Passion - 15.kapitola 1/2

28. července 2011 v 22:45 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 15
OBĚŤ
Chichén Itzá, Střední Amerika - 5 WAYEB (přibližně 20.prosince, 555 n.l.)


Vyhlašovatel vysadil Luce do parného letního dne. Země pod jejíma nohama byla vyprahlá a rozpraskaná. Tráva na ní měla žlutohnědou barvu a byla vyschlá. Obloha byla holá. Nebyl tam ani jeden mrak, který by sliboval déšť. Dokonce i vítr se zdál prahnoucí po vodě.
Stála uprostřed pole ohraničeného ze tří stran podivnou vysokou zdí. Z téhle vzdálenosti to vypadalo trochu jako mozaika z obřích korálků. Měly nepravidelný tvar -nebyly kulaté- a měly různé barvy, od slonovinové kosti až k světle hnědé. Mezi korálky byly místy drobné trhliny. Propouštěly světlo z druhé strany.
Kromě krákajícího půl tuctu supů, kteří nad ní kroužili, tam nikdo jiný nebyl. Vítr jí divoce rozfoukal vlasy. Voněl jako ... nemohla rozeznat zápach tohohle místa, ale voněl kovově, skoro rezavě.
Šaty, které měla na sobě na bále ve Versailles byly těžké, protože byly promočené potem. Ucítila kouř, popel a pot pokaždé, když se nadechla. Musela se z nich dostat. Snažila se rozvázat krajky a rozepnout knoflíky. Nedařilo se jí to rukama - a ani malým kamenem.
Kde byl vlastně Bill? Vždycky zmizel. Někdy měla Luce pocit, že měl chrlič vlastní program a že ona mu jen ničila jeho plány.
Pomalu se vydala ke zdi a zápasila s šaty. Roztrhla zelenou krajku, kterou měla kolem límce a povolila háčky. Naštěstí jí asi nikdo neviděl. Nakonec si klekla a uvolnila si i košilku pod nimi. Pak si přetáhla šaty přes hlavu.
Když si sedla na paty v jejím tenkém bavlněném prádle, Luce došlo, jak hrozně byla unavená. Jak dlouho už to bylo od doby, kdy naposled spala? Klopýtala ke stínu u zdi. Pod nohama jí šustila křehká tráva. Snad si mohla na chvíli lehnout a zavřít oči. Ospalostí se jí zachvěla víčka.
Pak se ale rychle otevřely. Naskočila jí husí kůže.
Hlavy.
Luce si konečně uvědomila z čeho byla zeď vyrobená. Ta slonovinová barva zdi -nevinně vypadající z dálky- byly jen kůly s nabodanými lidskými hlavami.
Potlačila výkřik. Najednou dokázala zařadit zápach, který byl ve vzduchu. Byl to zápach hniloby, prolité krve a hnijícího masa.
Podél spodní části plotu z kůlů byly sluncem vybledlé, zvětralé lebky, které byly díky vlivu slunce a větru čisté a bílé. Na vrcholu plotu lebky ale vypadaly mnohem čerstvěji. To znamená, že tam byly stále rozeznatelné hlavy lidí s hustými černými vlasy a většinou neporušenou kůží. Ale ve středu plotu byly lebky někde mezi rozkladem a naprostou zrůdností: roztřepená kůže na zadní části hlavy a vysušená hnědá krev na vyčnívající kosti. Tvář byla napjatá něčím, co mohlo být považováno za hrůzu nebo vztek.
Luce se odpotácela pryč. Doufala, že k ní přijde závan vzduchu, ve kterém nebyl zápach hniloby. Jenže se nedostavil.
"Není to tak hrozné, jak to vypadá."
Vystrašeně se otočila. Byl to ale jenom Bill.
"Kde jsi byl? Kde jsme teď?"
"Je to ve skutečnosti velká čest být vsazen do tohohle plotu, jako byli tihle," řekl a přešel k té nejmenší řádce lebek. Podíval se jedné hlavě do očí. "Všichni tihle mladí nevinní beránci šli přímo do nebe. Je to jen to, v co stále doufají všichni věřící."
"Proč jsi mě tu nechal s těmihle-"
"Ale no tak. Oni tě nekousnou." Po očku se na ní podíval. "Cos udělala se svými šaty?"
Luce pokrčila rameny. "Je horko."
Dlouze a unaveně si povzdechl. "A teď se mě zeptej, kde jsem byl. A tentokrát se snaž ze svého hlasu dostat ten odsuzující tón."
Její ústa sebou škubla. Bylo něco zvláštního na občasném Billově mizení. Ale teď tam stál se svýma malýma rukama úhledně zastrčenýma za zády. Nevinně se na ní usmíval. Povzdechla si. "Kde jsi byl?"
"Nakupovat!" Bill radostně roztáhnul svá křídla a odhalil jí světle hnědou sukni visící na jednom křídlu a krátkou halenku ve stejné barvě na tom druhém. "A tohle je rána z milosti!" řekl a ukázal jí, co držel v rukou za zády. Bílý velký náhrdelník. Z kostí.
Vzala halenku a sukni, ale na náhrdelník jen mávla rukou. Kostí už viděla dost. "Ne, díky."
"Chceš zapadnout? Pak musíš nosit to, co ti přinesu."
Znechuceně polkla. Dala si to přes hlavu. Leštěné kousky kostí byly navlečené na nějaké šňůrce. Náhrdelník byl dlouhý a těžký a Luce musela připustit, že je svým zvláštním způsobem i celkem hezký.
"A myslím že tohle," -řekl a dal jí kovovou malovanou sponu- "přijde do tvých vlasů."
"Kde jsi tohle všechno vzal?" zeptala se.
"Je to tvoje. Myslím tím, není to tvoje jako Lucindy Priceové, ale je to tvoje v takovém širším kosmickém smyslu. Patří ti to v tomhle životě - Ix Cuat."
"Ix kdo?"
"Iks Cuat. Tvoje jméno v tomhle životě znamená "Malý had"." Bill pozoroval, jak se její tvář změnila. "V Mayské kultuře to byl termín náklonnosti. Nebo tak nějak."
"Stejným způsobem, jako tu bylo nabodnutí hlavy na kůl výraz pocty?"
Bill zvedl své kamenné oči. "Přestaň být tak etnocentrická. To znamená, že je tvoje kultura nadřazená všem ostatním."
"Vím, co to znamená," řekla a dala si sponu do svých špinavých vlasů. "Ale já se necítím být nějak lepší. Jen si nemyslím, že mít hlavu nabodnutou na nějakém kůlu není tak obrovská věc, jak jí popisuješ." Ve vzduchu se ozval nějaký zvuk. Jako kdyby někdo v dálce bubnoval.
"To je přesně ten druh věcí, který by řekla Ix Cuat! Ty jsi byla vždycky tak trochu opožděná!"
"Co tím myslíš?"
"Podívej se ty -Ix Cuat- ses narodila během Wayeb, což je pět lichých dnů na konci mayského období. Každý je v téhle době pověrčivý proto, že ty dny nezapadají do kalendáře. Je to něco jako přestupné dny v kalendáři. Není zrovna moc šťastná věc narodit se ve Wayeb. Takže nikdo nebyl šokovaný, když jsi vyrůstala jako stará panna."
"Stará panna?" zeptala se Luce. "Myslela jsem, že jsem nikdy nežila déle, než sedmnáct ... plus mínus."
"Sedmnáct je tady v Chichen Itza považováno za starověkost," řekl Bill a přecházel mezi hlavami. Jeho křídla zahučela, když se zachvěl. "Ale je pravda, žes nikdy nežila dýl, než sedmnáct let. Je tak trochu záhada, proč se ti jako Lucindě Priceové podařilo zůstat naživu tak dlouho."
"Daniel říkal, že je to proto, že nejsem pokřtěná." Teď si byla Luce jistá, že slyší blížící se bubny. "Ale jak je to možné? Myslím tím, klidně se vsadím, že Ix Cuat - ať už byla pokřtěná kdekoliv-"
Bill mávnul rukou. "Křest je jen jiné slovo pro druh svátosti nebo smlouvy, ke které se tvoje duše upíše. Křesťanství, judaismus, islám, i mayské náboženství, které se teď chystá projít kolem nás," řekl a kývl směrem k přicházejícím bubnům, které už byly tak hlasité, že Luce napadlo, jestli by se neměli schovat. "Všichni v sobě mají svátost nějakého druhu, který vyjadřuje jejich oddanost svému Bohu."
"Takže ve svém životě v Thunderboltu pořád žiju, protože mě moji rodiče nepokřtili?"
"Ne," řekl Bill, "klidně bys ve svém současném životě v Thunderboltu mohla být zabita, i když tě tvoji rodiče nepokřtili. Ty pořád ve svém současném životě žiješ protože ... no, to vlastně nikdo neví."
Musí tu být nějaký důvod. Možná že to byla ta mezera, o které mluvil Daniel v nemocnici v Miláně. Ale oni on zřejmě doteď nepochopil, jak byla Luce schopná cestovat Vyhlašovateli. S každým minulým životem, který navštívila, se cítila blíž k poskládání všech kousků její minulosti dohromady ... ale ještě nebyla v cíli.
"Kde je ta vesnice?" zeptala se. "Kde jsou ti lidé? Kde je Daniel?" Bubny byly tak hlasité, že musela zvýšit hlas.
"No," řekl Bill, "jsou na druhé straně toho tzompantlis."
"Čehože?"
"Té zdi z hlav. Pojď - tohle musíš vidět!"
Přes otevřený prostor mezi kůly s lebkami viděla záblesky barev. Bill přitáhnul Luce k okraji zdi z lebek a řekl jí, aby se podívala.
Za zdí byla vidět dávná civilizace. Dlouhá řada lidí, kteří tančili a došlapovali nohama na širokou polní cestu, která byla lemovaná kostmi. Měli hedvábné černé vlasy a pleť barvy kaštanů. Byli tam i tak tříroční děti, ale na tuhle vzdálenost to nevěděla jistě. Všichni byli tak živí, krásní a zvláštní. Jejich oblečení bylo skromné, z kůže mrtvých zvířat, které nebyly moc pečlivě stáhnuté. Obličeje měli pomalované a na tělech měli tetování. Bylo to to nejzvláštnější tetování, které kdy viděla - propracované, barevné zobrazení opeřených ptáků, slunce a geometrické vzory, které měli na zádech, rukách a hrudi.
V dálce byly budovy. Bílé stavby a shluky menších budov s plochými doškovými střechami. Kromě toho tam byla džungle, ale listy stromů vypadaly uschlé a křehké.
Dav prošel kolem nich. Neviděli Luce díky jejich zapálení do tance. "Tak pojď!" řekl Bill a strčil jí do proudu lidí.
"Co je?" vykřikla. "Jít tam? S nimi?"
"Bude to zábava!" Bill se zasmál a letěl dopředu. "Víš jak tančit, ne?"
Opatrně se s malým chrličem připojili k přehlídce. Prošli něčím, co vypadalo jako tržiště. Dlouhý, úzký pás země plný dřevěných sudů a mís se zbožím na prodej: černé avokádo, sytě červené výhonky kukuřice, sušené bylinky svázané provázkem a další věci, které Luce neznala. Otáčela hlavou sem a tam, aby viděla co nejvíc když šli dál, ale nebyla tu žádná možnost, aby se mohla zastavit. Nápor davu jí neúprosně tlačil dopředu.
Mayové šli cestou, která je dovedla na širokou pláň. Řev a jejich tanec zmizel a oni se shromáždili k sobě a něco si šeptali. Bylo jich tam stovky. Při opakovaném tlaku Billových rukou na její ramena, se Luce snížila a klekla si na kolena stejně, jako zbytek z nich. Sledovala jejich pohledy, které směřovali vzhůru.
Za trhem byla jedna budova, která stoupala výš, než všechny ostatní: stupňovitá pyramida z toho nejbělejšího kamene. Obě strany, které Luce viděla, na sobě měly strmé schodiště, které končily na modro červené vyvýšenině. Luce zamrazilo. Z části z respektu a z části z nevysvětlitelného strachu.
Tuhle pyramidu viděla už dřív. V učebnici dějepisu. Tam byl tenhle mayský chrám už jen jako zřícenina. Ale teď to mělo od zříceniny daleko. Bylo to nádherné.
Čtyři muži drželi bubny vyrobené ze dřeva. Stáli v řadě kolem vchodu do pyramidy. Jejich opálené tváře byly pomalované červenými, žlutými a modrými symboly, které vypadaly jako masky. Zvuky bubnů byly synchronizované a stále rychlejší a rychlejší, dokud se někdo neobjevil ve dveřích.
Ten muž byl vyšší, než bubeníci. Pod vysokou červeno bílou opeřenou čelenkou byl jeho obličej natřený změtí tyrkysových vzorů. Jeho krk, zápěstí, kotníky i ušní lalůčky, byly zdobené stejnými šperky s kostmi, jako byl náhrdelník, který dal Bill Luce, aby si ho uvázala kolem krku. Nesl něco, co připomínalo dlouhou hůl zdobenou malovaným peřím a lesklými bílými střepy. Na jednom konci se lesklo něco stříbrného.
Když se postavil čelem k lidem, dav ztichl jako mávnutím kouzelného proutku.
"Kdo je ten muž?" zašeptala Luce Billovi. "Co to dělá?"
"To je vůdce kmene, Zotz. Pěknej divoch, co? Časy jsou těžké. Lidé už neviděli déšť třista šedesát čtyři dní. Ne že by to počítali na tamtom kamenném kalendáři." Ukázal na šedou kamennou desku se stovkami černých čar.
Ani jedna kapka vody skoro celý rok? Luce skoro cítila žízeň přicházející z davu. "Umírají," řekla.
"Doufají, že ne. Tohle je místo, kam můžeš přijít," řekl Bill. "Ty a několik dalších nešťastných chudáků. A Daniel taky - v tomhle životě nemá moc vysoké postavení. Chaat je velmi hladový, tak že je potřeba aby všichni drželi při sobě."
"Chaat?"
"Bůh deště. Mayové měli tuhle absurdní představu, že oblíbený pokrm rozhněvaného Boha je krev. Takže kam tímhle asi mířím?"
"Lidská oběť," řekla Luce pomalu.
"Jo. To je vždycky začátek jejich dlouhého dne. Víc lebek do jejich stojanů. Vzrušující, ne?"
"Kde je Lucinda? Myslím tím Ix Cuat?"
Bill ukázal na chrám. "Je tam zavřená spolu s dalšími oběťmi. Čeká, až skončí míčové hry."
"Míčové hry?"
"To je to, na co míří tenhle dav. Jdou sledovat hru. Navíc kmenový vůdce má rád před velkou obětí pořádání míčových her." Bill zakašlala a přitáhl si křídla k sobě. "Je to trošku něco mezi košíkovou a fotbalem. Každý tým má jen dva hráče a míč váží tak tunu. Poraženým je uříznuta hlava a jejich krví je nakrmený Chaat."
"K soudu!" zakřičel Zotz z vrcholu svého chrámu. Mayská řeč zněla podivně hrdelně. Luce jí ale pořád rozuměla. Přemýšlela, jaký měla Ix Cuat pocit, když byla zavřená v místnosti za Zotzem.
Dav propukl ve velký jásot. Mayové se jako jedna velká skupina zvedli a rozběhly se k tomu, co vypadalo jako velký kamenný amfiteátr na opačné straně pláně. Bylo to podlouhlé hřiště z hnědé země, obklopené vrstvenou kamennou tribunou.
"Á, tady je náš kluk!" Bill ukázal na hlavu v čele davu, když se blížili ke stadionu.
Štíhlý svalnatý kluk běžel rychleji než ostatní. Byl k Luce zády. Jeho tmavě hnědé vlasy byly lesklé. Měl opálená ramena, pomalovaná červeno černými pruhy. Když hlavu otočil mírně vlevo, Luce si mohla rychle prohlédnout jeho profil. Nebyl vůbec podobný Danielovi, kterého nechala v zahradě svých rodičů. A přesto-
"Daniel!" řekla Luce. "Vypadá-"
"Jinak a přitom úplně stejně?" zeptala se jí Bill.
"Ano."
"Tos poznala jeho duši. Bez ohledu na to, jak vy dva vypadáte z vnějšku, vaše duše se vždycky poznají navzájem."
Až teď Luce napadlo, jak pozoruhodné bylo, že Daniela poznala v každém životě. Její duše ho našla. "To je ... nádherné."
Bill se poškrábal na své paži drsnými drápy. "Když to říkáš."
"Říkals, že se Daniel nějak podílel na oběti. Je to hráč té míčové hry?" řekla Luce a natahovala krk k davu, když Daniel zmizel uvnitř amfiteátru.
"Je," řekl Bill. "Je to vážně krásný malý obřad," řekl a zvedl kamenné obočí, "ve kterém vítězové pomůžou projít obětem do dalšího života."
"Vítězové zabijí vězně?" řekla Luce tiše.
Dívali se, jak dav proudí do amfiteátru. Zevnitř zaznělo bubnování. Hra začala.
"Nezabijí je. Nejsou považováni za běžné vrahy. Jen je obětují. Nejprve jim useknou hlavu. Hlavy se dají tam." Bill kývl přes ramena na zeď hlav. "Těla se hodí do cenote. Teda promiň, svaté vápencové rokle v džungli." Začuchal. "A co si myslím já? Nemyslím si, že by jim to mohlo přinést déšť, ale kdo jsem, abych je soudil?"
"Daniel vyhraje nebo prohraje?" zeptala se Luce a znala odpověď ještě dřív, než ta slova opustila její rty.
"Vidím, že myšlenka na to, jak ti Daniel stíná hlavu, pro tebe možná úplně nekřičí romantikou," řekl Bill, "ale ve skutečnosti jaký je rozdíl mezi zabitím ohněm a mečem?"
"Daniel by to neudělal."
Bill se vznesl do vzduchu před Luce. "Neudělal?"
Ozval se velký řev zevnitř amfiteátru. Luce měla nutkání běžet na hřiště, jít až k Danielovi, vzít ho do náruče a říct mu to, co nestihla v Globe: že chápe všechno, čím si musel projít, aby byl s ní. Že díky jeho obětem je jejich lásce oddaná ještě víc, než předtím. "Měla bych jít za ním," řekla.
Ale byla tady taky Ix Cuat. Zavřená v místnosti na vrcholu pyramidy čekající na smrt. Dívka, která mohla mít cennou informaci, kterou Luce potřebovala k tomu, aby zlomila kletbu.
Luce balancovala na místě. Jednou nohou byla nakročená k amfiteátru a jednou směrem k pyramidě.
"Tak co to bude?" posmíval se jí Bill. Jeho úsměv byl až příliš velký.
Dala se do běhu směrem k pyramidě. Pryč od Billa.
"Dobrá volba," zavolal za ní. Rychle jí dohnal a držel se po jejím boku.
Nad ní se tyčila pyramida. Malovaný vrchol chrámu, kde jí Bill řekl, že byla Ix Cuat. Vypadalo to stejně vysoko, jako hvězdy na nebi. Luce měla takovou žízeň. Bolel jí z toho krk. Do chodidel jí pálila zem. Připadalo jí, jako kdyby tu celý svět hořel.
"Tohle místo je dost posvátné," zašeptal jí Bill do ucha. "Tenhle chrám byl postavený na předchozím chrámu, který byl postavený na vrcholu ještě jednoho chrámu a tak dále a tak dále. Všechny byly orientované na jarní a podzimní rovnodennost. Na ty dva dny při západu slunce může být na schodech severního schodiště vidět pohybující se stín hada. To je cool, viď?"
Luce se ale jenom naštvala a začala stoupat po schodech nahoru.
"Mayové byli géniové. Jejich civilizace předpověděla konec světa v roce 2012." Hraně se rozkašlal. "Ale to se teprve uvidí. Ukáže to čas."
Když se blížila Luce k vrcholu, Bill byl za ní v těsném závěsu.
"Poslouchej," řekl. "Tentokrát, pokud tam půjdeš a budeš chtít zase vstoupit do 3-D-"
"Pst," řekla Luce.
"Nikdo kromě tebe mě neslyší!"
"Přesně tak. Pst!" Udělala další krok do pyramidy, teď už pomalu, a postavila se na římsu nahoře. Přitiskla se tělem k horkému kamenu chrámové zdi. Několik centimetrů od ní byly otevřené dveře. Někdo uvnitř zpíval.
"Já bych to udělal hned," řekl Bill, "dokud jsou stráže ještě na hřišti."
Luce přešla ke dveřím a nahlédla dovnitř.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama