Passion - 13.kapitola 2/2

27. července 2011 v 1:16 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 13

"Dnes večer umřu. Viď, Bille?"
"No..." Bill odvrátil pohled. "Ano."
Luce polkla. "Kde je Lucinda? Musím se do ní znovu převtělit, abych pochopila celý její život." Sáhla na dveře skříně, ale on jí chytil za šaty a přitáhnul zpátky.
"Podívej se dítě, nemůžeš prostě jen tak jít a vstoupit do 3-D. Ber to jako takovou schopnost, která se dá použít jen o zvláštních příležitostech." Sevřel rty. "Co myslíš, že se tady dozvíš?"
"To před čím potřebuje uniknout," řekla Luce. "Od čeho jí chce Daniel zachránit? Je zasnoubená s někým jiným? Žije s krutým strýcem? Nebo dluží královi nějakou laskavost?"
"Uh-oh." Bill se poškrábal na temeni hlavy. Ozval se zvuk, jako když někdo škrábe nehty o tabuli. "Měl bych si někde udělat nějaký učitelský kurz. Myslíš si snad, že je tu pro každou smrt nějaký důvod?"
"A není?" Cítila, jak jí poklesla čelist.
"Chci říct, že tvoje úmrtí nejsou bezvýznamné, vlastně ..."
"Ale když jsem umřela jako Lys, cítila jsem, že její smrt jí vlastně osvobodila. Byla šťastná, protože si nemusela brát krále a její život by nebyl jen jedna velká lež. A Daniel jí mohl zachránit tím, že jí zabije."
"Ach, miláčku, tohle si vážně myslíš? Že tvoje smrt byla jen záchrana před špatným manželstvím nebo něco takového?"
Pevně zavřela oči, když jí v nich náhle začaly pálit slzy. "Musí v tom být něco takového. Musí. Jinak je její smrt zbytečná."
"Není to zbytečné," řekl Bill. "Ty umíráš z nějakého důvodu. Jen ten důvod není tak jednoduchý. Nemůžeš očekávat, že to všechno hned pochopíš."
Frustrovaně zabručela a bouchla pěstí do boku skříně.
"Vidím, že jsi o tom získala až moc vysoké mínění," řekl nakonec Bill. "Byla jsi v 3-D a myslíš si, že můžeš odemknout tajemství celého tvého vesmíru. Ale není to vždycky tak elegantní a jednoduché. Očekávej chaos. Musíš přijmout ten chaos. Měla by ses i dál snažit naučit se co nejvíc z každého minulého života, který navštívíš. Možná že na konci toho všeho ti to dá něco dohromady. Možná, že skončíš s Danielem ... nebo se možná rozhodneš, že je život víc, než jen-"
Vylekalo jí zašustění. Luce vykoukla ze skříně.
Muž kolem padesáti s bílou bradkou a velkým břichem stál vedle dalšího herce v kostýmu. Šeptali si. Když se postava otočila a obličej jí osvítilo světlo z reflektorů, Luce poznala ten obličej. Ztuhla: jemný nos a malé rty s růžovým pudrem na obličeji. Tmavě hnědá paruka s několika prameny dlouhých černých vlasů, které vykukovaly vespod. Nádherné zlaté šaty.
Byla to Lucinda oblečená v kostýmu Anny Boleynové. Chystala se jít na jeviště.
Luce se schovala zpátky do šatníku. Byla nervózní a nemluvná, ale kupodivu taky plná síly: pokud to, co jí řekl Bill, byla pravda, pak už nebyl čas.
"Bille?" zašeptala. "Potřebuju, abys udělal tu věc se stisknutím tlačítka stop, abych mohla-"
"Shhh!" Billův sykot Luce napověděl, že v tom teď byla sama. Bude prostě muset počkat, až tenhle muž odejde a Lucinda bude sama. Lucinda neočekávaně přešla k šatníku, kde se schovávala Luce. Sáhla dovnitř. Její ruka minula zlatý plášť vedle ramene Luce. Luce zatajila dech. Natáhla se a sevřela prsty Lucindy.
Lucinda zalapala po dechu a otevřela dveře dokořán. Dívala se hluboko do očí Luce. Balancovala na hranici nějakého nevysvětlitelného pochopení. Podlaha pod nimi se zakymácela. V Luce rostl pocit závratě. Zavřela oči a měla pocit, jako kdyby její duše odešla z jejího těla. Viděla sama sebe z vnějšku : její podivné šaty, které v rychlosti Bill přeměnil a surový strach ve svých očích. Dlaň v její ruce byla tak jemná, že jí sotva cítila.
Zamrkala. Pak zamrkala i Lucinda. Pak už Luce necítila ruku, kterou držela. Když se podívala dolů, její dlaň byla prázdná. Ona i ta dívka. Rychle popadla plášť a přehodila si ho přes ramena.
Jediná osoba v tomhle mrňavém pokoji byl muž, který něco šeptal Lucindě. Luce věděla, že to byl William Shakespeare. William Shakespeare. Znala ho. Oni tři - Lucinda, Daniel a Shakespeare- byli přátelé. Jedno letní odpoledne vzal Daniel Luce na návštěvu k Shakespearovi do jeho domu do Stratfordu. Při západu slunce seděli v knihovně a zatímco Daniel kreslil výhled z okna, Will jí pokládal otázku za otázkou -a celou tu dobu si zuřivě psal poznámky- o tom, kdy se poprvé setkala s Danielem, co k němu cítí a jestli si myslí, že by se do něj mohla jednou zamilovat.
Kromě Daniela byl Shakespeare jediný, kdo znal tajemství její skryté identity -ženy herečky- a lásky k hráčům za zákulisím. Na jeho žádost Lucinda zase udržela tajemství o tom, že byl Shakespeare tu noc přítomen v Globu. Všichni ostatní v divadelní společnosti předpokládali, že zůstal ve Stratfordu a předal otěže divadla panu Fletcherovi. Místo toho se tu ale objevil inkognito, aby viděl premiéru hry.
Když se k němu vrátila, Shakespeare se Lucindě zadíval hluboko do očí. "Převlékla ses."
"Já - ne, jsem pořád-" ucítila měkký brokát kolem ramen. "Ano, vzala jsem si plášť."
"Takže tohle je plášť?" Usmál se na ní a mrkl. "Sluší ti."
Shakespeare položil Lucindě ruku na rameno jako vždycky, když někomu dával režijní pokyny. "Poslyš: každý zná tvůj příběh. Uvidí tě v téhle scéně a ty toho nebudeš muset moc říkat, ani dělat. Anna Boleynová je u dvora vycházející hvězda. Každý z nich má svůj podíl na tvém osudu." Polkl. "A navíc: Nezapomeň se trefit do konce tvého textu. Musíš být pryč z pódia ještě dřív, než začnou tancovat."
Luce cítila, jak se jí v mysli vybavují slova jejího textu. Slova byla tam, kde je potřebovala, než vstoupila na scénu před všemi těmi lidmi. Byla připravená.
Publikum tleskalo a znovu začalo křičet. Herci opustili jeviště a vyplnili prostor kolem ní. Shakespeare se už vytratil. Na druhém konci pódia viděla Daniela. Tyčil se nad ostatními herci. Vypadal královsky a neskutečně nádherně. Byla to chvíle jejího vstupu na pódium. Byl to začátek scény na statku lorda Wolseyho, kde král -Daniel- pořádá maškarní bál předtím, než poprvé spatří Annu Boleynovou. Měli spolu tančit a pak se zamilovat. Měl to být začátek romance, která všechno změní.
Začátek.
Ale pro Daniela to vůbec nebyl začátek.
Pro Lucindu, nicméně, a pro roli, kterou hrála - to byla láska na první pohled. Když spočinula očima na Danielovi, měla pocit, že je to ta první skutečná věc, která se kdy Lucindě stala. Bylo to stejné, jako když Luce uviděla Daniela na Sword&Cross. Její svět měl najednou nějaký smysl. Tak, jako nikdy dřív.
Luce nemohla uvěřit, kolik lidí se tísnilo v Globu. Byli prakticky skoro u herců, byli tak blízko jeviště, že nejméně dvacet diváků mělo opřené lokty o pódium. Cítila je. Slyšela je dýchat.
A přesto měla Luce pocit klidu, a to i pod napětím. Jako kdyby se v Luce místo paniky z téhle vší pozornosti, probudila odvaha.
Byla to scéna na bále. Luce byla obklopená dvorními dámami Anne Boleynové. Skoro se rozesmála, jak se její "dámy" rozhlíželi kolem ní. V záři luceren mužům naproti nim poskakovaly ohryzky. Pod pažemi na jejich vycpaných šatech měli kruhy potu. Na druhé straně jeviště stál Daniel a jeho dvořané. Nestydatě ji pozoroval. Na jeho tváři se odrážela láska. Vtělila se do své role. Věnovala Danielovi plíživé a obdivné pohledy, což vzbudilo nejen jeho zájem, ale i ten diváků. Dokonce udělala i jeden improvizovaný pohyb -odhrnula si vlasy z jejího dlouhého, světlého krku- což byl náznak toho, co každý čekal od skutečný Anny Boleynové.
Dva herci se přiblížili a stouply si stranách Luce. Byli to šlechtici pan Sands a pan Wolsey.
"Dámy, nevypadáte moc šťastně. Gentlemani, čí je to vina?" zahřímal hlas lorda Wolseyho. Byl hostitel bálu a pěkný darebák. Ten herec ho ale na jevišti vystihl dokonale. Pak se otočil a přejel pohledem po Luce. Ztuhla. Pana Wolseyho hrál Cam.
Nebyl čas na to, aby Luce vykřikla, zaklela nebo uprchla. Byla profesionální herečka, takže zůstala na místě a obrátila se na společníka Wolseyho, pana Sandse, který doprovázel pronesenou větu svým smíchem.
"Červené víno nejdřív musí stoupnout do těch jejich pěkných tvářiček, můj pane," řekl.
Když bylo na Luce, aby pronesla svou větu, chvěla se. Tajně se podívala na Daniela. Jeho fialové oči urovnaly nejistotu, kterou cítila. Věřil jí.
"Jste veselý hráč, pane Sandsi," řekla Luce nahlas škádlivým hlasem.
Za zvuku tuby pak předstoupil Daniel. Následoval buben. Začal tanec. Vzal jí za ruku. Když promluvil, mluvil k ní. Ne k divákům ani k ostatním hercům.
"Nejkrásnější ruka jaké jsem se kdy dotkl," řekl Daniel. "Krása, o které jsem dosud nevěděl, že existuje." Jako kdyby ty řádky byly napsány pro ně dva.
Začali tančit a Daniel se celou dobu díval na ní. Jeho oči byly křišťálově čisté a fialové a způsob, jakým byly jeho oči fixované na ty její, jí lámal srdce. Věděla, že jí vždycky miloval, ale až do téhle chvíle, kdy s ním tančila na jevišti před všemi těmi lidmi, nikdy nepřemýšlela o tom, co to znamená.
Znamenalo to, že vždycky když jí Daniel poprvé uviděl, už jí miloval. Pokaždé. A vždycky to tak bylo. A ona se do něj pokaždé musela zamilovávat znovu a znovu. Nikdy na ní netlačil, nebo jí nenutil, aby ho milovala. Musel si jí pokaždé získat znovu.
Danielova láska byla jedna dlouhá nepřerušená linie. Byla to ta nejčistější forma lásky. Mnohem čistější, než jakou by mu kdy mohla Luce vrátit. Jeho láska k ní nikdy neměla žádnou přestávku. Žádné přerušení. Její láska byla vymazaná při každém úmrtí. Ta Danielova se ale časem jen zvětšovala. Celou věčnost. Jak mocná musela být touhle dobou? Stovky životů plných lásky naskládaných jeden na druhém? Bylo to až příliš obrovské, aby to Luce mohla pochopit. Tolik jí miloval, a přesto v každém životě musel znovu a znovu čekat, až mu bude jeho lásku opětovat.
Celou tu dobu tančili i se zbytkem souboru. Někteří se o přestávkách v hudbě vytráceli za jeviště a potom se vraceli galantnější a nazdobenější, až nakonec tancovala celá divadelní společnost.
Na konci scény, i když to nebylo ve scénáři, a i když tam stál Cam a pozoroval je, Luce pevně chytila Daniela a přitáhla si ho k sobě dozadu k pomerančovníkům v květináčích. Podíval se na ní, jako kdyby byla blázen a pokusil se jí odvést zpátky na místo, kde měla podle scénáře stát. "Co to děláš?" zamumlal.
Pochyboval o ní předtím, v zákulisí, když se mu snažila přiblížit svoje pocity. Musela ho donutit, aby jí uvěřil. Zvlášť pokud dnes v noci Lucinda zemře. To, aby pochopil hloubku její lásky k němu, pro něj znamenalo všechno. To mu pomůže pokračovat, udržet si jeho lásku k ní celou tu stovku let, zvládnout všechnu tu bolest a utrpení, kterých byla svědkem a to až do její současnosti.
Luce věděla, že to nebylo ve scénáři, ale nedokázala se zastavit: Popadla Daniela a políbila ho.
Čekala, že jí zastaví, ale místo toho jí vzal do náruče a polibek jí vrátil. Tvrdě a vášnivě. Reagoval s takovou intenzitou, že cítila jak se vznáší, i když věděla, že stojí nohama pevně na zemi.
Na okamžik bylo publikum zticha. Pak začali řvát a smát se. Někdo hodil po Danielovi botu, ale ten to ignoroval. Jeho polibky Luce řekly, že jí věřil. Že pochopil hloubku její lásky. Ale ona si chtěla být absolutně jistá.
"Vždycky tě budu milovat, Danieli." Nebylo to úplně přesné - nebo to spíš nestačilo. Musela ho donutit to pochopit. Nestarala se o důsledky - jestli se kvůli tomu změní historie, tak ať. "Vždycky si vyberu tebe." Ano, tohle bylo to slovo. "V každém životě si vyberu tebe. Stejně, jako sis vždycky vybral ty mě. Navždy."
Rozevřel rty. Věřil jí? Věděl, co mu chtěla říct? Byla to volba. Dlouhodobá, hluboce zakořeněná volba, která sahala za hranice jejího chápání. Bylo za tím něco silného. Něco krásného a-
Stíny začaly vířit nad její hlavou. Jejím tělem projela vlna tepla. Ucítila křeče a cítila horko. Věděla, co se blíží.
Danielovi oči zaplály bolestí. "Ne," zašeptal. "Prosím, ještě nechoď."
Oba je to vždycky překvapilo.
Když její minulé já propuklo v plamenech, ozval se zvuk děla, ale Luce si tím nebyla jistá. Její oči osleply náhlým jasem a ona byla vyhozena z těla Lucindy do vzduchu a do tmy.
"Ne," vykřikla, když se kolem ní uzavřely stěny Vyhlašovatele. Příliš pozdě.
"Co máš teď za problém?" zeptal se Bill.
"Nebyla jsem připravená. Vím, že Lucinda musela zemřít, ale já jenom-" Byla už na pokraji pochopení něčeho o volbě své lásce k Danielovi. A teď všechno co se stalo v posledních chvílích s Danielem, shořelo v plamenech s jejím minulým já.
"No, nebylo tam už co vidět," řekl Bill. "Jen obvyklá rutina. Budova chytla ohněm, kouř, plameny pohlcující stěny, křičící lidé splašeně utíkající k východům. Ti méně šťastní spadli na zem a lidé na ně dupali. Pěkný obrázek. Globe shořel do základů."
"Cože?" řekla a bylo jí na zvracení. "Založila jsem požár v Globe?" Vypálení nejslavnějšího divadla v anglické historii, bude mít jistě nějaké důsledky v čase.
"Och, nebuď tak vztahovačná. Stalo by se to tak jako tak. Kdybys tam nevzplála, selhalo by dělo na pódiu a celé místo by bylo vyhozené do povětří."
"Je to o tolik větší, než já a Daniel. Všichni ti lidé-"
"Podívej se, Matko Terezo, tu noc nikdo nezemřel ... kromě tebe. Nikomu jinému se nic nestalo. Pamatuješ si na toho opilce, co na tebe pošilhával z druhé řady? Jeho kalhoty shořely v požáru. To bylo to nejhorší, co se událo. Cítíš se líp?"
"Ne tak docela. Vůbec ne."
"A co tohle: nejsi tady, aby ses cítila vině. Nebo abys změnila minulost. Ty máš k dispozici jen fakta a ty mají svoje vchody a východy."
"Nebyla jsem připravená na můj odchod."
"Proč ne? Henry VIII byl tak jako tak pěknej idiot."
"Chtěla jsem dát Danielovi naději. Chtěla jsem aby věděl, že si vždycky zvolím jeho a že ho budu vždycky milovat. Ale Lucinda zemřela dřív, než mi dal najevo, že mi rozuměl." Zavřela oči. "Jeho polovina našeho prokletí je mnohem horší, než ta moje."
"To je skvělé, Luce!"
"Co tím myslíš? To je hrozné!"
"Myslím tím ten malý klenot - to "Wau, Danielovo utrpení je nekonečně krát větší, než to moje". To je to, co ses tady naučila. Čím víc tomu porozumíš, tím dřív se dostaneš k poznání kořene toho prokletí. A tím pravděpodobnější bude, že nakonec najdeš cestu ven. Je to tak?"
"Já nevím."
"Ale já vím. Teď pojď, jsou tu větší role, co musíš hrát."
Danielova strana prokletí byla horší. Teď to Luce viděla jasně. Ale co to znamená? Necítila se blíž tomu, že by mohla zlomit prokletí. Neodpověděl jí. Ale věděla, že Bill měl pravdu v jedné věci: V tomhle životě by už nic jiného udělat nemohla. Všechno co mohla udělat, bylo pokračovat ve vracení se v čase.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | 27. července 2011 v 2:53 | Reagovat

Luce je někdy vážně na facku.
Jinak pěknej překlad. :)

2 Ewelyn Ewelyn | 27. července 2011 v 7:06 | Reagovat

Dnes rano som sa potesila novej kapitolke. Dakujem, si uzasna :)))

3 Ewelyn Ewelyn | 27. července 2011 v 7:07 | Reagovat

V robote zas rano nic neurobim :))) ...neva, idem citat :)

4 Lucie Lucie | 27. července 2011 v 9:02 | Reagovat

každé ráno rozcvička Tvým překladem, až poté se pracuje. Jinak jsi rychlík, dvě kapitolky hned po ránu.. to to dopoledne rychle uteče :)
Díkásek :)

5 Kristin Kristin | E-mail | Web | 27. července 2011 v 11:59 | Reagovat

tak tohle budu vyprávět na hodině dějepisu :-D to ze mě zase bude mít někdo radost :-D a díks moc z apřeklad, Marti :-) PS: vůbec nechápu, jak to zvládáš :-D

6 Janny Janny | 27. července 2011 v 13:30 | Reagovat

vaut to je super, D:

7 Norakiss Norakiss | 27. července 2011 v 17:06 | Reagovat

Marti nejdřív ti chci poděkovat za novou kapču :) ale jsi takový rychlík že se musím zeptat nová anketka na další překládek bude? nebo si pak dáš na chvilku pauzu? :)

8 Barčus Barčus | 27. července 2011 v 17:38 | Reagovat

Nebudeš potom překládat City of fallen angels? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama