City of Fallen Angels - 19.kapitola 2/3

23. září 2011 v 23:54 | Marti |  City od Fallen angels (Cassandra Clare)
kapitola 19


Místnost byla plná mrtvých těl - zkroucených postav v šedých teplákových soupravách s kapucemi- hozených nebo opřených o zeď. Maia stála u okna a těžce oddechovala. Dívala se s nedůvěrou na scénu před ní. Už se zúčastnila bitvy u Brocelind v Idris a tehdy si myslela, že je to to nejhorší, co kdy za celý svůj život uvidí. Ale tohle bylo horší. Krev, která tekla z mrtvých členů kultu, nebyla černá démonská, ale červená - lidská. A děti, tiché a mrtvé v košících okolo, měly jejich malé ruce složené jednu přes druhou, jako dětské panenky...

Podívala se na svoje ruce. Drápy měla pořád vysunuté. Byly zakrvácené odshora až dolů. Zatáhla je a krev jí stékala po dlaních a barvila jí zápěstí na rudo. Byla bosá a celá od krve. Na jednom holém rameni měla dlouhý škrábanec. Pořád ještě krvácel, i když už se začal pomalu léčit. I přes rychlé léčení, které měli lykantropové, věděla, že se zítra probudí s modřinami po celém těle. Když jste vlkodlak, modřiny vám jen těžko vydrží déle, než jeden den. Vzpomněla si na to, když byla ještě člověk a její bratr Daniel byl expert na dělání jí modřin v místech, kde nejsou vidět.

"Maio." Jordan prošel jedněmi z otevřených dveří a skrčil se pod dráty, které visely ze zdi. Narovnal se a pomalu k ní přistupoval. Proplétal se mezi těly. "Jsi v pořádku?"

Pohled na obavy v jeho tváří, jí stáhnul žaludek.

"Kde je Alec a Isabele?"

Zavrtěl hlavou. Utrpěl mnohem míň viditelných zranění, než ona. Jeho silná kožená bunda, džíny a boty ho ochránily. Na tváři měl dlouhou odřeninu. Ve světle hnědých vlasech měl zaschlou krev a v ruce držel krvavý nůž. "Prohledal jsem celé patro. Nenašel jsem je. V dalších místnostech je ještě pár těl. Mohli by-"

Noc se rozsvítila jako andělské ostří. Okna se zalila bílým světlem a celá místnost se rozsvítila. Maia si na okamžik pomyslela, že začal hořet celý svět a Jordan rychle popošel až k ní. Na chvíli skoro zmizel v bílé třpytivé záři. Slyšela sama sebe zakřičet. Slepě udělal krok dozadu a praštila se hlavou o skleněné okno. Dala si ruce na oči a najednou bylo světlo pryč. Maia spustila ruce dolů a svět se s ní začal točit. Slepě natáhla ruku a Jordan jí chytil. Objala ho pažemi - položila mu ruce kolem krku tak, jak to dělala dřív, když jí vyzvedával u ní doma a pak si jí přitáhnul do náruče a na prst si navíjel kadeře jejích vlasů. Dřív byl ale hubenější a měl užší ramena. Teď jeho kosti pokrývaly svaly. Držet ho bylo jako držet něco tvrdého. Byl jako žulový pilíř uprostřed pouště, ve které vanula písečná bouře. Tiskla se na něj a slyšela v uchu tlukot jeho srdce, když jí rukama hladil po vlasech. Byly hrubé, ale jeho dotek byl uklidňující, příjemný a ... známý. "Maio ... už je to v pořádku ..."

Zvedla hlavu a přitiskla svá ústa na jeho. Změnil se skoro ve všem, ale pocit který měla, když ho líbala, byl pořád stejný. Jeho ústa byla měkká jako vždycky. Jordan na sekundu překvapeně ztuhl. Pak jí přitáhnul k sobě a rukama jí kreslil na její nahá záda pomalé kroužky. Vzpomněla si na chvíli, kdy se poprvé políbili. Podávala mu svoje náušnice, aby je dal do přihrádky jeho auta. Ruce se mu třásly tak, že je upustil a pak se jen omlouval a omlouval, dokud ho nepolíbila, aby ho umlčela. Myslela si, že to byl ten nejsladší kluk, jakého kdy poznala.

A pak byl pokousaný a všechno se změnilo.

Odtáhla se. Točila se jí hlava a ztěžka dýchala. Hned jí pustil. Zíral na ní s otevřenou pusou. Jeho pohled byl zmatený. Podívala se za něj na město. Napůl očekávala, že bude zničené a uvidí jenom bílou poušť, ale všechno bylo jako dřív. Nic se nezměnilo. Světla naproti v budově zablikala a vypnula se. Slyšela slabý ruch provozu na ulici dole pod nimi. "Měli bychom jít," řekla. "Musíme najít ostatní."

"Maio," řekl. "Proč jsi mě políbila?"

"Nevím. Myslíš, že bychom měli zkusit výtah?"

"Maio-"

"Já nevím, Jordane. Nevím, proč jsem tě políbila a nevím, jestli to někdy udělám znovu, ale vím, že jsem vystrašená a bojím se o své přátele a chci se odsud dostat pryč. Jasný?"

Přikývnul. Vypadalo to, jako kdyby tu bylo milion věci, které by chtěl říct, ale rozhodl se mlčet, za což mu byla vděčná. Prohrábl si rozcuchané vlasy, které byly bílé od omítky a prachu. Pak znovu přikývnul. "Dobře."

...

Ticho. Jace byl ještě pořád opřený o dveře. Přitiskl si čelo na sklo a zavřel oči. Clary přemýšlela, jestli vůbec ví, že je s ním v místnosti. Udělala krok dopředu, ale než stačila cokoliv říct, otevřel dveře a vrátil se do zahrady. Na chvíli tam jen tak stála a dívala se za ním. Mohla zavolat výtah, jet dolů a tam počkat v hale na Clavy s ostatními. Jestli s ní Jace nechtěl mluvit, tak s ní ani mluvit nebude. Nemohla ho k tomu donutit. Pokud měl Alec pravdu a on se doopravdy trestal, pak prostě musí počkat, až se z toho dostane.

Otočila se k výtahu a zastavila se. Přejela přes ní vlna hněvu. Viděla červeně. Ne, pomyslela si. Nemohla ho nechat takhle se chovat. Možná, že se takhle mohl chovat ke všem ostatním, ale ne k ní. Jí dluží víc, než jen tohle. Dluží to jim oběma.

Otočila se a zamířila ke dveřím. Kotník jí ještě bolel, ale runa, kterou na ní Alec nakreslil, začala pomalu působit. Většina bolesti, kterou cítila, se teď zmenšila na dutou, pulzující bolest. Sáhla na dveře a strčila do nich. Vstoupila na střešní terasu a zatřásla se, když se její bosé nohy dostaly do kontaktu s ledovou zemí.

Uviděla Jace, který klečel u schodů u dlaždice potřísněné krví -démonskou i lidskou- a třpytivou solí. Zvedl se, když se k němu pomalu přiblížila. Otočil se k ní a ona si všimla, že v ruce svíral něco lesklého. Morgensternův prsten na řetízku.

Zafoukal vítr a jeho temné zlaté vlasy mu spadly do tváře. Netrpělivě je odhrnul zpátky a řekl: "Jen jsem si vzpomněl, že jsme to tu nechali."

Jeho hlas zněl překvapivě klidně.

"To je důvod, proč jsi chtěl zůstat tady?" zeptala se Clary. "Chtěl sis ho vzít zpátky?"

Otočil ruku, takže v dlani držel prsten a řetízek mu volně visel dolů z ruky. "Jsem k němu připoutaný. Je to hloupé, já vím."

"Mohl jsi to říct, nebo tu mohl Alec zůstat a-"

"Nepatřím k vám," řekl stroze. "Po tom, co jsem udělal, si nemyslím, že bych si zasloužil léčivou runu, objetí, utěšování nebo cokoliv jiného, co by si moji přátelé mysleli, že potřebuju. Radši tady zůstanu s ním." Kývnul bradou k místu, kde leželo Sebastianovo nehybné tělo v otevřené rakvi na kamenném podstavci. "A sem si zatraceně jistý, že si nezasloužím tebe."

Clary si zkřížila ruce na prsou. "Přemýšlel jsi někdy o tom, co si zasloužím já? Že bych si možná zasloužila dostat šanci promluvit si s tebou o tom, co se stalo?"

Díval se na ní. Byli jenom pár metrů od sebe, ale ona měla pocit, jako kdyby mezi nimi ležela obrovská propast. "Nevím, proč by ses na mě vůbec ještě měla chtít koukat. Natož se mnou mluvit."

"Jaci," řekla. "Ty věci, co jsi udělal - tos nebyl ty."

Zaváhal. Obloha byla černá a světla v oknech okolních mrakodrapů byla tak jasná, že to bylo, jako kdyby stála uprostřed sítě ze zářících šperků. "Kdybych to nebyl já," řekl, "tak jak bych si mohl pamatovat všechno, co jsem udělal? Když jsou lidé posedlí a pak se z toho probudí, nepamatují si, co dělali, když je ovládal démon. Jenže já vím úplně všechno." Prudce se otočil a šel ke stěně střešní zahrady. Následovala ho a byla ráda, že tak budou dál od těla Sebastiana, které teď bylo zakryté řadou živých plotů.

"Jaci," zavolala a on se otočil zády ke zdi a sesunul se na ní. Za ním svítilo město jako démonské věže v Alicante. "Pamatuješ si to, protože ona chtěla, aby sis to pamatovala," řekla Clary zadýchaně, když došla až k němu. "Udělala to, aby tě tím mučila, stejně jako Simona donutila udělat to, co po něm chtěla. Chtěla, aby ses musel dívat na to, jak ubližuješ lidem, které miluješ."

"Díval jsem se," řekl tiše. "Bylo to, jako kdyby byla jedna moje část v dálce a křičela na mě, abych s tím přestal. Ale zbytek mě byl naprosto klidný a myslel si, že to co jsem dělal, bylo správné. Jako kdyby to byla jediná možnost a já neměl na výběr. Zajímalo by mě, jestli se tak cítil i Valentýn během všeho, co dělal. Jako kdyby bylo snadné rozhodnout se správně." Odvrátil od ní pohled. "Nevydržím to," řekl. "Neměla bys tu být se mnou. Měla bys jít."

Místo odchodu si ale Clary stoupla ke zdi vedle něj. Objímala se rukama. Chvěla se. Konečně neochotně otočil hlavu a znovu se na ní podíval. "Clary ..."

"Nemůžeš za mě rozhodovat kam a kdy budu chodit."

"Já vím." Jeho hlas zněl chraplavě. "Vždycky jsem tohle o tobě věděl. Nevím, proč jsem se zamiloval do někoho, kdo je ještě víc tvrdohlavý, než já."

Clary chvíli mlčela. Její srdce se zaseklo na jednom slově, které řekl: zamiloval. "Všechny ty věci, které jsi mi řekl na terase v železárnách," zeptala se tichým hlasem, "myslel jsi to vážně?"

Jeho zlaté oči byly prázdné. "Jaké věci?"

To, že mě miluješ, řekla skoro, ale zavzpomínala - tohle přece neřekl, nebo jo? Ne. Přesně tohle neřekl. Jen to z toho vyplývalo. A pravda o tom, že se navzájem milují pro ní byla tak jasná, jako její vlastní jméno.

"Zeptal ses mě, jestli bych tě milovala, když bys byl jako Sebastian nebo Valentýn."

"A tys řekla, že bych to pak nebyl já. Vidíš, jak ses mýlila," řekl hořce. "To, co jsem dneska udělal-"

Clary se pohnula směrem k němu. Jeho tělo se napjalo, ale nepohnul se. Vzala ho za košili a přitáhla si ho blíž k sobě. Na každé slovo dávala důraz: "To jsi nebyl ty."

"To řekni tvojí mámě. Řekni to Lukovi, až se tě zeptají na to, kde jsi k tomuhle přišla." Dotknul se lehce její klíční kosti. Rána už byla zacelená, ale její kůže a látka jejích šatů byla pořád ještě potřísněná temnou krví.

"Řeknu jim," řekla. "Řeknu jim, že to byla moje chyba."

Nevěřícně se na ní podíval svýma zlatýma očima. "Nemůžeš jim lhát."

"Nebudu. Vzkřísila jsem tě," řekla. "Byl jsi mrtvý a já tě přivedla zpátky. Narušila jsem rovnováhu. Ne ty. Otevřela jsem dveře Lilith pro její stupidní rituál. Mohla jsem ho žádat o cokoliv. Já mu ale řekla o tebe." Pevně sevřela jeho košili prsty bílými chladem a vyvíjeným tlakem. "A udělala bych to znovu. Miluju tě, Jaci Waylande - Herondale - Lightwoode - jakkoliv chceš, abych ti říkala. Mě na tom nezáleží. Miluju tě a vždycky tě budu milovat. Předstírat, že je to jinak, by byla jenom ztráta času."

Pohled na tolik bolesti, která se mu objevila ve tváři, Clary sevřela srdce. Pak se natáhl a vzal její tvář do dlaní. Posílaly do jejích tváří vlny tepla.

"Pamatuješ, když jsem ti řekl," -zašeptal a jeho hlas byl tak něžný, jako nikdy předtím- "že nevím, jestli existuje Bůh nebo ne, ale že je to nakonec stejně vždycky všechno na nás? Pořád nevím, jestli existuje. Ale vím, že je tu víra a já si nezasloužím jí mít. Jenže když jsi mi do života vstoupila ty, změnila jsi všechno, v co jsem věřil. Pamatuješ si na ty verše od Danteho, které jsem ti citoval v parku? L´amor che move il sole e l´altre stelle´?"

Trošku se usmála a podívala se na něj. "Pořád nemluvím italsky."

"Je to úplně poslední verš z Ráje - Dantova Ráje. ´Moje vůle a moje touha se změnily díky lásce, lásce, která hýbe sluncem a všemi hvězdami.´ Dante se tím snažil vysvětlit víru. Myslím tím to, že je láska silnější. Možná, že je to rouhání, ale takhle myslím na svojí lásku k tobě. Přišla jsi do mého života a najednou jsem konečně něco věděl jistě - že tě miluju, a že ty miluješ mě."

Ačkoliv se zdálo, že se na ní díval, jeho pohled byl vzdálený, jako kdyby byl myšlenkami jinde.

"Pak se mi začaly zdát ty sny," pokračoval. "A já si pomyslel, že jsem se pletl. Že jsem si tě nezasloužil. Že jsem si nezasloužil být úplně šťastný - Myslím tím, Bože, kdo si to vůbec zaslouží? A po dnešní noci-"

"Přestaň." Pořád ho držela za košili - uvolnila své sevření a opřela se mu rukama o hruď. Srdce mu pod jejíma rukama bušilo a ona zrudla. A nejenom kvůli chladu. "Jaci. Přes všechno, co se stalo tuhle noc, vím jednu věc. Tys mě nezranil. Tys nedělal všechny ty věci. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že jsi dobrý. A to se nikdy nezmění."

Jace se zhluboka nadechl. "Ani nevím, jak jsem si tohle zasloužil."

"To ani nemusíš. Prostě v tebe věřím," řekla. "V nás oba."

Rukama jí vjel do vlasů. Oběma šel z pusy kouř a mezi nimi se objevila bílá mlha. "Tolik jsi mi chyběla," řekl a políbil jí jemně na ústa. Ne zoufale a hladově jako během jejich několika posledních polibků, ale známě, něžně a jemně. Zavřela oči, když se s ní začal točit svět. Posunula svoje ruce z jeho hrudi nahoru a objala ho kolem krku. Stoupla si na špičky a vyšla mu svými rty vstříc. Jeho prsty začaly prozkoumávat její kůži a pomalu se posouvaly po látce jejích šatů. Zachvěla se a víc se k němu přitiskla. Byla si jistá, že chutnala jako krev, popel a sůl, ale bylo jí to jedno. Celý svět, tohle město, všechna jeho světla a i celý život se zúžily jenom na ní a Jace. Hořící srdce uvnitř mrazivého světla.

On se neochotně odtáhl jako první. O chvíli později si uvědomila proč. Ozval se zvuk troubení aut a skřípot pneumatik dole na ulici. Bylo to slyšet až na střechu. "Clavové," řekl rezignovaně. Předtím si musel odkašlat, což Clary potěšilo. Jeho tvář byla rudá nejspíš stejně, jako ta její. "Už jsou tady."

Chytil Clary za ruku a podíval se přes okraj střechy. Uviděl dlouhá černá auta, která parkovala před lešením.

Lidé se venku hromadili. Bylo těžké jé z téhle výšky rozeznat, ale Clary měla dojem, že vidí Marysu a několik dalších lidí oblečených ve zbrojích.

O chvíli později ze silnice zařval Lukův náklaďáček a zastavil u obrubníku. Vyskočila z něj Jocelyn. Na tuhle vzdálenost Clary poznala, že je to ona jenom podle způsobu, jakým se pohybovala.

Clary se obrátila k Jacovi. "Moje máma," hlesla. "Měla bych jít radši dolů. Nechci, aby sem přišla a uviděla ho." Prudce kývla hlavou směrem k Sebastianově rakvi.

Odhrnul jí vlasy z obličeje. "Nechci tě pustit z očí."

"Tak pojď se mnou."

"Ne. Někdo by tu měl zůstat." Vzal jí za ruku a otočil jí. Pak jí do ní vložil Morgensternův prsten. Řetízek se kolem něj ovinul jako tekutý kov. Otevírání se roztrhlo, když si ho strhla z krku, ale on ho opravil. "Prosím, vezmi si ho."

Podívala se na prsten a potom znova nejistě pohlédla na jeho tvář. "Chtěla bych vědět, co pro tebe znamená."

Lehce pokrčil rameny. "Nosil jsem ho deset let," řekl. "Je v něm kus mě. To znamená, že ti svěřuju svojí minulost a všechna tajemství mojí minulosti, které nese. A kromě toho," -zlehka se dotknul jedné hvězdy, která byla vyrytá na jeho straně- "´láska, která hýbe sluncem a všemi hvězdami´. Předstírám, že tohle znamenají ty hvězdy. A ne Morgensterna."

Jako odpověď si znovu přetáhla řetízek přes hlavu. Cítila, jak se jí prsten znovu usadil na obvyklém místě pod její klíční kostí. Přišlo jí to jako puzzle, které konečně zapadlo na své místo. Na okamžik se jejich pohledy setkali. Nemluvili, ale tenhle pohled byl v mnoha směrech intenzivnější, než fyzický dotek. Snažila se vrýt si myšlenku na něj do své mysli. Chtěla si ho zapamatovat tak, jak vypadal v tuhle chvíli. Zlaté vlasy, stíny, které vrhaly jeho řasy, tmavé kruhy uvnitř jeho světle jantarových očí. "Hned jsem zpátky," řekla. Stiskla mu ruku. "Za pět minut."

"Běž," řekl zhrublým hlasem a pustil její ruku. Otočila se a šla zpátky po cestě. V okamžiku, kdy od něj odstoupila, jí byla znovu zima. Ve chvíli, kdy procházela dveřmi zpátky do budovy, už mrzla. Zastavila se, když otevřela dveře a podívala se na něj. Byl ale jenom stín na zářivém obzoru New Yorku. Láska, která hýbe sluncem a všemi dalšími hvězdami, pomyslela si a pak jak v odpovědi na její slova uslyšela Lilithin hlas. Je to ten druh lásky, který může buď spálit svět, nebo se může stát neuvěřitelně silným a krásným. Zamrazilo jí a nebylo to jenom ze zimy okolo. Podívala se na Jace, ale ten už zmizel ve tmě. Otočila se a zamířila dovnitř. Dveře se za ní zavřely.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenide Lenide | 24. září 2011 v 0:33 | Reagovat

Dojalo ma to, pekné, ale desím sa konca..:-| a vdaka za preklad :-)

2 Lenička Lenička | 24. září 2011 v 8:04 | Reagovat

Jako vždycky krásnej překlad:)má cenu to psát? :-)

3 Rikkys Rikkys | Web | 24. září 2011 v 10:09 | Reagovat

náádhera!!! Nevím co k tomu dílku napsat. Taky se trovhu bojím konce jako Lenide  je to tím zvonkem co dostala Clary. úžasný překlad, moc děkujem.

4 viki viki | 24. září 2011 v 12:30 | Reagovat

Skvělý překlad ! Děkuji ti moc !

5 Lenide Lenide | 24. září 2011 v 17:00 | Reagovat

ja som to uz citala v anj...

6 tynka tynka | 24. září 2011 v 19:04 | Reagovat

[5]: a co mi stim :D

7 Lenide Lenide | 24. září 2011 v 21:27 | Reagovat

[6]: to bola vlastne odpoved pre Rikkys, len som zabudla dat najprv reagovat

8 Łucííí Łucííí | E-mail | 24. září 2011 v 22:12 | Reagovat

bude taky epilog???

9 Lenide Lenide | 24. září 2011 v 22:54 | Reagovat

[8]: Nie, nema epilog.

10 Rosette Rosette | 24. září 2011 v 23:08 | Reagovat

Já myslím, že má epilog. Na jedněch stránkách to tak bylo.

11 Mannon Mannon | Web | 25. září 2011 v 0:36 | Reagovat

už se těším na zbytek kapči.... ale ten konec této části mi nahání hrůza jak blázen :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama