City of Fallen Angels - 17.kapitola 1/2

17. září 2011 v 23:54 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 17
A KAIN POVSTAL


Clary nikdy nebyla taková zima. Vzpomněla si, když vylezla z jezera Lyn, a na břehu vykašlávala a prskala jeho jedovatou vodu. Ale ani tehdy to nebylo tak hrozné. Ani když si myslela, že je Jace mrtvý, necítila ve svém srdci takové příšerné ledové ochrnutí. Začal jí spalovat hněv. Byla naštvaná na jejího otce. Teď cítila, jak jí chlad prochází každou částečkou těla.
Přišla k sobě v mramorové hale zvláštní budovy, kde z lustru nad nimi nevycházelo žádné světlo. Jace jí nesl. Jednu ruku měl vsunutou pod jejími ohnutými koleny a další měl pod její hlavou. Pořád měla závratě a cítila se omámená. Na chvíli mu zabořila hlavu do krku a snažila se vzpomenout si, kde vlastně byla.
"Co se stalo?" zašeptala.
Dorazili k výtahu. Jace stiskl tlačítko a Clary uslyšela zachrastění, což znamenalo, že k nim začínal pomalu přijíždět. Ale kde to vlastně byli?
"Byla jsi v bezvědomí," řekl.
"Ale jak-" Najednou si vzpomněla a hlas se jí zlomil. Jeho ruka na její, pocit, když jí její stéla jezdila po její ruce. Něco nebylo v pořádku s runou, kterou na ní nakreslil. Způsob, jak vypadala a jaké měla pocity, když jí uviděla. Na chvíli zůstala nehybně v jeho rukách, ale pak řekla: "Pusť mě."
Postavil ji na nohy na zem. Podívali se na sebe. Odděloval je jenom malý prostor. Mohla by se natáhnout a dotknout se ho, ale poprvé od chvíle, kdy ho poznala, nechtěla. Měla příšerný pocit, že se dívá na cizince. Vypadal jako Jace, když mluvil zněl jako Jace, a i když jí držel tak to byl její Jace. Jenže jeho oči byly cizí a vzdálené. Kolem úst mu pohrával malý úsměv.
Za ním se otevřely dveře výtahu. Vzpomněla si, jak stál v hale Institutu a řekl jí Miluju tě, když se zavíraly dveře výtahu. Díra za ním ale byla černá jako ústí jeskyně. Sáhla po stéle v kapse, ale byla pryč.
"Tys mě uspal," řekla. "Tou runou. Přinesls mě sem. Proč?"
Jeho krásná tvář byla prázdná a bez výrazu. "Musel jsem to udělat. Neměl jsem na vybranou."
Otočila se a rozběhla se ke dveřím. Jenže on byl rychlejší, než ona. Vždycky byl. Dostal se před ní a zablokoval jí cestu. Pak roztáhl ruce. "Clary, neutíkej," řekl. "Prosím. Kvůli mně."
Nevěřícně se na něj podívala. Jeho hlas byl stejný - zněl stejně jako ten Jacův, jenže to nebyl on- ale bylo to spíš jako jeho nahrávka, říkala si. Všechny barvy i intonace jeho hlasu tam byly, ale scházela v něm jeho živost. Jak to, že si toho nevšimla dřív? Myslela si, že zněl tak vzdáleně kvůli bolesti a stresu, jenže to tak nebylo. Zvednul se jí žaludek, když znovu vyrazila ke dveřím. Jenže on jí chytil rukama kolem pasu a otočil jí zády k němu. Odstrčila ho. Prsty mu zabořila do košile a trhla.
Ztuhla a zírala. Na hrudi měl přímo přes srdce nakreslenou runu. Nikdy předtím jí neviděla. Nebyla černá jako jsou runy Lovců stínů, ale tmavě červená. Byla to barva krve. Chyběla jí elegance run z Šedé knihy. Bylo to načmárané a ošklivé. Linky vypadaly spíš ostře a krutě na rozdíl od run Lovců stínů, které měli pečlivě vedené linky a sálala z nich šlechetnost.
Nezdálo se, že by to Jace viděl. Díval se na sebe, jako kdyby přemýšlel, na co se asi dívala. Pak si jí zmateně prohlédnul. "To je v pořádku. Neublížilas mi."
"Ta Runa-" začala, ale rychle se odmlčela. Možná, že ani nevěděl, že jí tam má. "Nech mě jít, Jaci," řekla a začala od něj couvat. "Nemusíš to dělat."
"V tom se mýlíš," řekl a znovu se pro ni natáhl.
Tentokrát s ním nebojovala. Co by se stalo, kdyby utekla? Nemohla ho tu nechat. Jace tam ještě byl, pomyslela si, uvězněný někde za těma prázdnýma očima. Možná na ní právě křičel. Musela s ním zůstat. Musela vědět, co se děje. Nechala ho, aby jí odvedl do výtahu.
"Mlčenliví bratři si všimnou, žes odešel," řekla, když zmáčknul tlačítko a výtah se začal patro po patru pomalu posouvat nahoru. "Upozorní na to Clavy. Budou tě hledat-"
"Nemusím se bát bratrů. Nebyl jsem vězeň. Nepředpokládali, že bych chtěl odejít. Nevšimnou si, že jsem pryč, dokud se zítra ráno neprobudí."
"Co když se probudí dřív?"
"Ach," řekl s chladnou jistotou, "neprobudí. Je mnohem pravděpodobnější, že ostatní lidi na párty v Železárnách si všimnou, že jsi pryč. Ale co s tím udělají? Nemají ani tušení kam si šla a cesta do téhle budovy je zablokovaná." Odhrnul jí vlasy z tváře a ona zůstala klidná. "Prostě mi budeš muset věřit. Nikdo si pro tebe nepřijde."
Nevytáhl nůž, dokud nevyšli z výtahu. Pak řekl: "Nikdy bych ti neublížil. Víš to, ne?" Pak jí špičkou dýky odhrnul vlasy dozadu a přitiskl ji čepel ke krku. Jakmile byli na střeše, do holých ramenou a paží jí udeřil ledový vzduch. V místech, kde se jí dotýkal, jí Jacovi ruce zahřívaly. Mohla cítit teplo, které z něj sálalo, i přes své tenké šaty, ale to teplo jí nezahřálo. Ne uvnitř.
Uvnitř byla naplněná jen ostrými kusy ledu.
Když uviděla Simona, mráz jí pohltil ještě víc. Díval se na ní svýma velkýma tmavýma očima. Na jeho tváři uviděla šok. Byl bílý jako papír. Přesunul pohled z ní na Jace, jako kdyby okamžitě věděl, že bylo něco hrozně špatně. Jace vypadal jako člověk, který svojí pravou tvář skryje dovnitř a zvenku připomíná mapu, z které zmizely všechny kontinenty a zůstal tam jenom oceán.
Sotva si všimla ženy vedle něj s tmavými vlasy a hubenou, krutou tváří. Pohled Clary okamžitě upoutala skleněná rakev na kamenném podstavci. Zdálo se, že zevnitř vychází záře. Jako kdyby byla osvětlená bílým světlem. Voda, ve které plaval Jonathan nejspíš nebyla voda, ale něco jiného. Mnohem míň přirozenější kapalina. Uklidni se, řekla si Clary v duchu. Jinak by totiž při pohledu na svého mrtvého bratra plovoucím v nějaké kapalině a naprosto nehybným v něčem, co vypadalo jako rakev Sněhurky, začala křičet. Clary na něj ale jenom ztuhle a šokovaně zírala.
Rty rudé jako krev, kůže bílá jako sníh a vlasy černé jako eben. No, něco z toho byla pravda. Když poprvé potkala Sebastiana, jeho vlasy byly opravdu černé. Jenže teď byly bílo stříbrné. Vznášely se mu kolem hlavy jako bílé mořské řasy. Měl teď stejnou barvu vlasů jako jeho otec. Jejich otec. Jeho kůže byla bledá. Vypadala, jako kdyby byla tvořená světelnými krystaly. Ale jeho rty i jeho oční víčka byly bezbarvé. "Děkuju ti, Jaci," řekla žena, kterou Jace oslovil Paní Lilith. "Skvělá práce a hlavně velmi rychlá. Nejdřív jsem si myslela, že s tebou budu mít problémy, ale teď vidím, že jsem se zbytečně strachovala."
Clary na ní zírala. I když jí žena nepřišla povědomá, její hlas ano. Už ten hlas slyšela předtím. Ale kde?
Pokusila se od Jace odtáhnout, ale jeho sevření jenom zesílilo. Okraj nože se jí silně přitisknul k hrdlu. Nehoda, řekla si v duchu. Jace -a i tenhle Jace- by jí nikdy neublížil.
"Ty," zasyčela na Lilith mezi zuby. "Cos udělala s Jacem?"
"Valentýnova dcera taky mluví." Tmavovlasá žena se usmála. "Simone. Chtěl bys to vysvětlit ty?"
Simon vypadal, že bude brzo zvracet. "Nemám nejmenší tušení." Zněl, jako kdyby se dusil. "Věř mi, že vy dva jste ti poslední, které jsem očekával, že uvidím."
"Mlčenliví bratři říkali, že za to, co se děje s Jacem může démon," řekla Clary a viděla, že Simon vypadal zmatenější, než kdy dřív. Žena jí sledovala svýma obsidiánovýma očima. "Ten démon jsi byla ty? Ale proč Jace? Co od nás chceš?"
"Od nás?" Lilith se otřásla smíchem. "Jako kdybys v tomhle byla nějak důležitá, mé děvče. Proč ty? Protože jsi jen prostředek k dosažení mého cíle. Protože jsem potřebovala oba tyhle chlapci a oni oba tě milují. Protože je Jace Herondale jediný člověk, kterému důvěřuješ víc, než komukoliv jinému na světě. A ty jsi zase někdo, koho tenhle Světlomilec miluje natolik, aby se kvůli němu vzdal vlastního života. Možná, že vůbec nebudeš zraněná," řekla a otočila se k Simonovi. "Ale může být. Jsi tak tvrdohlavý, že budeš radši stát opodál a dívat se na to, jak jí Jace podřízne krk, než abys mi dal tvojí krev?"
Simon, který v tu chvíli vypadal jako mrtvý, pomalu zavrtěl hlavou, ale než stačil promluvit, Clary řekla: "Simone, nedělej to! Nedělej to, ať už je to cokoliv. Jace mi neublíží."
Bezedné oči ženy se obrátily k Jacovi. Usmála se. "Řízni jí," řekla. "Jenom trochu."
Clary cítila, jak Jacovi ztuhly ramena stejně, jako když jí v parku ukazoval, jak má bojovat. Cítila něco na svém krku, připomínalo to bolestivý polibek, studený a pak horký. Najednou ucítila, jak jí na klíční kost dopadá pramínek nějaké tekutiny. Simonovi se rozšířily oči.
Pořezal jí. Vážně to udělal. Vzpomněla si na Jace, jak se krčil na podlaze v ložnici v Ústavu. Jeho bolest byla jasná v každém kousku jeho těla.
Zdá se mi, že přijdeš do mého pokoje. A pak tě zraním. Pořežu tě nebo tě udusím nebo tě probodnu a ty zemřeš. Díváš se na mě těma svýma zelenýma očima, zatímco z tebe v mém náručí vyprchává život.
Nevěřila mu. Ne úplně. Byl to Jace. Nikdy by jí neublížil. Podívala se dolů a uviděla krev, která jí barvila výstřih šatů. Vypadalo to jako červená barva.
"Vidíš," řekla žena. "Udělá, co mu řeknu. Neobviňuj ho z toho. Je zcela v mé moci. Několik týdnů jsem se mu plížila hlavou. Viděla jsem jeho sny, zjistila jsem, jaké jsou jeho obavy a přání, jeho viny a touhy. Ve snu přijal moje znamení a v tu chvíli se do něj Runa vypálila - prošla mu kůží, až do jeho duše. Teď je jeho duše v mých rukách a já s ní budu nakládat, jak uznám za vhodné. Udělá, cokoliv mu řeknu."
Clary si vzpomněla, co řekli Mlčenliví bratři. Když se narodí Lovec stínů, je proveden rituál. Na dítě je umístěno několik ochranných kouzel Mlčenlivými bratry a Železnými sestrami. Když Jace zemřel a pak byl znovu vzkříšen, narodil se tak podruhé. Tím byly veškerá ochranná znamení i samotný rituál zrušený. To ho nechává otevřeného, jako dveře dokořán - zve to dovnitř jeho těla všechny druhy démonického vlivu nebo různých zlomyslností.
Udělala jsem to, pomyslela si Clary. Vzkřísila jsem ho a chtěla jsem to udržet v tajnosti. Kdybychom někomu řekli, co se stalo, možná by byl rituál provedený včas a Lilith by byla vytlačená z jeho hlavy. Cítila, jak jí pohltila sebenenávist. Jace za ní mlčel. Byl nehybný jako socha. Ruce měl pořád kolem ní a nůž byl pořád přiložený těsně k jejímu krku. Cítila ho na kůži, když se nadechla, aby promluvila. Donutila se udržet svůj hlas klidný.
"Chápu, že ovládáš Jace," řekla. "Nechápu proč. Jistě existují i jednodušší způsoby, jak mi vyhrožovat."
Lilith si povzdechla, jako kdyby celá tahle věc začínala být nudná. "Potřebuju tě," řekla s přehnanou trpělivostí, "aby mi dal Simon to, co chci. Jeho krev. A potřebuje taky Jace a to nejen proto, že jsem musela najít způsob, jak tě sem dostat, ale jako protiváhu. Všechny věci v magii musí být v rovnováze, Clarisso." Ukázala na černý kruh na dlažicích a pak na Jace. "On byl první. První, jehož duše byla navrácena na tenhle svět ve jménu Světla. Proto tu musí být přítomný, abych mohla úspěšně vzkřísit druhého, tentokrát ve jménu Temnoty. Už tomu rozumíš, ty hlupačko? My všichni tu musíme být. Simon, aby zemřel. Jace, aby mohl vzniknout další život. Jonathan, aby se vrátil. A ty, dcera Valentýna, abys tohle všechno dala do pohybu."
Hlas démonky klesnul, až skoro šeptala. Clary si s šokujícím překvapením uvědomila, že už ví, kde ho dřív slyšela. Viděla svého otce, jak stál v pentagramu a u jeho nohou klečela černovlasá žena. Řekla mu, že dítě které se narodí z její krve smíšené s tou jeho, bude mít moc Vyšších démonů propasti mezi světy. Ale to taky zničí jeho lidství, jako jed z krve vyžene veškerý život.
"Už vím," řekla Clary ztuhlými rty. "Vím, kdo jsi. Viděla jsem tě, jak ses řízla do zápěstí a nakapala jsi krev do poháru pro mého otce. Anděl Ithuriel mi to ukázal ve vizi."
Simon těkal očima sem a tam mezi Clary a ženou, jejíž tmavé oči se rozevřely v náznaku překvapení. Clary hádala, že se asi nedala překvapit moc snadno. "Viděla jsem, jak tě můj otec zavolal. Vím, jak ti říkal. Moje Paní Edomu. Jsi Vyšší démon. Dala jsi svou krev, abys udělal z mého bratra to, co se z něj stalo. Udělala jsi z něj - příšernou věc. Kdyby nebylo tebe-"
"Ano, to všechno je pravda. Dala jsem krev Valentýnu Morgenstenovi a on jí dal zase svému malému chlapci. A tohle je výsledek." Žena položila ruku na Sebastianovu rakev. Její dotek byl jemný, jako pohlazení. Na její tváři se objevil podivný úsměv. "Skoro jsi to sama řekla. Svým způsobem jsem Jonathanova matka."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenide Lenide | 18. září 2011 v 0:15 | Reagovat

:-(  :-(

2 Łucííí Łucííí | E-mail | 18. září 2011 v 8:25 | Reagovat

jeeee...teď je mi jich všech(krom tý hipízačky)líto...jinak skvělý překládek...Đíky

3 Catrina Catrina | 18. září 2011 v 16:22 | Reagovat

Tak tohle je hustý. Páni, já miluju tyhle knihy. Vsadím se , že příští kapitola bude o Isabell a spol a my budeme muset dlouho čekat na pokračování. Beeee.

4 Łucííí Łucííí | 18. září 2011 v 17:18 | Reagovat
5 Łucííí Łucííí | E-mail | 18. září 2011 v 17:19 | Reagovat

[3]:přesně tak...:D

6 simča simča | 18. září 2011 v 17:53 | Reagovat

omg.... to je ale mrcha!! díky za překlad...

7 Rosette Rosette | Web | 18. září 2011 v 21:33 | Reagovat

Proč mám tak nechutně příšernej pocit že Simon zemře?! O_O

8 viki viki | 19. září 2011 v 9:25 | Reagovat

Děkuji za překlad !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama