Clockwork angel - 12.kapitola 1/2

19. června 2011 v 1:51 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 12
KREV A VODA


Ne vždy si troufám dotknout se jí, ze strachu, že by ten polibek
spálil mé rty. Ano, Pane, trochu štěstí,
jednoduchého hořkého štěstí, tolik stačí k velkému hříchu;
Nathlessi ty víš, jak sladká věc to je.
Algernon Charles Swinburne, "Laus veneris"
-
Když dorazili do Společenství, Sophie a Agáta čekaly v otevřených dveřích, osvětlených lucernami. Když Tessa odcházela od kočáru, klopýtala únavou. Byla překvapená a vděčná, když přišla Sophie, aby jí pomohla nahoru po schodech. Charlotte a Henry napůl vlekli Nathaniela do domu. Za nimi právě přijížděl branou kočár s Willem a Jemem. Thomasův hlas se nesl chladným nočním vzduchem, když na ně volal na pozdrav. Tessu nepřekvapilo, že nebylo nikdo vidět Jessamine.
Nathaniela umístili do ložnice podobné té Tessině. Stejně tmavý těžký dřevěný nábytek, stejně velká postel a skříně. Když Charlotte a Agáta položily Natea do postele, Tessa klesla na židli vedle něj, napůl hořící starostí o něj a napůl úplně vyčerpaná.
Kolem ní kroužili hlasy -tiché, jako v nemocnici. Slyšela, jak Charlotte říká něco o Mlčenlivých bratrech. Henry jí něco tlumeným hlasem odpovídal.
V jednu chvíli se po jejím boku objevila Sophie a přinutila jí vypít něco teplého a sladkokyselého. Vlilo jí to energii zpátky do žil. Brzy se mohla zase posadit a trochu se rozhlédnout kolem sebe. Ke svému překvapení si uvědomila, že kromě ní a jejího bratra byla místnost prázdná. Všichni odešli.
Podívala se na Nathaniela. Ležel jako mrtvola. Přesto však byla jeho tvář plná modřin a pohmožděnin. Jeho slepené rozcuchané vlasy spočívaly na polštáři. Tessa si nemohla pomoct, ale s bolestným bodnutím si vzpomněla na svého krásně oblečeného bratra, jeho světlé vlasy vždy pečlivě učesané a upravené. Boty a oblečení měl vždy dokonale čisté. Tenhle Nathaniel nevypadal jako někdo, kdo radostně tančil se svou sestrou po pokoji a vesele si broukal, protože měl radost ze života.
Naklonila se dopředu, aby se podívala zblízka na jeho tvář. Koutkem oka uviděla nějaký pohyb. Otočila hlavu a uviděla se v zrcadle na protější stěně. V Camilliných šatech vypadala jako dítě, co si zkouší šaty dospělých. Byla příliš mladá na tenhle styl oblékání. Vypadala jako dítě - hloupé dítě. Není divu, že Will-
"Tessie?" Nathanielův hlas, slabý a křehký, okamžitě rozbil její myšlenky na Willa. "Tessie, neopouštěj mě. Myslím, že jsem nemocný."
"Nate." Vzala ho za ruku a chytila ji do svých dlaní v rukavicích. "Jsi v pořádku. Budeš v pořádku. Poslali pro lékaře..."
"Kdo jsou "oni"?" Jeho hlas zněl spíš jako tichý pláč. "Kde to jsme? Neznám tohle místo."
"Tohle je Společenství. Budeš tady v bezpečí."
Nathaniel zamrkal. Pod očima měl tmavé, téměř černé kruhy a na rtech měl krustu něčeho, co vypadalo jako zaschlá krev.
Jeho oči putovaly po místnosti, ale na ničem se nezastavily. "Temní lovci." Povzdechl si. "Nemyslel jsem si, že opravdu existují ... Magister," zašeptal Nate a nervy Tessy začaly pracovat. "Řekl, že jsou zákon. Řekl, že se jich všichni bojí. Ale na tomhle světě neexistuje žádný Zákon. Neexistuje žádný trest - prostě jen zabiješ nebo budeš zabit." Zvýšil hlas. "Tessie, je mi to všechno tak líto."
"Magister? Máš na mysli de Quinceyho?" zeptala se Tessa, ale Nate vydal jen přidušený zvuk a podíval se na ní výrazem plným strachu. Uvolnila jeho ruku a otočila se. Uviděla, na co se díval.
Charlotte téměř bezhlučně vkročila do místnosti. Měla na sobě pořád své mužské oblečení, i když přes sebe měla přehozený staromódní dlouhý plášť se sponou u krku. Vypadala hodně malá, zčásti proto, že vedle ní stál bratr Enoch a vrhal na podlahu obrovský stín. Měl na sobě stejné šaty barvy pergamenu jako předtím. Teď měl ale černou hůl. Její rukojeť byla vytesaná do tvaru temných křídel. Měl nataženou kapuci, která vrhala jeho tvář do stínu.
"Tesso," řekla Charlotte. "Pamatuješ si na bratra Enocha. Je tu, aby pomohl Nathanielovi."
Se zvířecím výkřikem plným hrůzy chytil Nate Tessu za zápěstí. Zmateně se na něj podívala. "Nathanieli, co se děje?"
"De Quincey mi o nich povídal," Nathaniel zalapal po dechu. "Gregoriové - Mlčenliví bratři. Můžou zabít člověka pouhou myšlenkou." Otřásl se. "Tesso." Jeho hlas byl pouhý šepot. "Podívej se na jeho tvář."
Tessa se podívala. Zatímco k ní její bratr tiše promlouval, bratr Enoch si neslyšně stáhnul kapuci. Hladké jamky, které měl místo očí, odrážely magické světlo. Jizva kolem jeho úst červeně zářila.
Charlotte udělala krok vpřed. "Pokud by bratr Enoch mohl prohlédnout pana Graye-"
"Ne!" vykřikla Tessa. Vykroutila svou ruku z Nateova sevření a postavila se mezi svého bratra a dva další návštěvníky tohohle pokoje. "Nedotýkejte se ho."
Charlotte chvíli mlčela, ale vypadala ustaraně. "Mlčenliví bratři jsou ti nejlepší léčitelé. Bez bratra Enocha Nathaniel ..." Její hlas utichl. "Není toho moc, co bychom pro něj mohli udělat."
Slečno Grayová.
Trvalo jí chvíli, než si uvědomila, že ten, kdo právě řekl její jméno, ho nevyslovil nahlas.
Místo toho si uvědomila, že v hlavě slyší něco, jako úryvek zapomenuté skladby - ale rozhodně to nebyly její vlastní myšlenky. Tyhle myšlenky byly cizí, nepřátelské - jiné. Hlas bratra Enocha. Tohle byl způsob, jak s ní mluvil, když se probudila první den ve Společenství.
Je zajímavé, slečno Grayová, pokračoval bratr Enoch, že i když jsi Podsvěťanka, tvůj bratr není. Jak se něco takového mohlo stát?
Tessa zůstala klidná. "To dokážete říct při pouhém pohledu na něj?"
"Tessie," Nathaniel se opřel o lokty, jeho bledá tvář začala rudnout. "Co to děláš? Mluvíš s Gregoriem? Je nebezpečný!"
"To je v pořádku, Nate," řekla Tessa, aniž by odtrhla oči od bratra Enocha. Věděla, že by se ho měla bát, ale to, co opravdu cítila, bylo bodnutí zklamání. "Chcete říct, že na Nateovi není nic neobvyklého?" zeptala se tiše. "Nic nadpřirozeného?"
Vůbec nic, odpověděl jí Mlčenlivý bratr.
Tessa si uvědomila, jak moc až do teď doufala, že její bratr bude stejný jako ona. Zklamání vloudilo do jejího hlasu ostrý tón. "Nepředpokládám, že byste se dostal tak daleko a věděl, kdo jsem, že? Jsem čarodějka?"
To ti nemůžu říct. Je tu ta věc se značkami, které mají děti Lilith. Ty na sobě ale nemáš žádné ďáblovo znamení.
"Všimla jsem si toho," řekla Charlotte a Tessa si uvědomila, že slyšela hlas bratra Enocha stejně jako ona. "Myslela jsem si, že není čarodějka. Někteří lidé se rodí s nějakými drobnými dary, jako je třeba vnitřní zrak. Ona by mohla mít čarovnou krev."
Ona není člověk. Je něco jiného. Prozkoumám to. Možná, že je v archivu něco, co by mě mohlo navést správným směrem.
I když bratr Enoch neměl oči, vypadalo to, že na Tesse ulpěl pohledem. Měla takový ten pocit, jako když se na ní někdo dívá.
Cítím tvojí sílu. Sílu, kterou žádný jiný čaroděj nemá.
"Myslíte Přeměnu," řekla Tessa.
Ne, nemyslím.
"Tak co?" Tessu to překvapilo. "Co bych mohla-?"
Zarazila se, když uslyšela Nathanielův výkřik. Otočila se a viděla, že se osvobodil z pod přikrývek. Ležel napůl zvednutý na posteli, jako kdyby se pokoušel vstát. Jeho tvář byla zpocená a mrtvolně bledá. Uvnitř ucítila bodnutí viny. Byla tak zaujatá tím, co jí říkal bratr Enoch, že úplně zapomněla na jejího bratra.
Vrhla se k posteli a pomocí Charlotte dopravila Natea zpátky do polštářů. Přehodili přes něj přikrývku. Zdálo se, že je na tom mnohem hůř, než před chvílí. Když kolem něj Tessa zastrkala deku, chytil ji znovu za zápěstí. V očích měl divoký výraz. "Ví o tom?" zeptal se. "Ví, kde jsem?"
"Koho myslíš? De Quinceyho?"
"Tessie." Pevně jí stiskl zápěstí. Přitáhl si jí k sobě a zašeptal jí do ucha. "Musíš mi to prominout. Řekl mi, že z tebe udělá královnu všeho. Řekl, že mě zabije. Nechci umřít, Tessie. Já nechci umřít."
"Samozřejmě, že neumřeš," uklidňovala ho, ale nezdálo se, že by jí slyšel. Jeho oči se stále pevně dívaly na její tvář. Náhle se rozšířily a on zakřičel: "Drž to ode mě pryč! Drž to ode mě dál!" křičel. Stále jí držel a mlátil hlavou do polštáře. "Proboha, nenech to dotýkat se mě!"
Vystrašená Tessa vyškubla ruku z těch jeho a obrátila se k Charlotte. Ta se vzdálila od postele, ale bratr Enoch byl stále na svém místě. Jeho tvář bez očí se zdála bezvýrazná.
Musíš mě nechat pomoct tvému bratrovi. Nebo zemře.
"Blouzní?" zeptala se Tessa zoufale. "Co je s ním?"
Upíři mu dali lék, aby ho udrželi klidného, zatímco se na něm budou krmit. Pokud u něj nebude provedena léčba, droga ho přivede k šílenství a pak ho zabije. Už začíná blouznit.
"Není to moje vina!" zaječel Nathaniel. "Neměl jsem na výběr! Není to moje vina! Obrátil se tváří k Tesse. Ke své hrůze si všimla, že jsou jeho oči úplně černé, jako oči nějakého hmyzu. Vydechla a ustoupila.
"Pomozte mu. Prosím, pomozte mu." Chytila bratra Enocha za rukáv a hned toho zalitovala. Jeho ruka skrytá pod hábitem byla tvrdá jako mramor a mrazivá na dotek. Vyděšeně pustila ruku, ale zdálo se, že si bratr Enoch ani nevšiml její přítomnosti. Prošel kolem ní a položil své zjizvené prsty Nathanielovi na čelo. Ten klesl zpátky na polštář a zavřel oči.
Musíš odejít. Bratr Enoch na ní promluvil, aniž by se otočil od postele. Tvoje přítomnost by jen zpomalila jeho hojení.
"Ale Nate mě požádal, abych zůstala-"
Jdi. Hlas v Tessině hlavě byl chladný.
Tessa se podívala na svého bratra. Stále ležel na polštáři. Jeho tvář byla uvolněná. Obrátila se k Charlotte s úmyslem protestovat. Když se ale setkala s jejím pohledem, jemně zavrtěla hlavou. Její oči byly plné něhy, ale i neústupnosti. "Jakmile se stav tvého bratra zlepší, dám ti vědět. Slibuju."
Tessa se podívala na bratra Enocha. U pasu měl otevřený váček a pomalu si metodicky stavěl na stůl různé předměty. Skleněné lahvičky s neznámým práškem a kapalinou, sušené rostliny, nějakou tyčinku záhadné černé látky, která připomínala černé uhlí.
"Pokud se něco Nateovi stane," řekla Tessa, "nikdo vám to neopustím. Nikdy."
Bylo to jako mluvit k soše. Bratr Enoch nezareagoval ani pouhým škubnutím.
Tessa utekla z místnosti.
Po šeru panujícím v Nateově pokoji ji jasná světla v chodbě bodala do očí. Opřela se o zeď vedle dveří a snažila se zatlačit zpátky své slzy. Bylo to už podruhé toho večera, co se málem rozbrečela. Byla naštvaná sama na sebe. Zaťala pravou ruku v pěst a tvrdě s ní praštila do zdi. Vyslala si tím do paže vlnu bolesti. To nejenže zahnalo její slzy, ale i jí to pročistilo hlavu.
"To vypadalo bolestivě."
Tessa se otočila. Jem přicházel z chodby za ní tiše jako kočka. Převlékl se. Měl na sobě tmavé volné kalhoty svázané šňůrkou u pasu. Bílá košile byla jen o několik odstínů světlejší, než jeho kůže. Jemné světlé vlasy měl vlhké a na spáncích a vzadu na krku se mu kroutily.
"Taky bylo." Tessa si položila ruku na hruď. Rukavice trochu zmírnila ránu, ale bolely jí prsty.
"Tvůj bratr," řekl Jem. "Bude v pořádku?"
"Nevím. Je tam s ním jeden z těch divných mnichů."
"Bratr Enoch." Jem se na ní podíval svýma soucitnýma očima. "Vím, jak Mlčenliví bratři vypadají, ale jsou to pravdu výborní lékaři. Kladou velký důraz na léčení a léčivé umění. Žijí dlouho a ví toho hodně."
"Těžko stojí za to žít takhle dlouho, když vypadáš takhle."
Jemovi škubly koutky úst. "Myslím, že záleží na tom, pro co žiješ."
Upřeně se na ní podíval. Na tom, jak se na ní díval, bylo něco zvláštního. Jako kdyby do ní viděl a měl jí úplně prokouknutou. Ale nic uvnitř jí, nic co viděl nebo slyšel, ho netrápilo, nermoutilo nebo nepůsobilo zklamání.
"Bratr Enoch," vyhrkla náhle. "Víš, co mi řekl? Řekl mi, že Nate není jako já. Je obyčejný člověk. Nemá žádné zvláštní síly."
"A to tě tak rozrušilo?"
"Nevím. Na jednu stranu bych tohle -to, co jsem já- nepřála jemu ani nikomu jinému. Ale jestli není jako já, to pak znamená, že není můj pravý bratr. Je to syn mých rodičů. Ale čí dcera jsem já?"
"Tímhle se netrap. Bylo by skvělé, kdybychom všichni věděli, kdo přesně jsme. Ale to poznání nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Poznej sám sebe, jak říká Orákulum." Jem se usmál. "Omlouvám se, pokud to zní moc mudrlantsky. Jenom ti říkám to, co jsem poznal z vlastní zkušenosti."
"Ale já se neznám." Tessa zavrtěla hlavou. "Mrzí mě to. Potom co jsme bojovali s de Quinceym, si o mně musíš myslet, že jsem hrozný zbabělec, když brečím kvůli tomu, že můj bratr není monstrum. Nemám prostě odvahu být monstrum úplně sama."
"Nejsi monstrum," řekl Jem. "Nebo zbabělec. Naopak. Byl jsem mile překvapen, když jsi vystřelila na de Quinceyho. Téměř jistě bys ho zabila, kdyby tedy byly v pistoli další náboje."
"Jo, myslím, že by se mi to povedlo. Chtěla jsem je zabít všechny."
"To je přesně to, o co nás Camille požádala. Zabít je všechny. Nemohly to být její pocity, které jsi cítila?"
"Jenže Camille neměla žádný důvod starat se o Natea nebo o to, co se s ním stane a to byla chvíle, kdy jsem cítila ten nejvražednější pocit. Ani nevím, jestli je tenhle druh pocitů správný-"
"Myslíš," zeptal se Jem, "správný pro dívku?"
"Pro všechny, možná - nevím. Možná jsem měla na mysli dívku."
Zdálo se, jako kdyby se Jem díval skrz ní. Jako kdyby viděl něco za ní, za chodbou, za zdmi tohoto Společenství. "Kdekoliv jsi fyzicky," řekl, "ať jsi muž nebo žena, silná nebo slabá, nemocná nebo zdravá, všechny tyhle věci více či méně pohlcují naše srdce. Pokud máš duši bojovníka, jsi bojovník. Bez ohledu na barvu nebo tvar stínu, ve kterém se schováváš, plamen lampy uvnitř zůstává stejný. Ty jsi ten plamen." Usmál se a zdálo se, že se poněkud rozpačitě duchem opět ocitl na chodbě s ní. "To je to, čemu věřím."
Než mu Tessa stačila odpovědět, dveře od Nateova pokoje se otevřely a vyšla z nich Charlotte. Na Tessin tázavý pohled reagovala vyčerpaným kývnutím. "Bratr Enoch tvému bratrovi hodně pomohl," řekla, "ale není tu toho moc, co teď může udělat. Ráno budeme vědět víc. Doporučuju ti jít spát, Tesso. Tím, že budeš vyčerpaná Nateovi moc nepomůžeš."
S vypětím veškerých svých sil se Tessa přinutila k přikývnutí. I kdyby teď na Charlotte vrhla příval otázek, věděla, že by nedostala odpověď.
"A Jeme." Charlotte se k němu otočila. "Mohla bych s tebou na chvilku mluvit? Půjdeme do knihovny?"
Jem přikývl. "Samozřejmě." Usmál se na Tessu a sklonil hlavu. "Tak tedy zítra," řekl a následoval Charlotte chodbou.
V okamžiku, kdy zmizel za rohem, se Tessa snažila dostat do dveří Nateova pokoje. Byly zamčené. S povzdechem se otočila a zamířila na druhou stranu chodby.
Možná měla Charlotte pravdu. Možná by se měla trochu vyspat.
V půlce cesty uslyšela rachot. Sophie, s kovovým kbelíkem v ruce se najednou objevila na chodbě a s bouchnutím za sebou zavřela dveře. Vypadala, že je vzteky bez sebe. "Jeho Výsost má dneska večer mimořádně vytříbené chování," oznámila Tesse, když se přiblížila. "Hodil mi vědro na hlavu. Jo, udělal to."
"Kdo?" zeptala se Tessa a pak si to uvědomila. "Asi myslíš Willa. Je v pořádku?"
"Je mu dost dobře na to, aby házel kyblíkama," řekla Sophie podrážděně. "A říkal mi dost hnusný věci. Ani nevím, co znamenají. Myslím, že to bylo ve francouzštině. Obvykle se takhle volá na děvky." Sevřela rty. "Nejlíp bych udělala, kdybych doběhla pro paní Branwellovou a dostala jí k němu. Možná by ho mohla vyléčit ona, když já nemůžu."
"Vyléčit?"
"Musí to vypít." Sophie naklonila kyblík směrem k Tesse. Sice nedokázala rozpoznat, co v něm je, ale vypadalo to jako obyčejná voda. "Musí. Ani ti nebudu říkat co by se stalo, kdyby to neudělal."
Tessa dostala šílené nutkání. "Dostanu to do něj. Kde je?"
"Nahoře v podkroví." Sophie měla doširoka rozšířené oči. "Ale být tebou, nedělala bych to. Slečno. Je příšerně nepříjemný, když je v tomhle stavu."
"To je mi jedno," řekla Tessa a natáhla se pro kbelík. Sophie jí ho podala s výrazem úlevy smíšené s obavami. Byl překvapivě těžký a naplněný až po okraj vodou. Trocha vyšplouchla ven. "Will Herondale se musí naučit brát své léky jako normální civilizovaný člověk," dodala Tessa a otevřela dveře do podkroví. Sophie se na ní dívala s výrazem, který jasně odhaloval její podezření, že se Tessa úplně pomátla.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama