Passion - 5.kapitola 2/2

16. července 2011 v 19:06 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 5

"Tady není čas. Ne takový, jaký si myslíš. Vyhlašovatelé ve skutečnosti vůbec neprochází reálným časem. Ale přesto, není dobré tu zůstávat moc dlouho. Mohla bys zapomenout kam jdeš a navždy se ztratit. Stát se poutníkem. A to je velmi ošklivá branže. Jsou to portály. Nikdy nesmíš zapomenout cíl své cesty."
Luce si opřela hlavu o vlhkou kamennou zeď. Nevěděla, co by si měla myslet o Billovi. "Tohle je tvoje práce. Sloužíš jako průvodce, uh, cestovatelům, jako jsem já?"
"Jistě. Přesně tak." Bill luskl prsty. Vyšla mu z nich jiskra. "Uhádlas."
"Proč chrlič jako ty dělá tuhle práci?"
"Promiň, já jsem hrdý na svou práci."
"Chci tím říct, kdo tě najímá?"
Bill chvíli přemýšlel. Točil svýma mramorovýma očima v důlcích. "Ber to tak, že tohle dělám jako dobrovolník. Jsem dobrý v cestování Vyhlašovateli. To je všechno. Není žádný důvod, proč bych nešířil mé zkušenosti dál." Obrátil se k ní a dlaní se poškrabal na své kamenné bradě. "Kam vlastně jdeme?"
"Kam jdeme..?" Luce se na něj zmateně podívala.
"Ty nemáš ani ponětí, viď?" Plácl se do čela. "Chceš mi říct, že jsi se sem dostala bez základních znalostí o krokování? Takže to, jak se dostaneš tam, kde nakonec skončíš, je pro tebe naprostou záhadou?"
"Jak jsem se to měla naučit?" řekla mu Luce. "Nikdo mi nic neřekl!"
Bill sletěl z jejího ramene a začal přecházet po kamenné římse. "Máš pravdu, máš pravdu. Musíme se vrátit k základům." Zastavil se před Luce a položil si své drobné ruce na tlusté boky. "Tak. Do toho: Co je to, po čem toužíš?"
"Chci ... být s Danielem," řekla pomalu. Bylo toho víc, ale nevěděla, jak to vysvětlit.
"Hm!" Billův výraz byl mnohem nejistější, než jeho velké obočí, kamenné rty a orlí nos, které vypadaly naprosto přirozeně. "Nedostatek v tvém argumentu je ale ten, Chytráku, že Daniel byl vedle tebe, když jsi zrovna skákala do svého minulého života. Nebo ne?"
Luce sklouzla po stěně dolů a sedla si. Pocítila silný příval lítosti. "Musela jsem odejít. Neřekl by mi nic o naší minulosti. Musela jsem si to zjistit sama."
Čekala, že se s ní bude Bill hádat, ale řekl prostě jen: "Takže mi tvrdíš, že tohle je tvůj cíl."
Luce cítila, jak jí přejel přes rty malý úsměv. Cíl. Líbilo se jí, jak to zní.
"Takže něco chceš. Vidíš?" Bill zatleskal. "Dobře. První věc, kterou bys měla vědět je ta, že jsou Vyhlašovatelé povoláni na základě toho, co se děje." Udeřil pěstí do své kamenné hrudi. "Jsou tak trochu jako malí žraloci, kteří jsou přitahováni tvými nejhlubšími touhami."
"Jasně." Luce si vzpomněla na stíny na Shoreline. Bylo to, jako kdyby si jí vybírali Vyhlašovatelé a ne naopak.
"Takže když chceš krokovat Vyhlašovatelem, který se před tebou chvěje, ve skutečnosti tě žádá, abys je zvedla. Jsou to tunely, které míří na místa, ve kterých touží být tvá duše."
"Takže ta dívka, kterou jsem byla v Moskvě a v Miláně a všechny další životy, které jsem zahlédla, než jsem věděla, jak procházet Vyhlašovatelem, jsem vlastně chtěla navštívit?"
"Přesně tak," řekl Bill. "Jen jsi to nevěděla. Vyhlašovatelé tě ale znali. Už jsi v tom lepší. Brzy bys měla začít cítit, jak se s nimi dělíš o vědomosti. Ať už jsou jakkoliv zvláštní, jsou tvojí součástí."
Každý z těchhle chladných temných stínů je její součástí? Začalo jí to dávat zvláštní a neočekávatelný smysl. To to vysvětlovalo. Už od začátku, i když to Luce děsilo, se nemohla zastavit před tím, aby jimi procházela. I když jí Roland varoval, že je to nebezpečné. Vyhlašovatelé se jí vždycky zdály jako otevřené dveře. Bylo možné, že jimi ve skutečnosti celou dobu byly?
Její minulost, i když zatím nepoznaná, byla někde venku a všechno co musela udělat, bylo projít těmi správnými dveřmi. Mohla vidět, kdo dřív byla a co jí táhlo k Danielovi, proč byla jejich láska zatracená a jak to všechno začalo a jak se postupně všechno časem měnilo. A co bylo nejdůležitější, jak by to mohlo v budoucnosti pokračovat.
"Jsme na dobré cestě. Někam směřujeme," řekl Bill, "ale teď, když víš, čeho jsi ty a tvoji Vyhlašovatelé schopni, příště, až se budeš chystat na krokování, musíš přemýšlet o tom, co chceš. A nemyslet na místa nebo čas. Prostě na tvůj cíl."
"Dobře." Luce pracovala na tom, aby uklidnila změť emocí, kterou v ní vyvolala jeho slova. Když to řekl nahlas, najednou to začalo dávat smysl.
"Proč to nezkusíme hned?"zeptal se Bill. "Jen pro praxi. Zkus si dát cíl a dovést nám tam, kam opravdu chceš jít. Přemýšlej o tom, co doopravdy chceš."
"Chápu," řekla pomalu.
"Dobře," řekl Bill. "Co dalšího chceš?"
Proudila jí nervozita, jako kdyby byla na pokraji něčeho opravdu důležitého. "Chci zjistit, proč jsme byli s Danielem prokletí. Chci zlomit tohle prokletí. Chci, aby mě přestal svojí láskou zabíjet tak, abychom mohli být konečně spolu. Doopravdy."
"Hej. Hej. Hej." Bill začal mávat rukama, jako když člověk uvízne na konci temné cesty. "Nebuď tak bláznivá. Tohle je už velmi dlouho trvající prokletí, kvůli kterému jsi tady. Ty a Daniel, to je jako ... já nevím, nemůžeš prostě jen tak lusknout prsty a vymanit se z toho. Musíš začít pomalu."
"Dobře," řekla Luce. "Fajn. Pak bych měla začít tím, že poznám jedno z mých minulých já. Přiblížit se k ní a vidět, jak se vyvíjí její vztah s Danielem. Uvidíme, jestli cítí to samé, co cítím já."
Bill přikyvoval. Jeho plnými rty se rozšířil nezvyklý úsměv. Vedl ji k okraji podlahy. "Myslím, že jsi připravena. Pojďme."
Pojďme? Ten chrlič půjde s ní? Z Vyhlašovatele do jejího minulého života? Ano, Luce by se hodila nějaká společnost, ale tohohle chlápka sotva znala.
"Přemýšlíš, proč bys mi měla věřit, viď?" zeptal se Bill.
"Ne, já-"
"Chápu," řekl a vznesl se do vzduchu před ní. "Jen mi musíš přijít na chuť. A to zvlášť ve srovnání se společností, na kterou jsi byla zvyklá. Nejsem rozhodně žádný anděl." Odfrkl si. "Ale můžu ti pomoct v tom, aby tahle cesta stála za to. Můžeme uzavřít dohodu, jestli chceš. Můžeš mě kdykoliv poslat do háje - stačí jen říct. Půjdu si svou cestou." Natáhl dlouhou ruku s drápy.
Luce se otřásla. Billova ruka byla pokrytá špinavou krustou s kamennými výběžky a lišejníkovými strupy. Vypadal jako zničená socha. Poslední věc, kterou chtěla udělat, bylo vzít to do vlastních rukou. Ale kdyby to neudělala, kdyby mu teď řekla, aby si šel vlastní cestou ...
Mohlo by jí být lépe s ním, než bez něj.
Podívala se na svoje nohy. Kousek od nich končila mokrá podlaha, pod kterou nebylo nic. Mezi jejíma botama, něco upoutalo její pozornost. Zdálo se, že je to nějaký kus třpytivé skály, který jí nutil zamrkat. Země se začala posouvat ... byla měkčí ... kymácela se jí pod nohama.
Luce se ohlédla. Zdálo se, že se kromě stěny jeskyně všechno rozpadalo. Klopýtala a balancovala na hraně. Země pod ní se trhala. Bylo to, jako když se začne ve velkých kusech odlamovat skála. Podlaha kolem ní mizela rychleji a rychleji, až na patách ucítila závan vzduchu a skočila-
A uchopila svou rukou tu Billovu s drápy. Ve vzduchu se chytili.
"Jak se odtud dostaneme?" vykřikla a pevně ho tiskla ve strachu z pádu do propasti, jejíž dno ani neviděla.
"Následuj své srdce." Bill se usmíval a vypadal klidně. "To tě nikdy nezradí."
Luce zavřela oči a myslela na Daniela. Přemohl jí pocit beztíže a ona zalapala po dechu. Když otevřela oči, stoupala skrz temnotu. Kameny v jeskyni se posunuly a spojily se do zlaté koule světla, která začala padat, až byla pryč.
Luce se podívala na Billa, který tam byl s ní.
"Jaká byla první věc, kterou jsem ti řekl?" zeptal se.
Luce zavzpomínala, jak se jí předtím zdálo, že jeho hlas zaplňuje celý prostor okolo ní.
"Říkal jsi, ať zpomalím. Že se nic nenaučím, když svojí minulostí proletím tak rychle."
"A?"
"Že to bylo celou dobu jen o tom, co jsem chtěla udělat, jen jsem zatím nevěděla, co to bylo."
"Možná to je důvod, proč jsi mě našla, když jsi to udělala," křikl Bill po větru. Šedá křídla se mu napnula, když se řítili dál. "A možná to je důvod, proč jsme skončili ... přímo ... tady."
Vítr se utišil. Statické šumění nahradilo ticho.
Luce nohama prudce dopadla na zem. Měla pocit, jako kdyby vyletěla z houpačky a přistála na trávníku. Byla venku z Vyhlašovatele. Vzduch tu byl teplý a trochu vlhký. Podle světla kolem ní by řekla, že se blížil soumrak.
Přistáli hluboko v poli. V husté, měkké, zářivě zelené trávě, která jí sahala až po lýtka. Tu a tam byly v trávě drobné, jasně červené plody lesních jahod. Před nimi tenká řada bříz označovala okraje trávníku udržovaného statku. Nedaleko za nimi stál obrovský dům.
Odtud rozeznávala bílé kamenné schody, které vedly k zadnímu vchodu. Bylo to velké honosné sídlo. Žluté růže ohraničovaly trávník na severní straně. Na východě bylo malé bludiště, které se táhlo podél železné brány. Ve středu byla zeleninová zahrádka. Na vysokých tyčích se houpaly fazole. V polovině dvora byla cesta z oblázků, která vedla k velkému nabílo natřenému altánku.
Luce měla na pažích husí kůži. Bylo to tímhle místem. Měla pocit, že už tu byla předtím. Tohle nebylo obyčejné déjà vu. Dívala se na místo, které pro ní a Daniela něco znamenalo. Napůl očekávala, že je tam teď uvidí, jak se objímají. Ale altán byl prázdný. Byl naplněný jen oranžovým světlem zapadajícího slunce.
Někdo zapískal tak, až nadskočila.
Bill.
Zapomněla, že byl s ní. Vznášel se ve vzduchu, takže měli hlavy na stejné úrovni. Mimo Vyhlašovatele byl ještě odpornější, než jí přišel na první pohled. S ohledem na jeho suché, šupinaté tělo, byl cítit silně plísní. Kolem hlavy mu bzučely mouchy. Luce se od něj odvrátila. Skoro začala litovat, že nezůstal neviditelný.
"Tak tohle teda přebilo tu válečnou zónu," řekl s pohledem upřeným na pozemek.
"Jak jsi věděl, kde jsem byla předtím?"
"Já jsem ... Bill." Pokrčil rameny. "Vím hodně věcí."
"Tak dobře, kde jsme teď?"
"Helston, Anglie," ukázal si drápem na hlavu a zavřel oči, "rok 1854." Sevřel si kamennou dlaň na prsou, jako kdyby chrlič přednášel svému žákovi historii. "Ospalé jižní město v hrabství Cornwall, jehož titul mu udělil sám král John. Kukuřice tu roste do výšky několika metrů. Řekl bych, že je to nejspíš kvůli letnímu slunovratu. Škoda, že jsme tu nebyli v květnu, mají tady festival Flóry. Tomu bys neuvěřila. Nebo možná jo! Tvoje minulé já vyhrálo dvakrát za sebou titul Kráska festivalu. Její otec je velmi bohatý. Ke svému bohatství se dostal díky obchodu s mědí-"
"To zní skvěle." Luce ho přerušila a vydala se po trávě dál. "Půjdu tam. Chci s ní mluvit."
"Počkej." Bill proletěl těsně vedle ní, když zamířila na ulici. Vlál jí pár centimetrů před obličejem. "Takhle? Tím nic nedokážeš."
Zamávl prstem v kruhu a Luce si uvědomila, že mluví o jejím oblečení. Byla ještě v úboru italské sestry, kterou měla během první světové války.
Popadl jem její dlouhé bílé sukně a zvedl jí nad kotníky. "Co to máš na sobě? To jsou Converse? Akorát se ti vysmějou." Mlaskl jazykem. "Jak jsi to beze mě vlastně všechny ty životy předtím mohla přežít..."
"Zvládla jsem to v pohodě, děkuju."
"Musíš udělat víc, než jen "zvládnout to", jestli tu chceš nějaký čas vydržet." Bill vyletěl zpátky do úrovně očí Luce a pak ji třikrát obletěl. Když se otočila a podívala se na něj, byl pryč. Ale o vteřinu později zaslechla jeho hlas. Zněl, jako kdyby přicházel z velké dálky. "Ano! Brilantní, Bille!"
Ve vzduchu v blízkosti domu se objevila černá tečka. Byla stále větší a větší, než začala Luce jasně rozeznávat Billovu kamennou vrásčitou kůži. Letěl k ní a v náruči měl nějaký balík.
Když k ní doletěl, zatahal jí za bok šatů. Ty se okamžitě roztrhly a sklouzly z jejího těla. Luce si objala rukama nahé tělo, ale ani ne o sekundu později ji přes hlavu přetáhl řadu spodniček.
Bill kolem ní létal jako vzteklá švadlena a uvázal jí pas do těsného korzetu, až se jí kostice zarývaly do těla v mnohých nepříjemných místech. Měla tolik spodniček, že i když stála, šustily ve větru.
Myslela si, že na tu dobu vypadala celkem dobře - dokud nepoznala zástěru, kterou měla uvázanou kolem pasu, přes její dlouhé černé šaty. Rukou si sáhla na vlasy a nahmatala bílou čepici služebné.
"Jsem služka?" zeptala se.
"Ano, Einsteine, jsi služka."
Luce bylo hloupé, že se cítila zklamaná. Panství bylo tak velké a zahrady tak kouzelné a ona věděla, že si jde jen za svým cílem, ale nemohla se procházet v téhle době jako skutečná viktoriánská dáma?
"Myslela jsem, že moje rodina byla bohatá."
"Rodina tvého minulého já byla bohatá. Nechutně bohatá. Uvidíš, až se s ní setkáš. Říkají jí Lucinda a myslí si, že je její jméno naprosto opovrženíhodné, jen tak mimochodem." Bill si sáhnul na nos a zvedl ho vysoko do vzduchu. Byla to celkem vtipná imitace snoba. "Je bohatá, to ano, ale ty má drahá, jsi jen vetřelec, co sem přicestoval časem, a který nezná způsoby téhle vysoké společnosti. Takže pokud nechceš skončit jako švadlena z Manchesteru, které by ukázaly dveře ještě předtím, než by si stačila promluvit s Lucindou, musíš tu být nenápadná. Jsi služka v kuchyni. Dívka, co servíruje na stůl. Co vyměňuje nočníky. Je to opravdu jen na tobě. Neboj se, budu se držet z cesty. Můžu zmizet mrknutím oka."
Luce zasténala. "A já tam mám prostě jen tak jít a předstírat, že tam pracuju?"
"Ne." Bill zakoulel kamenným očima. "Jdi a představ se paní domu, paní Constance. Řekni jí, že se tvoje poslední zaměstnankyně přestěhovala do Evropy a ty hledáš nové zaměstnání. Je to zlá stará babizna, která si potrpí na rozkazy. Naštěstí pro tebe jsem krok před ní. Tvoje doporučení najdeš uvnitř kapsy zástěry."
Luce vsunula ruku do kapsy své bílé plátěné zástěry a vytáhla tlustou obálku. Zadní strana byla označená pečetním voskem, a když jí otočila, našla tam napsáno černým inkoustem paní Constance Melville. "Ty jsi tak trochu všekutil, viď?"
"Děkuju." Bill se zdvořile uklonil. Pak, když si uvědomil, že už Luce zamířila k domu, letěl dopředu za ní. Jeho křídla kmitala tak rychle, že vypadaly jen jako dvě kamenné rozmazané šmouhy, po stranách jeho těla.
Pak prošli skrz břízy. Došli až na upravený trávník. Luce se chystala jít po oblázkové cestě až k domu. Pak si ale všimla postavy v altánku. Muž a žena šli k domu. Směrem k Luce.
"K zemi," zašeptala. Nebyla připravená, aby jí uviděl někdo z Helstonu. Zvlášť ne s Billem bzučícím kolem ní, jako nějaký příliš velký hmyz.
"Ty k zemi," řekl. "To, že jsem kvůli tobě udělal vyjímku z mé obvyklé neviditelnosti, neznamená, že mě může nějaký jiný obyčejný smrtelník vidět. Jsem naprosto diskrétní, kdekoliv jsem. Faktem je, že jediný, kdo mě kromě tebe může vidět, jsou - Ou, sakra." Billovo kamenné obočí vystřelilo nahoru. Vydalo při tom těžký zvuk. "Mizím," řekl a sklonil se za rajčatové vinice.
Andělé, došlo Luce. Jediní, kdo mohl vidět Billa v téhle podobě. Pochopila to, protože konečně uviděla muže a ženu, kvůli kterým jí Bill řekl, aby se schovala. Zapadla za husté pichlavé listy rajčat. Ale i tak od nich nemohla odtrhnout oči.
Tedy spíš od Daniela.
Zbytek zahrady vypadal velmi klidně. Večerní píseň ptáků uklidňovala. Všechno co slyšeli byly dva páry nohou, které pomalu kráčely po štěrkové cestě. Poslední paprsky slunce dopadaly na Daniela, a tvořily kolem něj zlatou auru. Hlavu měl nakloněnou k ženě, která přikyvovala, zatímco šli. K ženě, která nebyla Luce.
Byla starší, než mohla být Lucinda - bylo jí s největší pravděpodobností něco kolem dvaceti. Byla velmi krásná, s tmavými hedvábnými kadeřemi pod širokým slaměným kloboukem. Její dlouhé šaty z mušelínu měly barvu pampelišek a vypadaly, že musely být velmi drahé.
"Líbí se vám v naší malé vesničce, pane Grigori?" zeptala se žena. Její hlas byl vysoký, jasný a plný přirozeného sebevědomí.
"Řekl bych, že až moc, Margaret." Luce se žaludek žárlivě stáhnul, když viděla, jak se Daniel na ženu usmívá. "Je těžké uvěřit, že je to teprve týden, co jsem přijel do Helstonu. Mohl bych tu zůstat déle, než jsem původně plánoval." Odmlčel se. "Každý tady byl ke mně velmi laskavý."
Margaret se začervenala a Luce zuřila. Dokonce i když se Margaret červenala, byla krásná. "My jen doufáme, že budete dál pokračovat ve své práci," řekla. "Matka je nadšená, že je tu s námi umělec. Každý je." Luce trochu popošla, když pokračovali ve své cestě. Minula zeleninovou zahradu a přikrčila se za vysokými růžemi. Opřela se rukama o zem a naklonila se, aby pár slyšela.
Pak Luce zalapala po dechu. Píchla si do palce trn. Krvácelo to. Vyndala si trn z ruky a zatřásla s ní ve snaze, nedostat krev na zástěru. Když se ale krvácení zastavilo, uvědomila si, že neslyšela část rozhovoru. Margaret se dívala na Daniela s očekáváním.
"Ptala jsem se, jestli budete na slavnostech slunovratu tenhle týden." Její hlas byl prosebný. "Matka vždycky dělá velkou oslavu."
Daniel zamumlal něco jako ano, že by si to nenechal ujít, ale bylo jasné, že byl něčím rozptýlený. Pořád se odvracel od ženy. Oči mu přejížděly po trávníku, jako kdyby tušil, že se Luce skrývá za růžemi. Když jeho pohled spočinul na křoví, za kterým se krčila, jeho oči zazářily tím nejintenzivnějším odstínem fialové.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 wee-dee wee-dee | 17. července 2011 v 20:14 | Reagovat

Rychle sem s další kapitolkou, jsem napnutá jak struna :-D

2 andy andy | 17. července 2011 v 20:27 | Reagovat

skvělá kapča ! :D

3 Norakiss Norakiss | 17. července 2011 v 20:35 | Reagovat

Moc díky za kapitolku :-)

4 Netty Netty | 17. července 2011 v 22:06 | Reagovat

Jsem moc ráda, že překládáš další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama