Clockwork angel - 6.kapitola 2/2

6. června 2011 v 0:46 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 6 2/2

Byla to nepřekvapivě Charlotte, která překonala jako první svůj údiv. "Pane Mortmaine, nejsem si jistá, co jste tím myslel-"
"Samozřejmě, že jste si jistá." Usmíval se. Jeho štíhlá tvář byla obdařená rozpustilým úsměvem od ucha k uchu. "Temní lovci. Nephilimové. To je to, jak si říkáte, ne? Míšenci lidí a andělů. Divné, protože v Bibli byli Nephilimové odporná monstra, ne?"
"Víte, to není tak docela pravda," řekl Henry, neschopný ubránit se své vnitřní puntičkářské stránce. "Je tu totiž mnoho dohadů, co se týče překladu z originálu Aramaic-"
"Henry," řekl Charlotte varovně.
"Opravdu držíte v pasti duše démonů, které jste zabili, ve velkém krystalu?" pokračoval Mortmain a měl doširoka otevřené oči. "To je pozoruhodné!"
"Myslíte Pyxis?" Henry vypadal zaskočeně. "Není to krystal, jen dřevěná krabice. A nejsou to duše - démoni nemají duši. Mají energii-"
"Mlč, Henry," okřikla ho Charlotte.
"Paní Branwellová," řekl Mortmain. Znělo to až moc vesele. "Prosím, neznepokojujte se. Já už vím o vašem druhu všechno. Jste Charlotte Branwellová, ne? A tohle je váš manžel Henry Branwell. Přijeli jste z Londýna ze Společenství. Z místa, kde byl kdysi kostel Všech svatých. Opravdu jste si mysleli, že nevím, kdo jste? Zejména potom, co jste se snažili okouzlit mého sluhu? Nemůže ho to nijak ovlivnit. Má z toho maximálně vyrážku."
Charlotte přimhouřila oči. "A jak jste přišel ke všem těmhle informacím?"
Mortmain se dychtivě naklonil dopředu a rozhodil rukama. "Studuju okultní vědy. Od chvíle, když jsem byl ještě jako mladý muž v Indii, a když jsem se o nich poprvé dozvěděl, začala mě tahle Říše stínů fascinovat. Pro člověka v mé pozici, s dostatečnými prostředky a s více, než jen dostatkem času, jsou mnohé dveře otevřené. Existují knihy, které si lze pořídit a informace, které si lze koupit. Informace o vaší existenci nejsou až tak tajné, jak si možná myslíte."
"Možná," řekl Henry a zněl nešťastně, "ale je to nebezpečné. Zabíjení démonů není to samé jako střílení tygrů. Můžou vás lovit stejně dobře, jako vy lovíte je."
Mortmain se zasmál. "Můj milý, nemám v úmyslu vrhnout se do boje s démony s holýma rukama. Samozřejmě, že tenhle druh informací je nebezpečný v horkokrevných a nezodpovědných rukách, ty moje jsou ale opatrné a rozumné. Hledám jen rozšíření znalostí o světě, ve kterém žiju, nic víc." Podíval se po místnosti. "Musím říct, že jsem nikdy dřív neměl tu čest mluvit s Nephilimem. Samozřejmě, že v literatuře je zmínka o vás velmi častá, ale o něčem číst a opravdu to zažít, jsou dvě úplně odlišné věci. Jsem si jistý tím, že se mnou budete souhlasit. Je toho tolik, kolik byste mě toho mohli naučit-"
"Tohle," řekla Charlotte mrazivým tónem, "bohatě stačí."
Mortmain se na ní zmateně podíval. "Promiňte?"
"Vzhledem k tomu, že víte tolik o Nephilimech, pane Mortmaine, mohla bych se vás zeptat, jestli víte, co je to civil?"
Mortmain vypadal arogantně. "Ničíte démony. Kvůli ochraně lidí - civilů, jak jsem pochopil, že nám říkáte."
"Ano," řekla Charlotte, "a trávíme tím tak velké množství času hlavně díky jejich pošetilosti. Teď vidím, že vy nejste žádnou vyjímkou z tohohle pravidla."
Mortmain vypadal opravdu překvapeně. Podíval se na Henryho. Charlotte věděla, jak vypadají. Byl to pohled, který si vyměňují muži. Pohled, který říkal, jak to, že nedokážete zvládnout svou manželku, pane? Pohled, pomyslela si, který byl pro Henryho úplně zbytečný, protože ten vypadal, že se snaží očima rentgenovat plány na Mortmainově stole a věnoval velmi malou pozornost rozhovoru.
"Myslíte si, že okultní znalosti, které jste získal, vás činí velmi znalým mužem," řekla Charlotte. "Ale viděla jsem mnoho mrtvých civilů, pane Mortmaine. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme viděli pozůstatky lidí, kteří se považovali za odborníky magických praktik. Vzpomínám si, když jsem byla ještě malá a byli jsme zavoláni do domu nějakého advokáta. Patřil k nějaké hloupé skupině mužů, kteří věřili, že jsou kouzelníci. Trávili čas zpíváním a nošením zvláštního šatstva a kreslením pentagramů na zem. Jednoho večera se rozhodl, že jsou jeho dovednosti dostatečné, aby se pokusil povolat démona."
"A vyvolal ho?"
"Vyvolal," řekla Charlotte. "Přivedl k sobě démona jménem Marax. Pokračovalo to ale jeho zabitím a vyvražděním celé jeho rodiny." Její tón byl věcný. "Našli jsme je v jeho domě. Bez hlav. Vysící vzhůru nohama na stropě. Nejmladší z jeho dětí bylo praženo na rožni nad ohněm. Maraxe jsme nikdy nenašli."
Mortmain zbledl, ale udržel ve svém hlase vyrovnaný tón. "Vždycky jsou tu ti, kteří přecení své schopnosti," řekl. "Ale já-"
"Ale vy nikdy nebudete tak hloupý," řekla Charlotte. "Zachráníte se. V tomhle momentě. Nebudete hlupák. Díváte se na Henryho a na mě a nebojíte se nás. Baví vás to! Pohádka ožívá!" Tvrdě udeřila rukou o okraj stolu, čímž Mortmaina donutila nadskočit. "Moc Clavů stojí za námi," řekla tak chladným tónem, jakým v té chvíli dokázala. "Naším posláním je chránit lidi. Jako je Nathaniel Gray. Zmizel a jistě za tím stojí něco nadpřirozeného. A my tu najdeme jeho bývalého zaměstnavatele, který je prokazatelně namočený do okultních věcí. Je až neuvěřitelné, že tyhle dvě skutečnosti spolu nejsou nějak propojené."
"Já-on- pan Gray zmizel?" koktal Mortmain.
"Zmizel. Jeho sestra k nám přišla a hledala ho. Párem čarodějnic byla informovaná, že je ve vážném nebezpečí. Zatímco vy, pane, vypadáte, že se bavíte jeho možnou smrtí. A Clavové se nedívají laskavě na ty, kteří stojí v cestě jejich zákoníku."
Mortmain si přejel rukou přes obličej. Když jí sundal, měl šedou barvu. "Já vám, samozřejmě," řekl, "povím všechno, co chcete vědět."
"Výborně." Charlottino srdce bilo rychle, ale její hlas neprozrazoval ani nejmenší známky úzkosti.
"Kdysi jsem znal jeho otce. Nathanielova otce. Zaměstnával jsem ho před téměř dvaceti lety, když bylo jméno Mortmain ještě známé v lodní dopravě. Měl jsem pobočky v Hong Kongu, Šanghaji, Tianjin-" Zarazil se, když začala Charlotte netrpělivě klepat prsty o stůl. "Richard Gray pro mě pracoval tady v Londýně. Byl to můj prokurista. Laskavý a chytrý člověk. Mrzelo mě, když jsem o něj přišel. Přestěhoval se se svou rodinou do Ameriky. Když mi Nathaniel napsal a řekl mi, kdo je, nabídl jsem mu tady práci."
"Pane Mortmaine," Charlottin hlas byl tvrdý. "Tohle není podstatné-"
"Ach, ano, to je," trval na svém malý muž. "Víte, moje znalosti okultních věd mi vždycky pomáhali v mých obchodních záležitostech. Před několika lety zkrachovala velmi známá banka na Lombardově ulici - zničilo to desítky velkých podniků. Moje známosti s čaroději mi pomohly vyhnout se katastrofě. Byl jsem schopný stáhnout své investice ještě před tím, než banka skončila. Zachránilo mi to společnost. Ale jen to vzbudilo Richardovo podezření. Pátral a nakonec mě konfrontoval. Věděl o klubu Pandemonium."
"Pak tedy jste členem," zamumlala Charlotte. "Samozřejmě."
"Nabídl jsem Richardovi členství v klubu - dokonce jsem ho vzal na setkání, nebo dvě- ale on byl k tomu lhostejný. Krátce poté odcestoval se svou rodinou do Ameriky." Mortmain máchl rukama. "Pandemonium klub není pro každého. Jsem zběhlý cestovatel. Slyšel jsem příběhy o podobných organizacích v mnoha městech. O skupinách lidí, kteří vědí o Říši stínů a chtějí spolu sdílet své znalosti a zkušenosti. Za utajení svého členství ale draze platí."
"Někdo platí víc, než jiní."
"Tohle není organizace zla," řekl Mortmain. Znělo to téměř zraněně. "Udělali spoustu skvělých pokroků. Vynalezli mnoho skvělých věcí. Viděl jsem čaroděje vytvořit stříbrný prsten, který mohl dopravit jeho nositele do úplně jiného místa. Stačilo s ním jen otočit na prstě. Nebo dveře, které vás teleportují kamkoliv na světě. Viděl jsem muže, který přežil, i když byl na pokraji smrti-"
"Jsem si vědoma, co to je magie a co dokáže, pane Mortmaine." Charlotte se podívala na Henryho, který zkoumal plán nějakého mechanického robota, který visel na zdi.
"Je tu jedna věc, která mě znepokojuje. Čarodějky, které zřejmě unesly pana Graye, jsou nějak, spojeny s klubem. Vždycky jsem slyšela, že je to jen klub civilů. Proč by v něm měli být Podvsěťani?"
Mortmain se zamračil. "Podsvěťané? Chcete říct ty nadpřirozené pohádky - čarodějové, vlkodlaci a podobně? Existují úrovně členství, paní Branwellová. Civil jako já se může stát členem klubu. Ale ti nahoře -ti co řídí podnik- jsou Podsvěťané. Čarodějové. Vlkodlaci. Upíři. Pohádkový klub se nám ale vyhýbá. Příliš mnoho z nás totiž vlastníme nějaké podniky - železnice, továrny a další. Nenávidí takové věci." Zavrtěl hlavou. "Jsou sice krásné pohádkové bytosti, ale myslím si, že pokrok pro ně bude znamenat smrt."
Charlotte byla nezaujatá myšlenkou Mortmaina na pohádkovou zemi. Její mysl pracovala na plné obrátky. "Nechte mě hádat. Přivedl jste Nathaniela Graye do klubu přesně tak, jak jste tam přivedl jeho otce."
Mortmain vypadal, že opět získal trochu ze své staré sebedůvěry, která ho během rozhovoru opustila.
"Nathaniel pracoval ve své kanceláři v Londýně jen několik dní. Pak mě konfrontoval. Dozvěděl jsem se, že shromáždil informace o zkušenostech jeho otce v klubu. Toužil vědět víc. Nemohl jsem ho odmítnout. Přivedl jsem ho na schůzku a myslel jsem, že to tím skončilo. Ale nebylo to tak." Zavrtěl hlavou. "Nathaniel se v klubu pohyboval jako ryba ve vodě. Několik týdnů po tomhle prvním setkání zmizel ze svého domu. Poslal mi dopis, kde mi oznamoval, že končí v práci a řekl, že se chystá na další práci pro člena klubu Pandemonium. Někoho, kdo byl zřejmě ochotný mu platit jeho hazardní zvyky." Povzdechl si. "Netřeba poznamenávat, že tam nenapsal žádnou zpáteční adresu."
"A to je všechno?" Charlotte zvýšila nevěřícně hlas. "Nepokoušel jste se ho hledat? Přijít na to, kam odešel? Kdo byl jeho nový zaměstnavatel?"
"Muž může být zaměstnaný kdekoliv se mu zlíbí," řekl Mortmain bouřlivým hlasem. "Nebyl tu žádný důvod myslet si, že-"
"A vy jste ho od té doby neviděl?"
"Ne. Říkal jsem vám, že-"
Charlotte ho přerušila. "Říkáte, že se v klubu Pandemonium pohyboval jako ryba ve vodě. Takže jste ho neviděl na setkání klubu potom, co opustil své zaměstnání?"
Záblesk paniky probleskl Mortmainovýma očima. "Já ... já jsem od té doby nebyl na setkání. Práce mě stále velmi zaměstnává."
Charlotte se podívala tvrdě na Axela Mortmaina přes jeho masivní stůl. Vždycky si myslela, že se takhle pozná dobře charakter. Na muže jako je Mortmain narazila už předtím. Blafující, sebevědomé muže, kteří věřili, že úspěch v podnikání nebo jakýkoliv jiný pozemský úspěch automaticky znamenal i stejný úspěch v magii. Znovu si vzpomněla na advokáta. Stěny domu v Knightsbridge postříkané krví jeho rodiny. Myslela na to, jakou hrůzu musel pocítit v posledních chvílích jeho života. Viděla podobný strach v očích Axela Mortmaina.
"Pane Mortmaine," řekla, "nejsem blázen. Vím, že je tu něco, co mi neříkáte." Vzala z kabelky jednu mechanickou součástku, kterou Will našel v domě Temných sester a postavila ji na stůl. "To vypadá jako něco, co by mohla vyrobit vaše továrna."
Mortmain přesunul svůj pohled na malý kousek kovu na svém stole. "Ano - ano, to je jedno z mých ozubených kol. A co má být?"
"Dvě čarodějnice -které si říkají Temné sestry- vraždily lidi. Mladé dívky. Byly to ještě děti. A tohle jsme našli ve sklepě jejich domu."
"Já s těmi vraždami nemám nic společného!" vykřikl Mortmain. "Nikdy jsem - si nemyslel-" Začal se potit.
"Co tím myslíte?" hlas Charlotte byl měkký.
Mortmain zvedl kolečko třesoucími se prsty. "Nedovedete si představit ..." Jeho hlas se zlomil. "Před několika měsíci jeden z členů klubu - velmi starý a mocný Podsvěťan- ke mně přišel a požádal mě, abych mu levně prodal pár mechanických součástek. Zubů, koleček a podobně. Neptala jsem se k čemu to bylo - proč bych měl? Na té žádosti se mi nezdálo nic zvláštního."
"Nebyl to náhodou," řekla Charlotte, "stejný muž, k němuž se připojil Nathaniel, aby pro něj mohl pracovat potom, co dal u vás výpověď?"
Mortmain pustil kolečko. Udeřil do něj pěstí a tím zastavil jeho pohyb. Ačkoliv nic neřekl, Charlotte došlo, že byl její odhad správný. Jejími nervy projel triumfální třes.
"Jeho jméno," řekla. "Řekněte mi jeho jméno."
Mortmain zíral na stůl. "Kdybych vám to řekl, stálo by mě to život."
"A co život Nathaniela Graye?" řekla Charlotte.
Bez toho, aby na ní pohlédl, Mortmain zavrtěl hlavou. "Nemáte ponětí, jak mocný tenhle člověk je. Jak je nebezpečný."
Charlotte se napřímila. "Henry," řekla. "Henry, přines mi Posla."
Henry se odvrátil od zdi a zmateně na ni zamrkal. "Ale zlato-"
"Přines mi ten přístroj!" odsekla Charlotte. Když křičela na Henryho, bylo to jako kopat do štěněte. Ale někdy to bylo potřeba.
Zmatený pocit neopouštěl jeho tvář, když se připojil ke své manželce před Mortmainovým stolem. Vytáhl něco z kapsy u saka. Byl to oválný železný předmět, který byl na vrchu olemován zvláštními symboly. Charlotte si ho vzala a otočila se na Mortmaina.
"Tohle je Posel," řekla mu. "Umožní mi to povolat Clavy. Během tří minut obklopí váš dům. Nephilimové vás vytáhnou z téhle místnosti i přes vás křik a chabé bránění se. Budou vás mučit tak hrozným způsobem, dokud vás nedonutí promluvit. Víte, co se stane s člověkem, kterému se dostane do očí démoní krev?"
Mortmain na ní vrhl vyděšený pohled, ale nic neřekl.
"Prosím, nezkoušejte mě, pane Mortmaine." Předmět v Charlottině ruce byl kluzký potem, ale její hlas byl pevný. "Nerada bych se dívala, jak umíráte."
"Dobrý bože člověče, řekněte jí to!" vybuchl Henry. "Opravdu to nemáte zapotřebí, pane Mortmaine. Jen si to děláte těžší."
Mortmain si zakryl rukama obličej. Vždycky se chtěl setkat s opravdovými Temnými lovci, pomyslela si Charlotte při pohledu na něj. A teď měl, co chtěl. "De Quincey," řekl. "Neznám jeho křestní jméno. Jen de Quincey."
U andělů. Charlotte pomalu vydechla. Přístroj jí i s rukou sklouzl na stranu. "De Quincey? To nemůže být ..."
"Víte, kdo to je?" zeptal se Mortmain dutým hlasem. "Dobře, myslel jsem si, že budete."
"Je hlavou mocného upířího klanu v Londýně," řekla Charlotte téměř neochotně. "Velmi vlivný muž a spojenec Clavů. Neumím si představit, že-"
"Je šéf toho klubu," řekl Mortmain. Vypadal vyčerpaně a nabíral šedou barvu. "Všichni ostatní se mu zodpovídají."
"V čele klubu? Má nějaký titul?"
Mortmain vypadal, překvapeně, když se ho na to zeptala. "Magister."
Rukou, která se jí mírně třásla, si dala předmět, který držela do kapsy. "Děkuji vám, pane Mortmaine. Velmi jste nám pomohl."
Mortmain se na ní podíval s jakousi vyčerpaností a záští. "De Quincey zjistí, že jsem vám to řekl. Zabije mě."
"Clavové se postarají o to, aby se to nestalo. A my z toho všeho vynecháme vaše jméno. Nikdy se nedozví, že jste s námi mluvil."
"To byste udělali?" řekl Mortmain tiše. "I přes to všechno moje - pošetilé bláznovství?"
"Máte naději, pane Mortmaine. Vypadá to, že jste si uvědomil vlastní hloupost. Clavové vás budou sledovat - nejen pro vaší ochranu, ale aby viděli, že se držíte dál od klubu Pandemonium a podobných organizací. Pro vaše vlastní dobro doufám, že pro vás bylo naše setkání dostatečným varováním."
Mortmain přikývl. Charlotte přešla ke dveřím. Henry šel za ní. Když stála na prahu, Mortmain k ní znovu promluvil. "Byli to jen součástky," řekl tiše. "Jen zařízení. Neškodné."
Byl to Henry, který tentokrát překvapil Charlotte svou odpovědí. Ani se neotočil. Jen řekl: "Neživé objekty jsou vždycky neškodné, pane Mortmaine. Ale to se nedá říct o lidech, kteří s nimi manipulují."
Mortmain už nic neřekl, když dva Temní lovci opouštěli místnosti. O několik chvil později už byli venku na náměstí. Dýchali čerstvý vzduch - tak čerstvý, jak jen kdy vzduch v Londýně mohl být. Protkaný uhelným kouřem a prachem. Charlotte si pomyslela, že už tu alespoň nebylo cítit zoufalství a strach, které visely jako mlžný opar v pokoji Mortmaina.
Vyndala předmět z kapsy a podala ho Henrymu. "Myslím, že bych se tě měla zeptat," řekla a nasadila vážný výraz, "co to vlastně je, Henry?"
"Něco, na čem jsem pracoval." Podíval se na to s láskou. "Zařízení, které dokáže najít démoní energii. Chtěl jsem tomu říkat Senzor. Ještě jsem to nedokončil, ale brzy to udělám!"
"Jsem si jistá, že to bude báječné."
Henry odvrátil pohled od zařízení a zamilovaně se podíval na svou ženu. To bylo vzácné.
"To bylo prostě geniální, Charlotte. Předstírat, že bys mohla na místě zavolat Clavy. Jen, abys vystrašila člověka! Ale jak jsi mohla vědět, že pochopím a budu hrát tvou hru?"
"No, udělal jsi to, miláčku," řekla Charlotte. "Nebo ne?"
Henry vypadal rozpačitě. "Je až strašidelné, jak úžasná jsi, má drahá."
"Děkuju, Henry."
...
Jízda zpátky do Společenství byla tichá. Jessamine se dívala z okna kočáru na Londýnský provoz a odmítala říct jediné slovo. Držela v klíně deštník a zdála se naprosto lhostejná k tomu, že krev na jeho okrajích barvila její bundu. Když dorazili k budově, nechala Thomase, aby jí pomohl dolů z přepravy. Natáhla se po Tessině ruce.
Tessa byla překvapená z náhlého kontaktu, a tak jen zírala. Jessamininy prsty byly v těch jejích ledové.
"Pojď se mnou," vyštěkla netrpělivě Jessamine a přitáhla si svojí společnici k sobě. Mířily ke dveřím společenství a Thomas za nimi zůstal zírat.
Tessa se nechala dívkou vytáhnout po schodech a pak pokračovali dovnitř. Šli po dlouhé chodbě, téměř totožné s tou, kde byla ložnice Tessy. Jessamine se zastavila před dveřmi a tlačila Tessu před sebou. Následovala jí a zavřela za nimi dveře. "Chci ti něco ukázat," řekla.
Tessa se rozhlédla kolem. Byla to další z velkých ložnic, kterých se zdálo, že je ve Společenství nepřeberné množství. Ta Jessamina byla vyzdobena dle jejího vkusu. Dřevem obložené zdi byly vytapetované růžovým hedvábím. Pokrývka na sobě měla vzor květin. Byl tam bílý toaletní stolek. Jeho povrch byl pokryt draze vypadajícím setem: skříňka na prsteny, láhev vody na květiny, stříbrný hřeben, zrcadlo.
"Tvůj pokoj je nádherný," řekla Tessa. Bylo to spíš proto, aby trochu zklidnila Jessamininu hysterii než proto, že by to myslela vážně.
"Je příliš malý," řekla Jessamine. "Ale pojď - pojď sem."
Hodila zkrvavený deštník na postel a přešla přes místnost k rohu, kde bylo okno. Tessa ji poněkud rozpačitě následovala. V rohu nebylo nic, ale na vysokém stole byl domeček pro panenky. Ne ten druh dvoupokojového lepenkového Dolly hracího domu, který měla Tessa jako dítě. Tohle byla krásná miniaturní reprodukce skutečného Londýnského městského domu. Když se ho Jessamine dotkla, Tessa uviděla, že se jeho drobné dveře otevřely.
Tessa zatajila dech. Byly tam krásné malé místnosti, dokonale zdobené miniaturním nábytek. Všechno bylo postavené ve zmenšeném měřítku. Malé dřevěné židle, polštáře nebo třeba litinová kamna v kuchyni. Byly tam taky malé panenky s čínskými hlavami. Na stěnách byly opravdové olejomalby.
"Tohle byl můj dům." Jessamine poklekla, čímž se jí dům dostal do úrovně očí a pokynula Tesse, aby jí následovala.
Tessa nešikovně udělala totéž a snažila se nekleknout si Jessamine na sukni. "Chceš tím říct, že to byl tvůj domeček pro panenky, když jsi byla malá?"
"Ne," Jessamine zněla skoro podrážděně. "To byl můj dům. Můj otec ho pro mě udělal, když mi bylo šest. Je přesně podle vzoru domu, kde jsme dřív žili. Na Cuszonské ulici. Tyhle tapety jsme měly v jídelně" -ukázala na ně- "a tohle jsou přesné židle, které měl otec v pracovně. Vidíš?"
Tessa se na něj soustředěně podívala. Byl to tak upřený pohled, že si byla jistá, že by měla vidět něco, co už bylo nad rámec neuvěřitelně předražené hračky, z které už měla Jessamine dávno vyrůst. Jen prostě nevěděla co. "Je nádherný," řekla nakonec.
"Podívej, tady v salónu je máma," řekla Jessamine a jemně se dotkla malé panenky prstem. Panenka se na plyšovém křesle zakymácela. "A tady, v pracovně si čte papá knihu." Její ruka sklouzla po porcelánové postavičce. "A tady nahoře v malé postýlce je miminko Jessie." Uvnitř malé kolíbky byla opravdu další panenka. Z drobné pokrývky jí koukala jenom hlavička. "Později budou večeřet tady v jídelně. Pak máma a papá budou sedět tady v obývacím pokoji u krbu. Někdy v noci chodili do divadla, na bál nebo šli na večeři." Její hlas zněl skoro dospěle, jako kdyby někomu něco přednášela. Své vzpomínky. "A pak dá maminka tatínkovi polibek na dobrou noc a oni odejdou do svých pokojů, kde budou spát celou noc. Nebude tu žádné volání Clavů, které je budí uprostřed noci, aby šli bojovat s démony. Nikdo je nebude díky jejich krvi sledovat až do domu. Nikdo neztratí ruku ani oko díky vlkodlakovi, nebo se nebude dusit svěcenou vodou, protože je kousnul upír."
Pane Bože, pomyslela si Tesa.
Jako kdyby Jessamine mohla číst Tessiny myšlenky, zkroutil se jí obličej. "Když náš dům shořel, neměla jsem kam jít. Nebylo to tak, že bychom měli nějaké příbuzné, kteří by si mě k sobě mohli vzít. Všechny příbuzenské vztahy, které máma a táta měli, byly s Temnými lovci. Ti s nimi nemluvili, protože odešli od Clavů. Henry byl ten, kdo mi dal ten deštník. Vědělas to? Myslela jsem, že je docela pěkný, než mi řekl, že tkanina je lemovaná kovem ostrým jako břitva. Vždycky to bylo myšleno jako zbraň."
"Zachránila si nás," řekla Tessa. "V parku. Dneska. Neumím bojovat. Vůbec. Pokud bys neudělala to, cos udělala-"
"Neměla jsem to dělat." Jessamine se podívala do domečku pro panenky. Její pohled byl prázdný. "Nechci žít tenhle život, Tesso. Nebudu ho žít. Nezajímá mě, co mám dělat. Nebudu žít jako oni. Raději bych zemřela."
Znepokojená Tessa se jí právě chytala říct, že by takhle neměla mluvit, když se za nimi otevřely dveře. Byla to Sophie. Měla na sobě bílou čepici a elegantní tmavé šaty. Když její oči spočinuly na Tesse, bylo vidět, že se má na pozoru. Řekla: "Slečno Tesso, pan Branwell si vás žádá ve své pracovně. Říká, že je to důležité."
Tessa se obrátila k Jessamine. Chtěla se zeptat, jestli bude v pořádku, ale Jessaminina tvář byla opět nepropustná, jako kdyby zavřela dveře ke svým pocitům. Zranitelnost i hněv byly pryč. Studená maska byla zpátky.
"Jdi, když si tě Henry žádá," řekla. "Jsem z tebe už stejně unavená. Myslím, že mě začíná bolet hlava. Sophie, až se vrátíš, budu potřebovat masáž spánků kolínskou vodou."
Sophiiny oči se setkaly s těmi Tessiny na druhé straně místnosti. Vypadala pobaveně. "Jak si přejete, slečno Jessamine."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jitush jitush | 6. června 2011 v 1:45 | Reagovat

pekne se nam to rozjelo :-) diky ;-)

2 kacena kacena | 6. června 2011 v 11:08 | Reagovat

super, dakujem
boze, Marti, kedy chodis spavat? :-)

3 Marti Marti | Web | 6. června 2011 v 17:14 | Reagovat

[2]: Někdy ve dvanáct, někdy v jednu, někdy i ráno v šest.. Podle nálady.. :-)

4 ivana ivana | 6. června 2011 v 18:32 | Reagovat

[3]:ja by som zomrela :-)

5 H@nka H@nka | 6. června 2011 v 19:02 | Reagovat

kdy bude další kapča???

6 Marti Marti | Web | 6. června 2011 v 20:06 | Reagovat

[5]: dneska.. ;-)

7 Xhex Xhex | E-mail | 6. června 2011 v 20:21 | Reagovat

[6]: nemohla bys to trochu rozvést asi kolem pulnoci? nebo ještě pozděj?

8 Lee Lee | 6. června 2011 v 20:41 | Reagovat

[3]: Jé, konečně někdo, kdo žije podobně jako já. :-D Už jsem si začínala myslet, že jsem divná 8-O  :-D
Jo a díky za překlad... ;-)

9 Marti Marti | Web | 6. června 2011 v 21:18 | Reagovat

[7]: Teď.. ;-)

10 Marti Marti | Web | 6. června 2011 v 21:18 | Reagovat

[8]: :-D nejsi divná.. Já už to praktikuju pár let a sem nadmíru spokojená.. :-)

11 Lee Lee | 6. června 2011 v 21:54 | Reagovat

[10]: Jo já jsem taky spokojená, ale moji rodiče ne. Stává se (celkem často), že jdu spát ve 4 nebo 5 a v 7 vstávám do školy.A to se jim nelíbí.:-?
O tom v kolik chodím spát o víkendu a prázdninách se radši bavit nebudem... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama