Clockwork angel - 8.kapitola 2/2

9. června 2011 v 23:08 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 8 2/2

Otočila se k lady Belcourt. "Mohla bych dostat něco vašeho? Prstýnek nebo třeba kapesník."
Camille si sáhla rukama za hlavu a odhrnula si své kudrnaté blond vlasy, které jí spočívaly na krku. Sundala si svůj náhrdelník. Držela ho svými štíhlými prsty přímo před Tessou. "Tady. Vezmi si ho..."
Se zamračením udělal Jem krok vpřed a vzal si ho od ní. Byl těžký a v jeho středu byl rubín o velikosti ptačího vejce. Byl ledový na dotek. Jako kdyby až doteď ležel ve sněhu. Zavřít ruku kolem něj bylo jako zavřít prsty kolem ledového střepu. Ostře se nadechla a zavřela oči.
Tahle přeměna byla zvláštní. Byla úplně jiná než všechny dosud. Okamžitě se ocitla v temnotě, obalila se kolem ní a světlo, které spatřila v dálce, bylo chladné a stříbrné. Vycházel z něj chlad. Tessa si k sobě přitáhla ledovou hořící záři a pomalu dosáhla až na její jádro. Světle růžová barva se změnila v třpytivě bílé zdi, které jí obklopovaly-
Pak ucítila ostrou bolest ve své hrudi. Na okamžik se jí zrak zbarvil červeně - a pak temně rudě, barvou krve. Všechno bylo rudé a ona začala panikařit. Byla připravena bojovat, aby se osvobodila. Její oční víčka vylétla nahoru-
A ona se tam ocitla znovu. Ve Svatyni. Všichni se na ní dívali. Camille se mírně usmívala a ostatní vypadali překvapeně, i když ne tak ohromeně, jako když se přeměnila v Jessamine.
Ale něco bylo strašně špatně. Cítila uvnitř sebe ohromnou dutou prázdnotu - ne bolest, ale pocit, že jí něco chybí. Prošel jí spalující šok. Sedla si do křesla a přitiskla si ruce na hrudník. Třásla se.
"Tesso?" Jem klesl na paty vedle křesla a vzal jí za ruce. Viděla se v zrcadle, které viselo na protější stěně - nebo přesněji řečeno viděla obraz Camille. Její třpytivé světlé vlasy, které jí volně padaly na ramena a její bílou kůži, která se objevovala nad živůtkem pro Tessu až příliš těsného korzetu -tak těsného, že to nutilo Tessu se červenat- kdyby se teda mohla červenat. Jenže zrudnutí by požadovalo krev, běžící v jejích žilách. S hrůzou si uvědomila, že upíři nedýchají, nejsou teplí ani studení a nemají srdce, které by bilo v jejich prsou.
Takže to byla ta prázdnota. Ten podivný pocit, který měla. Její srdce bylo sice stále v jejím hrudníku, ale bylo mrtvé. Zhluboka se nadechla a vzlykla. Bolelo jí vědomí, že i když mohla dýchat, její nové tělo to nepotřebovalo.
"Ach, Bože," řekla měkkým šepotem Jemovi. "Já - moje srdce nebije. Cítím se, jako kdybych zemřela. Jeme-"
Opatrně a konejšivě jí pohladil po ruce. Podíval se na ní svýma stříbrnošedýma očima. Způsob, jakým se na ní díval, byl stále stejný, i když se změnila její tělesná schránka. Díval se na ní, jako kdyby to byla stále ona. Tessa Grayová. "Žiješ," řekl hlasem tak tichým, že to mohla slyšet jen ona. "Máš na sobě sice jinou kůži, ale jsi to pořád ty, Tesso. A jsi na živu. Chceš vědět, jak to vím?"
Kývla.
"Protože jsi před chvílí řekla slovo Bože. Žádný upír by to nemohl vyslovit." Stiskl jí ruku. "Tvoje duše je stále stejná."
Zavřela oči a opřela se o křeslo. Ještě chvíli se soustředila na tlak jeho rukou na těch jejích. Na jeho teplou kůži, která byla v kontrastu s její ledově chladnou. Třes jejího těla začal pomalu ustupovat. Když otevřela oči, věnovala Jemovi slabý nejistý úsměv.
"Tesso," řekla Charlotte. "Jsi - je všechno v pořádku?"
Tessa odvrátila oči od Jemovi tváře a podívala se na Charlotte, která jí úzkostlivě pozorovala. Will, který stál vedle ní, měl nečitelný výraz.
"Budeš muset trochu procvičovat pohyb a držení těla, pokud budeš chtít přesvědčit de Quinceyho, že jsi já," řekla lady Belcourt. "Nikdy bych se nezhroutila do křesla tak, jako ty."
Naklonila hlavu na stranu. "Přesto to bylo celkem působivé představení. Někdo tě vycvičil velmi dobře."
Tessa si vzpomněla na Temné sestry. Vycvičily jí dobře? Udělaly jí laskavost odblokováním téhle spící síly v ní, i když jí tak moc nenáviděla? Nebo by bylo lepší, kdyby se nikdy nedozvěděla, že byla jiná?
Pomalu ze sebe nechala sklouznout Camillinu kůži. Byl to pocit, jako kdyby stoupala z ledové vody. Pevně se držela Jemovi ruky, když z ní postupně, od hlavy až k patě, pomalu opadávala, jako mrazivá skořápka. Pak jí něco poskočilo uvnitř hrudi. Jako pták, který ležel omráčeně a nehybně potom, co narazil do okna a který potom shromáždil své síly, odrazil se od země a začal stoupat do vzduchu. Její srdce náhle opět začalo bít. Naplnila vzduchem své plíce a pustila Jema. Ruce jí vyletěly k hrudi a prsty stlačila kůži, aby pod nimi opět mohla cítit slabý tlukot.
Podívala se do zrcadla na druhém konci místnosti. Byla znovu sama sebou: Tessa Grayová, ne zázračně krásná upírka. Cítila ohromující úlevu.
"Můj náhrdelník?" řekla lady Belcourt chladně a napřáhla svou štíhlou ruku. Jem vzal rubínový přívěsek z Tessiných rukou, aby ho dal upírce. Tessa viděla, že na stříbrném rámu řetízku bylo vyryté OPRAVDOVÁ LÁSKA NIKDY NEUMÍRÁ.
Podívala se přes místnost na Willa, i když si nebyla jistá, proč to dělá. Zjistila, že se na ní dívá. Oba rychle uhnuli pohledy pryč. "Lady Belcourt," řekl Will, "protože nikdo z nás tady nikdy nebyl v domě de Quinceyho, myslíte, že by bylo možné poskytnout nám půdorys jeho domu nebo i nějaké skici pater a pokojů?"
"Myslím, že bych vám mohla dát něco lepšího." Lady Belcourt zvedla ruce a zapnula si náhrdelník kolem krku. "Magnuse Banea."
"Čaroděje?" Charlotte povytáhla obočí.
"Přesně tak," řekla lady Belcourt. "Zná ten dům stejně dobře, jako já a je často zván na de Quinceyho společenské akce. I když, stejně jako já, se v minulosti vyhýbal večírkům, ve kterých figurovali vraždy."
"To je od něj tak ušlechtilé," zamumlal Will.
"Bude vás tam čekat a provede vás po domu. Nikdo tam nebude překvapen, že vás vidí spolu. Magnus Bane je můj milenec."
Tessa překvapením spadla čelist. Tohle nebylo zrovna to, co by řekla dáma ve slušné společnosti, nebo v jakékoliv společnosti. Ale bylo možné, že to měli upíři jinak? Všichni ostatní vypadaly stejně překvapeně jako ona, kromě Willa. Ten vypadal, jako kdyby se snažil nesmát.
"To je pěkné," řekla Charlotte konečně po dlouhé pauze.
"Jo, to opravdu je," řekla Camilee a vstala. "A teď by mě měl někdo doprovodit ven. Už se připozdívá a já se ještě nekrmila."
Charlotte s obavami sjela Tessu pohledem. "Wille, Jeme, mohli byste jít?"
Tessa se dívala, jak si oba stoupnuli za Camille jako dva vojáci -což, jak si uvědomila, byli- a následovali ji ven z místnosti. Než prošla dveřmi, naposled se zastavila a ohlédla se přes rameno. Blonďaté kadeře jí padaly do tváře, když se usmála. Byla tak krásná, že Tessa při pohledu na ní pocítila jakýsi záchvěv. Stále u ní ale převažoval instinktivní pocit averze.
"Pokud to uděláš," řekla Camille, "a uspěješ -ať najdeš svého bratra nebo ne- můžu ti slíbit, moje malá měničko tvarů, že nebudeš litovat."
Tessa se zamračila, ale Camille už byla pryč. Odešla tak rychle, že se Tessa ani nestačila nadechnout. Tessa se obrátila k Charlotte. "Co myslíš, že to mělo znamenat? To, že nebudu litovat?"
Charlotte zavrtěla hlavou. "Nevím." Povzdechla si. "Ráda bych ti řekla, že to myslí tak, že uděláš dobrý skutek, ale přece jenom je to Camille ..."
"Jsou všichni upíři takoví?" zeptala se Tessa. "Takhle odměření?"
"Mnoho z nich už je naživu dlouhou dobu," řekla Charlotte diplomaticky. "Nevidí věci tak, jak je vidíme my."
Tessa si přejela prsty přes bolavé spánky. "To tedy skutečně nevidí."
...
Ze všech věcí, které Willovi vadily na upírech nejvíc -jak se neslyšeně pohybovali a jejich nelidské zabarvení hlasu- to byl jejich pach, který ho nejvíc rozčiloval. Nebo spíš to, že žádný pach nevydávali. Všechny lidské bytosti byli nějak cítit - jako pot, mýdlo, parfém- ale upíři neměli žádnou vůni, jako voskové figuríny.
Jem, který šel před ním, zrovna držel poslední dveře, které vedly ze Svatyně k východu ze Společenství. Všechny tyhle prostory nebyly svěcené, takže je mohli použít nejen upíři, ale i jiní z jejich branže. Camille se nikdy nemohla dostat hlouběji do Společenství, než byla teď. Její doprovod byl víc, než jen zdvořilost. Měli se ujistit, že náhodně nezabloudí na posvěcenou zem, což by bylo nebezpečné pro všechny zúčastněné.
Camille prošla kolem Jema. Sotva se na něj podívala. Will ji následoval. Zastavil se jen na tak dlouho, aby mohl směrem k Jemovi tiše zamumlat. "Nemá žádný pach."
Jem vypadal zděšeně. "Ty ji cítíš?"
Camille, která na ně čekala u dalších dveří, otočila hlavu a usmála se. "Slyším všechno, co říkáte," odvětila. "Je pravda, že upíři nemají žádný pach. To z nás dělá lepší dravce."
"Tohle a vynikající sluch," řekl Jem a zabouchnul za Willem dveře. Stáli v malé předsíni a jen malé dveře je dělily od náměstí. Camille měla ruku na klice, jako kdyby spěchala pryč. Když ale přes oba její společníky přelétla pohledem, nic uspěchaného v tom nebylo. "Podívejte se na vás dva," řekla, "všechno v černé a stříbrné barvě. Ty bys mohl být upír," řekla Jemovi, "s tvojí bledostí a tvým vzhledem. A ty," řekla Willovi, "dobře, nemyslím si, že by kdokoliv na de Quinceyho večírku mohl pochybovat, že bys mohl být můj lidský služebník."
Jem se podíval na Camille pohledem, který Will vždycky přirovnával ke kusu ostrého skla. Řekl: "Co tady děláte, lady Belcourt? Ten váš plán, de Quincey a to všechno - proč?"
Camille se usmála. Byla krásná. To musel Will přiznat. Ale spousta upírů bylo krásných. Jejich krása se mu vždycky zdála jako krása zvadlých květin - krásná, ale mrtvá. "Jsem tu kvůli tomu, že vědomí, co všechno dělá, tížilo mé svědomí."
Jem zavrtěl hlavou. "Možná jste typ, který sám sebe obětuje jen kvůli principu, ale já tomu nevěřím. Většina z nás dělá věci z nějakého důvodu. Z čistě osobního důvodu. Pro lásku nebo nenávist."
"Nebo pro pomstu," řekl Will. "Přes rok jste věděla, co se tam děje, ale přišla jste až teď."
"Kvůli slečně Grayové."
"Ano, ale to není vše, že?" řekl Jem. "Tessa je jen vaše příležitost. Ale vaše důvody, vaše skutečné motivy, to je něco úplně jiného." Naklonil hlavu na stranu. "Proč tolik nenávidíte de Quinceyho?"
"Nechápu, proč se toho pleteš, malý stříbrný Temný lovče," řekla Camille. Měla stažené rty a ukazovala svoje tesáky. Proti jejím červeným ústům vypadaly jako kousky slonoviny. Will věděl, že upíři můžou ukázat tesáky kdykoliv chtějí, ale stejně to bylo dost znervózňující. "Proč vám záleží na tom, jaké jsou moje motivy?"
Will odpověděl místo Jema. Už pochopil, kam tím celou dobu mířil. "Protože vám jinak nemůžeme věřit. Možná, že nás posíláte do pasti. Charlotte tomu nechce věřit, ale to neznamená, že to není možné."
"Chytit vás do pasti?" řekla Camille výsměšným tónem. "A obrátit na sebe děsivý hněv Clavů? To těžko!"
"Lady Belcourt," řekl Jem, "ať už vám Charlotte slíbila cokoliv, jestli chcete naši pomoc, budete nám muset odpovědět na otázku."
"Tak dobře," vzdala se. "Vidím, že nebudete spokojeni, dokud vám to nevysvětlím. Ty," řekla a kývla směrem k Willovi, "máš pravdu. Ale vypadá to, že toho moc nevíš o lásce a pomstě. Na to jsi ještě moc mladý. Ale jednoho dne o tom můžeme diskutovat." Znovu se usmála, ale její oči úsměv nesdílely. "Měla jsem milence,"řekla. "Byl to měnič. Vlkodlak. Mezi Dětmi noci a Dětmi měsíce je láska nebo obcování zakázané. Byli jsme opatrní, ale de Quincey nás našel. Vytáhl nás oba ven a tam ho zavraždil. Způsobem, kterým se vraždí chudí věznění civilové na jeho večírcích." Její oči zářily jako zelené lampy, když oba přejela pohledem. "Milovala jsem ho, ale de Quincey ho zavraždil. A ostatní upíři mu pomáhali a povzbuzovali ho. Nikdy jim to neodpustím. Všechny je zabijte."
...
Dohoda, která trvá už deset let, zaznamenala historický moment. Obě skupiny už se nesnaží zničit navzájem. Teď se spojili proti společnému nepříteli, démonovi. Na podepsání Dohody v Idris bylo padesát mužů: deset Dětí noci, deset Dětí Lilith, deset nadpřirozených bytostí, deset Dětí Měsíce a deset Dětí Razielovi krve.
...
Tessa sebou škubla, když uslyšela zaklepání na dveře. Zrovna usínala na polštáři a prstem pořád držela místo, kde skončila ve četení v Kodexu Temných lovců. Potom, co položila knihu, stačila se ještě posadit a přetáhnout přes sebe deku, než se otevřely dveře. Dovnitř se protlačilo světlo lampy a hned za ním se vynořila Charlotte. Tessa ucítila uvnitř zvláštní bodnutí. Možná zklamání. Ale koho jiného by tu měla čekat? I přes pozdní hodinu byla Charlotte oblečená, jako kdyby se chystala jít ven. Měla vážnou tvář, ale pod očima měla tmavé kruhy. "Jsi vzhůru?"
Tessa přikývla a zvedla knihu, kterou četla. "Čtu si."
Charlotte nic neřekla, ale přešla přes pokoj a posadila se na kraj Tessiny postele. Natáhla ruku. Měla v dlani něco zářícího. Byl to řetízek s andělem. "Nechala jsi ho u Henryho."
Tessa odložila knihu a vzala si přívěšek. Přetáhla si řetízek přes hlavu a ucítila, jak se jí známá hmotnost usadila na jejím hrdle. "Řekl ti, jestli se z toho něco dozvěděl?"
"Nejsem si jistá. Řekl, že je všechno už na vnitřní straně ucpané dlouholetou rzí, a že se hodně diví, že pořád jdou. Vyčistil celý mechanismus, ačkoliv to nevypadá, že by došlo k nějakým velkým změnám. Možná, že teď budou trochu přesnější?"
"Možná." Tesse to bylo jedno. Byla prostě šťastná, že je anděl, vzpomínka na její matku a její život v New Yorku, zpátky v jejích rukách.
Charlotte si složila ruce do klína. "Tesso, je tu něco, co jsem ti neřekla."
Tessino začalo bít srdce rychleji. "Co je to?"
"Mortmain ..." Charlotte zaváhala. "Když jsem ti řekla, že Mortmain představil tvého bratra klubu Pandemonium, byla to pravda. Ale ne celá. Tvůj bratr už věděl o Říši stínů předtím, než mu o něm řekl. Zdá se, že se to dozvěděl od tvého otce."
Tessa ohromeně mlčela.
"Kolik vám bylo let, když vám zemřeli rodiče?" zeptala se Charlotte.
"Byla to nehoda," řekla Tessa omámeně. "Byli mi tři. Natovi bylo šest."
Charlotte se zamračila. "Byl moc mladý na to, aby tvůj otec svěřil všechno o klubu svému synovi ... i když je to možné."
"Ne," řekla Tessa. "Ne, ty mi nerozumíš. Měli jsme obyčejnou výchovu. Jako většina ostatních dětí. Teta Harriet byla tou nejpraktičtější ženou na světě. A ona by to věděla, ne? Byla to mladší sestra mé matky. Vzali jí z Londýna sebou do Ameriky."
"Lidé mají tajemství, Tesso. Někdy dokonce i ti, které milujeme." Charlotte přejela prsty po obálce Kodexu, kde byla vyryta jeho reliéfní pečeť. "Musíš si to přiznat. Dává to smysl."
"Smysl? Tohle nedává žádný smysl!"
"Tesso..." povzdechla si Charlotte. "Nevíme, proč máš schopnosti, které máš. Ale pokud byl jeden z tvých rodičů nějak zapojený do magického světa, nemyslíš, že by to mohlo mít nějakou souvislost? Pokud byl tvůj otec členem klubu Pandemonium, nebyl by to způsob, jak by mohl de Quincey vědět o tvých schopnostech?"
"Jo, možná." řekla Tessa zdráhavě. "Já jen že ... Tak moc jsem věřila, když jsem poprvé přišla do Londýna, že všechno co se mi děje, je jen sen. Že můj život předtím byl reálný a tohle je jen hrozná noční můra. Myslela jsem, že kdybych našla Nata, mohli bychom se vrátit do života, který jsme měli předtím." Zvedla oči k Charlotte. "Ale teď si nemůžu pomoct, říkám si, jestli život, co jsem měla předtím, nebyl jen sen a tohle všechno teď je pravda. Pokud moji rodiče věděli o klubu Pandemonium - jestli byli součástí Říše stínů - pak už není žádný svět, kam bych se mohla vrátit, až tohle všechno skončí."
Charlotte měla stále ruce složené v klíně a pevně se na Tessu podívala. "Už jsi někdy přemýšlela, odkud se vzala jizva na Sophiině tváři?"
Zaskočená Tessa se zmohla jen na koktání. "Já - já přemýšlela jsem, ale já - nezeptala jsem se."
"Udělalas dobře," řekla Charlotte. Její hlas byl chladný a pevný. "Když jsem ji poprvé uviděla, krčila se ve dveřích. Špinavá, s krvavým hadrem přitisknutým na tvář. Viděla mě, jak kolem ní procházím, i když jsem v té době byla pod vlivem runy okouzlení. To bylo to, co upoutalo mou pozornost. Má dar zraku, stejně jako Thomas a Agáta. Nabídla jsem jí peníze, ale ona si je nechtěla vzít. Přemluvila jsem jí, aby mě doprovodila do čajovny, kde mi řekla, co se jí stalo. Byla služka v domě Johna St. Wooda. Salónní služky jsou samozřejmě vybírány podle vzhledu a Sophie byla krásná - což se pro ní sice ukázalo být velkou výhodou, ale i nevýhodou. Dokážeš si představit, že se zalíbila synovi pána domu a sváděl ji. Ona ho ale opakovaně odmítala. Ve vzteku vzal jednou nůž a pořezal jí na tváři. Řekl jí, že když jí nemůže mít on, zajistí, aby už jí nikdo jiný nechtěl."
"To je hrozné," zašeptala Tessa.
"Šla za svou paní, matkou toho kluka, ale on tvrdil, že se ona pokusila svést ona jeho a on si vzal nůž a použil ho proti ní, když se snažil bránit svou čest. Samozřejmě ji vyhodili na ulici. V době, kdy jsem jí našla, byla v její tváři příšerná infekce. Přivezla jsem ji sem a přivedla Mlčenlivé bratry, aby se na ní podívali. I když se jim ale podařilo vyléčit infekci, nemohli vyléčit její jizvy."
Tessa si položila ruku na vlastní tvář v gestu nevědomé sympatie. "Chudák Sophie."
Charlotte naklonila hlavu na stranu a podívala se na Tessu svýma jasnýma hnědýma očima. Měla tak pevný pohled, že si Tessa nemohla vzpomenout, kdy naposled se cítila tak malá a nepatrná. "Sophie má dar," řekla. "Má zrak. Může vidět to, co jiní ne. V jejím minulém životě stále uvažovala, jestli není blázen. Teď ví, že není žádný blázen, ale že je zvláštní. Tam byla jen salónní služka, která by pravděpodobně přišla o své postavení ve chvíli, kdy by její krása vybledla. Tady je ale váženou členkou naší domácnosti a je považovaná za nadanou dívku, která má toho hodně co nabídnout."
Charlotte se naklonila dopředu. "Ohlížíš se zpátky na život, který jsi měla, Tesso a zdá se bezpečnější ve srovnání s tímhle. Ale ty i tvoje teta jste byly velmi chudé, pokud se nemýlím. Pokud bys nepřišla do Londýna, kam by ses poděla, když by jednou zemřela? Co bys dělala? Našel by tě někdy někdo uplakanou ve špinavé uličce jako já Sophii?"
Charlotte zavrtěla hlavou. "Máš nevyčíslitelnou hodnotu. Ty se nemusíš nikoho o nic prosit. Nemusíš být na nikom závislá. Jsi svobodná. A svoboda je dar."
"Je těžké myslet na něco jako na dar, když jsi kvůli tomu byla vězněná a mučená."
Charlotte kývla. "Sophie mi jednou řekla, že je ráda, že má na tváři jizvu. Řekla, že ten, kdo ji bude jednou milovat, bude mít rád jí a ne jen její hezkou tvář. Tohle jsi ty, Tesso. Tahle síla je to, kdo jsi. Ten kdo tě miluje -a i ty musíš mít ráda sama sebe- tě bude milovat, i když se o tobě dozví celou pravdu."
Tessa zvedla Kodex a přiložila si ho k hrudi. Objala ho pažemi. "Takže říkáš, že takováhle jsem. Že je tohle skutečné a život, který jsem měla předtím, byl jen sen."
"Jo. Tohle si říkám." Charlotte jemně pohladila Tessu po rameni. Tessa málem nadskočila, při tom doteku. Bylo to dlouho, pomyslela si, kdy se jí někdo dotkl tak mateřským způsobem. Vzpomněla si na tetu Harriet a stáhnul se jí smutkem krk. "A teď je čas se probudit."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | 9. června 2011 v 23:35 | Reagovat

Bože,krása :-D

2 Petaaa Petaaa | 9. června 2011 v 23:48 | Reagovat

super moc díky

3 anna anna | 10. června 2011 v 14:33 | Reagovat

:-) moc děkuju za další kapitolu..těším se na další ;-)

4 Norakiss Norakiss | 10. června 2011 v 18:01 | Reagovat

Děkuju, děkuju a ještě jednou děkuju :-P  :-P  :-P

5 xxx xxx | 10. června 2011 v 21:05 | Reagovat

kdy bude daší kapitola????? O_O

6 prekladyknih prekladyknih | 10. června 2011 v 22:36 | Reagovat

[5]: Teď sem se vrátila, takže dneska už asi nestíham.. Tak bud zejtra ráno nebo večer.. Mam toho ted nějak moc..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama