Covet - 2.kapitola

4. října 2011 v 23:53 | Marti
KAPITOLA 2


Klenotnictví Marcuse Reinharta, založené roku 1893, bylo umístěné v hezké cihlové budově v centru města Caldwell. Bylo natřené na tmavě červeno. Firma během krize změnila majitele, ale jedna služba zůstala zachovaná až do Internetové éry: luxusní, kvalitní šperky nabízené za bezkonkurenční ceny s jedinečnou osobní obsluhou.
"Víno se vám chladí nahoře v soukromém pokoji, pane."
"Výborně. Už jsme skoro hotoví." James Richard Jameson, pravnuk muže, který koupil obchod pana Reinharta, si narovnal kravatu v jednom z obrovských zrcadel.
Spokojený se svým vzhledem se obrátil na tři zaměstnance, o kterých rozhodl, že budou dnes večer pár hodin obsluhovat. William a Terrence na sobě měli černé obleky se zlato černými kravatami, na kterých bylo vyšité logo jejich obchodu. Janice měla na černých šatech zlato onyxový náhrdelník z roku 1950. Perfektní. Jeho lidé byly elegantní a diskrétní jako vše v tomhle pokoji a každý z nich byl schopen plynně konverzovat v angličtině a francouzštině.
Kvůli tomu, co Reinhardt nabízel, byli ochotni zákazníci cestovat až z Manhattanu, z Montrealu, ze severu nebo z jihu. Ať už byli odkudkoliv, tohle jim stálo za tu cestu.
Všechno na předváděcím sále, třpytivá světla, ostré úhly reflektorů i skleněné skříňky se šperky, tu bylo proto, aby mazaly rozdíl mezi chci a nutně potřebuju.
Těsně předtím, než hodiny jeho dědečka u dveří odbyly desátou hodinu, James přešel ke dveřím, vytáhl vysavač Oreck a vyluxoval stopy, které byly na starožitném orientálním koberci. Když se vracel zpátky ke skříni na uklízecí náčiní, luxoval sám za sebou, takže mu nemohlo uniknout ani smítko.
"Myslím, že je tady," řekl William, zatímco se díval ven zamřížovaným oknem.
"Ach, můj Bože ...," zamumlala Janice, když se naklonila ke svému kolegovi. "To je určitě on."
James rychle uklidil vysavač z dohledu a urovnal si sako. Jeho srdce mu v hrudi tlouklo jako splašené, ale navenek působil klidně. Stoupnul si na špičky, aby dohlédl ven na ulici.
Zákazníci byli v obchodě vítaní od deseti do osmnácti hodin od pondělí do soboty.
Klienti tam ale přicházeli v soukromě po zavírací hodině. Kdykoliv se jim to hodilo.
Muž, který vystoupil z BMW M6 byl solidní klient: oblek evropského střihu, bez kabátu a to i přes chlad venku, chůze jako kdyby byl sportovec a obličej podobný vrahovi. Byl to velmi chytrý a velmi mocný muž. Pravděpodobně jel v něčem nekalém, ale Marcus Reinhardt nediskriminoval mafii ani drogové dealery. James měl na starost prodávat, ne soudit - takže pokud šlo o něho, muž, který k nim přicházel, byl ideálem mravnosti. Hlavně v jeho mokasínech od Ballyho.
James odemknul a otevřel dřív, než se rozezněl zvonek. "Dobrý večer, pane diPietro."
Podání ruky bylo pevné a krátké. Měl hluboký a ostrý hlas a jeho oči byly studené a šedivé. "Můžeme začít?"
"Ano." James zaváhal. "Plánujete se k nám přidat?"
"Ne."
James zavřel dveře a ukázal mu cestu do zadní místnosti. Záměrně ignoroval Janice, která zírala na muže. "Můžeme vám nabídnout něco k pití?"
"Můžete mi začít ukazovat diamanty."
"Jak si přejete." Soukromý předváděcí sál měl na stěnách olejové malby. Byl tam velký antický stůl a čtyři pozlacené židle. Byl tam taky mikroskop, černá sametová podložka, chlazené ledové víno a dvoje brýle z křišťálu. James kývl na své zaměstnance a Terrence předstoupil, aby očistil stříbrný džbán, zatímco Janice trošku nervózně odnášela ze stolu sklenky. William zůstal ve dveřích a čekal na nějaký úkol.
Pan diPietro se posadil a položil si ruce na stůl. Zpod manžet mu byly vidět hodinky Chopard barvy platiny. Jeho oči měly stejnou barvu jako hodinky, ale když se zaměřily na Jamese, zachvěl se.
James si odkašlal a posadil se naproti muži. "Po našem rozhovoru jsem zvolil diamanty z naší kolekce. Říká se, že jich byla většina přivezená přímo z Antverp."
James vytáhl zlatý klíč a vložil ho do zámku na horním šuplíku stolu. Když měl u sebe klienta, který se nechtěl jenom podívat, ale chtěl hned nakupovat, což teď měl, musel si zvolit mezi tím ukázat jim nejdřív ty nejlepší kousky, o kterých si myslil, že si mohli dovolit, nebo přejít rovnou k těm nejdražším možnostem.
Bylo jasné, co musel udělat v případě pana diPietro.
V sametové podložce bylo deset prstýnků. Všechny byly speciálně vyčištěné kvůli jejich dnešní prezentaci. Ten, který vytáhl z černého sametu, nebyl ten největší a byl tam jen malý kousek kamínku. Ale zdaleka to bylo to nejlepší, co tu měl.
"Má sedm karátů. Jedná se o smaragdový řez, jeho barva je D a zevnitř nemá jedinou chybičku. Mám GIA i EGL osvědčení a je vám k dispozici, pokud se budete chtít podívat."
James mlčel, když si pan diPietro vzal prsten a sklonil se, aby ho zkontroloval. Nebyl žádný důvod mu říkat, že lesk a symetrie kamene byly vyjímečné, nebo že platinová násadka byla ručně dělaná přímo pro diamant, nebo že takovéhle věci se na trhu ocitali jenom velmi zřídka. Světlo, které se od diamantu odráželo, mluvilo samo za sebe. Blikalo a jiskřičky světla byly tak zářivé, že si člověk musel klást otázku, jestli ten kámen nebyl magický.
"Kolik?" zeptal se pan diPietro.
James položil na stůl osvědčení. "Dva miliony tři sta tisíc."
U mužů jako byl pan diPietro platilo, čím dražší věc byla, tím to bylo lepší. Pravda ale byla, že to byl dobrý obchod. Aby mohl Reinhart zůstat v branži, musel vyvážit rozdíl mezi nákupní cenou a jeho prodejní: velké náklady a ne moc velké provize. Za předpokladu, že se pan diPietro bude i nadále vyhýbat vězení a bankrotu, byl to ten typ muže, se kterým chtěl mít James dlouhodobý obchodní vztah.
Pan diPietro mu podal prsten nazpátek a studoval pozorně sametovou podložku. "Řekněte mi něco i o ostatních."
James spolkl slůvko překvapení. "Samozřejmě. Jak si přejete."
Pokračoval zleva doprava a popisoval mu atributy každého prstýnku na podložce. Celou dobu přemýšlel, jestli klienta špatně odhadl. Možná měl Terrence přinést i prsteny s pěti karáty, ne jenom se šesti a víc.
O hodinu později se pan diPietro posadil na židli. Tenhle člověk se neprotahoval a věnoval mu svou úplnou pozornost. Ani jednou rychle nezkontroloval svoje BlackBerry nebo se nesnažil říct nějaký hloupý vtip, aby prolomil napětí mezi nimi. Dokonce ani pohledem nepřejížděl po Janice, která byla nádherná.
Byl úplně a totálně zaujatý vším, co mu vykládal.
James uvažoval o ženě, jejíž prst ponese tenhle prsten. Musela být krásná, přirozená, ale musela být taky nezávislá a ne moc emocionální. Obecně řečeno, i ten nejpraktičtější a nejúspěšnější muž má v očích záblesk, když koupí prstýnek pro svojí ženu - ať už je to vzrušení z toho, že jí překvapí něčím naprosto dokonalým a nechutně drahým, co si může dovolit jenom něco přes 0,01% populace, muži většinou vždycky projevují nějaké emoce. Pan diPietro byl ale stejně chladný a tvrdý jako kámen, na který se díval.
"Je tu něco dalšího, co bych vám mohl ukázat?" zeptal se James pokořeně. "Nějaký rubín nebo třeba safír?"
Klient sáhl do kapsy svého saka a vytáhl tenkou černou peněženku. "Vezmu si ten první, který jste mi ukazoval. Ale za dva miliony."
Když James zamrkal, pan diPietro položil na stůl kreditní kartu. "Když už vám dám své peníze, chci abyste si je zasloužil. A vy mi teď dáte na ten prsten slevu, protože kvůli vaší práci potřebujete, aby se sem vraceli zákazníci, jako jsem já."
James se chvíli vzpamatovával z toho, že tenhle obchod ještě není úplně ztracený. "Já ... já oceňuji vaše znalecké oko, ale cena je dva miliony tři sta tisíc."
Pan diPietro prstem klepnul na kartu. "To je můj limit. Dva miliony. Hned teď."
James rychle udělal v hlavě pár výpočtů. Za tuhle cenu by ještě pořád vydělal něco přes třista padesát tisíc.
"Věřím, že bych vám v tom mohl vyhovět," řekl.
Pan diPietro nezněl překvapeně. "To je od vás chytré."
"A velikost? Znáte velikost vaší-"
"Jediné co jí zajímá je velikost těch sedmi karátů. O zbytek se postarám později."
"Jak si přejete."
James obvykle pobízel zaměstnance, aby spolupracovali s klientem, když šel zpátky do ochodu pro krabičku a vytisknout odhad ceny, kvůli pojištění. Dnes večer na ně ale zavrtěl hlavou, když pan diPietro vyndal z kapsy mobil a začal vytáčet.
Když James tisknul papíry vzadu v kanceláři, slyšela pana diPietra mluvit do telefonu. Nebylo to škádlivé: Miláčku, něco pro tebe mám. Ani dvojsmyslné: Za chvíli jsem u tebe,drahoušku. Ne. Pan diPietro nevolal své skoro snoubence, ale někomu se jménem Tom kvůli problému s pozemkem.
James projel terminálem kartu. Když čekal na schválení částky, znovu vyčistil prsten. Pravidelně se díval na zelenou obrazovku na terminálu na karty. Když se tam ukázalo, aby zavolal do banky, kde je někdo k dispozici dvacet čtyři hodin denně, nedivil se. Vzhledem k vysoké částce to bylo samozřejmé. Jakmile se spojil s úředníkem, chtěl si promluvit s panem diPietrou.
Přesměroval hovor do telefonu na antickém stole a vystrčil hlavu ze dveří. "Pane diPietro-"
"Chtějí se mnou mluvit?" Muž natáhl ruku a zmáčkl blikající tlačítko. Pak zvedl sluchátko. Než James stačil zavěsit a přijít k panu diPietrovi, aby mu podepsal všechny nezbytnosti, on už byl s telefonátem skoro hotový.
"Ano, je. Ano, jsem. Ano. Ano. Rodné jméno mají matky je O´Brianová. Ano. Díky." Podíval se na Jamese. Pak zavěsil a posadil se zpátky do křesla. "Už pro vás mají autorizační kód."
James se uklonil a vrátil se do kanceláře. Když se znovu objevil, nesl v ruce malou červenou taštičku se saténovou rukojetí a obálku s podklady.
"Doufám, že se nám znovu ozvete a my vám budeme moct být k službám."
Pak diPietro si vzal to, co už mu teď po právu patřilo. "Mám v plánu se ženit jenom jednou, ale budou tu ještě výročí. Mnoho výročí."
Zaměstnanci udělali krok zpět, čímž mu uvolnili cestu. James spěchal otevřít dveře ven z obchodu, aby jimi mohl pan diPietro hned projít. Potom co muž minul Jamese, zamknul a podíval se ven z okna.
Jeho auto bylo nádherné. Když nastartoval, jeho motor zavrčel a jasná světla pouličních aut se odrážela od lesklého černého laku, jako kdyby to byla stojatá voda. Když se James otočil, našel Janice přitisknutou k oknu. Snažila se zaostřit. Bylo mu úplně jasné, že si neprohlížela auto, ale spíš řidiče.
Vlastně mu to ani nepřišlo divné. Tenhle obchod pro něj nebyl nijak významnější, než ty ostatní. Možná to byl taky důvod, proč se mu diPietro jevil tak rezervovaný: mohl si dovolit všechno, co mu ukazoval. Tenhle obchod se nijak neodlišoval od koupě novin nebo plechovky koly normálních lidí.
Nebylo nic, co by bohatí nemohli. Byli to šťastní lidé.
...
"Bez urážky, ale myslím, že padám."
Jim odložil prázdnou skleničku a vzal si koženou bundu. Měl jenom dva Budy, ale ještě jeden by ho dostal nad povolenou hranici řízení pod vlivem alkoholu. Bylo na čase zmizet.
"Nemůžu uvěřit tomu, že odcházíš sám," zamumlal Adrian a kývl bradou k Modrým šatům. Pořád ještě stála pod světlem. Pořád se na něj dívala. A pořád byla dechberoucí. "Jo, jenom já, mé druhé já a já."
"Většina chlapů nemá tvojí sebekontrolu." Adrian se zasmál a piercing v jeho spodním rtu se zaleskl. "Vlastně je to celkem působivé."
"Jo, jasně. Sem holt svatej."
"No, dobře dojeď a nalešti si tu svojí svatozář. Uvidíme se zítra na stavbě."
Všechny je obešel a plácnul si s nimi. Pak si začal Jim klestit cestu davem. Když procházel, sklízel pohledy od lidí ověšenými černými řetězy a s obojky s ostny kolem krků. Bylo to nejspíš stejné, jako když procházeli tihle Gotici obchoďákem: Co tu sakra děláš? Nejspíš jeho Levisky a čistá flanelová košile nějak uráželi jejich útlocit, týkající se všudypřítomné kůže.
Jim si vybral cestu, která byla co nejdál od Modrých šatů. Jakmile byl venku, zhluboka se nadechl, jako kdyby právě úspěšně složil nějakou těžkou zkoušku. Studený vzduch mu nepřinesl takovou úlevu, v jakou doufal. Když se pomalu vydal k zadnímu parkovišti, měl ruce strčené v kapsách košile.
Seknul s kouřením, ale ještě tak před rokem sahal po červených Malborkách. Byl to jeho zpropadený zvyk. Něco jako když lidé po amputaci cítí bolest v noze, kterou už nemají.
Zahnul za roh a vydal se kolem dlouhé řady aut zaparkovaných u plotu budovy. Všechny byly špinavé. Boční dveře měly vyžranou barvu od soli ze silnice a od měsíců ježdění ve sněhové břečce. Jeho auto, které bylo až na konci třetí řady, na tom bylo úplně stejně.
Rozhlédl se nalevo a napravo. Tohle byla ta horší část města a v případě, že by se na něj chtěl někdo vrhnout, chtěl o útočníkovi vědět dřív, než se mu to povede. Ne, že by nebyl v boji borec. Během jeho mladých let už zmlátil hodně chlapů a navíc pak dostal vojenský výcvik. Díky jeho práci měl svaly tvrdé jako skála. Ale vždycky bylo lepší vědět, co-
Zastavil se, když uviděl na zemi zlatý záblesk světla. Sehnul se a zvedl tenký zlatý prstýnek - ne, byla to náušnice. Nebo spíš piercing jednoho z těch týpků uvnitř klubu. Očistil ho a rozhlédl se po parkovišti. Mohl ho tu ztratit kdokoliv. Nevypadal moc draze.
"Proč jsi odešel beze mě?"
Jim ztuhl.
Do prdele. Její hlas byl stejně sexy jako zbytek jejího těla. Narovnal se a otočil se. Podíval se za kufr auta před ním. Modré šaty stály asi deset metrů od něj. Stála pod lampou - což ho nutilo přemýšlet, jestli si vybírala schválně místa, kde na ní svítilo nějaké světlo.
"Je zima," řekl. "Měla bys jít dovnitř."
"Není mi zima."
Vážně se to dělo. Projela jím vlna žhavé touhy. "No ... já odcházím."
"Sám?" Přišla k němu blíž. Její podpatky klapaly na asfaltu.
Čím blíž k němu byla, tím svůdnější mu přišla. Ksakru, její rty byly stvořené pro sex. Tmavě červené a pootevřené a její vlasy ... Všechno, o čem byl schopný přemýšlet bylo, jak by mu padaly na nahou hruď a stehna.
Jim si strčil ruce do kapes. Byl o hodně vyšší než ona, ale způsob jakým se pohybovala, byl pro něj jako rána pěstí do žaludku. Znehybněly ho vášnivé myšlenky a živé představy: díval se na její jemnou bledou pleť. Napadlo ho, jestli byla tak hebká, jak vypadala. A sakra až moc přemýšlel o tom, co měla pod šaty. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby byla přitisknutá pod jeho nahým tělem.
Když se před ním zastavila, musel se zhluboka nadechnout.
"Kde máš auto?" zeptala se.
"Mám náklaďák."
"Kde?"
V tu chvíli z uličky zavál studený vítr a ona se zachvěla. Objala se svýma hubenýma, krásnýma rukama. Její tmavé oči, které ho v klubu tak sváděly, se teď k němu prosebně otočily ... a pro něj bylo nemožné jí odmítnout.
Vážně to udělá? Využije teplou pohostinnost téhle ženy, i když jenom na krátkou chvíli? Znovu se zvedl vítr a ona přešlapovala z nohy na nohu. Jim si sundal koženou bundu a jedním krokem vymazal vzdálenost mezi nimi. Když se jejich pohledy setkaly, objal jí. Znovu jím projela vlna tepla.
"Parkuju tady." Vzala jeho ruku a propletla své prsty s těmi jeho. Pomalu jí odvedl ke svému autu.
Ford F-150S nebyl moc dobrý pro muchlování, ale byla tam jedna malá místnůstka - navíc byl tenhle náklaďák všechno, co mohl nabídnout. Jim jí pomohl nastoupit a pak obešel vůz a sednul si na místo řidiče. Rychle nastartoval a vypnul ventilátor, dokud se studený vzduch neohřál. Nahnula se k němu přes sedadlo. Když se k němu přiblížila, z těsné látky jejích šatů jí vykukovala prsa. "Jsi milý."
To nebylo zrovna slovo, kterým by se charakterizoval. Zvlášť když vzal v úvahu to, na co zrovna myslel. "Přece tě nenechám zmrznout."
Jim jí sjel pohledem. Byla schoulená v jeho kožené bundě. Tvář měla skloněnou a vlasy jí padaly přes ramena do výstřihu. Někomu by mohla přijít jako svůdnice, ale byla to spíš hodná holka, které jenom věci přerostli přes hlavu.
"Chceš si promluvit?" zeptal se, protože věděl, že si zasloužila něco lepšího, než to, co od ní chtěl.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Ne, já chci dělat ... něco."
Dobře. Jim vážně nebyl milý. Byl to muž, který toužil po tom, dotýkat se téhle nádherné ženy. A i když vypadala zranitelně, hraní si na terapeuta nebylo zrovna to, po čem teď prahnul. Bral by spíš něco ve víc horizontálnější poloze.
Když k němu zvedla oči, byly plné smutku. "Prosím ... políbíš mě?"
Jim se pořád držel zpátky. Její výraz ho nutil zatáhnout zpátečku. "Seš si tím jistá?"
Odhrnula si vlasy z ramene a zastrčila si je za ucho. Když přikývla, uviděl v jejím uchu diamant velikosti desetníku.
"Jo ... úplně. Polib mě."
Když se na něj pořád dívala a neucukla pohledem, Jim se k ní naklonil. Cítil se, jako kdyby byl chycený v pasti. Nedokázal se ovládnout. "Půjdu na tebe pomalu."
Ach ... Bože ...
Její rty byly ještě jemnější, než si představoval. Opatrně jí líbal. Měl strach, že by jí mohl ublížit. Byla tak sladká, teplá a věřila mu, že bude pomalý a něžný. Vítala ve svých ústech jeho jazyk a zaklonila se, aby tak mohl ústy snadno sjet z její tváře na klíční kost ... a pak na její prsa.
Což úplně změnilo tempo věcí.
Prudce se posadila a sundala si jeho bundu. "Zip je vzadu."
Jeho hrubé dělnické ruce ho rychle našly. Bál se, aby jí neroztrhl modré šaty, zatímco je pomalu rozepínal. A pak, když je ze sebe stáhla a jemu se tak naskytl pohled na saténovou podprsenku s krajkami. Nejspíš stála tolik, jako celý jeho vůz. Přes jemný materiál uviděl její stojící bradavky. Bylo to pro něj jako královské hody pro hladovícího. Velkolepé.
"Jsou pravá," zašeptala. "Chtěl po mně, abych si nechala dát implantáty, ale já ... já je nechci."
Jim se zamračil. Pomyslel si, jakej odpornej prasák s tím přišel. Měl by si nechat operovat oči. A věděl jak by to udělal. Přejel by mu přes ksicht železnou pneumatikou. "Nic takového nepotřebuješ. Jsi nádherná."
"Vážně?" zeptala se rozechvělým hlasem.
"Vážně." Její plachý úsměv pro něj znamenal všechno. Zabolelo ho v hrudi. Cítil bolest hluboko ve svém nitru. Znal všechny hnusné stránky života. Prošel si věcmi, které sice trvaly jenom den, ale jemu to přišlo jako měsíc. Nic z toho jí nepřál. Zdálo se, že už si prošla hodně těžkými chvílemi.
Jim se natáhl a otočil k ní klimatizaci, aby jí trošku zahřál.
Když se od ní odtáhl, sundala si podprsenku a chytila si prsa rukama. Pak mu nabídla svoje bradavky.
"Jsi dokonalá," zašeptal.
Jim se sklonil a něžně umístil své rty na její tělo. Jemně jí s nimi přejížděl po kůži. Když se dostal k jejím prsům, zalapala po dechu a strčila mu prudce ruce do vlasů. Na chvíli ho ovládal surový chtíč. Takový, který mění muže na zvířata.
Jenže pak si vzpomněl na to, jak se na něj dívala a věděl, že se s ní nebude milovat. Chystal se o ní postarat. Tady v kabině náklaďáku, kde se okna zamlžovala díky horku z klimatizace. Chystal se jí ukázat, jak krásná je a jak dokonalé bylo její tělo. Cítit jí a ... ochutnat. Ale pro sebe nechtěl nic.
Sakra, možná to nebyl až takový hajzl.
Seš si tím jistej? přerušil ho v toku myšlenek jeho vnitřní hlas. Vážně ses o tom přesvědčenej? Ne, nebyl. Jim ji ale položil na sedadlo a pod hlavu jí dal jako polštář svojí koženou bundu. Slíbil si, že se zachová správně.
Páni ... byla jako nádherný, ztracený, exotický pták, který našel kurník, kde se mohl na chvíli ukrýt. Proč by měla chtít zrovna jeho?
"Polib mě," vydechla.
Opřel se o paže a naklonil se nad ní. Zahlédl digitální hodiny na jeho palubní desce. 11:59. Před čtyřiceti lety se narodil. Nakonec to nebudou až tak špatné narozeniny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 5. října 2011 v 0:32 | Reagovat

Byl tu dotaz kolik má knížka kapitol.. 43

2 Sisa Sisa | 5. října 2011 v 7:32 | Reagovat

Boze naco tak vela? O_O

3 Catrina Catrina | 5. října 2011 v 8:50 | Reagovat

Pěkná kapitola. Děkuji za překlad. Jen když tak o čem tahle kniha vlastně je? Nenašla jsem nikde žádnou antonaci. Kdyžtak děkuju.

4 Cava Cava | 5. října 2011 v 13:30 | Reagovat

diky!!! zatim byl jak epilog, tak i kazda z kapitol uplne jina :-D uz se tesim, co bude dal ;-)

5 Cava Cava | 5. října 2011 v 13:31 | Reagovat

teda prolog... :-) jsem to ale truhla :-x

6 hekate hekate | 5. října 2011 v 13:40 | Reagovat

Super preklad. Ďakujem, a neviem sa dočkať ako to bude pokračovať :-D

7 beja beja | 5. října 2011 v 17:32 | Reagovat

to je nejaky pokracovaní fallen andels? nebo uplne jina kniha? tak nejak se uz ve vsem ztracim. :-D  :-D

8 Marti Marti | Web | 5. října 2011 v 18:10 | Reagovat

[7]: Úplně nová série

9 andy andy | 5. října 2011 v 18:47 | Reagovat

hele už vyšlo silence :D mám ho stáhlej ! :D

10 Marti Marti | Web | 5. října 2011 v 18:57 | Reagovat

[9]: Já už taky.. Zítra vám sem hodim prolog..

11 L€n:k L€n:k | E-mail | 5. října 2011 v 20:49 | Reagovat

[10]: ähojky chtěla sem se zeptat jestli by jsi mi silence v angličtině neposlala na mail. Byla bych ti moc vděčná. Děkuji moc a jinak úžasnej blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama