Passion - 5.kapitola 1/2

16. července 2011 v 19:05 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 5
MIMO VYTYČENOU CESTU
Helston, Anglie - 18.června 1854



Luce prolétla Vyhlašovatelem rychle jako auto, které se dostalo mimo rychlostní kontrolu.
Narážela a strkala do jeho temných stran. Měla pocit, jako kdyby jí někdo hodil dolů odpadní rourou. Nevěděla kam míří a co tam najde. Přišlo jí, že byl tenhle Vyhlašovatel užší a míň poddajný, než ten minulý. Byl plný mokrého větru, co jí šlehal do tváří, když se nořila stále hlouběji do temného tunelu.
Krk měla ještě vyschlý a její tělo bylo stále unavené z nedostatku spánku v nemocnici. Při každém kroku se cítila víc ztracená a nejistá.
Co dělala v tomhle Vyhlašovateli?
Zavřela oči a snažila se naplnit svou mysl myšlenkami na Daniela: silné sevření jeho rukou, intenzivní záře v jeho očích, jak se výraz v jeho tváři změnil pokaždé, když vstoupila do místnosti. Dokonalý pocit, když byla zabalená v jeho křídlech. Když byly tak vysoko, že se jí zdál svět i její starosti hrozně vzdálené.
Jak pošetilé od ní bylo, když utekla! Tu noc v zahradě se jí zdálo krokování Vyhlašovatelem jako ta správná věc a taky jako to jediné, co mohla udělat. Ale proč? Proč to udělala? Jaký hloupý nápad jí to donutil udělat? Tehdy to vypadalo jako dobrý tah? A teď byla daleko od Daniela a od každého, na kom jí záleželo. A všechno to byla její vina.
"Ty jsi takový idiot!" zakřičela do tmy.
"Hej ty," ozvalo se. Byl to chraplavý a tupý hlas. Zdálo se jí, že přichází z místa hned vedle ní. "Není třeba se urážet!"
Luce ztuhla. Nikdo přece nemůže být v té naprosté tmě jejího Vyhlašovatele. Je to tak? Musí slyšet věci, které tak ve skutečnosti nejsou. Postupovala dopředu rychleji.
"Zpomal, ano?"
Zadržela dech. Ten hlas zněl nesrozumitelně a vzdáleně, jako kdyby někdo mluvil ze stínu. Ne, někdo tu byl. S ní.
"Haló," zavolala a těžce polkla.
Žádná odpověď.
Vítr sílil. Bičoval jí do tváře a ozýval se jí v uších. Klopýtala ve tmě vpřed. Měla stále větší a větší strach. Až nakonec zvuk, který slyšela zeslábl a byl nahrazen jiným zvukem. Neutichajícím šumem. Něco, jako vlny, které se tříští v dálce.
Ne, ten zvuk byl příliš stabilní na to, aby to byly vlny, pomyslela si Luce. Vodopád.
"Řekl jsem, abys zpomalila." Luce sebou trhla. Ten hlas byl zpět. Centimetr od jejího ucha. Držel s ní krok, zatímco běžela. Tentokrát to ale znělo rozzlobeně.
"Nic se nenaučíš, když svojí minulostí proletíš tak rychle."
"Kdo jsi? Co po mě chceš?" zakřičela. "Vypadni!"
Narazila tváří do něčeho studeného a tvrdého. Šum vodopádu jí ohlušil. Byl dost blízko, že cítila, jak jí kapky vody dopadají na kůži. "Kde to jsem?"
"Jsi tady. Jsi ... na Pauze. Už jsi někdy slyšela o tom, zastavit se přivonět si k pivoňkám?"
"Myslíš růže." Luce kolem sebe ve tmě cítila štiplavý zápach nějakých minerálů. Nebyl nepříjemný, ani neznámý, jen matoucí. Uvědomila si, že ještě nevystoupila z Vyhlašovatele. Kolem ní nebyl žádný život, což mohlo znamenat jenom jedno -
Stále byla uvnitř.
Byla tam příšerná tma, ale její oči si na ní začaly zvykat. Vyhlašovatel měl formu jakési malé jeskyně. Podlaha byla ze stejného chladného kamene, jako stěny, po kterých depresivně stékal proud vody. Vodopád, který slyšela, byl někde nahoře.
A pod ní? Deset metrů kamenné římsy a pak už nic. Jen tma.
"Nemám nejmenší tušení, jak jsi tohle udělal," zašeptala Luce sama pro sebe.
"Co?" zeptal se chraplavý hlas.
"Zastavit ve Vyhlašovateli," řekla. Nemluvila přímo s ním a stále ho neviděla. Ale skutečnost, že se tu nakonec zastavila, ať už byla kdekoliv, a že tu byla s ním, ať už to byl kdokoliv - byla určitě důvod k panice.
Ale přesto si nemohla pomoct a obdivovala okolí. "Nevěděla jsem, že takové místo existuje. Místo, které je mezi dvěma světy."
Nevzrušeně si odfrkl. "Dala by se napsat celá kniha o tom, co ještě nevíš, holka. Ve skutečnosti - myslím, že by jí někdo měl napsat. Ale to sem nepatří." Chraptivě zakašlal. "A myslel jsem pivoňky, jen tak mimochodem."
"Kdo jsi?" Luce se posadila a opřela se zády o zeď. Doufala, že si majitel hlasu nevšimne, jak se jí třásly nohy.
"Kdo? Já?" zeptal se. "Já jsem jenom ... já. Jsem prostě tady."
"Dobře ... a co tu děláš?"
"Och, vždyť víš, poflakuju se." Odkašlala si a znělo to, jako když někdo třepe s kameny. "Líbí se mi tady. Je to tu hezké a klidné. Někteří z těchhle Vyhlašovatelů můžou být takové malé zoo. Ale ne tvoje, Luce. Ještě ne."
"Jsem zmatená." Víc, než zmatená. Luce byla vystrašená. Měla by vůbec mluvit s tímhle cizincem? Jak mohl vědět, jak se jmenuje?
"Z větší části jsem jen tvůj obyčejný pozorovatel. Ale někdy cestujícím i naslouchám." Jeho hlas se blížil, což donutilo Luce se chvět ještě víc. "Jako tebe. Jsem tu ve chvílích, když potřebují cestující mé rady. Byla už jsi u vodopádu? Velmi malebné místo. A navíc, vodopády padají velmi hluboko."
Luce zavrtěla hlavou. "Ale ty jsi říkal, že je to můj Vyhlašovatel? Záznam o mé minulosti. Tak proč bys-"
"Fajn! Pro - miň!" Hlas sílil a byl rozčílený. "Ale můžu ti položit otázku: Pokud jsou ti tunely tvé minulosti tak drahé, tak proč necháváš své Vyhlašovatele dokořán, aby mohl dovnitř skočit celý svět? Hmm? Proč je prostě nezamkneš?"
"Já nechtěla jsem, um ..." Luce netušila, že je nechala dokořán. A netušila, že by Vyhlašovatelé mohli být dokonce i zamčené.
Slyšela malé zašustění, jako kdyby někdo hodil do kufru boty nebo oblečení, ale pořád nic neviděla. "Vidím, že ti moje přivítání už bohatě stačilo. Nebudu tu ztrácet čas." Hlas zněl najednou vzdáleně. A pak se ozvalo tiše z dálky: "Sbohem."
Hlas zmizel ve tmě. Uvnitř Vyhlašovatele bylo opět skoro úplné ticho. Slyšela jen měkké šplouchání vodopádu nad ní. Jen zoufalý tlukot svého srdce.
Jen na okamžik nebyla sama. I když jí jeho hlas znervóznil a vystrašil, alespoň na chvíli ... nebyla sama.
"Počkej!" zavolala a zvedla se na nohy.
"Ano?" hlas byl zpátky u ní.
"Nechtěla jsem tě vykopnout," řekla. Z nějakého důvodu nebyla připravená na to, aby ten hlas jen tak zmizel. Něco na něm bylo. Znal jí. Řekl jí jménem. "Jen jsem chtěla vědět, kdo jsi."
"Oh, do pekla," řekl trochu veseleji. "Můžeš mi říkat ... Bille."
"Bille," opakovala. Mžourala, aby v slabém osvětlení viděla víc, než jen jeskyně kolem ní. "Jsi neviditelný?"
"Někdy. Ne vždy. Nemusím být, když nechci. Proč? Byla bys raději, kdybys mě viděla?"
"Mohlo by to udělat věci o trochu míň zvláštními."
"Neznamená to tedy, že záleží na tom, jak vypadám?"
"No-" začala Luce.
"Takže" -jeho hlas zněl, jako kdyby se usmíval- "jak chceš, abych vypadal?"
"Já nevím." Luce si přešlápla. Zeď byla vlhká od kapek z vodopádu. "Je to fakt jenom na mě? Jak vypadáš, když jsi sám sebou?"
"Mám řadu podob. Pravděpodobně bys chtěla, abych začal s něčím roztomilým. Mám pravdu?"
"Myslím, že-"
"Dobře," zamumlal hlas. "Huminah huminah huminah hummm."
"Co to děláš?" zeptala se Luce.
"Snažím se zhmotnit mojí tvář."
Objevil se záblesk světla. Výbuch, díky kterému by Luce pravděpodobně upadla na zem, kdyby hned za ní nebyla zeď. Blesk zhasnul, až se objevila jen malá koule chladného bílého světla. Díky jeho osvětlení viděla šedou kamennou podlahu pod svýma nohama, kamennou zeď, která se rozprostírala za ní a i vodu, která jí stékala po tváři. A ještě něco:
Na zemi před ní stál malý chrlič.
"Ta-da!" řekl. Byl asi půl metru vysoký. Malé ruce měl přikrčené a sahaly mu až ke kolenům. Jeho kůže měla barvu kamene - on by kámen - ale když na ní zamával, viděla, že je tak ohebný, jako kdyby byl z masa a svalů. Vypadal jako socha, která bývá na střeše katolického kostela. Nehty na nohou a na rukou měl špičaté a připomínaly malé drápky. Uši měl špičaté a v jednom měl malou kamennou náušnici. Z horní části čela, které bylo vrásčité, mu vystupoval malý rohovitý výběžek. Jeho velké rty byly stažené do grimasy, díky které vypadal jako velmi staré dítě.
"Takže tohle jsi ty, Bille?"
"Jo, to jsem," řekl. "Já jsem Bill."
Bill byl podivín, ale určitě ne někdo, koho by se měla bát. Luce ho obešla v kruhu a všimla si hrbolatých vyvýšenin, které mu vystupovaly z hřbetu. A malá šedivá křídla měl zastrčená za zády tak, že se lehce dotýkala.
"Tak co myslíš?" zeptal se.
"Výborně," řekla rozhodně. Stačil jí jeden pohled na pár křídel - i když Billových - aby jí to připomnělo, jak moc jí scházel Daniel. Chyběl jí tak, až jí z toho rozbolelo břicho.
Bill se zvedl. Bylo zvláštní vidět jeho paže a nohy, které byly vyrobeny z kamene, jak se pohybují, jako kdyby byly ze svalů.
"Tobě se nelíbí, jak vypadám. Umím to i líp," řekl a zmizel v dalším záblesku světla. "Drž se."
Další záblesk.
Před ní stál Daniel. Byl zahalený v zářícím fialovém světlu. Měl roztáhnutá svá obrovská nádherná křídla. Pokynul na ní, aby šla k němu. Natáhl k ní ruku a ona se zhluboka nadechla. Věděla, že je na tom něco divného. Že je uvnitř něčeho - jen si nemohl vzpomenout uvnitř čeho nebo s kým tam byla. Byla zmatená a její paměť plavala v temnotě. Ale na ničem z toho nezáleželo. Daniel tu byl. Chtělo se jí plakat štěstím. Vyšla k němu a vložila ruku do té jeho.
"Tak," řekl tiše. "Tohle je reakce, kterou jsem chtěl."
"Co?" zašeptala Luce zmateně. Něco začalo stoupat do popředí její mysli, říkalo jí to, aby se odtáhla. Ale Danielovi oči nedbaly jejího váhání. Nechala se k němu vtáhnout. Už zapomněla, jak chutnají jeho rty.
"Polib mě." Jeho hlas byl chraplavý a skřehotavý. Billův hlas.
Luce vyjekla a uskočila zpátky. Cítila se, jako kdyby jí někdo vytrhl z hlubokého spánku. Co se stalo? Jak si mohla myslet, že vidí Daniela v -
Billovi. Oklamal jí. Vytrhla se z jeho sevření. Objevil se blesk, když se změnil na velkou, bradavičnatou ropuchu. Zaskřehotal a dvakrát kuňknul. Pak skočil k prameni vody, která kapala dolů po stěně jeskyně. Jeho jazyk vystřelil do potoka.
Luce zhluboka dýchala a snažila se neukázat, jak jí tohle ovlivnilo. "Nech toho," řekla ostře. "Jen buď znovu chrličem. Prosím."
"Jak si přeješ."
Další blesk.
Bill se vrátil do své podoby s rukama zkříženýma na kolenou. Stále byl jako kámen. "Myslel jsem, že změníš názor," řekl.
Luce se odvrátila v rozpacích. Rozčílilo jí, že se zdálo, že si to užíval.
"Takže teď, když se zdá, že je všechno tak, jak má být," řekl a obešel jí, aby stál naproti ní a ona ho znovu mohla vidět, "co by ses chtěla dozvědět jako první?"
"Od tebe? Nic. Nemám ponětí, co tu ještě pořád děláš."
"Rozrušil jsem tě," řekl Bill a luskl jeho kamennými prsty. "Mrzí mě to. Jen jsem chtěl trochu poznat tvůj vkus. Vím, že máš ráda: Daniela Grigoriho a roztomilé chrliče." Znovu luskl prsty. "Nemáš ráda: žáby. Myslím, že už to mám. Teď už ode mě nemusíš očekávat žádné vylomeniny." Roztáhl svá křídla. Vzlétl a přistál jí na rameni. Byl těžký. "Jen triky z téhle branže," zašeptal.
"Nestojím o žádné triky."
"Ale no tak. Ani nevíš, jak uzamknout Vyhlašovatele před zlými lidmi. Nechceš vědět alespoň tohle?"
Luce zvedla obočí. "Proč bys mi pomáhal?"
"Nejsi první, kdo skáče do minulosti, víš, a každý potřebuje průvodce. Máš štěstí, žes natrefila na mě. Taky bys mohla narazit na Virgila-"
"Virgila?" zeptala se Luce. Vzpomněla si na angličtinu v druháku. "Jako toho chlapíka, který prováděl Danteho devíti kruhy Pekla?"
"Jo, to je on. Je stejný jako v knize. Strašně nudný. Mimochodem, ty a já zrovna teď neputujeme Peklem," vysvětlil jí s pokrčením ramen. "Je turistická sezóna."
Luce si vzpomněla na chvíli, kdy Luschka vzplála v Moskvě. Na surovou bolest, kterou cítila, když jí Lucia řekla, že Daniel zmizel z nemocnice v Miláně.
"Někdy to je jako peklo," řekla.
"To jen proto, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se potkali." Bill natáhl svou kamennou ruku k té její.
Luce se nehýbala. "Takže, ehm, na jaké straně vlastně jsi?"
Bill hvízdl. "Copak ti nikdo neřekl, že je tohle všechno mnohem složitější? Že hranice mezi dobrem a zlem je rozmazaná tisíciletími svobodné vůle?"
"Já vím, ale-"
"Hele, jestli se budeš cítit líp, už jsi někdy slyšela o Vahách?"
Luce zavrtěla hlavou. "Je to taková parta, která monitoruje procházení Vyhlašovateli a ujišťuje se, že se cestující dostanou tam, kam chtějí. Jsou nestranní, takže nestojí ani na straně Nebe nebo Pekla. V pořádku?"
"Fajn." Přikývla Luce. "Takže ty patříš k Vahám?"
Bill mrkl. "Tak, už jsme skoro tam, takže-"
"Skoro kde?"
"V dalším životě, kam míříš prostřednictvím tohohle stínu, ve kterém jsme."
Luce přejela rukou po vodě, která stékala po zdech. "Tenhle stín -tenhle Vyhlašovatel- je jiný."
"Je jiný, protože jsi chtěla, aby byl. Pokud chceš odpočinek typu "jeskyně ve Vyhlašovateli", splní se ti to."
"Nechtěla jsem žádný odpočinek."
"Ne, ale potřebovalas ho. Vyhlašovatelé to poznají. Já jsem tu, abych ti z něj pomohl ven, záleží jen na tobě kdy." Malý chrlič pokrčil rameny a Luce uslyšela zvuk, jak proti sobě kleply dva kameny. "Uvnitř Vyhlašovatele není nic. Je tam prázdno, temná ozvěna tvojí minulosti. Každý z nich je jiný, přizpůsobuje se potřebám svých cestujících, když jsou uvnitř."
Bylo něco zvláštně divokého na myšlence téhle ozvěny minulosti Luce. To že věděly, co chce nebo co potřebuje líp, než ona sama. "Takže, jak dlouho lidi zůstávají uvnitř?" zeptala se. "Dny? Týdny?"


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama