Clockwork angel - 20.kapitola 2/2

5. července 2011 v 16:45 | Marti |  Clockwork Angel / Mechanický anděl (Cassandra Clare)
kapitola 20

Tessa uháněla po schodech nahoru do podkroví. Poprvé za dobu, která jí přišla jako věčnost cítila, že je její srdce lehké. Podkroví bylo skoro stejné, jako si ho pamatovala - vysoká malá okna, která osvětloval západ slunce a pomalu přes ně bylo vidět přicházející stmívání. Na podlaze byla prohnutá nádoba. Obešla jí a pokračovala na cestě po úzkých schodech, které vedly na střechu.
Když se trápí, často ho tam můžeš najít, řekla Charlotte. A já ho jen zřídkakdy viděla se trápit. Ztrátu Thomase a Agáty musí nést mnohem hůř, než jsem předpokládala.
Schody končily dveřmi, které měly na jedné straně záclony. Tessa na ně zatlačila. Když se otevřely, vylezla na střechu Společenství.
Narovnala se a rozhlédla se kolem. Stála na široké ploché střeše, která byla obehnána vysokým kovaným zábradlím. Mříže zábradlí končily tvarem železného květu lilie. Na druhém konci střechy stál Will. Nakláněl se přes zábradlí. Neotočil se, ani když se za ní dveře zabouchly a ona udělala krok vpřed. Vzala si do dlaní dlouhou látku sukně.
"Wille," řekla.
Ani se nepohnul. Slunce, které teď vypadalo jako hořící koule, začalo zapadat za obzor. Přes Temži, tovární komíny chrlily vysoký kouř, který se vlekl jako tmavé prsty, přes rudě zbarvené nebe. Will se opíral o zábradlí, jako kdyby byl vyčerpaný a chtěl přes něj skočit a tím všechno ukončit. Nedal na sobě znát, že by slyšel Tessu, když se k němu blížila a nakonec se postavila vedle něj. Z tohoto místa bylo vidět, kde končí šikmá střecha. Naskytnul se jí pohled na dlažební kostky pod nimi.
"Wille," řekla znovu. "Co tu děláš?"
Nepodíval se na ní. Díval se na město - černý obrys proti rudému nebi. Dóm svatého Pavla zářil ve špinavém vzduchu a pod ním tekla Temže jako tmavý silný čaj. Na pár místech jí protínaly černé čáry mostů. Tmavé postavy civilů u okrajů řek prohledávali špínu navršenou u vody a doufali, že tu najdou něco cenného, co by mohli prodat.
"Vzpomínám si," řekl Will, aniž by se na ní podíval, "co jsem si snažil vybavit ten den. Byl to Blake. ´A já spatřil Londýn, příšerný zázrak od Boha věnovaný lidem.´" Podíval se po krajině. "Milton si myslel, že je tohle město peklo. Já si myslím, že měl možná napůl pravdu. Možná je Londýn jenom vstup do pekla a my jsme zatracené duše, které odmítají projít bránou. Obáváme se, že to co bude na druhé straně, bude ještě horší, než ta hrůza, kterou už známe."
"Wille." Tessa byla zmatená. "Wille, co se děje?" Oběma rukama se chytil zábradlí, až mu zbělely prsty. Ruce měl pokryté řezy a rýhami. Klouby měl poškrábané a černé. Na tváři měl modřiny, linie jeho čelisti byla tmavá a pod očima měl fialové kruhy. Dolní ret měl popraskaný a oteklý. Neudělal nic, aby se z toho vyléčil. Nedovedla si představit proč.
"Měl jsem to vědět," řekl. "Že to byl trik. Že Mortmain lhal, když sem přišel. Charlotte tak často chválí moje dovednosti v taktice, ale dobrý taktik nikdy slepě nedůvěřuje. Byl jsem hlupák."
"Charlotte je přesvědčená, že je to její chyba. Henry věří, že je to jeho chyba. Já si myslím, že je to moje chyba," řekla Tessa netrpělivě. "Teď si ale všichni nemůžeme dopřát ten luxus a obviňovat se, že ne?"
"Tvoje vina?" Will zněl zmateně. "Protože je tebou Mortmain posedlý? To se jen těžko může zdát jako-"
"Za to, že jsem sem přivedla Nathaniela," řekla Tessa. Stačilo to říct nahlas a cítila, jako kdyby jí něco drtilo hruď na kousky. "Pro to, že jsem vás donutila, abyste mu věřili."
"Milovala jsi ho," řekl Will. "Byl to tvůj bratr."
"Pořád je," řekla Tessa. "A pořád ho miluju. Ale teď už vím co je. Vždycky jsem věděla co je zač. Jen jsem tomu nechtěla věřit. Myslím, že každý z nás někdy lže sám sobě."
"Jo," hlas Willa byl pevný, ale vzdálený. "Myslím, že máš pravdu."
Tessa rychle dodala: "Přišla jsem, protože mám dobré zprávy, Wille. Chceš, abych ti řekla jaké?"
"Řekni mi to." Jeho hlas byl jako bez života.
"Charlotte mi řekla, že tu můžu zůstat," řekla Tessa. "Ve Společenství."
Will nic neříkal.
"Řekla, že proti tomu neexistuje žádný zákon," pokračovala Tessa teď už trochu zmatená. "Takže nebudu muset odejít."
"Charlotte by tě nikdy nenechala odejít, Tesso. Nemůže nechat chycenou ani mušku v pavoučí síti. Nemohla by tě opustit." Willův hlas byl bez života a bez jakéhokoliv citu. Prostě jen říkal fakt.
"Myslela jsem ..." Tessina radost rychle slábla. "Že budeš mít aspoň trochu radost. Myslela jsem, že se z nás stali přátelé." Viděla, jak se mu pohnula linie krku. Polkl a rukama opět tvrdě sevřel zábradlí. "Jako tvůj přítel," pokračovala a její hlas pomalu utichal, "jsem přišla, abych tě potěšila, Wille. Postarala se o tebe." Natáhla ruku, což znamenalo dotknout se jeho dlaně, ale rychle se odtáhla. Byla překvapená napětím v jeho těle a bělostí kloubů, když se stále držel kovového zábradlí. Červené runy smutku vystupovaly na jeho bílé kůži, jako kdyby tam byly vřezány noži. "Myslela jsem si, že možná ..."
Will se konečně otočil přímo na ní. Tessa byla šokovaná výrazem v jeho tváři. Kruhy pod jeho očima byly tak tmavé, že vypadaly jako kdyby byly vpadlé do jeho obličeje. Stála a dívala se na něj. Přála si, aby řekl to, co by v takové chvíle řekl hlavní hrdina nějakého románu. Tesso, mé city k tobě přerostly pouhé přátelství. Jsou mnohem vzácnější a drahocennější, než ...
"Pojď sem," řekl místo toho.
V jeho hlase nebylo nic srdečného. Ani v jeho postoji. Tessa bojovala proti vlastnímu instinktu, který jí radil, aby raději utekla, a přišla k němu tak blízko, aby se jí mohl dotknout. Natáhl ruce a pohladil ji lehce po vlasech. Odhrnul jí zpátky zbloudilé kadeře, které jí padaly do obličeje. "Tess."
Podívala se na něj. Jeho oči měly barvu jako nebe protkaného kouřem. Dokonce i pohmožděná byla jeho tvář krásná. Chtěla se ho dotýkat, chtěla to nějakým instinktivním, pro ní stále neznámým způsobem. Neměla to pod kontrolou. Když se k ní sklonil, aby jí políbil, všechno co v tu chvíli mohla udělat, bylo držet se zpátky, dokud se jejich rty nesetkaly. Jeho ústa přejela po těch jejích. Cítila sůl, pach modřin a hebkou kůži v místě, kde měl poraněný ret. Vzal ji za ramena a přitáhl si jí k sobě blíž. Prsty se probíral látkou jejích šatů. Ještě víc, než v podkroví měla pocit, že se chytila do vířivé, silné vlny, která hrozila, že ji skolí, zničí, rozbije a stáhne jí dolů svou jemností, jako to dělá moře s opotřebeným kouskem skla.
Položila mu ruce na ramena. Najednou se od ní začal odtahovat. Podíval se na ní, zatímco ztěžka dýchal. Oči mu zářily. Ústa měl nateklá z líbání a zranění.
"Možná," řekl, "že bychom teď měli začít diskutovat o našich opatřeních."
Tessa, která měla stále pocit, jako kdyby se topila, zašeptala: "Opatřeních?"
"Pokud tu zůstaneš," řekl, "měla by být naší předností diskrétnost. Pak by bylo možná lepší použít tvůj pokoj. Jem mívá nehezký zvyk chodit do mé ložnice bez pozvání, jako kdyby mu patřil. Mohl by být zmatený, kdyby našel moje dveře zamčené. Na druhou stranu tvůj pokoj-"
"Použít můj pokoj?" zopakovala. "Použít k čemu?"
Willovi koutky úst se vytáhly nahoru. Tesse, která přemýšlela o jeho nádherně vytvarovaných rtech, trvalo chvíli, než si s překvapením uvědomila, že jeho úsměv byl velmi chladný. "Nemůžeš předstírat, že nevíš ... myslím Tesso, že nejsi zcela neznalá tohohle světa. Ne s bratrem, jakého máš ty."
"Wille." Teplo Tessu opouštělo. Bylo to, jako když se moře pomalu stahuje z písku. Cítila chlad, i přes letní vzduch. "Nejsem jako můj bratr."
"Staráš se o mě," řekl Will. Jeho hlas chladný a pevný. "A víš, že tě obdivuju. Tak jako všechny ženy ví, když je obdivují muži. Teď jsi mi přišla říct, že tu zůstaneš a že tě mám k dispozici na tak dlouho, jak si jen budu přát. Já ti jen nabízím to, co jsem si myslel, že ode mě chceš."
"To nemůžeš myslet vážně."
"Snad sis nepředstavovala, že jsem měl na mysli něco víc, než jen tohle," řekl Will. "Pro Temného lovce, který se tahá s čarodějkou, není žádná budoucnost. Mohli by z nich být přátelé, zaměstnat je, ale ne ..."
"Vzít si je?" zeptala se Tessa. Představovala si moře. Bylo úplně stáhnuté z břehu, ale ona mohla vidět malé tvory, kteří na písku lapali po dechu, házeli sebou a pomalu umírali na chladném písku.
"Koukám, že myslíš dopředu." Will se usmál. Chtěla ho za výraz, který se mu usadil na tváři, udeřit. "Cos doopravdy očekávala, Tesso?"
"Nečekala jsem, že mě budeš urážet." Tesse se začal nekontrolovatelně třást hlas. Snažila se uklidnit ho.
"To, co tě tak znepokojilo, nemůžou být nežádoucí důsledky flirtování," přemítal Will. "Vzhledem k tomu, že čarodějky nemůžou mít děti-"
"Cože?" Tessa ustoupila, jako kdyby do ní strčil. Její nohy jí najednou přišly vratké.
Will se na ní podíval. Slunce už skoro úplně zmizelo z oblohy. V blížící se tmě vypadaly rysy jeho obličeje napnuté a rty stažené do úzké linky, jako kdyby ho trápila fyzická bolest. Když ale promluvil, jeho hlas byl vyrovnaný. "Tys to nevěděla? Myslel jsem, že ti to někdo řekl."
"Ne," zašeptala Tessa. "Nikdo mi to neřekl."
Jeho pohled byl pevný. "Nemáš-li zájem o mou nabídku ..."
"Přestaň," řekla. V tuhle chvíli, pomyslela si, se cítila jako na hraně rozbitého kousku skla. Všechno bylo jasné, ostré a bolestivé. "Jem říká, že lžeš, aby ses v očích ostatních jevil horší, než ve skutečnosti jsi," řekla. "A možná je to pravda, nebo on prostě jen chce věřit, že takový jsi. Ale není tu žádný důvod ani omluva pro krutost, jako je tahle."
Na okamžik vypadal nervózně, jako kdyby ho opravdu překvapilo, co mu řekla. Ten výraz byl ale pryč tak rychle, jako posouvající se tvar mraku. "Je tu tedy ještě něco dalšího, co mi chceš říct?"
Bez dalšího slova se otočila na podpatku a odešla od něj pryč. Její kroky mířily zpátky do Společenství. Ani se neotočila, aby viděla, jak se za ní dívá. Byl jen stále černá silueta tyčící se proti posledním paprskům rudého nebe.
...
Děti Lilith, známí také pod označením čarodějové, jsou stejně jako kříženci a další podobné druhy, sterilní. Nemohou mít potomstvo. Žádné vyjímky pro tohle pravidlo nebyly zaznamenány ...
Tessa vzhlédla od Kodexu. Dívala se z okna hudebního pokoje, i když už byla venku příliš tma na to, aby něco viděla. Vybrala si tohle útočiště a nechtěla se vracet do svého pokoje, kde by ji nakonec objevila trápící se nad tím, co si přečetla Sophie, nebo ještě hůř Charlotte. Tenká vrstva prachu na všem, co bylo v místnosti, jí dávalo jistotu, že je mnohem méně pravděpodobné, že jí tu najdou.
Uvažovala, jak jí tahle skutečnost o čarodějích mohla uniknout. Ospravedlněním bylo, že tohle nebylo v sekci Kodexu u čarodějů, ale v další části u kříženců-Podsvěťanů, hned vedle kříženců víly a vlkodlaka. Nebyli zjištěni žádní poloviční čarodějové. Čarodějové nemohli mít děti. Will jí nelhal, aby jí ublížil; jen jí prostě řekl pravdu. Což se svým vlastním způsobem zdálo ještě horší. Věděl, že jeho slova budou trefa do černého a zároveň snadné řešení.
Možná měl pravdu. Co si vlastně myslela, že by se mohlo stát? Will byl Will a ona neměla očekávat, že se změní. Sophie jí varovala, ale Tessa jí neposlouchala. Věděla, co teta Harriet říkala o ženách, které neposlouchají dobré rady.
V hnědém hudebním pokoji se ozvalo slabé zašustění. Otočila se. Nejdřív nic neviděla. Jediné světlo v místnosti přicházelo z jednoho svícnu s magickým světlem. Jeho blikající světlo přicházelo od piána a odhalovalo zakřivený tvar harfy překryté nějakým hadrem. Když se rozhlédla, objevila na podlaze dvě zvláštní zelenožlutá světýlka. Blížila se k ní stejnou rychlostí, jako kdyby byla něčím spojená.
Tessa najednou vydechla. Samozřejmě. Naklonila se dopředu. "Tady, čičí." Nasadila přemlouvavý hlas. "Tady, čičí, čičí!"
Kočka jí odpověděla mňau, které se ztratilo v hluku otevíraných dveří. Do místnosti proniklo světlo a ona na okamžik uviděla tmavou siluetu postavy, co stála ve dveřích. "Tesso? Tesso, jsi to ty?"
Tessa ten hlas okamžitě rozpoznala. Bylo to tak podobné první věci, kterou od něj slyšela, když vešla do jeho pokoje: Wille? Wille, jsi to ty?
"Jeme," řekla rezignovaně. "Ano, to jsem já. Zdá se, že sem zabloudila tvoje kočka."
"Nemůžu říct, že by mě to překvapilo." Jem zněl pobaveně. Když vešel do místnosti, zaplavilo jí světlo z chodby a ona ho uviděla jasně. Dokonce i kočka už byla vidět, jak seděla na podlaze a tlapou si myla tvář. Vypadala, že se zlobí. Ale takovou podobu měly asi všechny perské kočky. "Zdá se, že je to trochu tulák. Myslí si, že je u všech vítaný-" Jem ztichnul, když upřel své oči na Tessu. "Co se stalo?"
Tessa byla natolik zaskočená, že koktala. "P-proč se mě na to ptáš?"
"Vidím ti to na tváři. Něco se stalo." Sedl si na stoličku klavíru naproti ní. "Charlotte mi řekla tu dobrou zprávu," řekl, když se kočka zvedla na nohy a začala se k němu pomalu plížit. "Nebo jsem si alespoň myslel, že je to dobrá zpráva. Nejsi ráda?"
"Samozřejmě, že jsem ráda."
"Hm." Jem vypadal nepřesvědčeně. Sklonil se a natáhl ruku ke kočce, aby se mu mohla třít hlavou o prsty. "Hodný kocour, Kostel."
"Kostel? Tak se ten kocour jmenuje?" Tessa se bavila i přes svou bídnou náladu. "Proboha, není to někdo ze známých paní Temné nebo něco podobného, že ne? Možná že Kostel pro to není zrovna to nejlepší jméno!"
"On," řekl Jem a hranou vážností, "není žádný známý té čarodějnice, ale jen ubohé stvoření, které bylo plánováno obětovat v rámci kouzla černé magie. Charlotte řekla, že by tu měl zůstat, protože je štěstí mít kočku v kostele. Tak jsem mu začal říkal "kostelní kočka," a od toho ..." pokrčil rameny. "Kostel. Pokud mu to jméno pomůže udržet se dál od problémů, tím lépe."
"Mám takový dojem, že se na mě dívá povýšeným pohledem."
"Pravděpodobně jo. Kočky si myslí, že jsou lepší, než všichni ostatní." Jem poškrábal Kostel za ušima. "Co to čteš?"
Tessa mu ukázala Kodex. "Will mi ho dal.."
Jem se natáhl a vzal si ho od ní s takovou obratností, že Tessa neměla čas ho zaklapnout. Byl otevřený na stránce, kterou četla. Jem se na něj podíval a pak jeho oči ulpěly znovu na ní. Jeho výraz se změnil. "Tys to nevěděla?"
Zavrtěla hlavou. "Není to tak, že bych snila o tom mít děti," řekla. "Jen mě napadalo, že by to tak jednou, někdy daleko v mém životě, mohlo být. Jen se to zdá jako další věc, která mě odděluje od zbytku lidstva. Dělá to ze mě monstrum. Něco, čím se odlišuju."
Jem dlouhou chvíli mlčel. Jeho dlouhé prsty hladily srst kočky. "Možná," řekl, "to není tak zlé něčím se odlišovat." Naklonil se dopředu. "Tesso, víš, že i když se zdá, že jsi čarodějka, máš schopnosti, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli. Neneseš žádnou značku čaroděje. Ještě tolik věcí o sobě nevíš a nemůžeš si dovolit, aby tě tahle informace dohnala k zoufalství."
"Nejsem zoufalá," řekl Tesa. "Já jen - několik posledních nocí jsem jen ležela a byla jsem vzhůru. Přemýšlela jsem o svých rodičích. Sotva jsem si na ně vzpomněla. A přesto se nelžu ubránit otázkám. Mortmain mi řekl, že moje matka nevěděla, že byl můj otec démon, ale co když lhal? Řekl, že nevěděla co byla, ale co to znamená? Věděli předtím to, co vím teď já, že nejsem člověk? Byl to důvod, proč pod rouškou tmy opustili tak tajně Londýn? Pokud jsem důsledek něčeho příšerného, co se stalo mé matce bez jejího vědomí, tak jak mě mohli někdy milovat?"
"Skryli tě před Mortmainem," řekl Jem. Museli vědět, že tě chtěl. Že tě celá ta léta hledal. Tvoji rodiče tě především drželi v bezpečí. Pak se toho ujala tvoje teta. Tohle není chování nemilující rodiny." Jeho pohled byl upřený na její tvář. "Tesso, nechci ti dávat sliby, které bych nemohl slnit, ale pokud chceš znát pravdu o tvé minulosti, můžeme jí hledat. Po tom všem, co jsi pro nás udělala, ti hodně dlužíme. Pokud existuje tajemství o tom, jak ses stala tím, čím teď jsi, můžeme se pokusit ho odkrýt, pokud je to to, po čem toužíš."
"Ano. To je to, co chci."
"Možná se ti ale," řekl Jem, "nebude líbit, co zjistíme."
"Je lepší znát pravdu." Tessa byla překvapená přesvědčením ve svém hlase. "Teď znám pravdu o Nateovi a i když je to bolestivé, je to lepší, než žít ve lži. Je to lepší, než milovat někoho, kdo tvojí lásku neopětuje. Lepší, než plýtvat všemi těmi pocity." Hlas se jí třásl.
"Myslím, že ano," řekl Jem, "a on tě má svým způsobem rád, ale tím se teď nemůžeš trápit. Je to velká věc milovat a být milován. Láska není něco, čím by se mohlo plýtvat."
"Jen je to těžké. To je všechno." Tessa věděla, že bude znít sebelítostně, ale nemohla si pomoct. "Být tak sama."
Jem se naklonil dopředu a podíval se na ní. Červené značky na jeho bledé kůži vystupovaly jako oheň. Připomínaly jí vzory, které měli Mlčenliví bratři na okraji šatů. "Moji rodiče, stejně jako ti tvoji, jsou mrtví. Stejně tak Willovi, Jessiiny a dokonce i Henryho a Charlotte. Nejsem si jistý, že je ve Společenství někdo, kdo není sirotek. Jinak bychom tu nebyli."
Tessa otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. "Já vím," řekla. "Je mi to líto. Byla jsem hrozně sobecká, když jsem nepomyslela na-"
Zvedl svou štíhlou ruku. "Já tě neobviňuju," řekl. "Možná, že jsi tady, protože jsi sama, ale já jsem na tom stejně. A Will taky. A i Jessamine. A dokonce i Charlotte a Henry. Kde jinde by mohl Henry mít svou laboratoř? Kde jinde by měla Charlotte možnost nechat pracovat svou brilantní mysl tak, jak může tady? A i když Jessamine předstírá, že tu všechno nenávidí a Will by nikdy nepřiznal, že něco z tohohle potřebuje, mají tady svůj domov. Svým způsobem tu jsme, protože nemáme kam jinam jít. Jenže mi nepotřebujeme jít někam jinam, protože máme Společenství a lidé v něm jsou naše rodina."
"Ale není to moje rodina."
"Mohla by být," řekl Jem. "Když jsem přišel, bylo mi dvanáct. Rozhodně jsem se tu necítil jako doma. Viděl jsem jenom to, že Londýn není jako Šanghaj a stýskalo se mi. Tak šel Will do jednoho obchodu na Východní straně a koupil mi tohle." Ukázal na řetízek, který mu visel kolem krku a Tessa si všimla, že na něm byl zelený přívěsek ve tvaru sevřené pěsti. "Myslím, že se mu to líbilo, protože to připomínalo pěst. Ale byla to Jade a on věděl, že Jade pochází z Číny. Tak mi ho přinesl a já si ho pověsil na řetízek a nosil jsem ho. Stále ho nosím."
Zmínka o Willovi nutila její srdce poklesnout. "Myslím, že je dobré vědět, že dokáže být někdy i milý."
Jem se na ní podíval svýma velkýma stříbrnýma očima. "Když jsem přišel -a viděl jsem tvojí tvář- netvářila ses tak jen kvůli tomu, co jsi četla v Kodexu, viď? Bylo to kvůli Willovi. Co ti řekl?"
Tessa zaváhala. "Dal mi velmi jasně najevo, že mě tady nechce," řekla nakonec. "Takže to, že zůstanu ve Společenství, není moc skvělá informace. Alespoň ne pro něj."
"A to jsem právě skončil výklad toho, proč bys ho měla zvážit jako člena své rodiny," řekl Jem trochu smutně. "Není divu, že vypadáš, jako kdyby se ti právě stalo něco hrozného."
"Je mi to líto," zašeptala Tessa.
"Nemusí. To jemu by to mělo být líto." Jeho oči potemněly. "Vyhodíme ho ven na ulici," prohlásil. "Slibuju, že bude do rána pryč."
Tessa na něj zírala a napřímila se. "Och - ne, to nemůžeš myslet vážně-"
Usmál se. "Samozřejmě, že ne. Ale cítila ses aspoň na chvíli líp, ne?"
"Bylo to jako krásný sen," řekla Tessa vážně, ale usmála se, když to vyslovila, což ji překvapilo.
"S Willem je to ... těžké," řekl Jem. "Ale v každé rodině je někdo takový. Kdybych si nemyslel, že je pro tebe Společenství to nejlepší místo, Tesso, nikdy bych to neříkal. A člověk si může vytvořit vlastní rodinu. Vím, že se necítíš jako člověk, jako kdyby ses něčím lišila, byla odříznutá od života a od lásky, ale..." Jeho hlas trochu zachraptěl. Tessa poprvé slyšela Jema nejistého. Odkašlal si. "Slibuju ti, že na tom tomu pravému nebude záležet."
Než mu stačila Tessa odpovědět, něco zaklepalo na sklo okna. Podívala se na Jema, ale ten jen pokrčil rameny. Slyšel to taky. Přejela pohledem po pokoji a všimla si, že se něco jako malá okřídlená temná silueta podobná ptáku, snaží dostat dovnitř. Pokusila se otevřít okno, ale vypadalo, že je zaseknuté. Otočila se, ale Jem už byl po jejím boku a otevíral ho. Temný stín vletěl dovnitř a mířil přímo k Tesse. Zvedla ruce a chytila ho ve vzduchu. Měla pocit, že jí železná křídla škrábnou do dlaní. Zavřela jí a zároveň zavřela i oči. Ještě jednou ucítila jemné mávnutí křídly. Pak byl klid, jako kdyby stvoření čekalo, až bude znovu probuzeno. Na prstech ucítila tiché tik-tik. Jem se odvrátil od otevřeného okna. Vítr mu čechral vlasy. Ve žlutém světle svítily jako bílé zlato. "Co je to?"
Tessa se usmála. "Můj anděl," řekla.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ema Ema | 5. července 2011 v 17:35 | Reagovat

Nooo, ja by som Willovi povedala niečo horšie ako bola Tessaschopná povedať, je to mamľas, ale ja si myslím, že má ešte šancu na zmenu, ale rozhodne by som mu to natrela viac. Ach, tá Tessa je poriadne naivná :-)

Tisíckrát ďakujem za úžasný preklad tejto úžasnej knihy, bez Teba by som si ju neprečítala ani o 100 rokov :-D  :-D  :-D
ĎAKUJEM!!!

2 andy andy | 5. července 2011 v 18:00 | Reagovat

skvělý překlad ! těším se až vyjde další díl ! :-D

3 viki viki | 5. července 2011 v 19:00 | Reagovat

Děkuji ti za překlad !

4 Cimbelina Cimbelina | E-mail | Web | 5. července 2011 v 21:40 | Reagovat

Abych pravdu řekla, tak teď Willa nemusím... :-|

5 Nina Nina | 8. července 2011 v 22:02 | Reagovat

[4]: To sa ešte vyladí :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama