City od Fallen angels - 4.kapitola 1/2

17. srpna 2011 v 1:55 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 4
UMĚNÍ OSMI ÚDŮ


TADY JSOU ZAKOTVENÁ TOUŽEBNÁ VELKÁ SRDCE A UŠLECHTILÉ VĚCI, KTERÉ PŘEVYŠUJÍ TENDENCE, MAGICKÝ SVĚT, KTERÝ DÁVÁ KŘÍDLA NEVŠEDNÍM ZAČÁTKŮM, ZÍSKANÁ MOUDROST, KTERÁ NIKDY NEUMÍRÁ.
Ta slova byla vytesána na předních dveřích Brooklynské veřejné knihovny v Grand Army Plaza. Simon seděl na schodech a díval se na průčelí. Nápis byl napsaný matnou zlatou barvou na kameni. Pokaždé, když ho osvítily reflektory projíždějících aut, každé slovo se zalesklo, jako kdyby žilo vlastním životem. Když byl ještě dítě, knihovna byla vždycky jedno z jeho oblíbených míst. Na straně budovy byl oddělený vstup jenom pro děti. Tam se celá léta každou sobotu setkával s Clary. Vždy zvedli hromadu knih a zamířili do botanické zahrady v sousedství, kde si mohli hodiny číst, ležet v trávě a poslouchat tupé zvuky houkajících aut v dálce.
Jak ale skončí dnešní večer, si nebyl jistý. Vypadnul ze svého domu tak rychle, jak jen mohl, jen aby si mohl za chvíli uvědomit, že neměl kam jít. Nemohl čelit Clary - byla by zděšená tím, co udělal. Chtěla by, aby se vrátil a napravil to. Erik ani další kluci by tomu nerozuměli. Jace ho neměl rád a kromě toho nemohl jít do Ústavu. Byl to kostel a důvod, proč žili Nephilimové zrovna tam byl ten, že od nich měl udržet dál zrůdy, jako byl on. Nakonec si uvědomil, komu by mohl zavolat, ale ta myšlenka byla tak nepříjemná, že mu trvalo nějakou dobu, než se mu povedlo utužit svoje nervy natolik, aby to doopravdy udělal.
Uslyšel zvuk motorky ještě dřív, než jí uviděl. Hlasitý řev motoru proříznul zvuky aut na semaforech na Grand Army Plaza. Stroj se hnal přes křižovatku až na chodník. Pak se motorka zvedla na zadní a vyjela nahoru po schodech. Simon se odsunul stranou, když na něj dopadlo světlo a Rafael pustil řídítka. Motorka okamžitě utichla. Upíří dopravní prostředky byly poháněné démonickými duchy, kteří reagovali jako domácí zvířata na přání jejich majitelů.
Simon zjistil, že mu z toho naskočila husí kůže.
"Chtěls mě vidět, Světlomilče?" Rafael byl elegantní jako vždycky. Měl na sobě černé sako a draze vypadající džíny. Seskočil ze sedadla a opřel motorku o zábradlí knihovny. "Doufám, že je to důležité," dodal. "Že jsem nepřišel do Brooklynu pro nic za nic. Rafael Santiago nepatří do téhle čtvrti."
"No super. Začínáš o sobě mluvit ve třetí osobě. To vůbec není příznak blížícího se obrovského ega."
Rafael pokrčil rameny. "Můžeš mi říct, cos původně chtěl. V opačném případě odejdu. Je to jenom na tobě." Podíval se na hodinky. "Máš na to třicet sekund."
"Řekl jsem své matce, že jsem upír."
Rafael povytáhnul obočí. Měl je velmi tenké a tmavé. Ve chvílích slabosti Simona často napadlo, jestli si ho nemaluje tužkou.
"A co se stalo?"
"Řekla, že jsem monstrum a snažila se mě odehnat modlitbou." Z té vzpomínky se mu zvedla stará hořká krev v zadní části krku.
"A pak?"
"A pak si nejsem jistý co se stalo. Začal jsem na ní mluvit vážně zvláštním uklidňujícím hlasem a řekl jsem jí, že se nic z toho nestalo a že to byl všechno jenom sen."
"A ona ti uvěřila."
"Ano," řekl Simon neochotně.
"Samozřejmě, že ano," řekl Rafael. "Protože jsi upír. Je to moc, kterou máme. Enkanto. Fascinace. Nebo bys to mohl nazvat i sílou přesvědčování. Můžeš přesvědčit obyčejné lidi téměř o čemkoliv. Pokud se teda naučíš, jak svoje schopnosti správně využívat."
"Ale já jsem to na ní nechtěl použít. Je to přece moje máma. Existuje nějaký způsob, jak jí dostat z toho vlivu - jak to všechno napravit?"
"Napravit tak, aby tě znova nenáviděla? Aby si o tobě myslela, že jsi monstrum? To je hodně divná definice toho, jak něco napravit."
"To je mi fuk," řekl Simon. "Existuje nějaký způsob, jak by to šlo vrátit?"
"Ne," řekl Rafael vesele. "Neexistuje. Tohle všechno bys ale samozřejmě věděl, kdybys tolik nepohrdal vlastním druhem."
"Máš pravdu. Je to kvůli tomu, že jsem k tobě odmítl připojit. Ne, že by ses mě kvůli tomu nepokusil zabít."
Rafael pokrčil rameny. "To byla jenom politika. Nic osobního." Opřel se zády o zábradlí a založil si ruce na hrudi. Měl na sobě černé motorkářské rukavice. Simon si musel připustit, že vypadal celkem dobře. "Prosím, řekni mi, žes mě sem nedonutil jet jenom kvůli tomu, abys mi řekl ten příšerně nudný příběh o tvé sestře."
"Mé matce," opravil ho Simon.
Rafael mávnul rukou. "To je fuk. Některé ženy v tvém životě tě prostě odmítnou. Už teď ti můžu říct, že to není naposledy. Proč tě to vůbec tak štve?"
"Chtěl jsem jenom vědět, jestli bych mohl přijít a zůstat v Dumontu," řekl Simon. Vyslovil to tak rychle, jak jenom mohl. Bál se, že by si to v polovině rozmyslel. Stěží mohl uvěřit, že se ho na to vážně zeptal. Jeho vzpomínky na ten upíří hotel byly plné krve, hrůzy a bolesti. Ale bylo to místo, kam mohl jít. Místo, kde by mohl zůstat a kde by ho nikdo nehledal. Navíc by se nemusel vrátit domů. Byl to upír. Bylo hloupé bát se hotelu plného dalších upírů. "Nemám kam jít."
Rafaelovi se zaleskly oči. "Aha," řekl hlasem plným triumfu, který se Simonovi moc nelíbil. "Teď ode mě něco chceš."
"Myslím, že jo. I když je vážně děsivé, že jsi z toho tak nadšený, Rafaeli."
Rafael si odfrkl. "Jestli přídeš do Dumontu a zůstaneš tam, nebudeš mi říkat Rafaeli, ale Mistře, Pane nebo Velký vůdce."
Simon se opřel o schody. "A co Camille?"
Rafael na něj zíral. "Co tím myslíš?"
"Vždycky jsi mi říkal, že ve skutečnosti nejsi vedoucí upír," řekl Simon mírně. "Pak jsi mi v Idris řekl, že je to nějaká upírka se jménem Camille. Řekl jsi, že se ještě nevrátila do New Yorku. A tak předpokládám, že až se vrátí, bude Pánem ona, nebo ne?"
Rafaelův pohled potemněl. "Nemyslím si, že se mi líbí, kam směřují tvoje otázky, Světlomilče."
"Mám právo na to vědět, jak to doopravdy je."
"Ne," řekl Rafael. "To nemáš. Přišel jsi sem s otázkou, jestli můžeš zůstat v mém hotelu, protože nemáš kam jít. Ne proto, že by sis přál být s ostatními svého druhu. Straníš se nás."
"Což, jak jsem už říkal, má co dočinění s tím, že ses mě pokusil zabít."
"Dumont není jen domov na půl cesty pro zdráhající se upíry," pokračoval Rafael. "Žiješ mezi lidmi. Chodíš venku za denního světla. Hraješ ve své příšerné skupině - ano, nemysli si, že o tom nevím. V každém případě jsi nepřijal to, co doopravdy jsi. A tak dlouho, jak tohle bude platit, nejsi v Dumontu vítán."
Simon myslel na to, co říkala Camille. Ve chvíli, kdy ho s ní jeho následovníci uvidí, opustí ho a přejdou na její stranu. Věří, že jsou k němu loajální jen ze strachu. Potom, co ho s ní uvidí, jejich strach zmizí a oni se přidají k nim. "Víš," řekl, "dostal jsem jinou nabídku."
Rafael se na něj podíval, jako kdyby byl duševně nemocný. "Nabídku čeho?"
"Prostě ... nabídku," řekl Simon tiše.
"V téhle věci s politikou jsi vážně hrozný, Simone Lewisi. Navrhuju, abys to už znova nezkoušel."
"Fajn," řekl Simon. "Přišel jsem ti něco říct, ale teď už to neudělám."
"Předpokládám, že se taky chystáš vyhodit dárek k narozeninám, který jsem ti dal," řekla Rafael. "Je to všechno tak příšerně tragické." Zvedl svojí motorku ze zábradlí a přehodil přes ní jednu nohu, když se motor probudil k životu. Červené jiskry mu odlétávaly z výfuku. "Pokud mě budeš znovu obtěžovat, Světlomilče, měl bys pro to mít lepší důvod. Příště už nebudu tak shovívavý."
S tím zvedl motorku na zadní a prudce vyrazil dopředu. Simon natáhl hlavu, když sledoval jak Rafael, jako anděl, po kterém byl pojmenován, stoupal do nebe a zanechával za sebou ohnivou čáru.
...
Clary seděla se skicákem na kolenou a zamyšleně okusovala konec tužky. Kreslila Jace už mnohokrát - tušila, že je to její verze toho, když si dívky píšou o svých klucích do svých deníčků - ale nikdy se nezdálo, že by ho někdy dokázala vystihnout úplně přesně. Bylo téměř nemožné ho donutit, aby zůstal v klidu, uvědomila si. Když spal, bylo to perfektní - ale ani tak ho nedokázala nakreslit tak, jak chtěla. Prostě to nevypadalo, jako on.
S podrážděným povzdechem hodila skicák na deku, přitáhla si kolena k sobě a dívala se na něj. Nečekala, že usne. Jeli do Central parku na oběd a cvičit venku, když bylo ještě dobré počasí. Zatím zvládli udělat jenom jednu z těch věcí. Obaly od jídla sebou byly rozházené v trávě vedle deky. Jace moc nejedl. Sebrala jeho balení sezamových nudlí, které jen lehce odsunul stranou a hodila ho pryč z deky. Díval se na nebe. Clary si sedla vedle něj a pozorovala, jak se mu mraky odráží v jeho očích, napnuté svaly na jeho pažích, které měl složené pod hlavou, perfektní pruh kůže mezi jeho tričkem a páskem džínsů. Chtěla natáhnout ruku a pohladit ho po plochém břichu. Radši ale odvrátila oči a natáhla se pro svůj skicák. Když se otočila s tužkou v ruce zpátky, oči už měl zavřené a dech měkký a vyrovnaný. Už měla za sebou tři skici, ale ani se neblížila obrázku, se kterým by mohla být spokojená. Při pohledu na něj jí napadalo, proč ho proboha nedokáže nakreslit. Osvětlení bylo perfektní. Měkké bronzové říjnové světlo, které na něj vrhalo zlaté odlesky světlejší, než byly jeho vlasy a zlatá pokožka. Jeho zavřená víčka byla olemovaná zlatým obočím o odstín tmavším, než byly jeho vlasy. Jednu ruku měl volně položenou přes hruď. Tu druhou měl nataženou po svém boku. Jeho tvář byla ve spánku uvolněná a zranitelná, měkčí a méně ostrá, než když byl vzhůru. Možná to byl ten problém. Bylo těžké zachytit linie jeho tváře, když spal. Bylo to tak ... cizí.
Přesně v tom okamžiku se pohnul. Začal ve spánku lapat po dechu, oči mu těkaly tam a sem za očními víčky. Přitisknul ruku pevněji ke svému hrudníku a pak se posadil tak náhle, že málem srazil Clary k zemi. Otevřel oči. Na chvíli vypadal omámeně. Byl neobvykle bledý.
"Jaci?" Clary nedokázala skrýt svoje překvapení.
Jeho oči se zaměřily na ní. O chvíli později si jí bez své obvyklé něžnosti přitáhnul na klín a vášnivě jí políbil. Ruce jí vpletl do vlasů. Cítila bušení jeho srdce, které bylo stejně rychlé jako to její a cítila, jak jí rudnou tváře. Byli ve veřejném parku, pomyslela si. Lidé na ně nejspíš zírali.
"Páni," řekl a odtáhl se. Rty zkřivil do úsměvu. "Promiň. Nejspíš si tohle nečekala."
"Bylo to příjemné překvapení." Hlas měla tichý a zněl chraplavě i jejím vlastním uším. "O čem se ti zdálo?"
"O tobě." Natočil si kadeř jejích vlasů na prst. "Vždycky se mi zdá o tobě."
Stále na jeho klíně si na něj obkročmo sedla. "Vážně? Protože mně se to zdálo spíš jako noční můra."
Sklonil hlavu, aby se na ní podíval. "Někdy se mi zdá, že odcházíš," řekl. "Pořád jen čekám, až zjistíš, že můžeš mít něco lepšího a opustíš mě."
Pohladila ho konečky prstů po tváři. Jemně mu přejela z linie lícní kosti, až ke koutku jeho úst. Jace nikdy takové věci neříkal nikomu jinému. Jenom jí. Alec a Isabelle už ho znali a věděli, že je miluje, i když to skrýval pod ochranným brněním humoru a předstírané arogance. Ostré střípky paměti z jeho dětství ho pořád mučily. A ona byla jediná, komu tahle slova dokázal říct nahlas. Zavrtěla hlavou. Vlasy jí spadly do čela, tak je netrpělivě odhrnula zpátky. "Kéž bych ti mohla vysvětlit, jaký doopravdy jsi," řekla. "Všechno co říkáš, slova, která si vybíráš, jsou úžasné. Vždycky najdeš ten správný citát nebo tu správnou věc co mi říct, abych ti uvěřila, že mě miluješ. Pokud tě nedokážu přesvědčit o tom, že tě nikdy neopustím-"
Chytil jí za ruku. "Jen to řekni znovu."
"Nikdy tě neopustím," řekla.
"Bez ohledu na to, co se stane nebo co udělám?"
"Nikdy se tě nevzdám," řekla. "Nikdy. To, co k tobě cítím-" Zamotala se do svých slov. "Je ta nejdůležitější věc, kterou jsem kdy cítila."
Sakra, pomyslela si. Tohle znělo fakt hloupě. Jenže Jace si to nemyslel. Jen se smutně usmál a řekl? "L´amor che move il sole e I´altre stelle."
"To je latinsky?"
"Italsky," řekl. "Dante."
Přejela mu prsty přes rty a on se zachvěl. "Nemluvím italsky," řekla mu tiše.
"To znamená," řekl, "že je láska nejmocnější síla na světě. Že láska dokáže cokoliv."
Vytáhla svojí ruku z té jeho. Byla si vědoma toho, že jí sleduje přes skoro zavřená víčka očí. Položila mu obě ruce na zadní část krku a naklonila se dopředu. Dotkla se jeho rtů svými - tentokrát ale ne v polibku, ale jen v jemném otření rtů. Stačilo to, aby cítila, jak se mu zrychlil pulz. Předklonil se a snažil se zachytit její ústa těmi svými, ale ona jen zavrtěla hlavou a zatřásla vlasy, aby kolem nich vytvořil závěs, který by je skryl před zraky všech ostatních v parku. "Pokud jsi unavený, mohli bychom se vrátit zpátky do Ústavu," řekla napůl šeptem. "Na chvíli si zdřímneš. Ještě jsme spolu nespali v jedné posteli od - od Idris."
Jejich pohledy se zaklesly a ona věděla, že si vzpomněl na to samé, co ona. Bledé světlo, které procházelo oknem Amatisiny malé ložnice pro hosty. Na zoufalství v jeho hlase. Jen si chci s tebou lehnout a probudit se vedle tebe. Jen jednou. Jen jednou v celém mém životě. Celou noc leželi vedle sebe a dotýkali se jen rukama. Od té noci se dotýkali ještě mockrát, ale nikdy spolu nestrávili noc. Věděl, že mu nabízí víc, než jenom spánek v jedné z nepoužívaných ložnic Ústavu. Byla si jistá, že jí to vidí v očích - i když ona sama si nebyla jistá, jak moc mu vlastně nabízí. Ale to nevadilo. Jace by ji nikdy nežádal o něco, co by mu sama nechtěla dát.
"Chci to." Viděla teplo v jeho očích a slyšela jeho chraplavý hlas, který jí řekl, že jí nelže. "Ale -nemůžeme." Uchopil ji pevně za zápěstí a pevně je stáhnul dolů, aby mezi nimi dělaly bariéru.
Clariny oči se rozšířily. "Proč ne?"
Zhluboka se nadechl. "Přišli jsme sem trénovat a měli bychom trénovat. Jestli strávíme celou dobu, kterou bychom měli trénovat muchlováním, pak mě přestanou nechávat pomáhat ti s přípravou."
"Neměli by mi teda potom najmout nějakého jiného trenéra, který by mě celou dobu jenom trénoval?"
"Ano," řekl a zvedl se. Pak ji vytáhnul na nohy nahoru za ním, "a já se bojím, že jestli si zvykneš na to, muchlovat se se svým instruktorem, mohla bys to pak s tím dalším začít praktikovat taky."
"Nebuď sexista. Mohli by mi najít ženu instruktorku."
"V tom případě máš mé svolení muchlovat se s ní tak dlouho, dokud se na to budu moct koukat."
"Fajn." Clary se usmála a sklonila se, aby složila deku, kterou si sebou přinesli na sezení. "Ty máš prostě jenom strach, že mi najmou instruktora chlapa a že bude víc sexy, než ty."
Jace povytáhl obočí. "Víc sexy, než já?"
"To by se mohlo stát," řekla Clary. "Víš, teoreticky."
"Teoreticky by svět mohl najednou v polovině prasknout a já bych zůstal na jedné polovině a ty na té druhé. Navždy a tragicky bychom se rozešli, ale toho bych se nebál. Některé věci," řekl Jace se svým obvyklým pokřiveným úsměvem, "jsou příliš nepravděpodobné na to, aby se jimi někdo zabýval."
Natáhl k ní ruku. Vzala ho za ní a společně přešli louku směrem k mlází stromů na východním okraji louky, o kterém věděli jenom Temní lovci. Clary měla podezření, že bylo pod vlivem okouzlení, protože tam s Jacem cvičili celkem často a kromě Isabelle nebo Marysy je tam nikdy nikdo nevyrušil. Cental park byl na podzim jako paleta barev. Stromy, které lemovaly louku, měly ty nejjasnější barvy. Zelená se mísila se zlatou, červenou, měděnou, oranžovou a červenohnědou. Byl to krásný den na romantickou procházku a líbání se na jednou z kamenných mostů. Ale to nebylo zrovna to, co se mělo dít. Pokud šlo o Jace, park byl jen rozšíření učeben v Ústavu a byly tam, aby Clara prošla různými cvičeními, zahrnující navigaci v terénu, útěk a techniku boje, která byla zabít holýma rukama. Za normálních okolností by byla nadšená naučit se zabíjet holýma rukama. Ale bylo tam něco, co se jí na Jacovi nezdálo. Nemohla se zbavit vtíravého pocitu, že něco bylo špatně. Kéž by byla runa na to, pomyslela si, aby ho mohla donutit říct jí, co doopravdy cítí. Ale ona nikdy nevytvoří tuhle runu, připomněla si. Bylo neetické používat svojí moc na to, aby se pokusila ovládat někoho jiného. A kromě toho od chvíle, kdy vytvořila runu v Idris, její síla byla zdánlivě spící. Necítila žádnou potřebu kreslit staré runy a ani neměla žádnou představu o tom, jak vytvořit nové. Marysa jí řekla, že se budou snažit sehnat jí jako učitele specialistu na runy, až dostane trénink pod kontrolu, ale bylo to tak daleko, že se to zdálo nemožné. Ne, že by jí to vadilo. Musela si přiznat, že si nebyla jistá, jestli by jí vůbec vadilo, kdyby její moc zmizela navždy.
"Budou tu chvíle, kdy se setkáš s démony a nebudeš mít žádnou zbraň," řekl jí Jace, když procházeli pod stromem s nízkými větvemi. Barvy jeho listů byly od zelené až po krásnou zlatou. "V tu chvíli nesmíš panikařit. Nejdřív si musíš vzpomenout na to, že můžeš použít jako zbraň cokoliv. Větev stromu, hrst mincí -které můžou být skvělé boxery- boty, prostě cokoliv. A pak musíš pamatovat na to, že ty jsi zbraň. Teoreticky, až projdeš tímhle tréninkem, měla bys být schopná udělat jedním kopnutím díru ve zdi nebo skolit jednou ranou losa."
"Nikdy bych nepraštila losa," řekla Clary. "Je to ohrožený druh."
Jace se pousmál a otočil se čelem k ní. Prošli houštím a dorazili k malému paloučku uprostřed stromů. Do kmenů, které je obklopovaly, byly vyřezané runy. Označovaly tak místo Temných lovců.
"Existuje dávný bojový styl nazvaný Muay Thai," řekl. "Slyšelas o něm?"
Zavrtěla hlavou. Slunce bylo jasné a pořád svítilo. Ve svých teplákách a teplé bundě jí byl hrozný hic. Jace si sundal sako a obrátila se zpátky k ní. Protáhnul si své dlouhé pianistické prsty. Jeho oči měly na podzimním světle intenzivní zlatou barvu. Na zápěstí a nad každou paží měl nakreslené značky pro rychlost, obratnost a sílu, které mizely pod lemem jeho trička. Divila se, proč se obtěžoval kreslit si na sebe runy, když ten s kým bojoval, byla ona.
"Slyšel jsem, že nový instruktor, kterého dostaneme příští týden je mistrem Muay Thai," řekl. "A taky sambo, lethwei, tomoi, krav maga, džiu-džitsu a další věci, ale název si nepamatuju, ale určitě to znamená to zabíjet lidi malými tyčemi, nebo tak něco. Jde mi o to, že on nebo ona se nebude zahazovat prací s někým tvého věku a navíc s někým nezkušeným tak, jako jsi ty. Takže jestli tě naučím pár základních věcí, doufám, že pak k tobě bude trochu velkorysejší." Natáhl se a položil jí ruku na bok. "Teď se ke mně otoč čelem."
Clary udělala to, co jí řekl. Otočila se k němu tak, že její hlava spočívala pod jeho bradou. Lehce mu položila ruku na sval na paži.
"Muay Thai se říká "umění osmi údů". To proto, že používají nejen svoje nohy a pěsti jako zbraně, ale i kolena a lokty. Musíš se dostat ke svému soupeři a pak do něj bušit všemi osmi "končetinami", dokud se on nebo ona nezhroutí."
"A tohle funguje na démony?" Clary na něj zvedla obočí.
"Na ty menší jo." Jace se k ní přisunul blíž. "Dobře. Natáhni ruku a dej mi jí kolem krku."
Bylo nemožné udělat to co po ní chtěl, aniž by si musela stoupnout na špičky. Ne poprvé Clary zanadávala, že byla tak malá.
"Teď zvedni druhou ruku a udělej to samé tak, aby tvoje ruce objaly zadní část mého krku."
Udělala to. Jeho krk byl horký od slunce a jeho jemné vlasy jí lechtaly na prstech. Jejich těla byla přitisknutá k sobě. Cítila mezi nimi prsten, který nosila na řetízku kolem krku, jako oblázek, který někdo drží mezi dlaněmi.
"Ve skutečném boji se pohybuješ mnohem rychleji," řekl. Pokud se jí to jen nezdálo, jeho hlas byl trochu roztřesený. "Teď můžeš využít toho, jak jsi u mě blízko. Rychle se ode mě odtrhneš a všechnu sílu dáš do kolena a vykopneš nahoru-"
"Ale, ale," řekl chladný, pobavený hlas. "Jen šest týdnů a už si dete po krku? Jak rychle smrtelná láska mizí."
Clary pustila Jace ze svého objetí a otočila se, protože jí došlo, že ví, kdo to je. Královna soudu v Seelii stála ve stínu mezi dvěma stromy. Kdyby Clary nevěděla, že tam je, byla by překvapená, kdyby jí viděla, a to i se Zrakem. Královna na sobě měla šaty zelené jako tráva a vlasy, které jí padaly na ramena, měly barvu žloutnoucího listu. Byla tak krásná, ale zároveň taky příšerná, jako doznívající roční období. Clary jí nikdy nevěřila.
"Co tady děláte?" zeptal se Jace a přimhouřil oči. "Je to místo Temných lovců."
"A já mám zprávy, které by Temné lovci zajímaly." Královna elegantně vystoupila ze stínu stromů. Mezi stromy dolů proniklo světlo a vytvořilo tak kolem zlatých plodů, které měla na hlavě, zářivý kruh. Clary napadlo, jestli královna plánovala tyhle svoje dramatické vstupy a jestli jo, tak jak. "Došlo k další smrti."
"Jaké smrti?"
"Dalšího z vás. Mrtvý Nephilim." Ve způsobu jakým to řekla, byla znát jakási radost. "Tělo bylo nalezeno na Oakském mostě. A jak víte, to je moje parketa. Lidské vraždění je mi fuk, ale tahle smrt se nezdála jako lidská. Tělo bylo přeneseno k soudu, kde ho vyšetřily moji lékaři. Prohlásili, že ten mrtvý byl jeden z vás."
Clary rychle pohlédla na Jace. Vzpomněla si na zprávu o mrtvém Lovci stínů před dvěma dny. Poznala, že Jace napadlo to samé - zblednul. "Kde je tělo?" zeptal se.
"Bojíte se o mou pohostinnost? Leží v mém soudu a ujišťuji vás, že jsme s jeho tělem zacházeli se stejným respektem, jako bychom zacházeli s živým Lovcem stínů. Teď, když má jeden z mých lidí místo na Radě vedle vás, jen stěží můžete pochybovat o naší dobré víře."
"Jako vždy jde dobrá víra a moje paní ruku v ruce." V Jaceově hlase byl jasný sarkasmus, ale královna se jen usmála. Líbil se jí Jace. Clary si to vždycky myslela. Ale líbil se jí jen takovým způsobem, jakým se vám líbí krásné věci, protože jsou prostě krásné. Nemyslela si, že by jí královna měla ráda a ty sympatie byly vzájemné.
"A proč říkáte tuhle zprávu nám, a ne Maryse? Podle zvyku musíte-"
"Ach, zvyky." Královna mávla rukou. "Byli jste tu. Mně jste se zdáli vhodní."
Jace se na ní podíval s přimhouřenýma očima. Pak otevřel mobil. Ukázal Clary, aby zůstala kde je a šel o kousek dál.
Slyšela, jak říká: "Maryse?" Když mu hlas v telefonu odpověděl, jeho hlas byl pohlcen výkřiky z hřišť v okolí. S pocitem chladného strachu se otočila na královnu. Neviděla Paní soudu v Seelii od té poslední noci v Idris. A ani tehdy k ní Clary nebyla zrovna zdvořilá. Pochybovala, že královna zapomněla nebo jí to odpustila. Vážně byste odmítli přízeň Královny soudu v Seelii?
"Slyšela jsem, že Meliorn dostal křeslo v Radě," řekla Clary. "Musíte být ráda."
"Jistě." Královna se na ní pobaveně podívala. "Jsem moc ráda."
"Takže," řekla Clary. "Všechno je v pořádku?"
Královnin úsměv jí zmrzl na rtech, ale jen v koutcích, jako když mráz pohlcuje strany rybníka. "Přepokládám, že narážíš na mou nabídku, kterou jsi tak hrubě odmítla," řekla. "Jak víš, svých cílů jsem dosáhla - Jediná ztráta, a to se mnou jistě budeš souhlasit, byla ta tvoje."
"Nechtěla jsem přistoupit na váš návrh." Clary se snažila udržet ostrost v hlase, ale neuspěla. "Lidé nemůžou stále dělat všechno, co chcete."
"Nenechám nějaké dítě, aby mi tu dávalo přednášky." Královniny oči sledovaly Jace, který přecházel na okraji lesa s telefonem v ruce.
"Je krásný," řekla. "Chápu, proč ho miluješ. Ale přemýšlela jsi někdy nad tím, co ho k tobě táhne?"
Clary nic neřekla. Nebylo tu nic, co by jí na to mohla odpovědět.
"Krev Nebe vás nespojuje," řekla královna. "Krev volá krev pod kůží. Ale láska a krev nejsou to samé."
"Hádanky," řekla rozzlobeně Clary. "Máte vůbec něco na mysli, když takhle mluvíte?"
"Je na tebe vázaný," řekla královna. "Ale miluje tě?"
Clary cítila, jak jí škubla ruka. Toužila vyzkoušet na Královně nějaké nové bojové pohyby, které se právě naučila, ale věděla, že by to nebylo moc chytré. "Ano, miluje mě."
"A chce tě? Láska a touha není vždycky to samé."
"To není vaše věc," řekla krátce Clary. Moc dobře ale věděla, že královniny oči, které se na ní upírají, jí probodávají jako kolíky.
"Chceš ho, jako jsi nikdy nic jiného nechtěla. Ale cítí to on stejně?" Královnin tichý hlas byl neúprosný. "Mohl mít cokoliv a kohokoliv. Zajímá tě, proč si tě vybral? Zajímá tě, jestli toho lituje? Změnil svoje chování k tobě?"
Clary cítila, jak jí v očích začínají pálit slzy. "Ne, nezměnil." Ale v mysli se jí vybavila jeho tvář tu noc ve výtahu, kdy jí řekl, aby šla domů, i když mu nabídla, že zůstane.
"Řekla jsi mi, že se ke mně nechceš přidat, protože jsem ti nemohla nic nabídnout. Říkala jsi, že na světě není nic, co bys chtěla." Královně se zaleskly oči. "Když si představíš svůj život bez něj, pořád to cítíš stejně?"
Proč mi to děláte? chtěla vykřiknout, ale neřekla nic. Královna se podívala za ní a usmála se. "Schovej slzy. Vrací se. Moc mu nepomůžeš tím, když tě uvidí plakat."
Clary si rychle hřbetem ruky utřela slzy a obrátila se k Jaceovi, který šel zamračeně k nim. "Maryse je na cestě do Soudu," řekl. "Kam šla Královna?"
Clary se na něj překvapeně podívala. "Je tady," začala říkat, když se otáčela k místu, kde stála - pak se její hlas zlomil. Jace měl pravdu. Královna byla pryč. Jen víření listů u nohou Clary napovídalo, kde ještě před chvílí stála.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miša Miša | 17. srpna 2011 v 9:04 | Reagovat

Dakujem za preklad! :)) je super ako vzdy ;))

2 Elii Elii | 17. srpna 2011 v 13:42 | Reagovat

Moc moc moc děkuju ze překlad ;) Jsi skvělá

3 EvicQa EvicQa | 17. srpna 2011 v 14:20 | Reagovat

uplne super uz sa tesim na dalsiu :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

4 andy andy | 17. srpna 2011 v 14:33 | Reagovat

skvělá kapča ! :D

5 Łucííí Łucííí | E-mail | 17. srpna 2011 v 16:10 | Reagovat

Super překlad.. :-D ...moc moc děkuu

6 barčus barčus | 18. srpna 2011 v 0:05 | Reagovat

Nejvíc z celý knížky se těšim na scény Magnus Bane(Krasomil Pohroma)x Alec :)))) :D

7 Týnka Týnka | 19. srpna 2011 v 1:27 | Reagovat

kdy bude další kapitola? :))

8 Netty Netty | 19. srpna 2011 v 13:06 | Reagovat

:-D  díky za překlad

9 El El | 31. srpna 2011 v 18:00 | Reagovat

Ahoj, nevíte, kde bych našla přeložené první 3 kapitoly? O_O

10 Marti Marti | Web | 31. srpna 2011 v 18:24 | Reagovat

[9]: Přečti si novinky.. "Konec ankety"

11 El El | 31. srpna 2011 v 19:42 | Reagovat

[10]: Dík moc! :-D

12 beja beja | 23. září 2011 v 18:21 | Reagovat

jenom dotaz. mam to tady blbe napsany nebo je to tady od 4. kapitoly?

13 prekladyknih prekladyknih | 23. září 2011 v 19:03 | Reagovat

[12]: první 3 kapitoly nejsou na tomhle webu
www.mortalinstruments.wz.cz/s/cofapreklady.html

14 Lud Lud | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 7:50 | Reagovat

Souhlasím, fajn článek a říkám si: Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.:D

15 Dell-chan Dell-chan | E-mail | 30. dubna 2013 v 20:55 | Reagovat

ahojky, mohla bych poprosit o zaslání celé knížky na mail? Moc děkuji, nemůžu ji totiž nikde najít.... Ještě jednou moc dík.jsem ráda, že takovýto blog existuje, kde pro nás neznámé překládáte,velké díky Vám všem, co pro nás překládáte :-D :-D

16 Patt Patt | 4. března 2014 v 21:08 | Reagovat

Mohu poprosit o předešlé kapitoly ??? opicka71@seznam.cz prosím

17 Gábi Gábi | E-mail | 18. dubna 2014 v 9:33 | Reagovat

Ahojky starsne se mi libi vas webik mohla bych poprosit o odeslani prvnich tri kapitol na e-mail kasp.ga@seznam.cz? Predem dekuju :-)  :-D  :-P

18 Lucy Lucy | 3. prosince 2014 v 19:48 | Reagovat

Ahojte, nemohli by ste mi odporučiť nejakú stránku na ktorej nájdem preklad začiatku tejto knihy ? :-?  Už dopredu ďakujem. :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama