City of Fallen Angels - 12.kapitola 1/2

7. září 2011 v 20:55 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 12
SVATYNĚ


"Proč si myslíš, že chce Camille vidět Magnuse?" zeptal se Simon.
On a Jace stáli u zadní stěny Svatyně. Byl to velký pokoj, který byl spojený s Ústavem úzkou chodbou. Nebyla to sice součást Ústavu, ale nechali tuhle místnosti záměrně oddělenou, aby jí mohli používat jako vězení pro démony a upíry. Svatyně, informoval Jace Simona, vyšly z módy někdy v době, kdy bylo vynalezeno Projektování. Jednou za čas pro ní ale našli využití. Zdálo se, že tohle byla jedna z těch chvil.
Byla to velká kamenná místnost s obrovskými sloupy. Vchod do místnosti tvořily dvoukřídlé dveře z kamene. Vedl do chodby, která spojovala místnost s Ústavem. Obrovské rýhy na kamenné podlaze říkaly, že to, co tu během těch let bylo zavřené, bylo nejspíš odporné a - obrovské. Simon si nemohl pomoct a přemýšlel, v kolika obrovských místnostech plných sloupů za poslední dobu byl. Camille stála naproti jednomu z nich. Ruce měla za zády. Z obou stran u ní stáli Lovci stínů. Marysa přecházela sem a tam. Občas se o něčem poradila s Kadirem. Nejspíš se snažili vymyslet nějaký plán. V místnosti nebyla žádná okna -z pochopitelných důvodů- ale všude po stěnách byla rozmístěná magická světla, takže tu všechno mělo zvláštní bělavý nádech.
"Nevím," řekl Jace. "Možná chce od něj nějakou módní radu."
"Haha," řekl Simon. "Kdo je ten chlapík s tvojí mámou? Vypadá povědomě."
"To je Kadir," řekl Jace. "Nejspíš ses už setkal s jeho bratrem. Malikem. Zemřel při útoku na Valentýnovu loď. Kadir je druhý nejvýznamnější člověk v Konklávě. Hned po mámě. Hodně se na něj spoléhá."
Simon se díval, jak Kadir dal ruce Camille za záda, takže se dotkly pilíře vzadu. Připoutal jí zápěstí k sobě. Upírka vyjekla.
"Posvěcený kov," řekl Jace bez jediné emoce. "Pálí je."
Je, pomyslel si Simon. Myslel jsi tím "vás". "Jsem stejný jako ona. Nejsem jiný jen proto, že mě znáš." Camille kňučela bolestí. Kadir ustoupil. Jeho tvář vypadala netečně. Runy na jeho tmavé pleti pokrývaly celé jeho paže a krk. Obrátil se, aby něco řekl Maryse. Simon zachytil slova "Magnus" a "žhavé novinky".
Simon si vzpomněl na Maureen a zvedl se mu žaludek. "No," řekl a snažil se, aby to znělo lhostejně. "Myslím, že to znamená, že se Alec vrátí. To je super, ne?"
"Jasně." Jacův hlas byl bez života. Nevypadal moc dobře. Bělavé světlo v místnosti odhalovalo jeho vystouplé lícní kosti a ostrý profil. Vypadal, že hodně zhubnul. Jeho nehty byly okousané až do krve a pod očima měl temné stíny.
"Alespoň, že tvůj plán fungoval," dodal Simon. Snažil se tím vnést trošku nadšení do Jaceovi pochmurné nálady. Byl to jeho nápad, aby Simon vyfotil místo kam ho odvedou na mobil a poslal ho tajné radě, která nakonec vytvořila portál. "Byl to dobrý nápad."
"Věděl jsem, že to bude fungovat." Jace zněl, jako kdyby ho jeho kompliment spíš nudil. Podíval se na dvojité dveře vedoucí z Ústavu, které se najednou otevřely. Stála v nich Isabele. Černé vlasy měla rozevláté. Rozhlédla se po místnosti - Camille a ostatním Lovcům stínů věnovala strohý pohled - a vydala se směrem k Jaceovi a Simonovi. Její podpatky hlasitě klapaly na kamenné podlaze.
"Co to tu všichni melou o vytrhnutí Aleca a Magnuse z jejich dovolené?" zeptala se Isabele. "Mají vstupenky do opery!"
Isabele stála s rukama v bok, zatímco jí to Jace vysvětloval. Simona úplně ignorovala.
"Fajn," řekla, když skončil. "Ale stejně je to celé směšné. Jen se tím snaží získat čas. Co by asi tak ona chtěla říct Magnusovi?" Ohlédla se přes rameno na Camille, která už nebyla spoutaná, ale přivázaná ke sloupu dlouhým stříbrnozlatým řetízkem. Měla ho omotaný kolem celého těla, kolen a dokonce i kotníků. To jí drželo neschopnou pohybu. "Je to posvěcený kov?"
Jace přikývl. "Pouta jsou vytvořená tak, aby obepínala tvoje zápěstí, ale když se moc hýbeš ..." Udělal prskající zvuk. Simon si vzpomněl, jak si spálil ruku, když se dotkl Davidovi hvězdy ve své cele v Idris. Jak byla celá jeho kůže pokrytá krví a on musel bojovat s nutkáním jí ochutnat.
"No, když jste byli pryč a chytali upíry, já jsem byla zatím ve městě a porazila jsem démona Hydru," řekla Isabele. "S Clary."
Jace, který do teď projevoval jenom ten nejnutnější zájem o věci, které se děly kolem něj, sebou najednou trhnul. "S Clary? Tys jí sebou vzala na lovení démonů? Isabele-"
"Samozřejmě, že ne. Už s ním bojovala, když jsem se tam dostala."
"Ale jak jsi věděla, že-"
"Napsala mi zprávu," řekla Isabelle. "Tak jsem přišla." Prohlížela si své nehty, které byly jako vždycky perfektní.
"Napsala ti?" Jace chytil Isabele za zápěstí. "Je v pořádku? Je zraněná?"
Isabele se podívala dolů na jeho ruku, kterou jí svíral zápěstí. Pak pohlédla zpátky na jeho tvář. Simon nevěděl jistě, jestli jí ubližoval, ale její pohled se podobal broušenému sklu, stejně jako sarkasmus v jejím hlase. "Jo, je nahoře a nemá daleko k vykrvácení, ale napadlo mě, že ti to sem půjdu říct, protože já miluju napětí."
Jace -jako kdyby si najednou uvědomil co dělal- jí pustil. "Je tady?"
"Je nahoře," řekla Isabelle. "Odpočívá-"
Ale Jace už byl pryč. Utíkal ke vchodovým dveřím. Rozrazil je a zmizel v nich. Isabele, která se za ním dívala, jen zakroutila hlavou.
"Nemohla sis myslet, že udělá něco jiného," řekl Simon.
Chvíli nic neříkala. Přemýšlel, jestli ho bude vážně až po zbytek věčnosti ignorovat. "Já vím," řekla nakonec. "Jen bych ráda věděla, co se mezi nimi děje."
"Nejsem si jitý, jestli to vůbec vědí oni."
Isabele se starostlivě kousla do spodního rtu. Najednou vypadala velmi mladá, a na Isabele i neobvykle nekonfliktní. Něco se s ní jasně dělo. Simon tiše čekal, zatímco ona vypadala, že už dospěla k nějakému rozhodnutí. "Nechci být taková," řekla. "Tak pojď. Chci si s tebou promluvit." Ukázala hlavou ke dveřím vedoucím do Ústavu.
"Vážně?" Simon byl překvapený.
Otočila se a podívala se na něj. "Jo. Ale jenom teď. Nemůžu ti slíbit, jak dlouho to bude trvat."
Simon zvedl ruce. "Taky si chci s tebou promluvit, Iz. Ale nemůžu jít do Ústavu."
Mezi obočím se jí objevila vráska. "Proč?" Odmlčela se a podívala se od něj ke dveřím, pak na Camille a zase na něj. "Ach, jasně. Jak ses sem vlastně dostal?"
"Portálem," řekl Simon. "Ale Jace mi řekl, že jsou tu dveře, které vedou ven. Takže sem můžou upíři v noci chodit." Ukázal na úzké dveře ve stěně pár metrů do nich. Byly zabezpečené železnou závorou, jako kdyby už chvíli nebyly používané.
Isabele pokrčila rameny. "Fajn."
Závora vydala skřípavý zvuk, když jí odtáhnul. Prášil se z ní drobný červený prášek. Za dveřmi byla malá kamenná místnost, jako sakristie v kostele a další dveře, které s největší pravděpodobností vedly ven. Nebyla tu žádná okna, ale studený vzduch pronikal pod dveřmi, takže se Isabele v jejích šatech začala třást.
"Podívej se, Isabele," řekl Simon, když si uvědomil, že to břemeno začít tuhle konverzaci leželo na něm. "Vážně mě mrzí, co jsem udělal. Neexistuje pro to žádná omluva-"
"Ne, to neexistuje," řekla Isabelle. "A když už jsme u toho, můžeš mi říct, proč se poflakuješ s klukem, který udělal z Maiy vlkodlaka."
Simon jí řekl příběh, který mu vyprávěl Jordan. Snažil se při jeho líčení působit tak nestranně, jak to jenom šlo. Měl pocit, že je pro něj důležité vysvětlit Isabele, že nejdřív nevěděl, kdo Jordan byl a taky že lituje toho, co v minulosti udělal.
"Ne, že by to co udělal, bylo v pořádku," dodal. "Ale vždyť víš-" Všichni jsme někdy udělali něco špatného. Nemohl se ale přimět k tomu, aby jí řekl o Maureen. Ne teď.
"Já vím," řekla Isabele. "A taky už jsem slyšela o těch Vlčích strážcích. Jestli jsou ochotní mít ho mezi sebou jako jejich člena, pak nemůže být tak ztracený." Pozorně se podívala na Simona. "I když nechápu, proč potřebuješ někoho, aby tě chránil. Máš ..." Ukázala mu na čelo.
"Nemůžu prožít zbytek života tak, že všichni, kdo po mě jdou, skončí mrtví díky Kainovu znamení," řekl Simon. "Potřebuju vědět, kdo se mě snaží zabít. Jordan mi s tím pomáhá. A Jace taky."
"Vážně si myslíš, že ti Jordan pomáhá? Protože Clavové mají se Stráži nějakou dohodu. Mohli bychom ho nahradit někým jiným."
Simon zaváhal. "Jo," řekl. "Vážně si myslím, že mi pomáhá. A nemůžu se pořád spoléhat na Clavy."
"Fajn." Isabele se opřela zády o zeď. "Přemýšlel jsi někdy o tom, proč se tolik liším od mých bratrů?" zeptala se najednou. "Aleca a Jace myslím."
Simon zamrkal. "Chceš tím říct kromě toho, že jsi holka a oni ... nejsou?"
"Ne. Ne, ty idiote. Myslím tím, podívej se na ně dva. Nemají žádné problémy s tím zamilovat se. Oba jsou zamilovaní. Mají vztahy, které jsou osudové. Jsou už prostě hotoví. Podívej se na Jace. Miluje Clary tak - tak, jako nic jiného na světě. Alec to samé. A Max-" Zlomil se jí hlas. "Nevím, jaké to bylo pro něj. Ale každému věřil. A jak sis možná všimnul, já nevěřím nikomu."
"Lidi jsou různí," řekl Simon a snažil se pochopit to, co se mu snažila říct. "To neznamená, že jsou šťastnější, než ty-"
"Jasně, že jsou," řekla Isabele. "Myslím, že to nevíš, viď?" Vrhla na Simona tvrdý pohled. "Znáš moje rodiče."
"Moc dobře ne." Nikdy se moc nechtěli setkat s Isabeliným upírským přítelem, což moc nezlepšovalo jeho pocit, že je nejspíš poslední na seznamu nežádoucích nápadníků.
"No víš, oba dva byli v Kruhu. Ale vsadím se, žes nevěděl, že to byl všechno nápad mojí mámy. Můj táta nikdy nebyl moc nadšený Valentýnem a vším tím okolo. A pak, když se to všechno stalo a oni byli vyhnáni, uvědomili si, že si prakticky zničili život. Myslím, že jí z toho táta obviňoval. Ale už měli Aleca a mě čekali, tak zůstal. Myslím si ale, že původně chtěl od mámy odejít. A pak, když bylo Alecovi devět, našel si jinou."
"Páni," řekl Simon. "Tvůj táta podváděl tvojí mámu? To je - to je příšerné."
"Řekla mi to," odpověděla mu Isabele. "Bylo mi třináct. Řekla mi, že by ji opustil, ale že zjistila, že je těhotná -čekala Maxe- takže spolu zůstali a on se s tou ženou rozešel. Máma mi neřekla, kdo to byl. Jen mi řekla, že mužům nemůžu důvěřovat. A taky mi řekla, abych to nikomu neříkala."
"A udělala jsi to? Řekla jsi to někomu?"
"Až doteď ne."
Simon si představil mladší Isabele, jak drží tohle tajemství, které nemůže nikomu prozradit. Dokonce ani jejím bratrům. Věděla něco o své rodině, co nikdo jiný nevěděl. "Neměla ti říkat, abys to držela v tajnosti," řekl najednou naštvaně. "To nebylo fér."
"Možná," řekla Isabele. "Myslela jsem si, že jsem díky tomu zvláštní. Nepřemýšlela jsem o tom, jak by mě to mohlo změnit. Ale když se teď dívám, jak moji bratři rozdávají svoje srdce, myslím si jen : Vy to nevíte? Srdce jsou křehká. Dají se zlomit. A myslím si, že i když se zahojí, už nikdy nebudeš takový, jaký jsi byl dřív."
"Možná jsi pak lepší," řekl Simon. "Myslím tím, že já jsem lepší."
"Myslíš tím kvůli Clary," řekla Isabele. "Protože ti zlomila srdce."
"Jo. Na malé kousíčky. Víš, když dá někdo přednost vlastnímu bratrovi nad tebou, moc ti to sebevědomí nezvedne. Myslel jsem, že když si uvědomí, že jí to s Jacem nikdy nebude moct fungovat, vzdá to a vrátí se ke mně. Ale nakonec jsem přišel na to, že ona nikdy nepřestane Jace milovat, ať už jí to s ním bude klapat nebo ne. A věděl jsem, že byla se mnou jenom kvůli tomu, že nemohla být s ním. Došlo mi, že budu radši sám a tak jsem to ukončil."
"Nevěděl jsem, že ses s ní rozešel," řekla Isabele. "Předpokládala jsem, že ..."
"Že jsem neměl žádnou sebeúctu?" Simon se zašklebil.
"Myslela jsem, že Clary pořád miluješ," řekla Isabele. "A tak jsi to nemohl myslet vážně s nikým jiným."
"Jo a ty sis vybírala kluky, kteří to s tebou nikdy nemysleli vážně," řekl Simon. "Takže ty jsi to zase nemusela myslet vážně s nimi."
Isabele se zaleskly oči, když se na něj dívala, ale neřekla nic.
"Záleží mi na tobě," řekl Simon. "Vždycky mi na tobě záleželo."
Udělala krok směrem k němu. Stáli u sebe blízko. V téhle malé místnosti slyšel zvuk jejího dechu a slabý tep jejího srdce pod kůží. Voněla po šamponu, potu, gardéniích a krvi Lovců stínů. Při pomyšlení na krev si vzpomněl na Maureen. Jeho tělo se napjalo. Isabele si toho všimla -samozřejmě, že si toho všimla, byla to bojovnice a její smysly byly vyladěné i na ten nejmenší pohyb - a odtáhla se. Její výraz se zpřísnil. "Dobře," řekla. "No, jsem vážně ráda, že jsme si promluvili."
"Isabele-"
Ale už byla pryč. Šel za ní do svatyně, ale ona se pohybovala až moc rychle. Ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře sakristie, byla už v polovině místnosti. Vzdal to a sledoval, jak zmizela dvoukřídlými dveřmi do Ústavu. Věděl, že jí nemohl následovat.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 7. září 2011 v 20:56 | Reagovat

Druhá půlka kapitolky až zítra lidičky..

2 Lily Lily | 7. září 2011 v 21:36 | Reagovat

Děkuju!! Je to skvělé! Docela mi to zvedlo náladu po té tragédii s hokejisty. Moc se těším na zítřejší díl. :-)

3 viki viki | 7. září 2011 v 22:20 | Reagovat

Děkuji za překlad !

4 Lenide Lenide | 8. září 2011 v 1:05 | Reagovat

pekná polka :)

5 Łucííí Łucííí | E-mail | 8. září 2011 v 5:20 | Reagovat

good..si zlatíčko Marti...:D...skvělá kapitolka

6 Cava Cava | 8. září 2011 v 16:26 | Reagovat

jako vzdy, krasny preklad :-)

7 Lenička Lenička | 8. září 2011 v 20:23 | Reagovat

díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama