ZTRÁTA

11. srpna 2011 v 17:55 | Marti
ZTRÁTA
Lidičky, tohle je pohled Willa na kapču Clockwork angel 12 kapitola 2/2
Je to uveřejněný od autorky.. Pěkné čtení


Will Herondale hořel.
Nebylo to poprvé, co spolknul upíří krev a dobře znal celý tenhle proces nevolnosti. Nejdřív tu byl pocit závratě a eufórie, jako kdyby vypil až příliš moc džinu - krátká příjemná chvíle opilosti před návalem bolesti. Začínalo to u nohou a prstů na rukách, pokračovalo to směrem nahoru, jako kdyby měl celé tělo pokryté střelným prachem, který si pomalu vypaloval cestu k jeho srdci.
Slyšel, že tahle bolest nebyla pro lidi tak velká: že jejich krev, jemnější a slabší než krev Temných lovců, nebojovala s démoní nemocí tak, jako ta Nephilimů. Nejasně si uvědomoval, že k němu přišla Sophie se svěcenou vodou, nastříkala na něj tu ledovou věc, pak zahodila kbelíky a odešla. Sophiina nenávist k němu byla tak samozřejmá, jako mlha v Londýně a on cítil, že přichází pokaždé, když byla v jeho blízkosti. Silou se zvedl na lokty. Přitáhl si kbelík těsně k sobě a vyklopil na sebe jeho obsah. Otevřel ústa, aby spolykal tolik vody, kolik jen mohl.
Na okamžik to úplně zahnalo oheň, který mu koloval v žilách. Kromě neustávajícího bušení v hlavě bolest ustoupila. Opatrně si lehl na záda a dal si ruku přes oči, aby zablokoval slabé světlo, které přicházelo z oken. Když se mu světlo přelévalo přes prsty, vypadalo to, jako kdyby se hýbaly. Slyšel v hlavě Jemův hlas, když mu nadával za to, že zase takhle riskoval. Ale tvář, kterou viděl pod víčky nebyla Jemova.
Dívala se na něj. Ten nejtemnější hlas jeho svědomí byl připomínkou toho, že nemohl nikoho ochránit. A sebe už vůbec ne. Stále se mu vybavovala vzpomínka, kdy jí viděl naposledy: nikdy se nezměnila. Věděl ale, že byla jen výplodem jeho fantazie.
"Cecily," zašeptal. "Cecy, pro lásku boží, nech mě už být."
"Wille?" Tohle ho překvapilo: často se mu zjevovala, ale jen zřídkakdy mluvila. Natahovala k němu ruku a on zase k ní, ale nedotkly se. Rachot kovu ho vytrhl ze snění. Odkašlal si.
"Vrátila ses, Sophie?" řekl Will. "Říkal jsem ti, že pokud přineseš další z těch ďábelských věder, tak tě-"
"Ne, to není Sophie," zazněla odpověď. "To jsem já. Tessa."
Tlukot jeho vlastního tepu mu naplnil uši. Obraz Cecily vybledl a zmizel zpod jeho víček. Tessa. Proč jí poslali? To ho Charlotte tolik nenáviděla? Chtěla jí snad tímhle udělit lekci o potupě a nebezpečí Podsvětí?
Když otevřel oči, uviděl jí, jak před ním stojí ještě stále oblečená v sametových šatech a rukavicích. Její tmavé kadeře obklopovaly její bledou pleť a její lícní kost byla lehce pokrytá zaschlou krví. Pravděpodobně Nathanielovou.
Tvůj bratr. Věděl, že by se měl na to zeptat. Jak je na tom? Musel to být pro ní šok vidět ho tam. Není nic horšího, než vidět někoho, koho milujete v nebezpečí.
Ale byly to už roky, kdy se naučil spolknout slova, která chtěl říct a úplně je změnit. Mluvili o upírech, viru a o tom, jak se šíří. S úšklebkem mu podala kbelík -dobře, měla by z něj být znechucená- a on znovu použil svěcenou vodu, aby uhasil oheň, který mu pořád hořel v žilách, hrdle a hrudi.
"Tohle pomáhá?" zeptala se a sledovala ho svýma jasně šedýma očima. "Lít si jí za hlavu, jako si to právě udělal?"
Will si představil, jak před ní zrovna teď musel vypadat. Seděl na podlaze s kyblíkem nad hlavou a vydával přiškrcený zvuk, který zněl jako smích. Och, půvab Temných lovců! Život bojovníka, o kterém snil jako dítě!
"Otázky které mi pokládáš ..." začal. Někdo jiný, kdokoliv kromě Tessy, by se možná omluvil za příval otázek, ale ona tam jen tak stála a zvědavě se na něj dívala. Nemyslel si, že už by někdy předtím viděl někoho se stejnou barvou očí, jako měla ona: šedé mlhy vanoucí od moře ve Walesu.
Nemůžete přece lhát někomu, kdo má oči, které vám připomínají vaše dětství.
"Krev mi způsobuje horečku, moje kůže hoří," přiznal. "Nemůžu se ochladit. Ale ano, ta voda mi pomáhá."
"Wille," řekla Tessa. Když znovu vzhlédl, zdálo se, že jí obklopuje světlo, jako kdyby byla anděl, i když věděl, že mu jen upíří krev zastírá vidění. Najednou přešla k němu a vyhrnula si sukni, aby si mohla sednout k němu na zem. Napadlo ho, proč to dělá. Pak si ale k vlastní hrůze uvědomil, že jí o to požádal. Uvědomil si, že upírský vir napadá jeho tělo, rozkládá jeho krev a oslabuje jeho vůli. Věděl, že vypil dost svěcené vody na to, aby zabil tu nemoc dřív, než se mohla zavrtat do jeho kostí a převzít nad ním úplnou kontrolu. A přesto - byla u něj tak blízko, že mohl cítit teplo, které vyzařovalo z jejího těla.
"Nikdy se nesměješ," řekla. "Chováš se, jako kdyby ti bylo k smíchu všechno, ale nikdy se nesměješ. Směješ se jen někdy, když si myslíš, že ti nikdo nevěnuje pozornost."
Chtěl zavřít oči. Její slova jím projela jako tenký řez andělským ostřím. Jeho nervy byly jako v ohni. Neměl tušení proč si ho tak zblízka a pozorně prohlížela. "Ty," řekl skoro neochotně. "Ty mě rozesmíváš. Od té chvíle, kdys mě praštila tou láhví do hlavy-"
"Byl to džbán," přerušila ho.
" Nemluvě o tom, jak mě pořád opravuješ. Máš takový zvláštní výraz na tváři, když to děláš. A jak jsi křičela na Gabriela Lightwooda. A dokonce i způsob, jakým jsi odpovídala de Quinceymu. Nutíš mě ..."
Jeho hlas se vytratil. Cítil jak mu po horké kůži na zádech a na hrudi stéká studená voda. Tessa seděla jen pár centimetrů od něj. Byla cítit po vůni střelného pachu, parfému a potu. Její vlhké kadeře se jí kroutily na tvářích a její oči se upíraly na něj. Světle růžové rty měla lehce pootevřené. Zvedla ruku, aby si odhrnula dozadu pramínek vlasů. Měl pocit, jako kdyby se topil. Natáhnul se a vzal její dlaň do svojí. "Pořád je tu krev," zamumlal. "Na tvých rukavicích."
Začala se od něj odtahovat, ale Will jí nechtěl nechat jít: topil se, stále se jen topil a nemohl jí pustit. Otočil její malou pravou ruku dlaní vzhůru. Vzdoroval té nejsilnější touze přitáhnout si jí k sobě. Přitisknout si jí do náruče a pevně jí sevřít. Přikrýt její štíhlé, pevné tělo tím svým. Sklonil hlavu. Byl rád, že neviděla jeho tvář, do které se mu nahrnula krev. Její rukavice byly roztrhané na místech, kde nehty drápala do pout jejího bratra. Lehkým pohybem prstů rozepnul perleťové knoflíky na rukavici a odhalil tak její zápěstí.
Mohl slyšet jak dýchá. Po těle se mu rozšířilo teplo - ne teplo, které bylo typické pro boj s upířím virem, ale úplně obyčejné toužebné teplo. Kůže na jejím zápěstí byla průsvitně bledá. Mohl pod ní zahlédnout modré žíly. Viděl její tep. Cítil na tváři její teplý dech. Pohladil konečky prstů její měkké zápěstí. Měl napůl zavřené oči a představoval si své ruce na jejím těle, hladkou kůži na jejích pažích, hebkost jejích nohou skrytých pod objemnou sukní. "Tesso," řekl. Jako kdyby neměla ani ponětí o tom, jak na něj působí. Byly tu ženy, které mohl mít, ale Tessa nebyla jedna z nich. "Co ode mě chceš?"
"Já - chci ti rozumět."
Ta myšlenka byla docela děsivá. "Je to vážně nutné?"
"Nejsem si jistá, jestli ti vůbec někdo, kromě Jema, rozumí," vydechla.
Jem. Jem vzdal jeho pochopení už hodně dávno, pomyslel si Will. Jem se naučil milovat někoho bez toho, aby mu úplně porozuměl. Ale většina lidí není jako on.
"Možná chce jen vědět, jestli tu je nějaký důvod," řekla. Její pohled byl divoký. Nic jí nemohlo zastavit v jejích argumentech, pomyslel si, nebo v její péči: v tomhle byla jako Jem: ztráta z ní neudělala zahořklou dívku a zrada nemohla zlomit její víru. Nečekaně se mu pokusila rychlým gestem vytrhnout ruku z té jeho, ale on jí chytil a stáhnul jí rukavici. Zalapala po dechu, když jí položil ruce na holou kůži a tváře se jí zbarvily do červena. Její holé, malé ruce, které byly stočené jako holubice v těch jeho, zůstávaly klidné. Zvedl je ke svým ústům, ke své tváři, líbal jí na kůži: přejel jí rty od kloubů až k zápěstí. Slyšel, jak měkce vydechla a zvedl hlavu, aby se na ní mohl podívat. Viděl jí sedět bez hnutí, ruce měla v těch jeho, oči měla zavřené a rty napůl pootevřené.
Už líbal dívky, mnoho dívek, když základní tělesné touhy převážily nad jeho zdravým rozumem. V temných koutech na večírcích nebo pod jmelím. Rychlé, spěšné polibky. Většina z nich byla překvapivě zkušených - od té doby, co ho Elspeth Mayburn naučila jak na to, i když používala zuby: proč jí proboha nikdo neřekl, že to vůbec není dobrý nápad? - ale tohle bylo jiné.
Předtím v tom byla kontrolovaná vášeň, vědomé rozhodnutí dát svému tělu to, o co si říká, odtrhnout se od jakýchkoliv pocitů. Odříznout se od všech emocí. Ale tohle - tohle teplo kvetoucí v jeho hrudi, zrychlený dech, příliv husí kůže, kterou měl po celém těle. Cítil bolest, když pustil její ruku, pocit slabosti ze ztráty, který mohl zahnat jen tím, že si jí přitáhl k sobě přes dřevěnou podlahu, rukama jí chytil vzadu na krku a pak přitiskl své rty na ty její se stejným dílem něžnosti, ale i prudkosti.
Váhavě otevřela ústa pod těmi jeho. Něco v koutku jeho mysli na něj křičelo, aby zpomalil svoje tempo, že každý rozumně uvažující člověk musí vědět, že tohle byl její první polibek. Nutil svoje ruce, aby zpomalily, když jí jemně sundával sponu z vlasů. Hladké lokny se jí rozlily dolů přes ramena a záda. Prsty sledoval vzory, které světlo vrhalo na její křehkou lícní kost a na její nahá ramena. Její vlasy byly jako hedvábí, když mu proklouzávaly mezi prsty a její tělo, které se tisklo na to jeho, bylo měkké a hebké. Její ruce na jeho krku a v jeho vlasech byly lehké jako pírko. Když si jí přitáhl blíž, hluboce mu vzdychla do úst a to mu vyhnalo z hlavy skoro všechny myšlenky. Začal jí pomalu pokládat zády na podlahu, svým tělem nalehl na to její -
A ztuhnul. Panika mu dostala krev zase do varu, když si uvědomil, že celá ta křehká hradba, kterou si kolem sebe vybudoval, se rozbila. A to všechno kvůli téhle dívce, která zničila jeho sebeovládání tak lehce, jako nic předtím. Odtrhl svá ústa od těch jejích a odstrčil jí od sebe. Síla toho pohybu jí skoro poslala k zemi. Dívala se na něj přes záclonu svých zamotaných vlasů. Tvář měla bledou šokem.
"Bože na nebesích," zašeptal. "Co to bylo?"
Na tváři se jí objevil zmatek. Jeho srdce pokleslo. Do žil se mu vlila sebenenávist. Jen jednou, pomyslel si. Jen jedinkrát -
"Tesso," řekl. "Myslím, že bys měla jít."
"Jít?" Její rty se pootevřely. Byly oteklé od jeho polibků. Bylo to jako dívat se na zranění, které způsobil, ale zároveň nechtěl nic jiného, než jí políbit znovu. "Já ... já neměla jsem to tak uspěchat. Omlouvám se-"
"Bože." To slovo ho překvapilo. Už dávno přestal věřit v Boha a teď ho oslovil už dvakrát. Bolest na její tváři byla mnohem víc, než mohl snést. V neposlední řadě proto, že neměl v úmyslu jí ublížit. Tak často chtěl zraňovat a ubližovat, ale tentokrát ne -ani v nejmenším- a způsobil víc bolesti, než si vůbec mohl představit. Nechtěl nic jiného, než natáhnout ruku a vzít jí do náruče. Ne, aby ukojil svojí touhu, ale aby jí zahrnul něhou. To by ale jenom zhoršilo celou situaci. "Nech mě o samotě," uslyšel sám sebe. "Tesso. Já tě prosím. Chápeš? Prosím tě. Prosím, prosím odejdi."
Když mu konečně odpověděla, byl její hlas protkaný bolestí a vztekem. "Dobře," řekla, i když bylo jasné, že to dobré nebylo. Podíval se na ní koutkem oka: byla hrdá, nerozplakala by se. Neobtěžovala se sebrat sponu do vlasů, která ležela na zemi. Jen vstala a otočila se k němu zády.
Nic lepšího si nezasloužil. Věděl to. Vrhl se na ni bez ohledu na její pověst nebo na nevyzpytatelnost jeho vášně. Jem by na to myslel. Jem by byl víc ohleduplný k jejím pocitům. A kdysi dávno, uvědomil si, když na schodech dozněly její kroky, by byl i on. Ale on nevěděl, jak by mohl být dál tou osobou. Už tak dlouho skrýval, kdo ve skutečnosti byl, že tohle všechno byla jenom přetvářka. Nebylo to skutečné. Zaryl nehty do podlahy. Vítal tu bolest. Bylo to ale nic v porovnání s bolestí z vědomí, že dnes ztratil mnohem víc, než jen Tessino dobré mínění. Ztratil Willa Herondala. A nevěděl, jestli ho ještě někdy dokáže dostat zpátky.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 majky majky | 11. srpna 2011 v 18:38 | Reagovat

Willa mam nejradši i když se někdy chová jako ..., no prostě celý Jace :). Děkuji za překlad :)

2 Eva Eva | 12. srpna 2011 v 15:38 | Reagovat

Ďakujem mockrát!!! :-D Dokedy bude trvať anketa? :-?

3 Cimbelina Cimbelina | E-mail | 12. srpna 2011 v 19:59 | Reagovat

Děkuji za překlad. :-)  :-)

4 viki viki | 12. srpna 2011 v 22:57 | Reagovat

Děkuji za překlad !

5 Miša Miša | 14. srpna 2011 v 18:12 | Reagovat

V polovici som zistila ze sa usmievam jak debil do pocitaca :D:D Will je proste uzasny :):) a skvely preklad!! ;);)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama