Covet - 4.kapitola

9. října 2011 v 0:05 | Marti

kapitola 4



Spal s ní.

Další ráno byla první Jimova myšlenka vážně na nakopání zadku. Snažil se jí zaplašit a převalil se na posteli. To ale udělalo jeho vstávání ještě příšernějším. Oknem vedle něj dovnitř pronikalo světlo svítání. Jas ho řezal do očí a on si přál, aby byla okna vyrobená z kamene.

Nemohl uvěřit tomu, že se vyspal s tou nádhernou, zranitelnou ženou v autě, jako kdyby to byla nějaká děvka. Skutečnost, že se pak vrátil sem a opil se Coronou skoro do bezvědomí už byla uvěřitelnější. Ale měl pořád příšerný pocit z toho, co udělal. Navíc mu došlo, že s kocovinou, kterou si uhnal, bude celý den na stavbě s bušícími kladivy.

Parádní. Plán.

Odhodil přikrývku a podíl se na sebe. Měl na sobě pořád džínsy a flanelovou košili, kterou měl v klubu.. Odpadnul dřív, než měl šanci si sundat oblečení, takže bylo pomačkané. Levisky si do práce vzít mohl. Košili ale musel zachránit před dvanácti hodinami na stavbě. Byla to jeho jediná "slušná" - bez skvrn od barvy, děr, chybějících knoflíků a roztrhnutých manžet.

Jim si jí svlékl a hodil jí na šikmou věž jeho špinavého oblečení u postele. Přešel k sprchovému koutu a uvědomil si, že je dobré nemít příliš mnoho nábytku. Měl dvě hromádky oblečení. Čisté a to, které by se mělo co nejdřív vyprat. Všechno co měl byla pohovka, která už v pokoji byla a stůl se dvěma židlemi. Do všeho ale stačil při své cestě do koupelny bolestivě narazit.

Oholil se a rychle se osprchoval. Pak si rychle navléknul boxerky, Levisky a spolknul čtyři aspiriny. Pak následovalo tílko, ponožky a boty. Při cestě ke dveřím popadl pásek a jeho pracovní bundu.

Pronájem měl nad garáží. Zastavil se na vrcholu schodů a mžoural tak silně, až trošku odhalil zuby. Do prdele ... všechno okolo bylo zalité světlem, jako kdyby se slunce rozhodlo sestoupit na Zem, aby zpečetil jejich činy.

Sešel po vrzajících schodech. Přešel k druhé straně parkoviště, kde stál jeho chladný truck. Celou cestu měl výraz, jako kdyby šlápl na nějaký špendlík.

Když otevřel dveře na straně řidiče, ovanul ho závan parfému a ona zaklel. Vzpomínky z minulé noci se k němu vracely. Bylo to jeho osobní peklo a zároveň i další zdroj jeho ukrutné bolesti hlavy.

Pořád nadával a mžoural do světla, když nastartoval a přejel kolem bílého domu, jehož majitelem byl starší muž pan Perlmutter.

Na tomhle místě nikdo nebyl celou dobu, co tu byl Jim jako nájemce. Okna byla zevnitř zabedněná a na verandě nebylo ani proutěné křeslo.

Tahle rutina ´nikdo není doma´ spolu s oznámením, že se nezdrží víc než měsíc, byly dvě oblíbené části toho, kde zůstával. Na cestě do práce zastavil u benzínky a koupil si velké kafe, tureckou bagetu a kolu. Byl cítit jako staré boty a aviváž na praní. Byla tu určitá pravděpodobnost, že byl vyrobený před týdnem v Turecku, i když to nevěděl jistě. Celý měsíc ale jedl to samé, a jelikož stál pořád na svých vlastních nohách, tak ho tenhle hnus nejspíš nemohl zabít.

O patnáct minut později už jel po silnici 151N. Pil kávu a na sobě měl sluneční brýle a ostatní lidi vnímal jenom okrajově.

Staveniště bylo na západním břehu řeky Hudson, a když se dostal k odbočce, odložil hrnek a přepnul na pohon všech kol. Úzká cesta, která vedla na poloostrov, na sobě měla jeden obrovský výmol, díky všem těžkým strojům, které tudy projížděly. Tlumiče na trucku dostávaly pěkně na zadek a celou cestu sténaly. Postupem času tu bude všude šlechtěný trávník, ale teď se rozhrabaná země podobala spíš pleti patnáctiletého chlapce. Na hnědé zimní trávě bylo bezpočet pařezů. Na zemi byly kopečky hlíny, které vytvořili chlapi, co tady pracovali s pilou. Ale to nebylo to nejhorší. Čtyři chaty v okolí byly stržené. Jejich základy a plaňkové ploty byly to jediné, co zbylo z budov, které tu stály už víc, než sto let.

Ale všechno muselo zmizet. To byl příkaz od hlavního stavitele. Patřilo mu to tu.

A byl asi tak zábavný, jako kocovina ve slunečném, chladném ránu. Jim zajel do řady pickupů, kterou tvořily auta pracovníků, co už tady byly. Nechal bagetu a kolu na podlaze. Kabina zůstala chladná. Vylezl z auta a mířil přes cestu zničenou od pneumatik aut k domu. Kostra už byla ze postavená ze dvou čtvrtin a teď na něj byla nahazovaná ´kůže´. Na kostru stavby byla přibíjená dřevotříska.

Kurva tohle bylo fakt monstrózní. Tak velký, že by byl proti tomu McMansion ve městě jako domeček pro panenky.

"Jime."

"Chucku."

Chuck byl mistr. Měl dva metry, široká ramena, kulatý pupek a věčný doutník v puse. A tohle byla jejich normální konverzace. Jimovi bylo jasné, na jakých částech domu pracuje a taky věděl, co přesně tam má udělat. Oba to věděli. Na tomhle projektu pracovalo asi dvacet tesařů. Každý měl jiné dovednosti, pracovitosti a střízlivosti. Chuck vycvičil každého z nich. Když byste měli jenom půl mozku, ale uměli se dobře ohánět kladivem, nechal by vás o samotě, protože by věděl, že neměl čas na to zabývat se každým kreténem v jeho skupině. Jim se připravil a šel si pro zásoby. Krabice s hřebíky byly naskládané ve skříni na zámek, která stála v betonové garáži pro šest aut. Vedle nich byly elektrické generátory, které už teď vrčely. Škubl sebou při tom zvuku. Překročil haldu prodlužovaček, které šli od stolu s pilami a s hřebíky. Naplnil si sáček, který měl na levé straně jeho opasku s nářadím.

Byla to úleva, zamířit do jižní části domu, o které by se s ohledem na půdorys budovy dalo říct, že leží v úplně jiném městě. Dal se do práce. Potěžkal si dřevotřísku o velikosti šest stop na čtyři stopy a opřel je o rámy. Používal kladivo, místo nastřelovacích pistolí, protože byl z staré školy - a protože byl co se týče manuálních věcí, jeden z nejrychlejších tesařů široko daleko.

Zvuk dvou Harleyů jedoucích po příjezdové cestě ho donutil zvednout hlavu. Eddie a Adrian zaparkovali své motorky a seskočili dolů. Sundali si kožené bundy a černé sluneční brýle. Všechno dělali najednou. Když se přiblížili k domu, byli přidělení do jeho sekce a Jim zaúpěl: Adrian ho probodával pohledem ´co se sakra stalo s tou roštěnkou´.

Což znamenalo, že si musel všimnout, že Modré šaty zmizela ve stejné chvíli, jako on.

"Do prdele," zamumlal.

"Co?"

Jim zavrtěl hlavou na chlapa vedle něj a znovu se soustředil na svojí práci. Přitiskl jeden kus dřevotřísky k rámu a bokem si ho přidržel. Vzal si z opasku jeho kladivo a vyndal jeden hřebík. Pak přiložil hřebík na místo a praštil. A znovu. A znovu. A znovu.

"Bavil ses v noci?" zeptal se Adrian, když přišel. "Ale no tak, nepotřebuju všechny detaily - ale něco málo bys mi mohl dát." Adrian se podíval na svého spolubydlícího. "No tak mě podpoř, ne?"

Eddie jen prošel kolem a poklepal Jimovi na rameno, což byla jeho verze dobrého rána. Bez vyzvání převzal jeho dřevotřísku a Jim tak do ní mohl bušit dvakrát tak rychleji. Byli skvělý tým, i když Adrian trošku brzdil jejich tempo. Rozhodně se nedalo říct, že by byl pracovitý. Raději trávil svůj čas sezením na zadku a neustálým blábolením. Divil se, že ho po těch čtyřech týdnech ještě nevyhodili.

Ad se opřel o holý rám dveří a obrátil oči v sloup. "Nechystáš se mi říct, jestli si dostal pěkný dárek k narozeninám, nebo ne?"

"Ne, to nechystám." Jim umístil hřebík na své místo a praštil přímo do hlavičky. Dva údery a hlavička byla v jedné rovině s deskou. Pak dostal další nový pokus představit si Adrianovu tvář místo hřebíku.

"Tys pohořel."

Jo, včera v noci se tomu ani jinak říct nedalo - ale nebyla to věc toho kamarádského hajzla z maloměsta, co měl fetiš na všechny kovové věcičky.

Věci se dostaly zpátky do obvyklého rytmu a ostatní kluci se Jimovi a Eddiemu klidily z cesty, když prošli kolem nich. Dostali se o pěknej kus dál od místa, kde skončili včera a snažili se všechno utěsnit před jarními dešti, které teprve měli začít. Dům bude mít asi patnáct tisíc čtverečních metrů a tak přitlouct dřevotřísku v celém domě během týdne, byl hodně těžký úkol. Jim a Eddie se mohli udřít, ale už měli hotovou něco přes polovinu. Do konce víkendu se nemuseli starat o studené mrholení a mrazivý vítr. Díky bohu. Včera bylo ještě hnusně a pršelo. Sem tam byly na cestě louže, o kterých měl pocákané džínsy.

Poledne přišlo rychle. Což nebylo neobvyklé, když pracoval s Eddiem. Zatímco se ostatní chlapi opírali o okraj domu a vyhřívali se na sluníčku, Jim se vrátil ke svému autu a sedl si na místo řidiče. Jed jenom v autě.

Bageta byla studená, ale jemu takhle chutnala víc a kola byla skvělá. Když se usadil, zakousl se do bagety a pohlédl na prázdné místo vedle něj ... a vzpomněl si na tmavé vlasy, které padaly na čalounění, na světlo palubní desky, které dopadalo na křivku jejího krku a pocit, který měl, když pod sebou cítil její jemné tělo.

Byl to takovej hajzl. Využil jí a přesto, když bylo po všem, se na něj usmála tak, jako kdyby jí dal přesně to, co po něm chtěla. Jenže to nemohla být pravda. Sex mezi cizími lidmi byla jenom dočasná úleva z osamělosti. Jak by to mohlo stačit někomu, jako je ona? Sakra, ani nevěděl, jak se jmenuje. Když se konečně na konci všeho vydýchal, políbila a chvíli setrvala svými ústy na těch jeho. Oblékla přes hlavu šaty a shrnula si je dolů. Pak ho opustila.

Se zaklením Jim rozrazil dveře na straně řidiče a i s obědem přešel k zadnímu nárazníku, kde bylo tepleji, protože tam svítilo slunce. Vzduch voněl čerstvými borovicovými prkny. Nebyly naparfémované. Když obrátil tvář k nebi, snažil se pročistit si hlavu. Přešla ho chuť na bagetu. Zabalil jí znovu do obalu a položil jí. Pak se zaměřil na kolu.

O chvíli později se objevil pes. Pokukoval z pod hromady pokácených stromů, které byly kvůli tomuhle baráku pokácené. Ta věc měla velikost malého teriéra, ale jeho srst vypadala jako kabátek ze strakaté ocelové vlny. Jedno ucho měl svěšené a na čenichu měl pár jizev.

Jim sklonil láhev koly a jejich pohledy se střetly.

Sakra. To zvíře bylo vyděšené a používalo ty prošedivělé pahýly stromů ke krytí, protože byly mnohem delší než on. A byl taky určitě vyhladovělý. Způsobem, jakým jeho malý černý čenich nasával vzduch mu došlo, že šel za vůní Turecké bagety. Pes udělal váhavý krok dopředu. A pak další. A další.

Kulhal.

Jim se pomalu odšoural na stranu trucku. V ruce měl bagetu.

Rozbalil mu horní kousek a vyndal mdlý salát a rajče. Zvedl k němu plátek krocana.

Sklonil se a vzal do ruky maso. "Není to nic moc, ale nezabije tě to. Slibuju."

Pes se k němu v kruhu pomalu přibližoval. Kulhal na přední packu. Jarní vítr mu projel srstí a odhalil tak jeho ostrá žebra. Natahoval k němu hlavu nejvíc, jak mohl, ale jeho zadní nohy se chvěly. Byl připravený dát se úprk.

Hlad ho ale tlačil tam, kde nechtěl být. Jim zůstal na místě a nechal zvíře, aby se k němu přiblížilo.

"Pojď sem, chlapče," řekl Jim hrubým hlasem. "Potřebuješ to."

Zblízka pes vypadal vyčerpaně, a když chňapnul po krocanovi, rychle s ním odběhl. Jim vytáhl další kus a tentokrát už zvíře přišlo rychleji a ani tak rychle neodběhlo. Třetí kus už si vzal od něj jemně, jako kdyby ho k jeho chování dravce přivedly jeho špatné zkušenosti.

Jim nakrmil psa vším, co měl. "to je všechno."

Pes se před ním posadil na zadek. Zkroutil se do pohodlnější polohy a pak naklápěl hlavu ze strany na stranu. Měl chytré oči. Chytré, staré, unavené oči. "Já nejsem pejskař."

Bylo zřejmé, že pes nerozuměl anglicky. Skokem, který byl překvapivě elegantní, vystřelil Jimovi do klína.

"Co co ..." Jim zvedl ruce a zíral dolů. "Ježiši. Ty fakt moc nevážíš."

Nedivil se. asi už nejedl dny. Jim mu přeběhl rukou po zádech. Kriste. Jediné co cítil, byly kosti. Zapískání na píšťalku oznamovalo konec oběda. Jim psa ještě jednou pohladil, než ho položil na zem. "Promiň ... ale jak jsem říkal, já nejsem pejskař."

Vzal si z auta opasek s nářadím a zapnul si ho kolem pasu. Podíval se přes rameno, ale to byl špatný nápad. Kurva. Ten pes zadřepnul pod kamión za zadní pneumatiku a upíral ty své staré oči na Jima.

"Nechovám domácí zvířata," zavolal na něj Jim, když odcházel.

Staveništěm se rozezněl vrnící zvuk motoru. Když chlapi, kteří stáli u okraje domu vzhlédli a všichni nasadili výraz ´Polib mi´, Jim se nemusel ani víc naklonit, aby přesně věděl, kdo to byl.

Hlavní stavitel/majitel/osina v zadku tu už zase oxidoval. Čubčí syn se tu ukazoval v různých denních dobách, jako kdyby nechtěl, aby si chlapi zvykli na jeden určitý čas a jeho kontroly tak byly účinnější. A taky nemusel být génius, aby zjistil, co hledal: laxní zaměstnance, lajdácky odvedenou práci, chyby, krádeže. Měli jste z něj pocit, že jste líní a podrazácký, i když to tak ve skutečnosti nebylo. Pro dost chlapů to byla buzerace a nenechali si to líbit jenom proto, že vždycky platil včas v pátek.

Jim zrychlil tempo, když BMW M6 zastavilo přímo vedle něj. Nedíval se na auto ani na řidiče. Vždycky se tomu chlapovi držel z cesty. Ne proto, že by pokulhával ve svém pracovním výkonu. On sice byl trošku mrzutý, ale byl taky obyčejný a měl čisté svědomí. Šlo o to, že když přišel na inspekci na jeho stavbu, byl ta osina v zadku problém jejich mistra Chucka, ne jeho.

Děkuju ti, Ježíši. Jim vkročil do domu a zamířil zpátky k místu, kde pracoval. Eddie byl už připravený a Adrian taky. "No ... doprdele."

"Fajn ... wow."

"Madre de Dios..."

Po komentářích, které uslyšel od dělníků, se otočil. Ach, do pekla, to ne ... no tak to mě poser: dokonalá, krásná brunetka vystoupila z auta a z elegancí vlající vlajky vstoupila do klidného vánku.

Jim stiskl víčka k sobě. Uviděl jí v kabině jeho auta, jak natahovala svá perfektní nahá prsa k jeho ústům.

"Tak tohle je pekelná ženská," řekl jeden z dělníků.

Sakra, v jeho životě byly momenty, kdy bylo tím nejlepším nápadem vypařit se. Ne, protože by chtěl zbaběle zdrhnout, ale protože si chtěl ušetřit ty nepříjemné rozhovory. Tohle byla jedna z těch chvílí. A zároveň jedna z těch nejhorších.

"Jasně. Kurva, Jime ..." Adrian si projel rukou husté vlasy. "To je ..."

Jo, moc dobře věděl, kdo to je. "Nemá se mnou nic společného. Eddie - chytíš tu desku?"

Když se Jim otočil, brunetka vzhlédla a jejich pohledy se setkaly.

Její krásná tvář se zachvěla, když ho poznala. V tu chvíli k ní její muž přišel a ovinul jí paži kolem pasu. Jim o krok ustoupil, aniž by věděl, kam měl namířeno.

Stalo se to během chvilky. Bylo to rychlejší, než gól v zápase. Rychlejší, než zalapání po dechu. Jim patami zaškobrtnul o desku, která byla položená přes prodlužovací kabely. Ztratil rovnováhu a jeho tělo začala pod vlivem gravitace padat. Během toho ale nechtěně rozpojil dva kabely od sebe a ten jeden, který byl zakončený dráty pod vysokým napětím spadnul do jedné louže.

Jim dopadnul na podlahu a bezděčně se rozmáchl rukama ... z čehož by měl pravděpodobně maximálně nějaké modřiny na zadku a ramenou.

Jenže jeho holá ruka přistála ve vodě.

Elektrický proud mu vešel rukou do těla a skončil přímo u jeho srdce. Necítil páteř a zuby mu o sebe cvakly. Oči měl doširoka rozevřené a najednou nic neslyšel. Jediné, co v tu chvíli dokázal vnímat, byla divoká příšerná bolest, která mu stravovala tělo.

Poslední co viděl, byly Eddieho široké paže, které k němu natáhnul, aby mu pomohl.

Vin neviděl ten pád. Slyšel jenom tvrdé přistání velkého těla a pak kroky a nadávky, když se všude začali hemžit lidé.

"Zůstaň tady," řekl Devině, když vzal telefon.

Namačkal 911, zatímco spěchal k nehodě. Ještě ale nezačal vytáčet. Přeskočil prkna a rozběhl se. Palcem stiskl tlačítko a přiložil si telefon k uchu.

Dělník ležící na zemi měl oči upřené na jasně modré nebe nad jeho hlavou. Jeho oči byly matné a končetiny měl ztuhlé jako mrtvola.

Prodlužovací kabel zůstal v louži, ale křeče, které ten muž měl, ho odhodily dál od zdroje smrtícího napětí.

Konečně to někdo vzal. "Devět jedna jedna. V jakém druhu nouze se nacházíte?"

"Člověk zasažený elektrickým proudem." Vin si oddálil telefon od úst. "Vypněte sakra generátory!" Dal si telefon zpátky k uchu a řekl: "Adresa staveniště je sedmdesát sedm Rural Route padesát jedna N. Nejspíš je v bezvědomí."

"Už mu dal někdo první pomoc?"

"Jdu na to." Vin podal telefon Chuckovi a odtáhl chlapa na stranu.

Padl na kolena a trhnutím rozepnul dělníkovi bundu. Položil mu hlavu na svalnatou hruď. Žádný tep. Zaměřil se ústa, ale nedýchal.

Vin mu zaklonil hlavu a vyšetřil mu dýchací cesty. Zacpal mu nos a dvakrát mu zhluboka dýchnul do jeho nehybných plic. Přestěhoval se k jeho hrudi. Spojil ruce a umístil své dlaně na srdce toho dělníka. Desetkrát mu prudce zatlačil na žebra. Další dvě dýchnutí. Třicet stlačení. Dvě dýchnutí. Třicet stlačení. Dvě dýchnutí ...

Barva v jeho obličeji nebyla dobrá. Spíš byla minutu od minuty horší.

Sanitka přijela až za patnáct minut. Rozhodně to ale nebylo proto, že by se nějak flákaly. Caldwell byl odsud skoro deset kilometrů. Tohle byl navíc ten případ, kdy by si nepomohly, ani pedálem přitisknutým až k podlaze. O sekundu později vylezli z auta. Neztráceli čas a vběhli do domu. Odtáhli Vina a pokračovali v tom, co až do teď dělal. Ostatní za nimi přinesli nosítka.

"Je naživu?" zeptal se Vin, když zvedli dělníka z podlahy. Nedostal žádnou odpověď, protože zdravotníci kolem něj pobíhali příliš rychle. To bylo možná dobré znamení.

"Kam ho vezete?" zeptal se Vin, když seskočil z konstrukce a spěchal s nimi k autu.
"Sv. Francis. Máte jeho jméno, věk a něco o jeho zdravotní anamnéze?"

"Chucku! Pojď sem. Potřebujou nějaké informace."

Mistr k nim přiběhl. "Jim Heron. Nevím nic víc, Žije sám na Pershing Lane."

"Máte nějaké číslo, kam bychom měli zavolat v případě nouze?"

"Ne. Není ženatý, ani nic podobného."

"Já jsem jeho kontakt," řekl Vin a podal zdravotníkovi svojí vizitku.

"Jste příbuzní?"

"Jsem jeho šéf a to je zrovna teď všechno, co máte."

"Dobře. Někdo od St. Francis se s vámi spojí." Zdravotník si vložil jeho vizitku do pláště a pak strčili dělníka do ambulance. O zlomek vteřiny později zavřeli dvojité dveře a auto se zapnutou blikačkou a sirénami vyjelo na cestu.

"Bude v pořádku?"

Vin se ohlédl na Devinu. Její tmavé oči se leskly slzami. Ruce měla schované v rukávech v norkovém kožichu, jako kdyby jí byla zima.

"Nevím." Přešel k ní a uchopil jí za paži. "Chucku, hned se vrátím. Vezmu jí domů."

"Jo, to udělej." Chuck si nasadil ochranou přilbu a zavrtěl hlavou. "Sakra. Kurva. Byl jeden z těch dobrých."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Life's good Life's good | 9. října 2011 v 0:21 | Reagovat

a heleme se, zahýbalu mu... začíná se to rozjíždět, díky moc za překlad :-)

2 Ann Ann | 9. října 2011 v 11:25 | Reagovat

super, děkuju za překlad :D

3 Catrina Catrina | 9. října 2011 v 13:13 | Reagovat

Děkuju za překlad

4 Hadweika Hadweika | 9. října 2011 v 20:33 | Reagovat

Děkuju za překlad...už se nemůžu dočkat pokračování.

5 lucia lucia | 10. října 2011 v 20:23 | Reagovat

Ďakujem :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama