Passion - 7.kapitola 1/2

19. července 2011 v 22:44 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 7
SLUNOVRAT
Helston, Anglie - 21.června 1854

Ruce Luce byly opařené, skvrnité a sedřené až na kost.
Od chvíle, kdy před třemi dny přišla do domu Constancesových v Helstonu, musela vydrhnout nekonečné hromady nádobí. Pracovala od východu, do západu slunce. Drhla talíře, mísy, nádoby na omáčky a celé kupy stříbrného nádobí a příborů. Až na konci dne pro ní a pro další personál kuchyně její nová šéfka, slečna McGovernová, položila na stůl večeři - poloprázdný talíř studeného masa, suchý kousek sýra a několik tvrdých rohlíků. Každý večer po večeři se Luce odebrala ke svému bezesnému, nekonečnému spánku na lůžku na půdě, které sdílela s Henriettou, další pomocnicí v kuchyni, s velkými předními zuby, vlasy podobnými slámě a s velkými vnadami, která přišla do Helstonu z Penzance.
Jen to příšerné množství práce tady, bylo ohromující.
Jak se mohlo v jedné domácnosti objevovat tolik špinavého nádobí, aby ho museli dvě dívky umívat celých dvanáct hodin? Ale koše talířů s jídlem pořád přicházely, a slečna McGovernová měla oči neustále upřené na umyvadlo Luce. Do středy celé panství štěbetalo o párty o Letním slunovratu, který se konal ten večer, což pro Luce znamenalo jen víc jídla. Zadívala se na plechovou vanu plnou špinavé vody pohledem, který byl plný nenávisti.
"Tohle není zrovna to, co jsem měla na mysli," zamumlala směrem k Billovi, který se vznášel na okraji skříňky, vedle umyvadla. Stále nebyla zvyklá na to, že byla v kuchyni jediná, kdo ho mohl vidět. Byla nervózní pokaždé, když se vznášel nad ostatními zaměstnanci a vyprávěl sprosté vtipy, které mohla slyšet jen ona a nikdo -kromě Billa- se jim nesmál.
"Ty mé dítě milénia, nemáš absolutně žádnou pracovní morálku," řekl. "A jen tak mimochodem, mluv potichu."
Luce zaťala čelist. "Pokud mytí téhle nechutné mísy od polévky má něco společného s pochopením mé minulosti, bude se ti z mé pracovní morálky za chvíli točit hlava. Ale tohle je zbytečné." Mávla litinovou pánví po Billovi. Byla pokrytá vepřovým tukem. "Nemluvě o tom, že je to odporné."
Luce věděla, že její frustrace neměla nic společného s nádobím. Asi zněla jako rozmazlený spratek. Ale od chvíle, kdy skončila v tomhle životě, hned začala pracovat tady. Neviděla Daniela z Helstonu ani jednou, od té doby v zahradě, a netušila kde vlastně bylo její minulé já. Byla osamělá, apatická a depresivní stejně jako těch prvních strašných pár dní na Sword&Cross předtím, než potkala Daniela a předtím, než měla někoho, na koho se mohla doopravdy spolehnout.
Opustila Daniela, Milese a Shelby, Arriane a Gabbe, Callie, její rodiče - a proč vlastně? Aby byla služka v kuchyni? Ne, aby odhalila prokletí. Něco, o čem si ani nebyla jistá, že toho bude schopná. Takže si o ní Bill myslel, že je ufňukaná. Nemohla si pomoct. Byla jen kousíček od zhroucení.
"Nenávidím tuhle práci. Nesnáším tohle místo. Nenávidím tuhle příšernou párty Letního slunovratu a to odporné suflé z bažanta-"
"Lucinda bude dnes večer na párty," řekl jí najednou Bill. Jeho hlas byl nesnesitelně klidný. "Bude zbožňovat tohle suflé z bažanta." Slétl a sedl si se zkříženýma nohama na pracovní desku. Otočil hlavou o strašidelných 360 stupňů, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje.
"Lucinda tam bude?" Luce položila pánev a vycákla na ní sprška mýdlové vody. "Musím s ní mluvit. Vypadnu z kuchyně a promluvím si s ní."
Bill přikývl, jako kdyby to bylo celou dobu v plánu. "Vzpomeň si na svou pozici. Kdyby se na tvé příšerné nudné párty na internátní škole objevila nějaká budoucí verze tebe a řekla by ti, že-"
"Chtěla bych to vědět," řekla Luce. "Ať by to bylo cokoliv. Trvala bych na tom, že chci všechno vědět. Umřela bych pro to, abych to věděla."
"Mmm-hmm. Dobře." Bill pokrčil rameny. "Lucinda ne. To ti můžu zaručit."
"To není možné." Luce zavrtěla hlavou. "Ona je ... já."
"Ne. Je to jen jedna z tvých verzí. Byla vychována úplně jinými rodiči v úplně jiném světě. Sdílíte spolu duši, ale není jako ty. Uvidíš." Věnoval jí záhadný úsměv. "Jen postupuj opatrně." Billovi oči střelily směrem ke dveřím v přední části velké kuchyně, které se náhle otevřely. "Dívej se pořádně, Luce!"
Ponořil nohy do umyvadla a vydal chraplavý, spokojený povzdech, když slečna McGovernová vstoupila a chytila Henriettu za loket. Zrovna jí vyjmenovávala chody na večeři.
"Po dušených švestkách ...," hučela.
Na druhé straně kuchyně zašeptala Luce Billovi: "Tenhle rozhovor ještě neskočil."
Jeho kamenné nohy vystříkly pěnu na její zástěru. "Můžu ti jen doporučit, abys přestala mluvit se svými neviditelnými přáteli, zatímco pracuješ, jo? Lidé si o tobě budou myslet, že jsi blázen."
"Začínám o tom sama uvažovat." Luce si vzdychla a narovnala se s vědomím, že z Billa dostane všechno, co bude potřebovat vědět. Tedy až ostatní odejdou.
"Očekávám, že budeš ty a Myrthle dnes večer ve výborné formě," řekla slečna McGovernová Henrittě hlasitě. Ta věnovala Luce rychlý pohled.
Myrtle. Jméno, které napsal Bill do jejího doporučení.
"Ano, slečno," prohlásila Luce rozhodně.
"Ano, slečno!" V Henriettině odpovědi nebylo nic sarkastického. Luce měla Henriettu ráda, i když to vypadalo, že by si potřebovala dát koupel.
Jakmile slečna McGovernová vyběhla z kuchyně, obě dívky osaměly. Henrietta skočila na stůl vedle Luce a houpala svýma černýma botama sem a tam. Neměla ani tušení, že Bill seděl hned vedle ní a napodoboval její pohyby. "Nechceš švestku?" zeptala se Henrietta a vytáhla dvě červené kuličky z kapsy své zástěry. Jednu podala Luce.
Co se Luce na téhle dívce líbilo nejvíc bylo to, že nikdy nepracovala, pokud místnosti nebyla šéfka. Každá si vzala jednu a šklebily se na sebe, když jim sladká šťáva tekla z koutků úst.
"Myslela jsem, že jsem tě tu s někým slyšela mluvit," řekla Henrietta. Zvedla na ní obočí. "Máš tady nějakýho kluka? Och, prosím, neříkej že je to Harry ze stájí! Je to pěknej mizera."
V tu chvíli se dveře do kuchyně znovu otevřely. Obě dívky nadskočily, schovali ovoce a předstírali, že drhnou nejbližší talíř.
Luce čekala slečnu McGovernovou, ale ztuhla, když uviděla dvě dívky v krásných bílých hedvábných šatech, jak pištěly smíchy, zatímco se řítily po špinavé kuchyni. Jedna z nich byla Arriane.
A ta druhá - Luce chvíli trvalo, než si to uvědomila - byla Annabelle. Dívka s růžovými vlasy, s kterou se setkala v Den rodičů na Sword&Cross. Představila se jako sestra Arriane.
Ale ona vlastně svým způsobem její sestra byla.
Henrietta nezvedla oči od práce, jako kdyby tahle hra na honěnou v kuchyni byla úplně normální. Jako kdyby se mohla dostat do problémů, kdyby nedělala, že tyhle dvě dívky neviděla - a které pravděpodobně neviděli ani Luce nebo Henriettu. Bylo to, jako kdyby služky považovaly jen za další špinavé hrnce nebo pánve.
Anebo se Arriane a Annabelle jen tak dobře bavily. Když se mačkaly kolem stolu s těstovinami, Arriane popadla hrst mouky z mramorové desky a hodila ji Annabelle do obličeje. Půl vteřiny vypadala Annabelle rozzuřeně. Pak se začala smát ještě víc, popadla hrst mouky a hodila jí na Arriane.
Když vybíhaly ven zadními dveřmi, které vedly do malé zahrady, lapaly po dechu. Venku svítilo slunce. Teď tam někde mohl být Daniel. Luce umírala touhou následovat je.
Nemohla přijít na to, co cítila, i když se o to snažila - šok, rozpaky, údiv, zklamání?
To všechno jí muselo být vidět na tváři, protože se k ní Henrietta naklonila a zašeptala: "Ti všichni přijeli včera večer. Nějací bratranci a sestřenice z Londýna přijeli do města na párty." Přešla ke stolu s pečivem. "Málem tím svým dováděním shodily jahodový koláč. Ach, to musí být krásné, být bohatá. Možná v příštím životě, viď, Myrtle?"
"Jo." To bylo všechno, co jí na to Luce dokázala odpovědět.
"Musím jít prostřít stůl," řekla Henrietta a vzala si pod svou masitou růžovou paži hromadu porcelánu. "Proč si nevezmeš do ruky hrst mouky, abys jí mohla hodit po těch holkách v případě, že by se vraceli stejnou cestou?" Mrkla na Luce a strčila do dveří svým širokým pozadím, pak zmizela v chodbě. Na jejím místě se objevil někdo jiný: kluk, také v oblečení sluhy. Obličej měl skrytý za obrovským košem jídla. Postavil ho na stůl v kuchyni.
Trhla sebou, když rozpoznala jeho tvář. Ale jelikož před chvílí viděla Arriane, byla o něco líp připravená.
"Rolande!"
Škubl sebou, když se podíval nahoru. Pak se vzpamatoval. Když šel k ní, bylo to její oblečení, od kterého nemohl odtrhnout oči. Ukázal na její zástěru. "Proč jsi takhle oblečená?"
Luce zatahala za svojí zástěru a sundala si jí. "Nejsem ta, kdo si myslíš."
Zastavil se před ní a zíral na ní. Otočil hlavou nejdřív mírně vlevo, a pak vpravo. "Fajn, jako kdybys z oka vypadla jiné holce, kterou znám. Odkdy se Biscoesovi takhle ponižují v kuchyni?"
"Biscoesovi?"
Roland na ní pobaveně vytáhl obočí. "Aha, chápu. Hraješ si na někoho jiného. Jak si říkáš?"
"Myrtle," řekla Luce nešťastně.
"A ty nejsi Lucinda Biscoeová, které jsem před dvěma dny naservíroval koláč z kdoulí na terase?"
"Ne." Luce nevěděla, co by měla říct, aby ho přesvědčila. Otočila se k Billovi pro pomoc, ale ten zmizel z jejího dohledu. Samozřejmě. Roland byl padlý anděl a mohl by Billa vidět.
"Co by slečně Biscoeové řekl její otec, kdyby viděl, že je jeho dcera tady a navíc až po lokty ponořená v tuku?" Roland se usmál. "Byla by asi celkem sranda to na něj vytáhnout."
"Rolande, tohle není-"
"Co to přede mnou schováváš?" Roland pohodil hlavou směrem k zahradě. Ozvalo se plechové zarachocení ve spíži u nohou Luce v místě, kde zmizel Bill. Zdálo se, že jí posílal nějaký signál, ale ona neměla ani tušení, co to mělo znamenat. Bill asi chtěl, aby držela jazyk za zuby, ale co udělá? Vyleze ven a zastaví jí?
Na Rolandově čele byl vidět lesk potu. "Jsme tu sami, Lucindo?"
"Absolutně."
Naklonil k ní hlavu a čekal. "Nemám pocit, že bychom byli."
Jediná další bytost v místnosti byl Bill. Jak ho mohl Roland vycítit, když Arriane ne? "Podívej, opravdu nejsem ta holka, která si myslíš, že jsem," zopakovala mu Luce. "Jsem Lucinda, ale já - jsem z budoucnosti - je těžké to vysvětlit, opravdu." Zhluboka se nadechla. "Narodila jsem se v Thunderboltu v Gruzii ... v roce 1992."
"Aha." Roland polknul. "Dobře, dobře." Zavřel oči a začal mluvit hodně pomalu. "A hvězdy z oblohy padaly na zem, stejně jako fíky padaly ze stromů ve vichřici ..."
Ta slova byla záhadná, ale Roland je přenesl tak oduševněle, skoro jako kdyby citoval nějakou pasáž staré písničky. Druh skladby, kterou ho slyšela zpívat na karaoke párty na Sword&Cross. V tu chvíli se jí zdálo, že je Roland zpátky doma. Jako kdyby na chvíli vyklouzl z téhle viktoriánské doby.
Jenže, něco bylo na jeho slovech. Luce je odněkud znala. "Co je to? Co to znamená?" zeptala se ho.
Skříň znovu zarachotila. Tentokrát hlasitěji.
"Nic." Roland otevřel oči a vrátil se ke svému viktoriánskému já. Jeho ruce byly tvrdé a plné mozolů a jeho svaly byly větší, než byla zvyklá. Jeho šaty byly nasáklé potem. Měl snědou kůži. Vypadal unaveně. Na Luce padl těžký smutek.
"Jsi tady sluha?" zeptala se. "A ostatní -Arriane- tady jen pobíhají okolo ... Ale ty musíš pracovat, viď? Je to proto, že jsi-"
"Sluha?" řekl Roland a díval se na ní tak dlouho, dokud jí to nezačalo být nepříjemné a neuhnula pohledem. "Neboj se o mě, Lucindo. Už jsem trpěl mnohem horšími věcmi, než je lidská hloupost. Kromě toho, můj čas přijde."
"Je to ještě lepší," řekla a měla pocit, že každá jistota, kterou mu dá bude banální a nepodstatná a nebude záležet na tom, jestli to bude pravda. "Lidé umí být vážně hodně oškliví."
"No. Nemůžeme se o ně moc strachovat, ne?" Roland se usmál. "Jak ses sem dostala Lucindo? Daniel to ví? A Cam?"
"Cam je tady taky?" Luce by neměla být překvapena, ale byla.
"Pokud je načasování jeho příjezdu přesné, měl by být právě teď ve městě."
Luce se tím teď nechtěla zabývat. "Daniel to neví, ještě ne," přiznala. "Ale musím ho najít. A Lucindu taky. Musím vědět-"
"Podívej," řekl Roland. Couval od Luce a měl zvednuté ruce, jako kdyby byla radioaktivní. "Dneska jsi mě tady neviděla. Nikdy jsme nevedli tenhle rozhovor. Ale ty nemůžeš jít za Danielem-"
"Já vím," řekla. "Bude šílet."
"Šílet?" Roland to vyslovit tak zvláštně, že to téměř donutilo Luce se zasmát. "Pokud tím myslíš, že by se mohl zamilovat do téhle verze tebe" -ukázal na ní- "pak máš pravdu. Je to opravdu nebezpečné. Jsi tu jen turista."
"Fajn, tak jsem turista. Ale chci si s nimi alespoň promluvit."
"Ne, to nesmíš. Ty neobýváš tenhle život."
"Nechci nic obývat. Jen chci vědět proč-"
"To že jsi tady, je nebezpečné -pro tebe, pro ně, pro všechny. Chápeš?"
Luce mu nerozuměla. Jak by mohla být nebezpečná? "Nechci tu zůstat, jen chci vědět, proč se to všechno mezi mnou a Danielem pořád děje - myslím tím, mezi Lucindou a Danielem."
"To je přesně to, co mám na mysli." Roland si přejel rukou po tváři. Věnoval jí tvrdý pohled. "Poslouchej mě: Můžeš je pozorovat z dálky. Můžeš, já nevím, dívat se skrz okno. Tak dlouho, jak budeš vědět, že se tu do ničeho nesmíš míchat."
"Ale proč si s nimi nemůžu promluvit?"
Šel ke dveřím, zavřel je a zaklapl zástrčku. Když se otočil zpátky, jeho tvář byla vážná. "Poslyš, je možné, že bys mohla udělat něco, co změní tvojí minulost. Něco, co se odrazí do průběhu času a spraví ho tak, že ty -Lucinda z budoucnosti- budeš jiná."
"Takže budu opatrná-"
"Tady nejde o opatrnost. Ty jsi slon v porcelánu lásky. Nemáš žádnou šanci, jak bys mohla zjistit, co jsi zničila nebo jak důležité to mohlo být. Jakákoliv změna, kterou tady způsobíš, nebude vidět. Nebude tu žádný velký nápis, kde by se psalo: KDYŽ ZATOČÍŠ DOPRAVA, STANEŠ SE PRINCEZNOU A KDYŽ ZATOČÍŠ DOLEVA, ZŮSTANEŠ SLUŠKOU V TÉHLE KUCHYNI NAVŽDY."
"No, Rolande. Myslím, že mám trochu vznešenější cíle, než se stát princeznou." prohlásila Luce ostře.
"Mohl bych hádat, že je tu jedno prokletí, které chceš ukončit?" Luce zamrkala. Cítila se jako idiot.
"Tak dobře, hodně štěstí!" Roland se zasmál. "Ale i když se ti to podaří, nebudeš to vědět drahoušku. Moment, kdy změníš svou minulost? Ta událost způsobí to, že bude všechno tak, jak bylo. A všechno co přijde potom bude stejné, jako to bylo. Čas plyne dál. A ty jsi jeho součástí, takže nepoznáš žádný rozdíl."
"Musela bych se to dozvědět," řekla a doufala, že když to řekne nahlas, tak to bude znít skutečněji. "Určitě bych to cítila-"
Roland zavrtěl hlavou. "Ne. Ale spíš, než něco dobrého, bys mohl způsobit to, že Daniel z tohohle času zamiluje do tebe, místo do toho snobského hňupa Lucindy Biscoeové."
"Musím se s ní setkat. Musím se dozvědět, proč se milují-"
Roland opět zavrtěl hlavou. "To by bylo ještě horší, kdyby ses zapletla se svým minulým já, Lucindou. Daniel alespoň zná nebezpečí, a tak může pochopit to, že jsi prošla časem. Ale Lucinda Biscoeová? Neví nic."
"Žádná z nás nikdy nevěděla," řekla Luce přes náhlý knedlík v krku.
"Téhle Lucindě už nezbývá moc času. Nech jí ho strávit s Danielem. Nech jí být šťastnou. Pokud vstoupíš do jejího světa a všechno v něm změníš, může to změnit i tebe. A to by mohlo být krajně nepříjemné."
Roland zněl jako hodnější, míň sarkastická verze Billa. Luce už nechtěla dál poslouchat, co by měla a co by neměla dělat. Kdyby si prostě jen mohla promluvit se svým minulým já-
"Co kdyby mohla mít Luce víc času?" zeptala se. "Co kdyby-"
"To nejde. Kdyby nic jiného, jen urychlíš její konec. Tvým rozhovorem s Lucindou nic nezměníš. Jen uděláš svému minulému já v životě stejný nepořádek, jako máš ty."
"Můj život není v nepořádku. A já to zvládnu všechno urovnat. Budu muset."
"To se nejspíš ještě ukáže. Život Lucindy Biscoeové je u konce, ale tvůj konec ještě nebyl napsán." Roland si oprášil ruce o kalhoty. "Možná existuje nějaká změna, která by mohla ovlivnit tvůj život a změnit velký příběh tebe a Daniela. Ale tady nic nedokážeš."
Luce našpulila pusu. Rolandův výraz změkl. "Podívej," řekl. "Tak jako tak jsem rád, že jsi tady."
"Vážně?"
"Nikdo jiný ti to asi neřekne, ale všichni tady ti fandíme. Nevím, co tě sem přivedlo a jak jsi vůbec dokázala absolvovat celou cestu až sem. Ale musím si myslet, že je to dobré znamení." Díval se na ní, dokud se necítila směšně. "Půjdeš zas svým minulým já, viď?"
"Nevím," řekla Luce. "Myslím, že ano. Jen se to snažím pochopit."
"Dobře."
Najednou se v chodbě ozvaly hlasy. Roland se odtáhnul od Luce a vydal se ke dveřím. "Uvidíme se večer," řekl, když otevíral dveře a tiše vyklouznul ven.
Jakmile byl Roland pryč, dveře skříně se otevřely a praštily jí zezadu do nohy. Bill vylezl ven a hlasitě lapal po dechu, jako kdyby celou dobu zadržoval dech.
"Měl bych ti teď hned zakroutit krkem," řekl a jeho hruď se dmula.
"Nevím proč jsi zadýchaný. Nemusíš dýchat."
"Je to pro efekt! Všechny ty problémy kvůli tomu, abych tě sem dostal a nikdo si tě nevšimnul, a ty jdeš a prozradíš se prvnímu chlapovi, který vejde do dveří."
Luce obrátila oči v sloup. "Roland kvůli tomu, že mě tu viděl, neudělá žádnou scén. Je v pohodě."
"Jasně, on je tak strašně cool," řekl Bill. "On je tak chytrý. Když je tak dokonalý, proč ti neřekne to, co vím i já, o prolomení vzdálenosti mezi tebou a tvým minulým já? O tom dostat se" -dramaticky se odmlčel a vykulil na ní své kamenné oči- "dovnitř?"
Naklonila se k němu. "O čem to mluvíš?"
Založil si ruce na prsou a zavrtěl kamenným jazykem. "Nic jsem neřekl."
"Bille!" zaprosila Luce.
"Ještě ne. Nejdřív musíš nějak zvládnout dnešní večer."
...
Chvíli před soumrakem měla Luce v Helstonu svojí první přestávku. Těsně před večeří slečna McGovernová oznámila celé kuchyni, že potřebuje několik dalších zaměstnanců, aby pomáhali na párty. Luce a Henrietta, dvě nejmladší služky z kuchyně a dvě dívky, které zoufale stáli o to, aby se dostali na párty, byly první dobrovolníci, kteří se nabídli přiložit ruku k dílu.
"Dobře, dobře." Slečna McGovernová si poznamenala jména obou dívek. Oči jí ulpěly na Henriettiných mastných vlasech. "Pod jednou podmínkou, že se vykoupeš. Vy obě. Smrdíte jako cibule."
"Ano, slečno," souhlasily obě dívky. Jakmile jejich šéfka odešla z místnosti, Henrietta se obrátila k Luce. "Dát si koupel před párty? A riskovat, že budu mít na všech prstech varhánky? Tahle slečna je šílená!"
Luce se zasmála, ale ve skutečnosti byla radostí bez sebe, když si ve sklepě naplnila plechovou vanu vodou. Mohla v ní mít jen tak vroucí vodu, aby byla lázeň vlažná, ale i tak si to vychutnávala - tohle a představu dnešní noci, kdy konečně uvidí Lucindu. Uvidí taky Daniela? Oblékla si Henriettiny čisté šaty služky na párty. V osm hodin večer začali přijíždět severní bránou do domu první hosté.
Sledovala z okna v chodbě množství kočárů, které byly zaparkované na kruhové příjezdové cestě. Luce se zachvěla. V hale to vypadalo jako v úle. Kolem ní pobíhali ostatní zaměstnanci, ale Luce stála. Cítila chvění v hrudi, které jí naznačovalo, že je někde poblíž Daniel. Dům vypadal nádherně. Luce to tu viděla jen velmi krátce při pohovoru se slečnou McGovernovou to ráno, ale teď to v záři tolika lustrů skoro nepoznala. Bylo to, jako kdyby vstoupila do filmu Merchanta-Ivoryho. Vchod do haly lemovaly vysoké koše plné fialových lilií a sametově čalouněný nábytek stál u stěn, na kterých byly květinové tapety.
Lidé přicházeli předními dveřmi ve dvojicích a v trojicích. Hostě tak staří a bělovlasí, jako paní Constance a i tak mladí, jako byla Luce. Ženy měly rozzářené oči a byly zahalené v bílých letních pláštích. Muži v oblecích a vestách se před nimi klaněli. Číšníci v černých oblecích bleskurychle chodili přes halu a nabízeli křišťálové poháry šampaňského.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama