Passion - 16.kapitola 1/2

29. července 2011 v 23:29 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 16
NEJLEPŠÍ MUŽ
Jeruzalém, Izrael - 27 NISSAN 2760
(přibližně 1.dubna 1000 př.n.l.)


Daniel nebyl úplně sám sebou.
Byl stále v těle, do kterého se vštěpil v Grónsku u fjordů. Snažil se trochu zpomalit, když vcházel do Vyhlašovatele, ale jeho tempo bylo až příliš rychlé. Byl vyvedený z rovnováhy. Točil se ve tmě po teplé kamenité zemi, až narazil hlavou do něčeho tvrdého. A pak znovu.
Štěpení jeho minulého já byla velká chyba.
Nejjednodušší způsob, jak od sebe oddělit dvě propletené vtělení jedné duše, bylo zabít tělo. Když se osvobodí z klece těla, duše se sama uvolní. Ale zabít sám sebe nebylo možné. Pokud tedy...
Hvězdná střela.
V Grósku jí sebral z místa vedle ohniště, kde ji nějaký z andělů odložil. Gabbe ji sebou přinesla na symbolickou ochranu. Asi by nečekala, že se Daniel rozštěpí a ukradne jí.
Kdyby si vážně myslel, že si stačí bodnout malý stříbrný šíp do prsou, aby osvobodil svojí duši, vrátil by svoje minulé já zpátky v čase?
Blbost.
Ne. Bylo příliš pravděpodobné, že by selhal a pak by se místo osvobození svojí duše, mohl náhodou zabít. Bezduchý Daniel byl měl jen svou pozemskou masku. Tohle prázdné tělo by procházelo zemí všemi těmi věčnými časy a hledalo svou duši. Spokojilo by se ale s tou druhou nelepší věcí: s Luce. To by jí pronásledovalo až do dne, kdy by zemřela a možná i po tom.
Co Daniel potřeboval, byl partner. A to co potřeboval, bylo nemožné.
Zabručel a převalil se na záda. Mžoural do jasného slunce přímo nad jeho hlavou.
"Vidíš?" řekl hlas nad ním. "Říkala jsem ti, že jsme na správném místě."
"Nevidím důvod, proč je tohle-" řekl jiný hlas, tentokrát klučičí- "důkaz toho, že jsme tu dobře."
"Ale no tak, Milesi. Nedovol, aby nás tvoje nechuť k Danielovi, držela dál od nalezení Luce. On zřejmě ví, kde je."
Hlasy se blížily. Daniel otevřel oči a zašilhal. Dal si na oči ruku, aby se ochránil před světlem, které se k němu blížilo.
"Nazdárek. Potřebuješ pomoct?"
Shelby. Nephilimská kamarádka Luce ze Shoreline.
A Miles. Ten, kterého líbala.
"Co tu vy dva děláte?" Daniel se posadil a ostře odmítl Shelbinu ruku, kterou k němu natahovala. Promnul si čelo a podíval se na věc za ním - předmět, do kterého narazil byl šedý kmen olivovníku.
"Co myslíš, že tady asi tak děláme? Hledáme Luce." Shelby zírala na Daniela a pokrčila nos. "Co je to s tebou?"
"Nic." Daniel se pokusil vstát, ale měl moc velkou závrať na to, aby se udržel na nohou. Bylo mu zle ze štěpení a hlavně z vtažení jeho minulého já do jiného života. Bojoval zevnitř proti svému minulému já. Útočil na něj. Kůži i kosti měl pohmožděné. Věděl, že Nephilimové cítili, že se mu něco stalo. "Běžte domů, černí pasažéři. Čí Vyhlašovatele jste použili, abyste se sem dostali? Víte jaké problémy jste mohli způsobit vaším vstupem sem?"
Najednou se mu pod nosem zalesklo něco stříbrného.
"Vezmi nás k Luce." Miles mířil Danielovi na krk hvězdnou střelou. Kšilt jeho čepice mu schovával oči, ale jeho ústa byla stažená do nervózní grimasy.
Daniel byl ohromený. "Ty - ty máš hvězdnou střelu."
"Milesi," zašeptala Shelby zuřivě. "Co děláš s tou věcí?"
Špička šípu se chvěla. Miles byl evidentně nervózní. "Nechal jsi jí na dvoře potom, co odešli Psanci," řekl Danielovi. "Cam jednu vzal, ale v tom zmatku si nikdo nevšiml, když jsem tuhle zvedl zase já. Ty ses vypařil za Luce. A my jsme tě sledovali." Otočil se k Shelby. "Myslel jsem, že to budeme potřebovat. Na sebeobranu."
"Opovaž se ho zabít," řekla Shelby Milesovi. "Ty jsi takový idiot."
"Ne," řekl Daniel a velice pomalu se posadil. "To je v pořádku."
Jeho myšlenky běžely jako o závod. Jaké měl šance? Viděl to dělat dřív. Daniel nebyl žádný expert na štěpení. Ale jeho minulé já se v něm svíjelo a on věděl, že to takhle nepůjde dál. Bylo tu jen jedno řešení. A to teď Miles držel v ruce.
Ale jak mohl toho kluka donutit, aby na něj zaútočil bez toho, aby mu to všechno vysvětlil? A mohl vůbec věřit Nephilimům?
Daniel se opřel rameny zpátky do kmene stromu. Roztáhnul ruce a ukázal je Milesovi, aby věděl, že se není čeho bát. "Ty jsi šermoval?"
"Co?" Miles vypadal zmateně.
"Na Shoreline. Na hodině jsi šermoval, nebo ne?"
"Všichni jsme to dělali. Bylo to vážně zbytečné a já nebyl moc dobrý, ale-"
To bylo všechno, co Daniel potřeboval slyšet. "En Garde!" vykřikl a vytáhl svou skrytou hvězdnou střelu, jako meč. Milesovi se rozšířily oči. V mžiku ale zvedl svůj šíp taky.
"Ach, sakra," řekla Shelby a utíkala jim z cesty. "Kluci, teď vážně! Nechte toho!"
Hvězdné střely byly kratší než meče, ale o pár centimetrů delší, než normální šípy. Byly lehké jako pírko, ale tvrdé jako diamanty. A jestli budou Daniel i Miles hodně opatrní, možná se z toho dostanou živí. Možná se Daniel s Milesovou pomocí oprostí od svého minulého já. Prořízl vzduch svou hvězdnou střelou a postoupil o pár kroků blíž k Nephilimovi. Miles vykryl Danielovu ránu. Jeho šíp odrazil ránu, jako kdyby to byl pravý meč. Když se hvězdné střely srazily, nedělali plechový zvuk, jako kord obalený folií. Dělaly hluboký zvuk, který se odrážel jako ozvěna od hor a zem se jim otřásla pod nohama.
"Tvoje lekce šermu nebyla zbytečná," řekl Daniel a jeho šíp minul Milese ve vzduchu. "Připravily tě na moment, jak je tenhle."
"Moment" -Miles zavrčel, když se vrhl vpřed a jeho hvězdná střela se dostala jen pár centimetrů od těla Daniela- "jako je tenhle?"
Jejich ruce se napjaly. Hvězdné střely se ve vzduchu spojily do X.
"Potřebuju, abys mě osvobodil od mé dřívější reinkarnace, s kterou jsem spojil svojí duši," řekl mu Daniel jednoduše.
"Co to..." zamumlala Shelby ze strany.
Milesovi se na tváři objevil zmatek. Jeho ruka zaváhala. Šíp mu vypadl z ruky a zarachotila o zem. Zalapal po dechu a hledal ho. Vyděšeně se ohlédl na Daniela.
"Nejdu po tobě," řekl Daniel. "Jen potřebuju, abys ty šel po mně." Podařilo se mu vykouzlit soupeřivý úšklebek. "Tak pojď. Víš, že to chceš. Chtěl jsi to udělat celou tu dobu."
Miles se sehnul a vzal do ruky hvězdnou střelu. Držel šíp jako meč. Daniel byl na něj připravený. Prudce se otočil na jednu stranu právě včas a vykryl jeho ránu svou hvězdnou střelou.
Byli zablokováni každý v jiném postoji: Daniel svojí hvězdnou střelou mířil Milesovi na rameno a pomocí svojí síly držel od sebe Nephilima dál. Miles zase měl svojí hvězdnou střelu asi deset centimetrů od srdce Daniela.
"Tak pomůžeš mi?" chtěl vědět Daniel.
"Co z toho budeme mít?" zeptal se Miles.
Daniel o tom musel chvíli přemýšlet. "Štěstí Luce," řekl nakonec.
Miles neřekl ano. Ale neřekl ani ne.
"Teď," -Danielův hlas byl váhavý, když mu dával pokyny- "velmi opatrně přejeď čepelí před střed mojí hrudi. Nepropíchni mi kůži, nebo mě zabiješ."
Miles se potil. Jeho tvář byla bílá. Podíval se na Shelby.
"Udělej to, Milesi," zašeptala.
Hvězdná střela se zachvěla. Všechno bylo v rukách tohohle kluka. Tupým koncem se dotkl Danielovi kůže a pomalu jel dolů.
"Ach, můj Bože." Shelby stočila v hrůze rty. "On se svléká z kůže."
Daniel cítil, jak se mu od kostí odlepovala vrstva kůže. Jeho minulé já se od něj pomalu štěpilo. Prošel jím jed oddělování. Zaryl se mu hluboko kůže a do jeho křídel. Ta bolest byla syrová. Vířila hluboko v něm a stále se zvětšovala. Měl zakalený zrak a zvonilo mu v uších. Hvězdná střela v rukách mu spadla na zem. Pak najednou ucítil ostrý a studený vzduch. Pak se ozval dlouhý hrdelní zvuk a dva údery, a pak-
Rozmazalo se mu vidění. Zvonění ustalo. Měl pocit lehkosti a lehkosti.
Volnosti.
Miles ležel na zemi pod ním a hruď se mu dmula. Hvězdná střela z Danielovi ruky zmizela. Daniel se otočil a našel svoje minulé stát za ním. Jeho kůže byla bílá a jeho tělo vypadalo jako duch, oči i zuby měl černé jako uhel. V ruce měl hvězdnou střelu. Kolébal se v horkém větru, jako obrázek na rozbité televizi.
"Je mi to líto," řekl Daniel a sáhl vpřed, aby mohl svoje minulé já chytit za křídla. Když Daniel zvedl stín nad zem, sotva jeho tělo v rukách cítil. Prsty našel šednoucí portál Vyhlašovatele, kterým oba Danielové prošli těsně předtím, než se rozpadnul. "Tvůj den přijde," řekl.
Pak hodil svoje minulé já zpátky do Vyhlašovatele.
Díval se, jak mizel v horkém slunci. Jeho tělo vydalo táhlý, pískavý zvuk, když spadl do času. Jako kdyby padal z útesu. Hlasatel se rozpadl na nekonečně mnoho kousků a pak zmizel.
"Co se sakra stalo?" zeptala se Shelby a pomáhala Milesovi na nohy.
Nephilim byl skoro přízračně bílý. Zíral na svoje ruce. Zkoumal je, jako kdyby je předtím nikdy neviděl.
Daniel se obrátil k Milesovi. "Děkuju."
Oči Nephilima byly dychtivé a vyděšené zároveň. Jako kdyby chtěl z Daniela dostat každý detail o tom, co se tu právě stalo, ale přitom nechtěl ukázat svoje nadšení. Shelby byla zticha, což bylo hodně neobvyklé.
Daniel do té doby Milesem opovrhoval. Byl naštvaný na Shelby, která Psance prakticky přivedla k Luce. Ale v tuhle chvíli pod olivovníkem pochopil, proč se s nimi Luce spřátelila. A byl za to rád.
V dálce se ozval roh. Miles a Shelby nadskočili.
Byl to shofar. Beraní posvátný roh, který se dřív používal, aby oznámil bohoslužby a svátky. Do té doby se Daniel kolem sebe nerozhlédl dost na to, aby zjistil, kde jsou.
Stáli ve stínu olivovníku na vrcholu nízkého kopce. Před nimi se kopec svažoval do širokého, rovného údolí se snědou vysokou trávou, která člověkem nikdy nebyla posekaná. V polovině údolí byl úzký pruh zeleně, kde podél úzké řeky rostly květy.
Východně od říčky byla malá skupinka stanů. Vedle byla budova z bílých kamenů s mřížkovaným dřevěným přístřeškem. Zvuk šofaru musel přicházet z toho chrámu.
Vycházela z něj řada žen v barevných pláštích až ke kotníkům. Nesli hliněné džbány a bronzové tácy s jídlem, jako kdyby se někde pořádala hostina.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natt Natt | 30. července 2011 v 11:07 | Reagovat

pěkný :-)

2 síma síma | 27. ledna 2012 v 17:10 | Reagovat

suprový :-) ale stejně nesnáším Milese :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama