Passion - 17.kapitola 2/2

30. července 2011 v 23:08 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 17


Jeho kožená helma mu skrývala vlasy dlouhé až po ramena, ale jeho tvář byla nezakrytá. Byl nádherný. Jeho fialové oči kontrastovali s jeho jasnou olivovou pletí. Vypadal zmateně, ale zároveň i plný naděje. Meč měl pořád natažený, ale držel ho nejistě, jako kdyby tušil, že by ho neměl použít. Luce si rychle sundala helmu z hlavy a hodila jí na sedadlo.
Její tmavé vlasy spadly dolů. Pak si sundala svůj bronzový krunýř. Vidění měla rozostřené, když se jí oči zalily slzami.
"Lu Xin?" De jí vzal pevně do náruče. Opřel si nos o ten její a ona si položila tvář na tu jeho. Měla pocit tepla a bezpečí. Zdálo se, že se nemůže přestat usmívat. Zvedla hlavu a políbila ho na krásné křivky jeho rtů. Vrátil jí vášnivě její polibek a Luce si užívala každý krásný okamžik. Cítila proti sobě váhu jeho těla. Toužila, aby mezi nimi nebylo tolik těžkého brnění.
"Ty jsi ten poslední člověk, kterého jsem čekal, že uvidím," řekl De tiše.
"Mohla bych ti říct totéž," řekla. "Co tady děláš?"
"Když jsem se spojil s rebely Zhou, slíbil jsem si, že zabiju krále a dostanu tě nazpátek."
"Král je - ach, na tom už nezáleží," zašeptala Luce. Líbala ho na tváře a na oční víčka. Pevně ho držela kolem krku.
"Na ničem nezáleží," řekl De "Jen na tom, že jsem s tebou."
Luce si vzpomněla na záři v Chichén Itzá. Když ho viděla v těch dalších životech, místech a časech, které byly tak daleko od jejího domova, pokaždé si jen potvrdila, jak moc ho miluje. Pouto mezi nimi bylo nerozbitné. Bylo to jasné ze způsobu, jakým se na sebe dívali. Jak si mohli část navzájem myšlenky. Jak měli, když byli spolu pocit, že jsou konečně celí.
Ale jak mohla zapomenout na prokletí, které trvalo už věky? A na to, že byla na cestě zničit ho? Byla až příliš daleko na to, aby zapomněla, že je na cestě k tomu, aby byla skutečně s Danielem hodně překážek. Každý život ji něco naučil. Tenhle život bude mít určitě taky nějaké poselství. Kdyby jen věděla, kde ho hledat.
"Věděli jsme, že králova jízda dorazí sem dolů," řekl De. "Povstalci měli v plánu přepadnout jí."
"Jsou na cestě," řekla Luce, když si vzpomněla na slova Huanga. "Budou tu každou chvíli."
De přikývl. "A až se sem dostanou, budou po mě rebelové chtít, abych bojoval."
Luce sebou trhla. Byla s Danielem už dvakrát, když se intenzivně připravoval na bitvu a pokaždé to vedlo k něčemu, co už nikdy nechtěla vidět. "Co mám dělat, zatímco ty budeš-"
"Já nejdu do bitvy, Lu Xin."
"Cože?"
"Tohle není naše válka. Nikdy nebyla. Můžeme tu zůstat a bojovat za jiné lidi nebo můžeme dělat to, co děláme už dlouho a vybrat si sebe před vším ostatním. Chápeš, co tím myslím?"
"Ano," zašeptala. Lu Xin neznala hlubší význam těchhle slov, ale Luce si byla jistá, že pochopila. Daniel ji miloval a ona milovala jeho a rozhodli se být spolu.
"Nenechají nás jen tak odejít. Rebelové mě zabijí za to, že jsem dezertoval." Dal jí na hlavu helmu. "Budeme se muset probojovat ven."
"Cože?" zašeptala. "Nemůžu bojovat. Sotva tu věc zvednu." Ukázala na halapartnu. "Nemůžu-"
"Ano," řekl a dal na to slovo velký důraz. "Můžeš."
Přeprava se naplnila světlem. Na okamžik si Luce myslela, že to byl okamžik, kdy se její tělo vznítilo, a že Lu Xin zemře a její duše bude vyhoštěná do stínů.
Ale to se nestalo. Záře šla z hrudi De. Bylo to světlo Danielovi duše. Nebyla tak silná, ani tak zářivá, jako u Mayského obětiště, ale stejně to bylo úžasné. Luce to připomnělo záři její vlastní duše, když poprvé uviděla Lu Xin. Možná, že se doopravdy naučila vidět svět takový, jaký byl. Možná, že se konečně zbavila iluzí.
"Dobře," řekla a dala si dlouhé vlasy dovnitř přilby. "Tak jdeme."
Rozhrnuli závěsy uvnitř vozu. Před nimi byli rebelové na koních. Bylo jich tak dvacet a čekali u okraje hory asi padesát stop od vozu krále. Měli na sobě jednoduché rolnické oblečení. Hnědé kalhoty a hrubé, špinavé košile. Na jejich štítech bylo znamení krysy. Symbol armády Zhou. Všichni se dívali na De, jestli splnil svůj úkol.
Z údolí se ozvalo hřmění stovek koní. Luce pochopila, že tam jela armáda Shang, která žíznila po krvi. Slyšela je zpívat staré válečné písně, které Lu Xin znala už od té doby, kdy se naučila mluvit. A někde za nimi byl Huang a zbytek soukromých vojáků krále, kteří byli na cestě na plánované setkání s kavalerií. Jeli do krveprolití a Luce a De museli utéct předtím, než to všechno vypukne.
"Následuj mě," zamumlal De. "Zamíříme do hor na západ tak daleko od téhle bitvy, jak nás naši koně dokážou odvést."
Odříznul jednoho koně, který táhnul vůz a dotáhnul k němu Luce. Kůň byl ohromný, černý jako uhlí s bílou skvrnou ve tvaru diamantu na hrudi. De pomohl Luce do sedla. V jedné ruce měl královu halapartnu a v té druhé kuši. Luce se nikdy ve svém životě kuše nedotkla, natož aby z ní vystřelila. A Lu Xin ji použila jenom jednou, aby odehnala rysa od kolébky její malé sestřičky. Luce vzala do rukou kuš a věděla, že kdyby došlo na nejhorší, dokázala by z ní vystřelit.
De se usmál jejímu výběru zbraně a hvízdl na svého koně. Krásná žíhaná klisna přiklusala k nim. Skočil jí na hřbet.
"De! Co to děláš?" zavolal na něj polekaný hlas z řady koní. "Měls zabít krále! Ne ho doprovázet na jednom z našich koní!"
"Ano! Zabít krále!" zařvali na něj další naštvané hlasy.
"Král je mrtev!" zakřičela Luce a umlčela vojáky. Ženský hlas za helmou je všechny donutil překvapeně zavzdychat. Ztuhle stáli a nevěděli, jestli mají pozvednout zbraně.
De přijel na svém koni blíž k Luce. Vzal ji za ruku. Jeho dotek byl teplejší, silnější a mnohem víc uklidňující, než kdy jindy.
"Ať se stane cokoliv, miluju tě. Naše láska pro mě znamená všechno."
"I pro mě," zašeptala Luce.
De ze sebe vydal bojový pokřik a jejich koně se rozběhli v šíleném tempu. Kuše jí skoro vyklouzla z ruky, když se Luce naklonila dopředu, aby vzala do ruky otěže.
Pak rebelové vykřikli: "Zrádci!"
"Lu Xin!" De zakřičel hlasem tak vysokým, že se měnil v jekot. "Jeď!" Zvedl ruku vysoko nahoru, směrem do kopců.
Její kůň cválal tak rychle, že bylo těžké vidět jasně krajinu před ní. Svět svištěl kolem ní. Rebelové se řítili za nimi a kopyta koní byla tak hlasité, že to připomínalo nekonečně zemětřesení.
Dokud De s jeho halapartnou nedostihnul rebel, Luce úplně zapomněla na kuši v její ruce. Teď ji bez námahy zvedla. Stále sice nevěděla jak ji používat, ale věděla, že zabije každého, kdo se pokusí ublížit De.
Teď.
Vystřelila šíp. Šokovalo jí, že rebela trefila a ten mrtvý spadnul z koně. Zhroutil se do oblaku prachu. Dívala se zpátky v hrůze na mrtvého muže s šípem v hrudi, který ležel na zemi.
"Pokračuj!" zakřičel na ní De.
Těžce polkla a nechala svého koně, aby jí vedl. Něco se dělo. Najednou se v sedle cítila lehčí, jako kdyby jí najednou gravitace stála míň energie. Jako kdyby víra, kterou v ní De měl, nutila to zvládnout. Mohlo se to povést. Mohla s ním utéct.
Dala do kuše další šíp a vystřelila. A pak znovu a znovu. Nemířila na nikoho určitého. Jen se bránila. Ale bylo tam tolik vojáků, že byla brzy bez šípů- Už měla jen dva.
"De!" vykřikla.
Byl skoro pryč ze svého sedla. Použil sekeru, a tvrdě srazil k zemi vojáka Shang. De neměl rozevřená křídla, ale taky se zdálo, že byl lehčí, než vzduch a nebezpečně smrtící. Daniel zabil čistě několik nepřátel. Jejich smrt byla okamžitá a tak bezbolestná, jak to jen bylo možné.
"De!" vykřikla hlasitěji.
Při zvuku jejího hlasu prudce zvedl hlavu. Luce se nadzvedla nad sedlo, aby mu ukázala svoje skoro prázdné pouzdro na šípy. Hodil jí zahnutý meč.
Chytila ho za rukojeť. Přišel jí v ruce tak nějak zvláštně přirozený. Pak si vzpomněla na lekci šermu, kterou měla na Shoreline. Ve svém úplně prvním zápase porazila Lilith, pruderní, krutou spolužačku, která šermovala celý život. Jistě, že by to mohla zvládnout znovu.
V tu chvíli bojovník seskočil ze svého koně, na toho jejího. Z jeho náhlé váhy kůň klopýtnul a Luce zaječela. Ale o chvíli později měl proříznuté hrdlo a ostří jejího meče halila čerstvá krev.
Ucítila v hrudi teplo. Celé její tělo bylo víc a víc žhavější. Vyrazila vpřed. Donutila koně klusat tak rychle, jak jen mohl. Zrychlovala a zrychlovala dokud-
Svět nezbledl.
Pak se ponořil do temnoty.
Nakonec byly všude kolem ní zářivé barvy.
Zvedla ruku, aby zablokovala to bodavé světlo, ale to nepřicházelo z ní. Její kůň stále cválal pod ní. V zatnuté pěsti pořád svírala meč. Stále sekala vlevo a vpravo, do krků a hrudníku. Nepřátelé jí padali k nohám.
Ale Luce už tam nebyla. Její mysl napadaly nepokojné vize, které museli patřit Lu Xin a další, které nemohly patřit Lu Xin.
Viděla Daniela, jak se nad ní vznášel v prostém selském oblečení ... ale o chvilku později před ní stál s odhaleným hrudníkem s dlouhými blond vlasy ... a najednou měl na sobě rytířskou helmu a zvedl její hledí, aby jí mohl políbit na ústa ... ale než to stačil udělal, přesunul se do současnosti. Byl to Daniel, kterého nechala v zahradě její rodičů v Thunderboltu, když vstoupila do Vyhlašovatele.
Uvědomila si, že to byl Daniel, kterého celou tu dobu hledala. Natáhla se k němu, zavolala na něj jménem, ale pak se zase změnil. A znovu. Viděla víc Danielů, než si kdy myslela, že bude možné. Každý z nich byl ještě hezčí, než ten před ním. Představy se do sebe složily jako obrovská harmonika. Každá vzpomínka na něj se nakláněla a měnila se ve světle oblohy za ním. Jiný nos, jiná čelist, barva jeho kůže, tvar rtů, všechno bylo rozostřené a postupně se měnilo. Všechno, kromě očí.
Jeho fialové oči zůstali vždycky stejné. Pronásledovaly ji. Skrývaly něco strašného. Něco, čemu nerozuměla. Něco, čemu nechtěla rozumět.
Strach?
Děs v očích Daniel bal tak intenzivní. Luce se chtěla odtrhnout od jejich krásy. Co by asi někomu tak silnému jako byl Daniel, mohlo nahnat strach?
Existovala jen jedna věc: Luce umírala.
Znovu a znovu zažívala montáž jejích smrtí. Takhle vypadaly oči Daniela pokaždé těsně předtím, než její život skončil v plamenech. Viděla u něj ten strach už dřív. Nenáviděla ho, protože to vždycky znamenalo, že jejich čas skončil. Viděla to v každé z jeho tváří. Strach tam byl v každém čase a na každém místě. Najednou jí to došlo:
Nebál se o ní proto, že by šla do temnoty a znovu zemřela. Neměl strach, že by jí to mohlo způsobit bolest.
Daniel se bál jí.
"Lu Xin," zavolal na ní jeho hlas z bitevního pole. Viděla ho přes mlžný opar svých představ. Byl jediný, co viděla jasně, protože všechno okolo ní zářilo překvapivě bíle. A všechno uvnitř ní taky. Byla její láska k Danielovi to, proč vždycky shořela? Byla to její vášeň a ne jeho, která jí pokaždé zničila?
"Ne!" Natáhl ruku k té její. Ale bylo příliš pozdě.
...
Hlava jí bolela. Nechtěla otevřít oči.
Bill se vrátil, podlaha byla chladná a Luce byla obklopená tmou. Někde v dálce hučel vodopád a mrholil jí na tváře, po kterých stékaly hořké slzy.
"Takže jsi po tom všem v pořádku," řekl.
"Nemusíš znít tak zklamaně," řekla Luce. "Jak mi vysvětlíš tvoje zmizení?"
"Nemůžu ti to vysvětlit." Bill natáhl ruku ke rtům a přejel si přes ně, jako kdyby je zapínal na zip.
"Proč ne?"
"To je osobní."
"Jde o Daniela?" zeptala se. "Je to kvůli tomu, že by tě viděl? A je tu snad nějaký důvod proč nechceš aby věděl, že mi pomáháš?"
Bill si odfrkl. "Ty nejsi moje jediná práce, Luce. Mám v rybníku i jiné rybky. Kromě toho, v poslední době už vypadáš celkem nezávisle. Možná je čas ukončit naše malé spojenectví a sundat ti moje trenérská pomocná kolečka. K čemu mě sakra ještě potřebuješ?"
Luce byla příliš vyčerpaná na to podlézat mu a příliš ohromená tím, co právě viděla. "Je to beznadějné."
Billa opustil všechen vztek stejně rychle, jako když se vzduch upouští z balónu. "Jak to myslíš?"
"Když umírám, není to kvůli ničemu, co dělá Daniel. Je to kvůli tomu, co se děje ve mně. Možná, že jeho láska to všechno přináší - ale je to moje vina. Musí to být součást prokletí, ale já nemám ani ponětí, co to znamená. Všechno co vím je, že když se mu podívám do očí před tím, než zemřu, je to vždycky stejné."
Naklonil hlavu. "Zatím."
"Je kvůli mně smutný mnohem víc, než šťastný," řekla. "Pokud se mě nevzdá on, pak to udělám já. Už mu to nemůžu dál dělat." Sklopila si hlavu do dlaní.
"Luce?" Bill si jí sednul na klín. Byla tu ta zvláštní něha, kterou jí ukázal, když se poprvé potkali. "Chceš konečně skončit tuhle nekonečnou šarádu? Kvůli Danielovi?"
Luce vzhlédla a utřela si oči. "Chceš tím říct, že si tím už nebude muset projít znovu? Je tu něco, co bych mohla udělat?"
"Když si opět vezmeš na sebe tělo jednoho z tvých nejstarších těl, v každém tvém životě je jeden moment, těsně předtím, než zemřeš, kde se tvoje duše a dvě těla -minulost a současnost- rozdělí od sebe. Stává se to jen na zlomek okamžiku."
Luce přimhouřila oči. "Myslím, že jsem to cítila. V okamžiku, kdy mi došlo, že umřu. Je to těsně předtím, než se to skutečně stane?"
"Přesně tak. Má to co dělat s tím, že se dva tvoje životy propojily dohromady. V tomhle zlomku okamžiku je možnost, jak rozštěpit tvou prokletou duši od tvého současného těla. Je to něco jako osvobození tvojí duše. Určitě by to ukončilo tvoje reinkarnace i tvoje tíživé prokletí."
"Ale já jsem si myslela, že na konci celého cyklu reinkarnací se už nevrátím. Kvůli té věci s křtem. Protože jsem nikdy-"
"Na tom vůbec nezáleží. Stále skáčeš v čase, abys viděla svou reinkarnaci na úplném začátku. Jakmile se vrátíš do současnosti, stále můžeš v každém momentě zemřít kvůli-"
"Mé lásce k Danielovi."
"Jo, něco takového," řekl Bill. "Ehm. Teda jenom, pokud nezlomíš pouto s tvojí minulostí."
"Takže se odštěpím od své minulosti a ona zemře jako vždycky-"
"A ty budeš vyhozená z jejího těla stejně jako vždycky předtím, když jsi nechala zemřít svojí duši. A tělo se vrátí do" -šťouchnul jí do ramene- "téhle schránky - která bude mít možnost žít mimo kletbu, co nad vámi visí už od počátku věků."
"Žádné další umírání?"
"Ne, pokud neskočíš z budovy nebo si nesedneš do auta s vrahem nebo se nepředávkuješ Unisomem nebo-"
"Chápu," přerušila ho. "Ale není to jako" -snažila se zklidnit svůj hlas- "není to jako, kdyby mě Daniel políbil a já bych ... nebo-"
"Tady vůbec nezáleží na Danielovi. Ať už udělá cokoliv." Bill se na ní dlouze zadíval. "Už k němu nebudeš ničím přitahovaná. Můžeš jít prostě dál. Pravděpodobně najdeš nějakou nudnou lásku a budete mít spolu dvanáct děti."
"Ne."
"Ty i Daniel budete volní. Zničíš prokletí, které oba nenávidíte. Budeš volná. Slyšíš to? Můžeš prostě jít dál a být šťastná. Nechceš, aby byl Daniel šťastný?"
"Ale Daniel a já-"
"Ty a Daniel nebudete vůbec nic. Je to prostě tvrdá realita. Jasný? Ok? Ale přemýšlej o tom: už mu přece nechceš dál ubližovat. Musíš dospět, Luce. V životě je toho mnohem víc, než jen vášeň dospívající holky."
Luce otevřela ústa, ale nechtěla slyšet, její zlomený hlas. Život bez Daniela byl nepředstavitelný. Ale to bylo i to vrátit se do jejího současného života a snažit se být s Danielem, když by mohla každou chvíli zemřít. Bylo tak těžké najít nějaký způsob, jak zlomit tohle prokletí. Řešení jí stále unikalo. Ale možná, že tohle byl způsob. Teď to znělo hrozně, ale kdyby se vrátila do svého současného života a ani Daniela neznala, nechyběl by jí. A ona by nechyběla jemu. Možná, že by to tak bylo lepší. Pro ně oba.
Ale ne. Byli spřízněné duše. A Daniel přinesl do jejího života mnohem víc, než jenom svou lásku. Arriane, Rolanda a Gabbe. I Cama. Bylo toho tolik, co jí o ní naučili - co vlastně chce, co nechce a jak se postavit na vlastní nohy. Vyrostla a stala se lepším člověkem. Bez Daniela by nikdy nešla na Shoreline a nenašla tam opravdové přátele Shelby a Milese. Šla by vůbec na Sword&Cross? Kde by vlastně vůbec byla? A kdo by byla?
Mohla by být bez něj jednou šťastnější? Zamilovat se do někoho jiného? Nemohla snést pomyšlení na to. Život bez Daniela by byl bezbarvý a pochmurný, až na jednu dobrou věc, která Luce stále nutila zabývat se tímhle řešením: Co kdyby mu už nikdy neublížila?
"Řekněme, že bych si to chtěla ještě promyslet." Luce mluvila sotva slabým šepotem. "Jen to ještě zvážit. Jak by to vlastně fungovalo?"
Bill sáhl za sebe a pomalu vyndal něco dlouhého a stříbrného, z malého, černého pouzdra na zádech. Nikdy předtím, si toho nevšimla. Natáhl k ní plochý stříbrný šíp, který okamžitě poznala.
Pak se usmál. "Už jsi někdy viděla hvězdnou střelu?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lulu Lulu | 30. července 2011 v 23:55 | Reagovat

Ach jaj, sak ani nezaspim :-/ :-) ... Ten Bill sa mi vooobec nepaci  a leze mi na nervy... Vie mi niekto spamnúť kedy sa sučasna L a sucasny D koooonecne stretnu? :-)

2 Marti Marti | Web | 31. července 2011 v 0:20 | Reagovat

Lidičky razim na dovču. Passion mám dopřekládaný, takže jsem vám načasovala kapči.. Každej den jedna jako vždy. Až se vrátim zpátky, pustim se dop řekladu knížky, která vyhraje anketku.. Mějte se tu fajn..

3 katjajanu katjajanu | 31. července 2011 v 1:48 | Reagovat

Uzij si dovolenou...zaslouzis si ji... ;)

4 Lulu Lulu | 31. července 2011 v 9:58 | Reagovat

Krasnu dovolenku prajem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama