Passion - 1.kapitola 2/2

12. července 2011 v 10:56 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 1

Běželi stejným tempem. Když se Luce přikrčila při zvuku výbuchu, Luschka se přikrčila taky. Byla to podivná ozvěna pohybu, který udělala před chvílí Luce. A když doběhli k břehu řeky a měli město na dohled, Luschka zůstala stát ve stejně ztuhlém postoji, jako Luce.
Padesát metrů před ní její minulé já začalo vzlykat.
Tolik toho v Moskvě hořelo. Tolik domů bylo srovnaných se zemí. Luce se snažila pochopit, že dnes v noci byly promarněny i jiné životy, ale cítila, že to bylo tak vzdálené a nedosažitelné, jako kdyby to četla v učebnici dějepisu.
Dívka se dala znovu do pohybu. Běžela tak rychle, že jí Luce nemohla chytit ani kdyby chtěla. Běželi kolem obřích kráterů, které vznikly v dříve dlážděné silnici. Běželi kolem hořící budovy, která praskala pod tíhou ohně, který se stále rozšiřoval na nové a nové cíle. Běželi kolem rozbitého převráceného vojenského vozidla, z něhož po stranách visely zčernalé ruce.
Pak Luschka zahnula doleva na ulici a Luce už jí neviděla.
Luce pocítila vlnu adrenalinu, který jí tlačil dopředu. Její nohy byly jistější a běželi rychleji na zasněžené ulici. Lidé běželi takhle rychle jen, když byli zoufalí. Když je k tomu pobízelo něco většího. Luschka mohla běžet jen k jediné věci.
"Luschko-"
Jeho hlas.
Kde byl? Na okamžik Luce zapomněla na její minulé já, zapomněla na ruskou dívku, jejíž život byl v nebezpečí, zapomněla, že Daniel nebyl její Daniel, ale pak-
Samozřejmě, že to byl její Daniel.
Nikdy nezemřel. Vždycky tam byl. On byl vždycky její a ona byla vždycky jeho. Všechno co chtěla, bylo najít jeho ruce a nechat se pohřbít v jeho náruči. On by věděl, co má dělat. Byl by schopen jí pomoct. Proč o něm předtím pochybovala?
Běžela dál po směru jeho hlasu. Ale nikde Daniela neviděla. Ani Luschku. Blok od řeky se Luce zastavila na prázdné křižovatce.
Její dech jí zamrznul v plicích. Studená pulzující bolest jí zněla hluboko v uších a ledové špendlíky jí bodaly do nohou tak, že to bylo nesnesitelné.
Ale jakou cestou měla jít?
Před ní byl obrovský prostor a prázdno. Všude bylo plno suti, které blokovalo ulice i železné oplocení. Ale i ve tmě mohla Luce říct, že se jednalo o starší demolici. Nebyla zničená bombou při náletech.
Nevypadala hezky. Byla to jen opuštěná ošklivá zřícenina. Nevěděla, proč před ní pořád stojí. Proč přestala utíkat, když uslyšela Danielův hlas - dokud se nechytila plotu a nezamrkala. Uviděla něco úžasného.
Kostel. Majestátní bílý kostel, který vyplňoval tu zející díru. Obrovské mramorové oblouky, které zdobily průčelí. Pět zlatých věží, které stoupaly vysoko do nebe. A uvnitř byla řada dřevěných lavic, kam až oko dohlédlo. V horní části bílého schodiště byl oltář. A všechny zdi a vysoké klenuté stropy byly nádherně zdobené freskami. Všude byli andělé.
Kostel Krista Spasitele.
Jak to Luce věděla? Proč si byla každým svým kouskem bytí jistá, že tahle nicota byla kdysi impozantní bílý kostelík?
Vzhledem k tomu, že tam před chvílí byla. Viděla cizí otisky rukou špinavých od popela: Luschka se tu zastavila. Dívala se na kostel a něco cítila.
Luce se chytila plotu a znovu zamrkala, protože uviděla Luschku jako dívku.
Seděla v jedné z lavic v bílých krajkových šatech. Varhany hrály, když lidé postupně chodili na bohoslužbu. Pohledný muž po její levici musel být její otec a žena vedle ní její matka. Byla tam i babička Luce, se kterou se už potkala, a Kristina. Všichni vypadali mladší a líp živení. Luce si vzpomněla, že její babička řekla, že už byli její rodiče mrtví. Ale tady se zdáli tak živí.
Zdálo se, že se s každým znají. Každý, kdo prošel kolem jejich lavice, je pozdravil. Luce si prohlížela její minulé já a jejího otce, který si potřásl rukou s hezkým mladým blonďákem. Mladík se naklonil přes lavici a usmál se na ní. Měl ty nejkrásnější fialové oči.
Znovu zamrkala a její vidina zmizela. Vnitřek kostela nebyl opět nic víc, než sutiny. Mrzla. A byla sama. Další bomba vybuchla za řekou a Luce z toho šoku klesla na kolena. Schovala si obličej do dlaní. Pak uslyšela někoho tiše plakat. Zvedla hlavu a zamžourala do tmy ve zřícenině. Uviděla ho.
"Daniel," zašeptala. Vypadal stejně. Jako kdyby z něj vyzařovalo světlo, a to i v téhle mrazivé tmě. Blond vlasy, které si stále projížděl prsty, fialovošedivé oči, které se vždy zaklesly s těmi jejími. Jeho impozantní tvář s výraznými lícními kostmi a jeho rty. Srdce jí bušilo a těsněji sevřela železný plot, aby se k němu nerozběhla.
Hlavně kvůli tomu, že nebyl sám.
Byl s Luschkou. Utěšoval jí, hladil jí po tváři a slíbával z ní slzy. Měli kolem sebe omotané ruce a hlavy nakloněné v nikdy nekončícím polibku. Byli tak ztraceni ve svém objetí, že se nezdálo, že by si všimli třesu země, který způsobila další exploze. Vypadali, jako kdyby na světě byli jen oni dva.
Mezi jejich těly nebyl žádný prostor. Bylo příliš těžké všimnout si, kde jedno končilo a druhé začínalo.
Lucinda vstala a plížila se dopředu k jedné hromadě sutin ve tmě. Toužila být k němu blíž.
"Myslela jsem, že tě nikdy nenajdu," slyšela říct Luce své minulé já.
"Vždycky najdeme jeden druhého," odpověděl Daniel a zvedl jí ze země, aby si jí k sobě mohl přitisknout blíž. "Vždycky."
"Hele vy dva!" ozval se hlas ze sousední budovy. "Jdete taky?"
Na druhé straně náměstí byla malá skupinka lidí, kteří byli hnáni do pevné kamenné budovy člověkem, kterého Luce neznala. Asi musel být hlavou téhle organizace, jejímiž členy byl i Daniel a Luschka. Museli to mít v plánu celou tu dobu, schovat se spolu před bombami.
"Ano," zavolala Luschka na ostatní. Podívala se na Daniela. "Pojďme s nimi."
"Ne," jeho hlas byl strohý. Nervózní. Luce znala tenhle tón až příliš dobře.
"Budeme tady ve větším bezpečí, než na ulici. Není to snad důvod, proč jsme se setkali zrovna tady?"
Daniel se na ně obrátil. Jeho oči prošli kolem místa, kde se skrývala Luce. Nebe se rozzářilo další sérií zlatočervených výbuchů. Luschka zakřičela a zabořila tvář Danielovi do hrudi. Luce byla jediná, kdo viděl jeho výraz. Něco ho trápilo. Něco většího, než jen strach z bomb.
Ale ne.
"Danieli!" zakřičel na ně chlapec z blízkosti budovy, která byla stále otevřená, aby jim nabídla úkryt. "Luschko! Danieli!"
Všichni ostatní už byli uvnitř.
Tehdy se Daniel otočil k Luschce. Přitáhl si její ucho blízko ke svým rtům. Ze své temné skrýše Luce toužila vědět, co jí šeptal. Jestli jí říkal něco z toho, co říkal jí, když byla smutná nebo ohromená. Chtěla běžet a odtáhnout Luschku pryč, ale nešlo to. Něco hluboko v jejím nitru jí nedovolilo se hnout. Upřela svůj pohled na Luschku, jako kdyby na tom závisel celý její život.
A možná že taky ho.
Luschka přikývla, když Daniel mluvil a její výraz se změnil z vyděšeného na klidný. Téměř mírumilovný. Zavřela oči. Ještě jednou přikývla. Pak zaklonila hlavu a na rtech se jí pomalu usadil úsměv.
Úsměv?
Ale proč? Jak? Bylo to skoro, jako kdyby věděla, co se stane.
Daniel ji držel v náruči a sklonil se k ní. Znovu ji políbil, pevně přitiskl rty na ty její, propletl jí ruce vlasy a pak pomalu sjížděl dolů k bokům. Po každém centimetru jejího těla.
Bylo to tak vášnivé, že se Luce začervenala, tak intimní, že nemohla dýchat a tak nádherné, že nemohla odtrhnout oči. Ani na sekundu.
Ani když Luschka začala křičet.
A změnila se ve spalující bílý oheň.
Plameny byly z jiného světa. Plynulé a skoro elegantní - svým zvláštním strašidelným způsobem, jako když se kolem bledého těla obtáčí dlouhý hedvábný šátek. Pohltil Luschku, protékal jí a obtáčel jí. Svítil, když spaloval její končetiny a zářil, a zářil - a pak zhasnul.
Daniel ji nepustil, ani když oheň sežehl jeho oblečení. Ne, když mohl držet plnou vahou její ochablé bezvládné tělo, které spalovaly plameny s ošklivým, štiplavým syčením. Nepustil ji ani když její kůže začala černat a mizet.
Teprve když se oheň vytratil -tak rychle, jako když někdo sfoukne svíčku- a nemohl držet nic jiného, než jen popel, sklonil Daniel paže k bokům.
Ani v těch nejdivočejších snech o návratu Luce do jejích minulých životů, by ji nenapadlo, že zažije svou vlastní smrt. Skutečnost byla ještě horší, než její nejtemnější noční můry. Stála v ledovém sněhu, ochromená její vizí a její tělo bylo tak ztuhlé, že se nemohla hýbat.
Daniel setřásl popel na sníh a začal plakat. Slzy mu stékaly po tvářích a čistily mu tváře ušpiněné od popela, který byl to jediné, co mu po ní zbylo. Jeho tvář se zkroutila. Ruce se mu třásly. Luce přišly holé, velké a prázdné, ne jako když -což jí naplňovalo zvláštním druhem žárlivosti- je měl ovinuté kolem pasu Luschky a hladil jí s nimi ve vlasech a držel její tváře v dlaních. Co byste proboha měli dělat s rukama, když jediná věc, kterou jste kdy chtěli držet je pryč? Dívka i celý váš dosavadní život - všechno je pryč.
Bolest v jeho obličeji chytila Luce za srdce. Mačkala ho a ždímala. Ke vší té bolesti a zmatku, který cítila věděla, že jeho muka byla horší.
Takhle se cítil celý život.
Při každé její smrti.
Znovu a znovu a znovu.
Luce věděla, že se mýlila, když si myslela, že byl Daniel sobecký. Nebylo to tak, že by mu to bylo jedno. Nebylo mu to jedno, zabíjelo ho to. Pořád to nenáviděla, ale najednou pochopila jeho hořkost a jeho výhrady ke všemu. Miles ji možná miluje, ale jeho láska není nic v porovnání s tou Danielovou.
Už nikdy nemohla být.
"Danieli," vykřikla a vyšla ze stínů. Rozběhla se k němu.
Chtěla vrátit všechna ta objetí a polibky - jichž byla svědkem - kterými před chvíli zahrnul její minulé já. Věděla, že je to špatně, že všechno bylo špatně.
Danielovi se rozšířily oči. Tváří mu přelétl výraz naprostého zděšení.
"Co je to?" řekl pomalu. Vyčítavě. Jako kdyby právě nenechal Luce zemřít. Jako kdyby to, že je tam Luce, bylo ještě horší, než sledovat, jak umírá Luschka. Zvedl ruku, která byla pokrytá černým popelem a ukázal na ní. "Co se to tu děje?"
Bylo pro ní utrpení vidět, jak se na ní dívá. Zastavila se a zaháněla slzy.
"Odpověz mu," řekl hlas ze tmy. "Jak ses sem dostala?"
Luce by poznala tenhle povýšený hlas kdekoliv. Nemusela vidět Cama vyjít ze dveří protileteckého krytu.
S měkkým zvukem, jako když se roluje obrovská vlajka, rozvinul svá velká křídla. Roztáhnutá vypadala ještě velkolepěji a strašidelněji, než obvykle. Luce se nemohl udržet a zírala na něj. Vrhaly zlaté odlesky na tmavou ulici.
Luce přimhouřila oči a snažila se pochopit scénu před sebou. Byli tam další postavy, které číhali ve stínech. Teď všichni vystoupili.
Gabbe. Roland. Molly. Arriane.
Všichni tam byli. Všichni s roztaženými křídli. Třpytivé moře zlata a stříbra, které oslňovalo tmavou ulici. Vypadaly nervózně. Jejich křídla se zachvěla, jako kdyby byli připravení skočit do bitvy.
Pro jednou Luce necítila strach z jejich svatozáře, která vycházela z jejich křídel, a z váhy jejich pohledů. Cítila se znechuceně.
"Díváte se na to vždycky?" zeptala se.
"Luschko," řekla Gabbe vyrovnaným hlasem. "Řekni nám, co se děje."
A pak se u ní najednou objevil Daniel a chytil jí kolem ramen. Zavrtěla se.
"Luschko!"
"Nejsem Luschka!" zakřičela Luce a odstrčila ho. Odstoupila od něj. Byla zděšená. Jak mohli žít sami se sebou? Jak mohli všichni jen sedět a sledovat, jak umírá?
Bylo toho na ní příliš mnoho. Nebyla připravená to vidět.
"Proč se na mě takhle díváš?" zeptal se jí Daniel.
"Není kdo si myslíš, že je, Danieli," řekla Gabbe. "Luschka je mrtvá. Tohle je ... Tohle je-"
"Kdo to je?" zeptal se Daniel. "Jak tu může stát? Když-"
"Podívejte se na její oblečení. Ona je určitě-"
"Drž hubu, Came, ona nemůže být-" řekla Arriane, ale taky vypadala vystrašeně, že by Luce mohla být to, o čem mluvil Cam. Ve vzduchu se ozval další hrom. Výbuch dělostřeleckých granátů, které dopadly na budovu naproti přes ulici, Luce ohlušil. Dřevěný sklad vzplanul popelem. Mezi Luce a anděly nebylo ani dvacet stop. Vypadaly, že jsou k ní stejně ostražití, jako Luce k nim. Žádný z nich se nepřiblížil.
Ve světle doutnající budovy se před Danielem táhl jeho dlouhý stín. Soustředila se na jeho přivolání. Bude to fungovat? Její oči se zúžily a každý sval v těle měla napjatý. Byla v tomhle ještě nezkušená, nikdy nevěděla, jak se jí podařilo přivolat stín.
Když se tmavé obrysy začaly třást, udeřila. Stisknula stín oběma rukama a začala ho tvarovat do míče z tenké tmavé hmoty stejně, jako to viděla udělat své učitele Stevenna a Francescu na jedné ze svých prvních hodin na Shoreline. Přivolaní Vyhlašovatelé byly vždycky špinaví a beztvarý. Potřebovala, aby dostal zřetelné obrysy. Teprve pak mohl být protažen a vytvarován do velké plochy. Pak se Vyhlašovatel změnil: na obrazovku, kterou se protáhla do minulosti nebo na portál, jehož prostřednictvím krokovala do jiného času.
Tenhle Vyhlašovatel byl lepkavý, ale brzy se stal tvárným a za chvíli se změnil do tvaru dveří. Sáhla na něj a otevřela portál.
Nemohla tu zůstat déle. Měla poslání: najít její minulé já v jiném čase a dozvědět se, co Psanci mysleli tou cenou vykoupení a vystopovat původní prokletí mezi Danielem a jí.
Pak ho musela zničit.
Ostatní zalapali po dechu, když manipulovala s Vyhlašovatelem.
"Kde ses naučila, jak na to?" zašeptal Daniel.
Luce zavrtěla hlavou. Její vysvětlení by ho jen zmátlo.
"Lucindo!" Poslední co slyšela byl jeho hlas, který volal její pravé jméno. Divné. Dívala se mu přímo do vyděšené tváře, ale neviděla, že by se jeho rty pohybovaly. Její mysl jí klamala.
"Lucindo!" vykřikl ještě jednou hlasem plným strachu těsně předtím, než se Luce po hlavě vrhla do lákavé temnoty.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 wee-dee wee-dee | 12. července 2011 v 13:02 | Reagovat

Páni, ty jsi rychlá! Smekám. jsi úžasná! Rychle další kapitolku!!!!!!

2 Pavla Pavla | 12. července 2011 v 13:45 | Reagovat

Děkuji, že překládáš knihy z angličtiny. Vím, že - a myslím si, že na tom nejsem sama - je to dřina a patří ti ode mě fakt velký dík :-) Mimochodem - co budeš překládat po Passion?

3 Marti Marti | Web | 12. července 2011 v 19:55 | Reagovat

[2]: Ještě nevím.. Bude anketka.. Dyštak mi můžete postupně házet do komentů návrhy..

4 Natt Natt | 12. července 2011 v 21:54 | Reagovat

dobře ta Luce hnedka skočila někam jinam :-D tenhle díl bude lepší než ty předtím :-P  8-)

5 Ewelyn Ewelyn | 8. srpna 2011 v 7:17 | Reagovat

"Co byste proboha měli dělat s rukama, když jediná věc, kterou jste kdy chtěli držet je pryč? Dívka i celý váš dosavadní život - všechno je pryč."
...toto je brutalne dobra veta :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama