Passion - 11.kapitola 2/2

24. července 2011 v 23:07 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 11

Na zlomek sekundy se párty posunula o kousek vpřed, jako kdyby to byla zaseknutá deska. Pak každý člověk, který s někým diskutoval, dokonči slabiku, každý závan parfému prošel vzduchem, každá kapka punče vklouzla do krků ověšených šperky, každý hráč v orchestru dokončil svou notu. Všichni se zvedli, dořešili, co měli rozjednané a pokračovali dál, jako kdyby se nic nestalo.
Jen Luce se změnila. Její mysl byla zaplavená tisícem slov a obrazů. Rozlehlá střecha na doškovém domě v podhůří Alp. Kaštanový kůň se jménem Gauche. Vůně slámy všude ve vzduchu. Jedna bílá pivoňka s dlouhým stonkem položená na polštáři. A Daniel. Daniel. Daniel. Když se vracel z pole se čtyřmi těžkými kbelíky s vodou položených na tyči, kterou měl přehozenou přes ramena. Péče o Gaucheho, což byla vždycky první věc, kterou ráno udělala, než ho vzala na projížďku. Když došlo na malé, krásné laskavosti pro Lys, nebylo nic, co by Daniel neudělal, a i to uprostřed práce, kterou dělal pro jejího otce. Jeho fialové oči jí vždycky našly. Daniel byl v jejích snech, v jejím srdci a v její náruči. Bylo to jako záblesk vzpomínky Luschky, kterou dostala v Moskvě, když se dotkla brány do kostela. Tohle ale bylo silnější a skutečnější. Jako kdyby to bylo její součástí.
Daniel byl tady. Ve stájích, nebo ve čtvrti pro služebnictvo. Byl tady. A ona ho najde.
Něco zašustilo Luce u krku. Nadskočila.
"Jen já." Bill přelétl přes vrchol její paruky. "Jsi skvělá."
Velké zlaté dveře v čele místnosti, byly otevřeny dvěma sluhy, kteří stáli po obou jejich stranách. Dívky, které stáli v řadě s Luce, se začaly chichotat vzrušením a pak místnosti ztichla. Mezitím Luce hledala ten nejrychlejší způsob, jak se odtud dostat přímo do Danielovi náruče.
"Soustřeď se, Luce," řekl Bill, jako kdyby jí četl myšlenky. "Jsi volána do služby."
Orchestr začal hrát barokní akordy baletu de Jeunesse a celá místnost zaměřila svou pozornost na dveře. Luce následovala pohled ostatních a vydechla: poznala toho muže, který tam stál a díval se na večírek s páskou přes jedno oko.
Jednalo se o Duca de Bourbona. Bratrance krále.
Byl vysoký a hubený, jako zvadlá fazole v období sucha. Jeho špatně padnoucí oblek z modrého sametu zdobila fialová šerpa, která odpovídala barvě jeho fialových punčoch na jeho nohách tenkých jako větvičky. Jeho napudrovaná paruka i jeho mléčně bílá tvář, byla mimořádně ošklivá.
Nepoznala vévodu jen z nějakých obrázků v učebnicích dějepisu. Věděla toho o něm až příliš. Věděla všechno. Jak si královské dámy vyměňovaly oplzlé vtipy o smutné velikosti vévodova žezla. O tom, jak ztratil oko (při lovecké nehodě, na cestě ke svému králi). A o tom, jak se právě teď chystal vévoda poslat dívky, které zvolil jako vhodný materiál pro manželství, dvanáctiletému králi, který čekal uvnitř.
A Luce -ne, Lys- byla vévodův horký favorit na novou královnu. To byl důvod těžkého, bolestivého pocitu v její hrudi: Lys si nemohla vzít krále, protože milovala Daniela. Milovala ho vášnivě už roky. Ale v tomhle životě byl Daniel jen sluha. Oba dva museli svůj románek před ostatními skrývat. Luce cítila ohromný strach Lys. Nechtěla si vzít krále, protože by všechny naděje na její život s Danielem zmizely.
Bill ji varoval, že bude 3-D hodně intenzivní, ale nebyl tu žádný způsob, jak by se Luce mohla připravit na nápor tolika emocí: všechen ten strach a pochyby, které kdy zaplavily mysl Lys, teď dolehly na Luce. Každá naděje. Každý její sen. Bylo toho příliš.
Vydechla a rozhlédla se kolem sebe po plese - jediné koho pohledem minula, byl vévoda. Najednou si uvědomila, že věděla všechno o tomhle čase a místě. Najednou pochopila, proč král hledal ženu, i když už byl zasnoubený. Poznala polovinu obličejů kolem ní v sále. Znala jejich příběhy a taky věděla, kdo z nich jí záviděl. Věděla, jak stát v korzetech šatů tak, aby mohla pohodlně dýchat. A věděla, soudě podle zkušeného oka, kterým sledovala tanečníky, že byla Lys už od dětství trénovaná v umění společenských tanců.
Byl to děsivý pocit, být v těle Lys. Jako kdyby Luce byla jen duch, který strašil v jejím těle.
Orchestr dohrál píseň a muž vystoupil ze dveří, aby přečetl svitek. "Princezna Lys Savoye."
Luce zvedla hlavu s větší elegancí a jistotou, než čekala. Přijala ruku muže v bledě zelené vestě, který se objevil, aby jí doprovodil do přijímací místnosti krále.
Jakmile byla uvnitř v pastelově modrém pokoji, Luce se snažila nezírat na krále. Jeho tyčící se šedivá paruka vypadala hloupě na jeho malé, vyčerpané tváři. Jeho bledě modré oči pošilhávaly na řadu vévodkyní a princezen - všechny byly krásné a skvěle oblečené - jako se hladový člověk dívá na prase na rožni. Uhrovitá postava na trůně byla ještě míň, než dítě.
Ludvík XV převzal korunu, když mu bylo pět let. Kvůli přání jeho umírající otce byl zasnoubený se španělskou princeznou, i když byl ještě dítě. Ona ale byla ještě skoro batole. Byl to pekelný svazek. Mladý král, který byl slabý a neduživý, neměl podle očekávání žít dost dlouho na to, aby mohl se španělskou princeznou počít dědice. Princezna taky mohla zemřít před dosažením plodného věku. A tak král musel najít choť, která by mu porodila dědice. To vysvětlovalo tuhle extravagantní párty a dámy vystavené jako exponáty v muzeu.
Luce si pohrávala s krajkou na šatech. Cítila se směšně. Všechny dívky vypadaly tak trpělivě. Možná, že si vážně chtěli vzít dvanáctiletého krále Ludvíka s akné na celé tváři, ale Luce nechápala, jak je to možné. Všechny vypadaly tak elegantně a krásně. Ruská princezna Elizabeth, jejíž sametové šaty se safíry měly límec zdobený srstí králíka i Maria, princezna z Polska, jejíž malý nos a plné červené rty vypadaly závratně lákavě. Všechny se dívaly na malého krále se širokýma očima plnýma naděje.
Ale on se díval přímo na Luce. Se spokojeným úšklebkem, z kterého se jí zvedal žaludek.
"Tahle." Ukázal na ni líně. "Chci jí vidět zblízka."
Vévoda se objevil po boku Luce a jemně jí svými dlouhými ledovými prsty postrčil za ramena dopředu. "Představte se, princezno," řekl tiše. "Je to jedinečná příležitost."
Část Luce v duchu zasténala, ale její vnější část -Lys- jí vedla a prakticky se doploužila až ke králi, aby se mu mohla představit. Provedla perfektní úklonu a natáhla k němu ruku k polibku. To bylo to, co od ní její rodina očekávala.
"Ztloustneš?" Vyhrkl král na Luce a prohlížel si její korzetem stáhnutý pas. "Líbí se mi, jak vypadá teď," řekl vévodovi. "Ale nechtěl bych jí, kdyby byla tlustá."
Kdyby byla ve svém vlastním těle, pomyslela si Luce, král by o ní řekl, že není moc atraktivní. Ale ovládnul jí dokonalý klid Lys a Luce přesně věděla, co odpovědět: "Doufám, že vždy potěším svého krále svým vzhledem a svým temperamentem."
"Ano, samozřejmě," zapředl vévoda a obešel Luce v těsném kroužku. "Jsem si jistý, že král by mohl dát princezně dietu dle jeho vlastního výběru."
"A co lov?" zeptal se král.
"Vaše Veličenstvo," začal vévoda, "to není věc královny. Máte spoustu dalších společníků pro váš lov. A i já-"
"Můj otec je skvělý lovec," řekla Luce. Její mozek byl v jednom kole. Pracoval na něčem, co by jí pomohlo se odtud dostat.
"Pak bych si měl tedy ustlat raději s tvým otcem?" Král se ušklíbl.
"Znám zálibu Vašeho Veličenstva ve zbraních," řekla Luce a snažila se udržet stále zdvořilý tón. "Přinesla jsem vám dárek. Je to nejvíc ceněná lovecká puška mého otce. Požádal mě, abych vám jí dnes večer předala, ale nebyla jsem si jistá, jestli budu mít to potěšení a dnes se mi dostane vaší přízně."
Měla královu plnou pozornost. Sedl si na okraj svého trůnu.
"A jak vypadá? Má v pažbě nějaké klenoty?"
"Je ... je ručně vyřezaná z třešňového dřeva," řekla a opakovala informace, které na ní volal Bill z místa kde stál. Byl vedle křesla krále. "Hlaveň byla frézovaná-"
"Ach, tohle by asi mělo znít působivě, co? Ruským kovodělníkem, který šel poté pracovat pro cara." Bill se naklonil nad krále a přičichl si k němu. "Vypadá skvěle."
Luce opakovala Billovi fráze a pak dodala: Mohla bych jí Vašemu Veličenstvu přinést, kdybyste mi dovolil dojít pro ní do mých komnat-"
"Sluha by tu zbraň mohl přinést," řekl vévoda.
"Chci jí vidět hned." Král si založil ruce a vypadal ještě mladší, než ve skutečnosti byl.
"Prosím." Luce se obrátila k vévodovi. "Bylo by mi potěšením ukázat Jeho Veličenstvu tu pušku."
"Jdi." Král luskl prsty a tím Luce propustil.
Luce se chtěla hned otočit na podpatku, ale Lys měla lepší vychování - člověk nikdy neukáže králi záda- uklonila se a odešla zpátky do hlavní místnosti. Všem ukázala ten nejvíc elegantní poloběh. Plachtila po podlaze, jako kdyby ani neměla nohy. Během chvilky byla na druhé straně zrcadlového sálu.
Pak utekla.
Běžela přes taneční sál, kolem nádherných tanečních párů a orchestru až do jasně žluté místnosti zdobené stejně, jako to bylo v kartuziánském klášteře. Běžela kolem a dámy i pánové lapali po dechu. Proběhla po dřevěné podlaze, bohatém perském koberci. Pak začalo světlo slábnout a návštěvníci bálu prořídli. Konečně dorazila ke sloupkům dveří, které vedly ven. Vrazila do nich, aby je otevřela a pak zalapala v korzetu po dechu na čerstvém vzduchu, který chutnal po svobodě. Vykročila na obrovský balkon z nádherného bílého mramoru, který se točil kolem celého druhého patra paláce.
Noc byla jasná a na obloze byly hvězdy. Všechno co Luce chtěla udělat, bylo vběhnout Danielovi do náruče a letět ke hvězdám. Kdyby tu jen byl a odnesl jí daleko od tohohle-
"Co tady děláš?"
Otočila se. Přišel si pro ní. Stál na balkoně v jednoduchých šatech sluhy. Vypadal zmatený, znepokojený a tragicky a beznadějně zamilovaný.
"Danieli." Spěchala k němu. Šel směrem k ní a jeho fialové oči zářily: otevřel svou náruč. Když se konečně setkali a Luce byla zabalená do jeho paží, myslela si, že exploduje štěstím.
Ale to se nestalo.
Jen tam stála a hlavu měla zabořenou do jeho širokého, nádherného hrudníku. Byla doma. Omotal jí ruce kolem pasu a přitáhnul si jí k sobě tak blízko, jak to jen bylo možné. Cítila, jak dýchá. Jeho krk byl zastřený vůní slámy. Luce ho políbila těsně pod levé ucho. Pak pod bradu. A pokračovala s jemnými, něžnými polibky, dokud se nedostala k jeho rtům, kde jí polibky začal oplácet. Jejich polibek byl dlouhý a naplněný láskou. Zdálo se, že ten cit vyvěrá z hlubin její duše.
Po chvíli se Luce odtrhla a podívala se Danielovi do očí. "Tolik se mi po tobě stýskalo."
Daniel se zasmál. "Taky se mi po tobě stýskalo a to celé poslední ... tři hodiny. Jsi - jsi v pořádku?"
Luce přejela prsty po Danielových hedvábných blond vlasech. "Jen jsem potřebovala trochu vzduchu. A najít tě." Těsně ho k sobě tiskla.
Daniel přimhouřil oči. "Nemyslím si, že bychom tu měli být, Lys. Musí tě čekat v přijímací místnosti."
"Je mi to jedno. Nevrátím se zpátky. A nikdy si nevezmu to prase. Nikdy si nevezmu nikoho jiného, než tebe."
"Psst." Daniel sebou škubl a pohladil jí po tváři. "Někdo by tě mohl slyšet. Už usekli hlavy pro menší provinění."
"Někdo už to slyšel," ozvalo se z otevřených dveří. Duc de Bourbon stál s rukama založenýma na hrudi. Culil se při pohledu na Lys v náruči služebníka. "Věřím, že by to měl král slyšet." A pak byl najednou pryč. Zmizel uvnitř paláce.
Luce se rozbušilo srdce. Cítila strach Lys i její vlastní: Změnila historii? Měl život Lys postupovat jinak?
To Luce nemohla vědět, nebo jo? To bylo to, co jí řekl Roland: Že změny, které se staly v určité době jejího života, kde byla přítomná, se okamžitě staly součástí toho, co se stalo. Přesto tu Luce stále byla. Takže kdyby náhodou změnila historii tím, že vytočila krále - no, nezdálo se, že by to nějak ovlivnilo Lucindu Priceovou v jednadvacátém století.
Když mluvila k Danielovi, její hlas byl pevný. "Je mi jedno, jestli mě ten odporný vévoda zabije. To dřív zemřu, než se tě vzdám."
Přehnala se přes ní vlna tepla a přiměla jí zachvět se na místě, kde stála "Och," řekla a stiskla si rukama hlavu. Vzdáleně poznávala, co se s ní děje. Viděla to sice tisíckrát, ale nikdy tomu nevěnovala pozornost.
"Lys," zašeptal. "Víš, co přijde?"
"Ano," zašeptala.
"A víš, že s tebou budu až do konce?" Danielovy oči se na ní upíraly. Byly plné něhy a starostí. Nelhal jí. Nikdy jí nelhal. Ani by nemohl. Teď to věděla. Mohla to vidět na vlastní oči. Prozradil jí jen tolik, aby jí udržel na živu o několik momentů déle, než na všechno Luce přijde sama.
"Ano." Zavřela oči. "Ale je tu toho ještě tolik, čemu nerozumím. Nevím jak to zastavit. Aby už se to nedělo. Nevím jak prolomit to prokletí."
Daniel se usmál, ale oči měl plné slz.
Luce se nebála. Cítila se volná. Volnější, než se cítila kdy předtím.
V její mysli se rozprostřelo zvláštní, hluboké porozumění. Něco se v mlze, která naplňovala její hlavu, stávalo viditelným. Jeden polibek od Daniela by otevřel dveře a zachránil by jí od manželství bez lásky s tím malým spratkem. Dostal by jí z klece tohohle těla. Protože tohle tělo nebylo její. Byla to jen skořápka, která byla součástí trestu. A nakonec smrt tohohle těla nebyla taková tragédie - byl to prostě jen konec kapitoly. Bylo to sice krásné, ale bylo potřeba se uvolnit.
Na schodech za nimi se ozvaly kroky. Vévoda se vracel se svými muži. Daniel ji chytil za ramena.
"Lys, poslouchej mě-"
"Polib mě, zaprosila. Danielův výraz se změnil, jako kdyby nepotřeboval slyšet nic jiného. Zvedl ji ze země a přitisknul si ji k hrudi. Jejím tělem projelo brnění, když ho vášnivě a hluboce políbila. Nechala se jím úplně pohltit. Prohnula se v zádech a naklonila hlavu k obloze. Líbala ho, až se jí blažeností točila hlava. Tmavé stopy stínů začaly kroužit na zčernalé obloze nad jejich hlavou. Obsidiánová symfonie. Ale za tím: bylo světlo. Poprvé Luce cítila světlo, které svítilo skrz. Bylo to naprosto skvělé.
Bylo na čase, aby šla.
Dostat se ven, když jsou věci ještě dobré, varoval jí Bill. Když byla ještě pořád naživu.
Ale nemohla odejít. Ne, když bylo všechno tak teplé a krásné. Ne když jí Daniel líbal s takovou vášní. Otevřela oči a barva jeho vlasů a tváře byla v tom světle ještě jasnější a krásnější. Intenzivně zářily.
To záření přicházelo z hloubi Luce.
S každým polibkem se cítila světlu blíž. Tohle byla jediná správná cesta zpátky k Danielovi. Z jednoho pozemského života do toho druhého. Luce by takhle šťastná zemřela klidně tisíckrát, kdyby s ním nakonec na druhé straně toho světla mohla být znovu.
"Zůstaň se mnou," prosil jí Daniel, když cítila, že začíná pomalu hořet.
Zasténala. Slzy jí tekly po tváři. Nejjemnější úsměv jí otevřel rty.
"Co se děje?" zeptal se Daniel. Nechtěl jí přestat líbat. "Lys?"
"Je to ... tolik lásky," řekla a otevřela oči, když na její hrudi rozkvetly plameny. Velký sloup náhlého světla explodoval v noci. Prudké teplo a plameny vyšlehly vysoko k obloze. Vytrhli Luce z Danielovi náruče. Vytrhly Luce od jasné smrti Lys do tmy, kde byla zima a nic neviděla. Přeběhla přes ní vlna závrati. Zachvěla se. Potom se objevil ten nejmenší záblesk světla.
Billova tvář se objevila nad Luce. Vznášel se nad ní s ustaraným pohledem. Ležela na břiše na rovném povrchu. Dotkla se hladkého kamene pod ní. Slyšela stékající vodu poblíž. Cítila zatuchlý chladný vzduch. Vyšla ve Vyhlašovateli.
"Vyděsilas mě," řekl Bill. "Nevěděl jsem ... myslím tím, když jsi zemřela, nevěděla jsem jestli ... nevěděl jsem jestli si tam, třeba nějak neuvízla ... ale nebyl jsem si ničím jistý." Zavrtěl hlavou, jako kdyby se chtěl zbavit té myšlenky. Snažila se postavit, ale její nohy byly vratké. Všechno na ní bylo neuvěřitelně chladné. Sedla si a se zkříženýma nohama se opřela o kamennou zeď. Byla zpátky ve svých černých šatech se smaragdově zelenou stuhou. Smaragdově zelené boty stály vedle sebe v rohu. Bill jí je musel sundat z nohou a položit je na zem potom, co ... co Lys ... Luce tomu pořád nemohla uvěřit.
"Viděla jsem takové věci, Bille. Věci, které jsem nikdy dřív nevěděla."
"Jako třeba?"
"Jako to, že byla šťastná, když zemřela. Já jsem byla šťastná. Strašně moc. Celá ta věc byla tak krásná." Její mysl závodila. "Věděla jsem, že tam pro mě bude na druhé straně. Věděla jsem, že všechno co jsem dělala bylo to, že jsem utíkala před něčím špatným a skličujícím. Že krása naší lásky vydrží i smrt. Vydrží všechno. Bylo to neuvěřitelné."
"Neuvěřitelně nebezpečné," řekl Bill krátce. "Zkusme už to neopakovat, jo?"
"Copak to nechápeš? Od chvíle, když jsem odešla od Daniela v mé současnosti, to byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. A-"
Ale Bill zmizel znovu ve tmě. Slyšela pramínek vodopádu. O chvíli později se změnil na zvuk vody ve varu. Když se objevil Bill, měl v ruce čaj. Nesl hrníček na tenkém kovovém tácu. Podal Luce kouřící šálek.
"Kde jsi to vzal?" zeptala se.
"Řekl jsem, už to zkusíme znovu neopakovat, jo?"
Ale Luce byla příliš zabraná do svých myšlenek na to, aby ho doopravdy poslouchala. Tohle dělala, když chtěla myslet jasně. Půjde 3-D udělat - jak tomu říkal? štěpení? - znovu? Uvidí svůj život až do konce, jeden po druhém, dokud nezjistí, proč se to děje.
A pak zlomí tohle prokletí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alwen Alwen | 24. července 2011 v 23:10 | Reagovat

Děkuji za opět rychlý a skvělý překlad. Opravdu nemám co vytknout a moc tě obdivuji :)

2 Marti Marti | Web | 24. července 2011 v 23:13 | Reagovat

[1]: Děkuju.. :-)

3 ^^Brooke BrokenSmile<3 ^^Brooke BrokenSmile<3 | Web | 24. července 2011 v 23:20 | Reagovat

moc pěknej dess :-)

4 Mannon Mannon | 24. července 2011 v 23:41 | Reagovat

Páááni.... Luce je opravdový magor... s prominutím, ale nejradši bych jí naliskala :D už se nemůžu dočkat dalšího pokračování.. :-) děkuji za překlad :-)

5 Xhex Xhex | E-mail | 24. července 2011 v 23:50 | Reagovat

aa to je napínavý

6 Jannys Jannys | 25. července 2011 v 10:53 | Reagovat

:-)  :-)  :-)  :-)

7 Lara Lara | 25. července 2011 v 18:12 | Reagovat

Skvělééééé :-D  :-D

8 Natt Natt | 25. července 2011 v 18:14 | Reagovat

fákt hustý ;-) s tou Luce mě to překvapuje :-D jsem zvědavá kam až zajde 8-)

9 Mannon Mannon | 25. července 2011 v 21:46 | Reagovat

:D heh... tak jsem to nevydržela a přečetla si zbytek knížky v ajině... :D nevíš marti kdy cca vychází 4. díl?? :-)

10 miska miska | 25. července 2011 v 21:51 | Reagovat

ještě skoro polovina knížky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama