City of Fallen Angels - 16.kapitola 2/2

16. září 2011 v 21:58 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 16


...
Před dveřmi Jordanova bytu nebyl žádný vzkaz, dokonce ani pod jeho rohožkou s nápisem Vítejte a na první pohled nebylo nic divného ani uvnitř bytu. Zatímco Alec stál dole na stráži a Maia s Jordanem prohledávali Simonovi batoh v obýváku, Isabele stála ve dveřích do Simonova pokoje a mlčky se dívala na místo, kde několik posledních dní spal. Bylo to tu tak prázdné. Čtyři stěny bez jakékoliv dekorace, holá podlaha s jedinou matrací uprostřed a bílá deka složená na ní. Jediné okno tady mířilo ven na Avenue B.
Mohla slyšet město - město, ve kterém vyrostla a jehož zvuk jí vždycky obklopoval už od doby, kdy byla malé dítě. Ticho v Idris jí přišlo jako z jiného světa. Nebyly tam žádné zvuky autoalarmů, křičících lidí, sirén ambulance a hudby, která z New Yorku nikdy nezmizela. A to ani v noci. Ale teď, když tu stála a dívala se na Simonův pokoj, jí napadlo, jak opuštěně a vzdáleně ty zvuky zněly. Musel se tu cítit osamělý, když tu v noci ležel sám a díval se do stropu.
Nikdy nebyla v pokoji u něj doma. Ale podle všeho musely být jeho zdi pokryté plakáty kapel, pokoj plný sportovních trofejí, krabic her, které tolik miloval, hudebních nástrojů a knih - všech těch haraburdí normálního života. Nikdy za ním nepřišla a nepožádala ho, jestli by tam mohla zajít a on jí to nikdy nenavrhl. Byla vystrašená ze setkání s jeho matkou, z dělání čehokoliv co by mohlo znamenat nějaký větší závazek, než kterého byla schopná. Ale teď, při pohledu na tenhle prázdný pokoj a s pocitem obrovské temnoty ruchu města všude okolo, ucítila bodnutí strachu o Simona - ale také bodnutí lítosti.
Otočila se zpátky do bytu, ale zarazila se, když uslyšela tiché mumlání hlasů z obývacího pokoje. Poznala hlas Maiy. Nezněla naštvaně, což bylo samo o sobě překvapující vzhledem k tomu, jak moc nenáviděla Jordana. Nebo se tak alespoň tvářila.
"Nic," řekla. "Nějaké klíče, spoustu papírů s herními výsledky." Isabele se opřela o dveře. Uviděla Maiu, jak stála na jedné straně kuchyňské linky. Ruku měla položenou na zipu Simonova batohu. Jordan stál na druhé straně pultu a díval se na ní. Isabele si uvědomila, že se nedíval, co dělá - díval se na ní způsobem, jakým se kluci dívají na holky, které je fascinují každým jejich pohybem. "Podívám se mu do peněženky."
Jordan, který se převlékl z formálního oblečení do džínsů a kožené bundy, se zamračil. "Divné, že jí tu nechal. Můžu se podívat?" Natáhl se přes pult.
Maia sebou škubla a nechtěně pustila peněženku, která jí vyletěla z rukou.
"Já jsem ne ..." Jordan pomalu stáhnul ruku zpátky. "Omlouvám se."
Maia se zhluboka nadechla. "Podívej," řekla. "Mluvila jsem se Simonem. Vím, žes mě nechtěl přeměnit. Vím, že jsi nevěděl, co se děje. Vzpomínám si na to, jaké to bylo. Pamatuju si, jak jsem byla vystrašená."
Jordan pomalu a opatrně položil svoje ruce na stůl. Je to zvláštní, pomyslela si Isabele, sledovat někoho tak vysokého, jak se snažil vypadat malý a nicotný. "Měl jsem tam pro tebe být."
"Ale Strážce tě nenechal," řekla Maia. "A přiznejme si to, tys nevěděl nic o tom, jaké to je být vlkodlak. Oba bychom se tím potáceli jako se zavázanýma očima. Možná je nakonec lepší, žes tam nebyl. Mohla jsem utéct a najít pomoc. U Smečky."
"Nejdřív jsem doufal, že tě Strážce přivede k nám," zašeptal. "Tak bych tě mohl znovu vidět. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem sobec a že bych neměl doufat, aby ta nákaza přešla i na tebe. Věděl jsem, že je to šance padesát na padesát. Myslela jsem si, žes mohla být jedna z těch šťastných."
"No, nebyla jsem," řekla prostě. "A během let jsem z tebe v mojí hlavě udělala monstrum. Myslela jsem si, žes věděl, cos dělal, když si mě pokousal. Myslela jsem si, že to byla pomsta za to, že jsem se líbala s tím klukem. Tak jsem tě nenáviděla. A nenávidět tebe udělalo všechno jednodušší. Mohla jsem na někoho hodit vinu."
"Ale to je moje vina," řekl. "Měla bys mě z toho obviňovat."
Přejela prstem po stole a vyhnula se jeho pohledu. "Já tě z toho obviňuju. Ale ... už ne tak, jako dřív."
Jordan se odtáhl a zatahal se tvrdě za vlasy. "Neuplyne den, kdy nemyslím na to, co jsem udělal. Kousnul jsem tě. Změnil jsem tě. Udělal jsem z tebe to, co teď jsi. Vztáhl jsem na tebe ruku. Ublížil jsem ti. Jediné osobě, kterou jsem miloval víc, než cokoliv jiného na světě."
Maie se v očích zaleskly slzy. "Neříkej to. Tohle ničemu nepomůže. Nebo si myslíš, že jo?"
Isabele si hlasitě odkašlala a vstoupila do obýváku. "Tak. Našli jste něco?"
Maia se odvrátila a rychle zamrkala. Jordan svěsil ruce podél těla a řekl. "Ne. Zrovna jsme chtěli prohledat jeho peněženku." Zvedl jí z místa, kam jí Maia odhodila. "Tady." Hodil jí Isabele.
Chytila jí a trhnutím jí otevřela. Školní průkaz, řidičák města New York, trsátko na kytaru v přihrádce na kreditní karty. Desetidolarovka a nějaká stvrzenka. Její pohled ale upoutalo něco jiného. Vizitka, která byla nedbale zastrčená za fotkou Simona a Clary. Byl to ten typ obrázku, který můžete najít v levném rámečku na fotografie. Oba se smáli.
Isabele vytáhla vizitku a dívala se na ní. Leskla se. Byl to téměř abstraktní obrázek kytary, která proplouvala mraky. Bylo na ní jméno. Satrina Kendall. Manažerka kapel. Pod tím bylo telefonní číslo a adresa na Upper East Side. Isabele se zamračila. Něco, možná nějaká vzpomínka, se vynořovala v koutku její mysli.
Isabele přinesla vizitku k Jordanovi a Maie, kteří měli plné ruce práce s tím, nedívat se jeden na druhého. "Co si myslíte o tomhle?"
Před tím, než mohli odpovědět, dveře bytu se otevřely a dovnitř vešel mračící se Alec. "Našli jste něco? Já už stojím dole půl hodiny a nic mi nepříde ani zdaleka nebezpečné.Pokud tedy nepočítám alarmující počet New Yorských studentů, kteří poblily schody."
"Tady," řekla Isabele a dala vizitku svému bratrovi. "Podívej se na to. Nepřijde ti to nějak divné?"
"Chceš říct kromě toho, že by žádná manažerka kapel nemohla mít zájem o Lewisovu příšernou skupinu?" zeptal se Alec a vzal vizitku mezi dva dlouhé prsty. Mezi obočím se mu objevila vráska. "Satrina?"
"Něco ti to říká?" zeptala se Maia. Oči měla pořád červené, ale hlas měla pevný.
"Satrina je jedno ze sedmnácti jmen Lilith, matky všech démonů. Ona je důvodem, proč se říká čarodějům Děti Lilith," řekl Alec. "Protože ona zplodila démony a ti zase stvořili rasu čarodějů."
"A ty si pamatuješ všech sedmnáct jmen?" Jordan zněl pochybovačně.
Alec mu věnoval chladný pohled. "A ty snad ne?"
"Ach, sklapni, Alecu," řekla Isabele tónem, kterým mluvila jenom se svým bratrem. "Podívej, ne všichni mají tvojí paměť pro všechny ty nudný informace. Předpokládám, že už si asi nevzpomeneš na další jména Lilith, viď?"
S arogantním pohledem je začal odříkávat jako naučenou básničku. "Satrina. Lilith. Ita. Kali. Batna. Talto-"
"Talto!" vykřikla Isabele. "To je ono. Věděla jsem, že mi to něco říká. Věděla jsem, že je tu nějaké spojení!" Rychle jim řekla všechno o kostele Talto, o tom co v něm Clary našla a jak to souvisí s mrtvým dítětem, které bylo zároveň poloviční démon v nemocnici Beth Izrael.
"Přál bych si, abys mi o tom řekla už dřív," řekla Alec. "Ano, Talto je jenom další jméno pro Lilith. A Lilith byla vždycky spojovaná s dětmi. Byla to Adamova první manželka, ale utekla z Edenu, protože už jí nebavilo podřizovat se Adamovi a Bohovi. Bůh jí za její neposlušnost proklel. Legenda říká, že se znovu a znovu pokoušela o dítě, ale vždycky se jí narodilo mrtvé. Nakonec Bohu přísahala pomstu oslabením a vražděním lidských dětí. Dalo by se říct, že je to démonská bohyně mrtvých dětí."
"Ale tys řekl, že je to matka démonů," řekla Maia.
"Byla schopná je vytvořit rozptýlením její krve do země v místě, které se jmenovalo Edom," řekl Alec. "Protože je zrodila díky své nenávisti k Bohu a k lidem, tak se z nich stali démoni." Všichni na něj zírali, ale on jenom pokrčil rameny. "Je to jenom legenda."
"Všechny legendy jsou pravdivé," řekla Isabele. To byla podstata její víry, když byla ještě malá. Všichni Lovci stínů tomu věřili. Nebylo žádné jiné náboženství, žádná jiná pravda - a žádný mýtus nebyl nesmysl. "Ty to víš, Alecu."
"Jo a vím taky ještě něco jiného," řekl Alec a podal jí zpátky vizitku. "To telefonní číslo a adresa jsou bláboly. V žádném případě nejsou pravé."
"Možná," řekla Isabele a strčila si jí do kapsy. "Jenže nevíme, kde jinde začít hledat. Takže proč nezačít tam?"
...
Simon jenom zíral. Tělo plavající v rakvi -Sebastianovo tělo- se nehýbalo a nezdálo se, že by byl naživu. A navíc nedýchal. Ale jasně nebyl úplně mrtvý. Byly to dva měsíce. Kdyby byl vážně mrtvý, Simon si byl jistý, že by bylo jeho tělo v mnohem horším stavu, než bylo teď. Bylo bílé jako mramor a jedna jeho ruka byla ovázaná. Neměl na sobě žádnou runu. Vypadalo to, jako kdyby spal. Oči měl zavřené a ruce měl volně položené podél těla. Jen to, že jeho hruď nestoupala a neklesala naznačovalo, že je tady něco špatně.
"Ale," řekl Simon a věděl, že zněl směšně, "on je mrtvý. Jace ho zabil."
Lilith položila svojí bílou ruku na rakev. "Jonathan," řekla a Simon si vzpomněl, že to bylo ve skutečnosti jeho jméno. Její hlas byl zvláštně něžný. Vyslovila ho, jako kdyby zpívala malému dítěti. "Je krásný, že?"
"Hm," řekl Simon a díval se s odporem na stvoření uvnitř rakve. Na muže, který zavraždil devítiletého Maxe Lightwooda. Zvíře, které zabilo Hodge. Pokusil se je zabít všechny. "Vážně. Není to můj typ."
"Jonathan je unikátní," řekla. "Je to jediný Lovec stínů, kterého znám, který je z větší části démon. To ho dělá velmi mocným."
"Je mrtvý," řekl Simon. Měl pocit, že to bylo důležité připomenout, i když se nezdálo, že by to Lilith hodlala pochopit.
Dívala se na Sebastina a mračila se. "Je to pravda. Jace Lightwood se za něj proplížil a bodl ho do zad. Přímo do srdce."
"Jak to-"
"Byla jsem v Idris," řekla Lilith. "Když Valentýn otevřel dveře do světa démonů, prošla jsem jimi. Ne, bojovat v jeho hloupé bitvě. Spíš ze zvědavosti, než z nějakého jiného důvodu. Valentýn byl prostě jenom arogantní-" Odmlčela se a pokrčila rameny. "Nebe ho za to potrestalo. Samozřejmě. Viděla jsem, jak ho obětovali. Viděla jsem sestoupit Anděla a i to, jak ho spálil. Taky jsem viděla vzkříšení. Jsem nejstarší z démonů a znám staré zákony. Život za život. Rozběhla jsem se k Jonathanovi. Bylo ale příliš pozdě. Jeho lidská část zemřela. Srdce mu přestalo bít a jeho plíce vypověděly službu. Staré zákony nestačily. Snažila jsem se ho oživit. Byl ale příliš daleko. Všechno, co jsem mohla udělat, bylo tohle. Zachovat ho pro tuhle chvíli."
Simona napadlo, co by se stalo, kdyby se teď rozběhl - proklouznul by kolem té šílené démonky a vrhl se ze střechy budovy dolů. Žádný živý tvor mu nemohl ublížit. To měla na svědomí runa. Ale pochyboval, jestli by ho jeho moc ochránila i před pádem na zem. I přesto, že byl upír : Kdyby spadl dolů čtyřicet pater a zlomil si všechny kosti v těle, vyléčil by se z toho? Těžce polkl a zjistil, že se na něj Lilith dívá a tváří se pobaveně.
"Nechceš vědět," řekla svým chladným, svůdným hlasem, "co jsem myslela touhle chvílí?" Než mohl odpovědět, naklonila se dopředu a lokty se opřela o rakev. "Předpokládám, že znáš příběh o tom, jak byl stvořen Nephilim? Jak anděl Raziel smísil jeho krev s krví lidí a dal jí vypít člověku, který se záhy stal prvním Nephilimem?"
"Jo, to jsem slyšel."
"Ve skutečnosti Anděl vytvořil jenom novou rasu monster. A teď, s Jonathanem, se zrodí úplně nová rasa. Jako Jonathan Lovec stínů vedl první Nephilimy, tak tenhle Jonathan povede nový rod, který teď vytvořím."
"Stvořit novou rasu-" Simon zvedl ruce. "Chceš dosadit do čela nové rasy mrtvého chlapíka? Fajn. Jen do toho. Jen nevím, co to má se mnou společného."
"Teď je mrtvý. Ale nemusí to tak být i dál." Lilithin hlas byl chladný a bez emocí. "Je tu ale, samozřejmě, jistá krev Podsvěťana, jehož pozření by nabídlo Joanthanovi možnost řekněme - vzkříšení."
"Upíři," řekl Simon. "Chceš změnit Sebastiana v upíra?"
"Jeho jméno je Jonathan." Její hlas byl ostrý. "A ano. Dá se to tak říct. Chci, abys ho kousnul a pil jeho krev. Pak mu dáš na oplátku tu svojí."
"To neudělám."
"Jsi si opravdu jistý?"
"Svět bet Sebastiana" -Simon použil záměrně jeho jméno- "je lepší svět, než svět se Sebastianem. Neudělám to." V Simonovi se zvedla vlna hněvu. "A i kdybych chtěl, nemůžu. Je mrtvý. Upíři nemůžou přivést k životu mrtvé. To bys měla vědět, když jsi tak informovaná. Jakmile duše opustí jeho tělo, nic ho nemůže přivést zpátky. Naštěstí."
Lilith před ním sklopila pohled. "Ty vážně nic nevíš, viď?" řekla. "Clary ti to nikdy neřekla."
Simon byl čím dál tím víc znechucený. "Nikdy mi neřekla co?"
Zasmála se. "Oko za oko. Zub za zub. Život za život. Jestli chceš zabránit chaosu, musíš nastolit pořádek. Jestli do Světla vstoupí nový život, musí vstoupit nový život i do Temnoty."
"Nemám," řekl Simon pomalu a rozvážně, "ani nejmenší ponětí, o čem to tu mluvíš. A je mi to fuk. Tvoje levárny a hrůzu nahánějící řeči o křížení druhů mě začínají nudit. Takže odcházím. Můžeš mě klidně zastavit tím, že mě budeš ohrožovat nebo i tím, že mi nějak ublížíš. Dopředu tě ale upozorňuju, že být tebou, tak bych to nezkoušel."
Podívala se na něj a zasmála se. "Cain povstal," řekla. "Jsi tak trochu jako člověk, jehož runu neseš. Byl tvrdohlavý jako ty. A taky takový blázen."
"Postavil se proti-" Simon se zarazil, když musel vyslovit slovo Bůh. "Já ale jednám jenom s tebou." Otočil se k odchodu.
"Být tebou, neotáčela bych se ke mně zády, Světlomilče," řekla Lilith. V jejím hlase bylo něco, co ho donutilo otočit se na ní zpátky, aby jí zahlédl, jak se sklání nad rakví Sebastiana. "Myslíš si, že nemůžeš být zraněný," řekla s úšklebkem. "A já doopravdy proti tobě nemůžu pozvednout ruku. Nejsem blázen - už jsem viděla svatý oheň v akci. Nechci, aby se obrátil proti mně. Nejsem Valentýn. Nehraju si s něčím, co nechápu. Jsem démon, ale velmi starý démon. Znám lidstvo mnohem líp, než si možná myslíš. Chápu slabost pýchy, touhy po moci, touhy těla, chamtivosti, ješitnosti a lásky."
"Láska není slabost."
"Ach, vážně?" řekla a podívala se za něj. Její pohled byl chladný a zmrazil ho jako rampouch. Otočil se, i když nechtěl, ale věděl, že to musel udělat. Podíval se za sebe.
Na cihlovém chodníku stál Jace. Měl na sobě tmavý oblek a bílou košili. Před ním stála Clary. Měla na sobě pořád ty krásné zlaté šaty, které měla i na párty. Její dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy se jí uvolnily z drdolu a padaly jí na ramena. Jace jí objímal paží a ona stála v jeho objetí až nepřirozeně klidně. Vypadalo by to skoro jako romantický obrázek, kdyby nebylo faktu, že Jace v jedné ruce držel dlouhý ostrý nůž s lesknoucí se rukojetí z kosti, a jeho ostří netlačil Clary ke krku.
Simon se díval na Jace v naprostém a absolutním šoku. Na Jacově tváři nebyly žádné emoce. V očích neměl žádné světlo. Zdálo se, že byly úplně prázdné.
Mírně se uklonil.
"Přivedl jsem jí, Paní Lilith," řekl. "Tak, jak jste žádala."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kiktat kiktat | 16. září 2011 v 22:14 | Reagovat

ja vedela ze ho nekdo ovládá!! chudak clary:/ :-x O_O

2 Łucííí Łucííí | E-mail | 16. září 2011 v 22:41 | Reagovat

ó...můj...bože...to je...komplikovaný...jinak to asi ani neřeknu...ta Démonka je pěkná sviň...jinak super překlad...skvělý...:D

3 Lenide Lenide | 17. září 2011 v 2:12 | Reagovat

Celkom vtipne hlášky tam boli :-D Ale chudák Jace.. :-(

4 Saba Saba | 17. září 2011 v 8:57 | Reagovat

Jo chudák Jace...jinak moc díky za překlad :-)

5 Lenička Lenička | 17. září 2011 v 9:28 | Reagovat

děkuju za překlad:)chudák maia,jordan...jace..clary

6 viki viki | 17. září 2011 v 10:59 | Reagovat

Děkuji za překlad !

7 Já | 6. dubna 2013 v 16:34 | Reagovat

Páni...Tak to je hustý...A taky komplikovaný.....Díky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama