Covet - 7.kapitola

16. října 2011 v 23:01 | Marti
kapitola 7


Když Jim vyšel z koupelny, diPietro byl pryč a místo něj se ho ujala zdravotní sestra, která toho měla hodně na srdci. Zatímco ona pokračovala v ... tom, co sakra celou tu dobu dělala ... Jim se jí díval přes rameno v naději, že tím zkrátí tuhle tirádu.
"Už jste skončila?" zeptal se, když se odmlčela na delší dobu, než na jedno nadechnutí. Překřížila si ruce na prsou a dívala se na něj, jako kdyby doufala, že to ona mu zasune všechny jehly zpátky na své místo. "Zavolám doktora."
"Fajn, jak chcete, ale to stejně nezmění můj názor." Rozhlédl se po soukromém pokoji, který dostal díky vlivu diPietra. "Co se stalo s mými věcmi?"
"Pane, nereagoval jste asi patnáct minut, a když vás přivezli sem, byl jste mrtvý. Takže nemůžete jen tak odejít, jako kdybyste měl jenom rýmu, měl byste-"
"Oblečení. To je vážně všechno, co mě zajímá."
Sestra se na něj nenávistně podívala, jako kdyby jí už unavovali lidé, kteří kašlou na to, co jim říká. "Myslíte si, že jste nesmrtelný?"
"Alespoň prozatím," zamumlal. "Podívejte, vykašleme se na to argumentování. Dejte mi něco na sebe a řekněte mi, kde mám peněženku nebo půjdu ven v tomhle a nechám nemocnici zaplatit za svoje taxi, které mě odveze domů."
"Počkejte. Tady."
"Nebudu. Čekat. Dlouho."
Když se dveře lehce zavřely, otočil se a projela jím vlna energie. Když se probudil, cítil se jako kus polena, ale to už bylo všechno pryč. Páni, pamatoval si tenhle pocit z doby, když byl ještě ve službě. Měl určitý cíl a ten mu stejně jako předtím díval sílu zbavit se vyčerpání, zranění a každého, kdo by mohl nějak ohrozit jeho cestu k vytyčenému cíli.
To znamenalo jediné. Ta sestra by se mu měla klidit z cesty.
Nebylo divu, že když se vrátila o pár minut později, nepřivedla si jednoho, ale rovnou tři mužské posily. To jí ale nemůže. Zatímco doktoři kolem Jima se ho snažili donutit myslet racionálně, on jenom sledoval jak se jejich ústa pohybují, jak se jejich obočí spouští dolů a pak se zase vytahuje nahoru a jejich elegantní gesta rukama.
Když přemýšlel o své nové práci -protože si byl vážně jistý, že tuhle MD brigádu poslouchat nehodlá- zajímalo ho, jak bude vědět, co má dělat. Jo, měl schůzku s diPietrem ... ale co bude potom? A u svatého pekla, bude tam i jeho přítelkyně?
Je to jako talk show "hádej kdo přijde na večeři".
Znovu se začal soustředit na tlachání doktorů. "Skončil jsem. Odcházím. Můžu teď prosím dostat mé šaty?"
Jejich hlasy mi přišli vzdálené a připomínaly mi cvrkot. Pak všichni v houfu odešli a ukazovali tím, že si myslí, že je hloupý, ale ne psychicky labilní - protože každý dospělý chlap, který má koule, může dělat špatná rozhodnutí.
Když se dveře zavřely, Adrian a Eddie strčily hlavu do pokoje. Ad se usmál. "Takže si poslal bílé pláště do prdele?"
"Jo."
Ad se začal smát a vstoupil i se svým spolubydlícím dovnitř. "Proč mě to jenom nepřekvapuje-" Sestra ´mravokárce´ vtrhla do pokoje a prošla kolem nich. Přes ruku měla přehozenou havajskou košili a nemocniční oblečení. Ignorovala Eddieho a Adriana a chovala se, jako kdyby tam nebyli. Hodila věci na postel a dala Jimovi podepsat protokol. "Vaše věci jsou v šatně a o váš účet už bylo postaráno. Podepište to. Píše se tam, že chcete odejít na vlastní nebezpečí. Proti radám doktorů." Jim si od ní vzal černé pero a napsal X na řádek, kam patřil podpis.
Sestra se podívala na značku. "Co je to?"
"Můj podpis. X je z právního hlediska dostačující. Teď, kdybyste mě omluvila?"
Rozvázal si za krkem svůj nemocniční plášť a nechal tu věc sklouznout mu po těle.
Přímý pohled na odhaleného Jima jí dostal z místnosti ven bez dalšího rozhovoru. Když vyrazila ven tak rychle, jako kdyby jí byla v patách smrt, Adrian se zasmál. "Moc toho nenamluvíš, ale víš, jak pohnout s věcmi dopředu."
Jim se otočil a sehnul se k hromádce na posteli.
"Sakra, co to má být za tetování," zašeptal Adrian.
Jim jenom tiše pokrčil rameny a natáhl se po hrozné košili. Barva byla kombinací červené a oranžové na bílém pozadí a on se v té zatracené věci cítil jako vánoční stromeček.
"Dala ti to, protože tě nenávidí," řekl Adrian.
"Nebo je možná jenom barvoslepá." Spíš to první.
Jim přešel ke skříni a zjistil, že na dně byly postavené jeho boty a igelitový sáček s pečetí nemocnice sv. Františka visel na ramínku. Obul si na bosé nohy jeho Timberlandsky a z tašky si vzal bundu, kterou zakryl tu příšernou košili. Peněženku měl pořád ve vnitřní kapse bundy. Rychle jí prohledal. Bylo tam všechno. Jeho falešný řidičský průkaz a jeho falešná karta sociálního zabezpečení. Našel tam i kartu VISA, která byla k jeho bankovnímu účtu v Evergreenu. Jo, a sedm dolarů, které mu vrátili po koupení Turecké bagety, kafe a koly, které měl ráno.
Podělanej život na vysoký noze.
"Je tu nějaká šance, že aspoň jeden z vás nepřijel n motorce?" zeptal se spolubydlících. "Musím jet zpátky na stavbu pro truck." I když, aby se odsud dostal, byl by schopný sednout si klidně i na zadní sedadlo Harleye.
Adrian se usmál a projel si rukou své krásné vlasy.
"Přivezl jsem si jinou káru. Napadlo mě, že budeš potřebovat odvézt."
"V tuhle chvíli by mi nevadil ani cirkusovej karavan."
Když odcházeli a šli kolem sesterny, nikdo se jim nestavil do cesty, i když se všichni zaměstnanci zastavovali a mračili se na ně.
Cesta od svatého Františka do rodícího se chrámu diPietra jim trvala dvacet minut v Adrianově Exploreru a celou dobu jim k tomu hrálo AC/DC. To by nebyl žádný problém, kdyby s nimi ale Adrian nezpíval každé slovo každé písničky. On nikdy nebude další Americký Idol. Ksakru, on nebyl jenom mimo tóninu, měl rytmus bílýho chlapa a dával do toho až moc nadšení.
Eddie se díval z okna a na chvíli se proměnil v kámen. Jim ještě zesílil hlasitost v naději, že to překřičí hlas zraněného jezevce za volantem.
Když konečně vjeli na příjezdovou prašnou cestu ke stavbě diPietra, slunce zapadalo a světlo opouštělo nebe. Pařezy a odhalená místa v okolí měly ještě ostřejší stíny, kvůli nynějšímu úhlu světla.
Země okolo byla chladná a odpudivá. Tvořila ne moc pěkný kontrast s naprosto vykáceným břehem řeky před nimi. Nebylo ale pochyb, že to diPietro všechno nechá posázet vzácnými exempláři rostlin.
Byl to rozhodně ten typ, který musel mít to nejlepší. Když dojeli až k domu, Jim byl připravený vyskočit z Exploreru, který právě zastavoval, a naskočit do svého auta, co parkovalo nejvíc vlevo.
"Díky za svezení," zakřičel.
"co?" Adrian sáhnul po ovládání hlasitosti muziky a stáhnul jí úplně na nejmíň. "Co jsi říkal?" V náhlém tichu Jimovi zvonilo v uších, jako kdyby slyšel kostelní zvony. Odolal nutkání pokusit se zbavit se příšerného tepání v jeho lebce tak, že by si omlátil hlavu o palubní desku. "Řekl jsem, že ti děkuju za svezení."
"Žádnej problém." Adrian kývl na F-150. "Zvládneš řízení?"
"Jo."
Když vystoupil ven, Eddie si prokřupal klouby a pak se vydal směrem k jeho trucku. Během chůze si rukou šáhnul do kapsy košile, kterou dostal v nemocnici. Žádné Marlborka. Sakra. Ale no tak, chtěl si zatlouct další hřebíky do rakve jako dárky na rozloučenou hned potom, co vyšel z nemocnice sv. Františka?
Zatímco Adrian a Eddie pořád čekali až nastoupí, vyplnil svojí ruku, která prahnula po cigaretách, klíči od auta a odemkl ho-
U zadní pneumatiky zaregistroval nějaký pohyb. Jim se tam podíval a uviděl psa, který k němu kulhal zpod bezpečí, kterou mu poskytovala zadní pneumatika.
"Ach ... ne." Jim zavrtěl hlavou. "Hele, říkal jsem ti ..."
Ozval se zvuk otevírání okýnka auta a pak Adrianův hlas. "Má tě rád."
Ten pes podvraťák se stočil do polosedu a zíral na Jima. Kurva. "Ten krocan co jsem ti dal stál za prd. To přece musíš vědět."
"Když máš hlad, chutná ti úplně všechno," přerušil ho Adrian.
Jim se ohlédl přes rameno. "Proč jsi ještě tady? Nic ve zlém."
Adrian se zasmál. "Neměj péči. Tak později."
Explorer nastartoval a jeho pneumatiky drtily ledovou zem. Jeho světla se otočila a osvítila tak napůl hotový dům, který se jasně rýsoval na zemi před řekou. Když zamířil cestou nazpátek, Jimovi oči si znovu zvykly na tmu a dům mu začal připomínat zubatou bestii. Přízemí bylo její břicho, druhé patro zase připomínalo hlavu s ostny. Roztroušené hromady cihel byly jako kosti jeho obětí. Jeho příchod ničil poloostrov a čím víc sil měl, tím víc stravoval krajinu.
Bůh ... chtěl mít možnost být viděn na míle daleko do všech stran, z půdy, z vody, z oblohy. Byl to skutečný chrám chamtivosti. Památník všeho, co Vin diPietro získal ve svém životě. Jim by se klidně vsadil, že začal od nuly. Lidé, kteří měli peníze a dělili domy téhle velikosti je nestavili.
Páni, dostat diPietra z týhle sračky bude fakt těžký. Hodně těžký.
A hrozba věčného zatracení se mu prostě nějak nezdála jako dostatečná motivace. Chlap jako on nikdy neuvěří v život na onom světě. Žádným kurevským způsobem.
Když se po pozemku prohnal studený vítr, Jim se ohlédl po psovi.
Zdálo se, že čekal na pozvání. Byl připravený tu sedět klidně celou věčnost. "Můj byt je příšerný." řekl Jim a oplácel psovi jeho pohled. "Asi jako ten sendvič. Pojď se mnou, ale nečekej žádnej luxus."
Pes zaprosil packama ve vzduchu, jako kdyby střecha a čtyři stěny byly všechno, co hledal. "Seš si jistej?" Další zahrabání packama. "Fajn. Jak chceš."
Jim odemkl dveře auta a sklonil se, aby zvednul tu věc. Doufal, že si vyložil rozhovor správně a že teď neztratí kus prstu. Všechno se zdálo v pohodě. Pes jenom nadzvednul svůj zadek a položil své tělo do jeho dlaně, kterou obklopil celé jeho břicho.
"Sakra, musíme tě trošku vykrmit, chlapče." Jim usadil zvíře na sedadlo spolujezdce a sednul si za volant.
Rychle nastartoval truck a zapnul topení, aby mu ten jeho prcek nenastydnul.
Zapnul světla a zařadil rychlost. Pak se vydal pryč po cestě, na které už čekali Adrian a Eddie. Když se dostal na silnici 15In, zapnul levou blikačku a -
Pes se mu přikrčil pod paží a sednul si mu na klín.
Jim se podíval dolů na hlavu psa a uvědomil si, že mu nedal nic k jídlu. A vlastně ani sobě.
"Chceš víc krocana, pejsku? Můžu se cestou domů zastavit v Citgo."
Ta věc nezakroutila jenom ocasem, ale celým svým kostnatým zadkem.
"Dobře. Tak se tam stavíme." Jim šlápl na plyn a vyjel z příjezdové cesty diPietra. Volnou rukou pohladil psa. "Ještě je tu jedna věc ... je tu nějaká šance, že jsi přestrojenej vykrádač bytů?"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hekate hekate | 17. října 2011 v 11:54 | Reagovat

ďakujem za preklad :-)

2 Catrina Catrina | 17. října 2011 v 13:14 | Reagovat

Díky za překlad.

3 Ann Ann | 17. října 2011 v 13:27 | Reagovat

super, díky za překlad :-D  :-D

4 Cava Cava | 17. října 2011 v 13:30 | Reagovat

Dík!!!

5 Marti Marti | Web | 17. října 2011 v 20:23 | Reagovat

Dneska kapitolku nestíham.. Mam hafo věcí do školy, ale zítra vám sem možná hodim kapču Silence i FA.. Uvidíme jak na tom budu s časem..

6 Life's good Life's good | 17. října 2011 v 20:26 | Reagovat

tohle je nejlepší blog, na kterým si kdy byla... jsi skvělá, kolik tomu věnuješ času a že pro nás překládáš, splníš cos slíbila (na to většina zapomíná)... díky moc ;)

7 síma síma | 18. října 2011 v 17:51 | Reagovat

[6]: souhlasím :_) a ještě překládáš  knížky zároven..si fakt úžasná :-)

8 Hayley Hayley | E-mail | Web | 18. října 2011 v 22:47 | Reagovat

[6]:

[7]: presne tak

diky :-D  :-D  :-D  :-D

9 Klára Klára | 19. října 2011 v 21:30 | Reagovat

Super...už aby bylo pokračování :)

10 janamia janamia | E-mail | 24. listopadu 2011 v 6:34 | Reagovat

asi takovej nemístnej dotaz.... ( vím že máš asi hodně práce i s jinýma překladama) Kdy budou další kapitoly??

P.S. : předvádíte tady fakt skvělou práci... jeden z nejlepších blogů na internetu... :-)

11 Marti Marti | Web | 24. listopadu 2011 v 9:35 | Reagovat

[10]: o víkendu.. písala sem to do komentů.. sem teď tejden mimo domov

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama