Passion - 9.kapitola 2/2

21. července 2011 v 23:22 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 9

Postrádal jí vůbec? Proč neklesl na zmrzlou zem, nezačal bít rukama do náhrobku a nebrečel tak dlouho, dokud by mu už nezbyly žádné slzy? Nemohl být tak klidný, jak vypadal. To nebylo možné. Ale Daniel se sotva podíval na hrob. Lehl si na bok do sněhu a zavřel oči.
Luce se na něj dívala. Byl pořád stejný a tak nádherný. Se zavřenými víčky vypadal absolutně klidně. Byla napůl bláznivě zamilovaná a napůl zmatená. Zůstal tak několik minut, než byla natolik zmrzlá, že si musela o sebe třít ruce a běhat na místě, aby se zahřála.
"Co to dělá?" zašeptala nakonec.
Bill se objevil za ní a mihnul se jí kolem ramen. "Vypadá, že spí."
"Ale proč? Nikdy jsem nevěděla, že andělé potřebují spánek-"
"Potřebovat není to správné slovo. Můžou spát, když chtějí. Daniel vždycky několik dní po tvé smrti prospí." Bill zaklonil hlavu. Zdálo se, že si vybavil něco nepříjemného. "Dobře, ne úplně vždycky. Většinou. Musí být dost náročné ztratit jedinou věc, kterou miluješ. Můžeš ho za to obviňovat?"
"M-můžu," koktala Luce. "Já jsem ta, kdo se proměnil v plameny."
"A on je ten, kdo zůstal sám. Prastará otázka: Co je horší?"
"Ale ani nevypadal špatně. Vypadal, že se během celého pohřbu nudil. Kdybych byla na jeho místě já, tak bych ... já bych ..."
"Ty bys co?"
Luce se přesunula k hrobu a zastavila se až u místa, kde byla hromada hlíny. Pod ním ležela rakev.
Její rakev.
Z té myšlenky jí přeběhl mráz po zádech. Klesla na kolena a opřela se dlaněmi o bláto na zemi. Bylo vlhké, tmavé a mrazivě ledové. Pohřbila do něj svoje ruce. Okamžitě měla pocit, že jí zmrzly na kost, ale bylo jí to jedno. Vítala pocit, že jí ruce hoří. Chtěla, aby se Daniel probudil. Ucítil na zemi její tělo. Zešílel by, že jí má zpátky - živou a v jeho náruči.
Ale on stále spal. Spal jako zabitý a tak si nemohl všimnout, že klečí hned vedle něj. Chtěla se ho dotknout, aby ho probudila. Ale ani nevěděla, co by mu řekla, kdyby otevřel oči.
Místo toho zahrabala rukama v blátivé zemi, dokud květiny, které tam byly tak úhledně položené, nebyly rozházené a polámané. Dokud krásný norkový kožich nebyl špinavý a její ruce i obličej nebyly pokryté bahnem. Kopala do země a odhazovala zem stranou, dokud nespadla hlouběji, k jejímu minulému mrtvému já. Toužila po tom, aby ucítila nějaké spojení.
Konečně její prsty chytily něco tvrdého: dřevěné víko rakve. Zavřela oči a čekala na ten typ záblesku, který ucítila v Moskvě. Spirálu vzpomínek, která jí zaplavila, když se dotkla opuštěné brány kostela a ucítila život Luschky.
Nic.
Jen prázdnota. Osamělost. Povlávající bílý vítr.
A Daniel - spící a nedosažitelný.
Posadila se na paty a začala brečet. Nevěděla nic o dívce, která zemřela. Měla pocit, jako kdyby nikdy nebyla.
"Yoo-hoo," řekl Bill tiše za jejím ramenem. "Nejsi tady, víš to?"
"Cože?"
"Přemýšlej o tom. Nejsi tam. Zbyla z tebe jenom hromádka popela, takže nejsi nic. Nemělas tělo, které by mohli pohřbít, Luce."
"Kvůli požáru. Och. Ale proč ...?" Zeptala se, ale pak se zarazila. "Moje rodina to tak chtěla."
"Jsou to příšerní luteráni." Bill přikývl. "Každý Müler za posledních sto let měl na tomhle hřbitově svůj náhrobní kámen. Takže tvoje minulé já ho muselo mít taky. V té rakvi prostě není nic. Jen tvé oblíbené šaty. Dětské panenky. Tvoje kopie Bible. A tak podobně."
Luce polkla. Není divu, že se uvnitř cítila tak prázdná. "Takže Daniel - to je důvod, proč se nedíval na hrob."
"On je jediný, který chápe, že je tvoje duše někde jinde. Zůstal tady, protože je to nejbližší místo, kde zůstala nějaká památka na tebe." Bill se k němu přesunul tak blízko, že jeho kamenná křídla Danielovi čechraly vlasy. "Bude se snažit spát, dokud se tvoje duše neusídlí někde jinde. Dokud nenajde další reinkarnaci."
"Jak dlouho to trvá?"
"Někdy sekundu, někdy i roky. Ale nebude spát roky. I když by pravděpodobně chtěl."
Daniel se na zemi pohnul a donutil tak Luce nadskočit. Ze rtů mu unikl zoufalý povzdech.
"Co se děje?" řekla Luce, klesla na kolena a sáhla na něj.
"Nebuď ho!" řekl Bill rychle. "Jeho spánek je sice plný očních můr, ale je to pro něj lepší, než být vzhůru. Dokud se tvoje duše neusídlí v novém životě, je Danielova celá existence jako mučení."
Luce byla rozpolcená mezi tím, zmírnit Danielovu bolest a zkusit pochopit, že kdyby ho probudila, mohlo by to všechno jenom zhoršit.
"Jak jsem řekl, někdy má takový druh nespavosti ... a to je tehdy, když se to stává opravdu zajímavým. Ale to bys nechtěla vidět. Ne."
"Chtěla," řekla a posadila se. "Co se děje?"
Billova oplácaná křídla sebou škubla, jako kdyby byl při něčem chycený. "No, hodně krát jsou kolem něj ostatní padlí andělé," řekl a nedíval se jí do očí. "Dostanou se k němu a snaží se ho utěšit."
"Viděla jsem to v Moskvě. Ale to není to, o čem mluvíš. Je tu něco, cos mi neřekl. Co se stane, když-"
"Ty nechceš vidět tyhle životy, Luce. Je to jeho část, která-"
"Je to jeho část, která mě miluje, ne? Dokonce i kdyby to bylo temné, zlé nebo znepokojivé, musím to vidět. Jinak pořád nebudu moct porozumět tomu, čím prochází.
Bill si povzdechl. "Díváš se na mě, jako kdybys potřebovala moje svolení. Tvoje minulost patří tobě."
Luce už byla na nohou. Rozhlédla se po hřbitově a oči jí padly na malý stín, který se táhnul na zadní straně jejího náhrobku. Tam. To byl on. Luce byla překvapená její jistotou. To se nikdy předtím nestalo.
Na první pohled to vypadalo jako kterýkoliv jiný stín, který neohrabaně přivolala v lese na Shoreline. Ale tentokrát Luce dokázala něco vidět ve stínu. Nebyl to obraz, který by naznačoval nějaký konkrétní cíl, ale podivné stříbrné světlo, které jí napovídala, že tenhle Vyhlašovatel by jí mohl vzít tam, kam její duše potřebuje jít.
Volal jí.
A ona mu odpověděla. Našla ho sama v sobě. Přitáhla si ho k sobě za tu záři, jako za vodítko. Úlomek temnoty se odloupl od bílého sněhu a pomalu měnil tvar, když se k ní blížil. Byl hluboce černý. Chladnější, než sníh okolo ní. Dorazil k Luce jako obrovský, temný list papíru. Její prsty byly popraskané a chladem necitlivé, když ho rozšířila do většího, pravidelnějšího tvaru. Ucítila známý zápach, který se linul z jeho jádra. Portál byl široký a stabilní. Luce si uvědomila, že nedýchala.
"Začínáš v tom být dobrá," řekl Bill. V jeho hlase bylo něco zvláštního. Luce ale neměla čas na to, aby zjistila co. Taky neztrácela čas tím, aby na sebe byla hrdá, i když jí napadlo, že kdyby tu byl Miles nebo Shelby, asi by na ní teď koukali jako na zjevení. To byl zdaleka ten nejlepší portál, který udělala ona sama.
Ale oni tu nebyli. Luce byla sama, a tak všechno, co mohla udělat, bylo vstoupit do dalšího života a podívat se na další Lucindu a Daniela. Vstřebat všechno to, co se stalo, dokud jí to nezačne dávat nějaký smysl. Cítila pod vlhkým okrajem Vyhlašovatele nějaký knoflík, nebo kliku. Nakonec za to zatáhla a Vyhlašovatel se otevřel.
Luce se zhluboka nadechla. Znovu pohlédla na Billa. "Jdeš nebo co?"
Vážně, skočil jí na ramena a popadl jí za klopy kabátu, jako kdyby to byly otěže na koni a oba prošli skrz.
-
Lhasa, Tibet - 30.dubna 1740
-
Luce zalapala po dechu.
Vyšla z temného Vyhlašovatele do nějaké rychle se pohybující mlhy. Vzduch byl chladný a řídký. Každý jeho kousek jí bodal na hrudi. Nemohla popadnout dech. Mlha v podobě bílé páry jí odfoukla vlasy dozadu. Vtahovala jí do sebe jako do otevřené náruče. Namočila jí oblečení rosou a pak zmizela.
Luce si uvědomila, že stojí na okraji toho nejvyššího útesu, jaký kdy viděla.
Zakymácela se a udělala krok dozadu. Dostala závrať, když uviděla, jak nohou uvolnila kamínek, který překonal zbylých pár centimetrů a spadnul přes okraj. Pak navždy klesl dolů.
Zalapala po dechu. Tentokrát to bylo kvůli strachu z výšek.
"Dýchej," nařídil jí Bill. "Víc lidí omdlí z paniky, než z nedostatku kyslíku, protože ve skutečnosti není pravda, že by měli nedostatek kyslíku."
Luce se opatrně nadechla. Bylo to o něco lepší. Stáhla si špinavý norkový kožich z ramenou a nastavila tvář slunci. Ještě pořád si ale nemohla zvyknout na ten pohled.
Pod útesem, na kterém byla, si všimla táhnoucího se zeleného údolí, které vypadalo jako zemědělská půda a zavodněné rýžové pole. Po obou stranách se do výšky tyčily hory.
Daleko vpřed byl přímo na jednom příkrém svahu impozantní palác. Byl majestátně bílý s tmavě červenou střechou. Jeho vnější zdi byly ověnčené více schodišti, než mohla spočítat. Palác vypadal jako z nějaké dávné pohádky.
"Co je to za místo? Jsme v Číně?" zeptala se.
"Kdybychom tu stáli dost dlouho, tak by to Čína byla," řekl Bill. "Ale teď je to Tibet, díky Dalai Lamovi. To je jeho sídlo." Ukázal na monstrózní palác. "Elegantní, že?"
Luce se ale nedívala tam, kam ukazoval prstem. Slyšela někde poblíž smích a obrátila se, aby našla jeho zdroj. Její smích. Měkký a veselý smích, o kterém ani netušila že ho zná, dokud nepotkala Daniela.
Nakonec spatřila dvě postavy několik set metrů pod okrajem útesu. Bude muset vyšplhat po pár balvanech, aby se dostala blíž, ale to by nemělo být tak těžké. Zachumlala se do svého huňatého kabátu a začala si razit cestu sněhem za tím zvukem
"Nechoď tam." Bill jí chytil za límec. "Vidíš nějaké místo, kde bychom se mohli schovat?"
Luce se rozhlédla po holé krajině: všude byly skály a otevřené prostory. Nic by jim nemohlo sloužit jako úkryt před větrem. "Jsme nad hranicí lesa, zlato. A ty jsi sice malá, ale nejsi neviditelná. Budeš se muset držet zpátky."
"Ale já nic nevidím-"
"Kapsa," řekl Bill. "Není zač."
Sáhla do kapsy kabátu, který měla na pohřbu v Prusku a vytáhla nový, velmi drahý dalekohled. Ale ani se neobtěžovala zeptat Billa, kde ho vzal. Jen si ho dala k očím a zaostřila.
Tam.
Ti dva stáli naproti sobě. Několik metrů od sebe. Její minulé já mělo černé vlasy svázané do drdolu a tkané dívčí šaty se vzorem růžových orchidejí. Vypadala mladá a nevinná. Usmívala se na Daniela. Houpala dopředu a dozadu nohou, jako kdyby byla nervózní. Sledovala každý jeho pohyb s nehraným zájmem. Daniel se na ní díval škádlivě. Měl v náručí bílé pivoňky. Jednu po druhé jí dával, čímž jí nutil pokaždé se na něj víc a víc usmát.
Luce je pečlivě sledovala přes dalekohled a všimla si, že se ani jednou nedotkli. Drželi se od sebe v určité vzdálenosti. Proč? Bylo to skoro šokující.
V dalších životech, na které se dívala, viděla Luce spíš utrpení a hladovou vášeň. Ale tady to bylo jiné. Tělo Luce začalo brnět. Toužila po tom, aby mezi nimi proběhlo byť i jen na okamžik fyzického spojení. Pokud se Daniela nemohla dotýkat ona, tak mohlo alespoň její minulé já.
Ale oni tam jen stáli a chodili kolem sebe v kruhu. Nikdy se k sobě nepohnuli ani o krok blíž, a ani o krok dál.
Každou chvíli slyšela Luce jejich smích.
"No?" Bill se pořád snažil přiblížit svou tvář vedle Luce tak, aby se taky mohl dívat přes čočku dalekohledu. "Co si říkají?"
"Jsou to jen obyčejné řeči. Flirtují spolu, jako kdyby byli cizinci. Zároveň se ale zdá, že se znají hodně dobře. Já to nechápu."
"Takže na to jdou pomalu. Co je na tom špatného?" zeptal se Bill. "Dnešní mládež na to chce jít rychle - bum, bum, bum."
"Není nic špatného na tom, jít na to pomalu, já jen-" Luce odmlčela.
Její minulé já padlo na kolena. Opřela se o skálu za ní a pak si stiskla hlavu. Nakonec si ruce přitiskla na srdce. Přes Danielovu tvář přešel zděšený pohled. Měl barvu jako jeho bílé kalhoty a košile. Stál nehybně jako socha. Zavrtěl hlavou a podíval se na oblohu. Rty se mu hýbaly v tichém Ne. Ne. Ne.
Její dívčí oříškové oči byly divoké a planoucí, jako kdyby jí něco posedlo. Horami se nesl pronikavý výkřik. Daniel padl na zem a zabořil si obličej do dlaní. Natáhl se pro ní, ale jeho ruka zůstala viset ve vzduchu bez toho, aby se dotkl její kůže. Jeho tělo bylo zkroucené a chvělo se. Když došlo k nejhoršímu, odvrátil pohled.
Luce byla jediná, kdo se díval, jak se dívka z ničeho nic změnila v hranici ohně. Tak rychle. Jeho obličej se leskl mokrými slzami. Vypadal stejně zmučeně, jako pokaždé, když se musel dívat, jak umírá. Ale tentokrát bylo něco jinak - vypadal taky šokovaně. Něco se změnilo. Něco bylo špatně.
Když jí Daniel poprvé vyprávěl o jeho prokletí, řekl, že tu byl život, ve kterém jí zabil i jediný jeho polibek. Ještě horší ale bylo, když jí zabil i bez toho, aby jí políbil. Bez toho, aby se jí dotkl.
Ani se nedotkli. Luce to sledovala celou dobu. Byl tak opatrný, aby se od ní držel dál. Myslel si, že by jí mohl mít u sebe déle, kdyby jí držel dál od jeho náruče? Myslel si, že by mohl přelstít kletbu tím, že by se jí nedotýkal?
"Ani se jí nedotknul," zašeptala.
"Nepříjemné," řekl Bill.
Nikdy se jí nedotknul, a i tak se milovali. A teď bude muset čekat, až se to všechno odehraje znovu a ani nebude vědět, jestli vůbec bude nějaké příště. Jak mohl ještě v něco doufat, když se ocitl tváří v tvář takové porážce? Nic nedávalo smysl.
"Když se jí nedotknul, co pak vyvolalo její smrt?" Obrátila se na Billa, který naklonil hlavu a podíval se na oblohu.
"Hory," řekl. "Nádherné!"
"Ty něco víš," řekla Luce. "Co je to?"
Pokrčil rameny. "Já nic nevím," řekl. "Nic, co bych ti mohl říct."
Hrozný, sklíčený výkřik se rozlehl údolím. Zvuk Danielova utrpení se rozezněl horami a ještě znásobený se vrátil, jako kdyby truchlilo sto Danielů. Luce si vrátila k očím dalekohled a viděla, jak mu klesají květy z náruče na zem.
"Musím jít za ním," řekla.
"Příliš pozdě," řekl Bill. "Přichází."
Daniel stoupal k útesu. Luce bušilo srdce ze strachu z toho, co se chystá udělat. Určitě se nechystal jít spát. Rozběhl se, dokud se nedostal k okraji útesu a nevrhl se z něj.
Luce čekala, že rozevře svá křídla. Čekala na měkký zvuk, když je rozevře a začne s nimi mávat ve vzduchu s dokonalým odrazem svatozáře. Viděla ho létat už v minulosti. Vždycky jí ale napadlo jen jedno: Jak zoufale ho miluje.
Ale Danielova křídla se na jeho zádech neobjevila. Když dorazil k okraji útesu, byl jako každý jiný člověk. A taky se z něj vrhl jako každý jiný člověk.
Luce vykřikla. Byl to hlasitý, dlouhý a vyděšený výkřik. Bill jí přitiskl špinavou kamennou ruku na ústa. Odtrhla ho od sebe a běžela k okraji útesu. Klesla na kolena a naklonila se dopředu.
Daniel pořád padal. Byl to dlouhý pád. Dívala se, jak jeho tělo bylo stále menší a menší.
"Rozevře křídla, ne?" Zalapala po dechu. "Uvědomuje si, že bude padat a padat, dokud ..."
Nemohla to říct.
"Ne," řekl Bill.
"Ale-"
"Spadne přímo na zem. Je to asi tři tisíce stop, to ano," řekl Bill. "Zlomí si všechny kosti v těle. Ale neboj se, nemůže se zabít. Jen si přeje, aby mohl." Obrátil se k ní a povzdechl si. "Tak teď už věříš, že tě miluje?"
"Ano," zašeptala Luce, protože všechno co v tuhle chvíli chtěla udělat, bylo skočit z toho útesu za ním. Tolik ho milovala. Ale bylo by to k ničemu.
"Byli tak opatrní." Její hlas se třásl. "Oba jsme viděli, co se mezi nimi stalo, Bille: nic. Byla tak nevinná. Tak jak mohla zemřít?"
Bill vyprskl smíchy. "Myslíš si, že víš o ní všechno jen kvůli tomu, že jsi viděla tři minuty jejího života z okraje hory?"
"To ty jsi mi dal ten dalekohled ... oh!" Ztuhla. "Počkej!" Pronásledovala jí vzpomínka na to, jak se změnily na úplném konci oči jejího minulého já. A najednou to Luce věděla: "To, co jí zabilo tentokrát nebylo něco, čeho bych mohla být svědkem ..."
Bill zvedl ruku s drápy a čekal, až dokončí myšlenku.
"Stalo se to uvnitř ní."
Pomalu zatleskal. "Myslím, že teď bys mohla být připravená."
"Připravená na co?"
"Vzpomínáš si, o čem jsi se předtím zmínila v Helstonu? Potom, co jsi mluvila s Rolandem?"
"Nesouhlasil jsi s ním ... v tom, že se nemám přibližovat ke svému minulému já?"
"Stále nemůžeš přepsat tenhle příběh, Luce. Nemůžeš změnit příběh. Kdyby ses o to pokusila-"
"Já vím, změnila bych budoucnost. Nechci změnit minulost. Jen potřebuju vědět, co se to děje a proč pořád umírám. Myslela jsem, že to bylo kvůli polibku nebo dotyku nebo kvůli něčemu fyzickému, ale zdá se to složitější, než jen tohle."
Bill vytáhl stín zpoza nohou Luce a ovládal ho jako toreador červený plášť. Jeho okraji problikávalo stříbrné světlo. "Jsi připravená dostat svou duši tam, o čem mluví tvoje ústa?" zeptal se. "Jsi připravená jít do 3-D?"
"Jsem připravená." Luce otevřela Vyhlašovatele a zapřela se proti silnému větru z vnitřku. "Počkej," řekla a podívala se na Billa, který se vznášel po jejím boku. "Co je to 3-D?"
"Pohled budoucnosti, zlato," řekl.
Luce mu věnovala tvrdý pohled.
"Dobře, je to né moc častý technický termín pro -štěpení- ale 3-D pro mě zní mnohem zábavněji." Bill vletěl do temného tunelu a pokynul jí svým křivým prstem, aby ho následovala. "Věř mi, zamiluješ si to."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 carlyK carlyK | 21. července 2011 v 23:29 | Reagovat

Čekání se vyplatilo :)) díky za kapču :)

2 kacena kacena | 22. července 2011 v 7:42 | Reagovat

dakujem za preklad, kazdy den kapitola :-) si uzasna, za chvilu polka kniha za nami, dakujem, dakujem

3 Jannys Jannys | 22. července 2011 v 15:07 | Reagovat

jseš fakt borec :-D . Moc díky a tohle je už poslední díl ? Nebo bude ještě jiná knížka???

4 Marti Marti | Web | 22. července 2011 v 22:41 | Reagovat

[3]: Ještě jednen díl nás čeká.. :-)

5 Marti Marti | Web | 22. července 2011 v 22:42 | Reagovat

Kapitolka dneska bude krapet dýl, ale bude..

6 Jannys Jannys | 22. července 2011 v 22:51 | Reagovat

[4]: fakt? a ten výjde kdy?? já se tak těšila, že už to dobře (snad) skončí a oni nás budou ještě natahovat :-D

7 Marti Marti | Web | 22. července 2011 v 23:04 | Reagovat

[6]: vyjde někdy na jaže roku 2012 a bude se jmenovat Rapture

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama