Covet - 3.kapitola

6. října 2011 v 0:31 | Marti
kapitola 3


Vin diPietro seděl na hedvábné pohovce v obývacím pokoji, který byl laděný do zlaté, červené a smetanově bílé barvy. Černé mramorové podlahy byly pokryté starožitným kobercem. Knihovničky byly naplněné samými prvními vydáními a všechny jeho sbírky křišťálů, ebenu a bronzových soch zářily. Skutečný triumf pro něj ale byl pohled na město. Celá jedna strana tohohle pokoje byla prosklená. Caldwellské mosty ´Dvojčata´ a všechny mrakodrapy, se tak staly stejnou součástí výzdoby, jako závěsy, dlaždice na podlaze nebo obrazy. Výhled na město byl obrovský a nádherný. Krajina nebyla nikdy stejná, i když se neměnilo rozestavění budov.
Vinův dvoupodlažní byt v Commodore zabíral celé dvacáté osmé a dvacáté deváté patro v luxusním věžáku. Jeho byt měl celkově deset tisíc čtverečních metrů. Měl šest ložnic, služku, tělocvičnu a kino. Osm koupelen. Čtyři parkovací místa v podzemní garáži. A uvnitř to bylo přesně takové, jaké to měl rád. Každý metr mramoru, žulová deska, yard tkaniny, prkno z tvrdého dřeva, stopa koberce - to všechno bylo nejlepší z nejlepších.
Byl připravený se odstěhovat.
Podle toho, jak to pokračovalo dál si spočítal, že bude připravený předat klíče dalšímu majiteli zhruba za čtyři měsíce. Možná za tři. To záleželo na tom, jak rychle si povedou chlapi na stavbě. Jestli byl tenhle byt hezký, to co staví Vin na břehu Hudson River udělá z tohohle obyčejnou kobku. Musel koupit půl tuctu starých loveckých chat a táborů, aby konečně dostal takový pozemek, jaký chtěl. Všechno tam nechal zbourat. Už se zbavil všech chatrčí, vyčistil zem a vykopal díru tak velkou, že by se v ní dal hrát fotbal. Jeho chlapi zrovna makali na hrubé stavbě, potom začnou se střechou a nakonec pošle do domu flotilu svých elektrikářů, aby vytvořili hlavní nervový systém domu. Jeho instalatéři mu potom dodají tepny. Pak už jsou to jenom detaily. Obklady, dlažba, zařízení, nábytek a dekorace.
Všechno se to pomalu formovalo. Jako magie. A nebylo to jenom místo, kde bude žít. Před ním na skleněném stole byla sametová krabička od Reinhardta.
Když hodiny v hale odbily půlnoc, Vin se opřel do polštáře na pohovce a zkřížil nohy. Nebyl romantik. Nikdy nebyl. Ale to nebyla ani Devina - což byl jeden z důvodů, proč tvořili tak dokonalý pár. Dávala mu prostor. Pořád pracovala, ale byla připravená naskočit do letadla pokaždé, když jí potřeboval. A navíc nechtěla děti, což bylo obrovské plus.
On je totiž nemohl mít. Kvůli jeho otci.
On a Devina se znali už hrozně dlouho. Když cítil, že je to správné, tak to prostě bylo správné. Bylo to pro něj jako koupit zem, s kterou bude moc pracovat a vyvíjet jí. Bylo to jako dívat se na zem, kde bude moc stavět.
Podíval se z výšky na město. Myslel na dům, který budoval. Pak jeho pohled padl na mizerný malý dvoupatrový domek pod ním. Strávil mnoho nocí snahou nemyslet na minulost, kterou si musel projít. Na křik jeho matky a jeho opilého otce, s kterým se prala. Jediná věc, kterou tehdy chtěl bylo co nejdřív vypadnout. Zmizet od svých rodičů co nejdál. Z té příšerné nižší třídy. Od dokonce i od sebe. To bylo to, co ho odlišovalo od ostatních. A taky se mu to povedlo.
Dával přednost tomuhle životu. Téhle krajině. Obětoval hodně, aby dostal to, co teď měl. Ale vždycky ho doprovázelo jeho štěstí - jako kdyby šlo o nějakou magii.
Jenže čím víc těžce pracuješ, tím větší štěstí máš. A k čertu s každým se vším. Tohle bylo místo, kde hodlal zůstat.
Když se Vin znovu podíval na hodiny, uběhlo čtyřicet pět minut.
A pak další půlhodina. Když se natáhl pro sametovou krabičku, uslyšel jak někdo otevíral dveře. Halou se k němu po mramorové podlaze blížilo klapání podpatků. Víc se mu ale líbilo, když kolem něj prošla a on jí uviděl.
Když vešla do obýváku, rozepnula si bílého norka a vystavila tak na obdiv své modré šaty Herve Leger, které si koupila za jeho peníze. Bez diskuze: měla dokonalé křivky, které v těchhle šatech dokonale vynikly. Její dlouhé nohy podtrhovaly červené boty Loubotins a její vlasy byly ještě lesklejší, než křišťálový lustr nad jejich hlavami.
Nádherná. Jako vždy.
"Kdes byla?" zeptal se.
Ztuhla a podívala se na něj. "Nevěděla jsem, že jsi doma."
"Čekal jsem na tebe."
"Měl jsi mi zavolat." Měla nádherné oči tvarem podobným mandlím. Byly tmavší, než její vlasy. "Přišla bych, kdybys zavolal."
"Myslel jsem, že tě překvapím."
"Ty ... nikdy mě nepřekvapuješ."
Vin vstal. Krabičku držel skrytou v dlani. "Jak ses dneska večer měla?"
"Dobře."
"Kdes byla?"
Hodila si kožich přes ruku. "Jenom v klubu."
Když k ní Vin přišel, otevřel ústa. Pomalu otevíral ruku, aby jí ukázal, co jí koupil. Buď mojí ženou. Devina se zamračila. "Jsi v pořádku?" Staň se mou ženou. Devino, vezmi si mě. Přivřel oči a sledoval její rty. Byly trošku nateklé. Červenější. A neměla rtěnku.
Najednou se mu vybavila krátká a až moc živá vzpomínka na jeho otce a matku. Křičeli na sebe a házeli po sobě věci. Oba byli úplně namol. Tohle bylo to, co vždycky slyšel od svého otce. Jeho hlas byl zuřivý a jemu se vybavil tak jasně, jako kdyby byl před ním: S kým si byla? Cos to doprdele udělala, ženská? Potom po jeho otci hodila jeho máma popelník. Rozbil se o zeď. Díky dlouhé praxi už měla v rameni sílu, ale vodka jí zatemnila vidění a ona nedokázala trefit cíl, takže jeho otce zasáhla jenom jedna z deseti letících věcí.
Vin nechal krabičku s prstenem vklouznout do kapsy jeho saka. "Užila sis to?"
Devina přimhouřila oči, jako kdyby měla problém uhodnout jeho opravdovou náladu. "Šla jsem se bavit. Takže trochu jo."
Přikývl a přemýšlel. Přemýšlel, jestli byly její rozcuchané vlasy nějaký nový styl, nebo to způsobily ruce nějakého muže. "Dobře. To jsem rád. Už musím jít dodělat nějakou práci."
"Dobře."
Vin se otočil a šel do obývacího pokoje a pak pokračoval knihovnou do své pracovny. Celou dobu držel svůj pohled na skleněných zdech a výhledu ven.
Jeho otec co se týče žen věřil jenom dvěma věcem: nikdy se jim nedalo důvěřovat a vždycky tě odkopnout, když jim dáš pocit, že mají navrch. A i když si Vin nechtěl brát od toho zkurvysyna žádná moudra, nemohl se zbavit vzpomínek na svého otce. Ten chlap byl přesvědčený, že ho jeho žena podvádí. I když tomu šlo jenom těžkou věřit. Vinova máma si odbarvovala vlasy jenom dvakrát do roka a pod očima měla tmavé kruhy. V šatníku měla jenom domácí župan, který prala stejně často, jako si barvila vlasy. Nikdy nevycházela z domu, kouřila jako továrna a její alkoholový dech by mohl sloupávat barvu z aut.
Přesto si jeho otec myslel, že je pro ostatní muže nějak atraktivní. Nikdy nehnula ani prstem, když jí za to nenabídl cigarety. Pravidelně sbírala odvahu, aby si zašla ven pro krabičku, jenže to pak znovu končilo u hádek a rozbitých popelníků.
Oba ho mlátili. Alespoň dokud nebyl dost starý na to, aby běhal rychleji, než oni. Ta nejlepší věc co pro něj udělali byla nejspíš ta, když se v jeho sedmnácti letech navzájem zabili - což bylo vážně dost žalostné.
Když Vin došel do své pracovny, posadil se za mramorový stůl a rozhlédl se po své kanceláři. Měl tam dva počítače, šest telefonních linek, fax a pár bronzových lamp. Kožené křeslo bylo krvavě rudé. Koberec měl barvu ptačího oka a po stranách měl barvu javorového dřeva. Závěsy byly černé, krémové a červené. Zasunul krabičku s prstenem mezi lampu a telefon. Pak se otočil zpátky k městu a kochal se pohledem.
Vezmi si mě, Devino.
"Vzala jsem si na sebe něco pohodlnějšího." Vin se ohlédl a uviděl jeho ženu v průhledné černé košilce.
Otočil se na židli k ní. "Jo, tos udělala."
Když přišla až k němu, její prsa se jemně zhoupla pod látkou. Cítil, jak ztvrdnul. Vždycky miloval její prsa. Když mu řekla, že chce implantáty, rychle jí ten nápad vyhnal z hlavy. Byla dokonalá.
"Je mi líto, že jsem tu nebyla, když jsi mě chtěl," řekla. Nadzvedla si průhlednou košilku a klekla si před ním na kolena. "Vážně." Vin zvedl ruku a přejel jí palcem po spodním rtu. "Co se ti stalo s rtěnkou?"
"Umyla jsem si v koupelně obličej."
"Tak proč máš ale pořád oční linky?"
"Znova jsem se namalovala." Její hlas byl jemný. "Měla jsem celou dobu u sebe telefon. Řekls mi, že máš večer nějaké jednání."
"Jo, měl jsem."
Devina mu položila ruce na stehna a naklonila se k němu. Prsa jí vykoukávala z výstřihu šatů. Bože. Voněla tak nádherně.
"Omlouvám se," zasténala, když ho políbila na krk a zaryla mu nehty do nohou. "Dovol mi, abych ti to vynahradila."
Přejela mu rty po kůži a olízla ho.
Vin zaklonil hlavu a díval se na ní skrz přivřená víčka. Byla fantazií každého muže. A ona byla jeho.
Tak proč sakra nemohl vyslovit ta slova? "Vine ... nezlob se na mě prosím," zašeptala.
"Nezlobím."
"Mračíš se."
"Jo, to máš pravdu." Kdy se vlastně naposled smál? "No, proč mi nezkusíš zlepšit náladu?"
Devina se usmála, jako kdyby dostala pozvání, na které čekala a rychle mu sundala kravatu, urovnala mu límec a rozepnula mu knoflíky. Líbala ho na hrudi a pomalu směřovala dolů k jeho bokům. Vytáhla mu košili z kalhot a nehty a zuby mu přejížděla po kůži.
Věděla, že neměla ani v nejmenším problém s tvrdšími věcmi. Vin jí odhrnul vlasy z obličeje, když mu rozepnula kalhoty a osvobodila z nich jeho mužství. Moc dobře věděl, že nebyl jediný, kdo se teď mohl dívat na to, co se mu chystala udělat. Svítila na ně stolní lampa, což znamenalo, že jestli byl někdo z okolních mrakodrapů ještě v práci a měl u sebe dalekohled, shlédnou za chvíli pěknou show.
Vin ji nezastavil, ani nezhasnul.
Devina měla ráda publikum.
Když se její ústa ocitla na vrcholku jeho mužství, zasténal a pak zaskřípal zuby, když si ho strčila hlouběji do pusy. V tomhle byla dobrá. Dovedla najít rytmus, který ho doháněl k šílenství. Dívala se na něj, zatímco na něm pracovala. Věděla, že to měl rád trošku špinavé, takže se na poslední chvíli zvedal, aby mohl vyvrcholit na její dokonalá prsa.
Jemně se zasmála a podívala se na něj zpod svých řas. Ta zlobivá holka v ní ještě neměla dost. Devina byla proměnlivá. V jednom okamžiku dokázala být dokonalá žena a pak se z ní jako mávnutím proutku stala děvka. Měnila masky i nálady jako na běžícím páse.
"Pořád nemáš dost, Vine." Její nádherné ruce přejížděly po korzetu a tangách, kde zůstaly. Pomalu si je začala stahovat. "Viď, že ne."
Ve světle její oči nebyly tmavé hnědé, ale černé. Byly k nepoznání. Měla pravdu. Chtěl jí. Už od toho okamžiku, kdy ji uviděl na otevření galerie. Pak oba jeli do Chagall a nakonec jí odvezl domů.
Vin se zvednul z křesla a klekl si mezi její nohy. Roztáhnul jí je. Byla na něj připravená a on si jí vzal přímo na koberci vedle jeho stolu. Sex byl rychlý a tvrdý, ale ona to tak měla ráda a to ho vzrušovalo. Když do ní vyvrcholil, vykřikla jeho jméno, jako kdyby jí dal přesně to, co chtěla. Položil si hlavu na jemný hedvábný koberec. Dýchal těžce, ale necítil se tak. Když vášeň odezněla, cítil se naprosto vyčerpaně. Byl neplodný.
Čím víc jí naplňoval, tím prázdnější byl.
"Chci víc, Vine," řekla hlubokým chraplavým hlasem.
...
Ve sprše šatny v Železné masce si Marie Terese stoupla pod horký proud vody a otevřela pusu, aby si jí mohla vypláchnout. Na nerezové misce bylo zlaté místo. Sáhla po něm bez toho, aby se na něj podívala. Nápis na něj byl ještě hmatatelný, takže tu mohlo být maximálně dvě nebo tři noci.
Umyla si každý centimetr těla. Slzy jí padaly dolů spolu s mýdlovou vodou a odtékaly kanalizací u jejích nohou. Svým způsobem tohle byla ta nejtěžší část noci. Mezi párou a odporným mýdlem se cítila ještě hůř, než po zpovědi. Bože, jednom vůně Dialu jí stačila, aby se jí zalily oči slzami. Důkaz, že Pavlovova teorie neplatila jenom na psy.
Když byla hotová, vyšla a popadla hrubý bílý ručník. Byla tam zima a jí vyskočila husí kůže. Podobnou reakci vyvolala i tím, když si ručníkem drhnula kůži. Snažila se s í odstranit i své emoce. Znovu se cítit bezpečně.
Když vešla zpátky do šatny, převlékla se zpátky do džínsů, roláku a bundy. Její pracovní oděv hodila do batohu. Během deseti minut si vyfénovala vlasy. Pak byla připravená vyjít do chladné noci. Tahle očista v klubu jí nutila modlit se za léto.
"Jsi připravená?" rozlehl se šatnou Trezův hlas. Usmála se na zavřené dveře. Stejná slova slyšela každý večer přibližně v tuhle chvíli, když vypnula fén. "Dvě minuty," zavolala.
"Nechvátej." Myslel to vážně. Dělal jí doprovod k autu každý den, bez ohledu na to, jak dlouho jí trvala příprava k odchodu.
Marie Terese položila fén a stáhla si vlasy dozadu a upevnila si vlny pevnou chlupatou gumičkou -
Naklonila se blíž k zrcadlu. Někdy během směny ztratila náušnici a jen Bůh ví, kde to bylo. "Do prdele."
Nasadila si kapuci a vyšla z šatny. Našla Treze, jak psal krátkou textovku na svém BlackBerry. Dal si telefon do kapsy a podíval se na ní. "Jsi v pohodě?"
Ne. "Jo. Dneska to bylo v pohodě."
Trez kývl a šel s ní k zadním dveřím. Když vyšli ven, modlila se, aby jí nepoctil opět jednou ze svých přednášek. Trezův názor na prostituci byl ten, že si ženy měly vybírat, jestli to chtějí dělat nebo ne. A muži jim za to mohli platit, ale měli by se k nim chovat jako k profesionálkám - sakra, upaloval by holky za to, že nepoužívají kondomy. Taky věřil tomu, že pokud je to ženě nějak nepříjemné, měl mít možnost přehodnotit to, co dělá a rychle vycouvat.
Stejnou filozofii měl Reverend na ZeroSum a ironie byla, že většina dívek nechtěla skoncovat s tímhle životem.
Když přišli k jejímu Camry, zastavil jí a položil jí ruku na paži. "Víš, co ti teď chci říct."
Trošku se usmála. "Tvojí obvyklou řeč."
"Není to jenom řečnický projev. Myslím vážně každé slovo."
"Ach, já vím," řekla a vytáhla klíče. "A jsi vážně moc milý, ale jsem spokojená s tím, co dělám." Na zlomek vteřiny uviděla, jak jeho oči smaragdově zazářily, ale byl to nejspíš jenom trik bezpečnostního osvětlení, které byly vzadu za budovou.
A když se na ní díval, jako kdyby volil další slova, zavrtěla hlavou. "Trezi ... prosím, ne."
Zamračil se, zaklel a pak natáhl ruce. "Pojď sem, holka."
Když se naklonila dopředu a nechala se jím pevně obejmout, přemýšlela, jak mohl být nějaký muž tak jako tenhle. Hodný, ne úplně dokonalý, ale čestný, spravedlivý, který se zajímal o lidi.
"Už v tom není tvoje srdce," zašeptal jí Trez do ucha. "Je čas, abys odešla."
"Jsem v pohodě."
"Lžeš." Šeptnul. Jeho hlas byl ale jistý a ona měla pocit, jako kdyby jí viděl až do srdce. "Dovol mi dát ti peníze, které potřebuješ. Můžeš mi to splácet. Bez úroku. Ty pro tohle nejsi určená. Některé jsou. Ty ale ne. Tvoje duše tady umírá."
Měl pravdu. Bylo to až moc pravdivé. Ale už se nechtěla na nikoho spoléhat. dokonce ani na někoho tak slušného, jako byl Trez.
"Brzy půjdu," řekla a pohladila ho po hrudi. "Už jenom chvilku a budu mít tolik, kolik potřebuju. Pak toho nechám."
Trezův výraz byl pevný a jeho čelist byla ztuhlá. Byl to důkaz toho, že respektoval její rozhodnutí, ale nesouhlasil s ním. "Nezapomeň na moje nabídku ohledně těch peněz, jo?"
"Jasně." Stoupla si na špička a políbila ho na tmavou tvář. "Slibuju."
Trez jí posadil do auta. Ona vyjela z parkovacího místa a podívala se do zpětného zrcátka. V záři jejích zadních světel pozorovala jeho paže zkřížené na prsou ... a pak byl pryč. Jako kdyby zmizel.
Marie Terese sešlápla brzdu a promnula si oči. Přemýšlela kam se ztratil ... a pak za ní vyjelo do uličky nějaké auto a zablikalo světly, což jí oslepilo. Otřásla se, sešlápla plyn a jela dál. Ať už se jí na nárazník lepil kdokoliv, na další ulici zahnul. Byla doma za patnáct minut.
Dům, který si pronajímala byl malý. Tvarem trošku jako Cape Cod. Byly dva důvody, proč si vybrala zrovna tenhle, když přišla do Candwellu: Bylo to blízko školy, což znamenalo, že bylo v sousedství spoustu zvědavých očí a na všech oknech byly mříže.
Marie Terese zaparkovala v garáži a čekala, až se zavřou dveře. Pak vystoupila do tmavé zadní chodby. Prošla kuchyní, která voněla po čerstvých jablkách, která byly v misce. Po špičkách došla ke krbu v obývacím pokoji. Na cestě stačila zastrčit batoh do škříně.
Vyprázdnila o a znovu ho zabalila, když se nikdo nedíval.
Když vstoupila do světla, zašeptala: "To jsem já."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 6. října 2011 v 0:31 | Reagovat

Zítra Silence..

2 kacena kacena | 6. října 2011 v 7:30 | Reagovat

super, marti, dakujem velmi pekne,
krasny preklad :-D

3 Cava Cava | 6. října 2011 v 10:57 | Reagovat

Diky!!!

4 Hannah Hannah | 6. října 2011 v 15:36 | Reagovat

ahojky mela bych na tebe malou prosbu chtela bych te poprosit jestli by jsi do komentaru nenapsala anotace na obe Fallen Angels hrozne rada bych si to precetla ale nevim co to je : D  zatim... A dekuju

5 Af Af | 6. října 2011 v 15:40 | Reagovat

Díky za překlady :-D

6 Life's good Life's good | 6. října 2011 v 17:19 | Reagovat

díky, že překládáš, super! :)

7 Catrina Catrina | 6. října 2011 v 19:49 | Reagovat

Jo, moc děkuji.

8 jenny jenny | 6. října 2011 v 19:54 | Reagovat

super, už se těším na silence

9 Klára Klára | 6. října 2011 v 21:50 | Reagovat

úžasný překlad, mám u snídaně co číst :D, jen tak dál, moc se těším na pokračování

10 Marti Marti | Web | 7. října 2011 v 0:17 | Reagovat

Nová sedmidílná série..
Hlavním hrdinou je zde Jim Heron, obyčejný člověk se zvláštní minulostí, který momentálně pracuje jako stavební dělník. Jendou v noci ale vyrazí společně s kamarády na diskotéku do Iron Mask, kde zažije románek s jednou velice atraktivní ženou.

Jim obvykle nepřemýšlí nad existencí nebe nebo pekla, ale při jednom pracovním, smrtelném incidentu, se probudí na trávníku, kde čtyři divní týpci hrají kroket. Jenže to jsou právě andělé, kteří z Jima udělají rekruta pro jejich válku proti zlu či peklu – démonům!

Jim se vrátí zpět do svého života se zvláštním úkolem, který jej neodbytně očekává, a od kterého bude záviset osud světa! Osud dobra a zla… Musí zachránit sedm duší, a ta první je zrovna toho nejbohatšího, ale hlavně taky Jimova šéfa, Vincenta Di Pietro.

Mezitím, co se Jim pokouší Vina zachránit, zjišťuje, že náš svět je plný jak padlých andělů, tak démonů, kteří jsou navíc schopni měnit svou formu.
(http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-kikketka/)

11 kikketka kikketka | 5. května 2012 v 15:06 | Reagovat

Jj, ja tuhle knizku proste miluju a ani druhy dil neni k zahozeni ;-) :-D  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama