City of Fallen Angels - 11.kapitola

6. září 2011 v 22:50 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 11
NÁŠ DRUH


Démon se vrhl na Clary. V tu chvíli přestala křičet a vrhla se na zem pod oltář - byl to dokonalý úhybný manévr a na jeden bizardní moment si přála, aby tam byl Jace a viděl jí. Dopadla na zem do dřepu. Pak - jako kdyby něco zasáhlo pevný oltář - se kámen zachvěl.
Kostelem se rozeznělo vytí. Clary se vyškrábala na kolena a podívala se přes okraj oltáře. Démon nebyl tak obrovský, jak si nejdřív myslela. Byl velký spíš jako lednička s třemi hlavami na kymácejících se krcích. Byly slepé s obrovskými čelistmi, z nichž na zem dopadaly nazelenalé sliny. Zdálo se, že démon hlavu nejvíc vlevo otáčí směrem k oltáři, kde se schovávala. Zatřásl s ní dopředu a dozadu, jako kdyby se jí snažil vyčistit.
Clary rychle vzhlédla. Postavy v teplákových soupravách tam pořád byli. Žádný z nich se ani nepohnul. Zdálo se, že budou nezaujatě sledovat jejich malé dostaveníčko. Otočila se a podívala se za ní. Zdálo se ale, že kromě dveří, kterými přišla, už tam žádné další východy nebyly. Démon jí blokoval jedinou únikovou cestu. Uvědomila si, že ztrácí drahocenné vteřiny. Vydrápala se na nohy a sáhla po athame. Strhla ho z oltáře a rychle se zase přikrčila dolů. Démon na ní znovu zaútočil. Přetočila se na stranu, kde měl kymácející se krk. Z úst měl vysunutý velký černý jazyk, kterým máchal. Hledal jí. Vylezla na oltář a s výkřikem zasekla athame do zvířecího krku. Pak ho vytrhla a šla mu rychle z cesty.
Monstrum zakřičelo. Hlava se mu zvrátila dozadu a z rány, kterou mu zasadils, začala prýštit černá krev. Ale nebyl to smrtící úder. Clary sledovala, jak se rána pomalu hojila. Démonovo načernalé zelené maso začalo srůstat, jako kdyby mu ránu někdo šil nití.
Srdce té obludy. Samozřejmě. Důvod, proč Lovci stínů používali zbraně s runami byl ten, že bránily démonům vyléčit se.
Sáhla po stéle, kterou měla u pasu a prudce jí vytrhla, když na ní démon znovu zaútočil. Uskočila stranou a bolestně se skutálela po schodech, dokud se neocitla u prvních řádků lavic. Démon se otočil a vydal se dolů za ní. Pohyboval se trochu nemotorně. Uvědomila si, že pořád drží dýku a stélu -ve skutečnosti se o dýku pořezala, když se kutálela ze schodů a teď jí krev rychle začala prosakovat skrz bundu. Přendala si dýku do levé ruky a stélu do pravé. Zoufale načmárala rychle na rukojeť dýky runy, které jí propůjčovaly andělskou sílu.
Clary zvedla hlavu. Démon byl skoro u ní. Jeho tři hlavy s otevřenými ústy se k ní natahovaly. Donutila se zvednout na nohy. Natáhla ruku a hodila nožem po démonovi tak silně, jak dokázala. K jejímu velkému překvapení se trefila přímo doprostřed jeho hlavy. Nůž se zanořil do lebky až po rukojeť. Nakonec mu hlava pukla a démon zakřičel - srdce Clary poskočilo. Pak mu prostě upadla a s odporným žuchnutím dopadla na zem. Démon se pohnul a zamířil ke Clary. Za sebou táhnul svojí mrtvou hlavu, která mu bezvládně visela na krku.
Ze shora Clary uslyšela zvuk mnoha kroků. Vzhlédla. Postavy v teplákových soupravách byli pryč. Ten pohled nebyl moc uklidňující. Srdce jí v hrudi divoce bušilo. Otočila se a rozběhla se k hlavnímu vchodu. Démon byl ale rychlejší, než ona. Se zavrčením z vynaloženého úsilí se protlačil před ní a zastavil se až před dveřmi. Tím jí zablokoval cestu ven. Pomalu se k ní začal přibližovat. Jeho dvě zbylé hlavy, které vydávaly syčivý zvuk, se zvedly a pomalu se k ní začaly natahovat, aby na ní mohly zaútočit -
Najednou se mihl vzduchem stříbrnozlatý plamen. Démon otočil hlavu. Syčení se změnilo v jekot, ale bylo příliš pozdě - stříbrná věc, která démona pevně omotávala- sebou prudce trhla a jeho zbývající dvě hlavy se odkutálely pryč. Zanechaly za sebou spršku černé krve. Clary uskočila, když na ní dopadla černá tekutina a začala jí spalovat kůži. Sklonila hlavu, když se k ní pomalu naklánělo jeho bezhlavé tělo, ale ve chvíli bylo pryč. Během pádu démon zmizel. Byl vtažený zpátky do své domovské dimenze. Clary opatrně zvedla hlavu. Přední dveře kostela byly otevřené a ve vchodu stála Isabele v černých botách a šatech. V ruce měla elektronový bič. Pomalu si ho znovu obtáčela kolem zápěstí. Rozhlédla se po kostele a její tmavé obočí se zamračeně stáhlo. Když padl její pohled na Clary, usmála se.
"Sakra holka," řekla. "Do čeho ses to zase dostala?"
...
Dotek upírských sluhů na Simonově kůži byl chladný a lehký, jako dotek ledových motýlích křídel. Trošku se otřásl, když mu jejich vrásčitými prsty rozvazovaly pásku, kterou měl kolem hlavy. Pak udělali krok zpět, uklonili se a odešli. Rozhlédl se a zamrkal. Před chvílí stál na slunci na rohu Sedmdesáté osmé a Druhé. Usoudil, že je to dost daleko od Ústavu na to, aby tím vzbudil Camillino podezření. Teď byl ve spoře osvětlené celkem velké místnosti s hladkou mramorovou podlahou a elegantními mramorovými sloupy, které držely vysoký strop. Podél levé zdi byla řada prosklených skříní. Na každé byla mosazná deska s nápisem POKLADNA. Další mosazná deska s nápisem DOUGLASOVA NÁRODNÍ BANKA byla umístěná na zdi. Podlahu a přepážky -kde lidé dřív vypisovali svoje šeky a brali si stvrzenky z provedených transakcí- pokrývala silná vrstva prachu. Okovaná lampa, která visela ze stropu, byla pokrytá měděnkou.
Ve středu místnosti bylo vysoké křeslo, na kterém seděla Camille. Její stříbrnoblonďaté vlasy byly rozpuštěné a v pramenech jí padaly na ramena. Její krásná tvář nebyla pokrytá make-upem, ale její rty byly stále sytě červené. V šeru banky to byla jediná barva, kterou Simon mohl rozeznat.
"Za normálních okolností bych nesouhlasila se setkáním během dne, Světlomilče," řekla. "Ale protože jsi to ty, udělala jsem vyjímku."
"Děkuju." Všiml si, že v místnosti už nebylo žádné další křeslo, kam by si mohl sednout a tak pokračoval v rozpačitém stání. Pokud by jeho srdce pořád bilo, pomyslel si, teď by nejspíš bušilo jako o závod. Když souhlasil, že pomůže Konklávě, skoro zapomněl, jaký měl vlastně z Camille strach. Možná, že to nebylo zrovna logické - co by mu asi tak mohla udělat?- ale bylo to tak.
"Myslím, že tohle znamená, že přijímáš mou nabídku," řekla Camille. "A že s ní souhlasíš."
"Proč si myslíš, že s ní souhlasím?" řekl Simon a doufal, že neprokoukne jeho záměr touhle hloupou otázkou jenom získat čas navíc.
Vypadala trochu netrpělivě. "Stěží bys mi přišel říct osobně, že ses rozhodl mě odmítnout. Bál by ses mého vzteku."
"Měl bych se bát vašeho vzteku?"
Camille se opřela o opěradlo křesla a usmála se. Křeslo bylo moderní a luxusní na rozdíl od všeho ostatního v opuštěné bance. Pravděpodobně nepocházelo odtud. Nejspíš ho sem dotáhli Camilliny služebníci, kteří stáli po jejích stranách jako tiché sochy. "Mnoho upírů by mělo," řekla. "Ale ty k tomu nemáš důvod. Líbíš se mi. I když jsi čekal až na poslední chvíli, abys mě kontaktoval, cítím, žes udělal správné rozhodnutí."
V tu chvíli začal Simonův telefon naléhavě vibrovat. Nadskočil. Po zádech mu stékal studený pramínek potu. Pak rychle vyndal mobil z kapsy u saka. "Promiňte," řekl, zatímco ho otevíral. "Telefon."
Camille vypadala vyděšeně. "Nezvedej to."
Simon začal zvedat mobil k uchu. Během toho se mu podařilo několikrát zmáčknout tlačítko fotoaparátu. "Bude to jen sekunda."
"Simone."
Zmáčknul tlačítko odeslat a pak rychle zavřel telefon. "Omlouvám se. Nemyslel jsem."
Camille se hrudník zvedal a zase klesal vztekem a to navzdory skutečnosti, že vlastně nedýchala. "Žádám od tebe větší respekt. Takový, jaký ke mně mají moji služebníci," zasyčela. "Už to nikdy znovu neuděláš, nebo-"
"Nebo co?" řekl Simon. "Nemůžeš mi ublížit víc, než kdokoliv jiný. A navíc jsi i řekla, že nebudu tvůj sluha. Řeklas mi, že budu tvůj partner." Odmlčel se a nechal do svého hlasu proniknout arogantní tón. "Možná bych měl přehodnotit přijetí tvé nabídky."
Camilliny oči potemněly. "Ach proboha. Takový hlupák nejsi."
"Jak to, že dokážeš říct to slovo?" zeptal se Simon.
Camille jemně zvedla obočí. "Jaké slovo? Jsi naštvaný, že jsem ti řekla hlupáku?"
"Ne. Teda ano, ale to není to, co jsem měl na mysli. Řekla jsi pro-" Zarazil se, když se jeho hlas zlomil. Pořád nemohl vyslovit Bůh.
"Protože v něj nevěřím hlupáčku," řekla Camille. "Ale ty pořád jo." Naklonila hlavu na stranu, způsobem, jakým to dělá pták, který se dívá na červa na silnici a zvažuje, jestli ho má sníst. "Myslím, že je na čase složit krevní přísahu."
"Ehm ... krevní přísahu?" Simon přemýšlel, jestli slyšel správně.
"Zapomněla jsem, že jsou tvé znalosti o zvyklostech našeho druhu tak omezené." Camille zavrtěla svojí stříbrnou hlavou. "Teď mi složíš přísahu. Krevní přísahu. Ta mi zaručí tvoji loajalitu a zabrání ti mě v budoucnosti neposlechnout. Považuj to za druh ... předmanželské smlouvy." Usmála se na něj a on uviděl její špičáky. "Začněme." Panovačně luskla prsty a její posluhovači se k ní rozběhli. Šedé hlavy měli skloněné. První jí podal něco, co vypadalo jako starodávné skleněné pero. Typ, který musíte držet a pustit, když ho chcete naplnit inkoustem. "Budeš se muset říznout a nabrat do něj svojí krev," řekla Camille. "Normálně bych to udělala sama, ale tvoje značka mi v tom brání. Proto musíme improvizovat."
Simon zaváhal. Tohle bylo zlé. Hodně zlé. Věděl toho dost o nadpřirozeném světě na to, aby znal rozsah přísahy Podsvěťanů. Nebyly to jenom plané sliby, které mohly být kdykoliv porušeny. Skutečně byly závazné. Něco jako virtuální pouta. Kdyby vážně složil tuhle přísahu, musel by být vážně ke Camille loajální. Možná navždy.
"Tak do toho," řekla Camille. Do jejího hlasu se vkrádala netrpělivost. "Neloudej se."
Simon polkl. Udělal krok vpřed, a pak další. Sluha si stoupl před něj a tím mu zablokoval cestu. Podával Simonovi nůž - nebezpečně vypadající dýku s jehlou místo čepele. Simon si ho vzal a přiložil ho ke svému zápěstí. Pak ho od zápěstí oddálil. "Víte," řekl, "já vážně nemám moc rád bolest. Nebo nože-"
"Udělej to," zavrčela Camille.
"Musí přece existovat nějaký jiný způsob."
Camille vstala ze židle a Simon viděl, že měla úplně vysunuté tesáky. Byla vážně rozzuřená. "Jestli nepřestaneš plýtvat mým časem-"
Ozvala se tichá exploze. Jako kdyby se něco zbořilo přímo uprostřed místnosti. Před nimi na protější zdi se objevil velký třpytivý kruh. Camille se k němu obrátila. Rty měla rozevřené v šoku, když rozpoznala, co to bylo. Simon věděl, že jí to došlo ve stejnou chvíli, jako jemu. Mohla to být jenom jedna věc.
Portál. A procházelo jím asi tucet Lovců stínů.
...
"Dobře," řekla Isabelle a rychlým pohybem odložila lékárničku. Byly v jednom z mnoha pokojů pro hosty v Ústavu. Byly určeny pro návštěvy Clavů. V každém z nich byla postel, prádelník a skříň a malá koupelna. A samozřejmě v každém z nich byla i lékárnička s obvazy, obklady a dokonce i s náhradní stélou. "Celkem dobře se hojíš, ale bude chvíli trvat, než se zbavíš nějakých modřin. A tohle" -přejela Clary po popáleninách na předloktí, kde ji zasáhla démonská krev- "nejspíš nezmizí dřív, než zítra. Když si pořádně odpočineš, zahojí se to rychleji."
"Dobře. Děkuju, Isabele." Clary se podívala dolů na své ruce. Ta pravá byla ovázaná a její košile byla ještě pořád roztrhaná a zkrvavená. Runy Izzy už ale zahojily ránu pod ní. Usoudila, že by to zvládla udělat i sama, ale bylo příjemné mít někoho, kdo se o ní staral a Izzy, i když to nebyla ta nejpříjemnější osoba, kterou Clary znala, dokázala být i šikovná a laskavá, když chtěla. "A díky za to, že ses ukázala a zachránila mi život před tou obludou-"
"Démon Hydra. Říkala jsem ti to. Mají sice hodně hlav, ale jsou hloupé. A ty sis s ní nevedla zle, než jsem se objevila. Líbilo se mi, cos udělala s tím athame. Na to, žes byla vystresovaná, to byl celkem dobrý nápad. Velká část toho být Lovcem stínů spočívá v tom naučit se, jak udělat do věcí díru." Isabele si sedla na postel vedle Clary a povzdechla si. "Měla bych se podívat, co se dá zjistit o kostele Talto, než se vrátí Konkláva. Možná nám to pomůže zjistit, co se děje. Ta věc s nemocnicí a dětmi-" Otřásla se. "Nelíbí se mi to."
Clary řekla Isabele proč byla v kostele a i o démonském dítěti v nemocnici, ale předstírala, že to byla ona, kdo měl podezření na něco nekalého a její mámu úplně vynechala z příběhu. Isabele vypadala, že jí bude zle, když jí popisovala dítě, které vypadalo normálně až na to, že mělo otevřené černé oči a malé drápy místo rukou.
"Myslím, že se snažili udělat další dítě, jako byl můj bratr. Nejspíš experimentovali s nějakou chudou ženou - civilem," řekla Clary. "Ale nemohla to unést, když se dítě narodilo a tak přišla o rozum. Já jen - kdo by mohl něco takového udělat? Jeden z následovníků Valentýna? Ti, kteří nebyli nikdy chyceni? Myslíš, že se snaží pokračovat v tom, co dělal on?"
"Možná. Nebo je tu nějaký démonský kult. Existuje jich spousta. I když si nedovedu představit, proč by chtěl někdo stvořit další takové tvory, jako byl Sebastian." Když vyslovila jeho jméno, vkradla se jí do hlasu nenávist.
"Jeho jméno bylo Jonathan-"
"Jonathan je Jaceovo jméno," řekla Isabele pevně. "Nebudu říkat nějakému monstru stejně, jako mému bratrovi. Vždycky to pro mě bude Sebastian."
Clary musela přiznat, že měla Isabele pravdu. Bylo pro ní příliš těžké myslet na něj, jako na Jonathana. Usoudila, že to nebylo fér, vůči skutečnému Sebastianovi. Jenže nikdo z nich ho skutečně nepoznal. Bylo lehčí dát obludnému synovi Valentýna cizí jméno, než mu říkat tím, které by ho poutalo víc k její rodině. K jejímu životu.
Isabele mluvila lehkým tónem, ale Clary mohla říct, že její mysl pracovala. Zvažovala různé možnosti. "No, jsem ráda, že jsi mi napsala. Z tvé zprávy mi došlo, že se děje něco divného a upřímně řečeno jsem se nudila. Všichni jsou pryč a dělají nějaké tajné věci pro Konklávu, ale já jsem nechtěla jít, protože je tam Simon a já ho teď nenávidím."
"Simon je s Konklávou?" Clary byla překvapená. Všimla si, že byl Ústav prázdný. Ještě prázdnější, než bylo obvyklé. Jace tam samozřejmě nebyl, ale ani nepředpokládala, že by mohl být - i když nevěděla proč. "Dneska ráno jsem s ním mluvila a nic mi o tom neřekl," dodala Clary.
Isabele pokrčila rameny. "Má to něco společného s upírskou politikou. To je všechno, co vím."
"Myslíš si, že je v pořádku?"
Isabele zněla podrážděně. "Už nepotřebuje, abys ho chránila, Clary. Má Kainovo znamení. Mohli by ho zabít, zastřelit, utopit, pobodat a byl by naprosto v pohodě." Upřela na Clary svůj tvrdý pohled. "Všimla jsem si, že ses mě nezeptala, proč nenávidím Simona," řekla. "Předpokládám, žes věděla o jeho dvojím chození, co?"
"Věděla," přiznala Clary. "Omlouvám se."
Isabele nad jejím přiznáním mávla rukou. "Jsi jeho nejlepší kamarádka. Bylo by divné, kdybys to nevěděla."
"Měla jsem ti to říct," řekla Clary. "Já jen - nikdy jsem neměla pocit, žes to se Simonem myslela nějak moc vážně, víš?"
Isabele se zamračila. "Nemyslela. Já jen - myslela jsem, že přinejmenším on to bude brát vážně. Kvůli tomu, že jsem byla mimo jeho ligu. Myslím, že jsem od něj očekávala něco lepšího, než od ostatních kluků."
"Možná," řekla Clary tiše. "Simon by neměl chodit s někým, kdo si myslí, že je mimo jeho ligu."
Isabele se na ní podívala a Clary cítila, jak jí polévá horko. "Omlouvám se. Vážně mi do vašeho vztahu nic není."
Isabele si začala kroutit svoje tmavé vlasy do uzlu. Někdy to dělala, když se cítila nervózně. "Ne, to není. Chci říct, klidně bych se tě mohla zeptat, proč jsi mi napsala, abych přišla do kostela a setkala se s tebou místo toho, abys to napsala Jaceovi. Jenže to neudělám. Nejsem hloupá. Vím, že se mezi vámi dvěma něco děje. Bez ohledu na to vaše vášnivé dostaveníčko v uličce." Podívala se zkoumavě na Clary. "Už jste spolu vy dva spali?"
Clary cítila, jak se jí hrne krev do obličeje. "Co - myslím tím ne, ale nevím, co to s tím má společného."
"Nic," řekla Isabele a svázala si zakroucené vlasy. "To byla jenom moje chlípná zvědavost. Co tě drží zpátky?"
"Isabele-" Clary pokrčila nohy a objala si rukama kolena. Povzdechl si. "Nic. Jen si dáváme na čas. Nikdy jsem - ty víš."
"Jace jo," řekla Isabele. "Myslím. Předpokládám, že jo. Nevím to jistě. Ale kdybys někdy něco potřebovala ..." Nechala větu nedokončenou.
"Něco potřebovala?"
"Ochranu. Vždyť víš. Měla bys být opatrná," řekla Isabele. Znělo to od ní tak prakticky, jako kdyby mluvila o nějakých extra tlačítkách. "Nejspíš si myslíš, že Andělé byli tak předvídaví, že nám vymysleli nějakou antikoncepční runu, ale musím tě zklamat."
"Samozřejmě, že budu opatrná," vyprskla Clary. Cítila, jak se jí tváře barví do červena. "A dost. Je to trapné."
"Jsou to prostě holčičí řeči," řekla Isabele. "Jen si myslíš, že je to trapné, protože tvůj jediný kamarád byl až do teď Simon. A s Jacem o tom nemůžeš mluvit. To by bylo teprve trapné."
"A Jace ti nic neřekl? O tom, co ho trápí?" zeptala se Clary tiše. "Přísaháš?"
"Ani nemusel," řekla Isabele. "To jak se chováš ty, a Jace, který vypadá, jako kdyby mu právě někdo umřel - nemohla jsem si nevšimnout, že něco není v pořádku. Měla jsi za mnou přijít dřív. Promluvit si."
"Je v pořádku?" zeptala se tiše Clary.
Isabele vstala z postele a podívala se na ní. "Ne," řekla. "Vůbec není v pořádku. A ty?"
Clary zavrtěla hlavou.
"Myslela jsem si to," řekla Isabele.
...
K Simonově překvapení se Camille po tom, co uviděla Lovce stínů, ani nesnažila udržet si chladnou hlavu. Zaječela a utíkala ke dveřím, jen aby se u nich s hrůzou zastavila, když si uvědomila, že je venku světlo a že kdyby utekla z banky, spálilo by jí. Vydechla a zády se přitiskla ke zdi. Vycenila zuby. Z krku se jí ozývalo tiché syčení.
Simon udělal krok zpátky ke Konklávě tvořené Lovci stínů, kteří se rozestoupili kolem něj. Všichni byli v černém a připomínali vražedné vrány. Simon uviděl Jace. Obličej měl bledý, jako vytesaný z bílého mramoru. Vrchol jeho čepele projela jedním lidským služebníkem, když kolem něj prošel, tak nedbale, jako když chodec rozplácne otravnou mouchu. Marysa vykročila dopředu. Její černé vlasy připomínaly Simonovi ty Isabeliny. Probodla dalšího krčícího se sluhu jemným pohybem svého andělského ostří a přešla ke Camille. Svou zářící čepel měla nataženou před sebou. Jace byl po jejím boku a další Lovec stínů - vysoký muž s černými runami, které se vinuly přes jeho předloktí jako vinná réva - kráčel po její druhé straně. Ostatní Lovci stínů se rozestoupili a pomalu prozkoumávali banku. Mávali s podivnými přístroji, které sloužili k tomu, aby zjistili případnou démonskou činnost. Ignorovali těla mrtvých lidských služebníků Camille, kteří leželi nehybně v kalužích krve. A Simona ignorovali taky. Ve skutečnosti mu věnovali stejnou pozornost, jako mramorovým sloupům v místnosti.
"Camille Belcourt," řekla Marysa. Její hlas se odrážel od mramorových stěn. "Porušila jste zákon a budete souzena podle Zákona. Vzdáte se a půjdete s námi nebo budete bojovat?"
Camille plakala. Ani se nesnažila skrýt slzy, které měly barvu krve. Barvily její bílý obličej červenými potůčky, když ze sebe vykoktala: "Walker - a můj Archer-"
Marysa vypadala zaskočeně. Otočila se k muži po své pravé straně. "Co to říká, Kadire?"
"Jsou to její lidští služebníci," odpověděl. "Myslím, že truchlí nad jejich smrtí."
Marysa lhostejně rozhodila rukama. "Je proti zákonu udělat služebníky z lidských bytostí."
"Vytvořila jsem je ještě předtím, než Podsvěťané uzákonili ty vaše prokleté zákony, ty děvko. Sloužili mi dvě stě let. Byli jako moje děti."
Marysa sevřela jílec svého andělského ostří. "Co ty víš o dětech?" zašeptala. "Co vůbec zná váš druh kromě ničení?"
Na Camillině uslzené tváři se objevil výraz triumfu. "Věděla jsem to," řekla. "Cokoliv řekneš, jakékoliv lži vyslovíš, nenávidíš náš druh. Nebo snad ne?"
Marysina tvář se stáhla zlostí. "Vezměte jí," řekla. "Odveďte jí do Svatyně."
Jace rychle přešel ke Camille a uchopil ji za jednu ruku. Kadir ji chytil za tu druhou. Společně ji spoutali.
"Camille Belcourt, jsi obviněna z vraždy lidí," odříkávala Marysa monotónně. "A z vraždy Lovců stínů. Budeš odvedena do Svatyně, kde tě vyslechneme. Trest za vraždu Lovců stínů je smrt, ale je možné, že pokud s námi budeš spolupracovat, tvůj život bude ušetřen. Chápeš?" zeptala se Marysa.
Camille vzdorovitě zavrtěla hlavou. "Existuje jen jeden muž, kterému odpovím," řekla. "Pokud ho ke mně nepřivedete, nic vám neřeknu. Můžete mě klidně zabít, ale nic ze mě nedostanete."
"Dobře," řekla Marysa. "Co je to za člověka?"
Camille vycenila tesáky. "Magnus Bane."
"Magnus Bane?" Marysa vypadala ohromeně. "Ten vysoký čaroděj z Brooklynu? Proč s ním chceš mluvit?"
"Odpovím mu na jeho otázky," zopakovala Camille. "Buď jemu, nebo nikomu."
A to bylo všechno. Pak už neřekla ani slovo. Když jí táhli Lovců stínů pryč, Simon se za ní díval. Necítil se tak, jak si původně myslel. Jako vítěz. Cítil se prázdně a bylo mu zle od žaludku. Podíval se na těla jejích mrtvých sluhů. Neměl je sice rád, ale ve skutečnosti nevěděl, co jsou zač. A svým způsobem možná ani nevěděl, kdo byla Camille. Každopádně byla pro Nephilimy monstrum. A možná, že ne jen kvůli tomu, že je zabíjela, ale možná jí vážně vnímali jako něco jiného. Prostrčili ji portálem. Jace se u něj zastavil a netrpělivě pokynul na Simona, aby ho následoval. "Jdeš nebo co?" zavolal na něj.
Cokoliv řekneš, jakékoliv lži vyslovíš, nenávidíš náš druh.
"Už jdu," řekl Simon a neochotně se vydal vpřed.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenide Lenide | 6. září 2011 v 23:29 | Reagovat

jeej, rovno celá kapitola, diiki :-)

2 Łucííí Łucííí | E-mail | 7. září 2011 v 5:57 | Reagovat

Good...podle mě to ale nebyla ta Camille...to by to pak bylo moc jednoduchý ne ???

3 Rosette Rosette | Web | 7. září 2011 v 7:00 | Reagovat

Děkujeme... :-)  Já si taky myslím, že to Camille nebyla. To by bylo moc lehký. Ale ten rozhovor mezi Isabele a Clary je dobrej. :-D

4 Cava Cava | 7. září 2011 v 10:19 | Reagovat

Diky moc! :-D

5 lucy lucy | 7. září 2011 v 15:43 | Reagovat

[2]: no tak podle mě jenom s někym spolupracovala :-? a taky je v tom podle mě sebastián,když se nenašlo jeho tělo :-x díky moc za překlad :-)a doufám že nemám pravdu a že sebastián fakt umřel :-D

6 Łucííí Łucííí | E-mail | 7. září 2011 v 15:53 | Reagovat

[5]: to je jasný že je *Sebik* naživu...ale jak to udělal to fakt netušim...a podle mě to Camille nebyla vůbec...

7 Barčus Barčus | 7. září 2011 v 16:08 | Reagovat

uáá, konečně magnus, tak to rychle další kapitolu!!! :D

8 Lenide Lenide | 7. září 2011 v 18:20 | Reagovat

koniec knihy bude zabijácky :-| :o)

9 Aila Aila | 7. září 2011 v 18:36 | Reagovat

Suprový. Kdypak bude další díl? :-D

10 Marti Marti | Web | 7. září 2011 v 18:58 | Reagovat

[9]: Dneska.. :-)

11 Barčus Barčus | 7. září 2011 v 19:49 | Reagovat

[10]: Bude celá? :) Jinak díky moc za užasnej překlad, nevim co by sme bez tebe dělali :)♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama