Passion - 3.kapitola 2/2

14. července 2011 v 23:41 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 3

Než Luce našla jeho pokoj, musela projít šest špatných pokojů a vylekat tři vojáky, z nichž jeden svrhl lékárničku. Daniel byl na pokoji na Východním oddělení s dalšími dvěma vojáky. Jeden z nich byl tichý muž, který měl celý obličej zavázaný. Další hlasitě chrápal a měl pod polštářem ne moc dobře skrytou láhev whisky. Obě dvě nohy měl zlomené a zavěšené na pásce.
Samotná místnost byla holá a sterilní. Bylo v ní okno, ze kterého byl výhled na širokou městskou ulici lemovanou pomerančovníky. Stála nad jeho postelí a sledovala, jak spí. Luce došlo, jakým způsobem tu vykvetla jejich láska. Lucia mu nosila jídlo a on díky ní pomalu začal jíst. Pár byl neoddělitelný v době, kdy se Daniel uzdravoval. Nutilo jí to cítit se provinile, žárlivě a zmateně, protože nemohla říct, jestli tahle láska byla krásná nebo to byl jen další příklad toho, jak moc je všechno tohle zlé.
Jestli byla takhle mladá, když se setkali, museli mít v tomhle životě vážný vztah. Určitě s ním strávila roky, než se to stalo. Předtím, než zemře a bude reinkarnovaná do jiného života. Musela si myslet, že už budou navždy spolu - nemá ani tušení že navždy pro ní nebude znamenat navždy.
Ale Daniel to věděl. Vždycky to věděl.
Luce klesla na stranu jeho postele. Dala pozor, aby ho nevzbudila. Možná, že nebyl vždycky tak uzavřený a nepřístupný. Viděla, jak jí Moskvě těsně před smrtí něco zašeptal do ucha. Možná, že kdyby si s ním mohla v tomhle životě promluvit, zacházel by s ní jinak, než Daniel, kterého znala. Třeba by před ní všechno neschovával. Mohl by jí pomoct, to pochopit. Řekl by jí pro změnu pravdu.
Pak by se mohla vrátit do současnosti a tam už by před sebou neměli žádná tajemství. To bylo všechno, co doopravdy chtěla: aby se oba dva otevřeně milovali. A aby nezemřela.
Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Milovala jeho tváře. Byl otlučený a zraněný a pravděpodobně měl otřes mozku, ale jeho tvář byla teplá a hladká jako ta Danielova. Jeho obličej byl ve spánku tak klidný, že by se na něj mohla Luce dívat celé hodiny a nikdy by jí to neomrzelo. Byl pro ní perfektní. Jeho dokonalé rty byly pořád stejné. Když se jich dotkla prstem, byly tak měkké, že se musela sehnout a políbit ho. Ani se nepohnul.
Přejela mu rty po čelisti a políbila ho na stranu krku, kde nebyl pohmožděný. Pak pokračovala na klíční kost. V horní části jeho pravého ramene se její rty zastavily na malé bílé jizvě. Pro někoho jiného by to bylo téměř nerozeznatelné, ale Luce věděla, že to bylo místo, kde mu z těla vyrůstala křídla. Políbila zjizvenou tkáň. Bylo tak těžké vidět ho, jak bezmocně leží na nemocničním lůžku, když věděla, co umí. Když kolem ní rozprostřel svá křídla, Luce vždycky ztratila přehled o světě. Dala by všechno za to vidět ho, jak roztahuje svá obrovská bílá nádherná křídla, která by ukradla všechno světlo z místnosti. Opřela si hlavu o jeho rameno. Do kůže jí pálila jeho horká jizva.
...
Prudce zvedla hlavu. Neuvědomila si, že usnula, dokud jí nevzbudilo skřípání nosítek na nerovné dřevěné podlaze na chodbě.
Kolik bylo hodin? Sluneční světlo pronikalo dovnitř a osvětlovalo bílé přikrývky na postelích. Protáhla se a snažila se uvolnit ztuhlá ramena. Daniel ještě spal.
Jizvy na jeho rameni v ranním světle vypadaly ještě bělejší. Luce chtěla vidět druhou stranu jizvy, ale měl jí zavázanou. Alespoň se zdálo, že rána už nekrvácí.
Dveře se otevřely a Luce prudce vyletěla nahoru.
Lucia stála ve dveřích a měla v náručí tři tácy. "Ach! Tady jsi." Zněla překvapeně. "Už jsi snídala?"
Luce se začervenala a zavrtěla hlavou. "Já - uh -"
"Aha." Lucii se rozzářily oči. "Znám ten pohled. Do někoho ses zakoukala." Položila tácy na vozík a postavila se vedle Luce. "Neboj se, neřeknu to - pokud to nebudeš chtít." Naklonila hlavu a podívala se na Daniela. Dívala se na něj velmi dlouhou dobu. Nepohnula se, ani se nenadechla.
Její pohled připomínal ten její, když Daniela uviděla poprvé. Nevěděla, co by teď měla cítit. Pochopení. Závist. Zármutek. Všechno to v ní bylo.
"Je božský." Lucia zněla, jako kdyby jí bylo do pláče. "Jak se jmenuje?"
"Jmenuje se Daniel."
"Daniel," zopakovala po ní mladá dívka. To slovo znělo téměř zbožně, když opustilo její rty. "Jednoho dne potkám takového muže. Jednou je všechny poblázním. Stejně jako ty, Dorio."
"Co tím myslíš?" zeptala se jí Luce.
"Je tu ten další voják, o dvě dveře dál, ne?" řekla Lucia Luce, aniž by odtrhla pohled od Daniela. "Znáš ho? Giovanniho?"
Luce zavrtěla hlavou. Nic jí to neříkalo.
"Ten, který jde na operaci a pořád se na tebe ptá."
"Giovanni." Ten kluk, co byl postřelený do břicha. "Je v pořádku?"
"Jasně." Usmála se Lucia. "Neřeknu mu, že máš přítele." Mrkla na Luce a ukázala dolů na tácy se snídaní. "Dám ti teď něco k jídlu," řekla, když vycházela ven. "Uvidíme se později? Chci slyšet všechno o tobě a o Danielovi. Celý příběh, ano?"
"Jasně," zalhala jí Luce a její srdce trochu pokleslo.
Když byla zase sama s Danielem, znervózněla. V zahradě jejích rodičů, po bitvě s Psanci, se zdál Daniel šokovaný, když viděl, jak prochází Vyhlašovatelem. V Moskvě taky. Kdo ví, co by tenhle Daniel udělal, kdyby otevřel oči a zjistil, odkud pochází?
Jestli teda někdy otevře oči.
Znovu se naklonila nad postelí. Musel otevřít oči, ne? Andělé nemohli umřít. Bylo logické, že si myslela, že to není možné, ale co když tím, že procházela zpátky časem, něco pokazila? Viděla v kině Návrat do budoucnosti a kdysi složila ve vědecké třídě zkoušku z kvantové fyziky. To co dělala, měnilo časoprostorové kontinuum. A Steven Filmore, démon, který učil humanitní vědy na Shorelině, jí říkal něco o změně v čase.
Vlastně nevěděla, co to všechno znamenalo, ale věděla, že by to mohlo být hodně špatné. Stejně jako "zničit celou její existenci" špatné. Nebo možná jakoc"zabít svého andělského přítele" špatné.
V tu chvíli Luce zpanikařila. Chytila Daniela za ramena a začala s ním třást. Jemně - přece jen byl ještě před chvíli ve válce. Ale stačilo to na to, aby věděl, že potřebuje nějaké znamení. Hned teď.
"Danieli," zašeptala. "Danieli?"
A bylo tam. Začala se mu jemně hýbat oční víčka. Vydechla. Jeho oči se pomalu otevřely stejně, jako včera v noci. A stejně jako včera v noci, když jí uviděl, vyvalil na ní oči. Pohnul rty. "Ty jsi ... stará."
Luce se začervenala. "Nejsem," řekla se smíchem. To jí ještě nikdo nikdy neřekl.
"Ano, jsi. Ty jsi vážně stará." Vypadal skoro zklamaně. Promnul si čelo. "Chci říct, jak dlouho jsem-"
Pak jí to došlo: Lucia byla o několik let mladší. Ale Daniel se s Luciou do teď ještě nesetkal. Jak by mohl vědět, kolik jí je?
"Neboj se," řekla mu. "Musím ti něco říct, Danieli. Já - já nejsem kdo si myslíš, že jsem. Myslím tím, já jsem, myslím, vždycky jsem to byla já, ale tentokrát jsem přišla z ... no ..."
Daniel zkřivil svou tvář. "Samozřejmě. Prošla jsi skrz a dostala ses sem."
Přikývla. "Musela jsem."
"Úplně jsem na to zapomněl," zašeptal a tím zmátnul Luce ještě víc. "Z jaké doby jsi? Ne, neříkej mi to." Mávl rukou a přitiskl se zády ke své posteli, jako kdyby měla nějakou nemoc. "Jak je to vůbec možné? V prokletí nebyly zjištěny žádné mezery. Neměla bys být schopna být teď tady."
"Mezery?" zeptala se Luce. "Nějaké nedostatky? Potřebuju to vědět-"
"Nemůžu ti pomoct," řekl a odkašlal si. "Musíš to zjistit na vlastní pěst. Taková jsou pravidla."
"Dorio." Žena, kterou Luce nikdy neviděla, stála ve dveřích. Byla blond, starší a vypadala přísně s její červenou naškrobenou čepicí Červeného kříže připnutou tak, aby jí na hlavě seděla šikmo.
Nejdřív Luce nedošlo, že žena mluví k ní. "Jste Doria, ne? Nová sestra co přijela transferem?"
"Ano," řekla Luce.
"Dnes ráno budeme muset udělat nějaké papírování," řekla žena krátce. "Nemám žádné vaše záznamy. Ale nejprve pro mě uděláte laskavost."
Luce přikývla. Poznala, že má potíže, ale ona měla mnohem důležitější věci na starosti než papírování s touhle ženou.
"Doprovodíte Bruna na sál," řekla sestra.
"Dobře." Luce se snažila soustředit na sestru, ale všechno co chtěla, bylo vrátit se ke svému rozhovoru s Danielem. Konečně se mohla někam dostat. Další dílek do skládačky jejího života!
"Doprovodíte Giovanniho Bruna na operaci? Žádal si sestru, co byla ve službě, když byl převezen do nemocnice. Říká, že je sladká, a že mu zachránila život. Jeho anděl?" Žena věnovala Luce tvrdý pohled. "Holky mi říkali, že jste to vy."
"Ne," řekla Luce. "Já ne-"
"Na tom nezáleží. To je to, co si myslí." Sestra ukázala ke dveřím. "Pojďme." Luce vstala z Danielovi postele. Nedíval se na ní. Jeho pohled směřoval ven z okna. Povzdechla si. "Musíme si promluvit," zašeptala, když jí stále neopětoval pohled. "Hned jsem zpátky."
...
Operace nebyla tak hrozná, jak mohla být. Všechno co musela Luce udělat, bylo držet Giovanniho malé, měkké ruce a šeptat mu různé věci, zatímco podávala doktorovi nástroje a snažila se nedívat se, když hledal množství kousků šrapnelů v jeho krvavých střevech a následně je vyndával. Pokud doktora napadlo, že k tomuhle nemá dostatečné množství zkušeností, nic neřekl. Nebyla pryč ani hodinu.
Bylo to ale dost dlouho na to, aby se vrátila do Danielova pokoje a našla jeho postel prázdnou. Lucia měnila povlečení. Vrhla se k Luce a ta si myslela, že jí chce obejmout. Místo toho se jí zhroutila k nohám.
"Co se stalo?" zeptala se Luce. "Kam zmizel?"
"Já nevím." Dívka začala plakat. "Odešel. Právě odešel. Já nevím kam." Podívala se na Luce. Její oříškové oči byly naplněné slzami. "Řekl mi, ať ti od něj vyřídím sbohem."
"Nemůže být pryč," řekla Luce polohlasně. Ani neměli možnosti si promluvit. Samozřejmě, že neměli. Daniel věděl přesně co dělá, když odešel. Nechtěl jí říct celou pravdu. Něco skrýval. Jaká jsou pravidla, o kterých se zmiňoval? A co ta zadní vrátka?
Tvář Lucie zrudla. Její slova byla provázená škytáním. "Vím, že bych neměla plakat, ale já to nedokážu vysvětlit ... Mám pocit, jako kdyby někdo zemřel."
Luce znala ten pocit. To měli společné: Když Daniel odešel, obě dívky byly neutišitelné.
Luce zaťala dlaně do pěstí. Cítila vztek a zklamání.
"Nebuď dětinská."
Luce zamrkala. Nejdřív si myslela, že dívka mluví s ní, ale pak si uvědomila, že Lucia kárala sama sebe. Luce se narovnala a snažila se nedávat najevo třes svých ramenou, jako kdyby její klid měl vzchopit i sestru vedle ní.
"Lucio." Luce se natáhla k dívce, aby jí mohla obejmout.
Dívka ale udělala krok zpět. Obrátila se k Luce zády a čelila Danielově prázdné posteli. "Jsem v pohodě." Vrátila se ke stlaní postele. "Jediná věc, kterou můžeme kontrolovat je práce, kterou děláme. To vždycky říká sestra Fiero. Zbytek je jen v našich rukou."
Ne. Lucia se mýlila, ale Luce jí nechtěla opravovat. Luce tomu moc nerozuměla, ale jedno věděla - její život neměla ve svých rukou ani náhodou. Ona mohla ovlivnit svůj osud. Nějak. Ještě nevěděla jak, ale cítila, že se řešení už blížilo. Jak jinak by se mohla objevit na tomhle místě v tenhle čas? Jak jinak by věděla, že je čas jít dál?
V pozdním ranním světle se za skříní v rohu táhnul stín. Vypadalo to, že by ho mohla použít, ale nebyla si úplně jistá, jestli má schopnosti na to přivolat ho. Chvíli se na něj soustředila a čekala. Dívala se na místo, kde sebou stín škubal. Bojovala proti pocitu znechucení, který jí najednou prostoupil. Popadla ho. Na druhé straně místnosti se Lucia zaměřovala na převlékání povlečení a snažila se nedat najevo, že pláče.
Luce pracovala rychle, přičemž Vyhlašovatele vytvarovala do koule. Pak ho zpracovala prsty. Bylo to rychlejší, než kdy předtím.
Zadržela dech, něco si přála a zmizela.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radienka Radienka | 15. července 2011 v 16:39 | Reagovat

:-)

2 andy andy | 15. července 2011 v 18:35 | Reagovat

skvělý překlad ! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama