Clockwork angel - 17.kapitola 3/3

30. června 2011 v 12:43 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 17

Na město se snesl úplněk, když Will a Jem nastupovali do kočáru připraveného k odjezdu. Thomas kontroloval upevnění otěží na koních, zatímco Will čmáral stélou na Jemovo holé předloktí runy. Stéla vrhala do šera bílé záblesky. Tessa, která dávala najevo svůj nesouhlas, stála na schodech a dívala se na ně. V břiše měla dutý pocit.
Po ujištění se, že jsou otěže bezpečně přivázány, se Thomas otočil a lehce vyběhnul po schodech. Tessa zvedla ruku, aby ho zastavila. "Už odjíždějí?" zeptala se. "Je všechno hotové?"
Přikývl. "Všechno je připraveno k tomu, aby vyrazili, slečno." Pokoušel se přesvědčit Willa a Jema, aby ho vzali sebou, ale Will měl obavy, že by se Charlotte zlobila, že ho přizvali na tuhle cestu a řekl mu, aby s nimi nechodil.
"Kromě toho," řekl Will, "musíme mít nějakého muže v domě - přece někdo musí ochránit Společenství, zatímco budeme pryč. Nathaniel se nepočítá," dodal a bokem se podíval na Tessu, která ho ignorovala.
Will natáhl Jemovi rukáv, když měl runy na kůži hotové a vrátil si stélu zpátky do kapsy. Jem se na něj díval. Jejich tváře byly plné stínů od pochodní magických světel. Tessa pomalu začala pokládat zvednutou ruku. Co to řekl?
Temní lovci si neříkají sbohem. Ne před bitvou. Nepřejí si ani hodně štěstí. Musíš se chovat tak, jako kdyby byl jejich návrat samozřejmost. A ne tak, že je to jen v rukách náhody
Jako kdyby je její gesto na ní upozornilo, oba vzhlédli. Pomyslela si, že i z místa, kde stála, mohla vidět Willovi modré oči. Měl na tváři zvláštní výraz, když se jejich pohledy setkaly. Vypadal jako člověk, co se právě probudil ze snu a klade si otázku, jestli to co vidí je skutečné, nebo ne.
Byl to Jem, který to nakonec nevydržel a vyběhl na schody nahoru k ní. Viděla, že měl znovu barvu v tvářích a jeho oči byly jasné a teplé. Přemýšlela, kolik léku ho nechal Will vzít si, aby byl připravený k tomuhle boji. "Tesso-" řekl.
"Nechci vám říkat sbohem," přerušila ho rychle. "Ale je divné nechat vás odejít a neříct vůbec nic."
Zvědavě se na ní podíval. Udělal něco, co jí překvapilo. Vzal jí za ruku a otočil jí. Podívala se na ní. Na její zlámané nehty a stále se hojící škrábance na bříškách jejích prstů. Vtiskl jí tam polibek. Byl to jen letmý dotek jeho úst. Jeho vlasy, měkké a lehké jako hedvábí jí přejely po zápěstí, když sklonil hlavu. Cítila, jak jí prošel šok. Byl dost silný na to, aby ztratila řeč, když se narovnal a pokřiveně se na ní usmál.
"Mizpah," řekl.
Zmateně na něj zamrkala. "Cože?"
"Je to druh sbohem bez toho, abys musela říct sbohem," řekl. "Je to odkaz na pasáž v Bibli. ´A Mizpah řekl: Až se rozejdeme, ať nad námi Hospodin drží stráž.´"
Tessa mu na to nestačila nic říct, protože se otočil a rozběhl se po schodech dolů za Willem, který byl nehybný jako socha a tvář měl obrácenou ke schodům. Tessa si všimla, že měl ruce, skryté v černých rukavicích, zaťaté v pěst. Možná to byl jen trik světla, protože když k němu Jem došel a sáhnul mu na rameno, s úsměvem se na něj otočil. Bez jediného pohledu na Tessu se otočil a vyhoupl se na místo řidiče. Jem ho následoval. Prásknul bičem a kočár se s rachotem rozjel k bráně. Zabouchla se za nimi, jako kdyby do ní tlačila nějaká neviditelná ruka. Tessa slyšela rachot zamykání zámku a pak bylo ticho. Jen někde ve městě začaly být kostelní zvony.
...
Sophie a Agáta čekaly v předsíni na Tessu. Když vcházela dovnitř, Agáta zrovna něco Sophii říkala, ale ta nevypadala, že by jí vnímala. Pohlédla na Tessu. Něco na tom, jak se na ní dívala, jí připomnělo pohled, který jí věnoval Will na nádvoří. Ale to bylo směšné. Žádní dva lidé na světě si nebyli míň podobní, než Will a Sophie.
Tessa odstoupila, když Agáta zavírala velké těžké dvoukřídlé dveře. Zatlačila do nich a zabouchla je. Najednou lehce zalapala po dechu, když se klika na levých dveřích začala pomalu obracet.
Sophie se zamračila. "Nemůžou se vrátit tak brzy, ne?"
Agáta se zmateně dívala na otáčející se kliku. Rukama se stále opírala o dveře. Když se před ní otevřely dokořán, couvla.
Na prahu dveří stál obr. Díky světlu zvenku na něj bylo trochu vidět. Během okamžiku Tessa mohla říct jen to, že byl vysoký a měl na sobě roztrhanou bundu. Agáta zaklonila hlavu a překvapeným hlasem vykřikla: "Ach můj Bož-"
Postava se pohnula. Objevil se záblesk kovu. Agáta zakřičela a zavrávorala. Zdálo se, že se snaží couvat před cizincem, ale něco jí v tom bránilo.
"Drahý Bože na nebesích," zašeptala Sophie. "Co to je?"
Na okamžik Tessa viděla celou scénu nehybnou, jako kdyby to byl obraz - otevřené dveře, mechanický automat, ten který přetrhl řetěz holýma rukama, měl stále stejné šedé sako. A měl stále, ach Bože, Jemovu krev na rukách. Vysušená červenočerná kůže byla místy odloupnutá a odřená. Prosvítaly jí pásy mědi. Jednou zkrvavenou rukou svíral Agátino zápěstí a v té druhé měl dlouhý tenký nůž. Tessa se vrhla kupředu, ale už bylo příliš pozdě. Stvoření seklo čepelí s překvapující rychlostí a pohřbilo ji v hrudi Agáty. Ta začala kašlat a rukama sevřela ostří. Automat stál. Byl otrhaný, děsivý a nehybný, když se Agáta snažila dosáhnout na rukojeť nože. Pak ji mechanické stvoření s šokující rychlostí vytrhlo nůž z hrudi a nechalo jí spadnout k zemi. Nezůstal, aby sledoval její pád, ale otočil se a šel zpátky ke dveřím, kterými přišel.
Paralyzovaná Sophie zakřičela: "Agáto!" Rozběhla se k ní. Tessa běžela dveřím. Mechanický stroj šel po schodech dolů do prázdného nádvoří. Dívala se za ním. Proč k čertu přišel? A proč tak náhle odešel? Teď ale nebyl čas zabývat se tím. Natáhla se pro lano, které vyselo od zvonu a silně za něj zatáhla. Když zabouchávala dveře, budovou se rozléhal zvuk zvonu. Zamknula a pak se obrátila k Sophii pro pomoc.
Společně se jim podařilo zvednout Agátu a napůl ji odnést a napůl odtáhnout přes celou místnost, kde padli na kolena vedle ní. Sophie roztrhla svou bílou zástěru a natrhala jí na bílé pásy látky, které přitiskla Agátě k ráně. Hlasem plným neovladatelné paniky řekla: "Nechápu to, slečno. Nic by se těch dveří nemělo dotknout. Nikdo, kdo v sobě nemá krev Temného lovce, by neměl být schopen otočit klikou."
Ale on na sobě měl krev Temného lovce, uvědomila si Tessa s hrůzou. Jemovu krev. Měl jí obarvené ruce jako barvou. Mohl to být důvod, proč šli tu noc na mostě po Jemovi? Mohl to být důvod, proč utekl hned, jak dostal to, co chtěl? Jeho krev. A znamenalo to, že se může vrátit kdykoliv bude chtít?
Začala se zvedat na nohy, ale už bylo příliš pozdě. Zámek, který držel dveře, začal praskat. Ozval se zvuk podobný výstřelu a pak spadl na zem rozlomený na dvě části.
Sophie se podívala nahoru a znovu vykřikla. Nehnula se od Agáty, ani když se dveře a okno rozletěly do noci.
Schody do Společenství už nebyly prázdné. Byly přeplněné, ale ne lidmi. Automaty se po nich hnaly nahoru. Jejich pohyby byly trhané a tváře měly prázdné. Byli podobní těm, které viděla Tessa předtím. Někteří ale vypadaly, jako kdyby byli sestaveni tak rychle, že neměli vůbec tváře. Měli na sobě jen hladký kov, který byl místy záplatován kousky lidské kůže. Ještě příšernější byli ti, kteří měli místo rukou nebo nohou kousky strojů. Jeden automat měl místo ruky kosu, další měl místo paže jen prázdný rukáv. Bylo to jako parodie na skutečnou ruku.
Tessa se zvedla a vrhla se na otevřené dveře. Snažila se je zavřít. Bylo to těžké a zdálo se, že se zavírají až zoufale pomalu. Za ní bezmocně křičela Sophie. Znovu a znovu. Od Agáty bylo slyšet jen hrozivé ticho. S trhaným vzdechem Tessa ještě jednou zatlačila do dveří.
Prudce uhnula rukama zpět, když jí někdo vytrhl dveře ze sevření, jako kdyby trhal ze země kus plevele. Klopýtla, když je automat odhodil stranou a vyrazil dopředu. Jeho kovové nohy řinčely na kamenech, když se vrhl přes práh. Následovali ho další a pak další. Jako jeho mechaničtí bratři. Nejméně dvanáct z nich postupovalo k Tesse s obrovskou otevřenou náručí.
...
V době, kdy Will a Jem dorazili k zámku v Highgate, měsíc začal na obloze stoupat. Highgate byl na hoře v severní části Londýna. Byl odtud nádherný výhled na město pod nimi, které bylo zalité bledým svitem měsíce smíchaným s mlhou a uhelným kouřem. Visel nad městem, jako stříbrný mrak. Město snů, pomyslel si Will, vznášející se ve vzduchu. Na okraji jeho mysli viselo pár veršů. Něco o strašném zázraku v Londýně. Jeho nervy byly ale napjaté k prasknutí z blížící se bitvy. Nemohl si vzpomenout na ta slova.
Dům byl velký Gruzínský zámek, který se rozkládal uprostřed parku. Kolem něj byla vysoká cihlová zeď. Z ulice byla vidět jen tmavá šikmá střecha. Když se přiblížili, prošlo Willem zachvění. Nepřekvapilo ho pocítit takovou věc v Highgate. Byly poblíž místa na okraji města, kterému Londýňané říkali Gravel Pit Woods. Tam házeli tisíce těl během Velkého moru. Postrádali řádný pohřeb. Jejich rozzlobení duchové straší všechny okolo. Will sem byl díky jejich činnosti poslán už víc, než jen jednou.
Černá brána do umístěná ve zdi chránila před vetřelci. Jem ale na ní nakreslil runu a udělal tím se zámkem krátký proces. Po tom, co vylezli před branou z kočáru, ocitli se na zakřivené cestě, která vedla až k hlavnímu vchodu do domu. Cesta byla zarostlá plevelem a zahrada, která se rozkládala kolem něj, byla posetá rozpadajícími se malými hospodářskými budovami a zčernalými suchými pahýly mrtvých stromů.
Jem se obrátil k Willovi. Oči mu hořely. "Nebudeme raději pokračovat ozbrojení?"
Will vytáhl nůž, který měl u opasku. "Israfel," zašeptal a zbraň vzplála jako vidlička, která do sebe absorbovala blesk. Andělské ostří vzplálo tak jasně, že Will vždy očekával, že bude horké. Jejich ostří bylo ale na dotek ledové. Vzpomněl si, když mu Tessa řekla, že je peklo zamrzlé. Bránil se podivnému nutkání se při té vzpomínce usmát. Běželi o život, měla být vyděšená, jenže ona tam jen stála a vyprávěla mu o pekle se svým skvělým americkým přízvukem.
"Tak," řekl Jem. "Je čas."
Vyšli po hlavních schodech a zkusili dveře. I když Will očekával, že bude zamčeno, bylo otevřeno. Dal tak průchod příšernému skřípaní pantů. Vstoupil s Jemem dovnitř domu. Jejich andělské ostří jim osvětlovalo cestu. Ocitli se ve velké hale. Klenutá okna, která se nad nimi tyčila, byla pravděpodobně někdy velkolepá. Teď v sobě měly prasklé okenní tabulky. Přes rozpraskaná skla byl vidět zarostlý park venku. Mramorová podlaha pod jejich nohama byla popraskaná a zlámaná. Skrz kameny prorůstal plevel. Před Willem a Jemem se objevilo velké schodiště, které vedlo nahoru do prvního patra.
"Tady to nemůže být," zašeptal Jem. "Vypadá to tu, jako kdyby tu nikdo nebyl aspoň padesát let."
Sotva domluvil, noční vzduch sebou přinesl vůni růží a ozval se zvuk, ze kterého se Willovi zježily chloupky vzadu na krku. Značky na jeho ramenou začaly pálit. Byl to zpěv. Ale ne příjemný zpěv. Byl to hlas tak vysoký, že by ho lidé nemohli rozpoznat. Nad hlavou jim začal rachotit strop. Jako skleničky, které vibrují pouhým dotekem ruky.
"Někdo tu je," odpověděl mu Will. Bez dalšího slova se otočil. Jem si stoupnul k němu, takže teď k sobě stáli zády. Jem čelil otevřeným předním dveřím a Will obrovským točitým schodům.
Něco se objevilo na vrcholu schodiště. Nejdřív Will uviděl jen střídavý vzor černé a bílé, který se postupně vynořoval víc a víc. Přitom zpěv stále sílil a Willovi se chloupky vzadu na krku ježily ještě víc.
Pot mu máčel vlasy na spáncích a stékal mu vzadu po kříži, kde ho uchvacoval mrazivý vzduch.
Byla v polovině cesty po schodech, než jí konečně poznal. Paní Temná. Dlouhé kostnaté tělo měla oblečené v jakémsi rouchu jeptišky. Byl to beztvarý tmavý plášť, který jí padal od krku až k nohám. V jedné ruce, na které měla drápy, držela lucernu bez světla. Byla sama, i když ne tak docela, uvědomil si Will, když se zastavila na odpočívadle. Věc, kterou svírala, nebyla lucerna. Byla to oddělená hlava její sestry.
"U andělů," zašeptal Will. "Jeme, podívej se."
Jem se otočil a zaklel taky. Hlava paní Černé visela z copu šedivých vlasů, které k sobě paní Temná tiskla, jako by to byl nějaký neocenitelný artefakt. Hlava měla otevřené oči, které byly celé bílé jako vařené vejce. V pootevřených ústech měla ještě zaschlou krev. Vytékala jí z jednoho koutku.
Paní Temná přestala zpívat a zasmála se jako školačka. "Zlobiví. Zlobiví," řekla. "Takhle se vloupat do mého domu. Zlí, malí Temní lovci."
"Myslel jsem si," řekl Jem polohlasem, "že je její sestra naživu."
"Možná, že jí přivedla zpátky k životu a pak jí tu hlavu zase usekla," zamumlal Will. "Vypadá to jako hodně práce pro nic za nic, jenže pak ..."
"Vraždící Nephilime," zavrčela paní Temná a ulpěla pohledem na Willovi. "Nestačilo ti zabít mou sestru jednou? Vrátil ses, abys mi zabránil v tom, znovu jí oživit. Víš vůbec, jaké to je, být úplně sama?"
"Víc, než si dovedeš představit," řekl Will pevně. Viděl Jemův postranní zmatený pohled. Hlupáku, pomyslel si Will. Neměl bych říkat takové věci.
Paní Temná se vyhoupla na nohy. "Jsi smrtelný. Jsi sám jen chvilku. Jen jeden vzdech vesmíru. Já jsem sama už navždy." Pevně k sobě přitiskla hlavu. "Co je vám vůbec do mě? Určitě se v Londýně dějí mnohem horší zločiny, které by naléhavě vyžadovaly pozornost Temných lovců, než moje ubohé pokusy na znovuoživení mé sestry."
Will se setkal s Jemovým pohledem. Ten jen pokrčil rameny. Je jasné, že byl stejně zmatený jako Will.
"Je sice pravda, že černá magie je v rozporu se zákonem," řekl Jem, "ale je tu taky závazné kouzlo na spoutání démonské energie. A to už vyžaduje naši pozornost. A dost naléhavě."
Paní Temná na ně zírala. "Závazné kouzlo? Spoutání démonské energie?"
"Nemá smysl předstírat. Známe přesně tvé plány," řekl Will. "Víme o automatech, závazném kouzlu a i o tvých službách Magisterovi, do jehož úkrytu má právě teď namířeno zbytek Enklávy. Až skončí dnešní den, bude kompletně vymazán z povrchu země. Už tu není nikdo, na koho se můžeš obrátit, není už místo, kde by ses mohla schovat."
Paní Temná viditelně zbledla. "Magister?" zašeptala. "Našli jste Magistera? Ale jak..."
"Přesně tak," řekl Will. "De Quincey nám unikl už jednou, ale tentokrát ne. Víme kde je a-"
Jeho slova byla utopena v hlučném smíchu. Paní Temná se opírala o zábradlí schodiště a vesele se řehtala. Will a Jem na ní zmateně zírali, když se narovnala. Načernalé slzy jí vesele tekly po obličeji. "De Quincey, Magister!" vykřikla. "Ten teplouš co si čechrá svý upírský peří! Aaa, to je vtip! Vy jedni hloupí blázni!"
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 30. června 2011 v 14:23 | Reagovat

Páni! Že by De Quincey nebyl Magister? Vypadá to,že je Mortmain pěkně oblafnul.Těšim se na pokráčko. Díky moc za překlad! ;-)  :-)

2 Petaaa Petaaa | 30. června 2011 v 14:41 | Reagovat

skvělá kapitola hlavně ten konci a super překlad :-)

3 Cimbelina Cimbelina | 30. června 2011 v 15:01 | Reagovat

Heh, wow. :-)  :-)

4 H@nka H@nka | 30. června 2011 v 15:38 | Reagovat

sakra a kdo je teda ten Magister???

5 Marti Marti | Web | 30. června 2011 v 16:11 | Reagovat

[4]: To se dozvíte večer.. ;-)

6 jitush jitush | 30. června 2011 v 19:43 | Reagovat

moc dobry!!! :-D to je drama, tesim se na pokracovani:-) diky moc!!!!!

7 viki viki | 30. června 2011 v 20:38 | Reagovat

Skvělý... děkuji !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama