Passion - 9.kapitola 1/2

21. července 2011 v 23:21 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 9
TAK JSME SE PROBOJOVALI
Tahiti - 11.prosince 1775

Luce se ocitla na balancujícím dřevěném trámu.
Zaskřípal a mírně se naklonil doleva. Pak opět zaskřípal a velmi pomalu se zhoupnul doprava. Houpání bylo stabilní a nekončící. Jako kdyby trám byl spojený s velmi krátkým kyvadlem.
Horký vítr jí posílal vlasy do tváře a sfouknul jí z hlavy čepec služky. Trám pod ní se znovu zakymácel a jí podklouzla noha. Spadla na trám a stěží se ho dokázala chytit, aby nespadla dolů-
Kde byla? Před ní bylo nekonečně modré nebe. U obzoru se stávalo tmavším. Podívala se dolů. Byla neuvěřitelně vysoko.
Pod ní se asi tři metry táhla mokrá tyč, která končila na dřevěné palubě. Och. Byl to stožár. Luce seděla na horním trámu velké plachetnice.
Velká ztroskotaná plachetnice, která byla hned u ostrova s černým pobřežím.
Příď byla rozbitá ostrým shlukem lávových kamenů. Úplně jí zdemolovaly. Hlavní plachta byla roztrhaná: kousky vybledlého plátna volně vlály ve větru.
Vzduch voněl, jako kdyby bylo právě po velké bouři, ale loď byla tak ztrouchnivělá, že to vypadalo, jako by tu byla celá léta. Pokaždé, když vlny na pobřeží přinesly černý písek, voda vystříkla desítky metrů vysoko a zmizela ve štěrbinách ve skále. Vlny narážely do vraku -a do trámu, který Luce pořád držela- který se ale houpal tak moc, že jí z toho začínalo být zle. Jak se dostane dolů? Jak se dostane k břehu?
"Hej! Podívej, kdo přistál jako pták na okounovi." Billův hlas překřičel vlnobití. Objevil se na druhém konci hnijícího trámu. Když šel, měl rozpřáhlé ruce, jako kdyby byl na kladině.
"Kde to jsme?" Luce byla moc nervózní na to, aby udělala nějaký prudký pohyb.
Bill zhluboka nasál vzduch do plic. "Ty to necítíš? Severní pobřeží ostrova Tahiti!" Svalil se na prkno vedle Luce. Kopal ve vzduchu svýma krátkýma nohama a natáhl své krátké šedivé paže nahoru a pak je sepjal za hlavou. "No není to ráj?"
"Myslím, že budu zvracet."
"Nesmysl. Jen musíš najít své mořské nohy."
"Jak se dostaneme-" Luce se kolem sebe rozhlédla po Vyhlašovateli. Neviděla ani jeden stín. Jen nekonečně prázdné modré nebe.
"Já se tu postarám o veškerou dopravu. Mysli na mě jako na cestovní kancelář a na sebe, jako kdybys byla na dovolené."
"Nejsme na dovolené, Bille."
"Nejsme? Myslel jsem, že jsme na Velké cestě za Láskou." Promnul si čelo a z hlavy mu spadlo pár kamenných vloček. "Já to špatně pochopil?"
"Kde je Lucinda a Daniel?"
"Počkej." Vznesl se do vzduchu před Luce. "Nechceš trochu historie?"
Luce ho ignorovala a posunula se víc nad stožár. Natáhla nestabilní nohu na jeden z nejvyšších příček, které byly po stranách stěžně.
"Nechceš podat ruku?"
Zadržela dech a snažila se nedívat na to, jak už potřetí její noha sklouzla z dřevěné příčky. Nakonec suše polkla a natáhla ruku, aby chytila chladnou hrubou Billovu ruku s drápy, kterou natahoval směrem k ní.
Když ho vzala za ruku, Bill ji k sobě přitáhl a úplně jí sundal ze stožáru. Vyjekla, když jí mokrý vítr začal bičovat tvář a sukně jí vlála kolem pasu. Zavřela oči a připravovala se na skok na shnilou palubu pod nimi.
Jenže žádného skoku se nedočkala.
Slyšela zasvištění a cítila, jak se její tělo houpe ve vzduchu. Otevřela oči. Billova podsaditá křídla se nafoukla a plachtila po větru. Nesl celou její váhu jen v jedné ruce a pomalu ji nesl ke břehu. Byl zázrak, jak byl mrštný a lehký. Luce byla překvapená, když zjistila, že vlastně relaxuje - najednou jí pocit, že létá, přišel nějak přirozený.
Daniel. Jako kdyby jí vzduch objímal. Najednou jí dostihla bolest z toho, že není s ním. Chtěla slyšet jeho hlas, ochutnat jeho rty - Luce nedokázala myslet na nic jiného. Co by dala za to, kdyby jí právě teď v pažích držel on!
Daniel, kterého potkala v Helstonu, jakkoliv byl šťastný, že jí viděl, jí nikdy ve skutečnosti neznal. Ne způsobem, jako její Daniel. Kde teď byl?
"Cítíš se teď líp?" zeptal se Bill.
"Proč jsme tady?" zeptala se Luce, když plachtili nad vodou. Byla tak čistá, že viděli inkoustově černé stíny, které se pohybovaly pod vodou. Byla to obří hejna ryb, které plavaly u pobřeží.
"Vidíš ty palmy?" Bill ukázal volnou rukou do vzduchu. "Tu nejvyšší, třetí, která končí v té písčině?"
Luce zamžourala a přikývla.
"To je místo, kde tvůj otec v tomhle životě postavil dům. Nejhezčí chatrč na pláži!" Bill se rozkašlal. "Vlastně je to spíš bouda na pláži. Na téhle straně ostrova se ještě ani neobjevili Britové. Takže když tvůj tatínek zaklepal bačkorama, ty a Daniel jste měli tohle místo sami pro sebe."
"Daniel a já ... my jsme žili ... spolu?"
Ruku v ruce Luce s Billem přistáli na pobřeží s jemnou elegancí dvou tanečníků. Luce byla vděčná -a taky byla trochu v šoku- jak hladce ji dostal ze stožáru lodi. Když ale pevně dosedli na zem, vytáhla ruku z jeho špinavé ruky a utřela si jí do zástěry.
Bylo to tu opravdu nádherné. Křišťálově čistá voda omývala zvláštní, ale krásné černé písčité pláže.
Stromy s citrusy -a s jasně oranžovými plody- a palmy se nakláněly nad pobřežím. Za stromami byly nízké hory, které byly porostlé deštnými pralesy. Po jejich stranách byly vodopády. Vítr tu nebyl tak prudký. Byl provoněný vůní ibišku. Bylo těžké si představit, jak by tu strávila dovolenou, natož celý život.
"Žila jsi tady." Bill šel podél pobřeží a v malé ruce s drápy stisknul černý písek. "Tvůj táta a všech deset dalších domorodců, kteří od sebe žili na délku jedné kánoe, ti říkali - no znělo to jako Lulu."
Luce šla rychle, aby s ním udržela krok. Měla na sobě ale vrstvenou sukni Helstonské služky, kterou táhla za sebou v písku. Zastavila se a udělala na něj znechucený obličej.
"Co je?" řekl Bill. "Myslím, že je Lulu roztomilá. Lulululululu."
"Nech toho."
"Každopádně, Daniel byl jakýsi druh darebného badatele. A ta loď za námi? Tvůj skvělý přítel jí ukradl ze soukromé sbírky Georgovi třetímu." Podíval se na vrak. "A kapitánovi Blighovi a jeho vzpurné osádce trvalo ještě pár let, než Daniela vysledovali a pak ... vždyť víš."
Luce polkla. Daniel byl v té době už nejspíš hodně dlouho pryč, protože Lucinda byla už dávno mrtvá.
Dorazili k mezeře mezi plamami. Polosladká řeka ústila do oceánu a vytékala z vnitrozemního sladkovodního jezírka. Luce přešla po několika plochých kamenech a vkročila do vody. Vykasala si spodničku a přemýšlela, že by si sundala šaty úplně a skočila přímo do oceánu.
"Kolik času budu mít s Lulu?" zeptala se. "Než se to stane?"
Bill zvedl ruce. "Myslel jsem, že jsi chtěla vidět důkaz o tom, že láska, co je mezi tebou a Danielem je skutečná."
"To jsem chtěla."
"Tak na to nebudeš potřebovat víc, než deset minut."
Přišli ke krátké cestě lemované orchidejemi, která končila na pláži. Na okraji světle modré vody uviděla malou plstěnou střechu chaty, která stála na vysokých dřevěných podpěrách. Za chatou se třásla palma.
Bill vyletěl nad její rameno a vznášel se ve vzduchu. "Omrkni jí." Svojí kamennou dlaní ukázal na palmu. Luce v úžasu sledovala, jak se vysoko - jen pár metrů pod listy stromu - na třesoucím se kmeni vynořily dvě nohy. Dívka, která na sobě neměla nic víc, než tkanou sukni a obrovský květinový věnec, hodila na pláž čtyři hnědé střapaté kokosové ořechy. Pak se spustila po hrbolatém kmenu na zem.
Měla dlouhé a rozpuštěné vlasy. Na světle se leskly jako diamanty. Luce věděla, jaké je mít dlouhé vlasy. Jak jí lechtají na rukách, když se jí ve vlnách houpou kolem pasu. Slunce zbarvilo kůži Lulu do zlatohněda. Tmavší, než kdy byla Luce opálená, i když strávila celé léto u babičky v domě na pláži v Biloxi. Její obličej i ruce byly pokreslené tmavými geometrickými tetováními. Byla naprosto k nepoznání od normální Luce. "Páni," zašeptala Luce a Bill ji strhl do úkrytu za keř s fialovými květy.
Hej - Au! Co to děláš?"
"Přepravuju tě na bezpečnější místo, odkud se můžeš dívat." Bill ji znovu vytáhl do vzduchu, dokud se nedostaly do koruny stromů. Potom co skoro očesali strom, vyletěl s ní až na vysokou, robustní větev a tam jí vysadil. Mohla vidět celou pláž.
"Lulu!"
Ten hlas se jí zanořil hluboko pod kůži a zasáhl jí přímo do srdce. Danielův hlas. Volal na ní. Chtěl jí. Potřeboval jí. Luce se ohlédla za zvukem. Ani si nevšimla, že právě seděla na hodně vysoké větvi. Bylo to jako, kdyby prostě mohla jen seskočit z koruny stromu a jít za ním. Bill jí chytil za loket.
"Právě proto jsem sem musel dotáhnout tvůj zadek. On nemluví s tebou. Mluví s ní."
"Aha." Luce se ztěžka opřela o větev. "Jasně."
Na černém písku se Lulu, dívka s kokosovými ořechy, dala do běhu. A dolů po pláži k ní běžel Daniel. Byl bez košile, nádherně opálený a svalnatý a na sobě měl jenom tmavě modré kalhoty, které byly na nohavicích roztrhané. Jeho kůže se leskla od mořské vody. Právě vylezl z oceánu. Jeho bosé nohy se nořily do písku. Luce záviděla té vodě. Záviděla písku. Záviděla všemu, co se dostalo do kontaktu s Danielem, když ona musela zůstat sama na tomhle stromě. A nejvíc záviděla svému minulému já.
Když běžel k Lulu, Daniel vypadal šťastnější a přirozenější, než si Luce pamatovala. Chtělo se jí brečet. Doběhli k sobě. Luce ho objala a on jí vzal do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. Postavil jí zpátky na nohy a zasypal jí polibky. Líbal jí od konečků prstů až k jejímu předloktí, ramenům, krku a ústům.
Bill se opřel Luce o rameno. "Probuď mě, až se začne něco dít," řekl a zívl.
"Úchyle!" Chtěla ho praštit, ale nechtěla se ho dotýkat.
"Myslím tetování, ty chlípníku. Jenom tetování, jasný?"
Když se Luce ohlédla zpátky na pláž, Lulu vedla Daniela k tkané dece, která ležela na písku nedaleko jejich chaty. Daniel vytáhl od opasku krátký meč a probodl s ním jeden z kokosových ořechů. Po několika dalších úderech oddělil horní polovinu a zbytek podal Lulu. Zhluboka se napila, až jí mléko kapalo z koutků úst. Daniel jí ho slíbal z tváře.
"Tady nejde o žádné tetování, oni budou prostě-" Luce se zarazila, když její minulé já zmizelo do domu. Když se o chvíli později objevila, nesla malý balíček, který byl svázaný palmovými listy. Rozbalila ho a vyndala z něj nástroj, který vypadal jako dřevěný hřeben. Štětiny se leskly na slunci, jako kdyby to byly ostré jehly. Daniel si lehl na záda na deku a sledoval, jak Lulu ponořila hřeben do velké mělké mušle, naplněné černým prachem.
Lulu mu dala letmý polibek a začala. Nejdříve mu hřeben vtiskla do kůže na hrudní kosti. Pracovala rychle, tvrdě a rychle. Pokaždé, když odtrhla od Daniela hřeben, na kůži mu zůstalo černé tetovací barvivo. Luce začala rozpoznávat design: malá šachovnice, se vzorem pancíře. Vypadalo to, že mu bude zabírat celou hruď. Luce byla v tetovacím salonu jen jednou. S Callie v New Hampshiru, kde si chtěla nechat dát vytetovat na bok malé růžové srdce. Trvalo to míň než minutu a Caliie celou dobu křičela. Tady ležel Daniel tiše a nevydal ani hlásku. Nepřestával sledovat Lulu. Trvalo to dlouho a Luce cítila, jak jí stéká po zádech pot, když je sledovala.
"Eh? Cos to chtěla říct?" Bill do ní šťouchl. "Slíbil jsem ti, že ti ukážu lásku. Nebo jsem ti neslíbil, že ti ukážu lásku?"
"Jo, zdají se být zamilovaní." Luce pokrčila rameny. "Ale-"
"Ale co? Máš vůbec tušení, jak bolestné tohle je? Podívej se na toho kluka. Právě je do něj napouštěný inkoust a ona se tváří, jako kdyby ho hladil jen lehký vánek."
Luce rukama sevřela větev. "Takže jaké je ponaučení? Bolest se rovná láska?"
"To mi řekni ty," řekl Bill. "Možná tě to překvapí slyšet, ale na Billovi dveře ženy zrovna nebuší."
"Myslím tím, kdybych si nechala na tělo vytetovat Danielovo jméno, znamenalo by to, že jsem ho milovala víc, než ho miluju teď?"
"Je to symbol, Luce." Bill si chraplavě povzdechnul. "Jsi příliš doslovná. Přemýšlej o tom takhle: Daniel je první pěkný kluk, jakého kdy Lulu viděla. Dokud se na jejím břehu před několika měsíci neobjevil, tak byl pro tuhle holku celý svět její otec a pár tlustých domorodců."
"Je Miranda," řekla Luce, když si vzpomněla na milostný příběh z Bouře, který četla v desátém ročníku na semináři o Shakespearovi.
"Jak jsi civilizovaná!" Bill sevřel rty v tichém schválení. "Jsou jako Ferdinand a Miranda: pohledný cizinec, který ztroskotal na břehu jejího ostrova-"
"Takže je samozřejmé, že to byla pro Luce láska na první pohled," zamumlala Luce. To bylo to, čeho se bála: stejná bezmyšlenkovitá, automatická láska, která jí tak trápila v Helstonu.
"Přesně tak," řekl Bill. "Neměla na výběr a zamilovala se do něj. Ale to, co je tady tak zajímavé, je Daniel. On se nemusel naučit řemeslo tkaní plachet, aby tak získal důvěru jejího otce tím, že bude v sezóně chytat ryby nebo by-" Bill ukázal na milence na pláži- "nesouhlasil s tím, že si nechá potetovat tělo, podle místních zvyklostí. Stačilo by, kdyby se tu Daniel prostě jen ukázal. Lulu by ho milovala tak jako tak."
"Dělá to kvůli tomu, že-" Luce přemýšlela nahlas. "Protože si chce zasloužit její lásku. Protože jinak, by prostě jen tak propadl jejich prokletí. Protože tu není žádná možnost, jak oklamat ten cyklus. Jeho láska k ní je ... opravdová."
Tak proč o tom Luce pořád nebyla přesvědčená?
Daniel se na pláži posadil. Uchopil Lulu za ramena a začal jí něžně líbat. Jeho hruď krvácela kvůli tetování, ale ani jeden z nich si toho nevšiml. Měly pootevřené rty a ani jeden nespustil toho druhého z očí.
"Chci odejít," řekla najednou Luce Billovi.
"Opravdu?" Bill zamrkal a postavil se na větev stromu, jako kdyby ho překvapila.
"Ano, opravdu. Zjistila jsem to, kvůli čemu jsem sem přišla a jsem připravená jít dál. Hned." Snažila se taky postavit, ale větev se pod její váhou prohnula.
"Ehm, fajn." Bill ji vzal za ruku, aby jí podepřel. "Kam?"
"Nevím, ale ať je to rychle." Slunce na obloze za nimi klesalo. Prodlužovalo stíny milenců na písku. "Prosím. Chci si na tohle udržet ty nejlepší vzpomínky. Nechci vidět, jak umírá."
Billův obličej byl pobledlý a zmatený, ale nic neřekl.
Luce nemohla dál čekat. Zavřela oči a nechala svou touhu, aby jí přivolala Vyhlašovatele. Když znovu otevřela oči, uviděla jak se chvěje stín nedaleké mučenky. Soustředila se na něj. Volala ho ze všech svých sil, až se začal třást.
"Pojď," řekla a zaskřípala zuby.
Konečně se Vyhlašovatel uvolnil a začal se ve vzduchu přibližovat. Zastavil se přímo před ní.
"Jen klid," řekl Bill a vznesl se nad větev. "Zoufalství a Vyhlašovatel není pro cestování zrovna dobrá kombinace. Stejně jako okurky a čokoláda."
Luce na něj zírala.
"Myslím tím: Nebuď tak zoufalá, nebo pomalu ztratíš přehled o tom, co vlastně chceš."
"Chci se odsud dostat," řekla Luce, ale nemohla přemluvit stín, aby se nějak vytvaroval. Bez ohledu na to, jak moc se snažila. Nedívala se na milence na pláži, ale přesto cítila, jak se na obloze nad pláží začíná tvořit temnota. A nebyly to dešťové mraky. "Pomoc mi. Bille?"
Povzdechl si a sáhl po temném tvaru před nimi. Přitáhl si ho k sobě. "Uvědom si, že je to tvůj stín. Já s ním můžu manipulovat, ale je to tvůj Vyhlašovatel a tvoje minulost."
Luce přikývla.
"Což znamená, že nemáš ani tušení kam tě to donese. A já za to nenesu žádnou odpovědnost."
Znovu kývla.
"Dobře." Mnul v rukách Vyhlašovatele, doku nebyl tmavší. Pak chytil tmavý stín a drápem ho roztáhl. Fungovalo to, jako jakási klika. Vyvalil se z něj pach plísně a zaplavil je. Luce se rozkašlala.
"Jo, taky to cítím," řekl Bill. "Je starý." Pokynul jí dopředu. "Dámy mají přednost."
-
Prusko - 7.ledna 1758
-
Luce dopadla na nos sněhová vločka.
Pak další a další a další, až vzduch naplnila sněhová bouře a celý svět byl najednou bílý a mrazivý. Dlouze vydechla a ve vzduchu se objevila mrazivá pára.
Nějak věděla, že tu měli skončit, i když si nebyla moc jistá tím, kde byla. Věděla jen, že odpolední obloha byla tmavá díky zuřící bouři. Déšť se sněhem prosakoval jejími černými koženými botami. Mráz se jí zakusoval do prstů. Procházel jí až morkem kostí.
Šla na svůj vlastní pohřeb. Ucítila to v okamžiku, kdy udělala poslední krok z Vyhlašovatele. Blížící se chlad byl nemilosrdný, jako listy ledu. Zjistila, že byla u bran hřbitova. Všechno bylo pokryté sněhem. Za ní byla cesta lemovaná stromy. Holé větve se tyčily k cínové obloze. Před ní byla zem pokrytá velkou vrstvou sněhu. Z bílé země náhle vyrůstaly náhrobky a kříže a vypadaly jako rozeklané špinavé zuby.
Pár metrů za ní někdo zapískal. "Víš jistě, že jsi na tohle připravená?" Bill. Zněl udýchaně, jako kdyby jí právě dohonil.
"Ano." Cvakaly jí zuby. Neotočila se, dokud se Bill nevznášel u jejích ramenou.
"Tady," řekl a natáhl před ní tmavý norkový kožich. "Myslel jsem, že by ti mohla být zima."
"Kdes to-"
"Štípnul jsem ho z nedalekého trhu tam. Mají tam vážně široký výběr. Neboj se, je to jenom napodobenina."
"Bille!"
"Hej, potřebovalas ho!" Pokrčil rameny. "Nos ho, kvůli svému zdraví."
Zahalil jí do hustého kožichu a Luce si ho přitáhla blíž k tělu. Byl neuvěřitelně měkký a teplý. Přehnala se přes ní vlna vděčnosti. Zvedla ruku a vzala tu jeho do své. Bylo jí jedno, že je lepkavá a studená.
"Fajn," řekl Bill a stiskl jí ruku. Na okamžik Luce ucítila zvláštní teplo v konečcích prstů. Ale pak to bylo pryč a Billovi prsty byly stále studené a kamenné. Vypustil hluboký, nervózní povzdech. "Um. Ehm. Prusko. Polovina osmnáctého století. Žiješ v malé vesničce na břehu řeky Handel. Velmi malebné." Odkašlal si a vyplivnul velké množství hlenu, než pokračoval. "Řekl bych, ehm, že jsi žila. Teda vlastně jsi prostě - no-"
"Bille?" Natáhla krk, aby se na něj podívala, jak měl dopředu shrbená ramena. "To je v pořádku," řekla tiše. "Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nech to být. Cítím to."
"Tak je to asi nejlepší."
Když Luce procházela klidnou bránou hřbitova, Bill byl pozadu. Seděl se zkříženýma nohama na vrcholu lišejníkem pokryté svatyně. Sundaval si písek z jeho drápů. Luce si přetáhla šátek přes hlavu, aby si tak zakryla víc své tváře. Vpředu byli černě odění pozůstalí. Vypadali temně. Těsně se k sobě tiskli, aby se trochu zahřáli a vypadaly jako jeden velký zástup smutku. Až na jednu osobu, která stála osamocená mimo skupinu. Blonďatou hlavu měl skloněnou dolů. Nikdo s Danielem nemluvil. Ani se na něj nepodíval. Luce nemohla říct, jestli ho trápí, že odešla, nebo jestli je rád.
Ve chvíli, kdy došla k zadní straně davu, se pohřeb chýlil ke konci. Do šedého náhrobku bylo vytesáno: Lucinda Müler. Kluk, ne starší než dvanáct let, s tmavými vlasy a světlou pletí, měl na tváři slzy. Podpíral svého otce -jejího otce z tohohle života?- když na hrob házel první lopatu plnou hlíny.
Tihle lidé museli mít něco společného s jejím minulým já. Museli jí milovat. Byly tam ženy a děti, které brečely - Lucinda pro ně musela být důležitá. Možná pro ně znamenala všechno.
Ale Luce Priceová tyhle lidi neznala. Cítila se bezohledně, když jí došlo, že pro ni nic neznamenají, i když viděla bolest na jejich tváři. Daniel tam byl jediný, na kom jí záleželo. Chtěla se k němu rozběhnout, ale musela se držet zpátky.
Nebrečel. Ani nezíral na hrob, jako každý jiný. Měl před sebou sepjaté ruce a díval se někam do dálky. Ne na nebe, ale do dálky. V jednu chvíli byly jeho oči fialové. Za chvíli byly zase šedé.
Když členové rodiny hodili na rakev několik dalších lopat hlíny, hodili tam i pár květin a pak se diváci rozešli. Šli nejistě zpátky k hlavní silnici. Bylo po všem.
Zůstal tu jenom Daniel. Byl nehybný, jako kdyby byl mrtvý.
Luce se držela zpátky. Schovala se za mauzoleum o několik metrů dál a sledovala, co udělá.
Bylo šero. Měli hřbitov sami pro sebe. Daniel padnul na kolena vedle hrobu Lucindy. Sníh padal na hřbitov. Usazoval se Luce na ramenou, zaplétal se jí do řas a máčel jí špičku nosu. Stála za rohem mauzolea a celé tělo měla napnuté.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama