Covet - 1.kapitola

3. října 2011 v 21:59 | Marti
kapitola 1


"Chce tě."
Jim Heron zvedl oči od svého Budweisera. Přes přeplněný, tmavý klub, za těly, oblečenými v černé a ověšenými řetězy, skrz hustý vzduch plný sexu a zoufalství, jí uviděl.
Byla to žena v modrých šatech, která stála pod jedním z mála stropních svítidel překrytých Železnou maskou. Nad jejími vlasy á la Brooke Shields, její pletí slonoviny a dokonalým tělem, se vznášela zlatá záře. Byla jako zjevení, jako hvězda plná barev uprostřed ponuré místnosti, neo-viktoriánská kráska. Byla tak krásná jako modelka a tak zářivá, jako kdyby byla svatá.
Dívala se přímo na něj, ale on se ptal sám sebe jaká její část: Oči měla hluboké, což znamenalo, že si ho prohlížela. Touha, která se mu usídlila v plicích, mohla být jen důsledkem dokonalosti jejího těla.
Sakra, možná jen přemýšlela nad tím, co dělá v tomhle klubu. Co tu oba dělají. "Říkám ti, že ta ženská tě chce, kámo."
Jim se podíval na pana Pořadatele. Adrian Vogel byl důvod, proč tady skončil. Železná maska byla rozhodně místo pro gaye. Ad byl oblečený od hlavy až k patě v černé a měl piercengy v místech, kam by si nikdy nenechal píchnout jehlu.
"Ne." Jim se znova napil ze svého Buda. "Nejsem její typ."
"Seš si tím nějak jistej."
"Jo."
"Seš hlupák." Adrian si prohrábl rukou jeho černé vlny a ty zapadly zpátky na svoje místo, jako kdyby k tomu byly vytrénované. Pro Krista, kdyby nebylo skutečnosti, že byl vymakaný a ústa měl jako námořník, zajímalo by vás, jestli náhodou nepoužívá dámské tužidlo a sprej.
Eddie Blackhawk, druhý chlap co s nimi seděl v boxu, zavrtěl hlavou. "To, že ho nezajímá ještě neznamená, že je to hlupák."
"To říkáš ty."
"Žij a nech žít, Adriane. Bude to tak lepší pro všechny."
Eddie se usadil zpátky na sametovou pohovku. Byl to víc Biker, než Gotik v jeho džínsech a těžkých botách. Vypadal, jako kdyby sem nepatřil stejně jako Jim - vzhledem k mohutnosti toho chlapa a těm divným červenohnědým očím. Bylo těžké si ho představit, jak někam zapadá - kromě party zápasníků. Dokonce i s jeho vlasy v dlouhém copu si ho nikdo nedobíral kvůli jeho fyzické stránce - kromě páru pokrývačů, kteří odešli s modrými obličeji.
"No, Jime, moc nemluvíš." Adrian si prohlížel dav a bylo jasné, že hledá svojí vlastní ženskou v modrých šatech. Potom co to zkoušel na tanečnice, které se svíjely v železných klecích, to zkusil i na servírku. "A po měsíci spolupráce s tebou vím, že nejsi tak hloupý."
"Prostě nemám co říct."
"Na tom není nic zlého," zamumlal Eddie.
To byl nejspíš důvod, proč měl Jim Eddieho tak rád. Dalším členem jejich Klubu Volných chlapů byl SOB. Nikdy neřekl ani slovo. Jenom kýval nebo vrtěl hlavou, když se mu něco nezdálo. Jak mohl s Adrianem -jehož ústa neměla bohužel na řadící páce žádný neutrál- tak dobře vycházet, pro něj bylo záhadou. A ještě víc neuvěřitelné bylo, že s tím hajzlem i bydlel..
Jim neměl v úmyslu zapojovat se do těch jejich jak, proč a kde. Nebylo to nic osobního. Byli vlastně druh namyšlenců, co stáli nohama pevně na zemi. Mohl být se svými přáteli v jiném čase i na jiné planetě, ale byly zrovna tady a zrovna teď a na jejich blbý keci vážně nebyl zvědavej - a navíc sem šel jenom kvůli tomu, že mu Adrian vyhrožoval tak dlouho, dokud na to nepřistoupil.
Sečteno a podrženo, Jim žil svůj život odděleně od ostatních lidí. Očekával od nich, že ho nechají žít jeho každodenní rutinu ´jsem sám na pustém ostrově´. Měl to takhle od chvíle, kdy se dostal z armády. V Caldwellu skončil jenom proto, že tady zastavil autem - a chystal se vyrazit na cestu hned po skončení projektu, na kterém teď všichni pracují.
Jeho starý šéf mu řekl, že je lepší zůstat v pohybu. Těžko říct jak dlouho to ještě bude trvat, než konečně bude stanoven ´zvláštní úkol´ a Jim dostane znova nějakou práci.
Když dopíjel pivo, usoudil, že je dobré mít jenom oblečení, náklaďák a polorozbitého Harleye. Jistě, neměl moc co ukázat na to, že mu bylo třicet devět -
Ach, sakra ... tohle datum.
Bylo mu čtyřicet. Dneska měl narozeniny.
"Takže bych chtěl vědět," řekl Adrian a naklonil se blíž. "Máš ženu, Jime? Proto ses rozhodl nesbalit tu v těch Modrejch šatech? Myslím tím, ale no tak, je fakt neuvěřitelně sexy."
"Vzhled není všechno."
"Jo, ale tohle by ti zatraceně nijak neublížilo."
Přišla servírka. Zatímco si ostatní objednávali další rundu, Jim střelil pohledem k ženě, o které neustále žvanili. Neuhnula pohledem. Netrhla sebou. Jen si pomalu olízla své rudé rty, jako kdyby jen čekala, až s ní znovu naváže oční kontakt.
Jim se znovu zaměřil na svojí prázdnou skleničku a zavrtěl sebou v boxu. Měl pocit, jako kdyby mu někdo do kalhot hodil hořící uhlík. Už to bylo dlouho. Hodně dlouho. Nebylo to jenom krátké období sucha, on byl úplně a naprosto vysušený. I poušť Sahara na tom byla líp. Jeho tělo bylo připravené ukončit to období ´levé ruky´.
"Měl bys tam jít," řekl Adrian. "Představit se."
"Líbí se mi tam, kde jsem."
"Což znamená, že budu muset přehodnotit moje mínění o tvé inteligenci." Adrian bubnoval prsty o stůl. Velký stříbrný prsten, který nosil, se zalesknul. "Nebo alespoň o tvém sexuálním apetitu."
"Posluž si."
Adrian obrátil oči v sloup. Nejspíš si právě uvědomil, že co se týče Modrých šatů, dneska nic nebude. "Fajn, vzdávám to."
Opřel se o pohovku tak, že byly s Eddiem až nápadně stejně rozvalení. Jak se dalo očekávat, nevydržel mlčet moc dlouho. "Tak už jste vy dva slyšeli o té střelbě?"
Jim se zamračil. "Byla další?"
"Jo. Tělo našli u řeky."
"Většinou končí tam."
"Kam to ten svět spěje," řekl Adrian a dopil pivo. "Vždycky je to takhle."
"Myslíš?"
Jim se opřel, když před ně servírka postavila další piva.
"Ne, tohle vím."
...
"Deinde, ego te absolvo peccatis tuis v Patrls nomine, et Filli, et Spiritus Sancti ..." Marie - Terese Boundreau zvedla oči od zamřížovaného okna zpovědnice. Na druhé straně viděla z profilu knězovu tvář. Byl ve stínu, ale on věděla, kdo to byl. Znal jí. Byl si moc dobře vědom toho co udělala a proč musela alespoň jednou týdně chodit ke zpovědi. "Jdi, mé dítě. Buď dobrá."
Když zavřel malé okýnko mezi nimi, začala panikařit. Tohle byli klidné chvilky, kdy se zpovídala ze svých hříchů na místě, kde se cítila bezpečně, a kde se mohla úplně otevřít. Cítila, jako kdyby na ní, kvůli její zpovědi o příšerných věcech, které dělala po nocích, dopadalo světlo z obrovského reflektoru.
Vždycky trvalo chvíli, než ty odporné představy zmizely. Jenže dusivý pocit, který měla pokaždé, když si vzpomněla, čemu bude čelit příště, jí ještě přitěžoval.
Vzala růženec a dala ho do kapsy svého kabátu. Pak sebrala z podlahy kabelku. Od odchodu jí ale zastavily schody, které vedly ze zpovědnice ven. Měla dost důvodů pro to, aby zůstala v utajení. Důvody, které měly co dělat s její ´prací´. Když utichnul zvuk podpatků kněze, roztáhla červený sametový závěs a vyšla ven.
Caldwellská katedrála Sv. Patrika byla poloviční, než ta dole na Manhattanu, ale byla dost velká, aby vzbuzovala úctu v obyčejných věřících. Gotické oblouky připomínaly křídla andělů a vysoké stropy vypadaly, jako kdyby jen pár centimetrů od nebe. Cítila se tak nehodná a byla vděčná, že může stát pod touhle střechou.
Milovala tu vůni uvnitř katedrály. Včelí vosk, citron a kadidlo. Nádhera.
Vešla do kaple svatých a ocitla se pod lešením, které tam bylo postavené kvůli vyčištění mozaiky. Jako vždy byly vepředu na stolech blikající děkovné svíčky a na sochy byly namířené malé reflektory, aby lidem připomínaly, že na druhém konci života na ně čeká věčný mír. Za předpokladu, že vám bude dovoleno projít nebeskou branou.
Po šesté hodině odpoledne byly boční dveře katedrály zamčené a ona jako obvykle musela vyjít ven hlavním vchodem - což vypadalo, že její úsilí o to zůstat inkognito bylo úplně zbytečné. Vyřezávané dveře byly mnohem vhodnější pro vítání stovek lidí, kteří chodili každou neděli na bohoslužby ... nebo pro hosty svatebních obřadů ... a taky pro ctnostné věřící.
Ne, ona byla nepochybně člověk, který měl vyházet i vcházet bočními dveřmi.
Alespoň teď to tak bylo.
Ve chvíli, kdy se opřela do silných dřevěných dveří, uslyšela jak někdo volá její jméno a podívala se přes rameno. Nikoho neviděla. Katedrála byla prázdná. V lavicích neseděli žádní modlící se lidé.
"Haló," zavolala a kostelem se nesla ozvěna jejího hlasu. "Otče?" Když jí někdo neodpovídal, přejel jí mráz po zádech.
Rychle se zapřela do dveří, otevřela je a vyrazila do chladné dubnové noci. Těsněji k sobě přitiskla klopy jejího vlněného kabátu a zrychlila svojí chůzi. Když spěchala ke svému autu, na chodníku a na schodech se hlasitě ozýval klapot jejích bot.
První věc, kterou udělala, když nasedla byla ta, že zamknula všechny dveře. Pak hlasitě vydechla a rozhlédla se kolem. Stíny holých stromů se kroutily na zemi a měsíc prosvítal slabými mraky. V oknech domů se pohybovali lidé. Kolem pomalu projel vlak.
Nebyl tam žádný stalker. Žádný muž v černé lyžařské masce, žádný číhající útočník. Nic.
Donutila se ke klidu a nastartovala svojí Toyotu. Pevně sevřela volant. Potom, co provedla kontrolu okolí v zrcátkách, pomalu vyjela z parkoviště a zamířila hlouběji do města. Jela dál a světla pouličních lamp a okolních aut zaplavovala vnitřek auta a černý batoh na sedadle spolujezdce. Měla v ní svojí příšernou uniformu. Jakmile skončí tahle noční můra, spálí jí i se vším, co si na sebe musela během posledního roku oblékat.
Železná maska bylo druhé místo, kde "pracovala". To první před čtyřmi měsíci vyletělo do vzduchu. Doslova.
Nemohla uvěřit tomu, že pořád zůstala v branži. Pokaždé, když si balila batoh, měla pocit, jako kdyby byla vtažená zpátky do noční můry a nebyla si moc jistá, jestli její vyzpovídání u Sv. Patrika věci zlepší, nebo spíš zhorší.
Někdy cítila, že všechno co tam dělali bylo, že je chlácholili řečmi a chtěla se na to vykašlat, ale touha po odpuštění byla až příliš silná.
Když zahnula do Trade Street, míjela kluby, bary a tetovací salony, které dohromady tvořili Caldie Striptýz. Železná maska byla na vzdálenějším konci a jako všude okolo se to tam každý večer hemžilo rádoby napodobovateli zombíků. Zahnula do uličky, kde bylo množství výmolů a vjela na parkoviště.
Její autíčko se krásně vešlo na místo u cihlové zdi, kde byla cedulka: JEN PERSONÁL.
Trez Latimer, majitel klubu trval na tom, že všechny ženy, které pro něj pracovaly, měly parkovací místa nejblíž zadním dveřím. V péči o své zaměstnance byl dobrý jako Reverend a všichni to ocenili. Caldwell měl i zločinnou a špinavou část a přímo v jejím centru byla Železná maska.
Marie Terese si vzala batoh a vzhlédla. Jasné světlo města skrylo většinu hvězd za temnými mraky a nebe se tak zdálo ještě dál.
Zavřela oči a dlouze a zhluboka se nadechla. Přitáhla si límec kabátu těsně ke krku. Když šla do klubu, její tělo i mysl patřily někomu jinému. Někomu, koho neznala a v budoucnu si na něj nebude pamatovat. Někomu, kdo jí znechucoval.
Někomu, kým pohrdala.
Poslední hluboký nádech.
Těsně předtím, než otevřela oči, znovu jí zasáhla panika. Navzdory chladu jí tělo i čelo začal máčet pot, který se jí vsakoval do šatů. Srdce jí tlouklo tak rychle, jako kdyby utíkala před zlodějem a jí napadlo, kolik nocí už v ní tohle propuká. Zdálo se, že se její úzkost zhoršovala každý týden. Byla obrovská jako lavina a nabírala na rychlosti, dokud jí nepohltila a ona na sobě neucítila její ledovou hmotnost.
Ale ani tak nemohla přestat. Musela splatit dluhy ... některé finanční a některé existenční. Než mohla couvnout, uvědomila si, že potřebovala jít tam, kam vůbec nechtěla.
A kromě toho, říkala si, že se nenechá pohltit touhle šokující úzkostí. Znamenalo to, že se ještě nevzdala, a že minimálně jedna část jejího pravého já pořád žije.
Ne na moc dlouho, poukázal jemný hlas v její mysli.
Zadní dveře do klubu se otevřely a hlas s přízvukem vyslovil její jméno tím nejkrásnějším způsobem na světě. "Marie-Terese, jsi v pořádku?"
Otevřela oči a nasadila svou masku. S klidným výrazem vystoupila a šla za svým šéfem. Nepochybovala, že jí Trez viděl na jedné z bezpečnostních kamer. Bůh věděl, že byly úplně všude.
"Jsem v pořádku, Trezi, díky."
Držel pro ní otevřené dveře, když kolem něj procházela a jeho tmavé oči jí pozorně zkoumaly. Měl kůži barvy kávy a etiopský obličej. Jemné lícní kosti a perfektní rty. Trez Latimer byl fešák - i když jeho chování na něm byla ta nejatraktivnější věc. Bál se o ní. Ten chlap musel mít titul ze společenských věd.
I když nebylo dobré být jeho nepřítel. "Tohle děláš každou noc," řekl a zavřel za sebou dveře. Zastrčil na dveřích zástrčku. "Sedíš ve svém autě a díváš se na nebe. Každou noc."
"Vážně?"
"Někdo ti dělá problémy?"
"Ne, ale kdyby tu někdo takový byl, řeknu ti to."
"Tak tě trápí něco jiného?"
"Nic. Jsem v pohodě."
Trez nevypadal moc přesvědčeně, ale doprovodil jí až k dámské šatně a zůstal u dveří. "Pamatuj, jsem tu pro tebe dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Kdykoliv si se mnou můžeš promluvit."
"Já vím. A děkuju ti."
Položil si ruku na srdce a uklonil se. "Rádo se stalo. Dávej na sebe pozor."
Šatna byla rozdělená na dlouhé železné boxy. Uprostřed byly lavice přišroubované k podlaze. U té nejvzdálenější stěny bylo osvětlené zrcadlo a šest stop dlouhý pult, který byl plný make-upu, paruk, titěrných oblečků a bot na podpatku. Vzduch voněl po dívčím potu a šamponu.
Jako obvykle si sedla na své místo. Přišla vždycky první a odcházela jako první. Teď už přepnula do pracovního režimu. Neměla žádné pochybnosti a ani nervózně neškytala.
Dala si kabát do skříně. Skopla si z nohou kozačky. Stáhla si z vlasů gumičku a rozpustila si vlasy. Prudce otevřela batoh.
Vyměnila svoje džínsy, bílý rolák a námořnicky modré tričko za oblečení, které by si nevzala ani na Halloween: mini Lycra sukni, blůzku, která jí nesahala ani pod žebra, punčochy do poloviny stehen s krajkovým podvazkem a lodičky, ve kterých jí tlačily prsty.
Všechno bylo černé. Je to barva Železné masky. Každý klub nějakou měl.
Když nebyla v práci, nikdy nenosila nic černého. Asi po měsíci v téhle noční můře musela vyhodit každý kus oblečení, který měl sobě nějaké černé vlákno. Došlo to až do takového bodu, že nakonec musela jít do obchodu pro černé šaty, protože neměla jít v čem na pohřeb.
Před osvětleným zrcadlem si na svoje hnědé vlasy nastříkala sprej a pak se vrhla na paletu očních stínů a pudr na tváře. Vybrala si tmavé, jiskřivé barvy, které viděla na Dívce od vedle na dvoustraně v Penthouse. Rychle si nanesla oční linky á la Ozzy Osbourne a přilepila si falešné řasy. Poslední věc, která chyběla, byla rtěnka. Vytáhla jí ze své kabelky. Nikdy nepoužívala stejné rtěnky jako ostatní dívky. Všechny se každý měsíc pravidelně vyměňovaly, ale ona nechtěla riskovat: Dohlížela na to, co dělala a jak. Byla hodně svědomitá, když šlo o její bezpečí. Ostatní holky mohli mít jiné zásady.
Červený lesk chutnal jako umělá jahoda, ale na lesku nezáleželo. Žádné líbání. Nikdy. Většina mužů to věděla a s těmi, kteří ne, měla jen krátkou debatu: Nikdo z nich nechtěl, aby jejich manželky nebo přítelkyně věděly, co dělají jejich muži po nocích venku.
Marie Terese se na sebe odmítla podívat do zrcadla, takže se otočila a vyrazila čelit hluku, lidem a její práci. Když šla dlouhou špinavou halou do klubu, basová hudba sílila a ona v uších slyšela tlukot vlastního srdce.
Hudba a tlukot jejího srdce měly stejný rytmus.
Na konci chodby se před ní rozprostřel klub. Stěny měly příšernou fialovou barvu, podlaha byla černá a strop tak málo osvětlený, že to tu vypadalo spíš jako v jeskyni. Ze všeho tu vyzařoval sex. Ženy tančily v železných klecích, na parketu se svíjela ve dvojicích nebo v trojicích těla, která tancovala na svádivou, erotickou muziku naplňující hustý vzduch kolem ní.
Potom co její oči přivykly temnotě, hodnotícím pohledem začala přejíždět muže v místnosti. Přála si, aby si tenhle pohled nikdy neosvojila.
Nemůžete říct, jestli u nich máte šanci podle jejich oblečení nebo podle snubních prstýnků na jejich prstech. Nebylo to ani tím, jak se na vás dívali, protože vás pohledem od prsou až k bokům sjel úplně každý muž v blízkosti. Bylo to v jejich pohledech. Ti, u kterých budete mít úspěch, se na vás dívají s něčím víc, než jen s nenasytností: zatímco sjíždí očima vaše tělo, v jejich myslích se právě odvíjí následující akt.
Nevadilo jí to. Žádný z těch mužů jí nemohl nic horšího, než už zažila. Navíc tu byly dvě věci, které věděla jistě: nakonec přijde třetí hodina ráno. A stejně jako konec její směny, ani tahle fáze jejího života nebude trvat věčně.
Během svých veselejších, míň depresivních částí jejího života si říkala, že tohle drsné místo bylo jen něco, čím si musela projít a co jí zase brzy opustí. Jako chřipka. I když je těžké mít víru v budoucnost, musela věřit, že se jednoho dne probudí, otočí svojí tvář ke slunci a bude si užívat to, že je její nemoc pryč, a že se jí vrátilo zdraví.
I když tohle bylo jenom za předpokladu, že se to bude projevovat jako chřipka. Jestli to pak nebude spíš jako rakovina ... Možná, že část jí úplně odumře. Ztratí se v té nemoci navždy.
Marie-Terese přestala přemýšlet a vešla do davu lidí. Nikdo nikdy neřekl, že je život zábavný, snadný a spravedlivý. A někdy musíte dělat věci, abyste přežili. Věci, které se zdají vaší části mozku, která patří domovu a teplu rodinného krbu, úplně a naprosto nepochopitelné. Ale v životě neexistují žádné zkratky a vy musíte zaplatit za svoje chyby.
Vždy.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Giny06 Giny06 | Web | 3. října 2011 v 22:11 | Reagovat

Přeložíš někdy taky my sister lives on the mantelpiece-skvělá kniha ale nerozumim jí :-?

2 Marti Marti | Web | 3. října 2011 v 22:21 | Reagovat

[1]: Mrknu na to a jestli mě knížka zaujme, dám jí do další ankety..

3 lucia lucia | 4. října 2011 v 12:55 | Reagovat

ďakujem :-D

4 Cava Cava | 4. října 2011 v 13:18 | Reagovat

to je drama :-D

5 Lexie Lexie | 4. října 2011 v 16:39 | Reagovat

Koľko to má kapitol ? :)

6 Af Af | 4. října 2011 v 17:04 | Reagovat

díky za překlad :)

7 hekate hekate | 4. října 2011 v 18:43 | Reagovat

Ďakujem! Ako vždy skvelé. :-)

8 Ann Ann | 4. října 2011 v 19:24 | Reagovat

Báječné, děkuji :-)

9 viki viki | 4. října 2011 v 22:31 | Reagovat

Děkuji za překlad !

10 Life's good Life's good | 6. října 2011 v 16:36 | Reagovat

líbí se mi, že jsou tam zmínky o věcech z Bratrstva :D je to zajímavější a nepomyslela bych si, že autorka bude psát o Marie Terese, to mě překvapila :-)

díky za překlad, super! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama