Clockwork angel - 19.kapitola 1/2

2. července 2011 v 20:56 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 19
BOADICEA

Zapečeť mysl před jejím prvním sladkým vzdechem.
Moje, po právu moje, od narození až do smrti
moje, moje - tak přísahali naši otcové.
Alfred, Lord Tennyson, "Maud"
-
Když se za nimi zavřely dveře Svatyně, Tessa se s obavami rozhlédla kolem sebe. Místnost byla tmavší, než tenkrát, když sem přišla na schůzku s Camille. Nebyly tu žádné svíčky ve svícnech, jen blikající magická světla, jejichž zář vycházela ze svítidel na stěnách. Socha anděla plakala a její nekonečné slzy padaly do fontány. Vzduch v místnosti byl mrazivě chladný a ona se zachvěla.
Sophie si zastrčila klíč do kapsy. Vypadala stejně nervózní, jako se Tessa cítila.
"Tak jsme tady," řekla. "Je tu příšerná zima."
"No, jsem si jistá tím, že tu nebudeme moc dlouho," řekla Jessamine. Stále držela Nateův nůž, který se jí třpytil v ruce. "Někdo se vrátí zpátky, aby nás zachránil. Will nebo Charlotte-"
"Tu najdou Společenství plné mechanických stvoření," připomněla jí Tessa. "A Mortmaina." Otřásla se. "Nejsem si jistá, že to bude tak jednoduché, jak to líčíš."
Jessamine se na Tessu podívala svýma chladnýma tmavýma očima. "No, nemusíš se mnou mluvit, jako kdyby to byla všechno moje vina. Kdyby nebylo tebe, nikdy bychom se nedostaly do téhle příšerné situace."
Sophie přešla mezi hlavní dva sloupy a vypadala najednou hrozně malá. Její hlas se odrážel od kamenných stěn. "To od vás nebylo moc hezké, slečno."
Jessamine si sedla na okraj kašny. Pak se znovu zvedla a zamračila se. Přejela si po zadní straně šatů, které byly teď mokré. Vypadala podrážděně. "Možná ne, ale je to pravda. Jediný důvod, proč tu teď Magister je, je Tessa."
"Řekla jsem Charlotte, že je to všechno moje vina." Tessa mluvila tiše. "Řekla jsem jí, aby mě poslala pryč. Jenže to neudělala."
Jessamine pohodila hlavou. "Charlotte má měkké srdce. A Henry jakbysmet. A Will - Will si myslí, že je Galahad. Chce všechny zachránit. Jem je na tom podobně. Nikdo z nich nemyslí prakticky."
"Přepokládám," řekla Tessa, "že kdyby to bylo tvoje rozhodnutí, už bys..."
"Už bych tě dávno vykopla ze dveří na ulici a nic bych ti nedala," řekla Jessamine a odfrkla si. Když viděla, jak se na ní Sophie dívala, dodala: "Ach nech toho! Nebuď takovej suchar, Sophie. Agáta a Thomas by byli stále naživu, kdyby tu nebyla, ne?"
Sophie zbledla. Její jizva vystoupila na její tváři, jako kdyby byla utržená teprve nedávno. "Thomas je mrtvý?"
Jessamine vypadala, jako kdyby jí došlo, že šlápla vedle. "Nechtěla jsem."
Tessa se na ní tvrdě podívala. "Co se stalo, Jessamine? Viděli jsme, že tě zranili-"
"Jo, a žalostně málo vás to zajímalo. Nic jste neudělali," řekla Jessamine a posadila se na mokrou fontánu. Zřejmě zapomněla na to, starat se o stav jejích šatů. "Byla jsem v bezvědomí ... když jsem se probudila, viděla jsem, že všichni kromě Thomase odešli. Mortmain byl taky pryč, jenže ty bytosti tam byli pořád. Jeden z nich ke mně začal jít. Podívala jsem se na můj slunečník, ale ten byl rozšlapaný na kousky. Thomas byl obklopen těmi netvory. Šla jsem k němu, ale on mi řekl, abych utekla, tak ... jsem utekla." Defenzivně vystrčila bradu.
Sophii zaplály oči. "Nechala jste ho tam? Samotného?"
Jessamine se zlostným zavrčením zabodla nůž do zdi. "Já jsem dáma, Sophie. Od mužů se očekává, že se obětují pro bezpečí dam."
"To je nesmysl!" Sophie zaťala své malé ruce v pěst. "Jste Temný lovec. A Thomas je jen civil! Mohla jste mu pomoct. Jenže to jste neudělala -protože jste jen obyčejný sobec! A -a jste odporná!"
Jessamine na Sophii zírala s ústy dokořán. "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit-"
Zarazila se, když na dveře Svatyně někdo těžce zaklepal. Klepot zazněl znovu a pak na ně zavolal známý hlas. "Tesso! Sophie! To jsem já. Will."
"Díky Bohu," řekla Jessamine -jako kdyby se jí ulevilo, že jí zachránil od dalšího rozhovoru se Sophií- a spěchala ke dveřím. "Wille! To jsem já. Jessamine. Jsem tady taky!"
"A jste všechny tři v pořádku?" Will zněl úzkostlivě. Tesse se sevřel hrudník. "Co se stalo? Jeli jsme sem z Highgate jako o závod. Viděl jsem, že jsou dveře Společenství otevřené. Jak se u andělů mohl dostat Mortmain dovnitř?"
"Nějak obešel naší ochranu," řekla Jessamine hořce a sáhla po klice dveří. "Nemám ponětí jak."
"To teď není podstatné. Je mrtvý. Mechanické automaty jsou zničené." Willův tón byl uklidňující - ale proč, pomyslela si Tessa, se tedy necítila klidně? Otočila se a podívala se na Sophii. Dívala se na dveře. Mračila se, měla ostrou rýhu mezi obočím a její rty se lehce pohybovaly, jako kdyby něco šeptala. Sophiin zrak, vzpomněla si Tessa. Charlotte jí řekla, že ho má. V Tesse rostl pocit neklidu a nakonec jí zaplavil jako vlna.
"Jessamine," zakřičela na ní. "Jessamine, neotvírej ty dveře-"
Ale bylo příliš pozdě. Dveře se rozletěly. Na prahu stál Mortmain, obklopen mechanickými stroji.
...
Díky andělům za okouzlení, pomyslel si Will. Pohled na kluka, co jede na černém koni bez sedla dolů pod ulici Farringdon, by za normálních okolností stačilo k zvýšení obočí lidí i v tak znuděném velkoměstě, jako byl Londýn. Ale když Will uháněl dál -na koni, za jehož kopyty se zvedaly obláčky londýnského prachu, a který se vzpínal a odfrkával si- nikdo ho nemohl zahlédnout ani koutkem oka. Přesto, i když ho lidé neviděli, měli spoustu důvodů klidit se mu z cesty -i zase cenu upuštění brýlí, když jeden člověk rychle uskakoval před vodou, která náhle vystříkla z louže- a tím se vyhnout ušlapání.
Z Highgate do Společenství to bylo skoro pět mil. Kočárem jim to trvalo skoro třičtvrtě hodiny. Willovi to na Baliosovi trvalo jen dvacet minut. Když projížděli bránou Společenství, kůň byl zadýchaný a zpocený. Zastavili pár kroků od vchodu.
Jeho srdce okamžitě pokleslo. Dveře byly otevřené. Byly dokořán, jako kdyby k sobě zvali noční návštěvníky. Bylo to proti zákonu, nechat otevřené dveře ve Společenství.
Měl pravdu; stalo se něco strašného.
Sklouzl ze hřbetu koně a jeho boty na dlažebních kostkách hlasitě zaduněly. Rozhlédl se okolo, aby našel nějaký způsob, jak zabezpečit zvíře, ale když mu uřízl popruhy, nebyl způsob, jak ho tu uvázat. Navíc se na něj Balios koukal stylem, že kdyby to zkusil, kousnul by ho. Pokrčil rameny a vkročil do domu.
...
Jessamine zalapala po dechu a klopýtla dozadu, když Mortmain vstoupil do místnosti. Sophie zaječela a přikrčila se za sloupem. Tessa byla až příliš šokovaná na to, aby se mohla hýbat. Byli tam čtyři automaty. Pokaždé Mortmainově straně dva. Dívali se přímo před sebe. Jejich kovové tváře, které vypadaly jako masky, zářily.
Za Mortmainem byl Nate. Kolem hlavy měl obvázaný provizorní obvaz nasáklý krví. Ze spodku jeho košile -Jemovi košile- byl odtržený pruh látky. Věnoval Jessamine zlověstný pohled.
"Ty hloupá děvko," zavrčel a vydal se k ní.
"Nathanieli." Mortmainův hlas byl ostrý jako bič. Nate ztuhl. "Tohle není žádná aréna, kde bys mohl provádět svou malichernou pomstu. Je tu ještě jedna věc, kterou od tebe chci. Víš co to je. Získej to pro mě."
Nate zaváhal. Podíval se na Jessamine tak, jak se dívá kočka na myš.
"Nathanieli. Místnost se zbraněmi. Hned."
Nate odtrhl svůj pohled od Jessie. Na moment se podíval na Tessu. Vztek v jeho obličeji vystřídal jakýsi úšklebek. Pak se otočil na patě a odkráčel z místnosti. Dva automaty se odpojily od Mortmaina a následovaly ho.
Dveře se za nimi zavřely a Mortmain se mile usmál. "Vy dvě," řekl a podíval se na Jessamine a Sophii. "Vypadněte."
"Ne," hlas Sophie byl tichý, ale pevný. K Tessině překvapení ani Jessamine neprojevila žádnou ochotu k odchodu. "Ne bez Tessy."
Mortmain pokrčil rameny. "Velmi dobře." Obrátil se na mechanické stvoření po jeho stranách. "Ty dvě dívky," řekl. "Temný lovec a služka. Zabijte je obě."
Luskl prsty a automaty se pohnuly dopředu. Byli groteskně rychlí, jako pobíhající krysy. Jessamine se otočila a rozběhla se, ale stačila udělat jen několik kroků, než jí jeden z nich uchopil a zvedl jí ze země. Sophie se vrhla mezi dva pilíře, jako když Sněhurka utíkala do lesů, jenže té to šlo o trochu líp. Druhý automat jí rychle chytil a zvedl jí ze země, zatímco pronikavě křičela. Na rozdíl od ní, byla Jessamine naprosto potichu. Stvoření ji drželo ve svých železných pažích. Jednu ruku mělo na jejích ústech a druhou jí obmotalo kolem pasu. Krutě do ní zarylo prsty. Zbytečně kopala nohama ve vzduchu, jako nohy odsouzence, které visí na konci lana, když kat zatáhne za páku.
Tessa slyšela svůj vlastní hlas, který vyšel z jejího krku. Přišel jí cizí. "Nechte toho. Prosím, prosím, nechte toho!"
Sophie se uvolnila ze sevření automatu, které jí drželo a dopadla na podlahu. Svalila se na kolena. Snažila se utéct, ale chytil jí za kotník a znovu jí zvedl z podlahy. Vydala ze sebe vzlyk.
"Prosím," řekla Tessa a znovu se zadívala na Mortmaina.
"Můžete to zastavit, slečno Grayová," řekl. "Slibte mi, že se nebudete snažit utéct." Jeho oči hořely intenzitou, když se na ní díval. "Pak je nechám jít."
Jessamininy oči, které byly vidět přes kovovou dlaň, která jí ulpívala na ústech, na Tessu vrhaly prosebný pohled. Další mechanické stvoření bylo na nohách a drželo Sophii, která visela bezvládně v jeho sevření.
"Zůstanu," řekla Tessa. "Máte mé slovo. Samozřejmě, že to udělám. Jen je nechte jít."
Nastala dlouhá pauza. Pak řekl: "Slyšeli jste ji." Otočil se ke svým mechanickým monstrům. "Vezměte ty dívky z téhle místnosti. Odveďte je dolů. Neubližte jim." Malý, prohnaný úsměv, se usadil na jeho tváři. "Nechte se mnou slečnu Grayovou o samotě."
...
Ještě předtím, než prošel předními dveřmi, cítil, že se tu děje něco hrozného. Poprvé, kdy cítil něco takového, bylo v jeho dvanácti letech, když držel tu zpropadenou krabici - nikdy si ale nemyslel, že by mohl mít tenhle pocit ve Společenství.
Jako první, když překročil práh domu, uviděl Agátino tělo. Ležela na zádech a oči, které upírala na strop, byly skelné. Na sobě měla prosté šedé šaty, které byly nasáklé krví. Willa zaplnila vlna téměř ohromujícího vzteku. Opouštěla ho rozvážnost. Těžce se kousl na rtu, když se sklonil a zavřel oči předtím, než vstal a rozhlédl se kolem. Všude byly známky bitvy. Roztrhané kousky kovu, zohýbané a rozbité stroje, cákance krve smíchané s bazény oleje. Když se Will přesunul ke schodišti, nohou šlápnul na zbytky rozdrceného deštníku Jessamine. Zatnul zuby a pokračoval dál ke schodišti.
A tam, na nejnižším schodě, ležel Thomas. Měl zavřené oči a nehýbal se. Pod ním se pomalu zvětšovala šarlatová skvrna. Na zemi vedle něj ležel meč. Jen kousek od jeho ruky. Jeho kraj byl prasklý a promáčknutý, jako kdyby s ním mlátil do skály. Z hrudi mu trčel velký kus zubatého kovu. Vypadal trochu jako utrhnuté ostří pily, všiml si Will, když si sedl k Thomasově boku. Nebo jako ostrý kousek kovu nějakého většího mechanického stroje.
Will cítil v zadní části krku suchou bolest. Jeho ústa chutnala po kovu a vzteku. Málokdy truchlil během bitvy; nechával si svoje emoce na potom - už se naučil pohřbít je tak hluboko, že je sotva cítil. Dělal to už od doby, kdy mu bylo dvanáct. Jeho hruď byla stažená bolestí, ale když promluvil, jeho hlas byl pevný. "Buď zdráv a sbohem, Thomasi," řekla a zavřel druhému chlapci oči. "Ave-"
Ruka vylétla nahoru a chytila ho za zápěstí. Will se ohromeně podíval dolů. Thomasovi skelné oči se na něj dívaly. Ve svých světle hnědých očích, byl vidět bílý nádech smrti. "Ne," řekl a bylo vidět, že ta slova ze sebe dostává s velkou námahou, "Temný lovče."
"Chránil jsi Společenství," řekl Will. "Dělal jsi to tak dobře, jak by to udělal každý z nás."
"Ne," Thomas zavřel oči, jako kdyby byl vyčerpaný. Jeho hrudník se jemně nadzvednul; jeho košile byla nasáklá téměř černou krví. "Vy byste je porazil, pane Wille. Víte to."
"Thomasi," zašeptal Will. Chtěl říct: Buď zticha, budeš v pořádku, až se sem dostanou ostatní. Jenže Thomas nebude v pořádku. Byl to člověk. Léčebné runy by mu nemohly pomoct. Will si přál, aby nechal jet místo sebe Jema. Jem byl člověk, s kterým byste chtěli být, když umíráte. On by mohl pomoct. Řekl by mu, že bude všechno v pořádku, zatímco Will měl podezření, že nastalo jen pár chvil, kdy jeho přítomnost u takovýchhle věcí, situaci jenom nezhoršila.
"Žije," řekl Thomas, aniž by otevřel oči.
"Cože?" Will byl zastižen nepřipravený.
"Ta, pro kterou ses vrátil. Pro ní. Pro Tessu. Je se Sophií." Thomas mluvil, jako kdyby to bylo každému jasné, že se Will vrátil kvůli Tesse.
Rozkašlal se a z úst se mu vyvalilo velké množství krve, která mu stékala po bradě. Nezdálo se, že by si toho všimnul. "Postarej se o Sophii, Wille. Sophie je-"
Will už ale nezjistil, co Sophie byla, protože Thomasovo sevření najednou ochablo a jeho ruka spadla a ošklivě udeřila do kamenné podlahy. Will se odtáhnul. Viděl smrt už tolikrát, že věděl, kdy přišla. Nemusel Thomasovi zavřít oči. Už je zavřené měl. "Spi," řekl, i když tak docela nevěděl, odkud z něj ta slova přicházejí, "dobrý a věrný služebníku Nephilimů. A děkuju ti."
Nestačilo to. Ani zdaleka to nestačilo, ale bylo to všechno, co Will dokázal říct. Vyškrábal se na nohy a vyběhl po schodech nahoru.
...
Dveře za mechanickými stroji se zavřely. Svatyně byla neobvykle tichá. Tessa slyšela šplouchání vody ve fontáně za ní. Mortmain stál opodál a klidně se na ní díval. Nebyl děsivý na pohled, pomyslela si Tessa. Byl to malý obyčejný člověk s tmavými vlasy, které mu na spáncích pomalu šedly. Měl zvláštně světlé oči. "Slečno Grayová," řekl. "Doufal jsem, že až spolu budeme poprvé sami, bude to pro nás oba mnohem příjemnější zážitek."
Tessiny oči hořely. "Kdo jste? Čaroděj?"
Jeho úsměv byl letmý a bez jakýchkoliv emocí. "Jsem jen člověk, slečno Grayová."
"Ale vy jste kouzlil," řekla. "Mluvil jste Willovým hlasem-"
"Cvičením se může každý naučit napodobovat hlasy," řekl. "Je to jen jednoduchý trik. Jako kejkle. Nikdo je neočekává. Určitě ne Temní lovci. Věří, že lidé nejsou v ničem dobří, a že jsou k ničemu."
"Ne," zašeptala Tessa. "To si nemyslí."
Jeho ústa se zkřivila. "Jak rychle jste začala mít ráda své přirozené nepřátele. Brzy vás to odnaučíme."
Udělal krok vpřed a Tessa couvla. "Neublížím vám," řekl. "Jen vám chci něco ukázat." sáhl do kapsy kabátu a vytáhl zlaté hodinky. Krásné, na tlustém zlatém řetízku.
Chce vědět, kolik je hodin? V Tesse pomalu, na zadní straně krku, rostlo šílené nutkání se začít smát. Zahnala ho.
Natahoval k ní hodinky. "Slečno Grayová," řekl, "prosím. Vezměte si to."
Zírala na něj. "Já to nechci."
Znovu k ní udělal krok. Tessa ustoupila a zadní část její sukně se namočila o mokrou nízkou zeď fontány. "Vezměte si ty hodinky, slečno Grayová."
Tessa zavrtěla hlavou.
"Vezměte si je," řekl. "Nebo znovu zavolám mé mechanické služebníky a nechám vašim přátelům drtit hrdla tak dlouho, dokud nezemřou. Stačí jen jít ke dveřím a zavolat je. Je to jen vaše volba."
Tesse se zvedla žluč v krku. Dívala se na hodinky visící na zlatém řetízku, které k ní natahoval. Určitě byly staré. Ručičky už se dávno přestaly pohybovat. Čas se zastavil přesně na půlnoci. Na jejich zadní straně byly elegantním písmem vyřezány iniciály J.T.S.
"Proč?" zašeptala. "Proč mi je chcete dát?"
"Protože chci, abys vykonala Přeměnu," řekl Mortmain.
Tessa prudce zvedla hlavu. Nevěřícně na něj zírala. "Cože?"
"Tyhle hodinky kdysi dávno někomu patřily," řekl. "Někomu, s kým bych se velmi rád znovu potkal." V jeho hlase byl podtón, který zněl jako hladová touha. To děsilo Tessu víc, než kdyby byl naplněný vztekem. "Vím, že tě to Temné sestry naučily. Vím, že znáš svou sílu. Ty jsi jediná na světě, která umí to, co umíš ty. Vím to, protože jsem tě stvořil."
"Stvořil jste mě?" Tessa na něj zírala. "Neříkáte tím snad - vy nemůžete být můj otec-"
"Váš otec?" Mortmain se krátce zasmál. "Já jsem člověk. Ne Podsvěťan. Ve mně není ani kousek démona. Já se s nimi jen spolčuju. Nemáme společnou krev, slečno Grayová. A přesto, kdyby nebylo mě, neexistovala byste."
"Tomu nerozumím," zašeptala Tessa.
"Nemusíte tomu rozumět." Mortmain byl značně netrpělivý. "Jen musíte dělat to, co vám říkám. A já říkám, proměňte se. Hned."
Bylo to, jako znovu stát před Temnými sestrami. Měla strach a byla ostražitá. Srdce jí bušilo. Chtěl, aby dala průchod té části ní, která jí děsila. Aby se znovu ocitla v té tmě s nicotou, která byla mezi ní a tím, kam mířila. Možná bylo jednoduché udělat to, co jí řekl. Natáhnout ruku a vzít si hodinky, jak jí přikázal. Vtělit se do kůže někoho jiného, jak to dělala dříve. Bez vlastní vůle a možnosti výběru. Podívala se dolů, pryč od spalujícího pohledu Mortmaina a uviděla něco zářivého v kašně u stěny těsně za ní. Šplouchnutí vody, pomyslela si - ale ne. Bylo to něco jiného. Pak promluvila, aniž by nad tím přemýšlela.
"Ne," řekla.
Mortmain přimhouřil oči. "Cos to řekla?"
"Řekla jsem ne." Tessa měla pocit, jako kdyby byla mimo své tělo a dívala se na to, jak stojí tváří v tvář Mortmainovi, který se na ní dívá jako na cizince. "Neudělám to. Ne, pokud mi neřeknete, jak jste to myslel, když jste řekl, že jste mě stvořil. Proč jsem to, co jsem? Jak to, že tak hrozně moc potřebujete moje nadání? Co máte v plánu? Co chcete, abych pro vás udělala? Děláte víc, než jen to, že budujete armádu monster. Vím to. Nejsem hloupá, jako je můj bratr."
Mortmain si dal hodinky zpátky do kapsy. Jeho tvář byla stažená do ošklivé masky vzteku. "Ne," řekl. "Nejste hloupá, jako je váš bratr. On je jen hlupák a zbabělec. Vy jste hloupá, ale máte trochu odvahy. Možná je to dobrá vlastnost. Ale jsou to vaši přátelé, kteří budou trpět. A vy se na to budete dívat."
Otočil se a zamířil ke dveřím.
Tessa se sehnula a chytila věc, která se třpytila ve fontáně pod ní. Byl to nůž, který tam upustila Jessamine. Čepel se lekla v magickém světle. "Stůjte," vykřikla. "Pane Mortmaine. Stůjte."
Obrátil se a uviděl, že drží nůž. Výraz znechucení se změnil v pobavený úsměv, který se mu rozlil po tváři. "Teď vážně, slečno Grayová," řekl. "Opravdu si myslíte, že mi tím můžete ublížit? Copak si myslíte, že u sebe nemám žádnou zbraň?" Lehce odsunul sako stranou a ona viděla záblesk pistole, kterou měl u opasku.
"Ne," řekla. "Nemyslím si, že bych vám s tím mohla ublížit." Omotala ruku kolem rukojeti nože tak, že jí ostří směřovalo přímo na její hruď. "Ale jestli uděláte ještě další krok směrem ke dveřím, slibuju vám, že si ten nůž zabodnu do srdce."
...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 viki viki | 2. července 2011 v 21:50 | Reagovat

Teda, to je něco ! Děkuji ti moc za překlad !

2 Cimbelina Cimbelina | 2. července 2011 v 22:07 | Reagovat

Ha! Ta mu to nandala. :-D  Pěkný překlad. :-)  :-)

3 andy andy | 2. července 2011 v 22:14 | Reagovat

děkuji ! :-)

4 Petaaa Petaaa | 2. července 2011 v 23:13 | Reagovat

Super překlad, díky :-)

5 anyway anyway | Web | 3. července 2011 v 10:20 | Reagovat

mas super blog a obdivuju te ze se ti to chce prekladat..ja mam taky blog ale nestiham proto hledam novou adminku kdybys mela zejem napis nam na nej..jinak jak uz jsem rikala super blog..:)

6 simča simča | 3. července 2011 v 19:56 | Reagovat

dobře holka!! :-) šach mat, hajzle!! :-D
díky za překlad ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama