City of Fallen Angels - 8.kapitola 1/2

1. září 2011 v 22:30 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 8
KRÁČET DO TEMNOTY


Clary úplně zapomněla, jak moc nenáviděla pach nemocnic. Právě procházeli předními dveřmi nemocnice Beth Izraele. Sterilní prostředí, stará káva a nedostatek čisticích prostředků, které by zakryly zápach nemoci a utrpení. Vzpomínka na matčinu nemoc, na Jocelyn ležící v bezvědomí, nereagující a připojené ke spleti trubiček a drátků, ji udeřil jako facka do tváře. Zatajila dech a snažila se moc nedýchat.
"Jsi v pořádku?" Jocelyn si stáhla kapuci kabátu a podívala se na Clary. Zelené oči měla plné úzkosti.
Clary přikývla, shrbila ramena a rozhlédla se. Ve vstupní hale bylo všechno z chladného mramoru, kovu a plastu. Byl tam velký pult s informacemi, za kterým se hemžilo několik žen, nejspíš zdravotních sester - cedule ukazovala cestu na JIP, Rentgen, Chirurgickou Onkologii, Pediatrii a další. Jídelnu by nejspíš našla i poslepu. Nosila odtud Lukovi skoro vlažné kelímky kafe do Central Parku.
"S dovolením." Štíhlá zdravotní sestra tlačila invalidní vozík se starým mužem a málem přejela Clary nohu. Clary se za ní ohlédla -něco na ní bylo- něco lesklého-
"Nezírej, Clary," řekla Jocelyn polohlasem. Položila jí ruku kolem ramen a obě je otočila tváří ke dveřím, které vedly do čekárny laboratoře, kde nabírali lidem krev. Clary viděla odraz sebe a svojí matky v temném skle dveří. Ačkoliv byla ještě o půl hlavy menší než ona, vypadaly úplně stejně. Dřív vždycky jen krčila rameny, když jim to lidé říkali. Jocelyn byla krásná, ale ona ne. Ale tvar jejich očí i úst byl stejný. I jejich zrzavé vlasy, zelené oči a malé ruce. Jak by mohla mít něco z Valentýna, přemýšlela Clary, když všechno podědil její bratr? Měl světlé vlasy svého otce a i znepokojivě tmavé oči. Ale, napadlo jí, když se podívala pozorněji, trošku viděla Valentýna v tvrdohlavém důlku v její bradě...
"Jocelyn." Obě se otočili. Sestra, která tlačila muže na invalidním vozíku, stála před nimi. Byla hubená, mladá, snědá a měla tmavé oči - teď, když se na ní Clary podívala pořádně, okouzlení zmizelo. Byla to pořád hubená, mladá žena, ale teď viděla, že má tmavě modrou pokožku, a že její vlasy stažené do uzlu byly sněhově bílé. Modrá kůže kontrastovala s její světle růžovou uniformou zdravotní sestry.
"Clary," řekla Jocelyn. "Tohle je Catarina Loss. Starala se o mě, když jsem tu ležela. Je to taky kamarádka Magnuse."
"Vy jste čarodějka." Ta slova vyšla Clary z úst dřív, než je mohla zastavit.
"Psst." Čarodějka vypadala zděšeně. Zírala na Jocelyn. "Nevzpomínám si, že byste říkala, že sebou vezmete svojí dceru. Je to ještě dítě."
"Clarissa se umí chovat slušně." Jocelyn se podívala přísně na Clary. "Nebo ne?"
Clary kývla. Viděla čaroděje už předtím, jiné než Magnuse, v bitvě v Idrisu. Všichni čarodějové měli nějaká znamení, které je odlišovaly od lidí. Třeba jako oči Magnusovi oči. Někteří měli křídla, prsty s plovací bránou nebo třeba drápy na rukách. Ale mít úplně modrou kůži bylo něco, co nešlo skrýt kontaktními čočkami nebo velkou bundou. Catarina Loss musela být každý den pod vlivem okouzlení, aby mohla vyjít ven. Hlavně, když pracovala v obyčejné nemocnici.
Čarodějka ukázala prstem směrem k výtahům. "Jdeme. Pojďte se mnou. Musíme to udělat rychle."
Clary a Jocelyn za ní pospíchaly do výtahu a vstoupili, když se otevřely dveře. Dveře se za nimi se zasyčením zavřely. Catarina stiskla tlačítko s písmenem M. Vedle něj byla kovová deska, ve které byl otvor na klíč. Ona se ale jen dotkla tlačítka. Z jejího prstu vyšlehly modré jiskry a tlačítko se rozsvítilo. Výtah se rozjel směrem dolů.
Catarina zavrtěla hlavou. "Kdybyste nebyla přítelkyně Magnuse Banea, Jocelyn Fairchildová-"
"Frayová," řekla Jocelyn. "Teď jsem Jocelyn Frayová."
"Už žádné jméno Lovců stínů?" Catarina se ušklíbla. Její rty byly překvapivě červené vzhledem k její modré kůži. "A co ty děvče? Budeš Lovkyně Stínů, jako byl tvůj otec?"
Clary se snažila skrýt svou zlost. "Ne," řekla. "Budu Lovkyně stínů, ale ne jako byl můj otec. A moje jméno je Clarissa, ale můžete mí říkat Clary."
Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Modré oči čarodějky se na chvíli zastavily na Clary. "Ach, já ale vím, jak se jmenuješ," řekla. "Clarisa Morgenstern. Malá holka, co zastavila velkou válku."
"Jo, tak nějak." Clary vyšla z výtahu hned za Catarinou. Její matka jim byla v patách. "Byla jste tam? Nepamatuju si, že bych vás tam viděla."
"Catarina byla tady," řekla Jocelyn bez dechu, když spěchala za nimi, aby s nimi udržela krok. Šli úplně obyčejnou chodbou bez oken a bez dveří. Stěny byly bledě zelené. "Pomohla Magnusovi použít Bílou knihu, aby mě mohl vzbudit. Pak tady zůstala, aby na ní dala pozor, zatímco se Magnus vrátil zpátky do Idris."
"Aby dala pozor na knihu?"
"Je to hodně důležitá kniha," řekla Catarina. Její boty s gumovou podrážkou zaskřípaly na podlaze, když spěchala dál chodbou.
"Myslela jsem si, že byla válka hodně důležitá," zamumlala si pro sebe Clary.
Nakonec došli ke dveřím. Uprostřed nich bylo malé skleněné okýnko a pod ním bylo velkými černými písmeny napsáno slovo Márnice. Catarina položila ruku na kliku. Když se podívala na Clary, měla v tváři výraz pobavení. "Když jsem byla ještě malá, došlo mi, že mám dar uzdravování," řekla. "Je to druh magie. Tak pracuju v téhle nemocnici, i když mi platí pěkně mizerně, a dělám co umím, abych uzdravovala lidi, kteří by nejspíš křičeli hrůzou, kdyby viděli, jak doopravdy vypadám. Mohla bych vydělat jmění prodejem svých dovedností Lovcům Stínů a hloupým civilům, kteří si myslí, že ví, co je to magie. Ale to já nedělám. Pracuju tady. Takže na mě nezkoušej všechny ty řeči s tím tvým Jsem velká a mocná, ty malá holčičko se zrzavými vlasy. Nejsi o nic lepší než já jen kvůli tomu, že jsi slavná."
Clary se začervenala. Nikdy dřív na sebe nemyslela jako na slavnou. "Máte pravdu," řekla. "Omlouvám se."
Modré oči čarodějky se upřely na Jocelyne, která vypadala bíle a napjatě. "Jste připravené?"
Jocelyn přikývla a podívala se na Clary, která kývla taky. Catarina otevřela dveře a oni vešli za ní do márnice. První věc, která Clary zasáhla, byl chlad. Uvnitř místnosti mrzlo a ona si rychle zapnula zip na bundě. Druhá věc, kterou pocítila, byl zápach. Příšerný zápach čisticích prostředků, které měly zakrýt nasládlý pach rozkladu. Nažloutlé světlo ze zářivky nad jejich hlavou zaplavilo místnost. Uprostřed místnosti stály dva velké prázdné stoly. Bylo tam taky umyvadlo a kovový stojan s váhami na vážení orgánů. Podél jedné stěny byly ocelové schránky podobné bezpečnostním schránkám v bance, ale byly mnohem větší. Catarina přešla přes místnost, vzala za rukojeť jednoho boxu a otevřela ho. Uvnitř byla kovová deska s tělem nemluvněte. Catarina vytáhla desku ven. Jocelyn zalapala po dechu. O chvíli později rychle přešla ke Catarině. Clary jí pomalu následovala. Už viděla mrtvá těla předtím - viděla tělo Maxe Lightwooda a to ho znala. Bylo mu jenom devět. Ale tohle bylo dítě - Jocelyn si položila ruku na ústa. Oči měla velké a tmavé. Svůj pohled pevně upírala na tělo dítěte. Clary se podívala dolů. Na první pohled dítě vypadalo normálně. Mělo deset prstů na rukách i na nohách. Když se na něj ale podívala pozorněji -způsobem jakým se dívala, když chtěla proniknout okouzlením- uviděla, že dětské prsty nebyly prsty, ale ostré a špičaté drápy. Pokožka dítěte byla šedá a oči mělo otevřené dokořán. Byly černé - a ne jenom jeho duhovky, ale úplně celé.
Jocelyn zašeptala: "Přesně takové oči měl Jonathan, když se narodil - černé jako tunely. Později se změnily, vypadaly víc jako lidské, ale pamatuju si je ..."
Zachvěla se, obrátila se a vyběhla z místnosti. Dveře márnice se za ní se zabouchnutím zavřely.
Clary se podívala na Catarinu, která vypadala lhostejně. "Doktoři k tomu nic neřekly?" zeptala se. "Myslím o jeho rukách - a jeho očích-"
Catarina zavrtěla hlavou. "Nevidí to, co nechtějí vidět," řekla a pokrčila rameny. "V tomhle je ale nějaká magie, kterou jsem nikdy dřív neviděla. Démonská magie. Hodně zlá věc." Vytáhla něco z kapsy. Byl to kousek látky, zabalený do plastikového pytlíku. "To je látka z oblečení, kterou měl na sobě, když ho sem přivezli. Ještě to smrdí démonickou magií. Dej to tvojí matce. Ať to ukáže Mlčenlivým bratrům, jestli by z toho něco nemohli zjistit. Třeba přijdou na to, kdo to udělal."
Clary si to od ní otupěle vzala. Když její ruce sevřely sáček, před očima se jí objevila runa - směsice linek a záhybů jí dávaly dohromady obrázek, který zmizel hned, když si dala sáček do kapsy bundy. Srdce jí bušilo. S tímhle nemůžu jít za Mlčenlivými bratry, pomyslela si. Ne, dokud neuvidím, k čemu ta runa je.
"Budeš mluvit s Magnusem?" zeptala se Catarina. "Řekni mu, že jsem tvojí mámě ukázala to, co chtěla vidět."
Clary automaticky přikývla, jako kdyby byla jenom loutka. Najednou všechno co chtěla, bylo dostat se pryč z místnosti se žlutým světlem, od pachu smrti a malého deformovaného těla, které pořád leželo na desce před ní. Pomyslela na svojí mámu, která každý rok na narozeniny Jonathana vzala krabičku s kadeří jeho vlasů a brečela nad ní kvůli synovi, kterého mohla mít. Nezasloužila si, aby byla její vzpomínka na něj nahrazena tímhle. Nemyslím si, že bylo tohle zrovna to, co chtěla vidět, pomyslela si Clary. Nejspíš uviděla něco, o čem si myslela, že je to nemožné. Ale "Jasně," bylo všechno, co řekla. "Vyřídím mu to."
...
Bar Alto byl hodně výstřední podnik, který se nacházel částečně pod nadjezdem dálnice z Brooklynu a Queensu do Greenpointu. Ale každou sobotu se tu pořádaly večery pro všechny věkové kategorie, a jelikož se Erik přátelil s majitelem, tak nechali Simonovu kapelu hrát tady skoro každou sobotu bez ohledu na skutečnost, že se neustále přejmenovávali, takže nemohli počítat s tím, že by přitáhli dav svých fanoušků. Kyle i ostatní členové jejich kapely už byli na pódiu. Ladili nástroje a dělali poslední kontroly. Rozhodli se zahrát svoje starší písničky. Kyle měl zpívat vokály. Rychle se naučil texty a dohromady jim to znělo skvěle. Simon souhlasil s tím, že zůstane v zákulisí, dokud nezačne představení, což trošku zmírnilo Kylovu nervozitu. Simon přecházel za zaprášeným sametovým závěsem v zadní části jeviště a snažil se poznat někoho venku. Interiér baru byl kdysi stylový se stěnami i stropem barvy cínu. Připomínal staré bary za inkvizice. Za barem byly vystavené sklenice ve stylu art deco. Teď to připomínalo jenom špinavý pajzl se skvrnami od kouře na zdech. Podlaha byla pokrytá pilinami, které se lepily do chuchvalců od piva a dalších věcí. Na druhou stranu byly stoly, které lemovaly stěny, z většiny plné. Simon viděl Isabelu, která seděla sama u stolu. Měla na sobě krátké stříbrné šaty s oky, které připomínaly drátěnou košili, a boty s kterými zabíjela démony. Vlasy měla stažené do rozcuchaného drdolu, ve kterém měla zasunuté stříbrné hůlky. Simon věděl, že každá z těchhle hůlek je ostrá jako břitva a že je schopná přeříznout kost i kov. Rty měla namalované jasně červenou rtěnkou, která připomínala čerstvou krev.
Seber se, napomenul se Simon. Přestaň myslet na krev.
U dalších stolů byly další přátelé kapely. Blythe a Kate, přítelkyně Kirka a Matta, spolu seděly u stolu a jedly talíř plný bledě vypadajících nachos. U dalších stolů v místnosti seděly Erikovi přítelkyně a většina z jeho přátel ze školy, takže místo vypadalo najednou celkem plné. Úplně v rohu, dál od ostatních, seděla sama u stolu Maureen, Simonova jediná fanynka - malá blonďatá dívka, která o sobě říkala, že je jí šestnáct. Simon ale usoudil, že jí nebude víc, než čtrnáct. Uviděla ho, jak prostrkuje hlavu závěsem. Usmála se na něj a energicky mu zamávala.
Simon rychle zatáhnul hlavu zpátky jako želva, která se schovává do krunýře a zatáhnul za sebou závěs.
"Hej," řekl Jace, který seděl na převráceném repráku a díval se na do svého mobilu, "chceš vidět fotku Aleca a Magnuse v Berlíně?"
"Ani ne," řekl Simon.
"Magnus má na sobě kožené kalhoty."
"Pořád jsi mě nepřesvědčil."
Jace si strčil telefon do kapsy a podíval se s otázkou v očích na Simona. "Jsi v pohodě?"
"Jo," řekl Simon. Jenže nebyl. Měl závratě a chtělo se mu zvracet. Byl napjatý a plný obav z toho, co se stane v noci. A moc mu v tom nepomohlo ani to, že se nekrmil. S tím se ale bude muset brzy vypořádat. Přál si, aby tu byla Clary, ale věděl, že nemohla přijít. Musela se postarat o nějaké svatební povinnosti. Řekla mu už dávno, že to na tenhle koncert nestihne. Než sem přišli, řekl to Jaceovi. Jace vypadal, že se mu ulevilo, ale zároveň byl i zklamaný. Sledovat tu souhru emocí na jeho tváři bylo impozantní.
"Hej vy tam," řekl Kyle a vykoukl za oponu. "Už jsme skoro připravení." Pozorně se podíval na Simona. "Jsi si tím jistý?"
Simon se podíval z Kyla na Jace. "Víte, že jste úplně sladění?"
Podívali se jeden na druhého a pak na sebe. Oba měli na sobě džíny a tričko s dlouhým rukávem. Jace zatahal s mírnými rozpaky za tričko lemu. "Půjčil jsem si to od Kyla. Moje košile už byla fakt špinavá."
"Páni. Půjčujete si navzájem šaty. To už jsou z vás skoro nejlepší přátelé."
"Cítíš se odstrčený?" zeptal se Kyle. "Předpokládám, že teď po mě taky budeš chtít půjčit černé tričko, viď."
Simon neřekl to, co bylo zřejmé. Že on by se nevešel do ničeho, co sedlo Kylovi nebo Jaceovi. Byl na to moc vyhublý. "Hlavně že máme každý ještě svoje vlastní kalhoty."
"Vidím, že jsem přišel zrovna ve chvíli, kdy mezi sebou vedete fascinující rozhovory." Erik vykoukl za oponou. "Tak pojďte. Musíme začít."
Když Kyle a Simon zamířili na jeviště, Jace vstal. Těsně pod lemem jeho půjčeného trička mohl Simon vidět zářící okraj jeho dýky. "Zlomte vaz," řekl Jace se zlým úsměvem. "A já budu tady a budu doufat, že zlomím vaz někomu jinému."
...
Rafael měl přijít za soumraku, ale nechal je čekat skoro ještě tři hodiny po domluveném čase. Pak se náhle zjevil v knihovně Ústavu.
Upírská politika, pomyslel si Luke suše. Hlava New Yorského klanu přijde, když musí, protože ho volají Lovci stínů - ale nebude to brát jako předvolání a nepřijde včas. Lukas strávil několik posledních hodin čtením několika knih z knihovny, protože Marysa neměla zájem o to, vést s ním nějaký rozhovor. Většinu času strávila u okna, pila červené víno z broušené křišťálové skleničky a dívala se na provoz na York Avenue.
Otočila se, když se objevil Rafael. Působil ve tmě jako kresba bílou křídou. Nejdřív ze tmy vystoupily jeho bledé tváře a ruce. Pak teprve uviděli jeho oblečení a vlasy. Nakonec stanul před nimi a vypadal jako duch. Podíval se na Marysu, která k němu spěchala a řekl: "To tys mě volala, Lovkyně stínů?" Otočil se a pohledem spočinul na Lukovi. "A vidím, že tu máš sebou i vlkodlaka. Byl jsem předvolán před Radu?"
"Ne tak úplně." Marysa položila skleničku na stolek. "Slyšel jsi o nedávných úmrtích, Rafaeli? O mrtvých tělech Lovců stínů, které jsme našli?"
Rafael významně zvedl obočí. "Jo, slyšel. Nemyslím si, že bych si toho mohl nevšimnout. Tohle nemá ale nic společného s mým klanem."
"Jedno tělo bylo nalezené na území čarodějů, jedno na území vlkodlaků a jedno na území feyů," řekl Luke. "Dovedu si představit, že je teď na řadě tvoje území. Zdá se, že se někdo snaží znepřátelit Podsvěťany. Jsem tu z mé dobré vůle. Chci abys viděl, že nevěřím tomu, že bys za to byl zodpovědný, Rafaeli."
"Tak to se mi ulevilo," řekl Rafael, ale jeho oči byly tmavé a ostražité. "Proč by tu měl být nějaký náznak toho, že bych to mohl mít na svědomí?"
"Jeden z mrtvých nám řekl, kdo ho napadl," řekla Marysa opatrně. "Předtím než umřel nám prozradil, že to udělala Camille."
"Camille." Rafaelův hlas byl ostražitý, ale než se na jeho obličeji znovu objevila nezaujatost, přelétl mu přes něj šokovaný výraz. "Ale to není možné."
"Proč to není možné, Rafaeli?" zeptal se Lukas. "Ona je přece hlavou vašeho klanu. Je velmi mocná a nemilosrdná. A navíc se zdá, že zmizela. Ani nepřišla do Idris, aby s tebou bojovala ve válce. Nikdy se neúčastnila dohod nových smluv. Žádný Lovec stínů jí už měsíce neviděl nebo o ní neslyšel, až teď."
Rafael nic neřekl.
"Něco se tu děje," řekla Marysa. "Chtěli jsme ti dát šanci vysvětlit nám to předtím, než to řekneme Claveům. Projev naší dobré vůle."
"Jasně," řekl Rafael. "Parádní projev dobré vůle."
"Rafaeli," řekl Lukas ne nepříjemně. "Nemusíš jí chránit. Jestli ti na ní záleží-"
"Záleží?" Rafael se otočil stranou a odplivl si, což stačilo jako projekce jeho citů. Nebylo třeba slov. "Nenávidím jí. Pohrdám jí. Každý večer když vstávám, přeju si, aby umřela."
"Ach," řekla Marysa jemně. "Tak potom-"
"Celá léta nás vedla," řekl Rafael. "Byla hlava klanu, když jsem se stal upírem. To bylo před padesáti lety. Předtím přišla z Londýna. Byla v tomhle městě cizinec, ale díky svému nemilosrdnému chování vzrostla její moc na Manhattanu a ona se během několika měsíců stala hlavou klanu. Loni jsem se stal jejím druhým nejvyšším upírem. Pak jsem před několika měsíci zjistil, že zabíjí lidi. Zabíjela je pro zábavu, a aby mohla pít jejich krev. Porušila Zákon. To se někdy stává. Upíři prostě někdy vraždí a neexistuje nic, co by je dokázalo zastavit. Ale ten, kdo se stane hlavou klanu - měl by být lepší než ona." Odmlčel se. Jeho tmavé oči vypadaly zasněně, jako kdyby se ztratil ve svých vzpomínkách. "Nejsme jako vlci - divoši. Nezabíjíme naše vůdce proto, abychom zaujali jejich místo. Když zaútočí upír na upíra, je to ten nejhorší ze zločinů. I v případě, že ten upír porušil nějaký zákon. A Camille má hodně spojenců, hodně následovníků. Nemohl jsem riskovat to, že zapříčiním její konec. Místo toho jsem za ní šel a řekl jí, že nás musí opustit, jinak půjdu za Clavy. Nechtěl jsem to udělat. Samozřejmě, že ne. Věděl jsem, že kdyby se na to přišlo, přineslo by to na mě hněv celého klanu. Nedůvěřovali by mi. Vyslýchali by mě. Utrhli bychom si ostudu a příšerné ponížení před ostatními klany."
Marysa vydala netrpělivý zvuk. "Jsou důležitější věci, než je ztráta tváře."
"Když jsi upír, může to pro tebe znamenat rozdíl mezi životem a smrtí." Rafael se odmlčel. "Sázel jsem na to, že mi uvěří. Šel jsem do toho po hlavě a ona mi na to skočila. Souhlasila, že odejde. Poslal jsem jí pryč, ale nechala mi tu nevyřešenou věc. Nemohl jsem zaujmout její místo, protože se ho dosud nevzdala. A já jsem nedokázal ostatním objasnit její odchod bez toho, abych odhalil, co udělala. Omluvil jsem její dlouhou nepřítomnost tím, že je na cestách. Potulování není u našeho druhu moc časté, ale tu a tam se objevuje. Když žiješ věčně, může se pro tebe zůstávání na jednom a tom samém místě jevit po mnoha a mnoha letech jako nudné vězení."
"A jak dlouho sis myslel, že tuhle šarádu dokážeš udržet?" zeptal se Lukas.
"Tak dlouho jak to jen bude možné," řekl Rafael. "Až do teď, jak se zdá." Odvrátil od nich pohled. Šel k oknu a podíval se do noci venku.
Luke se opřel o jednu skříň. Trošku ho pobavilo, když zjistil, že je v sekci mezi měniči podob, které byly plné témat o vlkodlacích, nagách, kitsunů a selkií. "Možná by tě mohlo zajímat, že ona říkala trošku jiný příběh, než ty," řekl a vynechal zmínku o tom, komu to ve skutečnosti řekla.
"Myslel jsem, že odešla z města."
"Možná jo, ale vrátila se," řekla Marysa. "A zdá se, že už jí dál nestačí jenom lidská krev."
"Nevím, co bych na to řekl," řekl Rafael. "Snažil jsem se ochránit svůj klan. V případě, že mě kvůli tomu zákon musí potrestat, pak jsem připravený přijmout trest."
"Nechceme tě nijak trestat, Rafaeli," řekl Luke. "Ne, pokud neodmítneš s námi spolupracovat."
"Rádi bychom chytili Camille. Živou," řekla Marysa. "Chceme jí položit pár otázek. Potřebujeme vědět, proč zabila toho Lovce stínů - a taky ty před ním."
"Pokud vážně chcete tohohle dosáhnout, doufám, že máte vážně dobrý plán." V hlase Rafaela byla směsice pohrdání a pobavení.
"Camille je hodně prohnaná i na náš druh. A my jsme vážně hodně vychytralí."
"Mám plán,"řekl Luke. "Zahrnuje taky Světlomilce. Simona Lewise."
Rafael se zašklebil. "Nesnáším ho," řekl. "Raději bych nebyl součástí plánu, který se spoléhá na jeho účast v něm."
"Fajn," řekl Luke, "pak tohle pro tebe nebude až tak špatné."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wessin Wessin | 1. září 2011 v 23:43 | Reagovat

wow Ďakujem a teším sa na pokračovanie ;)

2 Łucííí Łucííí | E-mail | 2. září 2011 v 7:04 | Reagovat

páni...skvělá kapitolka...:D...děkuu moc za překlad...:D

3 Marti Marti | Web | 2. září 2011 v 9:05 | Reagovat

Dneska vám sem hodim další kapču.. ;-)

4 Nikuš Nikuš | 2. září 2011 v 9:37 | Reagovat

úžasnej překla, díky :-)

5 Cava Cava | 2. září 2011 v 10:05 | Reagovat

diky moc! :-)

6 Rosette Rosette | Web | 2. září 2011 v 14:15 | Reagovat

Super... fakticky seš úžasná. Moc děkuju. :-)

7 Saba Saba | 2. září 2011 v 14:20 | Reagovat

uzasne, moc diky...uz se tesim na dalsi :)

8 Lenička Lenička | 2. září 2011 v 15:48 | Reagovat

SUPER DÍKY:)

9 Łucííí Łucííí | E-mail | 2. září 2011 v 17:11 | Reagovat

uuuuuuuuuu...já se tak těšim na tu kapču...doufám že to Simonovy vyjde...:D :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama