit ze uz je konec... :-( moc diky za preklad a tesim se na dalsi knizky... :-)

7 kája kája | 21. května 2011 v 18:58 | Reagovat

[6]: jo no ja jsem pak klikala na 22.kapitolu a myslela ze se to nejak seklo kdyz jsem cetla porad to samy (pockala jsem si na preloyeni cele knihy a zhltla ji pres noc :DD)

8 Kružítko Kružítko | Web | 22. května 2011 v 6:44 | Reagovat

Super, budeš taky překládat další díl? Jinak opravdu moc děkuju:-) !!!

9 Rilik Rilik | 22. května 2011 v 10:09 | Reagovat

Včera jsem si přečetla celou knížku a Tvůj překlad je vážně super :-) Díky moc a už se moc těším na Clorkwork angel :D

10 prekladyknih prekladyknih | 22. května 2011 v 10:36 | Reagovat

[8]: Budu.. Akorát vychází až příští rok.. Ale až se mi dostane do ruky, tak vám ho sem začnu překládat.. To samý se sérii Hush, Hush a Fallen.. ;-)

11 jitush jitush | 27. května 2011 v 17:33 | Reagovat

tahle knizka predcila ocekavani :-) precetla jsem ji ve dvou dnech bez dechu a vazne neslo o ocekavany konec :-D diky moc za preklad, jsem strasne zvedava na dalsi vyvoj, co bude s chrisem a clarou atd. :-D skvele jeste jednou diky ;-)

12 Cimbelina Cimbelina | 23. června 2011 v 22:10 | Reagovat

Krásná kniha, skvělý překlad. :-)  :-)  :-)

13 Marcela Marcela | 2. srpna 2011 v 21:23 | Reagovat

náhodou jsem přišla na tuto stránku, když jsem hledala anotaci na tuto knihy, a zjistila že tu jsou vložené i kapitolky byla jsem zvědavá a pustila se do toho, uchvátilo mi to tak moc, že jsem je měla přečtené za dva dny :-P prostě moc krásná knížka, takže mooooc děkuju že překládáš, si prostě skvělá o moooc to ocenuju
a ted se chci zeptat kolik má kniha vlastně kapitol?? to asi nebude poslední jelikož je to až moc otevřený, a jestli máš v plánu pokračovat, ptám se proto že poslední kapitolka byla přidána už v květu a už je srpen, tak kdy by jsme se mohli dočkat
a bude mít kniha pokračování, bude to serié nebo ne, moooooooooooc díky za odpověd a doufám že tě neotravuju ;-)  8-)  8-O  8-)

14 El El | 6. září 2011 v 16:44 | Reagovat

Ahoj, nevíte kde bych mohla objevit 2. díl? Nebo ještě nevyšel...? :-)

15 cukrblik cukrblik | Web | 8. září 2011 v 1:43 | Reagovat

Tak právě jsem dočetla poslední kapitolku .. jsem nadšená... máš můj obdiv za překlad i za výběr téhle knihy. Díky. Začínám se těšit na pokračování, doufám, že si ho jednou budu moci přečíst i tady. ;-)

16 Slečna K. Slečna K. | 25. listopadu 2011 v 15:50 | Reagovat

Pááni, strašně moc děkuju za překlad ♥ Tahle knížka se určitě zařadí mezi mé TOP knížky a už se těším až budu mít doma koupený originál.
Opravdu ještě jednou moc děkuju za překlad ♥

17 jennypusinka jennypusinka | E-mail | Web | 1. února 2012 v 9:45 | Reagovat

skvělá knížka, jen mě mrzí že není s kristianem .. jo a nevíte kdy vijde další díl ..? díky

18 Luu Luu | 22. února 2012 v 16:48 | Reagovat

ahoj,
budeš prekladať aj 2. diel Hallowd?
inak super ze prekladas knihy :-) co povies na Anitu Blake? :-)

19 Luu Luu | 22. února 2012 v 16:51 | Reagovat

som rada ze sa zalubila do Tuckera ktory je 8-) Christian je prilis :-!

20 Luu Luu | 22. února 2012 v 16:53 | Reagovat

[18]: sorry ma to byt Hallowed ;-)

21 Lenik Lenik | E-mail | 17. dubna 2012 v 21:19 | Reagovat

ahojky chtěla jsem se zeptat jestli bude někdo překládat druhý díl Hallowed, mám ho doma stažený v angličtině, ae na angličtinu sem děsný poleno, tak sem se jen chtěla zeptat kdý se to bude překládat. Předem děkuji za odpověď

22 kklepkaa kklepkaa | 28. listopadu 2012 v 8:10 | Reagovat

Knížka byla celkem dobrá. Taky mám ten dojem, že to měl být Christian. Sice tady na konci tvrdí, že se nemilují, ale už předtím cítíla, že patří k sobě. Tucker je fajn, ale je to člověk. Pořád ho děsí její andělská část a nakonec dopadne jako její matka, protože bez tak si myslím, že její rodiče se rozešli právě kvůli té andělské části. Nehledě na to, že i když je jen čtvrteční anděl, bude nejspíš žít dýl než průměrný člověk. Christian to pochopil a rozešel se s tou jeho přítelkyní. Clara se snaží žít normální život, akorát že zapomíná, že normální rozhodně není.
A chci se ještě zeptat, kdy budete překládat druhý díl... už vyšel a jsem celkem zvědavá na pokračování. Jinak děkuji za překlad tento i budoucí :)

23 Anča Anča | 30. prosince 2012 v 13:59 | Reagovat

Tu knížku jsem si koupila a byla prostě DOKONALÁ! Hned jsem jí zamilovala a přečetla celou... Upřímně jsem ráda že skončila Tuckerem. Jestli vydali 2 díl letím do krámu. Této knížce bych dala 10/10

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama