Passion - 13. kapitola 1/2

27. července 2011 v 1:15 | Marti |  Passion / Vášeň (Lauren Kate)
kapitola 13
PRONÁSLEDOVANÁ
Londýn, Anglie - 29.června 1613



Něco zapraskalo Luce pod nohama.
Zvedla lem svých černých šatů: vrstva zbytků ořechových skořápek na zemi byla tak tlustá, že se vláknité hnědé kousky tyčily a nad spony jejích smaragdově zelených střevíčků na vysokém podpatku.
Byla v zadní části hlučného davu lidí. Téměř všichni kolem ní byly oblečení v tlumených barvách hnědé nebo šedé. Ženy měla dlouhé šaty s korzety a široké manžety na koncích rukávů do zvonu. Muži měli zúžené kalhoty, široké pláště, které jim splývaly z ramenou a ploché vlněné čepice. Nikdy dřív nevystoupila z Vyhlašovatele na takovém rušném místě. Tady byla ve středu obrovského amfiteátru. Byl tu překvapivý a neukázněný hluk.
"Pozor!" Bill ji chytil za sametové šaty a strhl ji zpět. Přitisknul jí na dřevěné zábradlí schodiště. O úder srdce později se kolem nich prohnali dva špinaví kluci, kteří si bezohledně hráli na babu. Strčili do trojice žen, které se na sebe svalily. Ženy křičeli na kluky nadávky, ti se jim ale vysmáli a nezpomalili.
"Příště," zakřičel jí Bill do ucha a přiložil si své kamenné ruce k ústům, aby ho líp slyšela, "můžeš zkusit projít Vyhlašovatelem do nějakého - já nevím - klidnějšího prostředí? Jak ti mám uprostřed tohohle davu udělat kostým?
"Jistě, Bille, budu na tom pracovat." Luce znovu udělala krok zpátky, když se kolem ní zase přehnali kluci hrající na babu. "Kde to jsme?"
"Projela si celou zeměkouli a skončilas v divadle Globe, milady." Bill jí věnoval malou úklonu.
"Divadlo Globe?" Luce se sklonila, když se žena před ní zakousla do stehýnka krocana a hodila ho za sebe. "Myslíš jako Shakespearovo divadlo?"
"Jo. Ale už by měl být v důchodu. Znáš všechny ty umělce. Jsou tak náladoví." Bill slétnul k zemi a zatahal za lem jejích šatů. Něco si pro sebe broukal.
"Takže tady se hrál Othello," řekla Luce a chvíli to všechno vstřebávala. "Bouře. Romeo a Julie. Prakticky stojíme v centru všech největších milostných příběhů, které kdy byly napsány."
"Vlastně stojíš ve spoustě ořechových skořápek."
"Proč musíš všechno tak zlehčovat? Tohle je úžasné!"
"Promiň, neuvědomoval jsem si, že jsme měli chvíli, kdy musíme Shakespeara vychvalovat až do nebes." Ty slova zašeptal, protože mezi zuby měl jehlu. "Teď buď v klidu."
"Au!" Vyjekla Luce, když jí ostře píchnul do kolene. "Co to děláš?"
"Od-anachronizovávám tě. Tihle lidi rádi zaplatí za neobvyklou show. Ale předpokládají, že zůstane na pódiu." Bill pracoval rychle. Diskrétně zastrčil dlouhou muchlanou látku jejích černých šatů z Versailles do série rýh a záhybů, aby byly stejné po obou stranách. Z hlavy jí srazil černou paruku a ve vlnách jí vlasy spustil dolů z ramen. Pak se podíval na saténový přehoz na jejích ramenou. Prudce strhl měkkou tkaninu. Pak si plivnul hlen do ruky a spojil ruce k sobě. Nakonec díky němu přehoz změnil na vysoký jakobínský límec.
"Tohle je vážně nechutné, Bille."
"Mlč," odsekl. "Příště mi dopřej víc prostoru pro mojí práci. Myslíš, že se mi líbí tohle dělat? Nelíbí." Trhl hlavou k smějící se tlačenici. "Naštěstí pro tebe je většina z nich příliš opilá na to, aby si všimli dívky ve stínu v zadní části místnosti."
Bill měl pravdu: nikdo se na ně nedíval. Všichni se prali, aby byli co nejblíž jevišti. Byla to jen platforma, která byla asi pět stop nad zemí. Stál u ní hlučný dav a Luce měla problém tam něco vidět.
"No tak!" Zakřičel kluk zezadu. "Nenuťte nás tu čekat celý den!"
Nad davem byl malý balkon se třemi řadami sedadel a pak už nic. "Amfiteátr byl do tvaru O a nad nimi byla vidět polední bledě modrá obloha. Luce se začala rozhlížet po svém minulém já. A po Danielovi.
"Jsme na otevření Globu." Vzpomněla si na slova, která jí řekl Daniel pod broskvoní na Sword&Cross. "Daniel mi řekl, že jsme tu byli."
"Jasně, byla jsi tady," řekl Bill. "Bylo ti asi tak čtrnáct. Seděla si na rameni svému staršímu bratrovi. Přišla jsi s rodinou, aby ses podívala na Juliuse Caesara."
Bill se vznesl do vzduchu a dal si nohy před sebe. Bylo to sice nechutné, ale vysoký límec kolem jejího krku držel svůj tvar. Skoro se podobala přepychově oblečeným ženám ve vyšších patrech.
"A Daniel?" zeptala se.
"Daniel byl herec-"
"Hej!"
"Takhle volají na herce." Bill obrátil oči v sloup. "Právě tu začínal. Ale pro každého v publiku byl jeho debut nezapomenutelný. A malé tříleté Lucindě" -Bill pokrčil rameny- "to dalo oheň do žil. Zemřela bys, aby ses dostala na scénu. A dnes večer je tvoje noc."
"Jsem herečka?"
Ne. Její kamarádka Callie byla herečka, ne ona. Během posledního semestru Luce na škole v Doveru, ji Callie prosila, aby se s ní přihlásila do hry Naše město. Ty dvě spolu zkoušeli už dva týdny před konkurzem. Luce dostala jeden řádek, ale Callie dostala postavu Emily Webbové. Luce se dívala ze zákulisí a byla na svojí kamarádku hrdá. Byla ohromená tím, co dokázala. Callie by prodala veškerý svůj majetek, aby mohla jen na minutu stát v divadle Globe, natož aby se dostala na pódium.
Ale pak si vzpomněla na obličej Callie potřísněný krví, když viděla bitvu andělů s Psanci.Co se stalo s Callie, když Luce odešla? Kde byli teď Psanci? Jak by Luce vůbec mohla Callie nebo jejím rodičům vysvětlit co se stalo, kdyby se teď vrátila do své zahrady a do jejího normálního života?
Ale Luce teď věděla, že se do svého života nevrátí, dokud se nedozví, jak to všechno může zastavit. Dokud nezvrátí tohle prokletí, kvůli kterému Daniel musí stále dokola prožívat tenhle nešťastný milenecký příběh.
Musí být v tomhle divadle z nějakého důvodu. Její duše jí přivedla sem; proč?
Prorazila si cestu davem podél amfiteátru, aby mohla vidět na pódium. Prkna byla pokrytá silnou vrstvou nějaké rostliny, která vypadala jako tráva. U obou křídel divadla stály dvě děla jako dva strážci. Zadní stěny lemovaly pomerančovníky v květináčích. Nedaleko Luce byl vratký dřevěný žebřík, který vedl k místnosti zakryté záclonami: šatna -vzpomněla si na hodinu herectví, kde byla s Callie. V téhle místnosti se převlékali do kostýmů a připravovali se na svoje scény.
"Počkej!" zavolal Bill, když spěchala nahoru po žebříku.
Za oponou byla malá spoře osvětlená místnost. Luce prošla kolem stolu plného rukopisů a otevřené skříně s kostýmy. Na stěně visela obrovská maska hlavy lva a vedle něj visely zlaté a sametové pláště. Pak ztuhla: Několik herců stálo okolo v různých fázích svlékání - kluci s polozapnutými šaty, muži šněrující si kožené boty. Naštěstí si herci pilně nanášeli na tváře make-up a horečně zkoušeli své výstupy, takže byla místnost plná výkřiků krátkých pasáží ze hry.
Než někdo z herců mohl vzhlédnout a uvidět jí, Bill vletěl vedle Luce a zatlačil jí do jedné ze skříní. Obklopily jí šaty.
"Co to děláš?" zeptala se.
"Dovol mi, abych ti připomněl, že ty jsi herečka v době, kdy žádné herečky hrát nesměly." Bill se zamračil. "Ty sem nepatříš jako žena. Nepustili by tě sem. Tvoje minulé já na sebe vzalo velké riziko, když získalo roli ve hře Všechno je pravda."
"Všechno je pravda?" opakovala Luce. Doufala, že alespoň pozná tenhle název hry. Ale takové štěstí neměla. Vykoukla ze skříně do místnosti.
"Víš, to je Henry VIII," řekl Bill a zatáhl jí za límec zpátky. "Ale pozor: Možná tě bude zajímat, proč tvoje minulé já lhalo a maskovalo se kvůli téhle roli-"
"Daniel."
Právě vcházel do šatny. Za ním byly stále otevřené dveře do dvora a vrhaly mu na záda světlo z poledního slunce. Chodil dokola a četl si ručně psaný text. Jen stěží si všímal ostatních herců okolo něj. Vypadal úplně jinak, než v jejích dalších životech. Světlé vlasy měl dlouhé a trochu zvlněné. Měl je sepnuté tenkou černou stuhou na šíji. Vousy měl pečlivě zastřižené, jen o trochu tmavší barvy než vlasy. Luce cítila nutkání dotknout se ho. Pohladit ho po tváři, vjet mu prsty do vlasů a pak dolů na šíji a pokračovat, dokud by se nedotkla každé části jeho těla. Měl na sobě rozhalenou bílou košili, která ukazovala linii svalů na jeho hrudi. Černé kalhoty měl volné a vyhrnuté ke kolenům nad vysokými černými botami.
Když se k ní blížil, srdce se jí rozbušilo. Řev davu v jámě utichl. Pach potu z kostýmů ve skříni zmizel. Byl tam jen zvuk jejího dechu a jeho kroky směřující k ní. Vystoupila z šatníku.
Při pohledu na ní Danielovi šedé oči barvy bouřky, zaplály fialovou barvou. Překvapeně se usmál.
Už to dál nemohla vydržet. Vrhla se k němu. Zapomněla na Billa, zapomněla na herce, zapomněla na své minulé já, které mohlo být kdekoliv, na dívku, které ve skutečnosti patřil tenhle Daniel. Zapomněla na všechno kromě svojí potřeby být s ním.
Lehce jí položil paže kolem pasu a vedl ji na druhou stranu objemné skříně, kde byli skryti před všemi ostatními herci. Ruce mu položila dozadu za krk. Projela jí vlna tepla. Zavřela oči a ucítila, jak se jeho rty pomalu přibližují k těm jejím. Lehce jako pírko. Čekala, až ucítí jeho hladový polibek. Čekala. A čekala.
Luce pomalu víc a víc nakláněla hlavu, aby jí mohl políbit víc. Hlouběji. Potřebovala jeho polibek, aby jí připomněl, proč to dělá. Ztrácí se v minulosti a kouká se sama na sebe, jak znovu a znovu umírá: kvůli němu, aby mohli být spolu. Kvůli jejich lásce.
Znovu se ho dotýkat jí připomnělo Versailles. Chtěla mu poděkovat za záchranu od sňatku s králem. A poprosit ho, aby už se nikdy nezranil tak, jak to udělal v Tibetu. Chtěla se ho zeptat o čem snil, když spal několik dní potom, co ona v Prusku zemřela. Chtěla slyšet, co říkal Luschce před smrtí v Prusku. Chtěla mu říct, jak moc ho miluje a zhroutit se mu do náruče a brečet. Dát mu najevo, že každou sekundu jejího života, kdy od něj byla odloučená, jí z celého srdce chyběl.
Ale nebyl tam žádný způsob, jak by něco z toho mohla Danielovi říct. Nic z toho se ještě nestalo. Kromě toho ji považoval za Lucindu z téhle doby. Dívku, která nevěděla nic z toho, co Luce. Nebylo tu nic, co by mu mohla říct.
Její polibek byl jediný způsob, jak by mu mohla dokázat, že všechno ví.
Ale Daniel jí nepolíbil tak, jak si přála. Čím blíž se k němu tiskla, tím víc se od ní nakláněl pryč.
Nakonec ji od sebe úplně odstrčil. Držel jí jen za ruce, jako kdyby byl pro něj její zbytek nějak nebezpečný.
"Lady." Políbil jí na konečky prstů a ona se zachvěla. "Byl bych až příliš smělý, kdybych řekl, že vás vaše láska zbavila způsobů?"
"Zbavila způsobů?" Luce se začervenala.
Daniel ji vzal znovu do náruče. Pomalu a trochu nervózně. "Lucindo, ty se nesmíš objevit v místě jako je tohle v tomhle oblečení." Jeho oči stále přejížděly po jejím oblečení. "Co je tohle za šaty? Kde máš svůj kostým?" Sáhl do skříně a probíral se množstvím ramínek.
Daniel si rychle začal rozvazovat boty a pak je hodil na podlahu s dvěma tupými údery. Luce se snažila nedívat se na něj, když si svléknul kalhoty. Na sobě měl krátké šedé kalhoty, které nechaly její představivosti jen velmi málo práce. Tváře jí hořely, když si Daniel rychle rozepnul košili. Strhl ji a vystavil na obdiv svojí krásnou hruď. Luce se zhluboka nadechla. Jediné co chybělo bylo to, aby roztáhnul křídla. Daniel byl tak dokonalý - a zdálo se, že nemá ani tušení o vlivu, který na ní má, když před ní stojí ve spodním prádle.
Polkla a začala se ovívat rukou. "Je tu celkem vedro, viď?"
"Vezmi si na sebe zatím tohle, než ti přinesu tvůj kostým," řekl a hodil jí oblečení. "Rychle, než tě někdo uvidí." Hnal se ke skříni v rohu a vyndal sytě zelené a zlaté roucho, další bílou košili a zelené krátké kalhoty. Když se natahoval pro další oblečení - jeho kostým, hádala Luce - zvedla oblečení, které jí dal. Luce si vzpomněla na to, jak trvalo služce ve Versaiiles půl hodiny vtěsnat jí do těchhle šatů. Byly tam spony a tkaničky v nejrůznějších soukromých částech jejího těla. Neexistoval způsob, jak by se z toho mohla dostat alespoň se zbytkem svojí důstojnosti.
"Já už si ale, um, převlékla kostým." Luce sevřela černou látku sukně. "Myslela jsem, že by se hodil k mé postavě."
Luce uslyšela kroky za ní, ale než se stačila otočit, Daniel jí zatáhnul hlouběji k sobě do skříně. Bylo to tam stísněné, tmavé, ale bylo krásné být mu tak blízko. Zavřel dveře tak, jak to šlo nejvíc a stoupnul si před ní. Vypadal jako král se zelenou a zlatou róbou omotanou kolem sebe.
Zvedl obočí. "Kdes to vzala? Je snad naše Anna Boleynová z Marsu?" Usmál se. "Vždycky jsem si myslel, že pocházela z Wiltshire."
Myšlenky Luce závodily. Hrála Annu Boleynovou? Nikdy tuhle hru nečetla, ale Danielův kostým napovídal, že hrál krále, Henryho VIII.
"Pan Shakespeare -ach, Will- myslel si, že by to vypadalo dobře-"
"Ach, ano?" Daniel se ušklíbl. Určitě jí to neuvěřil. Ale nezdálo se, že by mu na tom záleželo. Byl to divný pocit, když zjistila, že mohla říkat a dělat cokoliv a Daniel si o ní stejně myslel, že je okouzlující. "Ty jsi tak trošku blázen, že jo, Lucindo?"
"Já - no-"
Pohladil jí hřbetem prstů po tváři. "Zbožňuju tě."
"Já tě taky zbožňuju." Ta slova jí vyšla z úst, aniž by chtěla. Ale byla tak skutečná a pravdivá po koktání těch několika posledních lží. Bylo to, jako kdyby dlouho držela dech a teď se konečně nadechla. "Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem hodně a chtěla jsem ti říct, že - že-"
"Ano?"
"Pravdou je, že to, co k tobě cítím, je ... hlubší než jenom zbožňování." Přitiskla si ruce na srdce. "Věřím ti. Věřím v tvojí lásku. Teď vím, jak silné to je a jak je to krásné." Luce věděla, že nemůže jít rovnou k věci a říct, co tím doopravdy myslí, když měla být její jiná verze. Kdyby Daniel přišel na to, kdo byla a odkud přišla, okamžitě by se od ní odtáhnul a řekl by jí, ať odejde. Ale možná, pokud by pečlivě volila slova, Daniel by jí mohl rozumět. "Někdy se může zdát, že já - že jsem zapomněla, co pro mě znamenáš a co pro tebe znamenám já, ale v hloubi duše ... já to vím. Vím to, protože bychom měli být spolu. Miluju tě, Danieli."
Daniel vypadal šokovaně. "Ty mě miluješ?"
"Samozřejmě." Luce se téměř zasmála. To přece bylo jasné, ale pak jí to napadlo: Neměla ani tušení, do kterého okamžiku její minulosti vlastně vstoupila. Možná že si v tomhle životě teprve vyměnili ostýchavé pohledy.
Danielova hruď se zvedla. Pak rychle vydechl. Jeho spodní ret se začal třást. "Chci, abys se mnou utekla," řekl rychle. V jeho hlase bylo slyšet zoufalství.
Luce chtěla zakřičet Ano, ale něco jí zadrželo. Bylo tak snadné ztratit se v myšlenkách, když se Danielovo tělo tisklo blízko k ní a ona cítila teplo jeho kůže a tlukot jeho srdce přes košili. Měla pocit, že by mu teď mohla říct cokoliv - jak nádherně se cítila, když zemřela v jeho náruči ve Versailles a jak zničená teď byla, když teď znala rozsah jeho utrpení. Ale udržela se: v tomhle životě by o těchhle věcech mluvit nemohla, nevěděla by je. Ale ani Daniel. Takže, když konečně otevřela ústa, její hlas znejistěl.
Daniel jí položil prst na rty. "Počkej. Ještě nic neříkej. Nech mě zeptat se tě na to jak se patří. Postupem času, lásko."
Vykoukl z popraskané skříně směrem k oponě. Z jeviště se ozval jásot. Publikum řvalo smíchy a tleskalo. Luce si ani neuvědomila, že už hra začala.
"Teď je můj příchod na scénu. Uvidíme se brzy." Políbil jí na čelo a pak vyběhl ven na jeviště.
Luce chtěla běžet za ním, ale přišli nějaké dvě postavy a zastavili se těsně před dveře skříně.
Dveře se zaskřípáním otevřely a dovnitř vletěl Bill. "Začínáš v tom být dobrá," řekl a usadil se na pytel starých paruk.
"Kde ses schovával?"
"Kdo, já? Nikde. Před čím bych se měl skrývat?" zeptal se. "Ten malý podvod se změnou kostýmu byl geniální nápad," řekl a zvedl na ní palec.
Bylo vážně ubíjející připomenout si, že byl Bill jako moucha na zdi při každém jejím rozhovoru s Danielem.
"Ty mě tu vážně necháš takhle zapadnout?" Bill k ní natáhl ruku.
Luce ho ignorovala. V hrudi se jí rozšiřoval těžký a syrový pocit. Pořád slyšela zoufalství v Danielově hlase, když ji žádal, aby s ním utekla. Co to mělo znamenat?


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natt Natt | 27. července 2011 v 10:45 | Reagovat

pěkný :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama