Covet - 5.kapitola

10. října 2011 v 21:13 | Marti

kapitola 5



"Nigeli, ty seš takovej debil."

Jim se zamračil do tmy, která ho obklopovala. Anglický hlas přicházel nejspíš z pravé strany. Byl v bezprostředním pokušení otevřít oči, zvednout hlavu a podívat se, co se děje. Zkušenost ale přebila tohle nutkání. Díky jeho pobytu v armádě věděl, že když se někam dostanete a nevíte, kde jste, je lepší dělat mrtvého brouka, dokud nedojde k nějakému kontaktu. Opatrně roztáhnul ruce a dotknul se toho, na čem ležel. Nahmatal něco měkkého, ale bylo to pružné, jako nějaký koberec s dlouhými chlupy nebo ... tráva?

Hluboce se nadechnul a potvrdil to, co nahmataly jeho dlaně. Kurva, čerstvá tráva?

Najednou mu došlo, co se stalo. Nehoda v práci ho dostala až do - do pekla? Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo dvacet voltů elektřiny, které mu procházely tělem - takže se zdálo logické předpokládat, že pokud si dával správně dvě a dvě dohromady, musel být živý a ležet někde v nemocnici. Jenže co on věděl, nemocniční postele nebyly pokryté ... trávou.

A ve Spojených státech většina sester a lékařů nevypadalo jako Briti a neříkali si navzájem debile.

Jim otevřel oči. Nebe nad jeho hlavou bylo zatažené s mraky, které vypadaly, jako kdyby byly z bavlny. Ačkoliv nebylo na obloze žádné slunce, bylo tam světlo jako v letní neděli - nejenom tak jasné a hřejivé, ale i vhodné k relaxaci, jako kdyby tu nebylo nic, čeho by se měl bát.

Podíval se směrem, odkud se ozývaly hlasy ... a rozhodl se, že musí být mrtvý.

Ve stínu kamenných zdí hradu, hráli čtyři chlapi kriket. Stáli kolem spousty malých branek a barevných míčků. Kvartet byl oblečený v bílém. Jeden měl fajfku a další měl zase kulaté růžové brýle. Třetí měl ruce položené na hlavě Irského vlkodava. Číslo čtyři měl ruce zkřížené přes hrudník a výraz, jako kdyby ho to celé nudilo. Jim si sednul: "Kde to sakra jsem?"

Blonďatý zrovna plánoval trasu, kam pošle svůj míček a promluvil na něj přes dýmku v puse. To dělalo jeho přízvuk ještě víc intelektuálním. "Jenom moment, pokud teda dovolíš."

"Říkal jsem, že moc mluvíš," zamumlal jeho kámoš se zkříženýma rukama - stejně vyčerpaným hlasem, který Jima vzbudil. "Tak jako tak podvádí."

"Věděl jsem, že přijdeš k sobě," zahlaholil na Jima ten s kulatými brýlemi. "Věděl jsem to! Vítej!"

"Ach, jsi vzhůru," řekl ten, vedle vlkodava. "Jsem rád, že tě poznávám."

Sakra. Všichni byli nádherní. Měli výraz ´na světě mě nic nezajímá´, který ale nevycházel z toho, že byli bohatí. Tenhle byl typický spíš pro ty, kteří byli bohatí už po generace.

"Skončili jste s těma kecama, chlapi?" Chlap s fajfkou, který se evidentně jmenoval Nigel, se rozhlédl. "Uvítal bych trošku ticha."

"Tak proč nám furt říkáš, co máme dělat?" zeptal se tmavovlasý.

"Sklapni, Coline."

S tím si posunul dýmku na druhou stranu úst. Napřáhnul se a strčil do červeného pruhovaného míčku, který projel pár brankami, a pak narazil do modrého.

Blonďák se usmál jako princ, kterým možná i byl. "Teď je čas na čaj." Odvrátil pohled a setkal se s Jimovýma očima. "No tak, jdeme."

Mrtvý. Mrtvý a rozhodně v pekle. Muselo to tak být. Buď to, nebo byl v nějakém fakt příšerném snu, protože určitě vytuhnul před televizí, kde běžel maraton Čtyři svatby a jeden pohřeb. Jim vstal, když chlapi zamířili ke stolu prostřeném stříbrnými příbory a čínským porcelánem. Neměl na výběr. Následoval je k ´čaji´.

"Neposadíš se?" řekl Nigel a ukázal mu na prázdnou židli.

"Postojím, díky. Co tu vlastně dělám?"

"Čaj?"

"Ne. Kdo jste-"

"Já jsem Nigel. Ten jízlivej blázen" -blondýn kývl na tmavovlasého chlapa- "je Colin. Byron je náš místí největší optimista a Albert miluje psy."

"Chodím k přátelům do Bertie," řekl Psí chlapík a pohladil vlkodava po obojku. "Vážně zbožňuju psy. A tohle je můj miláček Tarquin."

Byron si postrčil růžové brýle výš na jeho rovném nose a zatleskal. "Já jenom vím, že tenhle čaj bude báječný."

Jo, to určitě bude. Přesně tak.

Konečně se to stalo, pomyslel si Jim. Konečně jsem se naprosto pomátnul.

Nigel zvedl stříbrnou konvici a začal nalévat čaj do porcelánových šálků. "Dovedu si představit, že si asi trošku překvapený, že jsi tady, Jime."

Myslíš? "Jak znáš moje jméno a co je tohle za místo?"

"Byl jsi vybrán pro důležitou misi." Nigel položil konvici a vzal si cukr.

"Misi?"

"Ano." Nigel zvedl hrníček a natáhnul malíček. Když se na něj podíval přes okraj šálku, bylo těžké uhodnout, jakou má barvu očí. Nebyly ani modré, ani šedé, ani zelené ... ale ani hnědé nebo oříškově hnědé. Bože, tuhle barvu on předtím nikdy neviděl. A měli jí úplně všichni.

"Jime Herone, ty zachráníš svět."

Nastala dlouhá odmlka. Všichni čtyři chlapi se na něj dívali s vážnou tváří. Když se nikdo z nich nezačal smát, Jim se uvolnil, zaklonil hlavu a začal se řehtat tak moc, až mu z očí tekly slzy.

"To není vtip," štěkl na něj Nigel.

Když Jim konečně chytil dech, řekl: "To teda sakra je. Chlapi, co je tohle za pojebanej sen?" Nigel položil hrnek na stůl, vstal a přešel k němu po zelené trávě. Zblízka byl cítit jako čerstvý vzduch a jeho oči byly podivně hypnotické.

"Tohle. Není. Sen."

Ten bastard štípnul Jima do ruky. Zatnul ty své hladké ruce v pěst a tvrdě mu zmáčknul kůži.

"Kurva!" Jim si přejel po štípanci - který byl obrovský. Chlap s dýmkou mohl být vysoký a hubený, ale stisk měl teda pořádný. "Dovol mi, abych ti to zopakoval. Ty nesníš a tohle není žádný vtip."

"Můžu ho praštit?" zeptal se Colin s líným úsměvem.

"Ne, máš příšernou mušku a navíc ho můžeš udeřit do něčeho křehkého." Nigel se zase vrátil na své místo a vytáhl malou svačinku. Byla to malá a dokonale kulatá sušenka. "Jime Herone, jsi rozehrávač ve hře. Muž, na kterém se dohodly obě strany. Jsi na hřišti proto, abys srovnal skóre."

"Obě strany? Rozehrávač? O čem to tu sakra mluvíte?"

"Budeš mít sedm šancí. Sedm příležitostí ovlivnit své bližní. Pokud si povedeš tak, jak si myslíme, nakonec všechny duše zachráníš a my vyhrajeme nad druhou stranou. Jestli nakonec vyhrajeme, lidstvu se bude i dál dařit dobře a všechno bude v pořádku."

Jim otevřel ústa, aby je obdaroval pár sprostými slovy, ale výrazy těch chlapů ho zastavily. Dokonce i ten chytrák vypadal vážně.

"Tohle musí být sen."

Nikdo se nezvednul, aby ho znova štípnul, ale všichni se na něj dívali tak důležitě, že začal mít podezření, že tohle možná nebylo jeho podvědomí, které k němu mluvilo, zatímco byl v bezvědomí.

"Tohle je až moc reálné," řekl Nigel. "Je mi jasné, že nevíš co se děje, ale byl jsi vyvolený a tak to prostě musíš udělat."

"Za předpokladu, že nemeleš úplný sračky, co když řeknu ne?"

"To neuděláš."

"Ale co když to udělám."

Nigel se podíval do dálky. "Pak všechno skončí. Nic už nebude jako teď. Nevyhraje ani dobro a ani zlo. My všichni, i ty, zmizíme. Žádné nebe, žádné peklo. Všechno co tomu předcházelo, bude vymazáno. Tajemství a zázrak zrození už nebude existovat. Zmizí a zbude z něj jenom prach."

Jim si vzpomněl na svůj život ... rozhodnutí, které udělal a věci, které stvořil. "Mě to zní jako dobrý plán."

"To ale není." Colin bubnoval prsty na ubruse. "Přemýšlej o tom, Jime. Jestli už nebude nic existovat, pak bude všechno, co tu bylo předtím, bezvýznamné. Takže si myslíš, že tvoje máma nebyla důležitá? Jsi schopný říct, že ona nic neznamenala? Že její láska k tobě, jejímu milovanému synovi, byla bezcenná?"

Jim vydechl, jako kdyby ho udeřili. V hrudníku se mu opět usadila bolest jeho minulosti. Nepomyslel na mámu už celá léta. Možná i desetiletí. Vždycky byla s ním, samozřejmě, jediné teplé místo v jeho chladném srdci. Jenže si na ní zakázal myslet. Už navždy.

A přesto se mu najednou v hlavě objevil její obrázek ... tak důvěrně známý, tak živý, a tak bolestně opravdový, jako kdyby se mu do mozku otiskl kus minulosti: vařila mu vajíčka na starých kamnech v jejich starodávné kuchyni. Držela silně rukojeť pánve. Měla rovná záda a krátké vlasy. Začínala jako manželka farmáře a skončila jako zemědělkyně. Její tělo, i když bylo sedřené a pevné, bylo stejné jako její úsměv. Jemné a laskavé. Miloval svojí mámu. A i když mu vařila každé ráno vajíčka, vzpomněl si, že to pro něj byla ta nejlepší snídaně. Tohle byla naposled, co mu jí dělala - ne jenom jemu, ale komukoliv. Když přišel soumrak, někdo jí zavraždil.

"Jak ... o ní víš?" zeptal se Jim chraplavým hlasem.

"Víme o tvém životě všechno." Colin povytáhl obočí. "Ale to nás znovu vrací k původní otázce. Co na ní řekneš, Jime? Jsi připravený zahodit všechno co dělala a všechno co byla do -a to ti řeknu klidně otevřeně- hoven?"

Jim nesnášel Colina.

"To je v pohodě," zamumlal Nigel. "Taky ho moc nemusíme."

"To není pravda," ozval se Bertie. "Zbožňuju Colina. Skrývá se za svojí odměřeností, ale je úžasný-" Colinův hlas přerušil kompliment. "Jsi jako víla."

"Jsem anděl, a ne nějaká bytost z pohádky, a ty taky." Bertie se podíval na Jima a pokračoval v hraní si s Tarquinovým uchem. "Vím, že se rozhodneš správně, protože miluješ svojí matku až moc na to, aby to bylo jinak. Vzpomínáš si, jak tě budila, když jsi byl malý?"

Jim pevně zavřel víčka. "Jo." Měl postel -palandu- v jednom pokoji na statku v patře, kde pěkně táhlo. Většinu nocí spal v oblečení, protože byl buď příliš vyčerpaný z práce v kukuřičných polích, nebo byla až příliš velká zima na to, aby si lehnul jenom s jednou vrstvou oblečení. Když byla škola, jeho máma k němu přišla a zpívala mu ...

"Ty jsi moje sluníčko, moje jediné sluníčko ... vzbuzuješ ve mně radost, i když je nebe šedé ... nikdy se drahoušku nedozvíš, jak moc tě miluju ... prosím, neberte mi moje sluníčko."

Jenže on nebyl ten, kdo jí opustil. Byla to ona, i když to udělala nedobrovolně. Bojovala jako dravá šelma, aby s ním mohla být. Nikdy nezapomněl na výraz v jejích očích předtím, než zemřela. Tvář měla pohmožděnou, ale mluvila s ním svýma modrýma očima. Měla krvavé rty, které se nedokázaly pohnout, protože už v plicích neměla dost vzduchu, aby mohla něco říct.

Budu tě navždy milovat, řekla bezhlesně. Ale uteč. Musíš se dostat z domu. Uteč. Jsou nahoře.

Nechal jí tam, kde byla. Polonahou, krvavou a zbitou.

Utekl zadními dveřmi. Nasedl do trucku. Nebyl dost starý na to, aby ho mohl řídit a nohama sotva dosáhl na pedály, když nastartoval tu věc. Pronásledovali ho a do dneška neměl nejmenší tušení, jak se mu podařilo jet tak rychle dolů po prašné polní cestě.

Bertie tiše promluvil. "Musíš to přijmout a s tím i svůj osud. Když už pro nikoho jiného, tak to udělej pro ní."

Jim otevřel oči a podíval se na Nigela. "Existuje nebe?"

"Právě teď jsme na jeho hraně." Nigel kývl k hradební zdi, která se táhla daleko za obzor. "Na druhé straně je naše nádherná fara. Dobré duše se prohání v záhonech květin a stromů a hodiny tráví na slunci v teple. Jejich starosti a obavy jsou pryč a jejich bolest je zapomenutá."

Jim se podíval na lávku, která vedla přes příkop a dvojité dveře, které byly velké jako karavan. "Je tam?"

"Ano. A pokud nezvítězíš, zmizí, jako kdyby nikdy neexistovala."

"Chci jí vidět." Uděl krok vpřed. "Nejdřív jí musím vidět."

"Nesmíš tam vstoupit. Živí tam nejsou vítání. Jenom mrtví."

"Seru na to a seru na vás." Jim šel k mostu, a potom se rozběhl. Jeho boty dopadaly na trávu a pak cítil pod nohama dřevěná prkna, která byla postavená přes řeku. Když se dostal ke dveřím, popadl velké železné klepadlo a trhl s ním tak tvrdě, že ho zabolely svaly na zádech. Zabušil s ním na dubovou bránu. Pak železo zvednul znova.

"Nechte mě projít! Nechte mě projít, vy zkurvysynové!"

Potřeboval vědět, že už jí nic nebolí a že netrpí a je v pořádku. Potřeboval se o tom ujistit tak moc, že cítil jak se třese, když se snažil dostat přes tuhle bránu. Bil do ní pěstmi a vzpomínal na jeho milovanou mámu na linu v kuchyni. Na bodné rány v jejím hrudníku a krku. Na krev na podlaze, její roztáhnuté nohy, pootevřená ústa a vyděšené oči, kterými ho prosila, aby se zachránil. Zachránil sebe. Sebe...

Démon v něm vyšel na povrch.

Všechno okolo zbělalo, když nad ním převzal kontrolu vztek. Věděl, že bil do něčeho tvrdého, a že bylo jeho tělo najednou divoké, když mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se a sejmul ho. Pak ho povalil na zem a bušil do něj dál.

Ale nic neslyšel a ani neviděl.

Minulost ho pohltila. To byl důvod, proč si dal záležet, aby na ní nikdy nemyslel.

...

Když Jim už podruhé nabyl vědomí, byl ve stejné pozici, jako když sem přišel předtím. Ležel na zádech, pod dlaněmi cítil trávu a oči měl zavřené. Jediným rozdílem bylo to, že měl na tváři něco mokrého.

Otevřel víčka a přímo nad sebou uviděl Colinův obličej. Krvácel a jeho krev dopadala Jimovi na tvář. Jo. Tím by se dala vysvětlit ta potopa.

"Ach, jsi vzhůru, paráda." Colin zatnul ruku v pěst a praštil Jima přímo do nosu.

Když v něm explodovala bolest, Bertie vykřikl, Tarquin zakňučel a Byron k nim rychle přispěchal.

"Fajn, tak teď jsme si kvit." Colin se zvedl na nohy a podal mu ruku. "Víš, mít lidskou formu má své výhody. Vážně. Bylo to celkem pěkný."

Nigel zavrtěl hlavou. "Tohle není normální."

Jim mu dal za pravdu a posadil se. Přijal od Byrona kapesník a držel si ho na nose. Zatímco zastavoval krvácení, nemohl uvěřit, že u těch dveří takhle vybuchnul. Jenže on byl potom vždycky šokovaný.

Nigel si sednul na bobek. "Chceš vědět, proč jsme si tě vybrali a věřím, že máš na to právo."

Jim vyplivl krev v pusy. "Konečně dobrej nápad."

Nigel se natáhl a vzal si od něj krvavý kapesník. V okamžiku, kdy se látka dostala do kontaktu s jeho rukama, skvrna zmizela a kapesník byl bílý a nedotčený jako před chvílí, když mu ho podával, aby s ním zastavil červený gejzír.

Vrátil mu ho, aby si ho znovu přiložil k obličeji. "Tvoří tě dvě části, Jime. Dobrá a špatná. Jsou stejně velké. Jsi schopný velké laskavosti, ale zároveň jsi zkažený až do morku kostí. Každá strana tě přijala. My a ... ti druzí ... všichni věříme, že když tě seznámíme se sedmi možnostmi, budeš mít vliv na to, jak to dopadne v souladu s našimi hodnotami. My jsme pro stranu dobra, oni jsou pro stranu zla - ve výsledku pro určení osudu lidstva."

Jim se přestal tvářit nešťastně a zaměřil se na Angličana. Souhlasil se vším, co ostatní říkali o jeho charakteru, ale i přesto pro něj zůstala jeho mysl skrytá. Nebo má možná díky Colinovi otřes mozku. Dal mu kloubama pěknou ránu.

"Takže přijímáš svůj osud?" zeptal se Nigel. "Nebo to tady všechno skončí?"

Jim si odkašlal. Prošení nebylo něco, na co by byl zvyklý.

"Prosím ... jen mě nechte se podívat na mojí mámu. Já ... musím vědět, že je v pořádku."

"Moc mě to mrzí, ale jak jsem řekl. Jenom mrtví můžou přejít na druhu stranu."

Nigelova ruka spočinula na Jimovu rameni. "Tak co říkáš, chlape?"

Byron k nim přišel blíž. "Můžeš to dokázat. Jsi tesař. Stavíš věci. Začínáš úplně od začátku. Život je na tom úplně stejně."

Jim se podíval na hrad a cítil v nose svůj tep. Jestli má vážně všechno svojí hodnotu, pokud je tohle všechno pravda, jestli je vážně nějaký zachránce, tak ... jeho máma najde klid jenom, když odejde. I když pro něj byla představa prázdnoty a nadčasové neexistence hodně příjemná, pro ní by to byla změna k horšímu. Byla nejspíš spokojená tam, kde byla teď.

"Co je to za práci?" zeptal se. "Co mám udělat?"

Nigel se usmál. "Sedm smrtelných hříchů. Sedm duší provádí tyhle hříchy a jsou na křižovatce, kde se můžou rozhodnout. Jejich rozhodnutí musí být provedeno. Ty jim vstoupíš do života a ovlivníš jejich cestu. Pokud si nad hříchem zvolí poctivost, zvítězíme."

"A jestli ne ..."

"Zvítězí druhá strana."

"Co je druhá strana?"

"Opak toho, co jsme my."

Jim se podíval na stůl s bílým ubrusem a jiskřícím stříbrem. "Takže ... je to skupinka povalečů, co sedí na pohodlných křesílkách, sledujou Girls Gone Wild a pijou pivo?"

Colin se zasmál. "Ne tak docela, kámo. Ačkoliv to je teda představa."

Nigel se podíval na svého kamaráda a pak jeho pohled znovu ulpěl na Jimovi. "Ta druhá strana je zlo. To je všechno, co ti můžu říct, ale kdybys chtěl někde začít, musíš si vzpomenout na to, co se stalo tvojí mámě. Ten kdo jí to udělal, si to užíval."

Jimovi se stáhla střeva tak tvrdě, že zavrávoral a zvednul se mu žaludek. Když mu po zádech přejela ruka, měl pocit, jako kdyby to byl Bertie. A měl pravdu.

Nakonec Jim překonal dávicí reflex z těch příšerných keců a znovu popadnul dech.

"Co když to nezvládnu?"

Colin promluvil. "Nebudu ti lhát - nebude to snadné. Druhá strana je schopná úplně všeho. Ale ani ty nejsi bez prostředků."

Jim se zamračil. "Počkat, druhá strana si myslí, že se přikloním na stranu zla? Že ty lidi budu na jejich křižovatce svádět k hříchu?"

Nigel přikývl. "Věří v tebe stejně, jako my. Ale my jsme měli tu výhodu, že jsme s tebou mohli takhle promluvit."

"Jak se vám to podařilo?"

"Losovali jsme."

Jim zamrkal. Jasně. Protože ... přesně takhle se to dělá na Super Bowlu. Zaměřil se na bránu a snažil se vidět svojí mámu, chtěl vědět, že na tom není stejně, jako když jí nechal v té kuchyni. Ale jak tihle princové řekli, nebyla. Byla šťastná.

Zbavil se tohohle břemene. Celého. "Kdo je těch sedm lidí?"

"Abys našel toho prvního, budeme ti trošku pomáhat, abys ho rozeznal," řekl Nigel a zvednul se na nohy. "Hodně štěstí."

"Počkejte chvilku, jak mám vědět, co mám udělat?"

"Použij hlavu," odsekl mu Colin.

"Ne," řekl Bertie a hladil vlkodava po čumáku, "použij svoje srdce."

"Věř v budoucnost." Byron si zatlačil růžové brýle výš na nos. "Naděje je to nejlepší-"

Nigel obrátil oči v sloup. "Řekni prostě lidem, co mají dělat. Zkracuje to sáhodlouhou konverzaci a dává ti to větší šance na dosažení toho, co chceš."

"Něco jako podvádění na kriketu?" zamumlal Colin.

"Uvidíme se ještě?" zeptal se Jim. "Můžu si za vámi přijít pro pomoc?"

Nedostal žádnou odpověď. Místo toho ucítil trhnutí ... a najednou se ocitnul v dlouhé bílé chodbě plné zářících světel, které ho oslepovaly. Do obličeje ho šlehal vítr.

Neměl ponětí, kde tentokrát skončí. Možná zpátky na Caldwell. Možná v Disneylandu. Podle toho, jakým směrem se věci vyvíjely ... kdo to měl kurva vědět.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lucia lucia | 10. října 2011 v 22:04 | Reagovat

Juchú vďaka ;-)

2 Radka Radka | 11. října 2011 v 11:03 | Reagovat

Diky moc!!!

3 veroniqua92 veroniqua92 | 11. října 2011 v 20:50 | Reagovat

Si uzasna dakujem :D

4 Life's good Life's good | 12. října 2011 v 18:21 | Reagovat

paráda, díky moc :)

5 Klára Klára | 13. října 2011 v 21:40 | Reagovat

užasnýýýý, už se těším na pokráčko :)

6 veroniqua92 veroniqua92 | 15. října 2011 v 10:14 | Reagovat

dakujem si uzasna

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama