Clockwork angel - 15.kapitola 2/2

24. června 2011 v 21:54 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 15

"Měl pravdu," řekla Tessa. "Alespoň v tom, že mi nemusíš říkat něco, co nechceš. Vím, že nic z toho nebyla tvoje vina."
"Tohle s tím nemá nic společného," řekl Jem. "Jen si myslím, že by bylo dobré, kdybys znala pravdu. Zatajování málokdy něčemu pomůže." Na chvíli se podíval ke dveřím, jako kdyby jeho slova byla určena napůl i Willovi, který odešel. Pak si znovu povzdechl a prohrábl si rukama vlasy. "Víš," řekl, "že jsem žil většinu svého života v Šanghaji se svými rodiči? A že jsem byl vychováván v tamním Společenství?"
"Ano," řekla Tessa překvapená z toho, že byl možná pořád ještě trochu omámený. "Řekls mi to na mostě. A taky si řekl, že démon zabil tvé rodiče."
"Yanluo," řekl Jem. V jeho hlase byla zřetelná nenávist. "Démon cítil zášť k mé matce. Byla zodpovědná za smrt několika jeho potomků. Měli hnízdo v malém městečku Lijiang, kde se krmili místními dětmi. Vypálila jejich hnízdo a utekla ještě předtím, než jí mohl démon najít. Yanluo čekal na svou pomstu roky -Větší démoni jsou nesmrtelní- ale nikdy na to nezapomněl. Když mi bylo jedenáct, Yanluo našel slabé místo v nádvoří, které chránilo Společenství a vykopal tunel, aby se dostal dovnitř. Zabil stráže a vzal mou rodinu jako vězně. Přivázal nás k židlím ve velké místnosti v domě. Pak začal uskutečňovat svůj plán."
"Yanluo mě mučil před mými rodiči," pokračoval Jem tichým hlasem. "Znovu a znovu do mě píchal injekce s hořícím démoním jedem, který spaloval mé žíly a trhal mi mysl na kousky. Dva dny jsem se neustále propadal a znovu se probouzel z halucinací a snů. Viděl jsem svět, který se topil v řekách krve a slyšel jsem výkřiky všech mrtvých a umírajících v celé historii lidstva. Viděl jsem požár v Londýně a velké kovové bytosti, které kráčeli tam a sem jako velcí pavouci." Zatajil dech. Byl velmi bledý. Jeho hruď byla mokrá potem. Nad Tessiným výrazem plným obav jen mávnul rukou. "Každých pár hodin jsem se vrátil do reality na dost dlouho, abych slyšel rodiče, jak na mě křičí. Pak když jsem se probudil druhý den, už jsem slyšel křičet jenom mojí matku. Mého otce už umlčel. Hlas mé matky byl hrubý a chraplavý, ale pořád říkala moje jméno. Ne mé anglické jméno, ale jméno, které mi dala, když jsem se narodil: Jian. Dodnes ji ještě slýchám, jak na mě volá."
Rukama držel polštář. Jeho stisk byl tak pevný, že Tessa slyšela, jak se látka začíná pomalu trhat.
"Jeme," řekla tiše. "Můžeš přestat. Nemusíš mi to všechno říct hned teď."
"Pamatuješ, když jsem ti říkal, že Mortmain si pravděpodobně vydělal svoje peníze pašováním opia?" zeptal se. "Britové dovážejí tuny opia do Číny. Udělali z nás národ závislých. V Číně tomu říkáme "zahraniční opium" nebo "černý dým". Zvláštním způsobem je Šanghaj, město kde jsem žil, postavené na opiu. Nebylo by takové jaké je dnes, bez něj. Město je plné doupat, kde lidé se zapadlýma očima hladoví k smrti, protože všechno co chtějí je lék. Víc léku. Dali by za něj cokoliv. Vždycky jsem těmi lidmi opovrhoval. Nemohl jsem pochopit, jak můžou být tak slabí."
Zhluboka se nadechl.
"V době, kdy Šanghajská Enkláva začala být znepokojená tichem ze Společenství, se tam vloupali, aby nás zachránili. Oba mí rodiče už ale byli mrtví. Nepamatuju si nic z toho. Křičel jsem a blouznil. Vzali mě k Mlčenlivým bratřím, kteří vyléčili mé tělo. Tak, jak jen mohli. Byla tam ale jedna věc, kterou nedokázali vyléčit. Stal jsem se závislým na démoním jedu, kterým mě otrávili. Mé tělo bylo závislé na jedu tak, jako tělo narkomana na opiu. Snažili se mi přísun drogy odstavit, ale bez něj jsem zažíval strašlivou bolest. Dokonce, i když se jim podařilo zablokovat mou bolest kouzly od čarodějů, nedostatek léků dotlačil mé tělo na pokraj smrti. Po pár týdnech experimentování se rozhodli, že se nedá nic dělat. Nemohl jsem žít bez drogy. Droga sama o sobě pro moje tělo znamená pomalou smrt, ale bez ní by to pro mě znamenalo rychlý konec."
"Týdny experimentování?" zopakovala Tessa. "Když ti bylo jedenáct? To muselo být strašné."
"Soucit -ale opravdový soucit- má svůj vlastní druh týrání," řekl Jem a díval se někam za ní. "Tam, vedle tebe na nočním stolku je krabice. Můžeš mi jí podat?"
Tessa zvedla krabici. Byla ze stříbra. Na jejím víčku byl nakreslený obrázek - byla na něm zobrazená žena v bílém rouchu, která byla bosa a vylévala vázu plnou vody do potoka. "Kdo je to?" zeptala se a podala krabičku Jemovi.
"Kwan Yin. Bohyně milosrdenství a soucitu. Říká se, že slyší každou modlitbu a každý výkřik utrpení. Dělá co může, aby na ně mohla odpovědět. Napadlo mě, že kdybych udržel příčinu svého utrpení v krabici s její podobiznou, mohlo by to způsobit, že moje bolest bude o trochu menší." Stiskl zámek na krabici a víko se uvolnilo. Uvnitř byla silná vrstva něčeho, o čem si Tessa zpočátku myslela, že je to popel. Barva ale byla příliš jasná. Byla to silná vrstva stříbřitého prášku, který měl téměř stejnou barvu jako oči Jema.
"Je to droga," řekl. "Pochází od čarodějnického obchodníka, kterého známe. Je z Limehouse. Beru si trochu tohohle každý den. To je důvod, proč jsem tak - tak strašidelný; tahle věc odvádí barvu z mých očí, vlasů a dokonce i kůže. Někdy přemýšlím o tom, jestli by mě mí rodiče ještě poznali, kdyby ..." Zlomil se mu hlas. "Když jdu bojovat, musím si toho vzít víc. Malé množství mě oslabuje. Než jsme šli na most, nevzal jsem si nic. To je důvod, proč jsem se zhroutil. Ne kvůli těm mechanickým stvořením. Jen kvůli tomu léku. Když v sobě nemám žádný, nestačím ani na boj nebo běh. Moje tělo začalo stravovat sebe samo. Proto jsem zkolaboval." S hlasitým prásknutím zavřel krabičku a podal jí zpátky Tesse. "Tady. Dej to tam, kde to bylo."
"Nepotřebuješ si vzít?"
"Ne. Dneska večer už mám toho dost."
"Říkals, že ta droga pro tebe znamená pomalou smrt," řekla Tessa. "Takže jsi tím myslel, že tě ten lék zabíjí?"
Jem kývl. Do čela mu spadly pramínky vlasů.
Tesse se rozbušilo srdce. Začalo jí bolestivě tlouct. "A když budeš bojovat, budeš si toho muset vzít víc? Tak proč nepřestaneš bojovat? Will a ostatní-"
"To pochopí," dokončil za ni Jem. "Vím, že ano. Ale na životě je toho mnohem víc, než se jen snažit nezemřít. Jsem Temný lovec. To je to co jsem a ne to, co dělám. Nemůžu bez toho žít."
"Chceš tím říct, že nechceš."
Will, pomyslela si Tessa, by byl naštvaný, kdyby mu to řekla, ale Jem se na ní upřeně podíval. "Chci tím říct, že nechci. Dlouhou dobu jsem hledal lék, ale nakonec jsem toho nechal a požádal Willa a ostatní, aby toho nechali taky. Nehodlám dovolit téhle droze, aby za mě žila můj život nebo mě držela v šachu. Věřím, že jsem mnohem lepší. Že je můj život víc, než jen ta droga, i když může každou chvíli skončit."
"No, ale já nechci, abys zemřel," řekla Tessa. "Nevím, proč je ten pocit tak silný - zrovna jsem tě potkala- ale nechci, abys zemřel."
"A já ti věřím," řekl. "Nevím proč -zrovna jsem tě potkal- ale věřím ti." Rukama už nesvíral polštář, ale měl je volně položené na jeho povrchu se střapci. Měl tenké ruce a dlouhé, štíhlé prsty, které se ke konci zužovaly. Na palci pravé ruky měl dlouhou bílou jizvu. Tessa chtěla položit ruku na tu jeho. Chtěla ji pevně stisknout a utěšit ho-
"To je tak dojemné." Will. Samozřejmě. Přišel tiše do pokoje. Převlékl se z krvavé košile a zdálo se, že se rychle umyl. Měl vlhké vlasy a vydrhnutou tvář. Jen nehty měl ještě černé olejem a špínou. Podíval se z Jema na Tessu. Jeho výraz byl kontrolovaný a prázdný. "Vidím, žes jí to řekl."
"Jo, řekl." Na Jemově tónu nebylo nic útočného; nikdy se nedíval na Willa jinak, než se sympatiemi. Ať už ho Will provokoval jakkoliv. "Je po všem. Už se o to nemusíš zajímat."
"S tím nesouhlasím," řekl Will. Věnoval Tesse významný pohled. Vzpomněla si, co říkal o Jemově únavě a vstala z křesla.
Jem jí věnoval smutný pohled. "Musíš jít? Trochu jsem doufal, že tu zůstaneš a budeš moje utěšitelka, ale když musíš jít, tak musíš."
"Zůstanu," řekl Will trochu mrzutě a vrhl se do křesla, které se právě uvolnilo po Tesse. "Umím přímo mistrně utěšovat."
"No. To nezní moc přesvědčivě. A nejsi na pohled tak hezký jako Tessa," řekl Jem. Zavřel oči a opřel se o polštář.
"Jsi tak hrubý. Mnoho z těch, kteří se na mě dívali, to srovnávali se zkušeností pozorování jasné záře slunce."
Jem měl stále zavřené oči. "Pokud tím myslí, že je z toho tak akorát bolí hlava, nemůžu jim nedat za pravdu."
"Kromě toho," řekl Will s očima stále upřenýma na Tessu, "není od tebe moc hezké, odvádět Tessu od jejího bratra. Neměla šanci podívat se na něj už od rána."
"To je pravda," Jem na chvíli otevřel oči. Měly tmavě stříbrnou barvu. Pod očima měl kruhy z nedostatku spánku. "Omlouvám se, Tesso. Málem jsem na to zapomněl."
Tessa nic neříkala. Byla právě zaneprázdněná zděšením, že Jem nebyl jediný, kdo málem zapomněl na jejího bratra. To je v pořádku, chtěla říct, ale Jem už zase zavřel oči a ona si myslela, že usnul. Dívala se, jak se Will naklonil dopředu a narovnal peřinu, kterou měl Jem na hrudi.
Tessa se otočila a vyšla ven tak tiše, jak jen mohla.
Na chodbě bylo šero. Nebo možná jen v Jemově pokoji bylo jasnější světlo. Tessa musela párkrát zamrkat, než si její oči přivykly světlu. Vydala se chodbou. "Sophie?"
Druhá dívka byla jen série bílých skvrn v šeru. Měla bledou tvář a v jedné ruce držela bílou čepici.
"Sophie?" zavolala na ní Tessa. "Děje se něco?"
"Je v pořádku?" zeptala se jí Sophie. Hlas se jí podivně třásl. "Bude v pořádku?"
Příliš překvapená její otázkou se Tessa zeptala: "Kdo?"
Sophie se na ní dívala. V očích měla bolest. "Jem."
Ne pan Jem nebo pan Carstairs. Jem. Tessa se na ní podívala v němém úžasu. Najednou si vzpomněla. Je v pořádku milovat někoho, kdo vaše city neopětuje, pokud vám stojí za to ho milovat. Tak dlouho, jak si to jen zaslouží.
Samozřejmě, pomyslela si Tessa. Jsem tak hloupá. Je to Jem, do koho je zamilovaná.
"Je v pořádku," řekla tak jemně, jak jen dokázala. "Odpočívá, ale už seděl a mluvil. Hodně brzo bude zase fit. Tím jsem si jistá. Možná, že kdybys ho chtěla vidět-"
"Ne!" vykřikla Sophie najednou. "Ne, to by nebylo správné." Zářily jí oči. "Jsem vám zavázaná slečno. Já-"
Obrátila se a spěchala chodbou pryč. Tessa se na ni podívala ustaraně a zmateně. Jak to, že si toho nevšimla dřív? Jak mohla být tak slepá? Je zvláštní, že se může doslova přeměnit do jiných lidí, ale není schopná se do nich vžít.
...
Dveře do Nateova pokoje byly pootevřené. Tessa do nich strčila a tak tiše jak to jen šlo nahlédla dovnitř. Na jejím bratrovi byla navršená hromada pokrývek. Na nočním stolku svítila svíčka a ozařovala jeho světlé vlasy, které měl rozprostřené na polštáři. Měl zavřené oči a hruď mu pravidelně stoupala a klesala.
V křesle vedle něj seděla Jessamine. Taky spala. Vlasy měla stažené v pečlivě vyčesaném drdolu. Pár pramenů se jí kroutilo a padalo jí na ramena. Někdo přes ní hodil vlněnou deku. Držela její okraj v rukách, které měla položené na hrudi. Vypadala mladší a zranitelnější, než kdy předtím. Na téhle dívce nebylo nic z té, která bojovala v parku se skřetem. Bylo tak zvláštní, pomyslela si Tessa, jaká něha se skrývá v lidech. Bylo to něco, co byste od nich neočekávali. Tak tiše, jak jen mohla se odvrátila a zavřela za sebou dveře.
V noci spala Tessa neklidně. Často se budila, zatímco snila o příchodu mechanických stvoření, kteří na ní sahali svýma tenkýma kovovýma rukama. Když jí chytili, trhali jí kůži. Nakonec se jí sen rozplynul v obrázek Jema, který spal v posteli, zatímco na něj pršel stříbrný prášek. Když dopadl na pokrývku, pod práškem vzplanula. Nakonec shořela celá postel, ale Jem spal klidně dál. Nedbal Tessina plačtivého varování.
Nakonec snila o Willovi, který stál na vrcholu kopule sv. Pavla. Nad ním byla světle modrá obloha a bílý měsíc. Měl na sobě černý plášť a pod září měsíce byly vidět jeho hladké jizvy na krku a rukách. Tyčil se nad Londýnem a vypadal jako zlý anděl, který slibuje zachránit město z jeho nejhoršího snu, zatímco Londýn dál spal - lhostejný a v nevědomosti.
Tessa byla vytržena ze svého snu hlasem, který jí křičel do ucha a rukou, která jí silně třásla ramenem. "Slečno!" Byla to Sophie. Její hlas byl naléhavý. "Slečno Grayová, musíte vstávat. Jde o vašeho bratra."
Tessa se rychle vyhoupla do sedu a odhodila od sebe polštář. Odpolední světlo proudilo oknem do ložnice a odhalovalo Sophiinu nervózní tvář. "Je Nate vzhůru? Je v pořádku?"
"Ano - teda, myslím tím ne. Chci říct, že nevím, slečno." V Sophiině hlase bylo malé zaváhání."Víte, on se ztratil."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cimbelina Cimbelina | 24. června 2011 v 22:08 | Reagovat

Tak tohle s Tessou, švihne :-( Krásný :-)  :-)  :-)

2 Petaaa Petaaa | 24. června 2011 v 22:20 | Reagovat

Díky za super překlad :-D

3 jitush jitush | 24. června 2011 v 22:25 | Reagovat

dekuju za preklad!!! skvely, tohle jsem ohledne jema necekala...no a ten matlak nate utece to je na odstreleni :-D

4 simča simča | 25. června 2011 v 12:50 | Reagovat

Wau...na jejím místě bych asi skolabovala :-? chudák Jem :-( díky za překlad :-)

5 viki viki | 25. června 2011 v 13:31 | Reagovat

Děkuji za překlad !

6 Barčus Barčus | 25. června 2011 v 16:17 | Reagovat

Pan Nate bude určitě záporák :D
Nevěřim mu..

7 niky niky | 25. června 2011 v 17:34 | Reagovat

[6]: já taky ne... ale vždyt je co tessy bratr 8-O no uvidíme, jak se to vyvrbí :-D zatím je to senzační

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama